Zdeněk Žemlička přítele zakopal. Měl by tu být, leč po Arimanovi jako kdyby se slehla země. „Určitě to bylo tady?“ zeptal se s pochybností v hlase Nimrod. Khan jenom němě přikývl. Nemyslel si to pouze, on to věděl s naprostou jistotou. „Něco se muselo stát,“ řekl. „Asi máš pravdu,“ souhlasil Nimrod. „Z té jámy, abych se přiznal, je mi skoro zle. Ne, není to žádným pachem, a přece mi to připadá, jako by ta díra byla plná hnoje.“ „Nic se nám nedaří,“ zavrčel vztekle Khan. „Ale daří. Vysvobodili jsme přece Meruzalku.“ „Dobře, tak jinak. Nedaří se nám to, proč jsme sem přišli. Takže zpátky. Už zbývá jenom jedno: pomsta. A ta se mi, doufám, povede.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202037
20. Oklamal jsi mě, králi lidí Ač bylo deštivo, rusalky se sešly v Údolí zrození, kam je Salvia svolala, v hojném počtu. Staronová královna pyšně obhlížela jejich zástup. Čekala však, až i ty neposedné zmlknou. Konečně zavládlo ticho, rušené jen šuměním deště v korunách stromů. Kdyby v tom okamžiku někdo přišel do údolí, nejspíš by spatřil pouze převalující se cáry mlhy, jež se postupně usazovaly, až se slily do oparu těsně při zemi. „Poslyšte, sestry,“ promluvila Salvia. „Svolala jsem vás, protože se stalo hrozné neštěstí. Naše královna Meruzalka…“ Dramaticky se odmlčela a nasadila okázale bolestný výraz. „Meruzalka je mrtvá,“ dokončila poté větu. V zástupu víl to zahučelo. „Stalo se to, čeho jsem se obávala a před čím jsem ji několikrát varovala. Pijáci krve, noční démoni, s nimiž chtěla uzavřít mír, ji zabili. Věřte mi, sama jsem toho byla svědkem! Nemohla jsem jí pomoci, protože vstoupila do zakázaného lesa. Krom toho, když jsem se k tomu místu přiblížila nejvíce, jak to šlo, už bylo pozdě. Ty bestie pily její krev a ona během okamžiku zemřela a rozpadla se v prach. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202037
Zdeněk Žemlička Ne, s tvory noci není možné žít v míru! Jsou to šelmy lačné krve a my s nimi musíme bojovat. Ano, tento zlo�čin nesmí zůstat nepomstěn. Bude válka, sestry! Vyhubíme to proklaté plemeno! Zničíme…“ Salvia se musela zarazit. Šum v davu, který zpočát�ku přičítala vzrušení a pobouření z té zprávy, nejenom neustával, ale navíc se rusalky obracely kamsi dozadu, jako by je výzvy jejich královny příliš nezajímaly. Povstávaly a zdvihaly ruce, ozývaly se užaslé i zuřivé výkřiky. Potom se mezi nimi vytvořila ulička. A tímto špalírem procházela ta, jež měla být mrtvá, vycucaná a rozpadlá v prach. A co horšího, na umření vůbec nevypadala a ohromná moc z ní přímo sršela. „Je s tebou konec, ty lhářko!“ doslova zaryčela Meru� zalka. „Teď zaplatíš za svoje zločiny… i za všechny hova diny, které jsi napáchala.“ Salvia neodporovala. Pochopila, že už nemá výcho disko. Stála tam – bledá, se stříbrnými vlasy, jakoby předčasně zestárlá. Věděla, že s touhle rozlícenou a silou nabitou bytostí to má předem prohrané. „Vím,“ přikývla. „Ale dřív, než se mnou skoncuješ… prozraď mi jediné. Kdes v tomhle počasí vzala takovou moc?“ „To je moje tajemství,“ ušklíbla se Meruzalka. Pak sežehla svou soupeřku na popel. ✳ ✳ ✳
Déšť padal bez ustání a nízko se plazící mraky olizovaly vrcholky okolních kopců. Strážný nad hlavní bránou se díval dolů se stoupající nervozitou. Muž, jenž stál dole 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202037