Svatí bojovníci
95
Na rozdíl od janičářů se příslušníci jízdních jednotek, sipahiové, rekrutovali zpočátku výhradně z Turků usazených v Anatolii a Rumelii (jižní Balkán), patřící původně k Byzantské říši. Nyní ale mezi ně pronikali stále více i timarli, tedy leníci z řad bývalých janičářů. Absolutní elitou „jízdních služebníků Porty“ (kapikulu sipahi) byli vesměs synové vysokých hodnostářů a statkářů. Jejich šest divizí, celkem pět až šest tisíc mužů, sloužilo v Konstantinopoli za plat. Do druhé kategorie spadali timarli sipahi, nájemci půdy a zároveň výběrčí daní, z nich část tvořili bývalí „otroci Porty“ vybraní z řad janičářů. Ti, jejichž roční výnos nepřekročil 20 000 akçe (hlavní turecké platidlo, mince obsahující 2,9 gramu stříbra), tzv. timar sipaki, se hlásili u vojska s pěti jezdci, zpravidla se svými syny a nejbližšími příbuznými. Zianet zipaki s výnosem do 100 000 akçe vyráželi do války podle výše příjmu se šesti až dvaceti jezdci a ti nejbohatší, has zipaki, s výnosem přes 100 000 akçe dodávali sultánovi do armády dvacet a více jezdců. V druhé polovině 16. století se počet sipahi (toto slovo znamená jezdec) blížil hranici devadesát tisíc mužů. Zatímco ti z Anatolie tvořili lehkou jízdu, rumelijské lze označit za těžkou kavalerii. Ti první se chránili koženým nebo plstěným kabátcem, druzí nosili kroužkovou košili sahající ke kolenům a zesílenou pancířem ze čtyř plátů nazývanou „char-aina“ („čtyři zrcadla“). Všichni byli vyzbrojeni jezdeckým lukem s dostřelem kolem sedmi set metrů, zahnutou šavlí, sekerou a palcátem. Chránili se kulatým jezdeckým štítem. Zatímco anatolští sipahiové používali navíc kopí, rumelijští měli ve výzbroji vedle kopí i oštěpy. V průběhu 16. století vznikla postupně také kategorie „mořských sipahiů“. Protože pro přepravu koní bylo třeba používat speciální lodě, palandrie, většina „jezdců“ musela při námořních výpravách zůstat opěšalá. Tomu se však bohatí sipahiové, a po jejich příkladu také všichni ostatní vzpírali, takže spatřil světlo světa sipahi-pěšák vyzbrojený lukem, šavlí, kopím a kulatým štítem. Ke službě se tito „jezdci bez koní“ museli dostavit s vlastním sudem, v němž měl každý z nich během plavby na galéře pitnou vodu. To však neplatilo pro opravdové jezdce, kteří si udržovali status elitních vojáků na rozdíl od mořských sipahiů blížících se stále více k podřadným, řadovým vojákům, azap, povolávaným do služby podle potřeby z řad
Ta zatracena skala_tisk.indd 95
26. 10. 2016 15:03:34 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224994
96
Ta z a t r a c e n á s k á l a
venkovského a městského obyvatelstva. Každá vesnice a město muselo na sultánův rozkaz dodat určitý počet pěšáků sloužících v první řadě jako potrava pro děla při masových útocích, když šli jako první před sipahii a janičáři, popřípadě fungujících jako pomocné jednotky upravující nebo stavějící cesty, dopravující potraviny a další materiál. Někdy se mezi azap objevili také oddíly başibozuk nebo delibaş. Tyto „bláznivé hlavy“ rekrutované mezi kriminálními elementy a spodinou byly nasazovány na sebevražedné a zvláště nebezpečné útoky. Mořští a pěší sipahiové sloužili společně s janičáři na válečných galérách jako námořní pěchota, doplňovaná podle potřeby zmíněnými azap, aby byl na každé válečné lodi předepsaný počet ozbrojených mužů. Jako svobodní muži, na rozdíl od „otroků Porty“, tedy janičářů, se sipahiové tvrdošíjně zdráhali vzít do rukou „špinavé a hlučné“ arkebuzy, které pokládali za cosi podřadného a potupného. Zatímco janičáře odlišovaly od všech ostatních červený kabátec a zpevněná bílá čepice, znakem sipahiů byla „turbanová přílba“, šišák s malým turbanem, který byl na něj připevněn. Třetí elitní formací stabilní armády (kapu kulu) představovali dělostřelci (topçu ocağı). V té době dosahoval jejich počet hranice dvou tisíc sta mužů. Nejlepší dělostřelci byli konvertovaní evropští křesťané. Osmanské dělostřelectvo bylo inspirované benátskou školou, ostatně stejně jako johanitské. I v jeho výzbroji dominovaly těžké kusy. Na rozdíl od křesťanských vojsk to byly velmi často železné kanony, obdoba culverin, střílející kamenné kule, což jim na evropské straně získalo jméno pedrero. Sultánovi dělostřelci navíc disponovali houfnicemi s dostřelem tři sta až pět set metrů. Těžké houfnice prý byly schopné poslat střely až k hranici jednoho kilometru. Unikátem byl „bazilišek“, největší kanon své doby s váhou kolem šesti tisíc kilogramů, délkou tři metry, dostřelem kolem sedmi set padesáti metrů a kamennými střelami vážícími devadesát liber. Účinný dostřel byl však ve všech případech výrazně nižší. Samostatnou jednotkou byli cebeci starající se o údržbu a transport děl, ale také ostatní výzbroje vojska. V té době jich bylo kolem šesti set. V časech míru pracovali v konstantinopolském arsenálu na výrobě kanonů.
Ta zatracena skala_tisk.indd 96
26. 10. 2016 15:03:34 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224994
Svatí bojovníci
97
Původně byla jádrem osmanského vojska jízda, k níž se s postupem času přidala pěchota, yaya (pěšáci). Jednalo se o obdobu sipahiů, ale s tím podstatným rozdílem, že to byli rolníci pracující na přidělené půdě, z níž však neplatili daň, ale zato byli v případě potřeby povoláváni do armády. Tato forma vojenské povinnosti se však pozvolna přežila. Postupně ji vytlačil princip povolávání mužů z jednotlivých správních oblastí (sanžak). Tato pěchota nesla označení azap. Nyní yaya představovali naprostou spodinu z hlediska výcviku a bojové úrovně. Jednalo se o dobrovolníky, jejichž hlavní zbraní a silou byla fanatická víra. Jinak byla jejich výzbroj podobná – luk, šavle a dýka. Vedle nich se na válečná tažení hlásili dobrovolnici, označovaní podobně jako na křesťanské straně „dobrodruzi“, doufající v kořist, a tudíž v zbohatnutí nebo alespoň v přilepšení k jejich stávající životní úrovni. Specifickou kategorii představovali piráti a jejich korzárští kolegové, obávaní a uznávaní námořní válečníci s velkými zkušenostmi a organizací. Jejich další předností byli jejich velitelé, tvořící výkvět námořních kapitánů a admirálů osmanské flotily. Pialiho flotila přivezla na Maltu ještě asi osmdesát tisíc střel a sedm set padesát tun střelného prachu pro děla, tisíc dvě stě padesát tun prachu do arkebuz a vedle toho vše potřebné k životu na šest měsíců. Nechyběla ani malá armáda řemeslníků starající se o chod vojska. „Pravověrní, až narazíme na nevěřící a vy proti nim vyrazíte, neotáčejte se k nim nikdy zády. Kdo se takový den obrátí (k nepříteli) zády, přivolá na sebe boží hněv a jeho příbytkem bude peklo,“ vyzvali ještě dervišové vojáky na lodích při ranní modlitbě. V poledne se už v Birgu vědělo, že se „Turci“, jak Osmanům říkali, vyloďují v zátoce Marsaxlokk. Ještě předtím prošlo Birgu velké procesí. Zúčastnil se ho i velmistr Jean de la Valette. Ten si ráno společně s nejzkušenějšími rytíři a stavebními inženýry ještě jednou prošel opevnění celého městečka i sousední Senglei. V Birgu se o obranu hradby směrem k pevnině dělily „aragonský, provensálský, francouzský, auvergneský, kastilský, německý a anglický jazyk“, posílené o část příslušníků maltské domobrany. Nejexponovanější místo připadlo Kastilcům na pravé straně hradební linie. Italové, nejpočetněji zastoupený „jazyk“ na Maltě, tvořili jádro posádky bašty San Michele. Sengleu mělo
Ta zatracena skala_tisk.indd 97
26. 10. 2016 15:03:34 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224994