židovské město na světě. Společný útok na Polsko, prohlásil, znamená, že se přátelství s Německem zpečetí „krví“.326 Krev prolitá ve válečném Polsku náležela z valné části židovským civilistům včetně tří set tisíc varšavských Židů. Tuto linii Stalin sledoval skoro dva roky. Vyjma navzájem sladěných sovětských a německých propagandistů nedokázal na paktu Molotov-Ribbentrop skoro nikdo najít něco dobrého. Vzácnou výjimkou, vzdálenou tisíce kilometrů, byli američtí evangelikálové známí pod označením „dispenzacionalisté“. Ti věřili v nadcházející Armageddon, při kterém budou přeneseni do nebe, a nepochopitelnou dohodu mezi nacisty a Sověty vnímali jako uskutečnění biblického proroctví o spojenectví Góga a Gómera (Ezechiel 38), kteří zaútočí na zemi izraelskou, a naplní tak jednu z podmínek pro mesiášův návrat.327 Avraham Stern, pobývající v Palestině, si z paktu Molotov-Ribbentrop odvodil, že Hitler je větší pragmatik, než se zdá. Pokud vůdce dokáže vyjednávat se státem, který do té doby neustále odsuzoval jakožto zástěrku židovské moci, proč by potom nejednal i přímo se Židy? Třeba nadcházející konflikt přes všechna svá negativa přece jen Židům poskytne příležitost k vykoupení.328 Stern, čerpající z pramene sekulárního mesianismu, neměl až tak daleko k Američanům, v jejichž představě se Ježíš vrací coby vykupitel nikoli s olivovou ratolestí, ale s mečem, a své nepřátele nezahrne láskou, nýbrž je vyhladí. Uri Cvi Greenberg, jenž byl pro Sterna zdrojem básnické inspirace, popisoval příjezd mesiáše na tanku.329 A sám Stern prorokoval, že židovská krev bude rudým kobercem mesiáše, ozdobeným bělostnými liliemi mozků vystřelených z hlav.330 Stern měl záhy přijít o svou záštitu při krvavé tragédii, jež překonala všechny temné poetické fantazie. Dvacátého druhého srpna 1939 Hitler sdělil svým generálům, že „zničení Polska“ „stojí v popředí. Cílem je zničit živé ozbrojené síly, nikoli dosáhnout nějaké konkrétní linie.“ Zde se – ač nečekaně – nabízela příležitost zahájit válku ras. Hitler pokračoval: „Uzavřete svoje srdce před slitováním. Brutální zásah. Osmdesát milionů lidí musí dostat, co jim náleží. Jejich existence musí být zajištěná. Právo náleží silnějšímu.“331 Německo opravdu mělo značnou přesilu, mimo jiné díky všemu, co Hitler roku 1938 získal díky připojení Rakouska a Československa. Útok na Polsko postupoval ze všech stran: 1. září od severu a západu německými silami z Německa a od jihu německými oddíly z dřívějšího Československa a 17. září od východu Rudou armádou. Německé a sovětské jednotky se setkaly v Brestu a uspořádaly zde společnou vítěznou přehlídku, při níž po hákovém kříži následoval srp a kladivo a po hymně „Deutschland über Alles“ následovala „Internacionála“.332 Sovětský velitel pozval německé reportéry, aby ho po společném „vítězství nad kapitalistickým Albionem“ navštívili v Moskvě. Německé tanky, obdivované v ulicích Brestu, nejspíš byly přinejmenším zčásti československé výroby a němečtí vojáci a esesmani, kteří útočili na Polsko, byli často Rakušané. Německá technická nadřazenost, v níž Hitler spatřoval 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212241
i nadřazenost rasovou, byla prostě neoddiskutovatelná. Luftwaffe, jež se předvedla při přehlídce v Brestu, si sem jen odskočila od terorizujícího bombardování polských měst.333 Taktiku bombardování civilistů Evropané obecně vzato považovali za oprávněnou v kolonizačních državách; nyní byla využita přímo v Evropě. Při německém bombardování Varšavy v září 1939 zahynulo daleko více Židů než v důsledku německé politiky za celých šest let od Hitlerova nástupu k moci. Sedm tisíc Židů padlých v boji při střetu s německými invazory zase překonávalo počet židovských obětí, jež do té doby zahynuly v Německu.334 Německý útok na Polsko byl založen na přesvědčení, že Polsko nemohlo existovat a neexistovalo jakožto nezávislý stát. Zajaté vojáky bylo možné střílet, jelikož polská armáda vlastně neexistovala. Skončení bojové kampaně nenastolovalo okupaci, neboť podle logiky nacistů tu nebylo žádné politické společenství, jehož území by bylo možné obsadit: „Polsko“ bylo jen zeměpisným označením pro území vhodné k záboru. Němečtí znalci mezinárodního práva tvrdili, že Polsko nebylo státem, pouze místem bez legitimní suverenity, které nyní ovládli Němci. Polské zákony byly prohlášeny za neplatné od samého počátku, jako by nikdy neexistovaly. Tuto situaci nastolil vůdce prostým rozhodnutím, a jakmile se válka jednou dala do pohybu, stačila jeho vůle i pro důležitá ustanovení za hranicemi dosavadního Německa. Započala skutečná nacistická revoluce.335 Anulace státnosti a zákonnosti nebyla žádná čistě formální změna. Byla