Mi revista - Sidetracked

SIDETRACKED

ADVENTURE INSPIRED • VOLUME ONE

1

El Silencio

Když ve sluncem zalité obci Proveis (1420 m n. m.) zastavíte své auto, uslyšíte ticho, nic než ticho. Však také leží v jihotyrolském údolí v severní Itálii, jež se německy jmenuje Ultental a italsky Val d’Ultimo.

Původem latinský název znamená konečný nebo poslední.

2

3

CHALLENGE

A

opravdu jsme na konci světa, i když jen kousek od Bolzana, správního střediska provincie. Silnice všech pět zdejších obcí propojila až na konci šedesátých let 20. století. Díky tomu na místě, které patřilo až do roku 1916 k rakousko-uherské monarchii, a mluví se tu proto jak italsky, tak hlavně německy, není žádný průmysl devastující přírodu, a dokonce ani příliš rozvinutý průmysl turistický.

Ultental, jenž se táhne pod horskými masívy v délce čtyřiceti kilometrů, vyhledávají hlavně milovníci pěší turistiky. Je tu pro ně připraveno na 620 kilometrů značených tras, dojít se dá až na vrcholy přesahující tři tisíce metrů. Tuferspitz má 3099 metrů, Hasenohr 3257.

Všude jsou chaty nabízející občerstvení, ale případné přenocování je třeba domluvit předem. Turisté se mohou při svém putování svézt sem tam i nějakou lanovkou.

Pro ty, kteří dávají přednost kratším úsekům a ještě se chtějí věnovat zlepšení své fyzické kondice při dynamické chůzi s holemi, jsou určeny takzvané Nordic walking parky. Jsou naplánované tak, aby začínaly i končily v jednotlivých obcích, měří od 4,5 do 10,5 kilometru a počítá se i s tím, že poutník své nohy osvěží kneippováním, kdy se bude bos procházet v korytu některého místního potoka.

Ultentalská voda je proslavená, až do roku 1969 tady fungovaly lázně Mitterbad, kam jezdila jak rakouská císařovna Sissi, tak třeba mladý Otto von Bismarck, pozdější německý kancléř, nebo spisovatel Thomas Mann. V roce 1825 lázně navštívilo na dva tisíce hostů.

Dnes jsou budovy vzdálené tři kilometry od obce St. Pankraz uzavřené a pomalu chátrají.

Krásy přírody je možné obdivovat i z míst nepříliš vzdálených od hlavní silnice. Konec světa začíná v St. Gertraudu, kde je od kostela nejkrásnější pohled do údolí, ale také tu u školy končí silnice. Jen kousek od centra obce je skupinka prastarých modřínů Urlärchen, obvod jejich kmenů dosahuje až osmi metrů a výška pětatřiceti.

I když legenda tvrdí, že jsou dva tisíce let staré – když se jeden strom skácel v roce 1930 při bouřce, opravdu napočítali na jeho kmeni kolem 2200 letokruhů — moderní metody určily jejich stáří „jen“ na 850 let. Přes4

to jsou nejstaršími přežívajícími jehličnany v Evropě.

V St. Gertraudu si můžete prohlédnout také obnovený vodní mlýn.

I za další div může příroda. Když velká povodeň v roce 1882 úplně odnesla louku v St. Pankrazu, zachránil se pouze dům, který shodou náhod jeho majitel postavil na kameni. Tak Häusel am Stoan neboli domeček na kameni dodnes trůní na svém původním místě. Obhlížet se dá jen zvenku, jeho současní majitelé uvnitř dál žijí svým normálním životem.

Tradice jsou ostatně přirozenou součástí života obyvatel Ultentalu. Krásným příkladem jsou třeba mladí manželé Birgit a Peter Gamperovi, kteří žijí v St. Gertraudu. On je vyučený truhlář, ona chodí pár dní v týdnu učit ruční práce do dívčí školy.

Jejich nový rodinný dům je samozřejmě hlavně dřevěný, ze starého, v němž ještě v přízemí přebývá tatínek Petera, vybudovali ubytování pro hosty zvané Oberhausgut. Samozřejmě vše je v něm moderní, ale dřevo má hlavní slovo – i televize je do něho zarámovaná.

Nejkrásnější je na renovovaném domku jeho střecha ze štípaných dřevěných šindelů. Aby neulétly, jsou zatížené kameny. Tak vypadá většina ultentalských domů. „Každý tu má kus lesa, dřevo není problém, jen šindele se musí po dvaceti letech vyměnit,“ říká Peter, který rozhodně odmítá tuhle dřevěnou krásu napouštět nějakým umělým lakem.

V apartmánech Gamperových se dá v kuchyňce vařit, za vyzkoušení ale stojí i na dřevěném podnosu servírovaná domácí snídaně. Díky ní se dají objevit i tajemství zdejší kuchyně, která sází na vlastní zdroje: bylinkové čaje, domácí vajíčka, zauzenou a sušenou šunku zvanou speck, kterou na Oberhausgutu nejdřív pomalu udí ve stále fungující černé kuchyni a pak dlouho nechávají viset v suché místnosti v přízemí.

Domácí jsou i meruňkové a rybízové marmelády, jež drží pohromadě linecké cukroví, ale i jogurty z vlastního mléka, šťávy z bezových květů či doma pečený chléb.

Obyvatelé se tu roky museli spoléhat jen na to, co vzešlo z jejich šikovných rukou, dnes se o tuhle dovednost rádi podělí s návštěvníky, kteří nehledají ruch turistických středisek, ale klid a pohodu lidí žijících

5

v souladu s přírodou.

Na celkovou kvalitu turistických služeb a všeho, co k tomu patří, dohlíží Rotter Hahn, Červený kohout. Je to sdružení podnikatelů, představitelů samosprávy, pracovníků v cestovním ruchu. V Jižním Tyrolsku dbá na to, aby veškeré služby – ubytování na statcích, farmářská produkce, nabídka hospod a obchodů – vycházely z regionálních zvláštností a tradic.

A opravdu jsme na konci světa, i když jen kousek od Bolzana, správního střediska provincie. Silnice všech pět zdejších obcí propojila až na konci šedesátých let 20. století. Díky tomu na místě, které patřilo až do roku 1916 k rakousko-uherské monarchii, a mluví se tu proto jak italsky, tak hlavně německy, není žádný průmysl devastující přírodu, a dokonce ani příliš rozvinutý průmysl turistický.

Ultental, jenž se táhne pod horskými masívy v délce čtyřiceti kilometrů, vyhledávají hlavně milovníci pěší turistiky. Je tu pro ně připraveno na 620 kilometrů značených tras, dojít se dá až na vrcholy přesahující tři tisíce metrů. Tuferspitz má 3099 metrů, Hasenohr 3257. Všude jsou chaty nabízející občerstvení, ale případné přenocování je třeba domluvit předem. Turisté se mohou při svém putování svézt sem tam i nějakou lanovkou.

Pro ty, kteří dávají přednost kratším úsekům a ještě se chtějí věnovat zlepšení své fyzické kondice při dynamické chůzi s holemi, jsou určeny takzvané Nordic walking parky. Jsou naplánované tak, aby začínaly i končily v jednotlivých obcích, měří od 4,5 do 10,5 kilometru a počítá se i s tím, že poutník své nohy osvěží kneippováním, kdy se bude bos procházet v korytu některého místního potoka.

Ultentalská voda je proslavená, až do roku 1969 tady fungovaly lázně Mitterbad, kam jezdila jak rakouská císařovna Sissi, tak třeba 6

mladý Otto von Bismarck, pozdější německý kancléř, nebo spisovatel Thomas Mann. V roce 1825 lázně navštívilo na dva tisíce hostů. Dnes jsou budovy vzdálené tři kilometry od obce St. Pankraz uzavřené a pomalu chátrají.

Krásy přírody je možné obdivovat i z míst nepříliš vzdálených od hlavní silnice. Konec světa začíná v St. Gertraudu, kde je od kostela nejkrásnější pohled do údolí, ale také tu u školy končí silnice. Jen kousek od centra obce je skupinka prastarých modřínů Urlärchen, obvod jejich kmenů dosahuje až osmi metrů a výška pětatřiceti.

Nejkrásnější je na renovovaném domku jeho střecha ze štípaných dřevěných šindelů. Aby neulétly, jsou zatížené kameny. Tak vypadá většina ultentalských domů. Každý tu má kus lesa, dřevo není problém, jen šindele se musí po dvaceti letech vyměnit,“ říká Peter, který rozhodně odmítá tuhle dřevěnou krásu napouštět nějakým umělým lakem.

V apartmánech Gamperových se dá v kuchyňce vařit, za vyzkoušení ale stojí i na dřevěném podnosu servírovaná domácí snídaně. Díky ní se dají objevit i tajemství zdejší kuchyně, která sází na vlastní zdroje: bylinkové čaje, domácí vajíčka, zauzenou a sušenou šunku zvanou speck, kterou na Oberhausgutu nejdřív pomalu udí ve stále fungující černé kuchyni a pak dlouho nechávají viset v suché místnosti v přízemí.

Domácí jsou i meruňkové a rybízové marmelády, jež drží pohromadě linecké cukroví, ale i jogurty z vlastního mléka, šťávy z bezových květů či doma pečený chléb.

7

Pět nejfotogenič tějších míst v

San Francisku Kalifornské San Francisco patří k nejhezčím městům, která můžete ve Spojených státech navštívit. Svobodomyslné centrum hippies a umělců má pro turisty nachystanou pestrou směs atrakcí a zážitků. Tato místa si rozhodně nenechte ujít – zvlášť jako vzpomínky na fotografiích budou vypadat nepřekonatelně.

Míst, odkud si ho nejlépe prohlédnout, je celá řada. Perfektní výhled na město a Golden Gate Bridge v celé jeho kráse se vám otevře například po výstupu na kulatou věž Coit Tower na kopci ve čtvrti Telegraph Hill. okud se tedy most zrovna nezahalí do zdejší proslulé mlhy, které se familiárně říká Karl. Chcete-li si most užít zblízka, nechte se z přístavního mola Pier 39 převézt lodí na druhou stranu zálivu do městečka Sausalito a zpátky do San Franciska přejděte po svých – čeká vás příjemná asi pět kilometrů dlouhá procházka k mostu (tuto část můžete případně absolvovat taxíkem) a pak 2,5 kilometru přes most samotný, pěší mají vstup zdarma.

