UNDERGROUND RE-PUBLIC by UNDERGROUND

ÚNOR/BŘEZEN 2016 — RE‑PUBLIC

UNDG.CZ

SUPPORT US — PODPOŘTE NÁS

SLOVO ŠÉFREDAKTORKY

VSTUP ZAKÁZÁN?!

UMĚLECKÁ ŠÉFKA DPB:

DIVADLO V ZAJETÍ HERCŮ

VIZVÁRY CHCE ZLEPŠOVAT

SPOLEČNOST

HODNĚ VS. MÁLO

DOPIS Z VARŠAVY

NOVINÁŘSKÉ KRÉDO

POLITICKÝ BOJ

NEJDE JEN O ORANGUTANY

MÓDA V PROMĚNÁCH ČASU ANNA LÍSALOVÁ DOPORUČUJE

REDAKČNÍ ANKETA

O FIKTIVNÍ BUDOUCNOST

twitter.com/casopisundg

Distribuční místa našeho časopisu:

facebook.com/casopisunderground

Ostrava: Fiducia, Trojhalí, PLATO, Galerie Beseda, Ojero, Sádrový ježek, Cooltour, VŠB‑TUO kancelář SUS (PorB207)

youtube.com/undgcz instagram.com/undgcz

Časopis Underground www.undg.cz Časopis pro bdělou omladinu, studenty, umělce a lidi, kteří milují kulturu a zajímá je Ostrava. underground@undg.cz Šéfredaktor Nikola Ulčáková +420 776 394 780 sefredaktor@undg.cz ulcakovanikola@gmail.com Korektura Marek Ondruch Martina Řezníčková Sazba a grafická úprava Matěj Doležel Jakub Mynář Editace Nikola Ulčáková

Registrace MK ČR E 20393 ISSN 2336-6079

Praha: Back Yard

Hlavní vydavatel Stavovská unie studentů Ostrava www.susostrava.eu Hladnovská 22/1433 710 00 Ostrava IČ: 22828711

Frýdek‑Místek: Knihkupectví Kapitola Raškovice: U Bobra Brno: Ebisu

Místa, kde je možno si časopis pročíst:

Tisk ŠMÍRA‑PRINT,  s. r. o. Ostrava‑Kunčičky Vlastní distribuce underground@undg.cz Ve vybraných kulturních prostorách po ČR. Periodicita Číslo 5 žije, první naděje v novém roce. Edici šesti čísel uzavřeme na jaře. © Všechna práva vyhrazena. Časopis Underground

Ostrava: Knihcentrum, Minikino kavárna, Ostravanka – Milíčova ulice, Knihovna OU, Studovna Fakulty umění OU, Kavárna knihkupectví Academia, Stará aréna, Fér Café, Klub Atlantik, Čajovna na Rynku

Frýdek‑Místek: Kino Vlast Praha: Klementinum

Foto: Radomil Martinec

Text: Nikola Ulčáková

#EDITORIAL

Naše vážené čtenářky, vážení čtenáři, číslo pět žije! Téma RE‑PUBLIC, jež jsme dobrému modrému vydání přiřadili, vyplňuje část linky, která vede k šestému a poslednímu alobalovému číslu. Hodnotné VI. číslo vyjde za 3 měsíce a završí jednoznačně humánně zaměřený cyklus přímo velkolepě. Kráčejte vedle nás a udržujte si informační tempo.

Skončil lichý rok. Všichni aktéři sociálních prostor na planetě Zemi (myšleno lidé) prožívali, zastírali či jen pozorovali mimořádně silné emoce. Teď nemám na mysli emoce spojené s „dudlajdá“. Nejistota a strach hýbou světem, to je pravda, ale… úžasem mě naplňuje to, že jsem ve svém rodném městečku nepotkala ještě žádného nebezpečného uprchlíka, díky bohu jsem ani nezažila teroristický útok a stále doufám v co možná nejpozitivnější výhledy do budoucnosti. Na následující straně najdete vzácný článek o míru a přátelství, hloubkách architektury, jejích projektech a hranicích aka buněčných membránách. Ještě se vrátím k myšlenkové mapě ohledně tématu tohoto vydání. In publico znamená na veřejnosti, velmi význačným firemním oborem pro dnešní dobu je PR neboli styk s veřejností. Přihořívá… Res publica je věc veřejná anebo stát. Slovo republika pak v online slovníku cizích slov překládáme jako stát založený na zastupitelské demokracii. A konečně podtitul Re‑Public, námi opsáno jako „opakujeme (RE) a voláme: na všech lidech (PUBLIC) záleží“, jsme zvolili ve víře v bezpečné a harmonické životy svobodné veřejnosti v naší zemi a v ideálním případě všude na světě. Prostřednictvím přívlastků v předchozích dvou větách částečně charakterizuji modř, toliko ku obhajobě výběru. Já věřím v lidskou tvář žurnalistiky a vždy ji také budu nosit. Představa, že rčení „lže, jako když tiskne“ vyjadřuje postavení médií ve společnosti, mě děsí!

Vzpomněla jsem si na krásné více než 100 let staré vyznání hodnot lidské žurnalistiky, tedy mediální veřejné služby, které najdete na straně 11. V letošním roce na podzim propukne takzvaná jedenáctiletka – aneb rok co rok bychom měli vykonat svoji občanskou povinnost, dokopat se k urnám a odvolit. Tak nebuďte slabí, naivní, nevědomí a nezodpovědní, buďte odolní vůči všem populistům z obou stran politického spektra a volte dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ve znamení modré barvy přeji všem úspěch v jednáních s úřady a příslušným zastupitelům zas správná rozhodnutí, rozhodnutí pro dobro lidí.

