[sample translations]ha ildži, republika užupis cze by LTI Korea Library

Sample Translations

Ildži Ha Republika Užupis Cz ec h

Book Information

Republika Užupis (우주피스 공화국) Minumsa Publishing corp. / 2009 / 42 p. / ISBN 9788937482557 For further information, please visit: http://library.klti.or.kr/node/772

This sample translation was produced with support from LTI Korea. Please contact the LTI Korea Library for further information. library@klti.or.kr

Republika Užupis Written by Ha Ildži

Taxikář Jonas

Z letadla vystoupil nějaký Asiat. Mladá žena v khaki uniformě sedící za pultem pasové kontroly se zatvářila překvapeně. Z toho, jak byla překvapená, se zdálo, že do této země moc Asiatů nezavítá. Asiat se usmál a podal jí pas. Žena v khaki si ho vzala a prolistovala od začátku do konce. Pak, jakoby narazila na nějaký problém, zvedla sluchátko a kamsi spěšně zavolala. Když skončila hovor, obrátila se na muže. „Počkejte chvilku prosím, pane Hale.“ Zanedlouho dorazili dva příslušníci cizinecké policie. Oba byli také v khaki uniformách a u pasu měli zavěšené pistole. Jeden z nich byl hromotluk měřící dobré dva metry. Policisté si ze všeho nejdřív Asiata oslovovaného pan Hal bedlivě přeměřili pohledem. Pan Hal byl pohledný, přibližně čtyřicetiletý muž upraveného zevnějšku. Vypadal klidně, jako inteligentní muž s vybranými způsoby. „Your boarding pass, please,“ oslovil velký policista pana Hala anglicky. Ten se jen nechápavě zatvářil a nijak nereagoval. Jednak nebylo snadné porozumět zvláštnímu akcentu policistovy angličtiny, ale hlavně pana Hala zřejmě ani nenapadlo, že by po něm cizinecká policie mohla chtít palubní vstupenku. Nebo možná nechápal důvod, proč nesmyslně požadují něco takového pouze po něm, když ostatní cestující nechávali na pokoji. „Boarding pass, boarding pass!“ naléhal na něj druhý z policistů a natáhl před Hala ruku. Teprve teď Hal důstojným, ale rozhodným tónem opáčil, že palubní vstupenku už předkládal zaměstnanci aerolinií při nástupu do letadla v Amsterdamu a že nechápe, proč ji

teď po něm požadují. Nato oba muži nasadili poněkud zaražený výraz. Vypadalo to, že kvůli svojí chabé angličtině moc nerozuměli, co jim Hal říkal. Tentokrát se do toho se svým vysvětlením vložila žena za přepážkou. „Nemáte vízum. V takovém případě musíte ze země vycestovat do patnácti dnů. Abychom vás mohli do země vpustit, potřebujeme nějaký důkaz, že do patnácti dnů opravdu vycestujete. Chtěli jsme zkontrolovat vaši palubní vstupenku na zpáteční cestu do Amsterdamu.“ Hal ji vyslechnul, a pak s pokrčením ramen řekl. „Jenomže já jsem si nekoupil zpáteční letenku, protože se nevracím do Amsterdamu, ale letím někam jinam. Doufám, že mi kvůli tomu neodepřete vstup do země?“ Žena v uniformě přetlumočila Halovu odpověď oběma policistům, načež se ti dva začali s dost vážným výrazem v tváři o něčem mezi sebou bavit. Po chvíli dohadování dali ženě jakýsi pokyn a ona se znovu obrátila na Hala. „Kdy máte v plánu odcestovat?“ „Co nejrychleji. Možná ještě dnes.“ Tvářila se, že mu moc nevěří, ale přetlumočila jeho odpověď tak, jak byla. Následoval další pokyn policistů, který žena přetlumočila nazpět Halovi. „Jaká je vaše příští destinace?“ „Republika Užupis.“ Halova odpověď byla okamžitě přetlumočena, načež se policisté znovu začali radit. Chvíli to trvalo, ale pak zřejmě dospěli k nějakému závěru, který sdělili ženě, a odešli pryč. Žena v khaki uniformě vyplnila jakýsi dotazník a podala jej Halovi k podpisu. Hal se podepsal, a teprve pak mu do pasu otiskla vstupní razítko. „V případě, že ze země nevycestujete do osmačtyřiceti hodin, jste povinen se ohlásit na cizineckém oddělení Ministerstva zahraničí. Adresa Ministerstva zahraničí je

tady,“ poučila ho žena a podala mu s pasem informační leták. Hal jí poděkoval a vzal si pas. V momentě, kdy se chystal projít uličkou z pasové kontroly ven, ženu v uniformě ještě něco napadlo a zeptala se. „Vy jste říkal, že se chystáte do Republiky Užupis?“ Hal jí přitakal, načež se ho znovu zeptala. „Kde to vůbec je?“ Hal se zatvářil poněkud udiveně.

Když prošel kolem směnárny a vyšel z letištní budovy ven, sněžilo tam. Vzduch byl nečekaně studený a vlhký. Nenadálá zima Hala zřejmě překvapila, a tak si spěšně oblékl kabát, který měl přehozený přes jednu ruku. Jeho kabát sice vypadal elegantně a luxusně, ale na to, aby ho chránil před zdejší krutou zimou, se zdál být příliš tenký. Podle všeho nebyl o zimním počasí v této zemi příliš dobře informován. Prostranství před letištní budovou vypadalo dost sešle a opuštěně, jako nějaké náměstí u vlakového nádraží provinčního města. Zhruba deset žlutých taxíků stálo v řadě za sebou a čekalo na zákazníky, kousek opodál byl s nastartovaným motorem přistavený modrý autobus MHD. To bylo všechno. Celá plocha prostranství byla pokrytá vrstvou zmrzlého sněhu a ledu a na jeho opačném konci se rozkládal březový les. Hal se tvářil zaraženě a zároveň trochu vyjeveně, jakoby takto malé a ubohé mezinárodní letiště viděl poprvé v životě. „Kam to bude?“ přistoupil k Halovi s otázkou taxikář, který už měl hlavu celou šedivou, ale přitom nevypadal na víc, než na nějakých pětačtyřicet let. Jeho anglické výslovnosti bylo jakžtakž rozumět. „Užupis,“ řekl Hal. „Užupis?“ ujistil se taxikář, jako kdyby tohle místní jméno slyšel poprvé. „Republika Užupis.“

„Republika Užupis?“ zeptal se taxikář s ještě zmatenějším výrazem. Hal vytáhl z kapsy pohlednici a ukázal ji taxikáři. „Tady je adresa. Podle mě by to odsud nemělo být tak daleko. Je tady totiž razítko litevské pošty ve Vilniusu.“ Taxikář vyndal z kapsy brýle na čtení, nasadil si je a hodnou chvíli si Halovu pohlednici prohlížel. Pak s ní odešel ke skupince svých kolegů shromážděných opodál. Ukazoval jim pohlednici a na něco se jich ptal. Taxikáři přešlapující zimou při čekání na klienty si pohlednici jeden po druhém prohlíželi a o něčem se dohadovali. Občas koukli po Halovi koutkem oka. Halovi bylo nejspíš taky zima, protože položil svůj kufr na led, vyhrnul si límce kabátu, z kapsy vytáhl rukavice a navléknul si je. Pak se rozhlédl okolo sebe. Sněžilo a navíc se už na krajinu snášel soumrak, takže nedaleké břízy se zdály viset v mlžné prázdnotě. Za březovým lesem bylo nejspíš město, protože modrý autobus MHD, do kterého nastoupili poslední cestující, vyjel z prostranství a zamířil směrem ke stromům na obzoru. Kvůli padajícímu sněhu vypadal i on, jakoby se pomalu vznášel prostorem. Prostranství před letištěm, ze kterého autobus odjel, najednou osiřele ztichlo. Právě v tom okamžiku někdo zakřičel. „Jorgito!“ V hlase bylo tolik teskné naléhavosti, že se za ním vylekaný Hal bezděčně otočil. Stála tam mladá, krásná blondýna s ustaraným výrazem v tváři. Podle všeho právě vyšla z letištní budovy. Směrem k ní pádil postarší urostlý vesničan s ohromnou husou v náručí. To znamená, že člověk, který před chvilkou naléhavým hlasem křičel „Jorgito!“, byl ten běžící venkovský rolník s husou a Jorgita byla ta mladá a krásná žena. Setkání kultivovaně stojící mladé krásky a legračně vyhlížejícího rolníka vypadalo dramaticky, jako nějaká scéna z divadelní hry. Do toho tiše padal sníh. „Oukej, lec gou!“ řekl taxikář, který se vrátil k Halovi a podával mu pohlednici.