K San Francisku již přes čtyřicet let neodmyslitelně patří také mrakodrap Transamerica Pyramid. Druhá z dominant města dostala netradiční tvar čtyřbokého jehlanu prý i proto, aby na ulice pod ní dopadalo co nejvíce světla. Pro turisty je zklamáním, že vyhlídková plošina ve 27. patře byla po tragickém 11. září uzavřena. Mnozí proto považují

8

za zbytečné absolvovat cestu až k mrakodrapu, který je nepřehlédnutelný z jakékoli části města. Nemusíte se tedy nijak zvlášť namáhat, abyste získali perfektní snímky této mimořádně elegantní bílé stavby. Pohled zespodu nabízí ale úplně jiný zážitek. Navíc je u paty mrakodrapu schovaný jedinečný Redwood Park, malý sekvojový háj se stromy dovezenými z pohoří Santa Cruz Mountains.

Při prohlídce města se vyplatí zabloudit po pobřežní třídě Marina Boulevard do stejnojmenné moderní čtvrti. Kromě toho, že se zde dá skvěle najíst a stejně dobře nakoupit, je odsud krásný výhled na nábřeží a přes stěžně jachet v přístavu také na most Golden Gate na konci zátoky. Hlavní atrakcí nicméně zůstává Palace of Fine Arts (Palác výtvarných umění). Těžko byste hledali romantičtější snímek než právě jeho antikou inspirovanou budovu s typickou kopulí a sloupořadím na levém i pravém křídle, jak se zrcadlí na hladině přilehlého jezírka. Není divu, že spousta sanfranciských zamilo-

vaných párů touží mít svatbu právě zde.

Ani další oblast nemá daleko do krásného kýče a ve fotoalbu žádného návštěvníka San Franciska by neměla chybět. Je třeba vyrazit trochu dál od vody, až na okraj parku Alamo Square. Barevných viktoriánských domků, pro které se vžil odborný termín „painted ladies“, ve městě původně stálo několik desítek tisíc, ale většina jich podlehla zemětřesení nebo ustoupila moderní zástavbě. V ulici Steiner se naštěstí zachovala známá „pohlednicová“ řada malebných, na sebe namačkaných domů s balkónky a velkými verandami. Pocit, že jste se o sto let vrátili v čase, ruší jen špičky mrakodrapů za jejich střechami. Pokud chcete mít opravdu pohádkové fotografie, počkejte si na slunce ze západu, které „painted ladies“ u Alamo Square sluší nejvíc.

Slavný newyorský Central Park má v San Francisku méně známého. Hlavní atrakcí nicméně zůstává Palace of Fine Arts (Palác výtvarných umění). Těžko byste hledali romantičtější snímek než právě jeho antikou.

9

ALPY Chcete si zalyžovat bez čekání ve frontách, užít si upravených sjezdovek i nadstandardního servisu a vychutnat si báječnou kuchyni? Pak si naplánujte zimní dovolenou v italských Alpách.

T

ěšit se zde můžete na bezpočet lyžařských středisek, která se o své lyžaře i milovníky dalších zimních sportů starají přímo královsky. Pokud k tomu navíc připočtete přírodní krásy Dolomit, které lze jen těžko srovnávat s jakýmkoli dalším pohořím na světě, proti evropskému průměru velmi vysoké procento slunečních dní, a tedy i azurově modré oblohy, pestrou paletu míst určených k zábavě a relaxaci, nezbývá než konstatovat, že Itálie má rozhodně co nabídnout.

Komu jsou naše sjezdovky úzké a příliš krátké, ten si v italských Alpách přijde na své. Sjezdovky tu dosahují délky několika kilometrů a je možné si vybrat ze všech druhů obtížností, takže se začátečník naučí krásné oblouky a naopak profesionál si užije jízdu na maximum. Díky přítomnosti ledovců a vysoké nadmořské výšce zde můžete lyžovat po celé zimní období. Itálie je navíc i hlavní výrobnou umělého sněhu v Evropě, a tak se prakticky nestane, že by sjezdovky neměly sníh. Ve většině případů se tedy dočkáte a budete si moci užít sjezdovky s manšestrem.

Lyžařské areály jsou vybaveny dostatkem nejmodernějších, často sedačkových lanovek, které vás vyvezou až na samé vrcholky italských Alp. Naskytne se vám tak jedinečná možnost se rozhlédnout a pokochat se krásnými výhledy na zasněžené hory i města. Upravené sjezdovky mají i přehledné značení. Kromě lyžování či běžkování můžete vyzkoušet horolezectví na zamrzlých vodopádech, jízdu na sněžných skútrech a mnoho dalších zimních sportů a radovánek.

Lyžarská oblast Dolomiti Superski, nacházející se v provincii Trentinona na severu Itálie, je jedničkou mezi zimními lyžařskými oblastmi, a to díky své velké rozloze a překrásné přírodě. Ostatně zalyžovat si v prostředí světového přírodního dědictví UNESCO má jistě něco do sebe. Ne náhodou je tato oblast pravidelným hostitelem závodů Světového poháru.

Velmi výhodná je možnost lyžování ve všech 12 střediscích na jednu permanentku. Čtyři z nich – Val Gardena, Val di Fassa e Carezza, Alta Badia a Arabba / Marmolada – tvoří lyžařský okruh Sella Ronda, vedoucí kolem masivu Gruppo del Sella.

Zahrnuje 280 sjezdových tratí o celkové délce na 410 kilometrů a 170 přepravních zařízení. Můžete jej absolvovat oběma směry – buď kratší, zelenou trasou, měřící 39 kilometrů, nebo protisměrnou, oranžovou trasou, která je o 3 kilometry delší.

Ať již jste milovníci sjezdového lyžování, snowboardingu, či upřednostňujete poznávání okolí na běžkách, věřte, že tady najdete vše, co potřebujete pro své sportovní nadšení. Skirama Dolomiti / Adamello Brenta leží v severozápadní části Trentina. Táhne se od brennerské dálnice a pokračuje téměř 100 kilometrů na západ.

Komplex, zahrnující oblasti Marilleva – Folgarida, Madonna di Campiglio a Pinzolo, Paganella, Folgaria – Lavarone i Tonale – Ponte di Legno, je věhlasný především skvělou kvalitou vleků, sjezdovkami nejrůznější obtížnosti, širokou škálou zimního sportovního vyžití, svou vstřícností k požadavkům návštěvníků a v neposlední řadě krásnou a nenapodobitelně podmanivou přírodou. Můžete jej absolvovat oběma směry – buď kratší, zelenou trasou, měřící 39 kilometrů, nebo protisměrnou.

10

11

Do Leedsu či Harrogate je možné dojet i vlakem z Londýna a dále pak použít místní autobusové spoje. Ale nejlepší je, když můžete půjčit auto, protože jezdit autobusem nebo vlakem je tak zatraceně drahé, že to skoro fyzicky bolí. A nedává to teda žádný smysl. No jo.

Angličani.

V okolí je na co se dívat. Jezdili sem malíři i spisovatelé. Ripon je staré lázeňské a trhové město s necelými 20 000 obyvateli.

První trhy tady měli už v 8. století.

Tradičním dnem byl čtvrtek, kdy se vzpomínalo na dnes legendárního anglického světce sv. Wilfrida, který v Riponu zakládal na počátku 7. století i první kamenný kostel. Svatostánek tady stojí dodnes, dnešní katedrála je už čtvrtou verzí.

Křivolaké ulice plné hrázděných domů a domovních průchodů vás dovedou na náměstí. O širokém souměrném náměstí s tržnicí lemovaném georgiánskými domy píše spisovatel Daniel Defoe jako o nejkrásnějším náměstí v Anglii.

Uprostřed mu vévodí tři staletí starý sloup. Pod ním každý večer přesně v devět troubí na roh riponský trubač, a to již od roku 886, kdy se tady za Alfréda Velikého střídaly stráže.

V zemi plné tradic i památek nepůjdete spát do ledajakého kempu. Sleningford Watermill Caravan and Camping Park leží přímo na řece Ure. Byl sice otevřen „teprve“ v roce 1973, ale už o dvě staletí dříve tady prokazatelně klapával vodní mlýn. O něm jsou v archívu opatství zmínky sahající dokonce až do 12

roku 1328.

I jméno kempu pochází ze staroanglického slova „slea“, výrazu pro travnatý svah nedaleko brodu.

Zdejší trávník je skutečně anglický, pravidelně stříhaný a vlivem počasí i zkrápěný. Po ránu po něm korzují anglické slečny v županu i gentlemani se psy. Stromy, a dokonce i lavičky na břehu Ure jsou krajinotvorné. Však také místo pro stan se dvěma osobami vyjde na cenu českého penziónu.

Sotva pět mil od kempu se klene jeden ze zdejších pověstných kamenných mostů. Jsme v městečku West Tanfield. Philip Spellacy, který nás zdraví z terasy hospody The Bull Inn, tvrdí, že most pochází z konce 18. století.

Kdysi tu býval most dřevěný, ale když ho vzala velká voda, postavili nový kamenný, který později rozšířili. Dnes tu už projedou dvě auta.

U paty mostu stojí legendární hospoda, která v Yorkshiru získává jedno ocenění za druhým. Kdysi tu býval domek převozníka. Philip nám na venkovní zdi ukazuje nápis, připomínající, že dům byl opraven v roce 1699. „Právě tady si udělal na svých cestách do skicáře tři náčrtky v roce 1816 legendární anglický krajinář a romantik William Turner,“ říká Philip s hrdostí. Maloval také v Riponu a na dalších místech v okolí.

Anglie je pověstná postavami, které jsou „řezány“ či „tesány“ do svahů.

Odstraní se travnatý povrch, figury tedy bývají bílé, protože podkladem je vápenec. Údajně se jich dá v Anglii nalézt padesát šest. K nejznámějším patří bílý kůň v Uffingtonu, který se tady jako kultovní postava nacházel již před naším letopočtem.

Inspiroval další autory, kteří se v posledních dvou nebo třech staletích činili na kopcích. Tak se objevili např. bílí koně v hrabství Wiltshire na západ od Londýna.

V Yorkshiru, sedm mil od městečka Thirsk, je nad vesnicí Kilburn údajně největší a nejseverněji položený

bílý kůň v Anglii. Bělostná „potvora“ na čtyřicetistupňovém svahu na Roulston Scar pod Hambletonskou plošinou je nápadná zdaleka, a když „hrdý Albion“ svírala válka s fašisty, domácí koně zakrývali, aby nebyl nápadným orientačním bodem pro nepřátelské letectvo.