to věc života a smrti. Evropské státy tradičně uznávaly legitimitu svých vlád, a dokonce i když se ocitly ve válce, uznávaly svou vzájemnou existenci a specifický ráz svých ústavních tradic. Občanství má svůj význam jedině tehdy, když je uznáváno recipročně. Hitler zničením sousední politické entity zásadu občanství zcela eliminoval a posunul Německo i s celou Evropou k bezzákonnosti. Německo si v Polsku počínalo tak, jako si některé evropské státy v nejničivějších fázích osídlování počínaly v koloniích: jako by to byl jen kus země, obývaný bytostmi neurčitého druhu, kterým nelze vládnout. Himmler označil Polsko – zemi s více než třiceti miliony obyvatel – za „panenské území“.336 Itálie rychle pochopila, co se tím chce říct, a přirovnala Polsko k Habeši, vlastní africké kořisti.337 Pokud měl tento obraz odpovídat realitě přímo uprostřed Evropy, vyžadovalo to nejenom podmanění obyvatelstva, ale i naprosté rozboření existujících institucí. Hlavní část německého imperiálního úsilí v Polsku nespočívala ve vytváření něčeho nového, nýbrž v odstraňování stávajícího. Obnovit zákon džungle v zemi, kde byly lesy vymýceny už před tisíci lety, vyžadovalo ohromnou práci. Destrukce polského státu se dosáhlo inkoustem i krví. Právníci bušili do psacích strojů, vrahové s plným nasazením užívali své zbraně. Hitler vyzval k „hromadnému vyhlazení polské inteligence“.338 Věřil, že polská kultura – nakolik něco takového vůbec existuje – zmizí společně s fyzickou eliminací jejích relativně vzácných „kulturtrégrů“. Předpokládal, že „řešení polského problému“ 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212241
se zajistí vyvražděním všech, kdo by mohli být považováni za plnohodnotné lidi. Útok na Polsko poskytl ničitelům státu z oddílů SS válečné krytí pro svou bezzákonnou misi. Heydrich řídil operační skupiny (Einsatzgruppen), jednotky policistů a esesmanů (obě organizace se překrývaly) obvykle fungující pod vedením osvědčených straníků a esesmanů. Dal podřízeným pokyn k vraždění polských elit s cílem znemožnit jakýkoli polský odpor.339 Takto měli být například odhaleni a zabiti všichni veteráni polských legií a Polské vojenské organizace. Hlavní operace smrtících komand nesla označení Tannenberg a šlo o plán vyvraždění asi jedenašedesáti tisíc polských občanů. Na podzim roku 1939 probíhalo vyvražďování prováděné komandy víceméně podle plánu, i když v pátrání po konkrétních jednotlivcích byly operační skupiny zpočátku neobratné. I po ukončení vojenských operací v říjnu však nepolevovaly v zabíjení cílových skupin a v polských městech se etablovaly ve funkci německých policejních posádek.340 Heydrich očekával, že „likvidace předních Poláků“ bude do listopadu hotová.341 Když se ukázalo, že ani postřílení desetitisíců Poláků v roce 1939 podle všeho nepostačuje, byly identifikovány další „vůdčí živly“, jež měly být „zlikvidovány“ čili hromadně zastřeleny v lesích u velkých měst na jaře roku 1940. Podle Heydrichových představ měla z Poláků po vyvraždění elit zůstat jen masa otroků a Himmler předvídal, že se rozplyne samotná idea polského národa. Úvodní nápor německé ofenzivy – vojenské, politické i rasové – byl nasměrován proti Polsku jakožto politické entitě, nikoli proti židovským občanům. Na polské Židy však měl rozklad polského státu zdaleka nejhorší dopad. Menšiny jsou na státem skýtané ochraně a právním státu nejvíc závislé a s příchodem anarchie a války zpravidla nejvíc trpí. Jistě, již na konci třicátých let se polští Židé museli obávat oficiálního i lidového antisemitismu. Zhroucení Polska pro ně však znamenalo mnohem horší ztrátu než pro ostatní polské občany. Odstranění polského státu nebylo pouhým zmizením: spočívalo v rozbití dosavadních institucí, při kterém odlétávaly ostré střepiny. Na prvním místě se roztříštila autorita národního státu. Německo-sovětská smlouva o hranicích a přátelství ze září 1939 mluvila o „zhroucení polského státu“. Následné právní formulace Německa popíraly, že by polský stát vůbec kdy existoval. Židé znenadání neměli vůbec žádné občanství – stejně jako Poláci, Ukrajinci, Bělorusové a nikdo další s polskými dokumenty (vyjma německé menšiny, jež byla znenadání privilegována). Většina podrobeného obyvatelstva se okamžitě přizpůsobila německým rasovým očekáváním. Jakmile Němci napochodovali do polských měst a začali s dělením potravin, ukázali někteří Poláci prstem, kde ve frontě stojí Židé, aby tak Poláci dostali víc a Židé méně nebo nic. Rasismus se od počátku proplétal s materialismem. Po zrušení občanského principu a nastolení principu rasy nikdo nestál o to, aby se s ním zacházelo hůř než se Židy. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212241