anebo jestli se z toho vyšinutí zmátoří. Zatím to vypadá, že někoho zabije, ale v posledním okamžiku ho z toho můžu dostat. Už jsem to
párkrát zažil a je to všecko svatá pravda, jenže nevím tak určitě, jestli se to hodí do románu, to je to. Chceš vědět, jak se z toho pomatení dostane? Tak tedy, šéf si všimne, že ten člověk dělá sice od chvíle,
kdy se mu vysmáli, víc a líp, ale že zároveň vypadá, jako by ho měl každým okamžikem chytit amok, a šéf mu tedy řekne: ‚Nicku, ty jsi
nejlepší pracant v celý týhle podělaný fabrice.‘ To je všecko, nic dalšího šéf říkat nemusí. Ten člověk je z toho venku. Pomatení ho pře-
šlo. Po šichtě se ožere, přinese domů ženě nový hadry, synovi novou košili, ženu, syna i ostatní děcka vezme kolem krku, a nikdo prostě
nechápe, co se to s ním kruci semlelo – ale já to vím. Viděl jsem, jak se to děje. Co myslíš, je to dobrej příběh?“
Stanley povídá: „To víš, že je. Zítra se tu zastaví jeden člověk od
Scribnera a já mu o tom řeknu. Ty to napíšeš a Scribner to vydá, a pak
se můžeš vrátit do ateliérů a zase si cpát kapsy. Ta kniha ti hodí jen pět set dolarů, ale bude to kniha, a já s ní obejdu všechny produ-
centy ve městě a ukážu jim ji s ostatníma knihama, co jim budu nabízet, a ty zas budeš ve flóru.“
Tak tedy Hal Francis dřel dál a nikdy mu to nepřestalo jít ztuha, ale
kousek po kousku vpravil přec jen asi půl knihy na papír. Ten člověk
od Scribnerů poseděl s Halem, Stanleym a ještě s několika z nás, co
jsme tenkrát přicházeli zevlovat po krámě, a řekl, že se mu ten nápad líbí a že o knize promluví přímo s panem Scribnerem. Jak bude kniha hotová, určitě ji prý v tu ránu u Scribnerů vydají.
Vrátil jsem se na tři měsíce do San Franciska a pak jsem si znovu
zajel do Hollywoodu a znovu se začal poflakovat po tom knihkupeckém krámu.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216080
Jednou večer tam přišel Hal Francis a já se ho zeptal, co dělá román.
„Jakej román?“ řekl. „Vždyť já psát neumím. Tom Wolfe umí psát.
Je to jedinej spisovatel v celý týhle zemi. Když někdo takovej píše, my ostatní můžeme klidně zahodit mašiny. Jen se podívej na jeho
novou knihu. Zrovna tady leží na pultě.“ A sebral knihu a podal mi
ji. „Stanley právě objednal další stovku výtisků. Za tři dny jich stovku rozprodal, a není to přitom román, je to sbírka povídek, a víš sám, že povídky vůbec nejdou na odbyt. Od smrti do rána – tumáš, vezmi si
to a čti. Tom Wolfe říká všecko, co stojí za to říkat, a všichni ostatní
neříkaj nic. A navíc to Tom říká jediným způsobem, jakým se to má říkat. Vyvolává to, vykřikuje, vyřvává. Má tam větu, kterou táhne na
tři stránky, ale protože je to pan autor a má co říct, ani ti nepřijde, jak je ta věta dlouhá. Tak je to jednoduchý a tak přesný, a čím víc
to čteš, tím víc si uvědomuješ, že je to jedinej spisovatel tady u nás
a možná i na světě. My ostatní uždibujem ze života po ždibcích, ale Tom si sedne a schlamstne na dvě velký sousta celý lidstvo, a to je
ono. Od chvíle, co jsem tohle přečet, si prostě zaboha netroufnu
sednout ke stroji a zkoušet psát tu svou pitominu o nějakým Slo-
vákovi, kterýmu se posmívá jeho blbej šéf. O ubohý ženě toho ubožáka a jeho ubohým synovi a ostatních ubohých dětičkách a o tom,
jak se ten ubožák pomát. Ale Tom píše o celým svinským lidským rodu a všecky ty hovada proměňuje v anděly, všecky, u něho i špi-
naví zločinci jsou andělé, i oni jsou nesmrtelný v Tomově rukopisu.“ Stanley radil Halovi, aby Toma Wolfa pustil z hlavy a koukal psát
svůj román. Není přece zapotřebí, aby jeden spisovatel psal jako druhý. Slušný spisovatel by neměl nechávat psaní jen proto, že náhodou
píše taky nějaký lepší spisovatel, to je zbytečné. Stanleymu záleželo
na tom, aby Hal Francis zůstal ve městě a každý večer za ním přišel 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216080
do krámu, protože Hal, když zrovna nehanobil vlastní psaní, byl je-
den z nejlepších společníků ve městě. Ovšem nakonec Hal stejně román nedopsal. Znovu se uchytil u jednoho z producentů, jenže honorář byl velmi skrovný a práce trvala jen šest týdnů; a tak podobně to tloukl další dva tři roky.
Hal Francis a Stanley Rose se každý večer scházeli a chodili pít
a dobře jíst k Mussovi a Frankovi, kde si jídlo a pití mohli dovolit,
a Stanley se snažil přimět svého přítele, aby román dokončil. Ještě pár let potom, co se Hal na všecko vykašlal, Stanley dlouho do noci, kdy
už oba měli v hlavě, Halovi domlouval, aby tu věc dopsal – zbývaly
mu jen tři nebo čtyři kapitoly –, aby to dorazil a znovu začal třískat
velké peníze. Ale jednou večer se Hal neukázal a Stanley se k němu vypravil a našel ho v posteli nemocného a příští noc Hal zemřel.
„Umřel mi, chlapec, v náručí,“ řekl Stanley. „Pochoval jsem ho.“
Tak tedy, Owen Francis byl jen jedním ze spisovatelů, co tam ten-
krát žili, a co se přihodilo jemu, nepřihodilo se těm ostatním nebo aspoň ne mnohým z nich, a určitě ne stejným způsobem, ale bez ohledu na to, že tolik přibíral na váze a léta pil, zabila nebo pomohla
toho člověka zabít ta okolnost, že ve své psaní nevěřil, nedokázal v ně
věřit. Byl přesvědčen, že dokud píše Thomas Wolfe, není sebemenší důvod, aby psal taky on. Všecko, úplně všecko říkal Tom Wolfe. Mi-
loval a obdivoval Wolfa jako velikána, hltavého a nenasytného, jako autora zavile posedlého, a přitom nevyčerpatelného, nebo téměř ne-
vyčerpatelného, a miloval a obdivoval ho jako spisovatele dříče, člověka, který zůstává bydlet v nuzném brooklynském kvartýru a tvoří
s takovým soustředěním, že zapomíná na čas, zapomíná na jídlo a pití a pak, po dlouhých hodinách, kdy se vášnivě, jako v transu hrouží do
práce a píše závratnou rychlostí, někdy po celém dnu a noci, někdy 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216080