SLOVO ŠÉFREDAKTORKY 3

Grafika: Ondřej Bělica

Text: Ondřej Bělica

#KULTURA/architektura

JAKOU ROLI V SOUČASNÉ SPOLEČNOSTI SEHRÁVÁ POJEM HRANICE? JDE POUZE O FORMÁLNÍ GEOGRAFICKOU ZNAČKU, ANEBO JE NÁM HISTORICKY A MENTÁLNĚ VLASTNÍ? JE POTŘEBA SE VYMEZOVAT, ANEBO PRORŮSTAT? VE VIRTUÁLNÍM PROSTŘEDÍ OSLAVUJEME SOUNÁLEŽITOST A OTEVŘENOST. JAKÝ POSTOJ ALE ZAUJÍMÁME KE SVÉMU FYZICKÉMU PROSTŘEDÍ A VLASTNÍ KRAJINĚ?

Žijeme v otevřeném světě, ve světě vzájemného slévání a prorůstání. Naše generace má historické privilegium svobodného pohybu. Role hranic se citelně proměnila. Jsme sice stále obklopeni formální geografickou linií, která vymezuje politickou a kulturní entitu, přesto lze skrze ni svévolně pronikat. Hranice dnes fungují jako buněčné stěny jednotlivých buněk organismu – membrány, které nefungují jako neprodyšné izolátory, ale poskytují vzájemný difúzní pohyb mezi jednotkami. Jestliže přijmeme fakt, že měřítkem našeho světa je člověk, pojem hranice můžeme aplikovat přímo na něj a dále jej rozvíjet ve větších měřítcích. Od vymezení vlastního intimního prostoru přes prostor svého domova, ulice, čtvrti, města, regionu, státu, kontinentu až konečně k celé planetě. Také v rámci lidské psychiky dokážeme vnímat určité bariéry spojené s etikou nebo instinkty.

V dnešní Evropě už hranice nehrají tak stěžejní roli jako dříve, ale velmi razantně se odrážejí do krajiny, která je tímto formálním dělením drasticky roztržena, postrádá kontinuitu a tak i svou přirozenou volnost. S uvědoměním si těchto důsledků pracovali už pováleční američtí umělci land artu. Pointou jejich práce s krajinou byla velkorysá gesta redukce nebo translokace přírodních úkazů, se kterými pracovali hravě a v důsledku pokorně. Svoboda krajiny jakožto nekonečného prostoru, kde člověk a jeho činnost jsou ve výsledku zcela marnivé. Byli si také vědomi nově nabyté svobody, která šla ruku v ruce se striktním odmítáním autoritářství. Například Walter De Maria rozvíjel téma hranic jakožto artificiální linie ve volné krajině. V projektu Mile Long Drawing (1968) kreslí uprostřed vyprahlé pouště míli dlouhou linku, která ovšem pouze

VSTUP ZAKÁZÁN?! 4

na člověka působí jako dělicí čára rozdělující prostor na dvě poloviny. Toto gesto opět ilustruje absurditu lidské činnosti. Tento koncept v devadesátých letech rozvíjí také Magdalena Jetelová, která laserovým paprskem vykresluje přes celý Island světelnou linii exaktně interpretující na povrchu neviditelný styk dvou litosférických desek. Robert Smithson pojem dělicí linie zcela posunuje. Svým mottem „I am making art by walking“ tentokrát nevytváří liniovým nakupením přírodnin rozdělující čáru, nýbrž liniový pěší prostor podobný cestě. Dnes se jeví tento koncept navýsost aktuálně. Situace směřuje k naprosto prostupnému prostoru, který nevede k izolaci, ale k vzájemnému prolínání a přátelství. V našem prostředí, v samotném srdci Evropy, této svobodě předcházelo období, kdy jsme byli od okolního světa odtrženi nepropustnou hranicí posetou desetitisícem válečných betonových bunkrů, které byly vystavěny v průběhu druhé světové války. Během tohoto stavu ohrožení bylo tehdejší Československo nuceno připravit se k obraně proti agresi nacistického Německa. Důvodem zastavení výstavby byly důsledky zrádné Mnichovské dohody, na základě které připadla pohraniční oblast Němcům. Naštěstí tato bojová linie nebyla v historii nikdy aktivována. Tento aspekt však

ovlivnil nejen naši národní mentalitu, ale také samotnou krajinu. Nyní je tato ve své podstatě smrtící architektura v pohraničních oblastech stále přítomná. Tato monolitická mementa nadále přispívají k paranoické náladě už tak problematických a vykořeněných Sudet. Otázkou tedy zůstává, jaký postoj a jaké množství energie vnese do tohoto území naše společnost. Přece jen se jedná o oblast se synaptickou schopností vůči okolním zemím. Možným východiskem je deaktivace a změna kontextu válečného opevnění minulého století, které se může stát epicentrem pozitivního vztahu ke krajině současnosti. To ve výsledku může znamenat úplnou negaci nejen fortifikačních objektů, ale i celého pohraničního pásu. Architektura smrti se tak stane architekturou míru, svobody a života.

Foto: Filip Drábek

Text: Nikola Ulčáková

#ROZHOVORY

RADIM VIZVÁRY (37 let) je český mim, performer, režisér, pedagog a choreograf. Absolvoval Hudební a taneční fakultu AMU v Praze, kde dosáhl titulu, Ph.D. Radim má za sebou více než sto představení jako autor, interpret, režisér, dramaturg a choreograf. Je spoluzakladatelem mezinárodně úspěšného divadelního souboru Tantehorse, šéfem domácí umělecké skupiny Mime Prague, kmenovým režisérem souboru Tichá Opera nebo spolupracuje s Národním divadlem v Praze. Jeho umělecký záběr obsahuje specializaci vlastní metodiky tělesného mimu, kterou rozvíjí do současné podoby. Vyučuje na katedře pantomimy HAMU a v Cirqueonu. Vede workshopy v zahraničí na prestižních školách a festivalech. Jako herec ztvárnil role ve filmech Jsem brána (hlavní role) nebo Klauni (role studenta Adama). Od roku 2014 se stal členem významných osobností Oxford Encyclopedia. V roce 2014 byl nominován na Cenu Divadelních novin za námět, choreografii a účinkování v inscenaci UTER QUE. Vizváry je držitelem polské ceny Perla (2011) za herecký výkon v inscenaci LORCA a mnoha dalších ocenění v EU nebo USA.