Bílého čtyřnožce vytvořil zdejší kantor John Hughes se třiceti muži a ve svahu dokončili 4. listopadu 1857. Tady však už není jihoanglický vápenec, a tak pískovec aspoň pokryli vápencovými „placáky“ – spotřebovali jich šest tun –, aby byla plocha bělostná.

Dnes se o dílo starají dobrovolníci z Kilburn White Horse Association, kteří koně pravidelně čistí.

Měří 97 x 67 metrů a v jeho oku může sedět na dvacet osob. Nejlépe je vidět z dálky, třeba ze silnice vedoucí z Kilburnu na parkoviště pod svahem, odkud je vyznačen turistický okruh.

Dodejme, že městečko Thirsk proslavil jako Darrowby spisovatel James Herriot ve svých knížkách. Známá je hlavně To by se zvěrolékaři stát nemělo. V civilu to byl místní veterinář James Alfred Wight. V jeho domě a veterinární klinice je dnes muzeum.

Z Riponu se jede k Brimhamským skalám krajinou kamenných zdí, nenajdete zde volné místo.

Ohrady tvoří pravidelné obrazce, ve kterých se na zelené louce pasou koně. Vedle ohrady s tmavými oři je další, kde jsou koně grošovaní.

Opodál jsou ovce a za nimi krávy.

Je to důmyslný systém do sebe zapadajících pravidelných tvarů a luk zářících svěží zelení, jak je pravidelně skrápí déšť.

Malebné Brimhamské skály turisté navštěvovali už před dvěma staletími a kolem roku 1920 je tady vítala i čajovna. Pro obyvatele Leedsu či Yorku je to ideální nedělní výlet. Takové „maxiprachovské“ skály se vstupným i parkovným.

O přírodní rezervaci se stará organizace The National Trust, která vydává i doprovodné letáčky

a průvodce.

Několik staletí tu pásli ovce mniši z cisterciáckého kláštera Fountains Abbey, založeného v roce 1133.

Dnes najdeme označené okruhy a upravené cesty, kam jezdí celé rodiny včetně kočárků i třeba osob na vozíčku. Na louce si udělají piknik a děti se batolí kolem.

V neděli u vjezdu návštěvníky nejspíš uvítá tabulka „obsazeno“ a přeplněné parkoviště. Auta parkují i v nedaleké uličce pod strání plnou vřesu. Úzkou stezkou mezi kvetoucími fialovými stráněmi se dá projít nahoru, pár kroků na skálu – a Brimhamské skály v plné parádě se objeví pod návštěvníky.

Nikde žádný plot, zadními vrátky sem tedy přichází víc lidí.

Hrubé skály jsou tvořeny pískem, štěrkem a malými oblázky, které drží pohromadě jakási obdoba přírodního cementu. Sklovitě vypadající krystaly, které tvoří 80 procent brimhamských pískovců, představují křemen; je tvrdší než ocel. Zbývající pětina je měkčí minerál živec, dozvídáme se z informačních materiálů.

V dávných dobách zde bylo moře, poté kameny částečně vystupovaly nad povrch ledovce a působením eroze, větru, který hnal písek a drobné oblázky, se skály obrušovaly do dnešních tvarů. Takovéto pískování bylo nejsilnější právě u země, proto je tady tolik „kamenných hub“.

Fantazii se meze nekladou. Je tu Tančící medvěd, opodál tři dívky právě zlézají Druidský psací stůl.

Přestože archeologové ani historici nikdy přítomnost druidů či pohanských svatyň v oblasti nepotvrdili, je tady i Druidský hrad.

Jiné útvary připomínají květináč, sfingu, kovářovu kovadlinu, či dokonce orla. Vedle ohrady s tmavými oři je další, kde jsou koně grošovaní. Opodál jsou ovce a za nimi krávy. Je to důmyslný systém do sebe zapadajících pravidelných tvarů a luk zářících svěží zelení, jak je pravidelně skrápí déšť.

13

14

AUSTRALIA

A

čkoli je Austrálie nejmenším kontinentem, přírodních zajímavostí ukrývá mnoho. Jednou z nich je růžové jezero Hillier na ostrůvku při jihozápadním pobřeží. Žvýkačkové zabarvení turisty přitahuje jako magnet. Jezero bylo navíc dlouho obestřeno tajemstvím a nebylo známo, co za jeho nezvyklou barvou stojí.

Slané jezero bylo poprvé objeveno začátkem roku 1802 a prakticky od té doby si vědci lámali hlavu, co stojí za jeho zbarvením. Nakonec se zjistilo, že v jeho vodách žije mikroorganismus, který při kontaktu se slanou vodou vypouští červené barvivo. Je zároveň jediným, co v jezeře žije. Na rozdíl od mnoha ostatních růžových jezer, která se na planetě nacházejí, je Hillier růžové po celý rok. Voda nemění svou barvu, ani když se odebere a nechá odstát.

Svou slaností je jezero Hillier srovnatelné s Mrtvým mořem, je tudíž bezpečné ke koupání. Tedy bylo by, jelikož se ale turisté nedostanou přímo na ostrov, výhled na žvýkačkové jezero si užijí pouze z ptačí perspektivy.

Lokalita totiž slouží jen k výzkumným účelům, navíc se všude kolem jezera nachází bujný les a ostrov nenabízí prakticky žádné další zajímavosti.

Ačkoli je Austrálie nejmenším kontinentem, přírodních zajímavostí ukrývá mnoho. Jednou z nich je růžové jezero Hillier na ostrůvku při jihozápadním pobřeží. Žvýkačkové zabarvení turisty přitahuje jako magnet.

Jezero bylo navíc dlouho obestřeno tajemstvím a nebylo známo, co za jeho nezvyklou barvou stojí.

Slané jezero bylo poprvé objeveno začátkem roku 1802 a prakticky od té doby si vědci lámali hlavu, co stojí za jeho zbarvením. Nakonec se zjistilo, že v jeho vodách žije mikroorganismus, který při kontaktu se slanou vodou vypouští červené barvivo. Je zároveň jediným, co v jezeře žije. Na rozdíl od mnoha ostatních růžových jezer, která se na planetě nacházejí, je Hillier růžové po celý rok. Voda nemění svou barvu, ani když se odebere a nechá odstát. Svou slaností je jezero Hillier srovnatelné s Mrtvým mořem, je tudíž bezpečné ke koupání. Tedy bylo by, jelikož se ale turisté nedostanou přímo na ostrov, výhled na žvýkačkové jezero si užijí pouze z ptačí perspektivy.

Lokalita totiž slouží jen k výzkumným účelům, navíc se všude kolem jezera nachází bujný les a ostrov nenabízí prakticky žádné další zajímavosti. vou slaností je jezero Hillier srovnatelné s Mrtvým mořem, je tudíž bezpečné ke koupání. Tedy bylo by, jelikož se ale turisté nedostanou přímo na ostrov, výhled na žvýkačkové jezero si užijí pouze z ptačí perspektivy.

Lokalita totiž slouží jen k výzkumným účelům, navíc se všude kolem jezera nachází bujný les a ostrov nenabízí prakticky žádné další zajímavosti.

Ačkoli je Austrálie nejmenším kontinentem, přírodních zajímavostí ukrývá mnoho. Jednou z nich je růžové jezero Hillier na ostrůvku při jihozápadním pobřeží. Žvýkačkové zabarvení turisty přitahuje jako magnet. Jezero bylo navíc dlouho obestřeno tajemstvím a nebylo známo, co za jeho nezvyklou barvou stojí. Voda nemění svou barvu, ani když se odebere a nechá odstát. Svou slaností je jezero Hillier srovnatelné s Mrtvým mořem, je tudíž bezpečné ke koupání. Tedy bylo by, jelikož se ale turisté nedostanou přímo na ostrov.

15

Život v horách Nové středisko nemá sloužit pouze pro potenciální dobyvatele nejvyšší hory světa. Má být útočištěm i běžných turistů, kteří se zkrátka chtějí jen blízkostí Everestu opájet.

Čínská vláda plánuje, že za celý komplex, jehož výstavba má být zahájena počátkem nového roku, utratí v přepočtu zhruba 358 miliónů korun. V areálu se má nacházet také muzeum horolezectví nebo specializované obchody s vybavením. Vláda doufá, že projekt zlepší ekonomiku v Tibetu a přinese nová pracovní místa. Podle portálu China Daily mají mít v komplexu základnu i záchranné složky, které by v případě nouze mohly při záchraně horolezců rychleji zasáhnout. Zároveň se má v okolí Everestu začít ve velkém lyžovat nebo provozovat paragliding.

Kritici projektu ovšem tvrdí, že celý projekt bude přitahovat pouze zámožnou klientelu s nulovým zájmem o horolezectví. Dodávají, že se navíc Everest může ocitnout pod tlakem, protože už tak musejí lidé v hlavní lezecké sezóně čekat, než se na jejich expedici dostane řada. Resort by měl být hotový v roce 2019. Při výletu na Duhovou horu je nutné počítat, že zabere celý jeden den. Překonat převýšení skoro tisíc metrů do výsledné nadmořské výšky přes 5000 metrů není jen tak, ale za tak pozoruhodný výhled to stojí.

16

Na rozdíl od jiných turisticky vyhledávaných míst ovšem Vinicunca není tak provařená a zástupy cestovatelů tu nenaleznete. Ačkoli zájmu o místo si již všimlo několik peruánských agentur, které za zhruba dva tisíce korun na osobu výlety s průvodcem prodávají. Ostřílení dobrodruzi se na Duhovou horu vydávají i sami.

I když cesta na vrchol trvá poměrně dlouho, výstup je kouzelný už sám o sobě. Na úpatí v údolí se pasou alpaky a krajinu protkávají temně modrá jezera.

Nutno podotknout, že na tento druh výletu musí být člověk poměrně fyzický zdatný. Vinicunca je součástí andské hory Ausangate, kterou Peruánci považují za posvátnou. Už v době před Inky se na ní vypravovali poutníci, aby uctívali bohy a nabízeli jim obětiny. Tato tradice u mnohých obyvatel přetrvala dodnes.