Otevřel kufr auta a naložil do něj Halovo zavazadlo. Hal ale s nepřítomným výrazem sledoval setkání Jorgity s rolníkem. Zdálo se, že rolník dorazivší k Jorgitě pláče dojetím, zatímco Jorgita tam důstojně stála s vážnou tváří. Připomínalo to setkání bývalého komorníka, teď už jen prostého zemědělce, který vítá princeznu vracející se z dlouhého exilu, kam odešla po ztrátě svojí země. „Nastupte si,“ pobídnul Hala taxikář. Hal se ještě jednou ohlédl po Jorgitě a nasednul do taxíku. Motor nějak nechtěl naskočit. Jednak už bylo auto hodně staré, a taky možná proto, že byla pořádná zima. Po několika marných pokusech nastartovat otevřel řidič dveře, vystrčil levou nohu ven a začal se vší silou odrážet od namrzlé vozovky. Auto se dalo do pohybu a po několika metrech konečně naskočilo. Jakmile začal motor běžet, schoval řidič nohu rychle dovnitř, zabouchl dveře a vyrazil vpřed. První, co se po rozjezdu ukázalo za oknem, byli taxikáři čekající na klienty. Vesměs velcí a urostlí muži přešlapovali na místě se schoulenými rameny a s prázdným výrazem sledovali Hala v projíždějícím taxíku. Hned nato minuli Jorgitu a rolníka s husou. Jorgita nadále stála s vážnou a zasmušilou tváří, zatímco rolník už odložil husu na zamrzlou zem a bral její zavazadla. Jakoby přitahován mocným půvabem se Hal ještě jednou otočil za Jorgitou. Zazdálo se mu, že se i Jorgita zadívala jeho směrem. Nedalo se ale s jistotou říct, že se dívá na Hala. Vzápětí zmizela z dohledu. Taxi ujíždělo směrem k březovému lesu. Cestou lesem řidič pustil rádio. Linulo se z něj litevské vysílání, z něhož Hal nerozuměl jedinému slovu. Jen odhadoval, že zrovna dávají zprávy. Jakmile vyjeli z březového lesa, objevila se před nimi příměstská krajina. Tu a tam bylo vidět ponurá sídliště, nebo šedivé budovy připomínající fabriku. Obrazy za oknem působily bezútěšným dojmem, ale kvůli padajícímu sněhu a snášejícímu se soumraku všechno vypadalo, jakoby se to vznášelo daleko v prostoru. Nejspíš v očekávání, že už brzo dorazí do cíle, vyhlížel Hal z okna s mírným vzrušením. Auto, které dosud nějakých deset

minut ujíždělo bez sebemenšího zádrhele, začalo zpomalovat, načež vjelo na nějakou hlavní cestu. Po ní jezdilo jen málo aut, a tak se na ní udržovala vrstva nerozježděného sněhu. Po obou stranách se rozkládaly široké, zasněžené pláně a v dálce bylo vidět ponuré paneláky. Sotva se auto ocitlo na nečekaném místě, zatvářil se Hal mírně nechápavě. Mezitím se už změnil i výraz řidiče, který se při odjezdu z letiště tvářil celkem sebevědomě. Rozhlížel se neklidně na obě strany, jako člověk, který náhle ztratil cestu, a pečlivě sledoval všechny informační cedule a značky. Přitom to vůbec nebyla nějaká nepřehledná cesta, na které by se dalo snadno zabloudit. Taxikář nakonec zastavil uprostřed prázdné cesty na předměstí a poprosil Hala. „Ukázal byste mi ještě jednou tu adresu?“ Hal vytáhl z kapsy pohlednici a podal ji řidiči. Ten ji vzal, a tak jak stál s autem uprostřed cesty, vytáhl brýle na čtení a bedlivě si ji prohlížel. Pak si brýle zase sundal, dal je do kapsy a vyrazil pomalou jízdou vpřed. Rozhlížel se na všechny strany, jakoby doufal, že Halův cíl se najednou vynoří někde tady poblíž. Pozorně přitom četl všechny směrovky a ukazatele. Když tak Hal řidiče pozoroval, dával svým výrazem najevo nespokojenost s jeho nesmyslným počínáním. Co je to za nápad, hledat Republiku Užupis v téhle pustině na okraji města? Zatímco řidič tápal, jízdné na taxametru neustále narůstalo. „Počkejte chvilku.“ Řidič znovu zastavil uprostřed cesty a zatáhl ruční brzdu. Pak vystoupil z auta a vydal se pěšky přes zasněženou pláň ke zchátralým panelákům. Vypadalo to, že je pevně rozhodnutý Hala jako cizince pořádně oškubat. Před paneláky za sněhovou plání stáli tři lidé. Taxikář k nim přišel a dal se s nimi do řeči. Hal, který zůstal sám v autě, se jen usmál, jako že je mu jasné, o co řidiči jde, a že si schválně počká, jak se ho řidič pokusí natáhnout. Ze zapnutého rádia v autě se mezitím stále ozývalo nesrozumitelné vysílání a cifra na taxametru se s cvakáním pravidelně měnila.

Hodiny nad taxametrem ukazovaly čtyři hodiny čtyřicet sedm minut. Hal si zřejmě náhle na něco vzpomněl. Sundal si svoje náramkové hodinky a nastavil si na nich místní čas. Pak se rozkašlal. Teprve teď si uvědomil, jaká je v autě vlhká a vlezlá zima. Vypadalo to, že auto už je tak staré, že v něm pořádně nefunguje ani topení. A právě v tom okamžiku si toho všimnul. Po zasněžené pláni kráčel statný padesátník s velkými, starými nástěnnými hodinami přes rameno. Na sobě měl ošuntělé hadry a vypadalo to, že je hrozně unavený, jako kdyby své tíživé břemeno nesl už dlouhou cestu. Jak se tak ploužil namáhavým krokem a bořil se do sněhu, vypadalo to celé přízračně, jakoby vlekl nějakou rakev. Hal muže zvědavě pozoroval. Mezitím už se k autu vracel taxikář. Na zpáteční cestě šel naproti muži s hodinami, ale zdálo se, že si ho vůbec nevšimnul. Stejně tak muž s hodinami zřejmě nezaregistroval taxikáře. Nepozdravili se ani pohledem a každý z nich kráčel tiše vlastní cestou. „Sorry,“ omluvil se taxikář, když dorazil zpátky k autu. Zrovna se chystal rozjet, když se z protisměru přiblížilo jiné taxi. Jakoby na něco takového čekal, řidič Halova taxíku znovu zastavil, chytil ruční brzdu, otevřel okýnko a začal mávat na protijedoucího řidiče. Taxi z protisměru se zastavilo vedle nich. Stáhlo se okýnko a z něj vystrčil hlavu mladý řidič, odhadem tak dvacátník. Řidiči se spolu začali bavit, ale Hal jim nerozuměl ani slovo. Halův taxikář se natáhnul a podal pohlednici tomu druhému. Mladý řidič si ji vzal, hodnou chvíli ji bedlivě prohlížel, až nakonec rovnou vystoupil z auta. Nato vystoupil i řidič Halova taxíku. Oba dva tam tak venku stáli a pokračovali v debatě. Mladý řidič uprostřed hovoru vytáhl z kapsy mobilní telefon a kamsi volal. Vypadalo to, že ti dva hned tak neskončí. Jízdné na taxametru mezitím pořád narůstalo. Na Hala, který seděl sám v autě a trpělivě čekal, začala jít dřímota a na okamžik mu poklesla hlava, jak se propadl do mikrospánku. Zřejmě se ještě nestihl adaptovat na časový posun. Snad aby zahnal dřímotu, zakýval hlavou ze strany na stranu a doširoka si zívnul.

„Oukej!“ řekl řidič, když nasedl do auta. Kolik uběhlo času? Venku se mezitím ještě víc setmělo. Hal oslovil řidiče otočeného zády k němu hlasem, z něhož bylo cítit, že už mu dochází trpělivost. „Asi se dobře bavíte, že? Už toho ale prosím vás nechte a jeďte, kam máte.“ Na řidiči bylo zřetelně vidět, jak ho Halova poznámka uvedla do rozpaků. Nic na to ale neříkal, jakoby jí vůbec nerozuměl. Místo toho spěšně obrátil auto a vyrazil. Za oknem znovu začala ubíhat pustá pláň. Hal pozoroval tuhle pro něj cizí scenérii s klidným, nevzrušeným výrazem. Venku už byla noc. Taxi jelo ještě dlouho tmou. Na své cestě se na chvíli zastavilo před železničním přejezdem. Po kolejích totiž zrovna projížděl tmavý nákladní vlak. Zatímco je míjela dlouhá řada vagónů, která snad neměla konce, Hal na zadním sedadle taxi spal. Když sebou po nějaké době Hal leknutím trhnul a zvednul hlavu, projížděli osvíceným centrem města. Bylo to sice centrum, ale všude ležel sníh a ulice byly přízračně opuštěné a prázdné. Halovo taxi objíždělo náměstí, které se rozkládalo před majestátní bílou budovou nasvícenou reflektory. Hal se zeptal, co je to za budovu, na což mu řidič trochu příkře odpověděl, že obecní dům. Kdo ví, jestli tím nevyjadřoval rozmrzelost nad tím, že už ho Hal nenechal hrát jeho hru. Taxi objelo náměstí, projelo úzkou a temnou postranní uličkou a přejelo přes most. Před vjezdem na most si koutkem oka všimnul ukazatele, na kterém stálo „Letiště 6 km“. Pouhých šest kilometrů jim tedy zabralo bezmála hodinu. Jakmile přejeli most, auto konečně zastavilo. Vypadalo to, že dorazili do cíle. Řidič vystoupil a otevřel kufr, aby Halovi pomohl se zavazadlem. Hal vystoupil také. Stáli u okraje pusté cesty osvětlené mdlým světlem lampy pouličního osvětlení. V záři světla se třpytily vločky hustě padajícího sněhu. „Dělá to osmdesát pět litasů. Dejte mi jen šedesát, protože jsem trochu sjel