Působíš na mě jako renesanční osobnost, ale nejvíce se asi věnuješ herectví jako takovému, je to tak? Cítíš se být více MIMEM, nebo hercem se vším všudy? Ano. I mimus, mimické umění neboli pantomima, já to ale spíše definuju jako nonverbální divadlo, už jenom z toho důvodu, že pantomima je dnes takovej zkostnatělej název a dneska se ho lidi docela bojí. Na základě zkušeností člověk zjišťuje, jak se prezentovat, takže nonverbální divadlo. Rozlišovat můžeme činohru a nonverbální divadlo, kde hlavním sdělovacím prostředkem je tělo a pohyb, kdežto u činohry je to slovo. Nonverbální pohybové divadlo

je mi bližší, je pro mě přirozenější, protože se necítím být silným ve verbálním projevu. Věřím, že interakce a způsoby projevů individuálních osobností jsou velice zajímavé na pozorování… Jaké to je učit nonverbální divadlo? Přesně tak, já neříkám, že učím, já předávám zkušenosti. Necítím se být pedagogem. Já… mám rád mladý lidi, rád je objevuju, hledám nové talenty a rád jim předávám své zkušenosti. A to nejen profesní, ale i zkušenosti, které se týkají růstu osobnosti, co to znamená být umělcem jakožto životní poslání daného umělecky zaměřeného člověka. Učím vnímat

věci, například sociální problematiku, objevovat ten svět, zaznamenávat a ztvárňovat to, co dnešní společnost potřebuje a vyžaduje. Ať už společnost, nebo samotné umění jako médium, které by mělo společnost zlepšovat. Jakým způsobem? Zlepšovat společnost nebo poukazovat na chyby a také inovovat samotné umění. Zrovna obor pantomimy, o které se říká, že je mrtvá. Mým hlavním úkolem je oživit ji. Udělat ji chutnou pro současného diváka, hlavně i srozumitelnou.

VIZVÁRY CHCE ZLEPŠOVAT SPOLEČNOST 6

Všimla jsem si, že ses věnoval problematice sexismu v médiích. Skrze tvé provokativní klaunské dílko TýýJóó. Jaký to mělo ohlas? Velmi kontroverzní. Vlastně to je můj klaunský debut, protože klaun je pro mě jedna z nejtěžších forem nonverbálního divadla. Až teď po těch 10–15 letech jsem se začal cítit na tuto těžší formu divadla. Dále mě inspirovali moji synovci, proto jsem se rozhodl klauna zpracovat touto formou. Jde o obyčejný život dítěte v dnešním světě. Jednou jsme šli na benzínku a synovec na mě vytáhl z nějaké poličky kondomy s otázkou: „Strejdo, koupíš mi tyhle žvejkačky?“ A tak jsem dostal nápad. Druhý synovec sjíždí na internetu hry a narazil na porno, mně se ho povedlo načapat… Ten jeho výraz „týýjóó“ ve smyslu „co to je?“ a navíc se mě začal ptát, jestli to je nějaká hra. Uvědomil jsem si, čemu ten průmysl a vůbec my dospělí lidi vystavujeme naše děti. O tom jsem udělal představení, které se setkalo u konzervativních puritánů s nepochopením, ale zkušenější diváci, kteří přečetli ten podtext, to ocenili. Pro mě je to výzva. Pořád na tom představení pracuju, neuzavřel jsem to premiérou. Pořád proměňuji koncept, kostýmy. U klauna je hlavním režisérem divák a na základě feedbacků jsem si uvědomil nové možné zlepšováky. Půjdu ještě hlouběji, do větší kontroverze. Hlavním tématem zůstane sex? To hlavní téma je erotika, erotické pomůcky, nebo můžeme říci i pornografie a mládež. Divák je režisérem. Jak moc tedy mimové improvizují? U té autorské tvorby, kde není režisér, což je případ tohoto představení, vlastně nikdy nevím, co se stane. Divák mi po představení říká, jak by to chtěl vidět. A každý to vidí jinak. Nikdy se žádným představením

nezavděčíme všem, na základě těch poznámek a kritik si vyberu to, co mně je blízký. I ta špatná kritika mi potvrzuje, že to, co jsem udělal, je dobré, protože to funguje. Divák jako režisér je pro mě u klaunérie strašně důležitej. Navíc je hrozně zajímavý pozorovat společnost v různých státech nebo třeba i mimo Prahu. Takže na „periferii“ (smích) lidé o věcech přemýšlí tak zásadně jinak? Přemýšlí? Když jsem to hrál třeba v Poličce, jako by to bylo pro maloměšťáky až příliš. Někteří byli pohoršení a zklamaní. Praze to bylo možná i málo a lidé chtěli víc. Pražané jsou trénovaní! Jací jsou ti mladí, kterým předáváš své zkušenosti na AMU, a jací byli žáci v Německu? Učím také v Cirqueonu a dělám různé workshopy a master classes na prestižních akademiích, ať už v Evropě, nebo jinde. Asi největším zážitkem pro mě byla Akademie umění v Káhiře. Nebo pravidelně moc rád jezdívám do Helsinek, kde je velmi dobrá akademie. Anebo workshopy na festivalech. Momentálně jsem uměleckým vedoucím za

