a sekundové výplně a který v kompozičním prostoru, jenž je jinak těmito intervaly definován, pomáhá subjektivitě nalézt řeč, která se tímto zbavuje okovů. Schumannovo ingenium se však nezastavilo u symboliky afektu, nýbrž strukturálně posunulo kritický interval septimy do centra. Je to naznačeno už ve vzájemném sledu konců a začátků frází v pasáži „Jásat nebo plakat – je mi“ (Jauchzen möcht’ ich, möchte weinen);38 při slově „hvězdy“ (Sterne) se interval septimy zmocňuje vokálního hlasu a konečně před slovy „už je tvoje, už je tvá“ je variován doprovodnou frází klavíru tak, aby byl motivický průběh identický s citovou křivkou. Píseň krajního výboje je klavírní písní, vracející se po každé vlně ke klidnému základu, a jen jemu vděčí za závratnost, která se uvolní až ve forte obou hlasů. Prostřední věta „chtěl bych se radovat, chtěl bych plakat“ přidává k pádícímu akordickému doprovodu protihlas, který je opět jen naznačen, aniž by věta byla přerušena. Závratnost stoupá až k vrcholu, kde je před slovy „vidím v lunném třpytu jít“ (Mit dem Mondesglanz herein)39 vypuštěna část taktu. Opakování první strofy vede k vrcholu nejenom harmonickými a melodickými variacemi, nýbrž i tím, že se na rozhodujícím místě přidává kontrapunkt středního oddílu, teprve nyní zcela volný a naplněný, a přenáší se do dohry, v níž tento motiv, skutečný jásot, zanechává vše ostatní za sebou a zapomíná je.
38 J. von Eichendorff: Věčný poutník stesk, báseň „Jarní noc“, s. 94. – Pozn. překl.
39 Ibid. – Pozn. překl.
Každý, kdo chce seriózně připomenout sté výročí úmrtí Heinricha Heina a nezamýšlí pouze pronést oslavnou řeč, musí mluvit o jisté ráně; o tom, v čem nám Heine způsobuje bolest, o jeho vztahu k německé tradici a o tom, co bylo po druhé světové válce především v Německu potlačeno. Heinovo jméno vzbuzuje pohoršení a jenom ten, kdo se k němu postaví bez přikrášlování, může doufat, že pomůže tuto situaci změnit.
Nacionální socialisté nebyli prvními, kdo Heina hanobil. Zrovna oni mu téměř vzdali čest, když pod Loreley připojili ona později slavná slova „autor neznámý“, jimiž tyto verše skrytě hýřící barvami a upomínající na postavy pařížských rýnských nymf ze ztracené Offenbachovy opery, nečekaně schválili jako lidovou píseň. Kniha písní měla nepopsatelný vliv, který se rozšířil daleko za literární kruhy. I kvůli ní byla ovšem lyrická poezie nakonec stržena do jazyka novin a komerce. Proto Heine získal v intelektuálních kruzích okolo roku 1900 tak špatnou pověst. Odsouzení Heina Georgovým kroužkem lze připsat nacionalismu, verdikt Karla Krause ovšem takto přejít nelze. Od těch dob je Heinova aura spojená s trapností a vinou, jako by krvácela. Jeho vlastní vina se stala alibi právě pro ty nepřátele, jejichž nenávist vůči židovským zprostředkovatelům nakonec vydláždila cestu nevyslovitelným hrůzám.
Pohoršení nad Heinovým jménem se lze vyhnout, když se omezíme na jeho prozaickou tvorbu, jejíž výsadní místo v období mezi Goethem a Nietzschem, v době vesměs bezútěšné literární úrovně bije do očí. Tato próza se pak nevyčerpává pouze Heinovou schopností vytvořit záměrné jazykové pointy, polemickou silou, jež je v Německu mimořádně vzácná a již neomezovala servilita. August von Platen měl možnost ji zaku-
sit, když Heina antisemitisticky urážel a když byla jeho slova smetena způsobem, jenž by byl dnes nejspíše nazván existencialistickým, kdyby nebyl pojem existenciálního tak pečlivě chráněn od kontaminace existencí skutečných lidských bytostí. Heinova próza ovšem díky svému obsahu zdaleka přesahuje tyto virtuózní kousky. Potom, co Leibniz tak chladně přehlédl Spinozu a celé německé osvícenství selhalo tím, že ztratilo svůj společenský osten a spokojilo se s poníženými afirmacemi, byl Heine mezi slavnými jmény německé literatury jediný, kdo si, díky afinitě s romantismem, podržel nezředěný pojem osvícenství. Nelibost, již probouzí navzdory svému smířlivému postoji, pochází z tohoto štiplavého prostředí. Se zdvořilou ironií se zpěčuje vpašovat zpět zadními dveřmi – či sklepními vedoucími do hlubin – to, co zničil. Je diskutabilní, zda měl na mladého Marxe doopravdy tak silný vliv, jak by se rádi domnívali někteří mladí sociologové. Politicky byl Heine nejistým společníkem: a platí to i ve vztahu k socialismu. Držel se ovšem pevně myšlenky neztenčeného štěstí v obrazu spravedlivé společnosti; myšlenky zasypávané slogany typu „kdo nepracuje, ať nejí“. V Heinově averzi vůči revolucionářské čistotě a neúprosnosti se ozývá nedůvěra vůči zatuchlosti a asketismu, prvkům, jejichž stopy nechybí v mnoha raných socialistických dokumentech a které později šly na ruku fatálním vývojovým tendencím. Individualista Heine – individualistou byl natolik, že dokonce i Hegela četl individualisticky – se ovšem nesklonil před individualistickým pojmem niternosti. Jeho idea smyslového naplnění zahrnuje uskutečnění ve vnějším světě, ve společnosti bez nátlaku a odpírání.
Otevřenou ranou je ovšem Heinova lyrika. Jeden čas byla její bezprostřednost podmanivá. Vykládala Goethovo diktum o příležitostné básni tak, že každá příležitost najde svou báseň a každý člověk považuje příležitost básnit za něco příznivého. Zároveň ovšem byla tato bezprostřednost zcela zprostředkovaná. Heinovy básně byly pohotovými prostředníky mezi uměním a každodenností zbavenou smyslu. Zážitky, které tyto básně zpracovávaly, se bezděky, stejně jako pro fejetonisty, staly syrovým materiálem, o kterém se dalo psát; nuance a valeurs, které objevily, zároveň ihned učinily zaměnitelnými a odevzdaly je do područí hotového, vypreparovaného ja-
100