MĚLAS TO VĚDĚT
Robert se zasmál: „Zatraceně, ty bych rád prošmejdil i já.“ „Juliana jsi nepřivedl?“ zeptala se Grace. Viděla nejnovější představení v jeho divadle, náročnou a inovativní interpretaci Kafkova Procesu, o níž by si s ním strašně ráda popovídala. „Bohužel,“ řekl Robert, „je na konferenci v Taperově fóru v L. A. Kde máš ty toho svého? Zahlídl jsem ho během dražby.“ „Ále, odvolali ho zpátky do nemocnice.“ Pozorovala starý známý záchvěv v Robertově tváři. Objevoval se vždycky, když zmínila slovo nemocnice v souvislosti se svým manželem. „Dobrý bože,“ pronesl svou repliku Robert. „Jak to jenom vydrží?“ Grace vzdychla: „Jde o to, co se pro ty děti dá udělat. O zlepšení.“ „Copak tam bývají nějaká zlepšení?“ „Ale ano,“ řekla. „Ne tak rychlá, jak by si jeden přál. Ale stává se to.“ „Nechápu, jak dokáže každý den jenom procházet těmi dveřmi. Když tam ležela Julianova matka – měla rakovinu tlustého střeva…“ „To je mi líto,“ zareagovala Grace automaticky. „Ano. Strávila tam asi měsíc před čtyřmi lety a pak několik tý dnů před koncem. Když bylo po všem a my kráčeli naposledy ven, říkal jsem si, doufám, že do téhle budovy už nikdy znovu nevstoupím. Kamkoli se podíváš, číhá bolest, bolest a zas jen bolest.“ Ano, ano, pomyslela si s profesionálním soucitem. Kdyby tu byl Jonathan, odpověděl by Robertu Conoverovi, že ano, jsou to silné emoce, ale on se cítí poctěn tím, že může být lidem nablízku v těch chvílích vypětí, kdy mají tendenci uzavírat se do sebe a posílat všechny pryč, protože se jim stala ta nejhorší věc na světě, nejhorší, jakou si vůbec dokážete představit, a děla se jejich synovi nebo dceři. Jonathan by řekl, že možná není v jeho silách to dítě, svého pacienta, vyléčit, ale aspoň mu to může trochu ulehčit, například zmírnit 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204895
PŘEDTÍM
bolesti, což pro něj i rodinu dítěte hodně znamenalo. Variaci na otázku „Jak to můžeš vydržet?“ už slyšel stokrát – stokrát, když u toho byla ona – a vždycky na ni odpovídal s ledovým klidem a širokým úsměvem. Teď tady ale nebyl. A ona se necítila zmocněna k tomu opakovat jeho slova. „Je to velice náročné,“ sdělila Robertovi. „Ježíši, to bych nedal.“ Otočil se, aby srdečně, byť trochu neurčitě pozdravil muže, který mu položil těžkou ruku na rameno cestou k výtahu. Pak se otočil zpátky. „Nic by se mnou nebylo. Jen bych řval. Vždyť mě skolí i to, když se děcka nedostanou napoprvé na vysokou.“ „Tak tomu říkám světová tragédie,“ ucedila Grace suše. „Ne, vážně,“ řekl. Evidentně doufal v seriózní odpověď. „Je to nelehké zaměstnání, ale pomáhá při něm lidem, takže to za to stojí.“ Robert přikývl, i když se nezdál úplně spokojený. Grace opožděně přemítala, proč se podobné řeči nepovažují za společensky nepřístojné. Zeptali byste se snad chlapíka, co jezdí s hovnocucem: Jak to můžeš vydržet? Ale rozhodla se to Robertovi prominout. Měla ho ráda. „Mám skvělé novinky o vašem malém žáčkovi. Vede si vážně skvěle.“ Grace se nejistě usmála. Nebylo až takové překvapení, že Henry exceluje. Byl hrozně chytrý – a to nebyla ctnost, jen náhoda DNA –, ale zároveň byl velice pilný, takže mu člověk ani nemohl zazlívat, že mu pánbůh nadělil tolik inteligence. Nebyl z těch dětí, které plýtvaly svým talentem, anebo ho dokonce potápěly, protože ho nesnášely nebo nesnášely, jak na něm lpí jejich blízcí. Bylo však nanejvýš podivné probírat to teď, jako by byli na rodičovských schůzkách, kdy se rodiče vyfikli do nejlepšího, aby se mohli poptat, jak si jejich ratolest ve škole stojí. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204895
MĚLAS TO VĚDĚT
„Je letos nadšený z matematikáře,“ řekla Grace po pravdě. V ten moment mezi ně vtrhla Sally Morrisonová-Goldenová a popadla Roberta za ramena, spíš aby získala rovnováhu, než aby vyjádřila své duševní pohnutky. Grace si všimla, že byla značně společensky unavená. Vrávorala na vysokých podpatcích a na levé tváři měla otisk růžové rtěnky. Někdy poté, co byly sečteny výnosy dnešního večera – vlastně zatím jen očekávané –, se musela slušně rozjet. Momentálně byla jako urvaná z řetězu. „Vydařený večer,“ řekl jí Robert. „To zrovna,“ mumlala jízlivě. „Když nás naši hostitelé svou návštěvou nepoctili.“ Pořád ještě? pomyslela si Grace. „To nevadí,“ řekla Sally. „Bylo to tu skvělé a dopadlo to výborně. Tenhle byt je prostě neuvěřitelný, co říkáš, Roberte?“ „Kdybych tady žil, ani bych se odsud nehnul,“ pronesl Robert přívětivě. „A patřil by mi ten Francis Bacon nad gaučem. Což by bylo pěkné.“ Obě je políbil na tvář a odešel. Grace to nijak zvlášť nemrzelo. „Našla tě Malaga?“ zeptala se Sally. „Předtím tě hledala.“ „Hledala?“ zamračila se Grace. „Proč?“ „Bože, vidělas všechny ty chlápky, co kolem ní slintali? Byli jako psi pana Pavlova. Říkali jsme si s Amandou, ‚dám si to, co ona‘. Jilly Friedbergová měla namále. Musela tam vrazit a doslova toho svého odtáhnout.“ Grace docela mrzelo, že o to přišla, a tak se opatrně usmála. „Moc jí to slušelo,“ řekla pak. Sally zavrávorala. Pohybovala se jako baletka v piškotech, což vzhledem k délce jejích podpatků nebylo až tak daleko od pravdy. Pak se i ona odkymácela směrem k jídelně. Grace už vážně chtěla jít, a proto šla za Sylvií. „Můžem už jít?“ zeptala se jí. „Myslíš, že je to v pohodě?“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204895