Půjdu ještě hlouběji, do větší kontroverze. Českou republiku v projektu Undercreative Network a teď v produkci probíhají různé workshopy. Mám za sebou Itálii a Rumunsko. Tam jsem pracoval v instituci PARADA Foundation, jež pracuje s dětmi z ulice. V Bukurešti je špatný sociální systém a asi 3 000 dětí tam žije na ulici. To jsou děti, které bydlí v kanálech, fetujou a k tomu všemu je tam prostituce… Instituce, která mě pozvala, se snaží dělat tzv. Social Theater cirkus. Pro mě to bylo opravdu silné, změnilo mi to hodnoty. Každý den po výuce jsem uronil

slzu. Když si uvědomíte, že po skončení workshopu vy jdete do hotelu a oni jdou spát do kanálu, tak to není lehké. A to neříkám, co se dělo během workshopu. To jsou věci, které bych neventiloval ven. Dostanu z tebe něco? Je to náročný si získat ty děti, který vlastně utěšujou svoji fyzickou bolest, protože jsou hodně nemocný z toho, jak spí v zimě venku. Utěšujou svoji bolest, ať už fyzickou, nebo psychickou, těma drogama. Když takové dítě, kterému je třeba 13 let, přijde na workshop, neočekává, jako normální student, že se něco naučí. V jeho očích prostě vidíte smutek a radost zároveň. Ono očekává, že se něco ze dne na den změní. A vy mu to nemůžete dát. Oni do toho jdou na plno a vy musíte bejt citlivej a opatrnej, abyste nikomu neublížil. Já jsem pochopil, že nikoho nemůžu cepovat a drilovat, říct, že to někomu nejde nebo že je to špatně – v tu chvíli by okamžitě odešel. Došlo by ke ztrátě respektu, důvěry. Byla taková terapie úspěšná? Jak bych to řekl, vážně to byla spíše taková dramaterapie než výuka. Zároveň i životní terapie pro mě. Já jsem si všechny ty děti chtěl vzít s sebou domů. Nějak jim pomoct, nějak je zachránit. Určitě se tam ještě vrátím. Historický původ pantomimy ve formě umění je ve Francii? První počátky nonverbálního výrazu, nebo vůbec ztvárnění, byly už v pravěku. Šlo o samotný rituál a od té doby pantomima nějakým způsobem rezonuje v každém slohu. Někde méně, někde více. Tady si musíme uvědomit, že nonverbální divadlo je o výrazu těla, takže je to staré jak člověk sám, když chtěl promlouvat, vést dialog, něco ztvárňovat svým tělem za pomocí masky…

Měla jsem na mysli pantomimu jako ucelenou divadelní formu. Tu moderní pantomimu můžeme vnímat už v 50. letech 20. století, kdy E. Decroux, vědec a zároveň pedagog, vynalezl techniku mimu, která se nazývá mime corporeal. Díky tomu separoval pantomimu od tance. A pak ji Marcel Marceau rozvinul do herecké podoby, tady můžeme mluvit o umělém divadelním tvaru, jak pantomimu dneska vnímáme. Takže Francie, pokud mluvíme o moderní pantomimě v evropském kontextu. Cítil jsi někdy významný rozdíl mezi evropskými a třeba africkými studenty či diváky? Určitě ano, ten rozdíl je výrazný, protože každý národ má jiné tradice, jiné zvyky a chování těla. Gestu, kterému my

v Evropě rozumíme, nerozumí v Africe a naopak. Všude se žije trochu jinak. Řekni nám něco k Mime Festu. Mime Fest je mezinárodní festival, který se koná už pátým rokem. Po druhém roce jsme ho začali pořádat i v Praze jako bie nále. V Poličce se festival koná každým rokem. Letos bude Polička i Praha. V současné době je to jediný ustálený festival v tomto žánru u nás. Já jsem moc rád za tým, který se nám

Aby se člověk uživil, musí být všestranný a hlavně se nesmí bát. podařilo vybudovat. Je to takový dream team a i díky tomu má ten festival velký úspěch. Je to nejoblíbenější festival v regionu Polička a za své ho

vzal i náš pražský koproducent, kterým je Palác Akropolis. Pro ně je to také jedna z nejvíce stěžejních akcí. Vždycky jsme se snažili pozvat nějakou hvězdu, nejen hvězdu, ale chtěli jsme také otevřít prostor mladým lidem nebo novým souborům. Zkrátka děláme všechno pro to, abychom ten obor oživovali a přiblížili divákům. A hlavně jim dokázali, že pantomima není ten mim s bílou maskou a pruhovaným tričkem s rukavičkami, který představuje imaginární zeď či tahá za lano, ale dokáže se zabývat náročnými tématy a dokáže pobavit jinak, beze slov a skrze celé tělo.

Můžeš prozradit, kdy to bude a koho pozvete? Polička bude 12.–17. září a Praha od 31. října do 5. listopadu s tím, že se program nedubluje. Rozhodně bych letos rád pozval např. Umbilical Brothers, což jsou známí Australané, potom Okidoki z Belgie nebo jeden indický soubor. Vždycky hledáme netypická místa, kde si myslíme, že bychom žádnou pantomimu nenašli. V Poličce jsme třeba měli soubor z Egypta, Ekvádoru nebo Gruzie a to jsou země, kterým ta pozvánka do střední Evropy velmi pomůže, protože to vnímají jako prestižní událost a navíc na základě účasti získávají nějaké benefity. Zároveň se seznámí s ryze současnou podobou tohoto oboru, kterou dramaturgie našeho festivalu nabízí. Nasměruje je to dál, získají nové zkušenosti. Anebo jsme naopak překvapeni jejich vysokou uměleckou kvalitou. Uživí se český mim? Ano, v pohodě! Já jsem se učil, abych v mém oboru zvládal všechno, proto režíruju, učím, choreografuju i hraju. Aby se člověk uživil, musí být všestranný a hlavně se nesmí bát. Kde tě mohou lidé vidět hrát? V Praze mám domovskou scénu v NoDu a v Paláci Akropolis. Občas zahraju v Celetný a potom na festivalech nebo v zahraničí. Přemýšlíš i o němém filmu? Nějak se do toho netlačím, teď ani nemám čas o tom přemýšlet. Nedávno jsem natočil film, který není němý, ale není tam ani jedno slovo. Točil ho Robin Kašpařík a je podle povídky Stephena Kinga. Bude to krátký horor, jmenuje se Jsem brána, hraju v něm hlavní roli.

