s nimi také vyfotit. Odteďka za vyblejsknutou fotku s talibanským Alainem Delonem budu kasírovat!
Talibánský Alain Delon Včera v noci jsem se probudil a slyšel v hukotu narážených vln lidské hlasy. Nadzvedl jsem hlavu, ale nikoho jsem na place u aut neviděl. Že by se ozývali v šumu moře utopení turečtí námořníci a rybáři? Chtělo se mi močit, tak jsem vylezl z Jimnyho a uviděl, jak pod břehem na písečném pruhu hoří malý oheň a turecký pár tam koná piknik. Co tam žena v hidžábu obracela na rožni nebylo vidět. Večer sem taky přifrčel americký cadilak s rozsvícenými barevnými neonovými trubicemi zdobícími kastli. Než jsem stačil vytáhnout foťák, šofér vypnul klíček a hýřivá pastelová paráda zhasla. Takhle barevně vyzdobeni jezdí v tureckých městech i motorky a skutry. Blížil se odjezd v půl šesté, nejvíc to těžce nesla Silona, kterou tady obletoval celý den bílý retrívr z hospody Bez jména. Je to neskutečné, kolik energie psí milovník vyplýtvá na oblouznění své vyvolené, byť nadarmo: Silona hárala někdy v srpnu. Skaláci mě tehdy lámali k odběru jednoho štěněte, kterých podle odhadu jejich veterináře mělo být ve vrhu až dvanáct. Ten zvěrolékař ale je orientovaný spíš na skot, takže přístroj na ultrazvuk, dimenzovaný na 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207215
větší velikost bachoru, trochu obsah Solvíniny dělohy nadhodnotil. To je však eufemismus, protože Solvína nebyla vůbec zabřezlá, maximálně snad vykazovala příznaky falešné březosti. Je jí teď teprve rok, ještě jí bude mohutnět pánevní rozloha, Šárka si pěstounské péče o její potomky užije napřesrok vrchovatě. Při cestě na Alanyi bylo přední starostí Skaláka udělat něco s gumami Meďoura, které dostaly zabrat při tom zahrabání na oblázkové pláži v Phaselis. Jeli jsme pomalu jako kdybychom převáželi nitroglycerin jako ve francouzském filmu „Mzda strachu“ ze šedesátých let. Otevřenou gumárnu Míra objevil až na potřetí na kraji města za křižovatkou, ze které jsme chtěli odbočit k pevnůstce Alara Hani. Bylo to ve středověku zastávkové místo pro velbloudí karavany na Hedvábné stezce. Karevansarayi, jak se tomu turecky říká, sloužilo jako noční útočiště před nájezdy lupičů. Na přezutí odrbaných pneumatik musel Míra čekat, v pneumoservisu byli před ním zákazníci. Dohodli jsme se, že k té karavanové pevnůstce si zajedu sám. Byla odtud vzdálená 9 km, tak jsem fofroval, abych tam stihl dojet za světla. To se mi sice podařilo o fous, ale prosklený vchod do brány v hradbě s cimbuřím byl zamknutý a tři zaměstnanci odcházeli z parkoviště. Naproti bytelné kamenné pevnosti obdélníkového tvaru byly stánky prodejců také zavřené, ale když jsem už odcházel k autu, někdo na mě halekal. Otočil jsem se a uviděl, jak ke mně pospíchá chlap s malým klukem. Zalapal jsem po dechu, když jsem uviděl, co klučina nese na tácu: zase skleničky s čajem! Točil jsem rukou, že nemám zájem, avšak pak jsem si uvědomil, že jsem třeba dneska jejich jediný zákazník. Byly mi ukázány čtyři prsty, já zvedl dva. Skaláci ještě výměnu neměli hotovou, Míra musel dokonce gumaři půjčit klíč na povolení kol, neměl na to hydrauliku. A do takových předpotopních servisů mě včera hnal. Naštěstí jsem ho neposlechl, to bych zaplatil zbytečnou výměnu svíček a závada s imobilizérem by trvala dál. Protože mi už došla šťáva z Česka do pití, navštívil jsem kvůli tomu blízký krám. Tam vznikla komická situace, prodavač neuměl anglicky, takže slovo: juice mu nic neříkalo. Použil jsem tedy turecké: su, vzal z regálu pet lahev a ukazoval, jak do ní liji šťávu. Chlap za pokladnou na mě koukal jako kdybych spadl z višně. Pak jsem se dozvěděl od jednoho Turka, který uměl německy z práce v Dojčlandu a s nímž Míra u servisu zapředl konverzaci, že šťávu v Turecku nevedou. Proto nejspíš pijí jen čaj. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207215
Byla dávno tma když jsme přijeli do Alanya. Město nacházející se na pobřeží Levantského moře má také starověkou historii, ale současnost skýtá turistický noční mumraj se spoustou obchodů, kaváren, restauraci. Průjezd kolem nich je doprovázen exotikou reprodukované arabské hudby. Naším nocležnickým cílem byl však opevněný kopec s pevnostními hradbami, kam v ostrých zatáčkách supěl Meďour přede mnou. Pevnost na vrcholu kopce byla už zavřená a tak jsme pod ní přenocovali na parkovací zóně na silnici, kde se parkovné platilo až od 8 hod. ráno do 20 h. večer. Měli jsme za sebou další cestovní den, šli jsme brzy na kutě. Kopec se svými serpentýnami zdolávajícími 117 m vysoké skalní stěny omývané mořem, není zrovna nejklidnějším místem. Každou chvíli projížděla okolo korzující auta s temným bušením techna, které otřásá i silnicí. Ke slovu přišly zase ušní ucpávky. Blikající policejní auto o nás neprojevilo zájem. Než jsem usnul, vzpomněl jsem si, že u karavanové pevnůstky Alara Hani stál pod stromem turistický velbloud s šedavým oslíkem. Po silnici hnala babka tři kozy s dlouhýma plandavýma ušima. 18. září Pobřeží Analya se probouzí opět do slunného rána. Vzbudil jsem se ve čtvrt na šest a šel se podívat v kolik pevnost otvírají a kolik koštuje vstupný. U Skaláků je ještě půlnoc, před schůdky Meďoura mě vítá vrtění ocasního pahýlu Solvíny. V nočním horku mi do auta povívaly záchranné závany od moře. Pevnost se otvírala až v 9. hod., tak jsme se rozhodli ji vynechat. Zajímavostí uvidíme ještě spousty. Než jsme vyrazili, tak jsem vyhotovil aspoň fotku zubatého cimbuří pevnosti, kvůli které jsem musel přelézt pletivový plot a vylézt na zbytky drolícího se zdiva nějaké zbořeniny. Nad mořem bylo roztažené temné mračno, ale nevěřím, že v Turecku někdy prší. Při sjezdu do Alanya ejhle začalo se mi nepochopitelně mokřit přední sklo. Při průjezdu městem a kolem Kleopatřiny pláže fakt pršelo, i když to byla jen drobnější přeprška. Pláže s letoviskovými hotely se táhly až do 30 km vzdálenosti za Alanyem. Objevily se i banánovníkové plantáže, zastavil jsem pro fotodokumentaci těch exotických palmových stromků, které vidím poprvé naživo. Skalák 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207215