SMLUVNÍ PODMÍNKY ZMĚNY Říká se, že změna je stejně dobrá jako odpočinek. To je lež! Dřív jsem svou ženu zbožňoval. Jako bych byl seděl vedle jejího stvořitele s tužtičkou a hodil mu na papír všechny vlastnosti, které by měla mít, aby přesně vyhovovala mým zamilovaným představám. Ale potom Alice dostala práci v oddělení lidských zdrojů a všechno se změnilo. Začalo to vlasy. Zlatohnědé podzimní odstíny se brzy po nástupu na nové místo zbarvily do zimní černě.* V práci jí řekli, že se svou barvou vlasů nevypadá dost seriózně, a že jestli chce, aby ji lidé brali vážně, musí na ně působit patřičným dojmem. A tak si vlasy obarvila. Konzervativnější, černější drdůlek jste v životě neviděli. Fungovalo to. Začal jsem ji brát velmi vážně. Jenže ve vážném manželství si moc zábavy neužijete. Ačkoli drobné písmo skryté těsně pod povrchem vás pobavit může. Například: „Večer musíme jít ke Smithovým,“ řekne žena. „Bože můj, vážně tam musíme?“ zeptám se. „Ano,“ odpoví mi. „Musíme. Je to partner.“ „Takže je to něco jako tenisový turnaj, po kterém můžeš klesnout v žebříčku, jestliže zmeškáš příliš mnoho zápasů?“ otázal jsem se. Žena se na mě podívá, jako bych byl imbecil, a zeptá se: „O čem to mluvíš?“ „Řekl bych, že o tenise, ale možná se pletu,“ odpovím. „Existuje vůbec něco, v čem se nepleteš?“ odtuší má žena.*1 Mou ženu změnila její práce. Pracuje v oddělení lidských zdrojů jedné poradenské firmy v oblasti podnikového řízení. *
Alice měla ještě několik dní po obarvení na rukou šedivé skvrny, které jako by ji usvědčovaly z jakéhosi neurčitého zločinu. *1 Má žena. Proč jí tak pořád říkám? Jmenuje se Alice. Myslím, že jí říkám má žena, protože to zapadá do té podivné formálnosti, do níž upadlo naše manželství. Pokusím se s tím skoncovat.
/ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203459
Některá zaměstnání jsou prostě zaměstnání a nic víc. Jiná jsou jako náboženství. To mi věřte. Její zaměstnání spadalo do druhé kategorie. Obecně platí, že čím méně skutečné práce vaše pozice vyžaduje, tím víc jí musíte věřit. Po vlasech přišly další změny. Alice si nechala srovnat zuby. Zmizela štěrbinka mezi jejími předními zuby, tak nepatrná, že si jí všimli jen ti, kteří Alici dobře znali. Já tuhle mezírku miloval, ale má žena nemohla jinak, musela si ji nechat spravit — zaplnit. Mně se poté mezírce stýská, byla to skulina, kterou mě k sobě Alice pouštěla, kdykoli se usmívala. Když se usměje teď, jako bych narazil na zeď. Pak přišly koníčky. Nejdřív začala jezdit na kole — po vzoru své šéfky Valencie. Má žena mizela na celé hodiny a vracela se s ruměncem ve tváři. Svlékla se a oblečení nechala ležet na podlaze v koupelně jako druhou kůži. Následovaly příšerné večeře s jejími kolegy. S mladými muži, jejichž štíhlá hrdla nedokázala zaplnit prostor mezi límečkem a krkem — bylo vidět, že jsou to ještě tak trochu studenti, kteří zatím nezmohutněli do podoby tlustých byznysmenů, jimiž chtěli být. Všichni mi pevně tiskli ruku a zírali mi upřeně do očí. Železný stisk a upřený pohled byly manažerské triky. Takovéhle věci vás naučí ve společnosti, kde pracuje má žena. Vím to, protože to naučili i ji. Poradili jí, aby se dívala lidem přímo do očí a aby si dala záležet na pevném stisku ruky, protože tím vzbudí dojem, že na světě neexistuje žádný problém, který by nedokázala vyřešit. Někdy jsem při snídani zvedl oči od kukuřičných lupínků a přistihl ji, jak na mě zírá. „Můžeš s tím přestat? Je mi to nepříjemné,“ požádal jsem ji. „Promiň, jen si to nacvičuju,“ omlouvala se. Když jsem svou ženu poznal, byla půvabná. Chovala se nenuceně a měla důvtip. Ale hlavně byla báječně potrhlá. V den, kdy jsem se s ní seznámil, plakala nad pivem v hospodě na Jižním nábřeží. Všiml jsem si jí mezi lidmi v kině. Dávali Kubrickovu Vesmírnou odyseu. Potom jsem ji následoval do baru. Vypadala přesně tak opuštěně, jak se cítila, to proto jsem za ní šel. A v baru
/ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203459
se rozbrečela. Naklonil jsem se k ní a řekl jsem: „Ten film snad zas tak špatný nebyl.“ Zatvářila se nechápavě. „Ehm… Odysea, byl jsem tam taky.“ Utřela si slzy a usmála se: „Film byl skvělej, to můj život nestojí za nic.“ Koupil jsem jí další pivo a ona mi vypověděla svůj příběh. Vyhodili ji z domova. Její rodiče právě zjistili, že jsou znovuzrození křesťané, což nešlo dohromady s jejím momentálním objevem, že se zrodila k rebelii. Úspěšně dostudovala, měla diplom, ale žádné vyhlídky na dobrou práci. Řekla mi, že chce dělat něco užitečného, že chce pomáhat změnit svět. Je zatím jediná, od koho mi tahle věta nezněla skrz naskrz falešně. Hospoda zavírala a já se Alice zeptal, jestli má kam jít. „K Sandře a její mámě Molly, u těch můžu přespat vždycky, ale připadám si strašně uboze, že zas musím utíkat k nim,“ odpověděla Alice. V tu chvíli se moje srdce otevřelo, vpustilo Alici dovnitř a už si ji tam nechalo. Byla naprosto upřímná: seděla tam v propínacím svetru a teniskách a vypověděla úplně cizímu člověku, jak se věci doopravdy mají. Když jsme zaklepali na dveře, otevřely se a v nich stála Molly s hřívou bílých vlasů, která obklopovala její hlavu jako záře čínského lampionu. Molly Alici objala a zeptala se: „Copak, holčičko?“ „Zase jsme se pohádaly s mámou.“ „To mě mrzí,“ řekla Molly. „Pojď dál, ještě máš ustláno od posledně. A kdo je tohle?“ „To je Frank,“ představila mě Alice. „Kamarád.“ „Jestlipak máte rád houbovou polévku, Franku?“ obrátila se na mě Molly.* A tak jsem odpověděl, že ji miluju.*1 *
Byla to první věc, kterou ode mě Molly uslyšela, takže jsem nechtěl přijít s něčím negativním. *1 Přestože je mi ve skutečnosti odporná.
/ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203459