Jak funguje soubor Mime Prague? Mime Prague trošku transformujeme, opouštíme fokus na tu tradiční pantomimu, pouštíme se do větších experimentů a propojujeme pantomimu s jinými styly. Asi právě v tom kombinování oborů existuje naděje současné pantomimy. Momentálně vznikají nové webovky, kde zazní nový koncept. Když s tebou lidi mají první hodinu, jak to vypadá? Já mám speciální fyzické tréninky, které si každý zamiluje. (smích) Základy – analýza pohybu, jde o to, pochopit své tělo, zjistit, jaké možnosti máme.

Poznáme to na očích, ty to vždycky prozradí. Lidé pracují s detaily a vůbec s poznáním každého milimetru svého těla. Já začínám pracovat s vědomím, s mozkem, to je nejdůležitější. A co srdce? To pak přijde. Když přemýšlíme o těle, tak na základě zjišťování různých věcí přicházejí automaticky emoce. Kdybych těm lidem začal ukazovat choreografie, tak oni k tomu pohybu nedojdou přes srdce. V prvé řadě je potřeba zapracovat na mentální rovině, aby se to srdíčko probudilo upřímným a osobitým směrem. Zasahuje herecký trénink do normálního prožívání? Někteří studenti začnou mimicky ztvárňovat emoce, ale ono je to prázdné. Poznáme to na očích, ty to vždycky prozradí. Pro mě současná pantomima představuje právě to autentické prožívání a skutečné emoce s propojením umělé techniky. Klasická pantomima napodobuje emoce mimikou a gesty. Já dnes pracuju s tou

reálnou emocí v propojení s technikou. Když student ztvárňuje nějakou emoci, tak u něj potřebuju vidět, že je reálná, že je to jeho skutečné prožívání v dané situaci a nese jeho osobitý výraz těla. Nechci, aby napodobovali moje gesta, ale objevili vlastní rukopis. Jde tedy o umělé vyvolání emocí? Člověk přece není robot… Existují taková cvičení, kdy si člověk vzpomene na konkrétní situaci ze svého života, která mu vyvolá daný pocit. Vyžaduje to vysokou míru koncentrace a na základě tréninku a různých principů se emoce dají fyzicky ztvárňovat beze slov.

Ilustrace: Simona Drdáková

Text: Andreas Papadopulos

#DE FACTO/život

DVEŘMI SPOJE 186 SE TENTOKRÁT PO CESTĚ NEVYSTUPUJE. NENÍ JAK.

V pracovní dny poloprázdná linka městského autobusu zažívá hned z kraje víkendu slušný nápor. Poté, co se na sociálních sítích mobilizovaly masy odpůrců současné polské vlády, bylo nutné s něčím podobným počítat. Davy lidí jsou namačkány na skla. Kdyby chtěl sedící člověk vystoupit jinde než u sídla vlády, nepodařilo by se mu to. Těm, kteří by se davem skutečně probili až k výstupním dveřím, postavili studenti z nedaleké fakulty žurnalistiky do cesty zvláštní barikádu. Obří plastový transparent, který vypadá jako titulní strana novin, se skupina rozhodla přichystat až v posledních chvílích před demonstrací. Zatím tomu tak není, ale rozměrná deska a tři dřevěné tyče by měly několik následujících hodin držet pohromadě. Nikomu vlastně ani nevadí zajet si o nějakou tu zastávku dál. Vidět studenty humanitních oborů se šroubovákem v ruce je zážitek, který určitě stál za těch pár minut navíc. S vachrlatým transparentem nad hlavou pokračuju s budoucími novináři směrem ke srocujícím se demonstrantům. I přes velké a opodstatněné obavy z viklající se desky jsem udržel svižné tempo a ocitám se v centru dění. Jako pouhý pozorovatel si nechci připouštět k tělu žádné emoce a hledat v protestech paralelu s děním v České republice. Pomyslné brýle se skly v barvě trikolory si ale stejně nasazuji. Ve skrumáži lidí se ke mně totiž připojuje spolužák Alex. S jeho příchodem opouštím myšlenku apatie k dění v Polsku. Alex totiž přišel v cyklistické helmě na hlavě a vybaven transparentem se slovy: „Jsem Bělorus, a proto vím, po čem to tady páchne.“ Samotné psané sdělení ne, ale energie přítele snažícího se vysvětlit důsledky kroků současné polské vlády mě definitivně strhla. On sám už ve Varšavě žije devět let. Cítí se tady doma víc než doma. Měl možnost vidět, jak se z města plného paneláků a šedi pomalu stává evropská metropole. Díky svým mrakodrapům a pulzující atmosféře nyní hlavní město Polska snese srovnání s ostatními městy v západní Evropě. Není divu, že nyní Alex tak vehementně máchá rukama. Je totiž vegetarián a ještě k tomu jezdí do práce na kole.

Ať to zní jakkoliv nesmyslně, má důvod se obávat. Ústy ministra zahraničí z vládní strany Právo a spravedlnost byli na začátku ledna všichni ti, kteří místo štangle salámu upřednostní rukolu s olivovým olejem, označeni za Poláky druhé kategorie. Praktikující pravoslavný Bělorus se ze dne na den spolu s desítkami tisíc cyklistů z celé země stal zosobněním světa, do kterého Polsko rozhodně patřit nechce. Tedy alespoň podle šéfa současné polské diplomacie. Stále kulantně řečeno, na rozdíl od prezidenta České republiky Miloše Zemana. „Smrt vegetariánům a abstinentům“, řekl přesně před rokem. Alex není jediný s cyklistickou helmou na hlavě. Tuto formu vtipného protestu zvolily desítky lidí. Nevyjadřují tím pouze příklon k modernímu životnímu stylu, ale také to, že přijímají svět takový, jaký je. Totiž rychlý, dynamický a proměnlivý. Plný různých kultur a názorů. Svět, do kterého má podle těchto lidí Polsko patřit, je plný vegetariánů a cyklistů.

