chvilku podrážděně dívala, nakonec se však zeptala, jako by se nic nestalo: „Co bys chtěl k jídlu? Musíš mít hlad jako vlk.“ Štípla ho do břicha, vyskočila, rychle si oblékla kombiné a zmizela v kuchyni. „Dám si, co máš,“ zavolal za ní. „Jím všechno, a nejradši mám zvláštní příděly.“ Doufal, že to je humor, kterému rozumí. Inge se v kuchyni pustila do přípravy večeře. Slyšel, jak zprudka otvírá a zavírá zásuvky, pokládá pánev na plotnu, rachotí s nádobím a pak jasným hlasem říká: „Je tu ještě několik gulášových konzerv. Mám je ohřát?“ Konzervy, zas ty konzervy. Gliwice, Franz Honiok, těžká těla v bezvědomí, skřípající prkna, zvuk padajících pytlů, Merit. Vybavil si její hlas, její měkké kadeře. Kdyby ho nevyhodila, nebyl by teď tady. On si přece tuhle dobu nevybral. Inge Gerlingová s úsměvem vyhlédla zpoza dveří a zeptala se: „Půjdeš do kuchyně, nebo chceš večeřet v posteli?“ Kalterer vstal, natáhl si kalhoty a kšandy nechal volně plandat na bílém nátělníku. Je to zvláštní, na začátku války nosil jen civilní oblečení a teď na konci se k tomu zas vrací. Posadil se ke čtvercovému stolu a pohlédl na kouřící talíř s horkým masem a makarony. Inge Gerlingová na sobě měla modrý župan. Na stole ležela čtyři prostírání. Kdyby její muž nepadl na frontě a oni ještě byli spolu, určitě by na svět brzy přivedli třetí dítě. Šťastná rodina by si pak musela vybrat větší stůl, kulatý nebo dlouhý, obdélníkový. On a Merit žádné děti neměli. Kalterer se dostal domů z fronty na dovolenou málokdy a potom jejich vztah náhle skončil. „Jsi tak potichu. Lituješ, že jsi tady?“ „Ne, jen jsem zase musel myslet na ten případ.“ Kalterer se pokusil o přátelský úsměv. Inge nalila sekt a se smíchem prohlásila: „Guláš se sektem jsem ještě nikdy neměla.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209476
„Ano, válka člověka naučí vynalézavosti.“ Kalterer vypil celý obsah sklenice naráz a prázdnou ji před ní podržel. Inge mu ji dolila. „Zůstaneš tu přes noc?“ Kalterer chvíli váhal, než odpověděl: „Ne, dnes ne, mám několik věcí, které ráno musím z hotelu zařídit, jinak na to zapomenu. Je pozdě, raději už půjdu.“ Neřekla „škoda“, jak vlastně očekával. Když se oblékal, dívala se na něj a pak ho doprovodila ke dveřím. Na rozloučenou ji políbil na ústa. Ovinula ho pažemi a přitiskla ho k sobě. „Zase se uvidíme,“ řekl, jemně se vysvobodil z jejího sevření a uchopil ji za ruce. „A nejenom přes den v práci.“ Rozeběhl se po schodišti dolů, v polovině se ještě otočil, ale dveře už byly zavřené.
22 Kalterer ji sledoval až k evangelickému kostelíku v Charlottenburgu. Ten tedy stále ještě stál. Merit v něm už před válkou hrávala o nedělích na varhany. Pět minut po ní vstoupil do zšeřelé kostelní lodi a posadil se za jeden z pilířů, aby si ho nevšimla, kdyby třeba letmo shlédla z kůru. Neměl se ale čeho obávat. Když Merit hrála, nic kolem nevnímala. V deset hodin bez jasného záměru zaparkoval s autem před jejím domem a ona najednou vyšla na ulici. Nezpozorovala ho, nevšimla si nápadného auta, během cesty k podzemní dráze se ani jednou neotočila, a ani na nástupišti ho nezahlédla. Během sledování se příliš nesnažil skrývat. Jakmile měla Merit před očima nějaký cíl, nevěnovala ostatním pozornost, s nikým se dlou-
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209476
ho nevybavovala, nenechala se rozptylovat, byla cílevědomá a pečlivá. Tyto vlastnosti na ní miloval, i když se nakonec staly důvodem, proč se obrátila proti němu. Kalterera překvapilo, že se vůbec dozvěděla, co se s Židy děje. Neměla ve zvyku naslouchat šeptandám a povídačkám. Pomalu a táhle přehrála kantátu „Oh, Haupt voll Blut und Wunden“. Bez přestávky navázala varhanní skladbou od Bacha, zarazila se a několikrát za sebou zopakovala těžkou pasáž. Musel jí to povědět ten zatracený flanďák. Asi věděl, co se na východě odehrává, a určitě měl styky s odbojovým hnutím. Nejlepší by bylo je tu nechat všechny zavřít, ale pak už by u Merit neměl vůbec žádnou šanci. Chtěl z kostela odejít dřív než ona, zůstal však sedět a poslouchal mohutné tóny, jež se z varhan pod jejíma rukama linuly. Když za ním nakonec těžké dveře kostela zapadly, zlost na faráře z něj vyprchala stejně rychle, jako přišla. Namířil si to zpátky do Kantstraße, kde nechal zaparkované auto. Hned ráno, ještě než se vypravil za Merit, vyrazil bez Kruschkeho do Sophienstraße, jež se nacházela nedaleko hotelu. V ulici byly zcela zničené pouze dvě budovy, takže hledání podle orientačního čísla se zjednodušilo. Z domu číslo 8 toho kromě hromady sutě, cihel, zlámaných trámů a ohořelé zdi, dosahující do výšky první okenní římsy, moc nezbylo. Na zdi Kalterer objevil jen obvyklé vzkazy pro příbuzné, napsané bílou křídou. Sophienstraße patřila mezi starší ulice Berlína. Stály tu většinou tří- nebo čtyřposchoďové domy z poloviny devatenáctého století, na jejichž stavbu se používalo i dřevo a sláma, takže se snadno vznítily. Ulice měla štěstí, že neutrpěla větší škody. Na hromadu suti ze zničeného domu navazovala dvorní přístavba, jejíž průčelí strhla tlaková vlna. Pohledu se tak odhalily vnitřky skladišť, dílen a pobořené kantýny. Ze zbytků fasády vi-
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209476