z cesty,“ řekl taxikář, který položil Halův kufr na zasněžený chodník. Hal se jen zaraženě rozhlížel kolem sebe. „Nebylo to schválně. Normálně učím na vysoké škole a ježděním si jenom přivydělávám. Proto jsem nemohl najít cestu.“ To, že nemohl najít cestu, byla pravděpodobně bohapustá lež, ale učení na vysoké škole se mu věřit dalo. Na taxikáře totiž mluvil neobvykle plynulou angličtinou. „Tady přece není žádná republika Užupis,“ ozval se Hal hlasem, z nějž bylo cítit sebeovládání. Nato taxikář ukázal na starou třípatrovou budovu stojící vedle nich a sebevědomě prohlásil. „Jak to, že ne? Určitě jsme tu správně.“ Na stěně budovy, na kterou ukazoval taxikář, poblikával malý neonový nápis „Hotel Užupis“. Hal se na něj podíval a nevěřícně se plácnul dlaní do čela. „Já ale říkal, že máte jet do Republiky Užupis, ne do hotelu Užupis!“ Taxikář se zatvářil rozpačitě a bylo na něm vidět, že je v úzkých a celý nesvůj. Vzápětí si to podle všeho Hal nějak rozmyslel, vytáhl z peněženky stolitasovou bankovku a podal ji taxikáři. „Vlastně je to jedno. Stejně už je tma, tak tu můžu jednu noc přespat a jet tam až zítra.“ Taxikáři se viditelně ulevilo. Začal si nápadně okatě prohrabávat kapsy, aby Halovi vrátil nazpátek. „Nechte to být. Zbytek je spropitné za to, jaké jste sehrál pěkné divadlo,“ zamával Hal odmítavě rukou, jako že už ho to celé unavuje. Taxikář se nejprve zatvářil nevěřícně, ale hned nato celý nadšený začal drmolit. „Jé, děkuju. Vážně děkuju. To je od vás moc hezký. Vy jste opravdový džentlmen.“ Taxikář se před Halem s díky ukláněl. Hal se ale netvářil moc spokojeně.

„Jestli chcete do Republiky Užupis, tak já vás tam zítra ráno odvezu. Dopoledne totiž nemám žádné přednášky.“ Řidič vytáhl vizitku a podával ji Halovi. „Jmenuji se Jonas. Můžu se zeptat, jak se jmenujete vy?“ „Hal.“ „Pane Hale, vy jste můj opravdový kamarád.“ S těmito slovy řidič nasednul a vyrazil pryč, jakoby utíkal. Hal ještě hodnou chvíli po odjezdu taxíku osaměle stál na prázdné ulici a rozhlížel se kolem. Kvůli tmě a tiše sypajícímu se sněhu nebylo pořádně nic vidět. I přesto tam v tom sněžení Hal nepřítomně stál a prohlížel si okolí. Konečně vzal svůj kufr a otevřel dveře hotelu Užupis.

Lidé z hotelu Užupis

Hotel Užupis bylo tradiční evropské ubytovací zařízení s hostincem v přízemí a s pokoji v patrech. Když Hal otevřel dveře a vstoupil dovnitř, objevila se velká potemnělá místnost. Rozléhal se v ní sólový zpěv zvláštního zabarvení, který zněl jako soprán, ale zcela určitě to soprán nebyl. Hala píseň natolik zaujala, že si začal místnost zvědavě prohlížet. Na první pohled ho upoutalo, že je plná lidí. Nad jejich hlavami se vznášel hustý cigaretový kouř. Cestou z letiště Hal skoro žádné lidi neviděl, a to víc ho překvapilo, že jich najednou potkal tolik na jednom místě. Na jevišti na protější straně hrál nějaký vyzáblý muž na středověký hudební nástroj a k tomu zpíval. Uprostřed místnosti několik smíšených párů pomalu tančilo do rytmu hudby. Na to, že na jednom místě bylo pohromadě tolik lidí, tam s výjimkou hudby nebyl skoro žádný hluk. Při zběžném pohledu by se proto mohlo zdát, že se jedná o nějaký soukromý recitál, ale atmosféra tomu příliš nenasvědčovala. Většina lidí zádumčivě sledovala

s nepřítomným výrazem tanečníky, nebo mlčky popíjela alkohol a kouřila. Hal obhlížel místnost prosycenou zvláštní náladou, když mu padnul zrak na volný stůl. Přešel k němu a posadil se. Jakmile se usadil u stolu, všichni kolem se na něj začali otáčet. Nebylo divu, když se vedle nich znenadání objevil jakýsi Asiat s ohromným kufrem, který měl hlavu a ramena pokryté sněhem. Hned u vedlejšího stolu sedělo pět mužů a žen popíjejících alkohol a ti teď Hala zvědavě pozorovali. Mezi nimi byla i jedna zhruba třicetiletá žena, která se při pohledu na Hala zatvářila vyloženě překvapeně. Měla bledý obličej a ohromné oči. Vlasy ale měla černé, což dávalo ještě víc vyniknout jejímu bílému obličeji. Přišel číšník. Hal si nejprve objednal nocleh. Naštěstí měli volné pokoje. Poté, co si zamluvil ubytování, si poručil sklenku Palangy. Tohle pití si Hal objednal více méně náhodou. Když tak přemýšlel, co by si dal, a rozhlížel se okolo, jeden z těch pěti lidí popíjejících u vedlejšího stolu, urostlý muž s rudými vousy, pozvedl směrem k Halovi skleničku s červenohnědou tekutinou a druhou rukou ukázal palcem nahoru. Halovi se nejspíš zalíbilo jeho gesto i to, jak se při něm muž šibalsky usmíval, a tak se číšníka zeptal. „Co to je?“ „Palanga.“ „Tak jednou Palangu, prosím.“ Když si Hal objednal Palangu, osazenstvo u vedlejšího stolu propuklo v smích. Chlapík s rudými vousy spojil palec a ukazovák do kroužku a ukázal Halovi souhlasné gesto, při kterém spokojeně pokyvoval hlavou. Hal jeho úsměv opětoval a také lehce pokývnul. Měl za to, že Palanga je nějaký druh vína. Do té chvíle se lidé od vedlejšího stolu nepokoušeli dát s Halem do řeči. Nebyli zřejmě natolik otevření, aby jen tak oslovili neznámého cizince. Přesto se zdálo, že v nich Hal vyvolává zvědavost. Po očku pokukovali jeho směrem a něco si mezi sebou šeptali.

Nejnápadnější byla zvlášť ta žena s bílým obličejem a velkýma očima, která se při prvním zahlédnutí Hala tvářila překvapeně. Na rozdíl od ostatních nemluvila, jen s rozvážnými pohyby kouřila. Bylo jasné, že si neustále uvědomuje Halovu přítomnost, protože se na něj čas od času upřeně zahleděla svýma ohromnýma očima. Po chvíli přinesl číšník klíče od pokoje a skleničku Palangy. Zeptal se Hala, jestli mu má odnést zavazadlo na pokoj. Hal mu odpověděl, že nemusí. Přitom jednou rukou sevřel držadlo kufru, jakoby měl uvnitř nějakou cennost. Číšník mu jen řekl, ať tedy dělá, jak uzná za vhodné, a obrátil se k odchodu. Hal na něj ale zavolal a zeptal se. „Promiňte, ale proč se vlastně tenhle hotel jmenuje zrovna Užupis?“ Číšník zřejmě takovou otázku nečekal, protože jen bezradně pokrčil rameny a neodpověděl. Hal se ho zeptal znovu. „Jak je tenhle hotel starý?“ Číšník opět jen pokrčil rameny a řekl. „Já nic takového nevím. Zeptám se majitele.“ S těmito slovy odešel číšník směrem k baru. Tam se dal do hovoru s nějakým tlustým mužem středních let stojícím vedle baru. Při řeči několikrát ukázal prstem na Hala, načež se muž tím směrem úkosem ohlédl a něco číšníkovi říkal. Vypadalo to, že majitelem tohoto hotelu je právě ten tlustý muž středních let. Netrvalo dlouho a číšník se vrátil k Halovi. „Proč se tenhle hotel jmenuje Užupis a jak je starý, neví ani pan majitel. Hotel už totiž několikrát změnil vlastníka. Každopádně byl ale postavený před víc jak dvě stě lety. Existují prý totiž záznamy, že tu Napoleon ubytoval velitele jezdectva, když do našeho města přijel během svého ruského tažení.“ Nějaká žena od vedlejšího stolu, která náhodou vyslechla číšníkovo vysvětlení, se uchichtla, jako by to byl pěkný nesmysl. Ženě mohlo být něco přes třicet a na očích měla hranaté brýle z černé rohoviny. Možná to bylo těmi brýlemi, ale zdála se být rázná a

inteligentní. Tak nějak si člověk mohl představovat učitelku matematiky na střední škole. Ať to bylo, jak chtělo, z jejího smíchu se dalo usoudit, že číšníkovu zprostředkovanému výkladu se nedalo věřit. I tak mu ale poděkoval. Číšník se zatvářil trochu rozpačitě a se slovy „není zač“ se spěšně vzdálil. Jakmile byl číšník pryč, žena, která vypadala jako učitelka, se naklonila horní polovinou těla k Halovi a řekla. „To, co vám tu před chvílí povídal, není žádná pravda. Hotel byl postavenej až po vyhlášení nezávislosti Litvy. Taky je jasný, že stavbu financovala ruská mafie. Japonskýmu turistovi jako vy se samozřejmě snaží nabulíkovat nesmysly.“ Hal nejdřív pokýval hlavou, jako že rozumí, a pak řekl. „Jenomže já nejsem Japonec a nejsem ani turista. Jenom touhle zemí na chvíli projíždím cestou do Republiky Užupis.“ „Kam jste to říkal, že jedete?“ zeptala se ho nevěřícně žena. „Do Republiky Užupis.“ Žena se chvíli snažila přemáhat, ale nakonec vyprskla smíchy. Společnost u jejího stolu se začala zajímat, čemu se směje, načež jim něco litevsky vysvětlila. Všichni okolo se dali do pobaveného chechotu. Smáli se tak hlasitě, až se lidé od dalších stolů začali otáčet směrem k nim. Pouze jeden člověk, jediná žena s bílou tváří a velkýma očima se nesmála a s vážným výrazem v tváři jen kouřila. Hal, který se najednou stal předmětem posměchu, se tvářil nechápavě. Žena v brýlích s obrubami z černé rohoviny, která vypadala jako učitelka, mu vysvětlila. „Užupis je přímo tady. Už jste v Republice Užupis.“ Sotva domluvila, dala se znovu do smíchu a všichni okolo, s výjimkou bledé ženy s velkýma očima, sledovali Halovu reakci a chystali se podle všeho propuknout v smích. Hal jen pokrčil rameny na znamení toho, že naprosto nechápe jejich nevázané veselí. Nato se do