DOPIS Z VARŠAVY 10

Překlad: Marek Ondruch, Nikola Ulčáková

Text: Walter Williams

#DE FACTO/život

PŘELOŽILI JSME PRO VÁS NOVINÁŘSKÉ KRÉDO (JOURNALIST’S CREED), KTERÉ V ROCE 1914 NAPSAL WALTER WILLIAMS.

1. Věřím v novinářskou profesi. 2. Věřím, že tisk reprezentuje důvěru veřejnosti, že všichni s ním spojení jsou plně zodpovědnými správci veřejnosti a spokojení se s čímkoliv nižším než službou veřejnosti je zrazením této důvěry. 3. Věřím, že jasné myšlení a jasné sdělení, správnost a čestnost tvoří základy dobré žurnalistiky. Věřím, že novinář by měl psát pouze o věcech, o jejichž správnosti je vnitřně přesvědčen.

4. Věřím, že omezování zpravodajství pro jakékoliv jiné účely, než je blaho společnosti, je neomluvitelné. 5. Věřím, že by nikdo neměl psát to, co by nevyslovil jako čestný muž, že uplácení je stejně špatné jako braní úplatku, že není možné vyhnout se zodpovědnosti přijetím cizích pokynů nebo cizích peněz. 6. Věřím, že inzerce, zprávy i fejetony by měly sloužit zájmům čtenářů, že by mělo převládat jediné kritérium pravdy a slušnosti a že vrcholným znakem dobré žurnalistiky je míra služby, kterou vykoná pro veřejnost.

NOVINÁŘSKÉ KRÉDO 11

7. Věřím, že žurnalistika, která má největší úspěchy a která si je zaslouží, se bojí boha a ctí člověka. Je nezávislá, nezasažená pýchou názoru nebo lačností po moci, je konstruktivní, tolerantní, ale nikdy lehkomyslná. Je vyrovnaná, trpělivá, vždy uctivá ke svým čtenářům, ale zároveň nebojácná. Je pobouřena nespravedlností, neochvějná, ať čelí líbivým výsadám, nebo rozvášněnému davu. Snaží se dát každému člověku šanci a – je‑li to v rámci práva, poctivé mzdy a lidského bratrství možné – rovnou příležitost. Věřím, že žurnalistika je hluboce vlastenecká a zároveň upřímně podporuje dobrou vůli mezi národy a stmeluje světová přátelství. Taková je lidská tvář žurnalistiky – vhodná pro současný svět a jím stvořená.

Ilustrace: Simona Drdáková

Text: Adam Stavárek

#KULTURA/literatura

SCIENCE FICTION. OD BEZPROSTŘEDNÍCH CELOSPOLEČENSKÝCH NÁLAD DŘÍVE PRAKTICKY DISTANCOVANÝ ŽÁNR SE V POSLEDNÍCH LETECH NECHAL ZAVLÉCT DO VYHROCENÉHO POLITICKÉHO KONFLIKTU. A JAK UŽ TO TAK BÝVÁ, KDYŽ SE DVA PEROU, NIKDO SE MOC NESMĚJE. Vědecko‑fantastická literatura již od počátků v určité míře inklinovala k politickým otázkám. Vyfabulované světy vzniklé posunutím reálného předobrazu po časové přímce nebo pozměněním některé z jiných proměnných představují prakticky ideální nástroj pro prezentování a testování velkých myšlenek. Imaginací stvořené vesmíry už svou podstatou nabízejí prostor pro odklon od mnoha faktory zkreslených aktuálních témat a zacílení na univerzálnější otázky. Karta se ale obrátila, badatel si vyměnil roli s předmětem zkoumání a sama sci‑fi se dostala do okovů politického boje, v jehož kolbiště se proměnila jedna z nejdůležitějších žánrových cen Hugo. Ta je udělována hned v několika kategoriích samotnými čtenáři a členy fandomu v rámci každoročně konaného Worldconu a společně s Nebulou, o jejíž finální podobě rozhodují spisovatelé sdružení v profesní organizaci SFWA, představuje pro autory pohybující se ve vodách fantastiky totéž, co pro tenisty Wimbledon, herce Oscar a horolezce Mount Everest.

v daleko větší míře reflektovat aktuální celospolečenský vývoj vyznačující se příklonem k politické korektnosti, akcentací multikulturalismu či genderové problematiky – a to jak formou oceňování autorů náležících ke společenským menšinám, tak formou oceňování děl věnujících se minoritám po obsahové stránce. Raketu na čtvercovém podstavci si tak domů odnesl čínský přistěhovalec do Států Ken Liu nebo John Chu, který do podivuhodného světa povídky The Water That Falls on You from Nowhere, kde nevysvětlitelně padá voda na lidi v momentech, kdy lžou, zasadil příběh gaye, který je konfrontován se svými tradicionalistickými čínskými rodiči. Uvedené přehození výhybky ale ani zdaleka nebylo všem po chuti a o slovo se tak přihlásil Larry Correia. Těžko říct, zdali se jednalo pouze o momentální povzdech zhrzeného autora – sám Correia je neúspěšným finalistou k Hugovi přidružené ceny Johna W. Cambella pro nejlepšího začínajícího spisovatele – nebo bylo něco pravdy na šeptandě, která se prohnala především konzervativní částí fandomové blogosféry, upozorňující na (domnělou) skutečnost, že jsou hlasující pobízeni k volbě nominovaných zastávajících ty „správné“ světonázory. Každopádně v politické bitvě zazněl první pomyslný výstřel a začalo se rodit hnutí Sad Puppies (Smutná štěňátka).

