Seth zahlédl Rawleyho na druhém konci místnosti, kde se tiskl ke zdi téměř jako nějaká čekanka. Napadlo ho, že by možná neměl být ke Caroline tak upřímný. Jeho sestra však na něj upírala zoufalý pohled a kdyby ji neznal, přísahal by, že má slzy na krajíčku. Uchlácholit ji nějakou lží nebude stačit. Promiň mi to, Rawley.
„Ztratil svou kartičku s tanečními kroky,“ řekl popravdě.
„On má kartičku s tanečními kroky?“
„No, měl ji.“ Seth ten minulý čas zdůraznil. „Jinak by tě teď protáčel na parketu, to se vsadím.“
Caroline přitiskla ruce k hrudi a její obličej dostal zasněný výraz. „Och, on je prostě drahoušek.“
Poprvé od návratu do londýnské společnosti si Seth uvědomil, že si přeje, aby se objevil Kentworth. Trochu té jeho limonády by se mu teď hodilo.
„Sethe, musím tě požádat ještě o jednu laskavost.“ Caroline sepjala ruce.
Přikývl. „Do toho.“
Rozhlédla se, aby se ujistila, že nikdo není natolik blízko, aby je slyšel. V jídelně však nebyl kromě nich dvou nikdo.
„Chci brát hodiny,“ zašeptala Caroline.
„Jaké hodiny?“ Seth také ztišil hlas, ale spíše aby ji poškádlil, než že by to myslel vážně. „Malování akvarelů? Tvoření čepců? Musím přiznat, že vím o jednom kocourovi, který by mohl mít z tvé tvořivosti prospěch.“
„Ne.“ Zachichotala se. „Svádění.“
Seth se napřímil a začal zcela vážně pohledem hledat mezi hosty Kentwortha. Trochu té zatracené limonády by mu doopravdy přišlo vhod.
Druhý den se v domě rozhostil klid, což bylo přesně to, na co Violet čekala. Nikdy neřekla, kdy přesně
se se Sethem v zahradě sejde, a z plesu musely s matkou odejít, než se jí podařilo to domluvit. To bylo na její straně přehlédnutí, ale byla příliš rozrušená, než aby to dostatečně zvážila.
Lady Hollingstonová vzala Felicity na zmrzlinu do Gunter’s. Violet byla pozvána, aby šla s nimi, ale odmítla. Chtěla být sama, aby mohla jít do zahrady, a také se snažila nejíst sladké v matčině přítomnosti. Kdykoli totiž přijala nějaký pamlsek a matka byla u toho, dostalo se jí přednášky o tom, jak by se takovým věcem měla vyhýbat. Když pamlsek odmítla, dostalo se jí přednášky o tom, jak dobré je se takovým věcem vyhýbat. Tak či onak, vždycky to skončilo nějakou přednáškou a pocitem nenávisti k jejímu nemožnému baculatému tělu.
Violet došla až k oknu, aby vyhlédla do malé pěstěné zahrady za jejich domem, v níž většinu místa zaujímal velký jilm. Zdálo se, že tam nikdo není. Jestli jí paměť sloužila dobře, zahradník chodil vždy v úterý, rozhodně ne ve čtvrtek.
Violet ještě dovolila Susan, aby jí dala na hlavu slaměný klobouk s mašlí uvázanou těsně u jejího pravého ucha, a pak tiše vyklouzla z domu, ujišťujíc se raději dvakrát, že ji nesleduje žádná nezvedená kočka. Jak si myslela, zahrada byla prázdná. Naneštěstí byla prázdná i ta lorda Daltona.
Ve snaze působit normálně se procházela podél květinových záhonů, převážně v místech, o nichž si myslela, že jsou dobře viditelná z domu Daltonových vedle. Obdivovala růže a opojné, sladce vonící lilie. Právě se blížila k pivoňkám, když vtom cvaknutí otvíraných dveří přitáhlo její pozornost k velmi pohlednému černovlasému džentlmenovi vycházejícímu z domu do sousední zahrady.
Usmál se na ni a šel rovnou k živému plotu. Přejel ho pohledem a téměř okamžitě našel otvor mezi
jejich pozemky. Violet si uhladila bílé mušelínové šaty a opožděně ji napadlo, že si měla vybrat nějaké výraznější, na nichž by bylo alespoň trochu barvy.
„Lady Violet.“ Uklonil se. „Jaké je to báječné překvapení, najít vás tady.“
„Vskutku.“ Pomalu došla k němu a zpod krempy klobouku si ho prohlédla. Byl jako vždy bezvadně oblečený a vlasy měl trochu rozcuchané, což v ní vzbudilo touhu pročísnout je rukama.
„Náš včerejší tanec se mi velmi líbil,“ řekl tiše.
Violet cítila, jak jí hoří tváře. Nemohla uvěřit, že se už červená. „Stejně jako mně,“ odpověděla ostýchavěji, než by si byla přála.
„Omlouvám se, že měl šest let zpoždění.“
Zavrtěla hlavou. „To nestojí za řeč.“
„Doopravdy?“
Jeho oči byly vždy dokonalým zrcadlem stavu jeho duše, a právě teď se v nich zračila dojemná lítost. „Povězte mi to,“ vybídl ji. „A neušetřete mě žádných podrobností.“
„Nepřišel jste na ples.“ Pokrčila rameny, jako kdyby to byla nějaká maličkost, kterou lze snadno ignorovat.
Vzal ji za loket a vedl ji do stínu jilmu, kde je nemohl z kteréhokoli patra obou jejich domů nikdo vidět. „Chci vědět všechno, co se tenkrát večer stalo.“ Bylo zřejmé, že to myslí vážně. „Prosím, Vi.“ Vi.
Tak jí neřekl celá léta. Nejdříve jí tak říkal, když byli dětmi, pak když dospívali, používal to jako jakousi součást flirtování, jako kdyby ji tou zkratkou jejího jména škádlil. A jí se z toho vždycky rozbušilo srdce.
Stejný účinek to mělo i teď. Srdce se jí rozbušilo s takovou prudkostí, že stěží mohla dýchat. Opravdu měla v úmyslu to udělat? Nebylo samozřejmě možné