toho vložil černovlasý, černooký muž, kterému mohlo být něco mezi pětadvaceti a pětatřiceti lety. „Promiňte, že se chováme tak nezdvořile. Nevykládejte si to špatně, ale nemůžete se divit, že se lidi smějí tomu, co říkáte.“ Možná to bylo těma černýma očima, ale chlapík, který mu to říkal, vypadal celkem seriózně a mluvil vážným tónem. Navíc se jeho angličtině dalo poměrně dobře rozumět. Muž pokračoval. „Místní lidi říkají téhle čtvrti Užupis, což znamená ‚Za řekou‘. Ve Vilniusu je to jedna z nejzaostalejších částí. Chudí umělci, co tu žijí, z legrace vyhlásili samostatnost a pojmenovali ji Republika Užupis. Památný den nezávislosti se slaví každý rok na Apríla a je to proslulá akce, kterou zná ve Vilniusu prakticky každý. Oslav se účastní dokonce i litevský prezident. Je to ale jenom recesistická republika, tak se vám všichni samo sebou smějí, když se do ní chystáte cestovat.“ Naslouchající Hal jen mlčel a ve tváři se mu zračil zahořklý smutek. Žena v brýlích s obroučkami z černé rohoviny se při pohledu na Halův výraz znovu rozesmála. Hal počkal, až se dosyta zasměje, a pak promluvil. „To se podívejme, tak ona existuje falešná Republika Užupis. Zajímavé. Jenomže já nemám namířeno do nějaké žertovné republiky, ale do skutečného Užupisu.“ Hal vytáhl z kapsy pohlednici, ukázal ji přítomným a pokračoval. „Tohle je pohlednice poslaná z opravdové Republiky Užupis.“ Byla to pohlednice s černobílou fotografií majestátního zámku uprostřed jezera. Zámek vypadal jako z tesaného mramoru a byl velice úhledný a jemně zdobený. Na špičaté věži visela neurčitá státní vlajka. V dálce za jezerem se vypínalo vysoké pohoří s vrcholky pokrytými věčným ledem jako Alpy. Pohlednice už ale byla zřejmě velmi stará, jak naznačovaly její odřené rohy.

Černooký muž si Halovu pohlednici poměrně dlouho upřeně prohlížel, ale pak pokrčil rameny, zřejmě na znamení, že zámek na obrázku nepoznává. Hal mu řekl. „Tohle je palác prezidenta Republiky Užupis. Podívejte, tady se to píše.“ Při bližším pohledu byl v rohu pohlednice vidět tištěný nápis malým písmem „Prezidentský palác Republiky Užupis“. Žena s brýlemi z černé rohoviny, která si pohlednici prohlížela spolu s černookým mužem, se nějak zapomněla smát. Černooký muž ukazoval pohlednici svým známým okolo a něco jim přitom litevsky vysvětloval. Muž s rudým vousem a vedle sedící hubený blonďák sklonili hlavy a začali si pohlednici bedlivě prohlížet. Jenom bledá žena s velkýma očima dál bez zájmu o okolní dění kouřila. Po nějaké době usilovného pozorování zvedl nakonec muž s rudými vousy hlavu a pokrčil rameny. Vyzáblý blondýn, který si prohlížel pohlednici s ním, se tázavě podíval na ostatní a pronesl. „Trakai?“ Vypadalo to, že muž s rudými vousy rezolutně odmítá. Hal, který to všechno sledoval, se zeptal vedle stojícího černookého muže. „Trakai? Kde to je?“ Muž s rudými vousy, který zaslechl Halovu otázku, zvedl ukazovák pravé ruky, pomalu s ním zakýval ze strany na stranu, a pak lámanou angličtinou ze sebe vypravil. „Ne Trakai, ne Trakai.“ Lidé okolo se zasmáli jeho špatné angličtině. Černooký muž Halovi vysvětlil. „Zhruba třicet kilometrů odsud je středověký hrad, který se jmenuje Trakai. Vypadá ale jinak, než ten zámek na obrázku. Je postavený z červených cihel, zatímco tenhle se zdá být z mramoru. Navíc je Litva rovinatá země bez hor. Tady na obrázku jsou hory. A taky se liší státní vlajka. To, co je vidět tady, není litevská vlajka.“ Hala najednou cosi napadlo, obrátil pohlednici, ukázal na známku a povídá.

„Tady je vlajka vidět líp.“ Na známce, kterou Hal ukazoval, byla na pozadí neznámé vlajky vyobrazená horní polovina těla krásné ženy s hrdě vypnutou hrudí. Žena na známce se podobala Jorgitě, kterou dnes viděl na letišti. Černooký muž si známku chvíli prohlížel, a pak ji ukázal svým spolustolovníkům. Všichni ale jen vrtěli hlavou, nebo krčili rameny. Jen muži s rudými vousy uklouzlo citoslovce obdivu, což bylo asi kvůli kráse ženy na známce. Jeho kamarádi se dali do smíchu a zdálo se, že si ho začali dobírat. Po chvíli černooký muž prohlásil s vážným výrazem v tváři. „Podle všeho je ta vaše Republika Užupis něco jiného, než ta, kterou známe my.“ Při jeho slovech se Hal najednou zatvářil ustaraně, jako člověk, který ztratil cestu. Černooký muž sledující jeho výraz se Hala zeptal. „Proč jste vlastně přijel sem? Tady není Republika Užupis, ale Litva.“ „Do Republiky Užupis je prý dobré jet přes litevský Vilnius. Stačí si prý vzít taxíka a člověk je za chvilku na hranicích s Užupisem. I tady se to píše,“ řekl Hal a ukázal na text na pohlednici. Černooký muž se znovu zahleděl na pohlednici, aby si to přečetl. Vzápětí ale opět ze sebe vydal hlasité citoslovce. „Uf!“ Tentokrát to bylo zřejmě kvůli tomu, že text na pohlednici byl napsaný nějakým cizím a pro něj naprosto nečitelným písmem. „Pokud to má být místo, kterého hranice je možné za chvilku přejet taxíkem, tak to musí být jedině tady. Takže ta Republika Užupis, kterou hledáte, je právě tu,“ řekla žena v brýlích s černými obroučkami z rohoviny. Tvářila se přitom škodolibě, jakoby se každou chvíli chystala vyprsknout smíchy. Když ale viděla ustarané vrásky na Halově čele, tak nejspíš svůj smích ovládla. Tímto rozhovor mezi Halem a lidmi kolem vedlejšího stolu prozatím skončil. Hal jen tak bezduše seděl a tvářil se zmateně. Nakonec vzal skleničku Palangy ležící před ním na

stole. Nato svoji sklenici vysoko zvedl i muž s rudými vousy od vedlejšího stolu a naznačil přiťuknutí. Hal skleničku také pozvedl s naznačením přípitku a obrátil ji do sebe. Oproti očekávání byla Palanga tvrdý alkohol. Překvapený Hal zkřivil obličej. Když to viděli jeho sousedé u vedlejšího stolu, opět propukli ve veselý smích. Muž s rudým vousem spokojeně přikyvoval a natáhl směrem k Halovi ruku k pozdravu. „Jmenuju se Levonas. A vy?“ Hal uchopil nabízenou ruku a při potřásání řekl své jméno. „Vítám vás v Litvě, pane Hale!“ pozdravil Hala Levonas s rudými vousy. Poté podala Halovi ruku žena v brýlích s obroučkami z černé rohoviny s výrazem strohé zdvořilosti. „Já se jmenuju Aiste. Welcome to the Republic of Užupis.“ Hal si s ní potřásl rukou. Poté se představil jako Albinas muž s černýma očima, hubený blonďák sedící vedle rudovousého Levonase se jmenoval Marijus. Jako poslední se krátce představila žena s bílým obličejem a velikýma očima, která mohla mít něco kolem třiceti let. „Vilma.“ Zatímco si s nimi Hal postupně potřásal rukou, černooký Albinas mu navrhnul, aby si přisednul k jejich stolu. Hal s tím ochotně souhlasil a přesunul se k nim se svojí prázdnou skleničkou a cestovním kufrem. Když se usadil na svém novém místě, zeptala se ho vedle sedícíAiste. „Odkud jste?“ „Z Hanu,“ odpověděl Hal. Jeho společníci se zatvářili překvapeně. „Hun? To teda přijel vážně z daleka!“ bručel si pod fousy hubený Marijus. „Hun! To je báječná země!“ Podle všeho se v litevštině Han vyslovovalo jako Hun. „Bofa Čchang,“ zabrumlala si pro sebe Aiste. Zřejmě měla na mysli slavnou hanskou

