P. Formše Osm Srdcadel by Lumen Aventini / EZT

P. Formše OSM SRDCADEL Novoročenka Spodních proudů přátelům a známým na rok MMXVIII

Vydaná nakladatelstvím Ears&Wind Records skrze edici Lumen Aventini V Brně Léta Páně MMXVIII

První Srdcadlo eď.

Je popraskaná, nenápadná a zašlá, kousek od Kozího plácku, okolo okapové roury pokrytá

rozlehlými, hustými pralesy nazelenalého mechoví, nížinami na kámen opadané omítky, moří to zběhnuvších se puklin, věru: atlas čítankovitého příkladu pomíjivosti, oduchovnělé čistoty zániku, tedy dění: díla korunovaného samovolnou transformací uměle vytvořeného prostoru v čirý pocit, jehož plodem je zmoudření: jablko smíření se s tím, že ten co tvoří, tedy stvořitel, ještě nemusí být věčný, ale jen něco z něj: třeba stín, který spatřili ti druzí… Je hřích to jablko utrhnout a sníst, či nevidět ho?… Odbije půlnoc a z šera na jejím temnějším konci vystoupí strašlivá fena z Haštalského náměstí, fena, nikdy nikým neviděna, fena vymyšlená, fena, která tudy každou noc prochází cestou do špitálu U milosrdných bratří, kde v chladu márnice počítá nebožtíky a je-li jich třináct, pak vyje tak teskně, že pláče 9

i měsíc… I ta popraskaná zeď se orosí… A kaluže, které se potom ráno třpytí u její paty, mají nahnědlou barvu krve a jitřní červánky na nízké hrůzné obloze vypadají jako obrovská, v divokém šedokalném oceánu plovoucí, rozervaná Kristova žebra, podobna tem z jednoho špatného obrazu umučeného Božího syna v kostele svatého Prokopa na Žižkově. „Po smrti budu deštěm růží milosti zemi oblažovat“, stojí tam napsáno o kus dál, pod sochou svaté Terezie… Ta se mi jednou zjevila, svatá Terezie. Její ruka ale byla černá a z brokátového věrtochu namísto poupat rozsévala popel. Skučel vítr, bylo šero, zima a kříž, který se jí houpal nad temnou rýhou mezi prsy, byl uhnětený z chleba… Je jedním z oněch míst (mnoha či mála?), kde pomyslná dokořán rozevřená náruč genia loci bezezbytku uchvacuje vědomí, jakoby stínuje, retušuje doopravdy viděné, uspává… a ten vtíravý, lepkavý, odbývaný a neodbytný pocit čehosi „za“ náhle s mrazivým klidem a jistotou odkládá mlžnou 10

roušku a hle, je přirozený zde, a mocný, a člověku nezbývá než se bud stydět, divit anebo utéct. Nikdy však: pochopit… Tedy sním: zjevení tu pořádají bujaré orgie a hodokvasy s hodinou po soumraku, opíjejí se pomerančovým vínem světla luceren, mazlivě tančí nazdobeni promarněnými vteřinami zahozeného lidského času jako zablácenými stříbrnými penízky, smějí se a z vrcholu toho rozpustilého sebeoslavného rauše nám na oplátku házejí své kosti… Zeď. Jistě pamatuje pohádkové časy starého Josefova… Obětoval bych deset dní života, abych mohl na deset minut usednout v poslední radě biografu jejího vzpomínání… jsem ale člověk: špatný čaroděj… jen občas, když na ní sáhnu, když jí, nevím proč, pohladím, je mi z konečku prstu cítit prazvláštní směsice zatuchliny, česneku a jemné vůně naředěného octa…

Druhé Srdcadlo aní Teplá má nemocné nohy a často, třeba i po

několik týdnů, neopustí své dvoupokojové království zažloutlých, vrásčitých vzpomínek

