„V Hnízdě. Jsou líný jako vši. Je to jako bydlet s goblinama.“ „Tak je pošli zpátky do Červený brány.“ „Ani náhodou,“ směje se Mirren. „A ty se teď nastěhuješ z Větrníku sem, jasný? Budeš tu s náma?“ Zavrtím hlavou. „Mamka mě nechce pustit. Ráno jsem se jí ptala.“ „Ale no tak, musí tě pustit.“ „Co jsem nemocná, tak mě nespouští z očí.“ „Jsou to skoro dva roky.“ „Já vím. Pozoruje mě i ve spánku. A dává mi lekce, abych se družila s dědečkem a malochama. Musím držet s rodinou pohromadě. Usmívat se.“ „To je blbost.“ Mirren mi ukazuje v dlani malé, nachové oblázky, které našla. „Tady.“ „Ne, díky.“ Nechci nic, co nepotřebuju. „Vezmi si je, prosím,“ trvá Mirren na svém. „Pamatuju si, jaks vždycky jako malá vybírala ty do fialova.“ Stojí a natahuje ke mně rozevřenou dlaň. „To je za princeznu Zlatovlásku.“ V očích má slzy. „A za e-maily,“ dodá. „Chtěla bych ti něco dát.“ „Tak dobrá,“ svolím nakonec. Udělám z dlaní misku a nechám Mirren, aby do ní oblázky přesypala. Dám si je do přední kapsy u mikiny. „Mám tě moc ráda!“ křikne. Pak se otočí k moři a zavolá: „Zbožňuju svou sestřenici Cadence Sinclairovou Eastmanovou!“ „Nepřeháníš to trochu?“ Johnny v proužkovaném flanelovém pyžamu schází bosky po dřevěných schodech. Má sluneční brýle a na nose bílou vrstvu opalovacího krému jako plavčík. Mirren se zamračí, ale jen na chvíli. „Jenom vyjadřuju, co cítím, Johnny. Dělají to všechny živý, dejchající lidský bytosti, tak se prober!“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205394
„Jasně, ty živá, dejchající lidská bytosti,“ lehce ji dloubne do ramene. „Není ale nutný dělat to sotva za rozbřesku. Máme před sebou celý léto.“ Mirren našpulí pusu. „Ale Cady je tady jen na čtyři týdny.“ „Hele, takhle brzo ráno po mně nemůžeš chtít zázraky,“ na to Johnny. „Šálek dobrýho vychování si dávám zpravidla až po obědě.“ Skloní se ke koši na prádlo. „Co je uvnitř?“ „Grafiky a nějaký obrázky, co jsem malovala dřív.“ „Co s tím?“ Johnny si sedne na skálu a já si sednu vedle něho. „Zbavuju se svejch věcí. Už od září. Pamatuješ, jak jsem ti poslala ten pruhovanej šátek?“ „Aha, jo, no.“ Vysvětluju jim, jak dávám věci lidem, kteří by je mohli potřebovat, jak těm věcem hledám lepší domov. Mluvím o dobročinnosti a stěžuju si na mámin materialismus. Chci, aby mě Mirren s Johnnym pochopili. Nejsem někdo s pomatenou myslí a záchvaty bolesti, koho musí litovat. Beru svůj život do vlastních rukou. Žiju podle svých zásad. Dělám to, čemu věřím, a jsem ochotná se pro to obětovat. „Ty nechceš nic vlastnit?“ zeptá se Johnny. „Co třeba?“ „Já chci pořád něco,“ řekne Johnny a rozpřáhne u toho doširoka ruce. „Auto. Videohry. Drahý vlněný kabáty. Mám rád hodinky, jsou takový staromódní. Na stěnách chci mít pravý umění, obrazy slavnejch malířů, který si nebudu moct dovolit ani za milion let. Nazdobený dorty za výlohama cukráren. Svetry. Šátky. Cokoli vlněnýho s proužkama.“ „Nebo třeba krásný obrázky, cos malovala jako malá,“ dodá Mirren klečící nad prádelním košem. „Sentimentální věci.“ Vytáhne obrázek babičky s retrívry. „Hele, tohle je Fatima a tohle Princ Philip.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205394
„Poznáš je?“ „Jasně. Fatima má velkej čumák a širokou hlavu.“ „Bože, Mirren, ty seš měkkota,“ na to Johnny.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205394