herečku Zhang Bofa. O něčem si mezi sebou povídali a Halovi se zdálo, že mluví o tom, jaká je Han velká a úžasná země. „Já mám ale radši Užupis,“ vložil se do jejich hovoru Hal. „Proč vlastně chcete jet do Užupisu?“ zeptal se ho černooký Albinas. „Protože jsem se v Užupisu narodil a mám užupiské občanství.“ Při těchto slovech si Hal na něco vzpomněl a vytáhl z kapsy rodinnou fotografii. Byl to starý, černobílý snímek, na kterém seděl ve strnulém postoji a s důstojným výrazem v tváři muž středních let. Na sobě měl slavnostní oblek s vyznamenáním na hrudi, vedle něj seděla žena v elegantním oděvu. Před nimi stáli zhruba šesti až sedmiletý chlapec a přibližně pětileté děvče. Za mužem s ženou se nakláněl do fotografické pózy vysoký muž vypadající tak na třicet let se šviháckým knírkem pod nosem. Podle jejich oblečení a honosného pozadí se dalo soudit, že jde o rodinu nějakého vysokého úředníka či šlechtice z konce devatenáctého století. „Tady ten muž je prý můj otec. Dřív působil jako velvyslanec Užupisu v Hanu. Je to už samozřejmě spoustu let. Zatímco pobýval v Hanu, byla moje vlast Užupis násilně obsazená okolními zeměmi. Otec se proto nemohl vrátit nezbylo mu, než zůstat v Hanu jako exulant. Teď se ale můj rodný Užupis osamostatnil, a proto se do něj vracím.“ Nato Aiste s černými brýlemi řekla napůl pro sebe. „Že by existovala nějaká skutečná Republika Užupis, o které nevíme?“ Na její otázku navázal rudovousý Levonas. „No jo. V posledních letech se osamostatnilo hodně zemí. Kdo ví, jestli někde, podobně jako Litva, opravdu nevyhlásil nezávislost nějaký stát Užipis.“ Hal mezitím dále ukazoval jednotlivé postavy na fotografii a vysvětloval. „Tohle je maminka, tady je moje mladší sestra a tohle to jsem já.“ „Ten roztomilý chlapeček jste vy?“ podivovala se Aiste, přičemž si střídavě prohlížela chlapce na fotografii a Hala. Hal pokračoval.

„A tohleto je můj strýc. Básník. Nevím, jestli je ještě vůbec naživu… Tahle fotka naší rodiny je nafocená v Užupisu. Potom jsme všichni čtyři kromě strýce odjeli daleko do ciziny, do Hanu.“ Černooký Albinas přetlumočil Halovo vyprávění pro Levonase a Marijuse, kteří neuměli dobře anglicky. Naslouchající Levonas si pro sebe brumlal lámanou angličtinou. „Můžeme zeptat Vladimir Šatnovskij. Možná bude vědět.“ Albinas pokýval souhlasně hlavou, jakože to není špatný nápad. „To je fakt! Na něco takového bude nejlepší se zeptat Vladimira Šatnovského.“ Naslouchající Hal si zřejmě tohle jméno najednou také vybavil. „No jo! Teď si matně vybavuji, že jsem snad slyšel tatínka tohle jméno zmiňovat. Neníto náhodou dramatik?“ Albinas pokýval hlavou ze strany na stranu. Nejspíš to nebyl dramatik. Hal se hned opravil. „Počkat!

Žádný dramatik. Myslím, že to byl dirigent státní filharmonie Republiky

Užupis.“ I tentokrát Albinas rozpačitě pokýval hlavou. Takže to asi nebyl ani dirigent filharmonie. Hal dodal nejistým hlasem. „Jestli to není dramatik ani dirigent, tak se může jednat o shodu jmen. Pan Šatnovskij, o kterém mluvil tatínek, myslím kulhal. V dětství prý prodělal obrnu.“ Při těchhle slovech konečně Albinas zajásal. „To souhlasí. Vladimir kulhá. I když nevím, jestli kvůli obrně. Tak vy taky znáte Vladimira. Je to velký učenec. Litevci si o něm myslí, že ví snad všechno. Toho se můžeme zeptat, jestli existuje nějaká skutečná Republika Užupis, a když ano, tak kde.“ Zatímco se Hal bavil s Albinasem, rudovousý Levonas na druhé straně stolu špatnou angličtinou dodal.

„Vladimir znát všechno, kromě jedno. Všechno kromě ženy.“ Jakmile to dořekl, lidé kolem stolu propukli v hlasitý smích. Hal sice nevěděl, čemu se smějí, ale nechal se strhnout a smál se také. Jediná Vilma navzdory atmosféře všeobecného veselí nic neříkala a tvářila se ustaraně. „Zkuste zajít za Vladimirem,“ doporučovala Aiste Halovi. Když mu to říkala, její výraz i tón hlasu byly najednou dostatečně vážné. „Jak se k němu ale dostanu? Jsem cizinec.“ Hubený Marijus něco řekl litevsky. Aiste, která to slyšela, řekla Halovi. „Vladimir se má prý dnes večer účastnit večírku u pana Egase. Tam se s ním můžete setkat.“ Albidas k tomu dodal. „My tam taky jdeme. Dnes jsme se tu sešli, abychom tam šli společně. Jestli chcete, můžete jít s námi. Tam byste se setkal s Vladimirem.“ Hal se ale s obavami zeptal. „Není to moc daleko?“ Odpověděl mu rudovousý Levonas se svojí špatnou angličtinou. „Hodně blízko, hodně blízko. Pěšky pět minut.“ „Jenomže mě nikdo nepozval…“ dodal váhavě Hal, na což mu téměř současně odpověděli Aiste s Levonasem. „No problem, no problem!“ V tu chvíli se náhle změnila hudba a místností se začala rozléhat živá a hlučná taneční melodie. Vypadalo to, že recitál plačtivé středověké hudby už skončil. Hodně lidí se nahrnulo do středu místnosti a dalo se do tance. Najednou se otevřely vchodové dveře a dovnitř vešla skupinka pěti zasněžených lidí pohupujících se v rytmu hudby, která si to namířila směrem k Halovu stolu. Z toho, jak byli

všichni pokrytí sněhem, se zdálo, že venku pořád ještě sněží. Pětičlenná skupinka mužů a žen se přihrnula k Albinasovi a jeho kamarádům, všichni se začali halasně zdravit a rozmáchlými pohyby si potřásali rukama. Vypadalo to, že se dobře znají. Nejtemperamentnější z nově příchozích byl urostlý mladík s velikými brýlemi, kterému mohlo být něco přes pětadvacet. Napřáhl svou obrovitou ruku před Hala a zaburácel. „Jmenuju se Andrej!“ Hal mu podal ruku a představil se. „Já se jmenuji Hal.“ Vypadalo to, že mu jeho protějšek kvůli hlasité hudbě nerozuměl. Albinas mu něco hlasitě řekl do ucha. Nejspíš představoval Hala. „Á, Hal! Welcome to Lithuania,“ křičel urostlý Andrej, zatímco držel Halovu ruku a silně s ní třásl. Pak vytáhl placatku a nalil Halovi do prázdné skleničky od Palangy nějakou tekutinu, která vypadala jako vodka. Zvedl svou placatku a zavolal. „Kampai!“ Hal tvářící se v obklopení cizích lidí nejdřív trochu zmateně také zavolal „kampai“, zvedl skleničku a vyprázdnil ji na ex. Andrej ho spokojeně plácal po zádech a volal. „Good, good!“ Albinas pořád něco hlasitě říkal Andrejovi do ucha. Ten poslouchal a celou dobu přitom pokyvoval hlavou. Nakonec zavolal na Hala. „Amigo! Ty můj hunskej kamaráde! Jdeme k panu Egasovi.“ „Teď?“ zeptal se nejistě Hal. „No jasně. Vzhůru do šílené noci!“ vykřikl Andrej. Pak se obrátil na spolustolovníky. „Let’s go!“ Albinas a všichni ostatní se zvedli ze židlí. Vstal i Hal. Vzal své cestovní zavazadlo a vyšel za ostatními ven.

Večírek v domě pana Egase

Andrejova parta vyšla z hotelu Užupis a v družném hovoru se kráčela noční ulicí. Mezitím už sice přestalo sněžit, ale kvůli husté noční mlze nebylo vidět ani na krok. Navíc, asi proto, že to bylo staré město, byly cesty spletité jako v bludišti. Některé ulice dokonce nebyly ani osvětlené pouličními lampami, takže v nich byla hrozná tma. Bylo to tak akorát dobré pro to, aby se tu nově příchozí snadno ztratil. Aby Hal nezapomněl zpáteční cestu

hotelu, rozhlížel se na každém rohu po názvech ulic, nebo po budovách. Andrej přišel k Halovi, objal ho kolem ramen a zeptal se. „Krásné, viďte?“ Hal sice nevěděl, o čem Andrej mluví, ale přisvědčil. „Moc krásné.“ Nato mu Andrej se spokojeným výrazem i tónem hlasu začal cosi energicky vysvětlovat. Jeho angličtině ale nebylo snadné porozumět, a tak Hal moc nevěděl, o čem mluví. V jeho řeči několikrát zaznělo slovo Napoleon, přičemž se zdálo, jakoby říkal, že Napoleon v tomto městě nějaký čas pobýval, nebo snad, že v tomhle městě onemocněl. Zcela bezpečně rozuměl tomu, že UNESCO zařadilo staré město ve Vilniusu na seznam světového kulturního dědictví. Hal jen přisvědčil, že si to staré město rozhodně zaslouží a pokýval hlavou. Stalo se to, když minuli náměstí a procházeli před nějakým kostelem. Stařena dřepící u vchodu se přihrnula před Hala a začalo ho o cosi úpěnlivě prosit. To že se obrátila se svým nesrozumitelným žadoněním zrovna na něj, uvedlo Hala do rozpaků a bylo na něm vidět, že neví, co má dělat. „Nevšímejte si jí. Je to žebračka. Vrhla se na vás, protože jste cizinec,“ řekla mu