dýchavičného přemýtání, říši obroušených pohledu na Letnou a na Malou Stranu, svoje doživotí… Ani na okamžik: ona totiž ještě ke všemu i špatně spí, stařičká paní Teplá… Ta paní Teplá, paní, která žije v dome U zlatého preclíku v Tomášské ulici v Praze a od které se mi dostalo již mnoha požehnání, moc dobře ví, že její přezrálá současnost odehrává se již ve světě docela jiném než je ten, ze kterého za ní jednou týdně přicházím já. Snad proto jsou ta její požehnání, dávaná modrýma očima s jedinečnou vřelostí Netoužícího, pro mne tak mocná, tedy i magická a potřebná, možná proto jsou ta její požehnání opravdu požehnání… Chodím si pro ně rád. Za tu trochu špinavé práce s uhlím to stojí: strádají se a člověk s citem je nekoupí. Vždyť: jsou přeci knihy růže, které stačí vzít 12

do rukou a potěšíš se, a stejně tak jsou i sametová místa a diamantoví lidé, na které stačí vzpomenout, aby si člověk odpočinul, aby se utěšil… Těm bez citu jsou taková požehnání k ničemu… Popraskaný dům, ve kterém paní Teplá žije má, pochopil jsem, krásu trojí: Krásu venkovní, krásu fasád, podloubí, říms a portálu, štítu, arkýřů… Krásu vnitřní, takovou tišší, hlubší, melancholičtější, krásu dvorku, sklepu a pavlačí, krásu litinových umyvadel, výklenku, točitých schodišť s kovaným zábradlím, zažloutlých pelargonií, pověšeného prádla a vůní a skřípání, dotýkání se… A krásu nejtajuplnější, krásu duchu, kteří v podobě lidí mu dávají život. Ne slzami a potem, ale casem, minulostí píšou po jeho zdech svoje jména a svoje příběhy, oživují ho z generace na generaci rituálem ve kterém moment neznamená všechno: neznamená nic! A paní Teplá, stará a moudrá jako kněžka z posledního patra, ví, že skřítci co v tom dome haraší, jsou kustóti z Boží milosti, kteří tu střeží nedotknutel13

nost právě té třetí krásy… Proto mi žehná, aby mne netloukli po prstech když se dru, cizinec tady, s plnými uhláky po vyšlapaných schodech a abych neoslepl, když potom s rukama voňavýma pětikorunovým mýdlem odcházím dlouhým nízkým průchodem s valenou klenbou a lunetami, z opačné strany skrze ten podivuhodný kamenný tubus myšlenkového procitání, který ústí do té Mikulášskému chrámu bližší třetiny Tomášské ulice, kde prach, jak říkává paní Blabulová z Dražického náměstí, už není to stříbrné mrholení, co bývalo dřív…

Třetí Srdcadlo nes ráno

v holešovické tržnici našel jsem

chrousta. Ležel na zemi, na zádech, bezmocně mával nožičkama a chrastil. Chroustil. Napadlo mne, že by ho mohl někdo zašlápnout a že už se v těchto místech naumíralo dost. (Bylať tržnice ještě před nedávnem městskými jatkami.) Vzal jsem ho tedy do dlaně a odnesl o kousek dál, na strmý břeh Vltavy, 15

kde jsem toho brouka položil do trávy. Sledovala mě při tom z nástupního ostrůvku tramvaje velice krásná a elegantní dáma a tvářila se jako bych prováděl nějakou.... ano, nějakou nechutnost. Asi si nevšimla, že tady běží o život.

Čtvrté Srdcadlo a nízké římse šestitřípatrového domu v Dlouhé

ulici seděl žebrák. Nohy v pracovních bagančatech měl pokrčené po žebráckém způsobu a na

zemi před ním ležela pohozená žaludská osma. V ruce držel otevřený kapesní nožík a rýpal si jím v opuchlém strupatém palci, který křečovitě svíral mezi prostředníkem a ukazovákem. Na kartě ležela hromádka mincí a o kousek dál práchnivělo hnědožluté psí lejno. Takový oltář bídy... Z šestitřípatrového domu vyšla kněžna Julia. Je velitelkou tajného spolku větrných žen. Mnohokrát jsem si s ní povídal: nenastydlo mi při tom v uších a u srdce mne hřálo. Její krvi prý uloupily pět tisíc duší a ona teď koná dobro. Žebrák se po ní podíval. „Dobrý den!“, pozdravil jsem nahlas. „Dobrý den“, odpověděla mi a usmála se. Oslovoval bych jí madam, ale bojím se, že by se urazila. Myslím totiž, že ona neví, že i já se sem utíkám, za ta umolousaná vrata, k těm popelnicím.... 17

