Dvakrát zamrká a zrůžoví jí tváře, a když promluví, zní to zadýchaně, vůbec to nesedí k tomu, co říká. „Připravuju se na přijímačky na práva, Soph. Je zásadní, abych v nich uspěla. Nečekám, že to pochopíš.“
A ty dveře mezi námi zabouchne, postaví mezi námi dřevěnou zeď, která nikdy nemůže pokrýt tu šílenou vzdálenost, co mezi námi vězí. Cvaknutí zámku signalizuje konec veškeré naděje na to, co tak potřebuju.
Teprve když se ke dveřím obracím zády a do tváří se mi propalují horké slzy, vybaví se mi konečně její obraz. Byla pod županem oblečená. A ne do své typické sukňové uniformy. Měla na sobě džíny. Černé džíny.
Nora, moje sestra, která nikdy neuhne od normy, i když si tu normu stanovila ona sama, na sobě měla přesně ten druh oblečení, jaký si lidi oblékají, když jdou dělat něco, při čem je nemá nikdo vidět.
98
NORA
Joseph Graham, otec Michaela Grahama (výše zmiňovaného bývalého přítele Jessicy Hortonové), byl advokát. Majitel vlastní právnické firmy, muž s milující manželkou a třemi syny.
Eric byl na vysoké (Stanford), nejmladší Benjamin byl v prváku na střední a pak tu byl Michael. Můj spolužák. Monica mi musela ukázat jeho fotku v ročence. Adam mi připomněl, že Michael byl také ve fotbalovém týmu s Garrettem – a s ním.
O tom, že Michael byl ve fotbalovém týmu s ním, se vlastně přímo nezmínil – snad doufal, že díky tomu zapomenu, kde tráví většinu času a kdo jsou všichni jeho kamarádi.
Ten večer, kdy mě někdo málem zavraždil, potom co jsem se konečně vyškrábala na pláž a zvedla telefon Monice, která mi volala už počtvrté, byl Adam úplně bez sebe.
Vzdálila jsem se od svého mobilu jen na dobu čtyř zmeškaných volání. Průměrná doba vyzvánění je 30 až 45 vteřin. Čtyři nepřijatá volání za sebou tedy mohou zabrat 120 až 180 vteřin. Zjišťuju, že není třeba moc času, aby člověk umřel.
Jasný důkaz, že mně se to zatím nestalo – tedy to, že moje fyzické tělo stále fungovalo, když ke mně doběhl –, ho podle všeho nijak zvlášť neuklidnil.
Vyšiloval jako blázen, pochodoval sem a tam a až moc pevně mě objímal, načež začal křičet nadávky tak nahlas, že se po nás otáčela celá promenáda.
Potom jsme hned odešli. Pozornost byla tím posledním, po čem jsme toužili. A pak trval na tom, že bude sedět ve vlastním autě vzadu
99
a řídit bude Monica, a nesčetněkrát mi opakoval, jak moc ho to všechno mrzí – jako by to byl on, kdo mě držel za vlasy pod vodou. Pak jsme se všichni nahrnuli do našeho domu, oni dva čekali dole, než se osprchuju. Sykala jsem bolestí, když jsem si sáhla na hlavu, třásla se při vzpomínce na tu bezmoc, na tu naprostou absenci jakékoli kontroly.
S tímhle vším jsem začala, protože jsem si myslela, že Garrett něco tají. Kvůli jedné opsané slohovce. Teď mi to připadalo tak pitomé. Tak dětinské. Přesně ten druh starostí, k nimž je retrospektiva nemilosrdná.
Ale jak rychle se z toho stala osobní věc! Nevyhrožujete někomu vraždou, pokud nemáte z něčeho veliké obavy. Bylo jasné, že tady se někdo něčeho moc, moc bojí.
Dostala jsem jasné instrukce. Nech to bejt, mrcho. Jenže – jako vždy – tady nešlo jen o mě. Jestli to nějak souviselo s Garrettem, souviselo to i se Sophií. A jestli byli ochotní zabít mě, byli by ochotní zabít i ji.
A proto jsme pak zůstali vzhůru tak strašně dlouho, schoulení v Adamově pokoji, a zjišťovali, co se jen dalo, o Michaelovi a Josephovi Grahamových. O Ericovi, dokonce i o mladém Benjaminovi. Dokud Monica neodešla a my nezůstali s Adamem sami. Dokud mi události toho večera naráz nevysály z kostí všechnu energii a představa, že vyjdu ze dveří a vydám se jen k sobě domů, mi nezačala připadat jako nesplnitelný úkol.
„Nechoď,“ řekl mi Adam, oči měl vážné a ruce se mu u boků zatínaly do pěstí a zase povolovaly. „Nechoď domů, Nor. Myslím to vážně. Zůstaň tady.“
Nedokázal se mi podívat do očí, když dodal: „Se mnou.“
Nepotřebuju žádnou retrospektivu, aby mi napovídala, že poslechnout bylo špatně. Věděla jsem to hned té noci, hned v okamžiku, kdy ta slova opustila jeho rty.
100
Ukázka elektronické knihy
