Táboru Bytíz po mém příjezdu velel Břetislav Jeníček, obávané táborové kápo, bývalý konfident gestapa. Bylo o něm známo, že předtím jako kápo řádil v táborech na Jáchymovsku a že ho tam bachaři dvakrát na poslední chvíli odřízli, když ho „někdo“ pověsil. Poprvé jsem ho spatřil při svém příjezdu, když jsme stáli naproti velitelskému baráku. Tam Jeníček sídlil a měl tam i jakousi kancelář. Jeho táborová správa se skládala z vyvrhelů, vrahů a zločinců. Tvrdě terorizovali celý tábor, za tichého souhlasu vedení tábora, jež si je ovšem pro službu zvláště vybralo. Při našem příjezdu stál Jeníček oblečený v černé vyžehlené uniformě a kolem něho postávalo několik jeho poskoků z táborové správy, která se tu nikdy nevolila, nýbrž ji určovalo velitelství tábora a samotný kápo Jeníček. Vzpomínám, jak Jeníček zaujal „napoleonský“ postoj a s jednou rukou v kapse, rozkročen, nás začal poučovat o tom, kde se nyní nacházíme a jaké budou naše povinnosti, ale zejména zdůrazňoval, že jsme úplné nuly (ač byl sám vězeň) a že budeme skákat tak, jak on a pan náčelník budou pískat.8 Následovalo ostříhání dohola a rozdělení do baráků. Postupně, jak nám přidělovali nová čísla (leopoldovská už neplatila), jsme odcházeli k určenému baráku, jejž nám ukázali zpovzdálí vězňové, kteří se rozhlíželi, jestli mezi námi nejsou někteří jejich známí z předešlých věznic. I já jsem tu našel staré známé z Ostravy i z trestnic Mírov a Leopoldov. Přidělili mi pryčnu-lůžko. Světnice obývaná patnácti vězni měla palandy, ale i samostatná lůžka. Na stěnách mezi lůžky byly zavěšené poličky pro osobní věci. Uprostřed místnosti stála malá kamínka na uhlí, velký stůl a lavice. Seznámil jsem se s ostatními spoluobyvateli, ovšem někteří byli dosud na směně. Známí mě okamžitě informovali o životě tábora, o zvycích, režimu, ale zvlášť o existenci bonzáků. Mezi námi byli i kněží a ti mě hned poučili o tom, že kdybych se náhodou modlil, ať prý to dělám v duchu, protože za otevřené modlení se zde postihuje korekcí, to jest zostřeným vězněním o hladu a zimě. Hned druhý den po našem příchodu jsme byli dopoledne shromážděni v sále kulturního domu. Roztřídili nás podle toho, na jakém patře, případně 8
Břetislav Jeníček (1902–1970). Od 9. 1. 1940 člen fašistické organizace Vlajka, za okupace člen Werkschutz ve Škodově továrně v Hradci Králové a důvěrník gestapa. V roce 1946 byl odsouzen za udavačství jako aktivní spolupracovník gestapa na 20 let nepodmíněně. Ve vězení tajný spolupracovník odboru StB Jáchymov. Starší tábora Nikolaj, kde v roce 1952 vedl s vědomím vedení tábora pogromy kriminálních a retribučních vězňů na politické vězně. Poté byl převezen na Bytíz. Dne 9. 7. 1953 žádal o amnestii. Tehdy měl odpykáno z trestu osm let. Dne 5. 3. 1954 mu byla amnestie skutečně udělena.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206875
na povrchu šachty budeme zařazeni do práce. Z paměti se mi již vytratilo, na které patro šachty X mě přidělili, ale to nehraje roli, zřejmě to bylo všude stejné. Pak nám vtloukali do hlavy bezpečnostní předpisy pro horníky. Neopomněli se zmínit, jak se máme v hlubinách šachty chovat k civilním zaměstnancům, se kterými budeme přicházet do styku, a také k „fáračům“, to jest k dozorcům, kteří ve dvojicích, oblečeni ve fáracích oblecích horníků jezdí do hlubiny šachty kontrolovat vězně. Musím se zmínit, že za celou dobu mého pracovního nasazení jakožto vězně na uranových šachtách jsem ani jednou nezažil, aby tito fárači, kteří se procházeli pouze po hlavních překopech, kde bylo vždy dostatek světla, zavítali někdy přímo na „ort“, tedy na pracoviště. Pracovištěm bylo buď ražení komína, ražení hloubení, ražení překopů, ražení sledných chodeb a pak přímá rudná díla, kde se dobývala ruda, v tomto případě uranová. Ta se lišila intenzitou radiového vyzařování. Nejcennější byl smolinec, černý jako asfalt, ale mnohem těžší. Mohu to říci otevřeně: dozorci měli strach, živelný strach o život. Věděli, že jsou hluboko pod zemí na patrech plných vězňů, z nichž většina nemá trest menší než