nanejvýš pro kulturní požadavky na vzdělání národa, nemůže ale sloužit jako „vnitřní náplň“ pro politickou svobodu národa. Z Masarykova hlediska z politického požadavku na federalizaci monarchie nakonec zbývá u Palackého jen historické státní právo, což ostatně potvrzuje Palackého příklon ke konzervativním požadavkům české šlechty. Za vhodnou „vnitřní náplň“ požadavku federalizace naopak Masaryk považuje svůj humanitní program. „V politice vnější je přirozený a nutný program Palackého, program státoprávní. Podle humanitního programu a podle historicky daných skutečností znamená program ten v dohodě s našimi německými krajany usilovat o samostatnost v rámci říše rakouské. Prakticky se dá dohodnutí s Němci provádět autonomií ve smyslu selfgovernmentu co největší, aby každý národ rozhodoval ve vnitřní politice sám o sobě; to také leží v pojmu lidovosti, které se dovoláváme.“129
Vůči Palackého pojetí národní identity formulovaném na etnickém základě měl tedy Masaryk zásadní výhrady. Svou výhradu vyostřuje až v paradox. Tak docela rozhořčeně prohlásil: Tak malí jsme nebyli a nejsme. „Je totiž osudný klam myslit, že všecka naše historie není než ustavičný boj proti Němcům a proti vládě – tak malí jsme nebyli a nejsme. … V tom se realism, a to v otázce nad jiné důležité, liší od Palackého i od Havlíčka a ovšem od běžného teď politizování. Je to požadavek politiky absolutně aktivní a pozitivní; troufejme si konečně sami být většími – nejsme tak malí, jak naši vlastenečtí fňukalové nám, a tedy i jiným, namlouvají.“130 Jak této paradoxní výhradě rozumět? Palackého postoj, který národní rozvoj spatřuje v „ustavičném boji“ proti Němcům a proti cizí vládě, Masaryk zjevně považuje za projev malosti, dokonce za „vlastenecké fňukání“. Naproti tomu staví svůj realismus, který, jak říká, žádá „být většími“, což zde primárně znamená být aktivní a jednat politicky ve vztahu k Němcům a vládě, ale to není všechno. Masarykův realismus žádá jiný postoj k národní svobodě, než je postoj Palackého, snad i Havlíčka, ale hlavně všech vlasteneckých fňukalů. Koncept federace federace tak získává jiný morálně politický obsah, než měl dříve.
129 Tamtéž, s. 118.
130 Tamtéž, s. 119.
Jak rozumět Masarykovým výhradám k Palackého pojetí federalizace? V odpovědi nestačí jenom nahlédnout, že se Masarykovo pojetí humanity liší od Palackého pojetí etnické identity národa, které Masaryk s určitým despektem označuje za druh etnografie. Je třeba lépe porozumět i tomu, v jakém smyslu může etnicita u Palackého, anebo humanita u Masaryka definovat politické požadavky, což Masaryk, tentokráte bez despektu, v obou případech označuje jako přirozené právo.
MODERNÍ PŘIROZENÉ PRÁVO A PŘIROZENÉ PRÁVO NÁRODNÍ
Měšťanské revoluce, ve kterých v moderní době poprvé na politickou scénu vstoupil lid a začal požadovat svobodu a politickou samostatnost, využívaly při obhajobě svých požadavků koncepty moderního přirozeného práva. Toto moderní přirozené právo, jež přicházelo s myšlenkou suverenity lidu, bylo individualistické, stát byl chápán jako společenská smlouva a celá argumentace nakonec ústila v liberálním konstitucionalismu. Světodějným výkonem liberálního konstitucionalismu byla ústavní kodifikace občanských práv a parlamentarismus, který omezoval a postupně nahrazoval monarchickou moc. Není sporu, že takovýto liberální konstitucionalismus byl Masarykovi cizí, neboť Masaryk společnost i stát odmítal nahlížet kontraktualisticky. Ostatně celá česká politika všeobecně měla s liberálním konstitucionalismem potíže. Původně v revolučním roce 1848 nová generace českých měšťanských politiků s těmito liberálními koncepty poměrně souzněla. Na kroměřížském sněmu František Rieger dokonce navrhoval začlenit do navrhované ústavy obecnou deklaraci práv, v níž měl být uveden také princip suverenity lidu. František Palacký v prvních úvahách o federalizaci rakouské monarchie ještě vystupoval jako liberální konstitucionalista, který zároveň přichází s národním program. Později ale stále více dával průchod národním obavám a politickou oporu začal hledat v českém státním právu. Ostatně již jeho Dopis do Frankfurtu rozvíjí silný motiv národní sebeobrany, ale ten lze pořád ještě spojovat s rodícím se národním liberalismem. Karel Havlíček Borovský zůstal vytrvalý liberál, ale také on si uvědomoval, že
rakouský liberalismus v sobě skrývá pro český národ mnohá úskalí. Nicméně stalo se, že rakouská monarchie postupně institucionalizovala řadu požadavků liberálního konstitucionalismu, zejména občanských práv v podobě omezeného parlamentarismu, který ovšem respektoval monarchistické základy politické moci. Tento úřední liberalismus se stal ideologií rakouské byrokratické správy s její centralizační tendencí. Český národní liberalismus přitom složitě hledal cestu, jak se s touto politickou tendencí doby vyrovnat.131
Jakou změnu do vývoje českého liberalismu vnesl Masaryk svým pojetím humanity? V České otázce najdeme docela zásadní spojení jeho humanistického pojetí bratrství s ideami Francouzské revoluce. Není bez důležitosti, že se tato ideová spojitost objevuje nejčastěji tam, kde je řeč o přirozeném právu národním, které se přitom dává do souvislosti s moderním přirozeným právem. Masaryk se v tomto ohledu vyjadřuje docela jasně v souladu s tradicí českého národního liberalismu: „1848 pokračuje ideami francouzské revoluce: Svoboda, rovnost a bratrství národů.“132 Vidíme, že namísto kontraktualistického „bratrství“ ze smluvních teorií státu je dosazeno bratrství národů. Důležité je, že Masaryk tuto významovou změnu bratrství z Francouzské revoluce přijímá a nabízí i vlastní odůvodnění s využitím spojnice Herder = Rousseau. Tak třeba říká: „Teorie přirozeného práva je stará a zejména v nové době, a to zároveň s humanismem, se šířila a prohlubovala. Humanism byl v nejširším obsahu svého úsilí o přirozenou, čistě člověckou kulturu vůči kultuře historicky zděděné. Jestliže Herder hlásal humanitu a Rousseau přírodu a přirozené právo, oba v podstatě hlásali totéž.“ 133 Dozvídáme se tedy, že to, co hlásala Francouzská revoluce jako přirozené právo člověka a občana, se dá chápat jako přirozené právo rovnoprávnosti národů. Potvrzují to i další slova, jež na ideovou scénu uvádí hrdinu, který tuto změnu měl uvést do českých poměrů: „Kollárovská humanita se stala tedy roku
131 Otto Urban přesvědčivě ukazuje, jak vzestup nacionalismu koncem 19. a počátkem 20. století byl na překážku každému případnému liberálnímu řešení. Viz O. Urban: Česká společnost 1848–1918, Praha: Svoboda 1982.
132 Masaryk: Česká otázka, s. 69.
133 Tamtéž, s. 70.