dostává světlo jako metafora uvědomění zcela nový význam. Obyvatelé pouští mohou přežít jen pečlivým instinktivním dodržováním hesla „nevystrkovat hlavu“ a dobrých šest měsíců roku tráví přebíháním ze stínu do stínu a omezují každodenní přesun za potravou i sociální aktivity na zastíněné pěšiny. Dávno předtím, než jsem se přestěhovala do Tucsonu, jsem měla nejasně nepříjemný pocit z běžně používaného zpodobnění světla jakožto dobra a temna jakožto zla. Tato metafora mi připadala nejen zjednodušená, ale přímo klamná. Poté, co jsem v poušti strávila první léto, už jsem věděla přesně, proč mě toto klišé trápí. Světlo bez stínu, den bez noci, slunce bez deště – podle přírodních zákonů jsou všechny tyto jednostranné podmínky smrtící. Tyto metafory platí i ve vnitřním životě lidí. Preference rozumu nad citem, mysli nad srdcem, vědomí nad podvědomím, tolik běžné v západní civilizaci, vedly všechny k největším krutostem v dějinách lidstva, nemluvě o spoustě zbytečného každodenního utrpení. Psycholog a filosof Thomas Moore trefně poznamenal, že „logický rozum a řád (logos) bez citu (eros) se stává sadistickým.“ Vytvořili jsme kulturu, v níž životodárná voda emocí, empatie, smyslového uvědomění, interních pocitů a dalších forem neverbálního vědomí vyschla v horku našeho posedlého spoléhání na vše, co je dostatečně světlé, logické a vědomé, aby to mohlo být zmapováno, vysvětleno a ovládnuto. Byla jsem v mnoha ohledech obyvatelkou pouště, než jsem se zahleděla do jezera za černýma koňskýma očima. Když jsem psala metaforickou pasáž, citovanou v této kapitole, v žádném případě nešlo o intelektuální cvičení. Tyto dva odstavce a další jim podobné spontánně vytryskly z mého podvědomí, když jsem se snažila vyjádřit, co jsem se naučila v říši tichého vědění. Takovéto představy nemohly projít přímo z neverbálního světa do světa logiky. Most mezi nimi byl tvořen metaforami, mýty a symboly – a tak tomu bylo vždy, dávno předtím, než lidoví vypravěči začali zaznamenávat své příběhy písmem. Rasa a já jsme spolu splynuly a vyměňovaly si informace na úrovni „vodní“ moudrosti mnoha způsoby. Jako příslušnice různých druhových linií jsme to jinak dělat nemohly. I Jung zaznamenal, že „voda je podstatou instinkty vedeného těla, krve a jejího toku, pachu zvířete, chlípnosti a vášně. Duše, mířící dolů z denního světla mentálního 106
1400164-Tao kone_blok-BC.indd 106
17.6.14 13:59
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202094
a morálně zářivého vědomí do nervového systému, který se již celou věčnost nazývá ‚sympatický‘.“ Zde Jungův výběr mnohostranného slova „sympatický“ perfektně popisuje mou neverbální zkušenost s Rasou a dalšími koňmi. Slovníková definice popisuje něco, co funguje „prostřednictvím duševní spřízněnosti, vzájemné provázanosti a propojení“. Když jsme já a má černá klisna společně putovaly pouští, ona nesla jídlo, vodu a někdy i mé tělo a já jsem ji nastrojila a později jí otevřela balíček s přesnídávkou, naše pocity spřízněnosti a vzájemné provázanosti, které jsme si vybudovaly dlouhodobým spojením, ještě zesílily. Tak jsme byly zapojené v této činnosti a naše oboustranné potěšení posilovalo druhý význam tohoto slova podle slovníku: „a: nejsoucí v rozporu nebo nepřátelství b: hodící se k náladě, sklonům nebo dispozicím c: milý nebo příjemný.