zastavit násilí mezi oběma aktéry, k němuž došlo na začátku roku 2009 v pásmu Gazy. Hollisová (1999: 133) již na konci 90. let tvrdila, že „co se stane v Egyptě, dobře rezonuje za hranicemi země“. Fakt, že i vnitřní problémy Egypta mají velký význam pro stabilitu regionu, se ukázal být pravdou po revoluci v roce 2011. Byť úplně první protesty vypukly v Tunisku, demonstrace Egypťanů na káhirském náměstí Tahrír se staly téměř symbolem arabského jara a revoluční nálada se po Mubárákově rezignaci rychle šířila dál regionem. Porevoluční zvraty v domácím politickém vývoji však zásadně uškodily regionálnímu postavení a vlivu Egypta. Podle The Economist (2016) měly na ztroskotání arabského jara velký podíl slabé státní instituce arabských zemí a odhodlání dosavadních režimů udržet se u vlády nebo ji znovu získat a Egypt je zářným důkazem toho, jak silně byl předchozí režim zakořeněný. Země se v posledních letech zaměřuje předně na domácí politické, bezpečnostní a ekonomické problémy než na řešení otázek regionálních. Zahraničněpolitická orientace dnešního Egypta je sice podobná politice předrevoluční doby, ale jeho mocenský úpadek znamená i oslabení schopnosti aktivně ovlivňovat regionální záležitosti. Do popředí mediačních snah a vojenských řešení regionálních a občanských konfliktů se proto dostávají jiné regionální mocnosti, předně Turecko, Saúdská Arábie či Írán. Nakonec je potřeba zaměřit se ještě na jednu oblast posilující vliv Egypta na Blízkém východě, a to je oblast kultury. Podle Marrové (1999: xiv) byl Egypt dlouhodobě „nezpochybnitelným centrem arabského a islámského intelektuálního života“, a význam a vliv Egypta v regionu závisel na kultuře dokonce ještě více než na jeho strategické pozici. I Ali (1999: 159) potvrzuje, že byl Egypt důležitý také kvůli jeho „islámské reputaci“. Silná pozice země v islámském světě plynula nejen z toho, že se na jejím území nachází nejstarší univerzita na světě, univerzita al-Azhar (vznikla roku 988), kde se vyučují islámské vědy a islámské právo, ale i z toho, že byl Egypt oblastí, kde můžeme hledat počátky islámské obrody (ačkoli to lze přikládat spíše opozičním islamistickým hnutím než egyptské vládě). V roce
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225196
1928 zde Hasan al-Banná založil Skupinu muslimských bratří (Džamáat al-ichwán al-muslimína), která byla dlouhou dobu největším a nejlépe organizovaným islamistickým hnutím nejen v Egyptě, ale v celém regionu a v minulosti vznikly její odnože v řadě dalších muslimských států (Sýrii, Iráku, Jordánsku, Saúdské Arábii atd.). Významné postavení měl Egypt vždy i v regionálním mediálním světě, především v Káhiře se koncentruje významný mediální a filmový průmysl, egyptské filmy, rozhlasové a televizní programy, stejně jako tištěná média všeho druhu a v posledních letech také internet jsou zdrojem silného kulturního vlivu země v arabské části Blízkého východu.28 O tom, že se Egypt v 50. až 70. letech 20. stol. nacházel v postavení regionální mocnosti, pochybuje málokdo. V tehdejší době měla země značný vliv nejen na bezpečnost, ekonomiku a kulturu regionu, ale i vnitropolitický vývoj některých států či agendu regionálních organizací. Z reakcí mnoha zemí regionu je patrné, že byl jeho mocenský status široce uznávaný. Mnoho arabských států se obracelo na Egypt jako stát stojící v jejich čele a spoléhalo se na výkon jeho role jako vůdčí mocnosti. Tento argument můžeme podpořit také uznáním postavení Egypta na Blízkém východě ze strany světově významných hráčů – jeho významnou roli dokládají úzké vazby s dalšími centry třetího světa, a to Indií, Čínou, Indonésií či Jugoslávií. V roce 1955 se prezident Násir zúčastnil Bandungské konference, vyslovil se pro princip tzv. pozitivní neutrality v probíhajícím bipolárním konfliktu a demonstroval svůj negativní postoj vůči Bagdádskému paktu. Díky této konferenci navázal důležité vztahy s indickým premiérem Džaváharlálem Nehrúem a indonéským prezidentem Ahmadem Sukarnem, a tak „vstoupil do arény světové politiky“ (Bareš – Veselý – Gombár 2009: 569). Ostatně s Násirem ostatní státníci jednali jako s vůdčím představitelem celého arabského světa – byl „nejvýznamnější blízkovýchodní osobností“ a „jedním z nejoblíbenějších vůdců v Bandungu“ (Tan – Acharya 2008: 12). A nebylo to dáno pouze jeho charismatickou osobností, ale Egypt se skrze svého prezidenta stal prostředníkem sjednávajícím kompromis mezi státy prozápadního tábora a neutrálními zeměmi, když mezi nimi došlo ke sporům o některé zásadní
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225196
otázky mezinárodní politiky. Násir byl také jedním z pěti představitelů států rozvojového světa (vedle Sukarna, Nehrúa, jugoslávského prezidenta Tita a ghanského prezidenta Nkrumaha), kteří iniciovali na základě myšlenek pozitivní neutrality a setkání v Bandungu Hnutí nezúčastněných (1961). Spolu s Titem a Nehrúem byl považován za jednoho z vůdců tohoto hnutí. Slovy Tana a Acharyy (2008: 12), Násir „zastínil“ i indonéského prezidenta Sukarna. Proto jej Deeb (2007: 424) označuje za „lídra mezi africkými, islámskými, arabskými a dalšími rozvojovými státy“. Druhý summit této nově vzniklé organizace se konal v roce 1964 v Káhiře a Násir se stal jejím nejvyšším představitelem (až do roku 1970). Tím, že se Egypt dostal od konce 70. let do regionální izolace, přirozeně ztratil své vůdčí postavení v arabském světě a vzhledem k jeho minimálním ambicím lze pochybovat i o jeho statusu mocnosti. I přesto měl v regionu jistou váhu jako ekonomické, vojenské a kulturní centrum a jeho strategický význam si uvědomovaly i světové mocnosti. Ostatně zahraniční pomoc do Egypta částečně přicházela (a dodnes přichází) právě díky uznání jeho regionální role ze strany světových mocností a významných aktérů regionu. Egypt by nedostával tak značnou finanční a vojenskou pomoc především od USA (a po ukončení izolace i od arabských států), kdyby nebyl významným hráčem regionální politiky. Tvrzení Hollisové (1999: 142) z konce 90. let, že „význam Egypta pro regionální stabilitu spočívá v jeho přirozené roli v regionální rovnováze moci“ a není připravený na to se této role vzdát, aby místo toho přijal „roli neutrálního arbitra [stojícího] stranou“ regionálního dění, je platné i pro pozdější období počátku nového milénia. Dlouhodobě byl Egypt schopný fungovat jako aktér, který v regionu, resp. v arabském světě nastavoval témata agendy regionální politiky, kdy definoval priority a cíle zejména arabské části regionu. V období 90. let a počátku nového tisíciletí tedy spočíval význam Egypta pro regionální politiku zejména v jeho roli regionálního mírotvůrce, jeho schopnosti ujmout se řešení problémů, s nimiž se region musel nově potýkat, a v nastavování témat regionální agendy.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225196