Bílý heterosexuální muž jako ohrožený druh? Od svého prvního udělení v roce 1953 se prakticky stala, ostatně jako celý žánr, výsostným hájemstvím angloamerických a převážně mužských autorů. Žádná nadvláda ale netrvá věčně, a tak i prestižní ocenění začalo

POLITICKÝ BOJ O FIKTIVNÍ BUDOUCNOST 12

Zrození Štěňátek

kampaně vedené za účelem podpory svého románu Monster Hunter Legion, aby následně přišel s celou nominační listinou obsahující několik desítek dalších titulů napříč všemi kategoriemi. Svůj apel na čtenáře vyjádřil i formou s nadsázkou podané parafráze na city mířící argumentace druhé strany, od které je také název hnutí odvozen: Posílejte hlasy, nebo budou štěňátka smutná! Doporučení stvořitelů papírových lodí brázdících knižní vesmíry a dalších osobností scény nejsou v dlouhé historii ceny ničím nestandardním, podobně vedená kampaň s jasně definovaným nepřítelem se však pro ni stala naprostou novinkou. Abychom pochopili, kterým směrem se snaha hnutí ubírala, zastavme se na chvíli u hlasovacího systému Huga. Ten sestává ze dvou kol. V prvním, nominačním, mohou fanoušci v každé

Ve chvíli, kdy Correia na svém webu publikoval sérii ublíženě znějících a ne zcela jasně formulovaných „pamfletů“, ve kterých si postěžoval, že se Hugo dostal do područí bojovníků za sociální spravedlnost, kteří automaticky přidělují vítězství dílům nesoucím sdělení vyvěrající z moderních, převážně levicových trendů, asi ještě nikdo nečekal, do jakých rozměrů se celá situace rozroste. Jako tvůrce čistokrevného a na podobná poselství skoupého pulpu zacíleného na maximální možné pobavení čtenářů Correia, mimochodem bývalý majitel obchodu se zbraněmi a lobbista za práva na jejich držení, nabyl dojmu, že v prostředí uplatňování pokřivené formy pozitivní diskriminace na vytouženou cenu nedosáhne, a lamentaci nejprve transformoval do podoby

z kategorií zvolit až pět prací, aby se ty nejúspěšnější následně střetly v závěrečném hlasování. Skulinka, kterou se snažil Correia se svými soukmenovci využít, spočívá ve skutečnosti, že oproti finálnímu rozstřelu se úvodní fáze potýká s dlouhodobým nezájmem veřejnosti. Do not jim přitom hrál i fakt, na který bylo hned několikrát upozorňováno, že nezbytnou podmínkou k hlasování není přímá účast na Worldconu, ale stačí pouze uhradit poplatek za podporující členství. Ten je dostatečně vysoký na to, aby zamezil soutěži v počtu kliků myší za minutu (např. v roce 2013 činil 60 amerických dolarů), ale zároveň – jak měla ukázat až budoucnost – příliš nízký na to, aby utvořil účinný ochranný val proti podobně masovým kampaním. Rok 2013 ale ještě výraznější změnu kurzu nepřinesl. Do užší nominace se dostal jen zlomek Correiou podpořených děl, pouze před branami finále pak zůstal i jeho vlastní román. Štěňátka tak musela stáhnout ocasy a schovat se do boudy, ale jen na chvíli.

politické body, není nikterak objevný. I zde se jeden vyskytl. Říká si Vox Day, živí se jako nakladatel, hudebník a tvůrce videoher a aby těch štěňátek nebylo málo, tak se postaral o zrod nového, podstatně radikálnějšího hnutí Rabid Puppies (Vzteklá štěňátka), které do již tak polarizované komunity vrazilo další klín sváru. Theodore Beale, jak zní jeho civilní jméno, představuje v rámci scény personu non grata. Za své kontroverzní názory, mezi které patří i tvrzení, že ženská práva jsou chorobou, kterou je třeba vymýtit, se v minulosti dokonce dočkal vyloučení ze SFWA. K nějakému rozmělnění celého snažení konzervativní části fandomu však nedošlo. Rabid Puppies se sice mohli pochlubit výrazně plamennější dikcí, samotnou kandidátku ale prakticky přebrali od svého umírněnějšího předobrazu.

Ve jménu Pyrrhy O tom, že na poli žánru doposud neviděná aktivizace jeho příznivců začíná sklízet první výraznější plody, začalo být jasné společně s odkrytím finálních nominací. Díla umístěná na listu konzervativců dominovala natolik, že se výsledky nominační části ještě na nějakou dobu staly předmětem spekulací, zdali nedošlo pouze k hackerskému útoku na web Huga. Uvedené se však nepotvrdilo a Puppies ovládli většinu hlavních kategorií vyjma té románové, která je nejsledovanější a vůči podobným pokusům o „zmanipulování“ obecně nejodolnější. Čekání na blížící se termín finálního hlasování poznamenala silně houstnoucí atmosféra, kterou ještě posílilo rozhodnutí Marka Kloose nebo Annie Belletové, kteří na seznamu figurovali proti své vůli, se nominací vzdát. Největší otazník ale visel nad otázkou, jak na situaci zareagují ti, kteří o udělení ceny rozhodují. Den ode dne se počet registrovaných strmě zvyšoval, nikdo ale netušil, zdali pouze Puppies posilují své pozice, nebo se řady nově hlasujících rekrutují z opačného tábora. A jak se později ukázalo, pravdu měl ten, kdo tipoval druhou variantu. Do volebního systému Huga je zakomponovaná určitá a dříve spíše sporadicky využívaná pojistka sloužící spíše pro případ z hlediska kvality neúrodných let, která zúčastněným umožňuje hlasovat pro neudělení ocenění. Právě jejím prostřednictvím došlo k razantnímu odmítnutí snažení Puppies. Cena určená pro nejlepší novelu, povídku, žánrovou práci mimo beletrii, editora kratších prací a editora knih – tedy ocenění v těch kategoriích, jejichž nominace si pro sebe bezvýhradně uzurpovali kandidáti ze seznamu – na svého držitele čekala marně. Nejabsurdnější a zároveň nejsmutnější na vygradování celého sporu je skutečnost, že jsme od obou znepřátelených stran, které poslední udílení dříve významných cen proměnily v tragikomickou frašku, mohli zaslechnout nesmělé ozvěny výkřiků hovořících o jejich vítězství. O něm ale v situaci, kdy se meritum věci posouvá od individuální kvality k samotným autorům a jejich světonázorům a poměrně reálně hrozí, že o oceněných nebudou rozhodovat osobní preference, ale pouze to, která strana přemluví více hlasujících, aby do pomyslné urny vhodili právě jejich volební lístek, nemůže být ani řeč.

