Zvon v jezeře (Ukázka, strana 99)

Page 1

kůži, za kterou jsem zaplatil Janu Brendenovi. Dostal peníze za vlka, ale teď vidím, že to nebylo správně. Nemohlo dojít k nějaké záměně?

Anebo jsou to lišky ze stejné rodiny? Kde že jste ji ulovil?“

„Nahoře na Øverlihøgdě.“

„Ach tak. Dobrá, Røene. Dám přednost slitování. Třeba to je liška ze stejného vrhu. Obvykle odříznu z packy dva drápy na důkaz toho, že jsem prémii vyplatil, ale pan Brenden říkal, že ji stáhl bez pracek, a vidím, že vy jste udělal totéž.“

„Ó ano, ano, bez pracek, ano.“

„Je to tu asi taková zvyklost při stahování, že?“

„Ano. Takhle to děláme, ano.“

„Tak dobrá, teď se dívejte,“ řekl Kai Schweigaard a položil kůži na psací stůl. „Vidíte tohle razítko? Ten kříž znamená, že je to církevní razítko. Teď ho namočím do červeného inkoustu a – takhle – orazítkuji kůži na rubu. Ode dneška to budeme dělat takhle. Obstaral jsem si inkoust se silným obsahem taninu, aby se nesmyl ani v dešti.“

„Aha, tak jo.“

„Takže se nemusíte bát, že se smyje anebo že si kůži vyměníte s někým, kdo už odměnu dostal.“

„Ne, to jistě ne.“

„Tady máte odměnu, pane Røene. Gratuluji. Nepotřebujete na ty mince váček?“

„V kapse mám místa dost a panu pastorovi děkuji.“

„Uvidíme se v neděli v kostele, že? S celou rodinou?“

„To se může stát.“

„Pane Røene! Řekněte mi – může se to stát, anebo se to stane?“

„No. Tak jó. Snad se to stane.“

„Pak se tedy uvidíme v neděli. Šťastnou cestu domů. Užijte peníze rozumně. Pozdravení rodině.“

PO JEHO ODCHODU sklesl Schweigaard na židli u stolu potřísněného zbytky peří a srsti. Nejspíš to byla vážně stejná kůže a tím pádem zaplatil dvakrát za stejnou lišku a poprvé dokonce jako za vlka. Nu což, odvážnému štěstí přeje. Muž byl vyhublý a děti na tom jistě nebyly o nic líp. Prémie posílají z církevního úřadu, jde jen o to, aby je vyúčtoval, pošlou mu další. A je to dobré nařízení. Umožňuje chudým si

97

přivydělat a aspoň trochu zatočit s nenasytnými dravými hosty na Pánově talíři. Razítko na rubu pomůže. Jenže oni jistě jednou přijdou i s pařáty dravce, jakého ještě neviděl. Podvodů bude čím dál víc.

Koho se má zeptat na radu?

Teď to bylo docela samozřejmé.

Buď k sobě upřímný, pomyslel si. Nikdy to nepohaslo, že ne? Zalesknutí potu na jejím čele, chvění skládaného ubrusu, jak se mu přeneslo do podbřišku, když si všiml tepání v jejím krčním důlku.

Nejsi žádný kastrovaný mnich, řekl si. Takhle se žít nemá. Žena a děti jsou při vykonávání pastorské činnosti žádoucí. Ona má kromě toho i sílu. V hlavě, ve vůli. Má vůli, která společně s jeho prolomí nehybnost téhle obce.

Astrid nikdy neřekla něco jako sladová čokoláda. Ani to nikdy neřekne. Sladová čokoláda, řekla by. Jako by si ji všichni a každý zvlášť zasloužili ochutnat.

Blesklo mu hlavou poznání, co Astrid obdivuje. Obdivuje skutky. Je to typ, který si všímá rytířskosti. Nový kostel. Co když se do něj pustil nejen proto, aby imponoval biskupovi, ale i jí?

V tom všem mu byla Ida Calmeyerová natolik vzdálená, že se mu ztrácela. Vzal do ruky dopisní papír a napsal: Moje nejdražší Ido.

Seděl bez hnutí a zíral na ta tři slova.

Vždyť přece vůbec neodpovídají pravdě.

98

všeho všudy dvě veverky

SEDĚLI U DLOUHÉHO STOLU A CHYSTALI

SE večeřet soll. Nalámaný křehký nekvašený chléb zalitý mlékem. Otec mlčel. Začátkem týdne musel utratit koně, spolehlivou kobylku jménem Mira. Mladý hřebec, kterého si půjčili, ji kopl do hlavy a byla to velká tragédie, jak už tragédie bývají. Přestože ale byla komora poloprázdná, maso nesnědli, koňské maso jedí jen pohané a v žebříčku důležitosti byl tažný kůň přímo pod nejstarším synem s dědičným právem, a tak odtáhli Miru dolů ze svahu a pohřbili ji pod kamenným polem.

Astrid zvedla oči od stolu. Otec seděl v čele, měl na sobě černé soukenné kalhoty a bílou halenu. Nejspíš nemohl přestat myslet na Miru. V zimě se pohyboval pomalu a ztěžka, ale v létě, když kolem něj všechno zrálo, se proměnil. Ráno si uhlazoval rozčepýřené obočí a stříhal si pravidelně plnovous, který začínal šedivět, ač mu bylo teprve něco málo přes čtyřicet.

Džbán s mlékem dostal jako první. Pak ho obvykle podal Emortovi, nejstaršímu, a ten ho podal mladším bratrům. Teprve když si i nejmenší z chlapců posloužil, přišla na řadu Astrid a ostatní sestry.

Emortovo místo ale bylo prázdné, a tak otec podal džbán šestnáctiletému Osvaldovi. Ten se na lavici posunul až skoro na místo Emorta. Starší bratr ležel s horečkou a nastydlý, protože se na práci venku málo oblékl. Matka se rozzlobila, když to zjistila, a vyjela na něj: „Pořád ti říkám, že na jaře hrozí nebezpečí. Můžeš dostat zápal plic a bude po tobě!“

Na protější straně stolu žvýkali chléb Osvaldovi mladší bratři, Laurits, Ivar a Hjalmar. Džbán s mlékem pak došel k sestrám, Astrid si trochu nalila a poslala ho dál Oline a Mině. Koloval jeden džbán a všichni dobře věděli, že ho nikdo znovu nenaplní. Všichni mlčeli a Astrid byla ráda, že se na ně nedívá nikdo cizí.

Osvald samozřejmě nedokázal mlčet. „Teda moc toho nebylo,“ řekl a pokývl směrem k džbánu.

99

Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.