deset let, ale většina jich je odsouzena na doživotí anebo na pětadvacet let. Těm lidem stačilo, aby je nějaký fárač vyprovokoval, a mohli příslušníky-dozorce docela klidně a bez výčitek svědomí zabít a hodit někde do sýpu. Fárači si toho byli vědomi. Při setkání s odsouzenými na překopu, hlavní široké chodbě se dvěma řadami kolejnic, se k vězňům chovali jako cherubíni. Zato na táboře se z nich stávali dravci v pravém slova smyslu. V další přednášce nám předvedli nástroje, se kterými budeme pod zemí pracovat, což byl například stativ na stlačený vzduch, nedílná součást vrtačky, za mých dob hojně používaný typ vítkovický, později ruský nebo švédský. Dalším nástrojem byla sbíječka a dva hlavní nástroje – plechové necky s dvěma uchy, lopata nebo gracka. Na šachtě Samozřejmě, že dnes, po tolika letech, jsem už ledacos zapomněl, takže už ani nevím, co všechno nám mukl, který měl bohatou praxi na šachtě, ve vyučovacích hodinách vykládal. Na závěr asi dvoudenního školení nám oznámili, na kterém patře bude kdo co dělat a s kým. To „s kým“ znamenalo být přidělen jako pomocník k jednomu z vězňů, žargonem řečeno k fedrákovi, který již pracoval jako lamač, tj. horník s delší praxí. Jméno spoluvězně, ke kterému jsem byl přidělen, si dnes už nepamatuji. Na jménu stejně nezáleželo. Byli jsme všichni jen „čísla“.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206875
Začal jsem chodit na noční šichtu, na směnu. Přes den před nástupem na noční směnu jsem se seznámil s mým lamačem. Byl asi stejně starý jako já a pocházel ze sedlácké, tedy kulacké rodiny. „Mám flastr patnáct roků,“ oznámil mi. Já na to: „To je fuk. Já mám pětadvacet.“ Tehdy jsem byl ještě fyzicky zdatný, i když Leopoldov mi dal zabrat. Ztracená kila jsem zase poměrně rychle nabral, k čemuž přispěla i strava, která byla u horníků přece jen lepší a vydatnější než v Leopoldově. Své asi též vykonala možnost pohybu a společnost dobrých kamarádů. Perspektiva budoucnosti nabyla opět nejistých forem. Na šichtu jsme si s sebou každý vzali kousek chleba a do kapsy papírky a tabák. V rudné šachtě se na rozdíl od uhelných mohlo všude kouřit, protože nehrozilo nebezpečí výbuchů z důlních plynů. Ty se zde nevyskytovaly. Vše tu pro mne bylo nové a zajímavé. Vyfasoval jsem důlní karbidovou lampu, nové černé, lesklé pologumové fáráky, což jsou blůza a kalhoty, jakož i gumové černé holínky. A samozřejmě v táboře jsem vyfasoval onuce. Ponožky, jak už jsem se zmínil, nebyly, ty měli jen bonzáci a privilegované osoby. Před těžní jámou stálo velké množství vězňů. Fárali po určitých etapách na svá patra. Někteří vězni drželi v ruce vrtné korunky navlečené na drátech, někteří pokuřovali, pokud měli na fárání dostatek času. Narážeči, obsluhující signální zařízení u dvířek do jednotlivých klecí, jichž bylo několik nad sebou, odesílali do hlubin jednu várku vězňů za druhou. Ale nejen vězně. Byli mezi nimi i civilní zaměstnanci – horníci, a bylo dost těžké je mezi mukly rozeznat, protože na sobě měli stejné fáráky. Vězni se s nimi již velmi dobře znali. Teprve s posledními horníky nastupovali do klecí i „štajgři“, důlní dozorci, které jsme běžně oslovovali „pane důlní“ nebo „pane štajgře“. Před vstupem do klece vládl na „place“ čilý a veselý ruch. Kdyby nebylo norem, které byly pro horníky z řad odsouzených mnohem vyšší, a kdyby měli odsouzení do práce stejné svačiny a termosky s nápoji, snad by mezi nimi a civilními horníky ani nebyl rozdíl. Konečně přišla řada na naše patro. Narážeči nechali „překuplovat“ klece na další, naše patro, a my jsme do nich nastoupili a fárali do hlubin. S mým lamačem jsme razili takzvanou slednou chodbu. Sledná, jak slovo říká, něco sleduje. Sledovali jsme v čelbě špatně viditelnou tenkou žilku, která zatím, jak mi můj lamač vysvětlil, není aktivní, ale dá se čekat, že po vyražení dalších metrů chodby – která svým profilem byla hodně menší, než byl například profil překopu – by mohla být žilka radioaktivní, což znamená, že už obsahuje,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206875