Za zbarvení krajiny mohou právě různě staré horniny a nerosty. Údajně nejkrásnější je Malovaná poušť v odpoledních hodinách, kdy slunce začíná klesat a zalévá krajinu teplým světlem. Kopce a pláně jsou bez debat velmi fotogenickou oblastí.

Painted Hills jsou spolu s dalšími dvěma místy v Oregonu součástí národního parku fosilních podloží. S lokalitami Sheep Rock a Clarno Unit tvoří geologicky zajímavou trojici, navíc spadají mezi Sedm divů Oregonu. Jenže místo není zásadní pouze svým čarokrasným zjevem, ale také z historického hlediska. Vrstvy nerostů a hornin pod povrchem vědci připodobňují k cestování časem a podle oficiálních stránek atrakce pamatují pahorky dobu před milióny let. V zemi totiž paleontologové nalezli přes 40 000 fosilních pozůstatků prehistorických rostlin i živočichů.

Malovanou pouští se kdysi proháněli předci dnešních slonů či nosorožců. Za zbarvení krajiny mohou právě různě staré horniny a nerosty. Údajně nejkrásnější je Malovaná poušť v odpoledních hodinách, kdy slunce začíná klesat a zalévá krajinu teplým světlem. Kopce a pláně jsou bez debat velmi fotogenickou oblastí. Údajně nejkrásnější je Malovaná poušť v odpoledních hodinách. Už v době před Inky se na ní vypravovali poutníci, aby uctívali bohy a nabízeli jim obětiny. Tato tradice u mnohých obyvatel přetrvala dodnes.

17

V okolí je na co se dívat. Jezdili sem malíři i spisovatelé. Ripon je staré lázeňské a trhové město s necelými 20 000 obyvateli.

První trhy tady měli už v 8. století.

Tradičním dnem byl čtvrtek, kdy se vzpomínalo na dnes legendárního anglického světce sv. Wilfrida, který v Riponu zakládal na počátku 7. století i první kamenný kostel.

Svatostánek tady stojí dodnes, dnešní katedrála je už čtvrtou verzí. Křivolaké ulice plné hrázděných domů a domovních průchodů vás dovedou na náměstí. O širokém souměrném náměstí s tržnicí lemovaném georgiánskými domy píše spisovatel Daniel Defoe jako o nejkrásnějším náměstí v Anglii.

Uprostřed mu vévodí tři staletí starý sloup. Pod ním každý večer přesně v devět troubí na roh riponský trubač, a to již od roku 886, kdy se tady za Alfréda Velikého střídaly stráže.

Ulice Kirkgate vede k obrovské katedrále. Vysokou světlou lodí chodil před více než půldruhým stoletím i Charles Lutwidge Dodgson (1832–1898). Fascinovaly ho zejména fantaskní výjevy ve výzdobě kostela. Jejich pohádkový výklad pak vložil do knih pro děti, které psal pod uměleckým jménem Lewis Carroll. Nejznámější je do češtiny přeložená Alenka v říši divů.

V zemi plné tradic i památek nepůjdete spát do ledajakého kempu. Sleningford Watermill Caravan and Camping Park leží přímo na řece Ure. Byl sice otevřen „teprve“ v roce 1973, ale už o dvě staletí dříve tady prokazatelně klapával vodní mlýn. O něm jsou v archívu opatství zmínky sahající dokonce až do roku 1328.

I jméno kempu pochází ze staroanglického slova „slea“, výrazu pro travnatý svah nedaleko brodu.

Zdejší trávník je skutečně anglický, pravidelně stříhaný a vlivem počasí i zkrápěný. Po ránu po něm korzují anglické slečny v županu i gentlemani se psy. Stromy, a dokonce i lavičky na břehu Ure jsou kra18

jinotvorné. Však také místo pro stan se dvěma osobami vyjde na cenu českého penziónu.

Sotva pět mil od kempu se klene jeden ze zdejších pověstných kamenných mostů. Jsme v městečku West Tanfield. Philip Spellacy, který nás zdraví z terasy hospody The Bull Inn, tvrdí, že most pochází z konce 18. století.

Kdysi tu býval most dřevěný, ale když ho vzala velká voda, postavili nový kamenný, který později rozšířili. Dnes tu už projedou dvě auta.

U paty mostu stojí legendární hospoda, která v Yorkshiru získává jedno ocenění za druhým. Kdysi tu býval domek převozníka. Philip nám na venkovní zdi ukazuje nápis, připomínající, že dům byl opraven v roce 1699. „Právě tady si udělal na svých cestách do skicáře tři náčrtky v roce 1816 legendární anglický krajinář a romantik William Turner,“ říká Philip s hrdostí.

Maloval také v Riponu a na dalších místech v okolí. Anglie je pověstná postavami, které jsou „řezány“ či „tesány“ do svahů. Odstraní se travnatý povrch, figury tedy bývají bílé, protože podkladem je vápenec. Údajně se jich dá v Anglii nalézt padesát šest. K nejznámějším patří bílý kůň v Uffingtonu, který se tady jako kultovní postava nacházel již před naším letopočtem. Inspiroval další autory, kteří se v posledních dvou nebo třech staletích činili na kopcích. Tak se objevili např. bílí koně v hrabství Wiltshire na západ od Londýna.

V Yorkshiru, sedm mil od městečka Thirsk, je nad vesnicí Kilburn údajně největší a nejseverněji položený bílý kůň v Anglii. Bělostná „potvora“ na čtyřicetistupňovém svahu na Roulston Scar pod Hambletonskou plošinou je nápadná zdaleka, a když „hrdý Albion“ svírala válka s fašisty, domácí koně zakrývali, aby nebyl nápadným orientačním bodem pro nepřátelské letectvo. Bílého čtyřnožce vytvořil zdejší kantor John Hughes

Na britských ostrovech se neobejdete bez redukce do zásuvek.

Protože je to pěkná otrava, když přijedete do Anglie, chcete si nabít mobil nebo počítač a prostě nenajdete jedinou zásuvku, kam byste tu nabíječku mohli šoupnout. se třiceti muži a ve svahu dokončili 4. listopadu 1857.

Tady však už není jihoanglický vápenec, a tak pískovec aspoň pokryli vápencovými „placáky“ – spotřebovali jich šest tun –, aby byla plocha bělostná.

Dnes se o dílo starají dobrovolníci z Kilburn White Horse Association, kteří koně pravidelně čistí. Měří 97 x 67 metrů a v jeho oku může sedět na dvacet osob. Nejlépe je vidět z dálky, třeba ze silnice vedoucí z Kilburnu na parkoviště pod svahem, odkud je vyznačen turistický okruh. Dodejme, že městečko Thirsk proslavil jako Darrowby spisovatel James Herriot ve svých knížkách.

Známá je hlavně To by se zvěrolékaři stát nemělo.

V civilu to byl místní veterinář James Alfred Wight.

V jeho domě a veterinární klinice je dnes muzeum.

Z Riponu se jede k Brimhamským skalám krajinou kamenných zdí, nenajdete zde volné místo. Ohrady tvoří pravidelné obrazce, ve kterých se na zelené louce pasou koně. Vedle ohrady s tmavými oři je další, kde jsou koně grošovaní. Opodál jsou ovce a za nimi krávy.

Je to důmyslný systém do sebe zapadajících pravidelných tvarů a luk zářících svěží zelení, jak je pravidelně skrápí déšť.

Malebné Brimhamské skály turisté navštěvovali už před dvěma staletími a kolem roku 1920 je tady vítala i čajovna. Pro obyvatele Leedsu či Yorku je to ideální nedělní výlet. Takové „maxiprachovské“ skály se vstupným i parkovným. O přírodní rezervaci se stará organizace The National Trust, která vydává i doprovodné letáčky a průvodce. Několik staletí tu pásli ovce mniši z cisterciáckého kláštera Fountains Abbey, založeného v roce 1133. Dnes najdeme označené okruhy a upravené cesty, kam jezdí celé rodiny včetně kočárků i třeba osob na vozíčku. V neděli u vjezdu návštěvníky nejspíš uvítá tabulka „obsazeno“ a přeplněné parkoviště. Auta parkují i v nedaleké uličce pod strání plnou vřesu. Úzkou stezkou mezi kvetoucími fialovými stráněmi se dá projít nahoru, pár kroků na skálu – a Brimhamské skály

v plné parádě se objeví pod návštěvníky. Nikde žádný plot, zadními vrátky sem tedy přichází víc lidí.

Hrubé skály jsou tvořeny pískem, štěrkem a malými oblázky, které drží pohromadě jakási obdoba přírodního cementu. Sklovitě vypadající krystaly, které tvoří 80 procent brimhamských pískovců, představují křemen; je tvrdší než ocel. Zbývající pětina je měkčí minerál živec, dozvídáme se z informačních materiálů.

V dávných dobách zde bylo moře, poté kameny částečně vystupovaly nad povrch ledovce a působením eroze, větru, který hnal písek a drobné oblázky, se skály obrušovaly do dnešních tvarů. Takovéto pískování bylo nejsilnější právě u země, proto je tady tolik „kamenných hub“. Fantazii se meze nekladou. Je tu Tančící medvěd, opodál tři dívky právě zlézají Druidský psací stůl.

Přestože archeologové ani historici nikdy přítomnost druidů či pohanských svatyň v oblasti nepotvrdili, je tady i Druidský hrad. Jiné útvary připomínají květináč, sfingu, kovářovu kovadlinu, či dokonce orla. Ve viktoriánské době mnozí předpokládali, že skály vznikly lidskou rukou. Průvodci byli totiž placeni podle posluchačského úspěchu, a tak neváhali občas skutečnost přisolit, jak je zřejmé i z názvů.

Skok milenců tak odkazuje na romantický příběh Edwina a Julie, pro jejichž lásku rodiče neměli pochopení. Skok ze skály však díky dobré víle dopadl bez újmy a rodiče změkli. Aspoň tak je to zaznamenáno v průvodci z roku 1863. V dávných dobách zde bylo moře, poté kameny částečně vystupovaly nad ledovcem. Maloval také v Riponu a na dalších místech v okolí.

Anglie je pověstná postavami, které jsou „řezány“ či „tesány“ do svahů. Odstraní se travnatý povrch, figury tedy bývají bílé, protože podkladem je vápenec. Údajně se jich dá v Anglii nalézt padesát šest. K nejznámějším patří bílý kůň v Uffingtonu, který se tady jako kultovní postava nacházel již před naším letopočtem. Inspiroval další autory, kteří se v posledních dvou stoletích.