“ Třetí a čtvrtý smysl tohoto slova je charakterizován porozuměním, vytvářeným mezi námi prostřednictvím „soucitu, přátelství a vnímavosti k emocím druhého“ stejně jako vnitřním smyslem „uznání“, které vyjadřujeme jeden druhému na nejzákladnější úrovni. Nyní považuji pro mě kdysi tragické objevení Rasina kulhání za požehnání, protože mi to umožnilo ji vidět úplně novým způsobem. Odkázaná na procházky vedle ní jsem se bavila poznáváním klisny více, než je běžným zvykem jezdců. Dost dobře jsem ji nemohla svádět a zneužívat k naplnění svých cílů nebo přijetí mého pohledu. Je zajímavé, že tři zbývající definice slova „sympatický“ pomáhají vysvětlit mystičtější aspekty naší vzájemné výměny. Číslo 5: „projevení empatie“, které slovník popisuje jako „schopnost sdílet pocity a myšlenky druhého,“ zcela jistě fungovalo ten den, kdy jsem sdílela Rasin pohled. Kdybych se neúčastnila Rasina rozhodně ne-lidského náhledu, nikdy bych neviděla své ruce jako kopyta, která se vyvinula, aby kompenzovala můj příliš krátký krk a ještě kratší nos. Ale jak vysvětlit tento jev bez použití otřepaného odkázání na bohatou obrazotvornost nebo vágní a mystický koncept „telepatie“? Dobrá, slovník nám nabízí pádný důkaz: „6 a: související se sympatickým nervovým systémem b: zprostředkovaný sympatickým nervstvem 7: vztahující se k hudebním tónům vytvářeným sympatickými vibracemi, nebo ke strunám naladěným tak, aby zněly sympatickými vibracemi“. 107
1400164-Tao kone_blok-BC.indd 107
17.6.14 13:59
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202094
Na vysoké jsem jako hlavní hráčka na violu byla fascinována obskurním nástrojem ze 17. století, zvaným viola d’amore, „viola milostná.“ Byla konstrukčně složitější než její orchestrální příbuzná a měla podobný styl hmatníku, nad nímž bylo několik strun, rozeznívaných dotekem smyčce nebo brnkáním prsty. Ještě jemnější struny ale byly nataženy pod hmatníkem, kam prsty ani smyčec nemohly dosáhnout. A právě díky nim a rezonanci má viola d’amore ten nejbožštější a nejvřelejší zvuk. Pokaždé, když hudebník zahrál tón, shodující se s laděním jedné ze sympatických strun dole, tato struna se také rozvibrovala a vydala svůj přízračný zvuk. Jinými slovy, pokud violista položil prst a smyčec do správné pozice pro zahrání tónu C, sympatická struna, naladěná na C, rezonovala také. Tehdy v 17. století, kdy byl tento nástroj vynalezen, bylo kreativní užití rezonance chápáno jako metafora lásky: jedna sada strun byla uvedena do pohybu vibracemi jiné; dvě věci, lidé nebo struny, se shodně chvěly jedna podle druhé. Když jsem se povznesla nad lidské myšlení a chování, abych rozuměla Rase a dalším koním, začala jsem rozeznávat paralelu tohoto jevu i v sobě a téměř vždy jsem to nejprve cítila na úrovni sympatického nervového systému a s ním příbuzného enterického a parasympatického nervového systému. Konvenční věda má za to, že sympatický nervový systém přenáší nervové vzruchy z mozku ven do orgánů a tkání, způsobuje, že se potíme nebo máme husí kůži, roztahují se nám zornice, srdce bije rychleji, krevní tlak stoupá, žaludek přestává pracovat a žlázy produkují hormony jako adrenalin do krevního oběhu – to vše vyvolává důvěrně známé symptomy stresu: třes, pocení, zblednutí pokožky, závrať, nevolnost, malátnost, mělké dýchání, a tak dále. Tyto tělesné funkce jsou aktivovány proto, aby podpořily naši reakci „utíkat nebo bojovat.“ Se sympatickým nervovým systémem blízce spolupracuje enterický nervový systém, síť nervů, obhospodařující jícen, žaludek a střeva. Jako reakce na pociťované ohrožení enterický nervový systém aktivuje mnoho obranných prostředků včetně uvolňování histaminu a dalších chemických látek zamezujících spuštění zánětu v tenkém střevě. To připraví imunitní buňky z krevního oběhu na možné zranění. Nůž ve střevech je vzhledem k tomu, že máme střeva plná bakterií celkem vážná věc. Pokud tenké střevo dokáže zmobilizovat 108
1400164-Tao kone_blok-BC.indd 108
17.6.14 13:59
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202094