Okolo nás, směrem od Staroměstského náměstí, projela drožka. Rychle jsem zavřel oce a vrátil se o sto let zpátky. Žebrák měl na sobe vyšisovanou vojenskou uniformu, dřevěnou nohu, kněžna Julia byla mladá a krásná a já jsem jí říkal madam… Zamotala se mi hlava. Zase jsem oči otevřel a hned si všimnul, ze kopeček mincí je o něco vetší. Velitelka tajného spolku větrných žen zmizela bůhví kam… Z šestitřípatrového domu sálalo teplo. Žebrák pospával a na Vltavě táhle a hluboce zahoukal parník. Opřel jsem se o kandelábr, nechal se hladit sluncem a přemýšlel o tom, jaké to asi je, Když někomu ukradnou pět tisíc duší. Je to určitě méně, napadlo mne a vybavil jsem si šedivou tvář kněžny Julie, než Když člověku ukradnou jednu: tu jeho. Udělalo se smutno. Nebe se, nezvykle a rychle a tiše, zahalilo pěti tisíci mraky a já si za nic na světě nemohl vzpomenout, jestli právě tableta chvíle není nejdůležitější ze všech těch, pro které jsem se narodil. V takovém okamžiku je nejlepší zaposlouchat se do tepu svého srdce. Štěká-li jako liška, něco se 18

děje. Například jako onehdá, toho večera když rádio ztichlo a já pochopil, že nikdy, nikdy! nemůžu zůstat sám, slyším-li to co vlastně neslyším, ale vím o tom. Stál jsem v kuchyni opřený o kredenc a okno v ložnici přede mnou se zevnitř i zvenčí zalilo mlhou a já naprosto jistě věděl, že právě Teď spatřil jsem tajemství, i když vidět ve skutečnosti nebylo nic. Ale hovořit o skutečnosti je asi dost hloupé. To smutno, to smutno bylo tenkrát úplně stejné jako dnes. 19

Z poza rohu se vybatolila paní Malá. Ovšem, že i ona je ze spolku větrných žen: nemohla by se jinak dožít svých stopětašedesáti požehnaných jar! Odpověděla mi na pozdrav a zmizela v průchodu. Žebrák se tetelil radostí a proti znovuzrozenému slunci si prohlížel matný peníz. Tak jako vždycky nesla ta roztomilá růžová babička s sebou síťovku a v ní dva balíčky sušených meruněk pro pana Bínu. Ó, pan Bína! Smrt ho ohlodala až na kost, ale na osud je krátká: pan Bína má den ode dne stisk ruky daleko pevnější než kdykoli předtím. To parte, co ho před týdny odvál vítr, sem nalepili uličnici… Paní Malá má dva psy. Takové svoje ochránce, rozdávače radosti, opravdové Dominicus Cani, které ještě nikdo nikdy neviděl odpočívat. Pes Černý je bratr psa Hnědého o jeden den mladší, ale jako nápad, jako Nápad jsou dvojčata. Ve snu jsem se dozvěděl, ze když na ně budu myslet třista třicet tři hodin, najdou si mne kdekoli na světě a budou mi nosit štěstí. Nedozvěděl jsem se ale, odkud ho budou nosit a nebudou-li ho někomu jinému krást. Psi čekali venku, hráli si se mnou a zatímco jsme 20

skotačili a radovali se, o kus dál, na jednom pražském mostě, se uprostřed chodníku posadila sešlá a unavená labuť. Nikdo nevěděl, proč se z posledních sil doplahočila právě tam. Dobří lidé jí nosili trávu a nalámané rohlíky a ona tam seděla a dělala pod sebe… Takový oltář bídy. Já jsem jí nepřinesl ani stéblo. Ani ten falešný žebrák jí nic nepřinesl, ani paní Malá, která všechny sušené meruňky vysypala na porculánovou mísu pana Bíny a třista třicet tři hodin už té labuti nezbývalo. Snad kněžna Julia šla náhodou kolem a jemným dýchnutím jí načechrala peří…