Aiste, která šla vedle něj. Jakoby teprve teď Halovi došlo, co se děje, vytáhl z kapsy bankovku a dal ji stařeně. Tehdy také zaregistroval, že se z kostela ozývají zvuky probíhající mše. Podle všeho stařena čekala na lidi, až půjdou z kostela. „Ačiú, ačiú!“ Stařena si vzala bankovku a s dojatým výrazem v tváři udělala Halovi před čelem křížek, políbila mu ruku a litevsky poděkovala. Vzápětí k Halovi přiběhli dva další žebráci. Andrej na ně cosi houknul, aby je odehnal, ale žebráci se nemínili nechat odbýt a zoufale se pověsili na Hala se svými prosbami. Hal i jim dal každému po jedné bankovce. „Teda dávat žebrákům po sto litasech, to musíte být buď milionář, nebo úplný prosťáček, co nemá ponětí o světě,“ řekla Aiste trochu káravě. „Ta babička mně připomněla maminku, která mi občas říkala užupiské přísloví, že kdo dělá dobré skutky a obdarovává chudé, ten to daleko dotáhne,“ vysvětlil Hal omluvným tónem. „Jakmile se ale rozkřikne, že jste jim dal po stovce litasů, budete mít na krku žebráky z celého Vilniusu,“ napomínal Hala Albinas. Vilma s bílým obličejem a velkýma očima Halovo jednání jen beze slova pozorovala. Náhle se ozvalo hlasité troubení. Byl to výstražný alarm proti krádeži na autě zaparkovaném u kraje silnice. Alarm byl nejspíš porouchaný a spouštěl se pokaždé, když se o auto nějaký neopatrný kolemjdoucí jen otřel. Nějaký člověk ze skupinky nazlobeně kopnul do nárazníku, načež auto spustilo ještě větší povyk. Lidé se dali do smíchu. Pan Egas byl bodrý padesátník urostlé postavy. Neustále něco povídal, a když vítal nově přišlou Andrejovu partu, halasně to komentoval. Hal samozřejmě nerozuměl tomu, co říká, ale možná to bylo něco ve smyslu „kde jste tak dlouho vy moji ochlastové“. Pro tuhle domněnku svědčilo i to, že když jednotlivě potřásal rukou členům Andrejovy party a přišel na

řadu Hal, pozdravil ho anglicky následujícím způsobem. „Á, tohohle ochlastu ještě neznám.“ Hal se jen usmál a odpověděl. „Já jsem ochlasta, který teprve před pár hodinami dorazil do země přes letiště ve Vilniusu.“ Panu Egasovi se Halova odpověď zřejmě zalíbila, protože ho poplácal po zádech a hlasitě se zasmál. Pak Albinas Hala podrobněji představil. Pan Egas pozorně naslouchal a pokyvoval hlavou, až nakonec řekl. „Welcome, welcome mister Hal! Než dorazí Vladimir Šatnovskij, tak pijte, co hrdlo ráčí. Litva produkuje dost vodky na to, aby se hosté z daleké ciziny, jako jste vy, mohli pořádně napít.“ A tak se stalo, že se pan Hal nečekaně zúčastnil večírku v domě pana Egase. Hal následoval ostatní členy Andrejovy party a vešel s nimi do prostorné haly. V hale se zrovna odehrávala podivná scéna. Jakoby se tam naskýtala nějaká podívaná, stálo uprostřed haly v kruhu nějakých třicet mužů a žen a něco zaujatě sledovali. Nebylo slyšet žádnou hudbu, která se obvykle na večírcích pouštívá, ani žádný smích. Vládlo zde jen napjaté ticho a zatajený dech. Hal si zpočátku myslel, že tam někdo soupeří v páce, nebo se tam hraje nějaká hazardní partie. Kdyby tam ale někdo bojoval v páce, bylo by slyšet fandění kolemstojících, a pokud by šlo o hazard, ozývaly by se z oblaků cigaretového kouře buď radostné výkřiky, nebo zklamané povzdechy.

„Už zase blbnou,“ pronesl tiše Albinas. Hal zvědavě

nakukoval přes ramena lidí. To, čeho byl svědkem, jej překvapilo natolik, že zůstal stát s otevřenou pusou. Uprostřed houfu přihlížejících byl malý stolek a na něm ležel revolver. Na opačných stranách stolku proti sobě seděli se zoufale odhodlaným výrazem dva mladí muži kolem

pětatřiceti let. Přihlížející čekali se zatajeným dechem, co budou ti dva dělat dál. Vypadalo to, že hrají ruskou ruletu. Muž na levé straně vzal revolver a roztočil vší silou zásobník. Pak s pohnutým vzrušením přiložil ústí hlavně ke spánku. Hal se na to nevydržel dívat a zavřel oči. V tom okamžiku se ozvalo cvaknutí spouště. K výstřelu naštěstí nedošlo. „Uáá!“ ozvaly se obdivné výkřiky lidí okolo. Muž, který právě stisknul spoušť, si ulehčeně vydechnul a položil revolver zpátky na stolek. Pak vzal vedle stojící skleničku vodky a jedním douškem ji vyprázdnil. Muž naproti němu seděl se zlehka zavřenýma očima a čekal na svůj osud. Nějaký chlapík, který vypadal jako sudí, naplnil skleničku stojící před ním vodkou. Teprve teď otevřel muž oči, vzal sklenici vodky, zvednul ji a zadíval se na ni, jakoby měla být poslední v jeho životě. Přiložil ji k ústům, zvrátil hlavu dozadu a vyprázdnil ji až do dna. Mezi přihlížejícími opět začalo sílit napětí. Muž uchopil revolver ležící před ním. Roztočil zásobník a s přehnaně tragickým výrazem si přiložil ústí hlavně ke spánku. Právě tehdy nějaká žena mezi diváky vyprskla a začala se smát. Hned nato se dal do nezadržitelného, hlasitého smíchu i muž, který si mířil revolverem na spánek. Náhle otočil zbraň na smějící se ženu a několikrát zmáčknul spoušť. To už se začali smát i přihlížející a muž po nich začal bezhlavě pálit. Revolver vydával jen kovové cvakání. Mezi diváky pár lidí předstíralo zásah a skácelo se k zemi. Hal, kterému konečně došlo, co se tu děje, se s ulehčením zasmál. Celou tu dobu v revolveru nebyly žádné náboje. Pan domácí Egas vzal rozdivočelým hostům revolver a vydal se po schodech do patra. Zároveň s tím začala hrát hlasitá hudba a rozsvítilo se psychedelické osvětlení. Lidé začali poskakovat a vlnit se do rytmu, někteří tleskali, nebo vydávali nadšené výkřiky. Během několika chvil se párty rozjela na plné obrátky. Hal se ale nedokázal odvázat a přizpůsobit se všeobecné atmosféře. Se sklenkou vína

v ruce stál v koutě haly a pozoroval tancující lidi. Pár hostů, jejichž zvědavost byla podnícena náhlým objevením Asiata, přišlo k Halovi a zkoušelo se s ním dát do řeči, ale většinou mluvili dost špatně anglicky, tak si moc nepopovídali. Jednomu mladíkovi, který údajně studoval počítačové inženýrství na vysoké škole, bylo sice jakžtakž rozumět, ale jelikož Hala zahrnoval vlastním zdlouhavým vyprávěním, v němž si mu stěžoval, jak se na vysoké škole naučil programovat, jak jsou jeho programy na vysoké úrovni, ale na rozdíl od Halovy země Hun jsou programátoři v Litvě nedocenění, a proto nikdo neuznal ani jeho schopnosti a dovednosti a on pořád nemůže najít práci, Hala rozhovor s ním moc nebavil. Zájem o Hala projevily i tři mladé dívky, odhadem tak kolem dvaceti let, které seděly vedle sebe na pohovce kus od něj. Nejspíš jim cizí Asiat připadal jako velká zvláštnost, protože se pořád chichotaly, pokukovaly směrem k Halovi a něco si mezi sebou povídaly. Všechny tři byly pohledné a zdály se být temperamentní, ale žádná z nich zřejmě nenašla dost odvahy, aby přišla k Halovi a promluvila na něj, nebo ho vyzvala k tanci. Na druhou stranu ani Hal nevypadal, že by měl v úmyslu jít k nim jako první a navázat s nimi hovor. Nejspíš totiž čekal na Vladimira Šatnovského, který měl dnes přijít. Lidé, kteří se Halovi alespoň trochu věnovali, aby se necítil osaměle, byli ti, s nimiž se Hal setkal v hotelu Užupis a přišel s nimi sem, jmenovitě Albinas, Levonas, Aiste, Marijus a Andrej s ohromnými brýlemi. Když například šel občas okolo Andrej s ohromnými brýlemi a všimnul si Hala, volal na něj hlasitě „Á, Hal! Můj hunský kamarád! Bezvadný večírek, ne?“ Jelikož ale Andrej zaneprázdněně přecházel po domě sem a tam, třásl si rukou a vedl podobné řeči prakticky s každým, koho potkal, nedalo se říct, že by si nějak zvlášť hleděl Hala. Rudovousý Levonas a hubený blonďák Marijus se o Hala starali tak, že čas od času nabízeli Halovi něco k jídlu, nebo k pití, ale protože nemluvili plynně anglicky, nemohli s ním být pořád. Zvláště Marius měl plno práce s uháněním krásné Polky, která vypadala jako animovaná postava Namine, a tak není divu, že na Hala podle všeho brzy zapomněl. Jenomže

