na ostrově zůstat. Jenže na snímku nebyly vidět jeho boty, takže těžko říct.
Do salonu jsme s Oonou chodily každý den. Točily jsme se na červených kadeřnických křeslech, dokud se nám nezamotala hlava, nebo jsme vysedávaly pod puštěnými sušicími helmami, dokud nám vlasy nestály v pozoru. Vypadaly jako cukrová vata a byly plné statické elektřiny.
Směla jsem si dokonce vzít jeden z Pipiných lesklých časopisů, abych si do alba vystřihla pár dalších tátů.
Poté, co Oonina teta dokončila trvalou poslední zákaznice, uvelebila se do jednoho z červených křesel, hodila si nohy nahoru a nalila si sklenku třešňového vína. Hlavně když po sobě s manželem Leonem házeli nádobím, a přesto se ještě toho samého dne stihli udobřit.
Leon trávil většinu času v kanceláři s telegrafem, kterou vybudovali nad soukromou částí domu. Tyčila se tam jako jakási věžní komůrka s přístupem po venkovním schodišti. Na útesu za domem stál vysoký rádiový stožár a vedle se třepotala vlajka britského impéria, Union Jack, dole s kanadským znakem na červeném pozadí.
Na dveřích se skvěl nápis TELEGRAF. Kvůli odesílání a přijímání telegramů otevírala Leonova kancelář třikrát denně. U kanceláře visel zvonek propojený s jejich bytem, kdyby z nouzové frekvence o síle pěti set kilohertzů zničehonic přišla důležitá zpráva mimo stanovené úřední hodiny.
Kancelář telegrafisty byla vybavená skromně. Na zadní stěně visely tradiční snímky krále Jiřího a královny Marie. Pravda, král Jiří zemřel už před rokem, ale pořád se čekalo na portrét jeho nástupce. Podle Pip se nový král neuměl rozhodnout, jestli se nechá korunovat, nebo zda se moci vzdá a bude s tou Američankou popíjet šampaňské.
V protějším rohu cvakal na psacím stole pod zelenou lampou telegraf. Vedle něj ležel štos časopisů o katastrofách v průběhu dějin. A nad ním visel zarámovaný obrázek Titaniku. Tady panoval Leon. Byl to pohledný zlatovlasý muž s důlkem na bradě a velmi nízko položeným těžištěm. A měl talent promenovat se městem, jako by byl o kategorii významnější než všichni ostatní.
Pip se s Leonem seznámila v červnu roku 1911, když jí bylo pouhých devatenáct. Leon byl na první pohled fešák a pro dívčí srdce smrtelně nebezpečný. Ti dva se potkali na sobotní tancovačce v hospodě The Spotted Dick a protančili celou noc.
Druhý den se Leon dostavil s kyticí modrých šeříků a Pip byla uchvácena jako nikdy dřív.
„Jsi tak rozkošná,“ šeptal Leon, jako by si potají přečetl její poblouzněný deníček.
Šlo to rychle. Než léto skončilo, vzali se v ostrovním kostele.
Oonina teta prožila nejkratší líbánky na světě. Z Leonova balonku rychle vyprchal plyn a Leon se propadl do mlhavého rozjímání o vlastní velikosti. Pokud Pip natáhla ruku, aby mezi nimi znovu našla to chvějivé jiskření, znaveně na ni pohlédl.
„Co… děje se něco?“ ptala Pip zmateně.
„Ach, nebuď tak melodramatická,“ odvětil zlatovlasý Leon.
Pip si nemyslela, že je přehnaně dramatická. Pocházela z hrdého kapitánského rodu a nebyla zvyklá, že její srdce vyženou na zadní schodiště.
Kdyby Zvěrolékař sledoval vědecký pokrok, mohl by jim vysvětlit, že zamilovanost je horší než kokain. Po prvních měsících intenzivních námluv se biologie uchýlí k barové skříňce.
Leonova vyznání lásky byla tak závratná, až se Pip samým štěstím málem neudržela na nohou. Na obzoru se rýsoval život zalitý vděčností.
„Já jsem tvou skálou,“ proklamoval Leon, když spolu roku 1911 stáli na nejvyšším bodu ostrova a hleděli k horizontu.
Tady to máte, přátelé! Tady se tělo pomocí tvrdých drog rozjelo, aby dokončilo naprosté splynutí. Aby se z toho člověk následně dostal, bylo by zapotřebí pořádných nůžek na plech.
Leonovy a Pipiny vycházky k vyhlídkovému bodu teď probíhaly čím dál hůř.
„Zacláníš mi výhled,“ řekl.
Tím výhledem byla přece Pip, chtělo by se podotknout. Očividně už ne.
I přesto ji Leon dokázal udržet tam, kde ji chtěl mít. Nepatrně nadskakující nad zemí. V hospodě byl Leon okouzlujícím středobodem večera. Nově příchozí viděli pohledného charismatického muže, ale pod tenkou slupkou se skrýval líný despota.
„Takhle to s hrnci s tenkým dnem chodí,“ varovala Maggie sestru, „zběsilou rychlostí dosáhnou bodu varu a stejně rychle ochladnou.“
Jenže Pip si jen zacpala uši a nasadila klapky na oči.
Pip zatahala za nitky. Když šel starý telegrafista do penze, Leon převzal jeho práci. Nastoupil prvního dubna roku 1912 a o třináct dní později se jižně od Newfoundlandu, jen několik málo námořních mil od Upper Puffinu, potopil Titanic.
Mayday mayday, vyťukával Leonův přístroj jako jeden z prvních a Leon rychle kontaktoval velké lodi v blízkosti katastrofy.
Té noci přišlo o život patnáct set osob. Většina šla v ledovém oceánu ke dnu, zbytek těl bez života převezli do Halifaxu.
Sedm set dvacet přeživších pasažérů odplulo na jiných lodích do New Yorku.
Za dva měsíce moře vyplavilo na pláž hnědý kufr. Uvnitř byl téměř nečitelný lístek na pátou palubu Titaniku, rozklížené housle a pár teplých ponožek, které upletla jakási