Páté Srdcadlo víle,

kdy se probouzejí labutě a hejna racků polekaných vášní se tiše snášejí z hlubin

nebes, chvíle, kdy černý muž ve tmě zívá a chce se mu spát, chvíle plodná a zřetelná, protože chvíle na pomezí… Časně z rána druhého po lednovém úplňku zapadá měsíc při pohledu z Čechova mostu do načechrané tmy nad Letnou.... Na druhé straně už se pomalu dere ke slovu slunce a tak poslední, zprvu pohádkový akt měsíční, pozvolna hořkne příchutí tragična souboje dvou v kráse, v poesii rovnocenných princátek. Druhé je prvému otcem a prvé druhému zrcadlem. Ovšemže vím: hrají si, okousaný peníz s jiskřičkou... Ovšemže vím: přece ti bledí, modrozelení andělé 22

z piedestalu pseoudoiónských sloupců na obou koncích mostu ožívají tehdy a zlatou ratolestí moudře žehnají oběma spravedlivým, rovnoceným dílem… Ovšemže vím, sním příliš: dva svetlonoši zdobící kamenné pilíře po jedné straně, Den a Noc, jsou mi podvědomou připomínkou Radostné zvěsti: snad čtvero pochodní v jejich rukách a dva páry trojhlavých, okřídlených hadu, hadů-draků na straně druhé, stejnou smyčkou a sepětím myšlenek zas symbolem Zjevení svatého Jana „Et proiectus est draco ille magnus, serpens antiquus…“1 Sním příliš a černý muž ve tmě zívá a chce se mu spát.... „Ó malé slunce maličký měsíc ó zbytečný most…“ 1„I svržen jest ten drak veliký, had starý“, sv. Jan 12/9 23

Šesté Srdcadlo nes v poledne

jsem ležel na kamenitém břehu

Drozdího potoka. Kouřil jsem a pozoroval jak si voda hraje tím, že teče. Vstal jsem, kleknul si a na dlouho ponořil hlavu pod hladinu. Otevřel jsem oči: zlatavé bílo. Cinkaly kapky a zvonily zvonky nezralých borůvek....

Co asi provedli slimáci, že nemají domečky?

Sedmé Srdcadlo nes v podvečer,

pod okny chrámu Páně a svaté Ludmily,

ohlašovali se Vánoce plnou kádí krve a polomrtvých kaprů. Pršelo. „Bože“, chtěl jsem se v duchu zeptat a vyčítavě se zahledět někam do tmy za ty dvě mohutné věže nade mnou: „kam se podělo všechno to hezké?“ Včas mě ale napadlo, že už přece dávno vím, že je to blbost, takhle se ptát. Už to vidím: na Štědrý den brzy ráno 26

se ze sakristie vyplíží jako moronos zahalený pan farář a nikým nespatřen nabere trochu té šlichty, toho potu Vánoc do kropenky. To proto, aby si věřící až půjdou z půlnoční mohli povídat o tom, že viděli zázrak. Chudáci kapři: jak k tomu přijdou?

Osmé Srdcadlo o tři večery svítil nad Prahou měsíc. Po tri veče-

ry plížil se jasnou oblohou od východu k západu nad roztěkaným městem a pokaždé, když

se mu do cesty postavilo pyšné ostří malostranské mostecké věže, zpomalil trochu, pohrdlivě si změřil trojici reﬂektoru nad hospodou U tří pštrosů a v jejich bílém, ostrém, cirkusáckém světle pak i tu kamennou krasavici, která našla odvahu se s ním měřit. „Nahá!“, pošeptal jí vždy o něco hlasitěji nebešťan měsíc jazykem obru a hle, ona se pokaždé vskutku zastyděla, sklonila se nepatrně a nechala ho důstojně proplout nad Malou Stranou… Na vlastní oči jsem to viděl, když jsem po tři lednové večery za sebou postával na Dražického náměstí, kouřil jsem a díval se na nebe…

Redakční poznámka Osm zde otisknutých textů pochází se sbírky P. Formše Srdcadla (1994 – 1996). Sbírku Srdcadla připravuje k vydání nakladatelství Ears&Wind Records v edici Lumen Aventini na rok 2018.

P. Formše Osm Srdcadel Novoročenka Spodních proudů přátelům a známým na rok MMXVIII Redigoval, obálku navrhl, typograﬁckou úpravu a sazbu písmy Trivia Humanist a Negro (ze Střešovické písmolijny Františka Štorma) provedl EZT Redakčně spolupracoval Honza Bartoň V Brně Léta Páně 2018 www.spodniproudy.cz www.drevenacikada.cz