19

S blížícím se koncem roku část lidí přemýšlí, co v tom následujícím dělat jinak, ideálně lépe. Spousta z nás se v rámci svého osobního rozvoje zaměří na vzdělávání, například na jazykové. K zásadním předsevzetím by pak měla patřit zejména snaha mluvit, a zkrátka s jazykem jakkoli aktivně pracovat.

Ať už s cizím jazykem někdo začíná, chce oprášit své dovednosti či se jen v cizím jazyce rozvíjet, musí jej aktivně používat. Tedy mluvit.

Existují i webové stránky, které tento problém řeší, případně si zájemci mohou najít známé na konverzaci online. Základem je se nestydět.

Dále lze doporučit zkusit sledovat zahraniční média.

Kromě rozšíření obzorů tak dojde i k rozšíření slovní zásoby. Nedostatek času jako argument neobstojí. Při cestě autem do práce je možné si zpříjemnit čekání 20

v koloně poslechem BBC, v tramvaji si lze přečíst cizojazyčné noviny třeba na chytrém telefonu.

S tím souvisí i četba cizojazyčné literatury. „Nemusíte číst hned Tolstého v originále, ale vytipujte si zajímavou knihu přizpůsobenou vaší úrovni jazyka,“ uvádí Dunková.

Rovněž sledovat filmy bez dabingu v původním znění s titulky nejen umožní zjistit, jaký hlasový projev má který herec, ale představují efektivní pomůcku při učení se jazyka. Dalším krokem může být výměna českých titulků za anglické. Tak se spojí mluvené slovo se slovem psaným. Kdo nemá dostatečnou motivaci v sebevzdělávání, může se zapsat do skupinové lekce.

Seznámí se s novými lidmi a bude mít nad sebou lektora. Pokud zájemce nenajde v nabídce tradičních kurzů nic, co by mu vyhovovalo, vždy si může zkusit nechat ušít kurz na míru.

Většina jazykových škol tuto možnost nabízí. Když s sebou navíc přivede ještě někoho, je možné takový kurz pořídit za cenu srovnatelnou se standardní výukou pro veřejnost. Další možností je v případě času a financí kupříkladu prodloužený víkend v letním Londýně nebo předvánoční Vídni, a zkusit se domluvit tamním jazykem. Místní odpustí jazykové nepřesnosti, naopak ocení snahu se domluvit. Zároveň není problém vybrat si z nejrůznějších zážitkových výukových kurzů. Dobré je si do svého chytrého telefonu stáhnout aplikaci, která pomůže s učením cizího jazyka. S její pomocí se lze každý den naučit alespoň jedno nové slovíčko nebo

frázi. Je třeba je však aktivně používat. Nová znalost není k ničemu, pokud se nebude využívat. Ale někdy je informací hodně, případně lidé dělají chyby a snaží se je opravit všechny najednou, což je prakticky nemožné.

Lepší je, když se člověk soustředí na jednotlivosti – každý den či týden na jednu věc, třeba na to, aby vždy použil správný minulý čas nebo člen.

Každý by chtěl mluvit jako moderátor BBC, jenže jde samozřejmě o běh na delší trať. Nerealistické cíle demotivují. Doporučuje se dát si o něco menší cíl a radovat se pak z úspěchu. Nebo si dát jeden větší a rozkouskovat si ho na etapy. Formulace typu „naučím se anglicky (německy, italsky)“ většinou moc nefungují.

Lepší je definovat si, co chci umět – zvládnout objednat telefonicky hotel či umět vést poradu v němčině. Navíc moc nezáleží na tom, jak moc člověk říká, že chce umět cizí jazyk. Záleží na tom, jestli na něm opravdu aktivně pracuje. Není dobré nechávat studium až jako poslední věc večer po práci, večeři, běhu. Mozek je unavený, tělu se nechce a motivace klesá.

Mnohem účinnější, a také důkaz toho, že to člověk bere vážně, je začít hned ráno nebo dopoledne. Nemusí to hned být hodina a půl v lavici ve třídě. Stačí noviny, zprávy na CNN, nebo dvě úrovně v nějaké procvičovací aplikaci na telefonu. A během dne nejlépe několikrát opakovat. S blížícím se koncem roku část lidí přemýšlí, co v tom následujícím dělat jinak, ideálně lépe. Spousta z nás se v rámci svého osobního rozvoje zaměří na vzdělávání, například na jazykové. K zásadním před-

sevzetím by pak měla patřit zejména snaha mluvit, a zkrátka s jazykem jakkoli aktivně pracovat. Ať už s cizím jazykem někdo začíná, chce oprášit své dovednosti či se jen v cizím jazyce rozvíjet, musí jej aktivně používat. Tedy mluvit. „Domluvte se s kamarádkou, která daný jazyk ovládá, že spolu budete chodit každý čtvrtek na kávu, a bavte se o všedních věcech, aniž byste přecházeli do češtiny,“ radí Jiřina Dunková z jazykové agentury Skřivánek. Existují i webové stránky, které tento problém řeší, případně si zájemci mohou najít známé na konverzaci online. Základem je se nestydět.

Dále lze doporučit zkusit sledovat zahraniční média.

Kromě rozšíření obzorů tak dojde i k rozšíření slovní zásoby. Nedostatek času jako argument neobstojí. Při cestě autem do práce je možné si zpříjemnit čekání v koloně poslechem BBC, v tramvaji si lze přečíst cizojazyčné noviny třeba na chytrém telefonu. S tím souvisí i četba cizojazyčné literatury. „Nemusíte číst hned Tolstého v originále, ale vytipujte si zajímavou knihu přizpůsobenou vaší úrovni jazyka,“ uvádí Dunková.

Rovněž sledovat filmy bez dabingu v původním znění s titulky nejen umožní zjistit, jaký hlasový projev má který herec, ale představují efektivní pomůcku při učení se jazyka. Dalším krokem může být výměna českých titulků za anglické. Tak se spojí mluvené slovo se slovem psaným. Nemusí to hned být hodina a půl v lavici ve třídě. Stačí noviny, zprávy na CNN, nebo dvě úrovně v nějaké procvičovací aplikaci na telefonu.

21

Wild Africa

Zapomeňte na stereotyp vnímání Mosambiku jako nebezpečné země.

Je to klišé, které už dávno není pravdivé. Cestovatelé, kteří se neřídí pouze obrazem vytvářeným médii, už to dávno pochopili. A pochopili to i investoři, kteří tam budují turistickou infrastrukturu.

22

N

ež se rozkoukali tradiční obchodní partneři Mosambiku, Portugalci, ujali se vlády nad turistikou v zemi Jihoafričané. Má to svou logiku. Jsou blízko, mají kapitál a zkušenosti a nikdy se nebáli jít do nových míst. Vždyť Namibie, Botswana, Malawi nebo Zambie vyrostly jen díky nim. Teď je tedy na řadě Mosambik. Jihoafričané hledají místa, kam by mohli na dovolenou k moři. Sami mají tisíce kilometrů pobřeží, ale teplé moře vhodné k povalování ve skutečnosti nemají. Bylo jen otázkou času, kdy objeví kouzlo nádherných mosambických ostrůvků a panenského pobřeží. Roste jeden projekt za druhým, ale ke cti Jihoafričanů platí, že jde jen o projekty, které mají hlavu a patu, které ctí lokální komunity a přírodu. Nejde jen a jen o to, vyrabovat cizí území.

Do Mosambiku nepřišli žádní nezkušení amatéři, ale velmi zkušení investoři, kteří za posledních 20 let pozvedli turistiku v Jihoafrické republice a mnoha okolních zemích na úroveň, kterou můžeme jen tiše závidět. (I když by bylo lepší nezávidět, ale poučit se.) Investice v Mosambiku byly velkorysé a resorty, které tu vznikly, patří mezi absolutní světovou špičku. Navíc ve velmi promyšleném a korektním vztahu k místním komunitám. Téměř vždy je investice spojena s projektem na rozvoj lokality. Nové pracovní příležitosti pro absolventy vzdělávacích kurzů, podpora místního zemědělství, výstavba vodovodů a kanalizace apod. Žádné skanzeny jako v kraji Masajů ve východní Africe. Mnohem více respektu k místním komunitám. To vše je pro Jihoafričany přirozená věc.

O Jihoafrické republice se často říká, že je „celým světem v jedné zemi“. Je to z velké části pravda. Ale Karibik tu nenajdete. Odpočinout si na pár dnů na pláži po náročném putování a koupat se v teplém Indickém oceánu, to moc nejde. Moře v okolí Kapského Města je sice krásné, ale studené a pobřeží na východě země je sice teplé, ale je bičováno velkými vlnami a silným větrem. Mosambik je v tuto chvíli ideálním doplňkem poznávací dovolené. Pravda, musí se popojet nebo ještě lépe popoletět, ale jde to a to je to hlavní. Mosambik se pomalu, ale jistě stává Karibikem jihu Afriky. Ideálním posledním kamínkem v mozaice poznávacího zájezdu do Jihoafrické republiky. Zatím má Mosambik své limity. Většina hotelů je hodně drahá. Cena odpovídá kvalitě, o tom není sporu, ale pro velkou část návštěvníků Jihoafrické republiky je Mosambik příliš drahý. Není to žádný supermarket, kde byste si ve slevě nakoupili pár dnů na bílé pláži. Mosambik je butik a podle všeho ještě pár let bude. Mosambik se zhlédl v příkladu Botswany, která si dlouhodobě hlídá, aby se nestala batůžkářskou zemí, aby významná část peněz z turistiky pomáhala rozvoji infrastruktury pro běžné místní obyvatele a aby vysoká prestiž země nebyla poškozována špatnými službami. Samozřejmě že se najde hodně kritiků takového směřování, jenže historie ukazuje, že taková cesta má mnohem větší šanci na dlouhodobý, udržitelný rozvoj. Masová turistika nebývá věrná, vlétne do země, kde čeká rychlý profit, přitlačí hoteliéry k cenám na hranici rentability, a jakmile je lokalita vytěžená, přesouvá se jinam. Návrat k normálnímu chodu je buď úplně nemožný, nebo velmi dlouhý a bolavý.

