Vůdce vykročil směrem k mistrovi. Agadon pevně objímal kámen a odmítal se ho vzdát, zatímco muž začal kopat starce do břicha. Prudce jsem vydechovala a snažila se přijít na něco, čím bych mohla pomoct. Mě si nikdo nevšímal. Když už jsem začala propadat zoufalství a chystala se vykřiknout, vycítila jsem za zády čísi přítomnost. V tutéž chvíli muži ztuhli a všichni najednou odstoupili. Konečně jsem se mohla sehnout k mistrovi a pomoct mu zpět na nohy. „Vážně?“ ozval se hluboký hlas. Táhl se jako cosi lepkavého a mazlil se s tmou kolem. Byl vážný a svým způsobem příjemný. Ale rozhodně to nebyl typ hlasu, kterému by se dalo odporovat. Byl pevný jako kamenné zdi lemující město. S mistrem jsme se naráz otočili. Spatřili jsme ale jen vysokou postavu oděnou do stémy padající až na zem. Ostatní tonulo ve tmě. „Mám pocit, že tohle je mistr se svým učněm. Oni ROZHODNĚ vědí, co mají se sklenitem dělat. Na rozdíl od vás,“ řekl hluboký hlas. „Co chceš?“ vyjekl vůdce mužů, když se mu podařilo nalézt v sobě alespoň trochu odvahy. Stále se ovšem držel blízko svých druhů. „Dělit se nebudem! My je viděli první! Najdi si svoje munty!“ „Ale mně se líbí tihle,“ odpověděl ten za námi a já jsem nahlas polkla. Co se tu vlastně děje? Chce nás ten muž chránit, nebo také touží po kusu sklenitu? Ve vůdcově ruce se znovu objevil nůž. Ale než s ním stačil vykonat jakýkoliv pohyb, vzduchem cosi zasvištělo
— 98 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217206
a do mužova ramene se zabodl šíp. Muž zaúpěl, a přestože zranění nebylo smrtelné, skácel se k zemi. Ostatní dva se otočili, nechali svého vůdce krvácet v setmělé ulici a rozeběhli se zpět ke svým kolibám. Cosi mě jemně odstrčilo a kolem mě prošel muž ve stémě. Uchopil vůdce za špinavou košili, jednou rukou ho zdvihl vysoko nad sebe a udeřil s ním o zeď. Pak ho chytl pod krkem. Když stiskl, ozvalo se přidušené chrčení a vůdcovy nohy se nad zemí rozkomíhaly. „Vypadni odsud, nebo tě dodělám,“ nakázal muž ve stémě s podobným klidem, s jakým mě matka večer posílala spát. Vůdce na další varování nečekal. Když se konečně uvolnilo sevření kolem jeho krku, opatrně se postavil zpět na nohy a odkolíbal se pryč, zdravou rukou se držel za zraněné rameno. Muž ve stémě sledoval prchajícího, dokud nezmizel v jedné z těch zvláštních kolib, a pak se otočil k nám. Bohužel jeho tvář zůstávala skrytá ve stínu. V pravé ruce pořád svíral malý samostříl. Když si všiml, že od něho nemůžu odtrhnout oči, skryl ho pod stémou. „Co tu děláte?“ vyštěkl ostře a rázně vykročil stranou. „Chcete přijít o život?“ Mistr se mírně poklonil a já jsem následovala jeho příklad. „Faja z Amárie nám zadal úkol, na který nezbývá mnoho času,“ ujal se vysvětlování, jak už měl ve zvyku. „Zdrželi jsme se u dolů. Vybírali jsme vhodný sklenit, pane. A když jsme se vrátili, hlavní brána už byla zavřená. Poslali nás k západní.“ Postava ve stínu si krátce unaveně povzdechla a otřásla se. „To je jim podobné. Vracíte se do dílny?“
— 99 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217206
„Ano, pane,“ přitakal okamžitě mistr. „A on?“ Ze stémy se vynořila ruka a ukázala na mě. „Nemá být v ghettu?“ „Než dokončíme práci, bude spát v dílně, pane.“ Nedokázala jsem uhodnout, na co muž myslí ani jak se tváří. Jeho hlava se ale nepatrně zavrtěla. „Jak daleko je vaše dílna?“ Mistr se otočil a ukázal před sebe k jedné z ulic. „Nedaleko, pane. Jen přes dva palatuly.“ „Zvládnete to sami? Ještě tady něco musím vyřídit.“ Stéma se pohnula a v mužových rukách se objevil složený papír připomínající dopis. „Budeme utíkat,“ sliboval mistr nadšeně, a ještě než nás muž propustil, otočil se a táhl mě pryč. Zbytek cesty jsme běželi. Strach z nočních ulic a také ze čtvrti, ve které jsme se ocitli, nás donutil ignorovat unavená těla a bolavé nohy. Jakmile jsme se ocitli v bezpečí za silnými dveřmi dílny, svalili jsme se na zem. „Ilane,“ spustil mistr sípavě. „Je mi to moc líto, hochu. Tohle se nemělo stát. Prosím, neříkej o tom matce. Mám na tebe dohlížet, aby se ti nic nestalo. Nerad bych, aby mi přestala důvěřovat.“ Mistr mě o nic takového žádat nemusel. Nic bych doma neřekla. Věděla jsem, že o nocích, které strávím v dílně s mistrem, matka určitě nebude spát a její tvář bude unavenější než obvykle. Nechtěla jsem jí přidělávat ještě víc starostí. Šťastná, že jsem objevila kus sklenitu, který alespoň zčásti vyhovoval mým představám, a ještě šťastnější, že jsem tuto noc přežila, jsem si nesla nerost do mistrovy pracovny, kde byl největší klid. A šťastný byl i mistr.
— 100 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217206