zase bohatá. Jsem dezorientovaná a zmatená. Ty jsi vyrovnaný a vyzrálý, já jsem plná mindráků. Rozdíl mezi námi je obrovský.“
„To, co říkáš, je směšné.“
Teď jsem já založila ruce na prsou a zvedla obočí. „Proč to říkáš?“
„Nemůžeš o sobě prohlašovat, že jsi nicka. Vždycky sis v každé situaci dokázala poradit a dokážeš to i v budoucnu. To, jak chceš naložit se svými penězi, je rozumné. Tvoje projekty na vytvoření chráněných podmořských území a na záchranu ohrožených želv jsou vynikající a naprosto reálné. Jsi odvážná a energická. Je obdivuhodné, jak ses přizpůsobila okolnostem a tvůj neutuchající optimismus je záviděníhodný. Proč myslíš, že jsem oceňoval tvoje rozhodnutí nepřijmout moji finanční pomoc? Obdivoval jsem tvoji hrdost.“
Zírala jsem na něho s otevřenou pusou. Nebyla jsem mocna slova. Nevěděla jsem, co na to říct, ale nemusela jsem nic říkat, protože ještě neskončil.
„A kromě toho tě musím opravit. Nejspíš vím, kdo jsem a co chci a budu dělat dál, ale zatraceně si nejsem jistý, kam patřím.“
Teď jsem byla opravdu zmatená. Byl vždycky tak sebejistý. Jeho sebedůvěra hraničila s arogancí. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo byl tak sebevědomý a kdo byl v každém prostředí doma, ať už to bylo v kanceláři nebo v tomto ostrovním ráji. „Mluvíš vážně?“
Kývl. Světlo v lampách skomíralo, protože jim docházelo palivo, a v šeru jsem nemohla zjistit, jak se tváří. „Vyrůstal jsem v chudobě. To ty dobře víš. Mí kamarádi na tom byli stejně. Zbývala nám jen víra, že budoucnost bude lepší. Pak jsem šel do školy, kde všichni spolužáci byli bohatí a sebevědomí, všechno
Ráj v IndI ckém oceánu
mohli a s budoucností si nedělali starosti. Věděli, že bude úchvatná. I slunce jim nad hlavou víc svítilo. Já jsem byl jak ryba na suchu. Jinak jsem mluvil, jinak jsem se oblékal. Kdykoliv jsem přijel po nějaké době domů, nezapadal jsem zase tam – už to byl pro mě starý svět. Nezapadl jsem ani to toho nového, protože nikdo nezapomněl, odkud jsem a co jsem zač. Že
jsem odkázaný na milodary.“ Hořkost v jeho hlase mi sevřela hruď. Odkázaný na milodary? Netušila jsem, že se takhle vnímal.
„Ty jsi byl všestranně nadaný. Byl jsi hvězda,“ chopila jsem se slova, protože jsem najednou potřebovala uvést věci na správnou míru. „Vyhrával jsi všechny ceny – ve třídě i na hřišti. A ne proto, že by tě někdo litoval nebo šetřil. Bylo to velmi soutěživé prostředí, nenechávali tě vyhrát. Vyhrával jsi. Vyhrával jsi všechno a pořád. Zasloužil sis být v té škole. Mnohem víc, než jsem si to zasloužila já. A abych byla naprosto upřímná, není náhoda, že v roce, kdy jsem tam začala chodit, bylo založeno Centrum ekonomických studií. To otec všechno financoval.“
Sevřel obočí. „To si opravdu myslíš?“
„Není o tom pochyb.“
„To je naprostý nesmysl,“ oponoval. „Jsi velmi inteligentní žena, nejchytřejší, jakou znám. Excelovala jsi při zkouškách. Na univerzitě, kterou sis vybrala, jsi patřila k nejlepším.“
„To ano, ale kdo ví, jestli táta i tam něco nefinancoval?“
„Jak se můžeš tak podceňovat?“
Vždycky to tak nebylo. Překypovala jsem kdysi sebedůvěrou. Ale pak se všechno změnilo a výsledek byl, že jsem o sobě začala pochybovat. „Je těžké se nepodceňovat, když tě všichni lidé opouštějí.“
„Jací lidé?“
„Kamarádi. Můj blízký přítel. Rodiče. Všichni někam zmizeli, když šlo do tuhého. Zřejmě na mně nebylo nic, na čem by jim opravdu záleželo. I Seb žije na druhém konci světa. Všechny ty vlastnosti, které mi připisuješ, mně bohužel nejsou vlastní. Já jsem prostě neměla na výběr, pokud jsem chtěla přežít.“
„Podceňuješ se.“
„Nepodceňuju. Vím, jaká jsem,“ řekla jsem. Podle jeho výrazu – i přes podvečerní šero – bylo zřejmé, že ho nepřesvědčím, a proto jsem se rozhodla, že je načase vrátit se k původnímu tématu – k němu. „Jestli se někdo podceňoval, byl jsi to ty. Podívej, čeho jsi už dosáhl. Ano, dostal jsi příležitost, ale využil jsi ji beze zbytku. Ne každý, kdo studoval na té škole, ji využil. Jeden z mých spolužáků dokonce skončil ve vězení. Ty jsi evidentně zdědil povahu po své mamince. Všechno, co jsi chtěl mít, toho jsi dosáhl. Zasloužil sis to.“
Upřel na mě pohled. „Nemám všechno, co jsem chtěl mít.“
„Možná že ne. Ale zdá se mi, že ve světě, v němž se pohybuješ teď, se cítíš velmi dobře. “
„Těším se z požitků a výhod, které s sebou nese úspěch, ale také nezapomínám, co se stalo tvému otci a jaké to mělo důsledky. Nic nepovažuju za dané. Nedělám si iluze, že bych nemohl přijít o všechno jedním lusknutím prstů.“
„To není pravděpodobné.“
Nick měl miliardy a netoužil získat zpět ženu, která ho opustila.
„Podle vlastních slov nejsi lehkomyslný, nepočítám tu věc s generátorem, a nikdy jsi nesměšoval soukromé záležitosti s pracovními. A to je další důvod,