Najít kompromis mezi touhou po co největším počtu turistů a rozumným rozvojem je velmi těžké. Povedlo se to jen na několika místech na světě. Zatím má Mosambik své limity. Většina hotelů je hodně drahá. Mosambik je butik a podle všeho ještě pár let bude. Povedlo se to jen na několika místech na světě. Zatím má Mosambik své limity. Většina hotelů je hodně drahá. Cena odpovídá kvalitě, o tom není sporu, ale pro velkou část návštěvníků Jihoafrické republiky je Mosambik příliš drahý. Není to žádný supermarket, kde byste si ve slevě nakoupili pár dnů na bílé pláži. Mosambik je butik a podle všeho ještě pár let bude. Mosambik se zhlédl v příkladu Botswany, která si dlouhodobě hlídá, aby se nestala batůžkářskou zemí, aby významná část peněz z turistiky pomáhala rozvoji.

23

Etiopie je pohodová a bezpečná brání v pokračování rodových k médiím, má vysokou míru nezemě. Až na povodí řeky Omo na tradic. Středověk nesvědčil romangramotnosti, nerozumí složitým jihu země. Zatím je tohle území ostickým duším. A jednou nohou ve právním předpisům a jejich ídlené autentickými kmeny. Žili tu středověku stojí všechny kmeny zástupci nejsou schopni cestovat jejich otcové, dědové a pradědové. v povodí řeky Omo. Nemají nido vzdálených míst, kde se jejich Zdá se, že tu ale dochází k tiché, jak růžové vzájemné vztahy. Je to záležitosti projednávají. Etiopská nenápadné genocidě, která může logické. Řadu století si vzájemně vláda jedná s kmeny v povodí řeky existenci těchto kmenů ohrozit. konkurovaly v omezeném prostoOmo naprosto stejně.

Nám v Evropě to ještě vůbec nedru. Loupily si dobytek, unášely si Vláda naplánovala do údolní ochází, ale ve světě probíhá velmi ženy, zabíjely si bojovníky. Dosáhoblasti řeky Omo přehradní nádrž tvrdý a nesmlouvavý boj o půdu. nout jednoty při jednání s vládou Gibe III. Stavební práce na přehTo není žádný mýtus, ale realita je velmi složité. Vláda si je velmi radní hrázi spustila italská firma dne. To, že se o ní nepíše, protože dobře vědoma, že takové jednoty Saini Construttori na konci roku i seriózní média dávají stále častěji může dosáhnout pouze někdo 2006. Zlý démon, který uzamkne přednost bulvárnějším tématům, zvenku, někdo, kdo se rozhodne údolí a umožní jeho zatopení, se neznamená, že problém neexistuje. bojovat za zájmy starých národů. začal klubat ze země. Dnes je hoMnohé africké vlády zvolily tu nejjJenže působit v regionu mohou jen tová téměř třetina hráze. Vládě ale ednodušší cestu – pronádošly peníze. Své peníze jem nejúrodnější půdy Kdo vyrazí do Keni na safari, chce vidět nabídla Čína a Světová zahraničním společnos- Masai Maru. Je to bezesporu nejslavně- banka slíbila peníze na tem. Etiopská vláda se přenosovou síť. Nikdo rozhodla v roce 2011 pro- jší keňský národní park. Jenže málokdo z investorů nezkoumal najmout úrodnou půdu má představu o tom, jak vlastně Masai dopady na život kmenů v regionu Dolní Omo Mara ve skutečnosti vypadá. Poradíme v povodí řeky. Vláda společnostem z Malapožádala o pomoc i italjsie, Itálie, Indie a Koreje. vám, jak se alespoň trochu zorientovat v skou vládu, ale italská Místo tradičních plodin jeho prostoru. Také dostanete přiručku, média velmi otevřeně se na nejúrodnější půdě celý projekt kde se dočtete všechny důležité informace kritizovala v údolí objevily plodiny a nakonec k dohodě nepro biopaliva a plodiny o místních zvířatech, domorodcích i došlo. Křehké soužití kótované na potravinové duších, které se nevyplatí provokovat. místních kmenů s okolní burze. Kukuřice, bavlna, přírodou je narušeno. palmy na olej, dávivec Nejistota vyvolává emoce (jatropha). Průmyslový způsob společnosti a organizace s platnou a emoce vyvolávají konflikty. hospodaření vyžaduje velká pole. licencí. Jakmile se někdo pokusí Původní kmeny žijící v povodí Velké stroje se svými drapáky zarýo sjednocování hlasu v údolí řeky řeky Omo si během staletí vytvořivají do půdy po staletí obdělávané Omo, ihned o licenci přijde. Je tak ly ojedinělý systém sociálně-ekoprimitivními motykami. Vzniku velmi cílevědomě narušena diskuse nomicko-ekologických postupů, velkých polí bránily a brání vesnice a potírán nesouhlas s jednáním které respektují složité podmínky kmenů žijících v povodí řeky Omo. vlády. „Lidé žijí ve strachu, bojí regionu a zajišťují zároveň živoJsou bez šance. Stále častěji dochází se vlády,“ potvrzuje domorodec bytí pro příslušníky kmene. Tyto k násilnému přesídlování. z kmene Omo. postupy počítají s každoročními Armáda hlídá pronajatá pole Přestože ve většině ústav mají záplavami, které obohatí pole a novostavby v jejich okolí. domorodé národy práva na určinovými živinami. Díky nové půdě Dokonce armáda řídí přesídlování. tou vlastní správu svých území mohou kmeny vypěstovat dostatek Tichá likvidace starodávných a mají zaručené právo vyjadřovat čiroku, kukuřice a fazolí. Systém kmenů pokračuje. V několika se k věcem, které vážně zasáhnou počítá i s přesunem stád v období vesnicích vyhořely sklady s obilím, do jejich života, praxe je úplně záplav na jiná území, kde se v tu byly zničeny pastviny pro dobytek. jiná. Domorodé národy jsou většidobu dá najít kvalitní pastva. Skot, Vesničané jsou cíleně připravováni nou národy bez veřejného hlasu. ovce a kozy jsou pro kmeny životně o obživu, aby vyhladovělí souhlasili Opakuje se to všude na světě. Někdůležité pro produkci krve, mléka, s přesunem a se závislostí na vládní dy se zdá, že to snad musí učit na masa a kůží. Dobytek je zároveň pomoci. Kdo se postaví na odpor, školách pro státní úředníky. Vlády velmi dobrým platidlem a často je je zbit nebo uvržen do vězení. Pro využijí pokaždé toho, že většina používán i jako věno při uzavírání přesun jsou určena pravidla, která domorodých národů nemá přístup sňatků. Kmeny jako Bodi, Daas24

anach, Kara, Kwegu, Mursi a Nyangatom dokázaly najít způsob, jak v tomto složitém a náročném prostředí přežít. Nyní je ale ohrožuje tzv. velká politika, která vůbec nehledí na jejich zájmy.

Kdo vyrazí do Keni na safari, chce vidět Masai Maru.

Je to bezesporu nejslavnější keňský národní park. Jenže málokdo má představu o tom, jak vlastně Masai Mara ve skutečnosti vypadá. Poradíme vám, jak se alespoň trochu orientovat.

Za dva měsíce tudy budou proudit tisíce pakoňů, zeber a antilop a klidná řeka se změní v jedno z nejdramatičtějších míst východní Afriky. Nebyla to odjakživa země Masajů. Ti na území dnešní rezervace Masai Mara (někdy je mylně používán název „národní park“) dorazili až koncem 18. století (1780). Velmi agresivně a nekompromisně zabrali rozsáhlé území, na kterém už po tisíciletí hospodařil kmen Iraqw (můžete se s ním potkat v Tanzanii, v oblasti Lake Manyara) a po staletí kmen Datoga. Divokou přírodu zaplavila stáda skotu.

Začalo hledání soužití Masajů a africké divočiny. Stáda začala vypásat velké plochy a ubylo potravy pro divoká zvířata. Mara ve skutečnosti vypadá. Vláda naplánovala do údolní oblasti řeky Omo přehradní nádrž Gibe III. Stavební práce na přehradní hrázi spustila italská firma Saini Construttori na konci roku 2006.

25

Hitch-hiking Stopování je obecně považováno za něco, co je doménou mladých. A ano, tato premisa je skutečně většinou validní. Ač může být za určitých okolností tento způsob cestování nebezpečný, věnují se mu ročně milióny lidí po celém světě.

26

27

V

e svobodomyslném při tom, jak je v Norsku vše drahé, Nizozemí je cestedy včetně veřejné dopravy, může tování stopem legálstopování ušetřit opravdu nemalou ní, a dokonce hojně sumu. Jezdit stopem je v Polsku podporované. Podél silnic jsou legální už od roku 1957 a cca do vyznačena místa, takzvané zastávky 70. let bylo velmi populární – cespro stopaře, kde se nejvíce daří stotovatelé si mohli koupit brožurky pnout laskavého řidiče. Místa jsou s kupóny, které potom předávali označena cedulemi, říká se jim svým řidičům. Na konci sezóny „liftershalte“ nebo pak řidič s nejvíce v holandštině „lift- I v Eropě jde kupóny mohl obdržet plaats“. Odvoz také o poměrně běžnou odměnu. A i když nejlépe chytíte v uniAkcja Autostop verzitních městech, věc a některé země a prodej brožurek kde cestovatelům rádi jsou pro stopování skončil v roce 1995, vypomáhají zejména trochu lepší, než Poláci ještě pořád studenti. stopaře velmi rádi Norové j s ou jiné. Avšak chnabírají. A pro pověstní tím, že drží cete-li stopovat, většinu cestovatelů pospolu a od cizích asi netřeba dodánebojte se toho. si drží odstup. I když vat, že mají Poláci vám tedy bude chvíli k Čechům opravdu trvat, než chytíte správného řidiče, velmi pozitivní vztah. zkušení stopaři souhlasí s tím, že V Německu nesmí stopaři na jezdit s Nory je jedna velká radost. dálnice, a proto musíte odvoz chyTi, kteří se vám rozhodnou nabídtit buď u výjezdů z benzínek a parnout odvoz, jsou milí a většinou kovišť, nebo stopovat přímo ve měsmluví velmi dobře anglicky. Norsko tech. Mnozí Němci mají stopaře proti stopařům nic nemá, naopak se rádi a ještě raději jim pomáhají. tenhle způsob přepravy snaží podSvezou vás i do míst, která jsou pro porovat. A asi netřeba dodávat, že ně i zajížďkou.