Namine byla zezačátku zvědavá spíš na Hala, a tak se ho se zaujatým pohledem vyptávala na zemi „Hun“, proč přijel do Litvy, jestli je ženatý, nebo svobodný a tak podobně. Když ale navzdory její roztomilosti a půvabnému zevnějšku o ní Hal nejevil nijak zvlášť zájem, přesunula se do blízkosti muže, který prý byl redaktorem nějakých německých novin, a začala s ním koketovat. Marijus, který neuměl anglicky ani německy, se kolem Namine jen bezmocně ochomýtal. Bystrá Aiste si brzy našla spoustu příznivců. Občas zašla za Halem a francouzsky prohodila „Všechno v pořádku?“, nebo „Užijte si to.“ Brzy se ale ocitla v obležení urostlého a pohledného Marka z americké ambasády, produkčního Jeroma z nějaké francouzské televize a Simonase, který prý je poslancem litevského parlamentu. A tak na Hala podle všeho brzy zapomněla. Jen černooký Albinas se Halovi věnoval více méně soustavně. Provedl ho i domem pana Egase. Dům pana Egase, který si Hal prohlédl v Albinasově doprovodu, byl sice starý, ale jinak to byla úžasná a velmi prostorná vila. Vnitřní struktura byla složitá a přitom okázalá. Bohužel bylo všude poměrně tma, takže nebylo možné si všechno prohlédnout do detailů. Navíc dům nešlo v zimě celý vytopit, a tak byla horní část od druhého poschodí uzavřená. Po prohlídce Hal podotknul, že se dům zdá být hodně starý. Na to mu Albinas řekl, byl postavený v sedmnáctém století. Hal pokračoval poznámkou, že pan Egas bude nejspíš velmi bohatý. Na to Albinas jen pokrčil rameny. Vypadalo to, jakoby tím chtěl naznačit, že o panu Egasovi se nedá říct, že by byl boháč. Hal se proto zeptal, jak může vlastnit takový obrovský dům, pokud není boháč. Albinas se najednou ztišil a pokradmu Halovi pošeptal do ucha, že pan Egas tento dům vlastní nikoliv proto, že by byl boháč, ale proto, že v tom umí chodit. Když se pan Hal zatvářil nechápavě, Albinas mu to vysvětlil podrobněji. V době cizí nadvlády byl tenhle dům soukromou rezidencí vrchního velitele okupačních vojsk. Po získání nezávislosti, kdy dům najednou zůstal bez pána, dokázal pan Egas díky tomu, jak skvěle

v tom uměl chodit, získat nemovitost do svého vlastnictví. Naslouchající Hal pokyvoval hlavou. Albinas pokračoval ve vysvětlování. Hned po osvobození se pan Egas vrhnul do odvětví distribuce a vydělal si tam pěkné peníze. Po úspěchu v této oblasti se stal majitelem novin „Litevský liberální deník“, ale v poslední době je z distribuce vytlačován konkurencí podporovanou ruským mafiánským kapitálem, takže už to není to, co dřív, a noviny také každý měsíc prodělávají, a tak se prý pan Egas potýká se značnými finančními těžkostmi. Naslouchajícího pana Hala najednou něco napadlo a zeptal se, kdo bydlel v domě před okupací, když byl postavený už v 17. století. Albinas odpověděl, že sice přesně neví, ale že před kolonizací tu snad bydlela nějaká slavná rodina, ale s tím, jak byla země obsazená sovětskými komunisty, odešel tenhle starobylý rod kamsi do dalekého exilu. Ochotný Albinas se ale Halovi už nemohl věnovat, protože v té chvíli k nim přišli nějací lidé, kteří byli představeni jako herci litevského národního divadla, a ti Albinase od Hala s naléhavým výrazem v tváři odvedli, jakože musí něco důležitého probrat. Teprve teď se Hal dozvěděl, že Albinas je dramatik a divadelní režisér. Než Albinas s herci odešel, uklidnil Hala, že hned jak Vladimir přijde, tak mu dá vědět, tak ať si bez obav užívá večírku. Po Albinasově odchodu zůstal Hal sám. Po chvíli se k němu se zájmem přiblížil zhruba pětatřicetiletý hudebník Limas z běloruského Minsku. Bělorusko a Litva jsou sice sousední země se společnou hranicí, ale stejně jako Hal, byl i Limas cizinec, a tak se asi neměl s kým bavit. Chvíli se jen tvářil hrozně opuštěně, načež přišel k Halovi a dal se s ním do řeči. Snad v něm dokonce kolovala nějaká asijská krev, protože jeho rozcuchané vlasy měly temně černou barvu a jeho pleť byla na rozdíl od bělošské tmavě hnědá. Knírek pod nosem byl řídký a rostl rovně dolů, jako na Čingischánových portrétech. Jeho angličtina byla sice lámaná, ale šlo jí celkem rozumět. Jeho výraz i tón hlasu působily tak nějak poctivým dojmem. Hal se ho zeptal, jakou hudbou se hlavně zabývá. Odpověděl, že hraje tradiční

běloruskou hudbu. Z kapsy vytáhl pohlednici a ukázal ji Halovi. Byla na ní zachycena scéna, jak několik hudebníků hraje na různé nezvykle vyhlížející nástroje. Nejspíš to byl nějaký koncert tradiční běloruské hudby. Limas ukázal na člověka hrajícího na nástroj podobný harfě, který se ale od harfy zřetelně lišil, a řekl, že to je on. Hudebník na obrázku byl ale mnohem mladší a upravenější, než skutečný Limas, až člověk mohl pochybovat, zda je to opravdu on. Hal si chvíli prohlížel pohlednici, načež se zeptal Limase, jestli přijel do Vilniusu kvůli koncertu. Limas odpověděl, že ne, že sem jezdí jen tak jednou za rok v zimě, vždycky touhle dobou. Nato se ho Hal znovu zeptal, jestli má ve Vilniusu rodinu, příbuzné, nebo kamarády, za kterými sem jezdí. Limas chvilku zaváhal, a pak odpověděl, že tu sice má kamaráda a že vždycky, když sem přijede, tak bydlí u něj doma, ale nejezdí sem kvůli němu. Poté, co odpověděl, se pro změnu zeptal Hala, kvůli čemu přijel do Litvy on. Hal odpověděl, že tudy jen na chvíli projíždí cestou do Republiky Užupis. Limas přikývnul, jako že rozumí. Hal se ho zeptal, jestli o Republice Užupis někdy slyšel. Zatvářil se, jakože samo sebou ano, a dodal, že slyšel, jak se o ní baví lidé i v Bělorusku, a že Republika Užupis je jedna ze zemí, která se nedávno osamostatnila, podobně jako Bělorusko, Ukrajina, Litva, Lotyšsko, či Estonsko. „Limasi! Tak vy o ní něco víte! Mohl byste mi o Republice Užupis říct něco podrobnějšího?“ řekl Hal poněkud vzrušeným hlasem. Limas se na něj zadíval trochu nechápavě. „Původně byla Republika Užupis velká země s dlouhou historií. To je jasné už z toho, že užupiské památky se nacházejí nejenom v Litvě, Lotyšsku a Estonsku, ale taky v Polsku, Rumunsku, Bělorusku, a dokonce i na jihozápadě Ukrajiny. S tím, jak získala samostatnost, se z ní samozřejmě stala poměrně malá země, podobně jako Litva.“ „Kde se ale nachází?“ Limas se opět zatvářil nechápavě a jen se na Hala upřeně díval, aniž by cokoliv řekl.

Hal spěšně dodal omluvným tónem. „Vy tomu asi nebudete rozumět. Chápu, že vám přijde beznadějné a hloupé, že člověk, který se na cestě do Užupisu dotrmácel až sem, ve skutečnosti ani neví, kde ta země vlastně leží. Jenomže…“ Když se Hal pustil do sáhodlouhého omluvného vysvětlování, Limas pokýval hlavou, jakože rozumí, co mu Hal chce říct, a jakoby sám pro sebe začal tiše mumlat, že slyšel, jak se lidé v Bělorusku baví o Užupisu, a že jsou lidé, kteří mluví podivným jazykem jménem užupisština. K tomu dodal, že slyšel, že se Republika Užupis nachází někde v hraniční oblasti mezi Litvou a Běloruskem. Právě v tom okamžiku se to stalo. Vilma s bílým obličejem a velikýma očima, která se celou tu dobu pohybovala kdesi jinde a nebyla vidět, přišla k Halovi. Limas nasadil překvapený výraz a přestal mluvit uprostřed věty. Protože se toho Hal chtěl dozvědět od Limase co nejvíc, dával najevo, že z Vilmina příchodu nemá moc radost. Přesto se k němu Vilma chovala srdečně jako ke starému kamarádovi a pozvala ho k tanci. „Vilmo! Já teď poslouchám svého běloruského přítele Limase a dozvídám se od něj hrozně důležité věci.“ Ale Vilma si nechtěla dát říct. Ovinula mu ruce kolem krku a odvlekla ho na taneční parket. Vlečen Vilmou se ohlédl a viděl, že Limas má podmračený výraz. Hal se mu posunky snažil naznačit, aby na něj chvíli počkal. Pak začal s Vilmou tančit tango. Když se při tanci ohlédl, Limase už nebylo vidět. „Kam šel LImas?“ zeptal se Hal v pauze mezi melodiemi a rozhlížel se okolo. „To máte jedno. Někde tu bude,“ řekla Vilma a odvedla Hala do dlouhé tmavé chodby mimo taneční halu, kde stála jedna lavičku. Vilma na ni Hala posadila a přinesla dvě skleničky šampaňského. „Hezky tancujete,“ řekla Vilma s výrazem a hlasem, v nichž byly ještě dozvuky

