Duely (Ukázka, strana 99)

Page 1

neudělám. On řekl, že je to dobře, že už nikdy nebudu odmlúvat, ale já sem sa třepala jak osika, ani nevím, jak k tomu došlo, a už sme leželi ve slámě. Byla sem z toho úplně… úplně… jak sa to…“ — „Vedle,“ pomohla jí Vanda. „Bylas z toho prostě paf.“ — „To ne.“ — „Tak vytarasená. Co ti potom dělal?“ „Ty všecko zkazíš,“ řekl jsem Vandě. „Nepleť se do toho. My tady probíráme čistě ženské zá­ ležitosti, že Veronyko?“ „Já nevím, ale abyste nemysleli neco špatného. Lojzek si oddělal z hlavy ty svoje čertovské rohy, on je měl připevněné zavařovací gumičkú, a pravil, že néni čert a že mám kliku, ale stejně sem mu nevěřila. Protože nakonec stejně…“ — „Co? Co ti udělal?“ „Já nevím, jestli možu tady před Lojzou.“ „Přece jsme moderní lidé, Veronyko,“ řekl jsem. Měl jsem na Vandu vztek. „Tož on mi strčil ruku do gatí a začal sa mi hrabat… tam. Já sem nechtěla, ale nakonec… ani nevím… ale to už si domyslíte.“ „Chudinko!“ vykřikla Vanda. „Bolelo to?“ „Bolelo. Už sa se o tom rači nebavme. Tys to měla, Vandičko, horší. Tvoje láska byla tak smutná!“ To znělo zajímavě. Zakousl jsem se: „Láska paní magis­ try byla smutná?“ „Ano. Enom sa jí optej na Huga. Na tu velikou lásku.“ „Vandičko, tys prožila nějakou velikou lásku? S Hugem?“ „Tragickú, že Vandičko?“ Vandička si zapálila cigaretu. Vyfoukla a řekla: „Nechme toho, Veronyko.“ „Vyprávěj, Vandi,“ popíchl jsem, „přiťukli jsme si přece na přátelství.“ Přimhouřila oči. Zaujala tragickou pózu. Spustila: „Je tomu tak dávno! Již celá věčnost trvající dýl než všechna mládí světa. Byla jsem mladičká a zamilovaná. On se jmenoval Hugo. 98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206091


Houslista. Bludný a bledolící. Zádumčivý. Jeho koncerty…“ — „Zapomnělas říct, jak měl žhavé oči. Jak je spalovala láska k ži­ votu,“ přerušila ji Veronyka. „Jeho oči byly žhavé. Spalovala je láska k životu. A lás­ ka ke mně. Jeho koncerty byly velikými triumfy lidského gé­ nia.“ Napila se vodky. „Netušila jsem, že byly i triumfální cestou ke smrti, která zákeřně cenila zuby ze zákulisí. On…“ — „On to věděl, on to, Lojzo, věděl,“ pomohla jí nedočkavá Veronyka. „Ano, věděl to,“ pokračovala Vanda. „Věděl to, když mě tenkrát před svým posledním koncertem políbil. Palčivě políbil na ústa. Dodnes cítím dotek jeho rtů a zůstávám mu věrnou. Ó, jak je láska krutá!“ Zapila to. Z očního koutku jí stékala slza. Stékala slza. Vyjeveně jsem na ni civěl. Bylo jí to fuk. „On umřel na tuberu,“ vyplnila mlčení Veronyka. „Vandička mu do hrobu hodila kytičku sněženek. Zpívali skři­ vánci a ona žalem omdlela.“ „To je strašné,“ řekl jsem a díval se na Vandu. Neovládla se a zařvala: „Přestaň kecat!“

21:18

Daleko ve tmě skomíralo několik zářivek. „Proč nezatáhnou závěsy?“ poznamenala Vanda. — Zatáhnu je, zareagoval TY. Vanda se (trochu nervózně) pousmála. — Běž, řekl posměšně JÁ, buď rytířem, který zatahuje závěsy. Strnule si ho prohlížela. „Žádné závěsy se zatahovat nebudou!“ křikl Lojza. „Nekřič,“ pronesla, „vrchní se dívá.“ „No a?“ 99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206091


(TY vstal a přistoupil k oknům. Zatáhl první závěs, zatá­ hl druhý. Aby ulice neviděla. Potom uchopil třetí… — Kdo ti to dovolil? rozčílil se číšník. TY se k němu pootočil: — Dej si pozor. Už jednou dostals do zubů. — Pane vrchní! nevzdával se číšník. A vrchní přišel: — Co se děje? — Tady ten výtržník zatahuje zá­ věsy. Vrchní mrkl na JÁ, na soudruha předsedu: Co s ním? — Ať se vrátí ke stolu, blbeček, pronesl JÁ. Není třeba sankcí. Koneckonců jen zatahoval závěsy, abychom měli soukromí. — No ano, ať zatahuje, ťukl se vrchní ukazováčkem do čela a úsměvně zavrtěl hlavou. TY zatáhl i závěs třetí. Vrátil se ke stolu.) Číšník zatáhl i ten poslední, trochu urovnal kanýry, a než se vrátil do kuchyně, poznamenal směrem k Vandě: „V pořád­ ku?“ Přikývla. „Co ty tu vlastně pohledáváš?“ zeptal se jí opět Lojza. „Telefonoval Jiří.“ „Že chlastám? Co je mu do toho?“ „Má o tebe strach.“ „Má o mne strach? Dovol, abych se zasmál. Chachá!“ Odmlčel se. Řekl: „Sám o sebe má strach.“ „Znám vás, oba vás moc dobře znám. Proč jsi odešel z po­ hřební hostiny?“ „Bylo to nechutné.“ „Bylo to nechutné?“ zopakovala a vysypala několik vět, vysypala je tak rychle, že Lojza chápal víc jejich zlobu než obsah. Potom (už zřetelněji) prohodila: „Veronyka se mi přišla vybrečet na prsa. Bylo mi jí líto.“ — „Tobě a líto?“ vykřikl Lojza. — „Ano. Na rozdíl od n ě k o h o ano,“ prohlásila, ale raději hned pokračovala: „Ptala se mě, kam jsi odešel, tak jsem jí řekla, že domů, že tvoje žena má nějaké potíže s těhotenstvím… ale po­ tom Hana přišla a sháněla se po tobě. Bylo to trapné.“ Lojza mlčel. Díval se na blondýnu, která snad byla Lojzí­ kovou spolužačkou. Pořád se na ni díval. „Tobě se líbí?“ zaslechl Vandinu otázku. Obrátil pohled k závěsům: „Lojzík chtěl stu­ dovat astronomii,“ pronesl opilecky. A viděl Lojzka Dlúhého, 100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206091


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.