28

Stopování v Německu „V Německu jsme narazili na opravdu vstřícný přístup. Nabral nás řidič, kterému jsme bohužel v autě usnuli. A on byl tak hodný, že pro nás udělal téměř stokilometrovou zajížďku od svého cíle,“ říká Kristina Vítková, která se před dvěma lety zúčastnila cestovatelské soutěže po Evropě Red Bull Can You Make It? Ta se bude konat i letos a její značnou součástí je právě i stopování.

Auta ve Francii musí často zastavovat kvůli placení mýtného, a tak máte možnost rovnou u výjezdu stanic chytit nějakého dobroděje.

Stejně jako v Německu nesmíte ani tady na dálnici, zkoušejte proto štěstí u benzínových stanic a u výjezdů z parkovišť. Pomáhá, když na svou ceduli připíšete písmena S.V.P. (zkratka z francouzského „s’il vous plait“, tedy „prosím“). „Francie byla na stopování výborná na rozdíl třeba od Itálie, kde se taktéž nesmí stopovat na dálnicích, ale stávalo se nám, že nás vyhazovali i od pump a z parkovišť,“ dodala Vítková.

Pavel Klega, rodák z Hlučína u Ostravy, před rokem opus-

til zaměstnání i domov a vyrazil stopem do světa. Jak říká, cílem je cesta, a tak chce objet v průběhu tří let celou zeměkouli. V rozhovoru pro Novinky prozradil, jak se vypořádal se steskem a jak moc tato expedice změnila jeho pohled na život.

Vyrazil jsem na jihovýchod přes Rakousko, Slovensko a Maďarsko.

Až na Slovinsko jsem projel všechny země bývalé Jugoslávie jako třeba Bosnu, Kosovo nebo Makedonii.

Z balkánských zemí jsem navštívil Albánii, Řecko a Bulharsko. Přes Turecko jsem se dostal na Kavkaz a projel Gruzii a Arménii. Íránem jsem vstoupil na střední východ a dále jsem projel Kuvajt a Jordánsko.

Nejprve jsem jel svižně podle plánu. V Gruzii jsem však zpomalil a pobyl téměř tři měsíce, v Íránu rovněž. V Kuvajtu a Jordánsku jsem strávil méně než dva měsíce. Většinou využiji maximální délku víza.

V afrických zemích budu většinou měsíc v jedné zemi.

Přesně ta druhá možnost. Rád se podívám do turistických míst, ale nejraději trávím čas jako správný

cestovatel s místními v nějaké neprošlapané vesnici, kde jsou vždy ti nejsrdečnější lidé.

Teď se nacházím v Jordánsku. Ještě tady pobudu cirka dva měsíce. Dále pojedu do Egypta a tím začne africká expedice. Prve však chci zpracovat všechna videa, která jsem celý rok natáčel ve formě seriálu, který pravidelně publikuji na internetu.

29

30

HOLANDSKO Nechejte se zlákat zemí Van Gogha, nepřeberným množstvím druhů a barev tulipánů, vůní sýrů a větrných mlýnů. Navštivte Nizozemsko.

Právě teď začíná to pravé období, kdy byste při svých cestách a vymýšlení dovolených neměli vynechat Nizozemsko.

T

ato země nabízí mnoho zajímavých turistických cílů po celý rok. Zejména však na jaře, kdy je celá rozkvetlá a nádherně zelená, je úchvatná.

Cestovní kanceláře nabízejí velké množství zájezdů do této destinace, a to zejména na jaře s prohlídkou Amsterdamu a největšího květinového parku Keukenhof. Tato země nabízí i mnoho dalšího. Neváhejte si ji procestovat se zkušenými průvodci nebo po vlastní ose. Pokud rádi cestujete autem, počítejte, že na trase z Prahy do Amsterdamu strávíte přibližně 9 hodin jízdy. Cestou se však vyplatí zastavit i v některých dalších městech a lokalitách, které by bylo škoda minout. Výhodou je, že dálnice v Německu a v Nizozemsku nejsou zpoplatněné. Pozor ale dejte na rozdílné maximální povolené rychlosti na dálnicích a mimo obce, než jsou u nás. Na dálnici byste měli jet do 120 km/h a mimo obce pak 80 km/h. Pravidla jsou tu všeobecně dodržována. Taktéž si dejte pozor na cyklisty, a to zejména v obcích.

Do Amsterdamu létá také několik přímých spojů. Doba letu je pak přibližně 1,5 hod. Letiště Schiphol je obsluhováno i vlakovým spojením. Zastávku naleznete hned před terminálem. Do centra Amsterdamu vás vlak dopraví za 20 minut nebo do Haagu za 30 minut.

Do Nizozemska můžete jet také autobusem, a to buď v rámci vybraných zájezdů, nebo můžete využít pravidelné autobusové linky.

Jejich odhadovaná doba jízdy je pak přibližně 16 hodin.

V Nizozemsku je hned několik měst a atraktivit, které stojí za to navštívit. Ve srovnání s Českou republikou pak počítejte s vyšším vstupným. Doporučujeme proto zakoupit tzv. Holland Pass, který je hned v několika variantách. Zlevní vám vstupy do vybraných památek a některé nabídne zcela zdarma, současně do většiny z nich získáte tzv. prioritní vstup. Ten oceníte zvláště na jaře, když celé Nizozemsko nádherně kvete, ale současně je plné turistů. Vyhledávané turistické cíle pak mají dlouhou čekací dobu. Je zbytečné ji strávit ve frontě. Samozřejmě záleží na vašem uvážení, co vás láká v Nizozemsku podniknout, a to i s ohledem na čas.

Mezi další výhody Holland Passu je knížka průvodce zapojených objektů s otevírací dobou i s mapkami větších měst. Součástí jsou také slevové kartičky do vybraných restaurací a kaváren nebo i obchůdků se sýrem. Pokud chcete mít na cestu vše připravené, můžete si ho objednat i do České republiky.

Chcete-li poznat život místních a jejich historii, navštivte velké Open Air Museum plné příběhů i v dnešní době. Na ploše několika hektarů, kde můžete cestovat místní tramvajkou, naleznete domy, mlýny, lékárny, nemocnici, kavárničky, prodejny. Cestou se však vyplatí zastavit i v některých dalších městech a lokalitách, které by bylo škoda minout. Výhodou je, že dálnice v Německu.

31

V Nizozemsku se vyplatí mít s sebou nepromokavou bundu, a to v každém ročním období.

Vyhledávaným cílem je Keukenhof, největší květinový park v Nizozemsku .

Nizozemsko je spojené s koly, která opravdu můžete potkat na každém kroku.

Neváhejte a poznejte tuto zemi ze sedla i vy!

Kolo si můžete půjčit opravdu téměř všude.

Vyplatí se pak zejména v největší přírodní rezervaci v NP Höge Veluwe, který nabízí více než 40 km cyklostezek. V areálu můžete chodit také pěšky, ale s ohledem na jeho rozlohu je výhodnější jeho poznávání na kolech. Ta si můžete zdarma půjčit na několika stanovištích po areálu. Budete zde obdivovat nádhernou přírodu, ale také poušť. Lákadlem je Kröller-Müller Museum s unikátní sbírkou obrazů, a to zejména francouzských malířů, jako byl Cézanne nebo Monet, ale také s vybranými díly Vincenta Van Gogha.

Chcete-li si pohrát a současně vidět z Nizozemska co nejvíce, zavítejte do interaktivního muzea Madurodam v Haagu.

Na venkovní ploše o 18 000 m2 naleznete 32

makety miniatur holandských měst, památek, sýrových trhů a mnoho dalšího.

Přičemž některé modely můžete sami dále rozpohybovat. Máte tady tak jedinečnou možnost spatřit letiště Schiphol, Královský palác, přístav v Rotterdamu, ale také dům Anny Frankové, věž v Utrechtu, Haagu nebo Rijskmuseum v Amsterdamu aj. Vyhledávaným cílem je Keukenhof, největší květinový park v Nizozemsku se sedmi milióny květin na 32 hektarech. Tisíce druhů tulipánů a všech možných jarních květin vytvářejí na 800 různých variací, které jsou každoročně obměňovány v závislosti na tématu. Letošek se ponese v duchu tzv. zlatého věku. Pro neopakovatelné kouzlo je park pravidelně navštěvován nejen turisty, ale také místními. Na své si zde přijdou i děti, pro které je tu připraveno několik hřišť a dalších aktivit. V letošním roce se brány otevírají již

během velikonočních svátků, a to od 24. března do 16. května 2016. Jako jedna z mála lokalit nechává návštěvníky nasát atmosféru od ranních 8 hodin až do 19.30. Cestujete-li se psem, můžete s ním Keukenhof navštívit. Nicméně vstup do dalších květinových pavilónů a restaurací nemá dovolen.

Amsterdam V hlavním městě, Amsterdamu, můžete obdivovat holandskou i moderní architekturu. Velmi rušné a živé město nabízí hned několik možností, jak ho poznat. Neváhejte a vydejte se na projížďku s výletní lodí po kanálech v centru města.

Nasát atmosféru můžete i v několika významných muzeích.

Milovníci umění ocení zejména Van Goghovo muzeum, Stedelijk Museum a také Rijksmuseum. Do nich ale doporučujeme mít předem zakoupené vstupenky nebo Holland Pass pro prioritní vstup. Fronty tu mohou být i několikahodinové.

V přístavišti vás pak zaujme velké námořní muzeum, které vám umožní navštívit i dvě přistavené staré lodě. Mezi navštěvovaná místa patří také Dům Anny Frankové. Téměř v centru Amsterdamu se nachází také zoologická zahrada Artis, která je současně botanickou zahradou, planetáriem, ale i geologickým muzeem. Zajímavá jsou i akvária plná nejrůznějších mořských ryb, ale také akvárium nabízející pohled do života místních kanálů. Pozdravit tady můžete i sloního samce Mekonga, který dříve žil v pražské zoo.

Amsterdam je velmi živé město, a to zejména v noci.

Naleznete tady různé restaurace a coffee shopy, mezi zajímavou čtvrť patří zajisté Red Light District. Jelikož je v centru nedostatek parkovacích míst a s ohledem na lokalitu, kde neexistují téměř podzemní garáže, nedoporučujeme sem zajíždět automobilem. Využijte dostupnou hromadnou dopravu. Při zakoupení denních i vícedenních jízdenek nezapomeňte lístek vždy projet turniketem před vstupem do daného dopravního prostředku, ale i při výstupu z něj.