vzrušení z nedávného tance. Hal jen pokrčil rameny. Na druhém konci chodby se líbal nějaký pár. Vypadalo to na krásnou Polku, která vypadala jako postavička Namine, a německého zpravodaje. „Vladimiru Šatnovskému nevěřte,“ řekla Vilma. Tahle věta Hala natolik překvapila, že na ni zůstal vyjeveně civět a nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. Vilma pokračovala. „S Vladimirem Šatnovským se vůbec nebavte.“ „Proč?“ zeptal se po chvíli Hal. „Protože…, protože pohrdá cizinci. Je to totiž šovinista.“ „To ale samo o sobě pro mě není dostatečný důvod.“ Na Halovu námitku se Vilma na chvíli zatvářila nejistě a bylo na ní vidět, že přemýšlí, jak by mu to vysvětlila. „Cizincům prý ubližuje.“ „Jak?“ nedal se odbýt Hal, načež se Vilma na chvíli odmlčela, a pak nezřetelně zamumlala. „To já přesně nevím. Mám to totiž taky jenom z doslechu. Nedávno se s ním prý nějaký cizinec sešel a nakonec spáchal sebevraždu.“ Hal pokrčil rameny. Vilma už zřejmě neměla co dodat, a tak se odmlčela. „To vaše vysvětlení je příliš neurčité. Myslím, že není důvod nesetkat se s Vladimirem jenom kvůli takovýmto vágním řečem. Konec konců se s ním nechystám pouštět do nějakého velkého podniku, jen se ho chci zeptat, jestli náhodou neví něco o Užupiské republice.“ Vilma zareagovala s poněkud hysterickým výrazem i tónem. „Opravdu máte v úmyslu jet do Republiky Užupis?“ „Samozřejmě. Je to moje vlast.“

Když slyšela Halovu odpověď, nasadila zkormoucený výraz a s hlubokým povzdechem řekla. „To, že chcete jet do Užupisu vám samo sebou nikdo nemůže vyčítat. Je to přece jenom vaše rodná země. Nesmíte se ale ptát na Republiku Užupis Vladimira.“ Hal se jen nechápavě díval na Vilmu. Ta pokračovala. „Asi se mě zeptáte, proč byste se na to Vladimira nesměl ptát. V takovém případě vám zase odpovím, že proto, že Vladimir je šovinista, který pohrdá cizinci. A vy mi zase řeknete, že taková odpověď pro vás není dostatečný důvod. Na to vám řeknu, že už dřív se nějaký cizinec ptal Vladimira na Republiku Užupis a nakonec spáchal sebevraždu. K čemu se nakonec dostaneme? K tomu, že mi nevěříte.“ Vilma se přitom tvářila hrozně smutně. Hal si zase udiveně prohlížel Vilmu. Vilma chytila Hala za ruku a naléhala na něj. „Ubohý cizinče! Vždyť nic nevíte, o této zemi. Nikoho tu nemáte, kdo by vám opravdu pomohl. Ale nebojte se. Když domluvila, odmlčela se a za chvíli pokračovala. „Zítra za mnou přijdete. Abyste mě požádal o pomoc. Přijďte kdykoliv, pomůžu vám. Ochráním vás. Když budete chtít, stanu se vaší kamarádkou. Dobrou kamarádkou, se kterou se můžete o všem otevřeně bavit, jako s manželkou.“ Hal trpělivě naslouchal. „Proč mi vlastně chcete pomoct?“ Na Halovu otázku Vilma zřejmě neuměla odpovědět, a tak promluvila až po chvíli přemýšlení. „Protože…, protože jste jiný, než ostatní. Jste takový poctivý, jako všichni, kdo mají namířeno do Užupisu.“ Hal se zatvářil velmi překvapeně a řekl.

„Znamená to snad, že jste se setkala ještě s někým jiným, kromě mě, kdo se chtěl dostat do Republiky Užupis?“ Vilma ale na Halovu otázku neodpověděla a místo toho si jeho ruku přiložila na tvář. Její ohromné oči byly plné slz. Vtom se odněkud začala ozývat vznešená a zároveň melancholická melodie klavírnísonáty. Překvapený Hal zvedl hlavu. „Odkud to jde?“ Hal se rozhlížel kolem sebe, aby zjistil, z které strany zvuk přichází. Vilma se ale tvářila, jakoby nic neslyšela. Hal okouzlený melodií klavíru vstal a pospíchal do haly. Opuštěná Vilma vyprovázela odcházejícího Hala nevraživým pohledem. Lidé v hale postávali v hloučcích a bavili se mezi sebou, nebo tančili v rytmu hudby. Na klavír tam ale nikdo nehrál. V hale navíc žádné piáno ani nebylo. Hal ještě jednou spěšně přehlédl halu a vrátil se do chodby. Na chodbě seděla Vilma ponořená do smutku a na vzdáleném konci se opření o zeď vášnivě líbali Polka Namine a německý zpravodaj. Klavír bylo pořád ještě slyšet. Hal chvatně otevřel nějaké dveře. Místnost vypadala jako kuchyně. Sedělo tam několik lidí a kouřilo marihuanu. Z nich jeden člověk, nejspíš pod vlivem marihuany, kýval hlavou ze strany na stranu. V jednom z koutů kuchyně seděli naproti sobě mladý muž a žena a vyměňovali si zamilované pohledy. Muž hladil ženino stehno v černých punčochách. Hal prošel kuchyní a zamířil na terasu. Na zastřešené terase kouřilo pár mužů a žen. Mezi nimi bylo vidět i Levonase s rudými vousy. Mimo terasu padal sníh. „Nazdar! Můj hunský kamaráde!“ Levonas s přehnaně rozmáchlým gestem zvednul ruku a zavolal na Hala. Klavír byla najednou slyšet ještě zřetelněji. „Hezký večírek, ne?“

To se pro změnu zeptal Andrej s velkými brýlemi. Hal ale neměl kdy se s nimi vybavovat, protože klavírní sonáta zněla čím dál vášnivěji. „Odkud to jen může být slyšet?“ zeptal se Hal. Vypadalo to, že Levonas Halově angličtině nerozumí. Hal se vyklonil ze zastřešené terasy a podíval se vzhůru. Klavírní melodie se k němu nesla z hornějšího poschodí. Když zjistil zdroj, opustil Hal spěšně terasu. Prošel kuchyní na chodbu, a přes ni zpátky do haly. Lidém tam stejně jako před chvílí tančili, nebo se spolu bavili. Hal se rozběhl nahoru po schodišti uprostřed haly. Na schodech seděly a klábosily ty tři pohledné a temperamentní, zhruba dvacetileté dívky, a když se tam nenadále objevil Hal, začaly se chichotat. V poschodí byla také dlouhá chodba. Zatímco šel chodbou, zvuk klavíru jakoby gradoval ke svému vrcholu a zněl čím dál vášnivěji. Hal očividně znervózněl a přidal do kroku. Konečně dorazil do pokoje, ve kterém se hrálo na klavír. Byl to poměrně velký pokoj, podle všeho původně určený k přijímání hostů. Na jedné straně pokoje bylo ve stěně obrovské okno, jímž bylo jasně vidět noční scenérii s padajícím sněhem. Stranou stálo velké křídlo a za ním seděla velmi krásná a ušlechtile vyhlížející žena a hrála. V momentě, kdy ji Hal spatřil, ztuhnul překvapením. Byla to totiž Jorgita, kterou dnes potkal na letišti. Za Jorgitou stál nějaký urostlý padesátník se skleničkou vína v ruce. Po chvíli Jorgitina hra skončila. Jorgita ale seděla bez hnutí a upřeně hleděla před sebe s tváří, v níž se zračil hluboký smutek. „Bravo!“ volal padesátník stojící za Jorgitou, který odložil sklenici na křídlo a začal tleskat. Jorgita se ale pořád nehýbala a seděla se zasmušilým výrazem jako člověk tesknící po ztracené minulosti. Muž začal sedící Jorgitu zahrnovat polibky na tváře a šíji. Jorgita se ale ani nepohnula. Ti dva si nejspíš dosud nevšimli Hala stojícího u dveří. Tehdy najednou za Halovými zády zakřičel Albinas.

„Hale! Už přišel Vladimir!“ Jenomže Hal stál bez hnutí jako očarovaný a zíral na Jorgitu. „Konečně se můžeš dozvědět, kde je Republika Užupis!“ říkal Albinas Halovi a plácal ho po rameni. V té chvíli jakoby Jorgita zaslechla, co říká Albinas, a s překvapeným výrazem se zadívala směrem k nim. Její pohled se setkal s Halovým, který se na ni zpovzdálí upíral. Padesátiletý muž jakoby si stále nevšimnul jejich přítomnosti a nadále líbal Jorgitiny ušní boltce. Jorgita mu vůbec nevěnovala pozornost a jen smutnýma očima hleděla na Hala. „Vladimir na tebe čeká. Pojďme.“ Albinas vzal Hala za paži a doslova ho vlekl pryč. Přitom, jak se nechával odvést Albinasem, se Hal otáčel a hleděl na Jorgitu. „Víš, co to bylo za skladbu?“ Albinas ale Halovi podle všeho nerozuměl. Možná proto mu odpověděl něco, co s tím nesouviselo. „Ten chlápek je ředitel dánských aerolinek. Je to přítel pana Egase.“ Hal se ozval poněkud podrážděným hlasem. „To mě nezajímá. Já chtěl říct, že ta skladba, kterou Jorgita před chvílí hrála, je hymna Užupiské republiky!“