A tak od něj toryové v předních lavicích inkasují jeden šleh za druhým, jako když se čilý výletník rozhání po odkvetlých bodlácích. Konzervativci jen „hrají divadýlko“, tvrdí Churchill. Zapomněli na zásady toryovské demokracie, sděluje Balfourovi, který v debatě promluvil před ním – snadno si představíme, jak Balfour poslouchá a vysílá zpod svých supích víček nevyzpytatelné pohledy. Toryové všude kolem něj prskají a vytahují drápy a průběžně se ho pokoušejí vyvést z konceptu. Povzbuzení se mu dostává z lavic labouristů a vzhledem k obsahu jeho projevu se není čemu divit. Dnešní toryové by jeho řeč vůbec nepokládali za řeč konzervativce. Margaret Thatcherová by se z ní vztekla. Dokonce ani u labouristických vlád naší éry by Churchill s myšlenkou, za kterou podle všeho horuje, nenašel zastání. Argumentuje, že by velké skupiny stávkujících měly mít právo vstupovat do domů těch, kdo se ke stávce nepřipojili, a de facto je zastrašováním obracet na svoji stranu. Přeje si odbory chránit před právním postihem, aby jim nebylo možné udělit pokutu ani v případě, že jejich členové při agitaci poruší zákon. Spíš než o socialismus se jedná o neo‑anarcho ‑syndikalismus – než ovšem dnešním toryům příliš stoupne tlak, měli by si připomenout tehdejší kontext. V době Churchillova proslovu byla chudoba daleko propastnější a nadřízení mohli dělníka tyranizovat dnes nevídaným způsobem. Projev se každopádně odvíjí už pětačtyřicet minut a odvíjí se výborně. Když Churchill dospěje k jeho vyvrcholení, napadne celou Dolní sněmovnu za to, jak ostudně málo odráží třídní složení společnosti. Kde jsou dělníci? táže se rodák z Blenheimu. Jen posuďte vliv podnikových ředitelů, absolventů tradičních 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217720
univerzitních oborů, příslušníků armády, majitelů pozemků nebo železniční a lihovarnické lobby, vyzývá posluchače – a umíme si představit, jak přitom velmožským gestem zahrnuje konzervativce vrhající po něm vražedné pohledy. Nezbývá než přiznat, tvrdí, že vliv dělnické třídy je směšně malý. „A je úkolem těch, kteří…,“ chce navázat, a pak se zarazí. Upře se na něj několik pátravých pohledů. Co je úkolem? A čím? Co má kdo za úkol? Sněmovna čeká. Uplyne celá vteřina. Churchill to zkusí znovu. „A je úkolem těch, kteří…“ Ale v tu chvíli už je jasné, že něco není v pořádku. Vypadá to, že se Churchill ironií osudu stal obětí jakési mentální sabotáže – neohlášené stávky paměti. Zřízenci starající se o zavazadla v ohromném nákladovém prostoru jeho mozku odmítají pracovat. Dopravník jeho jazyka sebou jen naprázdno trhá. Slova se neozývají. Churchill podnikne další pokus, ale nevydaří se. Za boha si nemůže vzpomenout, co chtěl říct dál. Celé tři minuty jen stojí, zatímco se toryové řehtají na celé kolo a opoziční lavice se pokoušejí dát mu slyšitelně najevo soucit. Tři minuty! Dolní sněmovna je ekosystém, který ani za nejpříznivějších okolností nic nepromíjí: na pár vteřin se zamotejte a pocítíte její opovržení. A Churchill už je na jednom jediném slově zaseknutý déle, než vy čtete tuhle kapitolu. Rovná se to katastrofě, pohřbu zaživa. Lidé si začínají šeptat a klopit pohled. Takhle tehdy dopadl Randolph, říkají. Chudák kluk, skončí jako táta – už na něj jde ošklivá předčasná senilita. Churchill se konečně posadí. „Děkuji, že mě sněmovna vyslechla,“ pronese zoufale a skryje obličej v dlaních. Ztroskotání pana Churchilla jsou druhý den plné noviny a o diagnózu je požádán slavný neurolog. Zde, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217720
objasní lékař, vidíme případ takzvané „defektní myšlenkové aktivity“. Je pravda, že byste marně hledali člověka, kterého tahle užitečně znějící porucha nikdy nepostihla, jenže Winston Churchill měl ten den ve skutečnosti potíže jiného druhu. Pokud jsme u Churchilla o něčem nevyvratitelně a instinktivně přesvědčeni, tak o tom, že to byl největší řečník za posledních sto let. Británie většího rétora určitě nezrodila a v celosvětovém žebříčku se možná i Martin Luther King musí spokojit s druhým místem. Churchill je jediný politik, jehož proslovy a způsob vyjadřování mohou ještě dnes parodovat lidé každého věku. „Jó, Churchill!“ vzdechneme, vytrčíme bradu a oním známým zpěvavým chraplákem zarecitujeme něco o tom, jak budeme bojovat na plážích. Churchill je pro řečnické umění tím, kým je Shakespeare pro umění dramatické. Při svých nepřekonatelných vystoupeních působil jako směs Perikla a Abrahama Lincolna lehce, ale nepopiratelně říznutá Lesem Dawsonem. Myslíváme si, že disponoval jakýmsi nadpřirozeným nadáním, jako by se zrodil ze spojení Dia a Polyhymnie, samotné múzy rétorů. Obávám se, že máme pravdu jen zčásti. Skutečnost je taková, že byl svým způsobem génius, nikoli ovšem talent od přírody. Žádný Lloyd George, žádný Luther King, přinejmenším v tom smyslu, že nedokázal improvizovat tak jako někteří rození řečníci. Jeho proslovy, to rozhodně nebyl dravý proud výmluvnosti, která by se bez přípravy valila z přetékajícího srdce. Churchillovy proslovy představovaly triumf námahy a příprav, během nichž se jednotlivá vyjádření měnila a brousila, jako si vlk v pohádce brousí jazýček. Před Churchillem vždycky coby bludička tančil přízračný 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217720