Stejně tak jako je Nizozemsko spjato s tulipány, je spojeno i s obrazem všudypřítomných mlýnů. Větrné mlýny, které k této zemi bezpochyby patří, můžete obdivovat volně zasazené v přírodě i v některých městech. Mezi turisticky navštěvované oblasti patří zejména Kinderdijk s 19 mlýny z 18. století, které jsou zapsány na seznamu dědictví památek UNESCO, a dále skanzen Zaanse Schans. Mezi top cíle patří i rybářská osada Marken a Volendam, mezi kterými vás přepraví výletní lodě. Vyhlášené jsou také sýrové trhy, a to například v krásném zachovalém městě Alkmaar. Na severu ve Waddenzee najdeme několik ostrovů nabízejících nádhernou, zachovalou krajinu.

Největším z nich je ostrov Texel, oblíbený cíl pro letní dovolené i pohodové prodloužené víkendy.

Typické pro tuto oblast jsou mělčiny, a to zejména při odlivu, kdy se můžete procházet daleko od pevniny. Na ostrově naleznete velké množství ovcí, zejména na jaře, kdy se rodí jehňátka. Těch tu pak bývá na 20 tisíc. Chcete-li si pohrát a současně vidět z Nizozemska co nejvíce, zavítejte do interaktivního muzea Madurodam v Haagu.

33

FOTÍME NA CESTÁCH Každým rokem se na pobřeží ostrova Jižní Georgie shromažďuje největší klub rváčů na světě. Připlouvá sem na tři sta tisíc rypoušů sloních. Nikde jinde na naší planetě není k vidění tak obrovská koncentrace těchto zvířat.

R

ypouš sloní. Jeden z nejtajemnějších mořských savců. Dodnes se o jeho životě příliš neví. Samci rypoušů dorůstají až šesti metrů a mohou vážit více než čtyři a půl tuny. Tolik jako tři osobní auta. Samice tak impozantních rozměrů zdaleka nedosahují. Mohou vážit i desetkrát méně než samci. Většinu svého života stráví rypouši v moři. Na pevninu se cíleně vydávají pouze v době rozmnožování a línání.

O jejich životě v moři se toho až donedávna mnoho nevědělo. Sledovat tato zvířata v rozlehlém oceánu není vůbec jednoduché. Teprve díky satelitní technice se vědcům podařilo zmapovat jejich migrační trasy dlouhé tisíce kilometrů. Rypouši patří mezi potápěčské rekordmany. Jsou schopni se potopit do hloubky až dvou kilometrů a vydržet pod hladinou i dvě hodiny.

Na Jižní Georgii ale nežijí jen rypouši. Tento izolovaný ostrov v jižním Atlantiku kypí bohatým životem. Na plážích hnízdí statisícové kolonie tučňáků patagonských, oslích, uzdičkových a žlutorohých. Ve vysokých skalách zase albatrosi vyvádějí své mladé. Nejznámější z nich je albatros stěhovavý – pták s největším rozpětím křídel na světě, které může dosahovat až tři a půl metru. Daří se tu i lachtanům antarktickým, jejichž počty se v posledních letech na Jižní Georgii stále zvyšují.

Harémy samic Ne vždy se tu ale zvířatům dařilo tak dobře. Velrybářská éra zasáhla kromě velryb i lachtany a rypouše sloní. Ti byli stejně jako velcí kytovci loveni ve velkém pro tuk. Tato jatka skončila až v šedesátých letech minulého století.

Dnes už se rypouši mohou na Jižní Georgii vracet bez obav. Samci připlouvají jako první a čeká je nelehký úkol.

Musejí si v konkurenci ostatních samců vybojovat své místo na pláži.

Vítězové si vybudují harémy, které mohou mít až padesát samic. Samci si musí své vydobyté pozice neustále hájit. Tvrdé souboje jsou velmi vyčerpávající. Ve vrcholné formě proto průměrný samec vydrží maximálně dvě až tři sezony. Období páření je náročné i pro mláďata, kterým hrozí skutečné nebezpečí. Pokud se připletou do cesty roztouženému samci, může to pro ně skončit i smrtí.

Většinu mláďat ale naštěstí tento osud nepotká. Rypouší samice jsou pečlivé matky. Během kojení nežerou a ztratí až třetinu váhy. Zato mláďata za čtyři týdny naberou až sto kilo. Brzy nastane doba, kdy je matky opustí…

Zbývající čas na ostrově se musí pořádně využít. Připravit se na vstup do elitního klubu rváčů není nic jednoduchého. Koncem krátkého antarktického léta se i mláďata vydají na cestu. Zmizí v tajemném podmořském světě, o kterém toho stále moc nevíme. Jejich stopy se v písku Jižní Georgie znovu objeví až za několik let. Juraj Kudjak je jedním z mála, a v Čičmanech jediný, kdo tradici udržuje. Není to bača, nýbrž restauratér, majitel krámku se suvenýry a uměleckými předměty a původní profesí projektant. Povídáme si o zdejších tradicích a čičmanský patriot se ani nepochlubí, že víska, v létě hojně navštěvovaná turisty, je krásná i díky němu.

O tom, že se zabývá také opravou a stavbou tradičních dřevěnic a propagací zdejší kultury se dočtu až později.

Stejně tak o tom, že měl dříve úspěšnou kariéru na britských ostrovech, přednost dal ale nakonec venkovskému životu v místě, kde žili i jeho předkové a kde se on sám narodil. V tomto ohledu jsou Kudjakovi rovněž výjimeční, neboť zatímco ostatní mladí se vydávají do měst za prací, oni zvolili obrácený postup. „Tohle byly hospodářské budovy po rodičích, tak se teď o to starám,“ vykládá Juraj Kudjak o své restauraci. „Je to jedna z nejstarších chalup v Čičmanech, má asi 250 let. Tady v té místnosti byl do půlky hnůj,“ naznačuje rukou, kam až sahala chlévská mrva, než se pustil do velké rekonstrukce. Namísto chléva tak sedíme v útulné restaurační místnosti s příjemnou atmosférou vyzdobenou předměty neodmyslitelně patřícími ke slovenskému venkovu. „Je tu ještě jedna mladá rodina, která má penzion. V létě je to fajn, ale zimní období, které trvá v podstatě půl roku, je úplně hluché. Lidé z nedaleké sjezdovky sem nepřijdou, tam si zalyžují i občerství se,“ charakterizuje Juraj povahu turistického ruchu v obci, která není jen tak obyčejná slovenská ves. Podobně jako v jiných osadách i zdejší obyvatelé se dříve hojně zabývali salašnictvím, chovali ovce, nosili kroje a jiné tradiční oděvy a dodržovali mnohé zvyklosti v různých dobách, ať už vypravovali svatbu nebo pohřeb, nebo slavili narození dítěte. Davy turistů sem ale jezdí především kvůli podobě místních chalup. Patříte-li k fanouškům sportu, pak jste jistě v roce 2012 sledovali olympijské hry v Londýně. Bývá 34

už zvykem, že sportovci z každé země obléknou na slavnostní ceremoniály designové oblečení a všechno okolo dané výpravy je vyvedeno v jednotném stylu. Slovenští olympionici se tehdy oděli do slušivých kostýmů, jejichž významným motivem byly bílé ornamenty na tmavém podkladu. Právě takové, jaké můžeme vidět pouze a jedině na čičmanských dřevěnicích. Zatímco u jiných výprav si tedy s daným úkolem lámali hlavu významní designéři, nápadité prvky slovenských stejnokrojů vymysleli obyčejní lidé z Čičman již asi před 200 lety. Zdejší domy svou výzdobou na vnějších stěnách připomínají pohádkové perníkové chaloupky a inspirovat se jimi nechal například i známý architekt Dušan Jurkovič.

Vznik tradice je přitom velmi prostý. „Čičmany stojí na mokřadu, takže naši předkové potřebovali své domy izolovat od vlhkosti. Proto je natírali vápnem zvenku i zevnitř. Později, když už měly chalupy kamenný základ, tak jednu místní ženu napadlo, že tím vápnem namaluje různé ornamenty na své okenice. Tak jednoduché to je,“ vyprávěla nám Natália Čerňancová, průvodkyně ve zdejším muzeu, jež stojí jen malý kousek od Jurajova obchůdku. „Malování se pak rozšířilo, lidé na své dřevěnice dávali to, co viděli kolem sebe v reálném životě. Najdete tam různé zákruty, beraní rožky… Souvisí to také s kroji. Vychází to z praktického a směřuje k estetickému. Ale šipky jsou jen šipky a srdce jen srdce, nic víc,“ dodala dívka, jejíž výklad provázely blesky a hlasité hromobití, takže naše prohlídka měla o to romantičtější nádech.

Poutavé expozice a přehledné informační tabule ve dvou budovách muzea návštěvníky informují o tradicích i běžném životě v Čičmanech. O lesním hospodářství i o chovu dobytka a trávě, kterou dobytek spásal, o tom, jaké houby sbírali zdejší obyvatelé („Čičmanci“) v lese a kterak chlapci rukama lovili ryby či raky v potůčcích a jak používali valašky. Ale také o tom, jak rodiče mluvili dětem do výběru partnerů, přičemž dbali především na věno, jak ženy pily lektvary plodnosti a jak poté, když se zadařilo, vypadal domácí porod a jak se veselilo a zpívalo na křtinách. A také jak Čičmanci vyprovodili zemřelé příbuzné z tohoto světa. Prostě o všem, jak se tu žilo a v některých ohledech snad i ještě žije.

Dozvíte se ale i o tom, co se nosilo. Takové pletené ponožky byly samozřejmě součástí krojů, čímž se opět dostáváme zpět do restaurace k Juraji Kudjakovi, který zatím donesl na ukázku několik rozpletených kousků. „Nevím, kdy to přesně začalo, hádám tak dvě stě let.

Muži, když chodívali pást ovce nebo krávy, měli na horách spoustu času. A ten čas trávili tak, že drugali, prali a barvili vlnu a pletli z ní ponožky. Pánské se jmenovaly kopytcia a dámské nohavičky,“ vykládá Juraj o práci, kterou si pastevci krátili dlouhý čas. On sám se k řemeslu dostal jednoduše tak, že jedny takové kopytcia potřeboval obléct ke svému kroji. Zašel proto za mužem, který se ještě tradiční činnosti věnoval.

35

SIDETRACKER • ENERO 2017 • 1,59 € 36