myslela na Meinhofovou, vnímala ji skrze křestní jméno, jako Ulrike, a stejné to bylo u Gudrun. „Snažím se přijít na to, co se jim stalo.“ „Spáchali sebevraždu. Nebo je zabil stát.“ „Stát,“ řekl. Pak to zopakoval, hlubokým hlasem a melodramaticky zlověstným tónem, jako by si zkoušel vhodnější přednes. Chtěla se urazit, ale místo toho jí bylo lehce trapně. Použít takovýhle výraz – stát – v takovémhle neprůstřelném kontextu, pro popis nejvyšší veřejné moci, to jí nebylo příliš podobné. Tohle nebyl její slovník. Ta dvě plátna s mrtvým Baaderem v cele sice měla stejný rozměr, ale každé bylo pojednáno trochu jinak, a na to se teď zaměřila – na ty rozdíly, na paži, košili, neznámý předmět u kraje rámu, na odlišné detaily či nejasnosti. „Nevím, jak se to přesně stalo,“ navázala. „Jen vám říkám, co si lidi myslí. Bylo to před pětadvaceti lety. Nevím, jak to tehdy v Německu vypadalo, se všemi těmi bombovými atentáty a únosy.“ „Spíš se na tom předem domluvili, nemyslíte?“ „Někteří lidé mají za to, že byli zavražděni v cele.“ „Uzavřeli pakt. Vždyť to byli teroristi, ne? Když nevraždí jiný, vraždí se navzájem,“ řekl. Dívala se na Andrease Baadera, napřed na jeden obraz, pak na druhý, pak zas nazpátek. „Já nevím. Svým způsobem je to možná ještě horší. Mnohem smutnější. V těch obrazech je tolik smutku.“ „Na támhletom se někdo usmívá,“ namítl. To byla Gudrun, na obraze nazvaném Konfrontace 2. „Nevím, jestli se zrovna usmívá. Možná ano.“ „To je nejčistší obraz v celý místnosti. Možná v celým muzeu. Usmívá se,“ řekl. Otočila se na Gudrun přes celou galerii a konečně toho muže spatřila, seděl na lavičce, napůl otočený jejím směrem, na sobě oblek s povolenou kravatou, předčasně proplešatělý. /102
DeLillo_Andel_Esmeralda_vnitrek.indd 102
23.10.2015, 14:37:17 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211914
Vlastně ho jen letmo zahlédla. Hleděl na ni, ale ona se přes něj dívala na Gudrun ve vězeňské haleně, jak stojí uprostřed plátna, zády ke zdi, a usmívá se, rozhodně, ano. Tři obrazy s Gudrun, na jednom se Gudrun možná usmívá, na druhém se usmívá určitě, na třetím se nejspíš neusmívá. „Koukat na tyhle obrazy, na to aby měl člověk zvláštní trénink. Já ty lidi od sebe nerozeznám.“ „Ale rozeznáte. Jen se podívejte. Musíte se pořádně podívat.“ Zaslechla ve svém hlase lehkou výčitku. Popošla k protější zdi a zadívala se na obraz vězeňské cely, skoro půl plátna na něm zabírala knihovna, vedle ní tmavá skvrna, vypadala jako duch, možná to byl kabát na ramínku. „Vy někde děláte doktorát. Nebo učíte výtvarnou výchovu,“ prohlásil. „Já se tu upřímně řečeno akorát snažím zabít čas. Takhle to mezi pracovními pohovory dělám vždycky.“ Nechtěla mu říct, že je tu už třetí den za sebou. Udělala pár kroků k přilehlé zdi, trochu blíž k lavičce. A pak mu to prozradila. „Tak to musíte být v balíku,“ řekl. „Anebo jste ve spolku přátel muzea.“ „Nejsem.“ „Tak učíte výtvarku.“ „Kdepak.“ „Chcete, abych zavřel zobák. Zavři zobák, Bobe. Akorát že já se nejmenuju Bob.“ Na obraze rakví nesených davem ty rakve nejdřív nepoznala. Trvalo jí dlouho rozeznat i ten dav. Sestával povětšinou z popelavé šmouhy, v popředí napravo se dalo rozlišit pár jednotlivých postav, stojících zády k divákovi, v horní části plátna byl přeryv, bledý pás země nebo silnice, a pak další shluk lidí či stromů, a chvíli trvalo, než člověk pochopil, že ty tři bělavé předměty poblíž středu plátna jsou rakve, které někdo nese davem nebo které tam prostě stojí na márách. /103
DeLillo_Andel_Esmeralda_vnitrek.indd 103
23.10.2015, 14:37:17 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211914
V nich byla těla Andrease Baadera, Gudrun Ensslinové a muže, na jehož jméno si nemohla vzpomenout. Ten sešel ze světa střelnou zbraní. Baader taky. Gudrun oběšením. Věděla, že k tomu došlo přibližně rok a půl po Ulrike. Ulrike zemřela v květnu 1976, to si pamatovala. Do galerie vešli dva muži, za nimi žena o holi. Všichni tři se zastavili u panelu s výkladem a začetli se. Na obraze s rakvemi bylo ještě něco, co nebylo snadné rozeznat. Všimla si toho až druhý den, tedy včera, jakmile to však objevila, přímo ji to praštilo do očí, a napříště už to nemohla nevidět – objekt v horní části plátna, kousek nalevo od středu, možná strom, přibližně ve tvaru kříže. Přiblížila se k obrazu a přitom zaslechla, jak se žena s holí šine k protější zdi. Věděla, že obrazy byly namalovány podle fotografií, ty však neviděla, takže neměla tušení, jestli byl na některé z nich skutečně nějaký uschlý strom, holý strom, z něhož zbyl pouhý vytáhlý kmen s jedinou větví nebo se dvěma příčnými větvemi kousek pod vrcholem. Najednou stál ten chlap, s nímž předtím mluvila, vedle ní. „Řekněte mi, co vidíte. Fakt, chtěl bych to vědět.“ Dovnitř vešla skupina s průvodkyní a ona se na chvíli otočila a sledovala, jak se skupina houfuje kolem prvního obrazu celého cyklu, portrétu mnohem mladší Ulrike, vlastně ještě dívenky, odtažité a zasmušilé, s rukou a tváří vznášející se v pochmurné tmě kolem ní. „Teď mi dochází, že jsem se na to ten první den sotva pořádně podívala. Myslela jsem, že se dívám, ale přitom jsem si maximálně udělala matnou představu, co na těch obrazech vůbec je. Pořádně se začínám dívat až teď.“ Stáli tam a společně hleděli na rakve, stromy a dav. Průvodkyně začala skupině něco vykládat. „A co cítíte, když se díváte?“ zeptal se. „Nevím. Je to složité.“ „Protože já necítím nic.“ /104
DeLillo_Andel_Esmeralda_vnitrek.indd 104
23.10.2015, 14:37:17 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211914