98
Lydie Romanská
„Aspoň se trochu nadzdvihni, stara!“ Janovská se snažila nadzvednout na slabých pažích, chtěla se nadlehčit, nešlo to… „Bolí to,“ ukazovala na kyčle a záda, hladila si pokrčené nohy nezvyklé nízkému sedu. Nic naplat, nepřítel byl tu a se zvláštní rozkoší odíral tu živou, bezmocnou a neforemnou masu, jako by se chtěl mstít, za co… Zvedla si prázdné prsy, Ferdin párkrát projel hadrem růžová, jako živá místa pod nimi, kůže plácla na své místo plná hnědých ostrůvků, drsných znamének a zase šupiny, šedý tvaroh prosvítal slonovinou a potom nachověl nezvyklý takovému dráždění. Vydrhl jí vrásčitý obličej, stiskla víčka. „Vždyť mě utopíš,“ lapala po dechu, „fuj!“ Mýdlo štípe a v ústech je nechutné, držela, na okamžik si připadala malá, vzpomněla si na něco, bylo to v ní jako návrat, překvapení, jako by ucítila pohlazení, známou ženskou ruku, ale byl to Ferdin a pociťoval lítost. „Kdy si se naposledy… no, nebude to trvat věčně,“ mručel. Povolil, ubral na síle, jeho pocity prodělávaly vývoj, přece jen to byla jeho nevěsta, má, co si zasloužil, dostal to, co si vybral, co se k němu hodí, vypovídá to o něm, a mělo by mluvit dobře. Když bylo hotovo, zabalil ji jako dítě do starého lajn tuchu, nadřel se dost, než ji vytáhl z trok a svalil na postel.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226232
OTEVŘENÉ (B)RÁNY TICHA
99
Teď stojí vykoupaná a svátečně oblečená, na hlavě vlasy v jakési podivné smyčce uplácnuté, nad čelem naražený malý klobouk, bonbónek starorůžové zašlé barvy, jaký se nosil před čtyřiceti lety k odpoledním šatům. V něm ji našel Janovský v Roztokách u Prahy, kde stáli s cirkusem.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226232
Cirkusačka
N
e, nebyla to cirkusačka v pravém slova smyslu, pocházela odsud, z nedaleké vsi, z pastoušky na okraji, otec nožíř vyjížděl do kraje, matka dělala na posluze, ve škole, u starostů, děda chytal vrány. Uměl, co nikdo v celém kraji. Chodil po vrchách stromů, houpal se a přeskakoval ze smrku na smrk, vybíral mláďata vran. Polévky bývaly z toho silné, všechny děti vyživil a bylo jich šest. Pravda, pomřely na záškrt, v jednom roce čtyři, syna později přejelo a Manka… Počestná zrovna nebyla, ale co též v cirkuse. Dali se k nim, otec brousil na štacích, zasklíval, s krosnou chodil, nabízel zrcátka, opičky na gumě, balónky, o cirkuse vyprávěl a zval. Manka dělala biletářku, v parádním stejnokroji postávala u vchodu a očima vybírala mezi muži. Také prala, spravovala cirkusačkám, ač nerada, prádlo, zašívala rozpárané prýmky na livrejích, volány na sukýnkách, občas přivedla frajera a trpělo se jí to jako příspěvek k mizernému platu. Tak ji objevil Janovský, záhumenkář z vedlejší vsi, našel, odvedl, usadil na chalupě. Šla, měla dost věčného ježdění, přivykla kdysi pastoušce, ta na kolech nebyla, jen otec – nůžky, nože brousím, hrnce drátuji – komediant.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226232