Bojovníci za sociální spravedlnost vrací úder A byl to právě jejich protivník, kdo jim hodil pořádně šťavnatou kost a dost možná způsobil, že celé snažení neupadlo do zapomnění a nestalo se pouze dosti obskurním tématem dizertaček podřadných politologů. Levicoví intelektuálové, zarytí zastánci multikulturalismu a prosazovatelé práv společenských minorit mají jednu zásadní vadu – přesvědčeni o své jediné pravdě a zaměstnáni vzájemným poplácáváním po ramenou, které je střídáno dalším poplácáváním po ramenou, nejsou schopni přijmout a s potřebnou dávkou empatie uvažovat nad pochybnostmi a názory opozice a hledat potřebný dialog. Jsi proti zvyšování minimální mzdy? Že to ničí trh a v konečném důsledku trestá ty, kvůli kterým se to zavádí? Ale to nás, panáčku, nezajímá, jsi kapitalistický asociál a basta! Že se jmenuješ Larry Correia a přijde ti, že jsou bez ohledu na kvalitu protežovány knihy psané zástupci minorit a o minoritách vyprávějící? Pak jsi ošklivý rasista, misogyn a homofob. Uvedená reakce se samozřejmě stala vodou na mlýn Sad Puppies, jejich přívržence ještě více stmelila a zároveň přesvědčila a přihrála nové, doposud nerozhodnuté.

Štěkáme dál! Rozhodnutí, že kampaň bude pokračovat i v budoucnu, tak bylo jen logickým vyústěním panující situace. Nyní udělejme krátký střih, přeskočme rok 2014 a přenesme se hned do toho následujícího, pro celý spor naprosto stěžejního. Záštitu nad kampaní a její organizaci přebral po Larrym Correiovi Brad R. Torgersen. Krom změny na postu vůdce smečky si proměnou oproti prvnímu ročníku prošla také použitá terminologie. Zatímco na počátku Correia svůj seznam podporovaných děl obdařil fádním a neutrálním souslovím „mé nominace“, o dva roky později se již tento list pokrývající veškeré kategorie Huga chlubil daleko zabarveněji znějícím termínem „kandidátka“. Fakt, že podobně vyhrocené konflikty slouží jako ideální prostor pro extrémisty, kteří se do něj chodí seberealizovat a sbírat poměrně populistické

DO WHAT YOU WANT

www.trojhali.cz

Top

Tvořte, sportujte a kulturně (o)žijte, Trojhalí vám dává prostor! 15

y k ec

ž í n K

Foto: Filip Drábek

Text: Iveta Dudová

#ROZHOVORY

JANKA RYŠÁNEK SCHMIEDTOVÁ: NECHCI POUZE HERCE V ZAJETÍ MODERNÍHO DIVADLA, ALE I MODERNÍ DIVADLO V ZAJETÍ HERCŮ

Do potemnělé kavárny Ostravanka energicky vstupuje nová umělecká šéfka Divadla Petra Bezruče. Její krok je jistý a svérázný stejně jako její divadelní tvorba. Kreativní duch Janky Ryšánek Schmiedtové prostoupí celou kavárnu. Narodila se v Praze, studovala v Portlandu (Oregon, USA), v rámci stáží navštívila Lisabon nebo Glasgow. Její režijní tvorba se pojí V září jste se stala novou uměleckou šéfkou Divadla Petra Bezruče, zároveň jste i úspěšnou režisérkou. Některé z vašich inscenací jsou uváděny i v Ostravě. Jaký k ní máte vztah? Velice divoký. Do Ostravy jsem se dostala nejprve jako divák na divadelním festivale Ost‑ra‑var a už tehdy mi naprosto učarovala. Nezažila jsem totiž místo, které by bylo zároveň tak ošklivé, podivně malebné a vzrušující. Koncentrace technických památek, zavřené doly a spousta lidí se složitými osudy, a přece s takovou chutí žít. Ačkoliv mnozí z nich jistě považují divadlo za nadstavbu, chodí tam i přesto, že v Moravskoslezském kraji je

například s brněnským HaDivadlem, Divadlem J. K. Tyla v Plzni či s Městským divadlem Zlín. Mimo jiné se věnuje také publicistice, rozhlasové tvorbě i arteterapii. V Ostravě se Janka pohybuje relativně krátkou dobu, ale zato sebevědomě a s jasnými cíli. Jakým směrem plánuje vést soubor Divadla Petra Bezruče? Co ji jako režisérku zajímá? A jak vůbec vnímá divadelní Ostravu? Co pro vás nová pozice znamená?

jeden z nejnižších průměrných platů u nás. To je malý zázrak. Navíc jsem zaslechla – a plně s tím souhlasím –, že i když je ostravská zem černá, tak chce žít. Přesně to tu cítím! Cítíte zde větší zájem o divadlo než v jiných českých městech? Nejenom větší zájem publika, ale i to, že je divadlo pro místní herce, dramaturgy, režiséry a autory skutečnou životní filosofií. Nepovažují jej pouze za zaměstnání, ale i za své životní přesvědčení. Ohledávají skrze inscenace svět okolo a dávají do své práce maximum, aby nabídli maximum i divákům, kteří divadlo navštěvují.

UMĚLECKÁ ŠÉFKA DPB: DIVADLO V ZAJETÍ HERCŮ 20

Celý život jsem si přála pracovat se svým souborem, se kterým bych mohla kontinuálně tvořit. Teď ta situace nastala – a jak to tak bývá, vlastně dost nečekaně a velmi rychle. Musím se za pochodu učit říkat ne a také rozhodovat, co je pro mě a pro Bezruče více a méně důležité. Jak s touto funkcí bojujete? K Bezručům jsem nastoupila k 1. září a nepamatuji si září, říjen, ani listopad. Některé věci se však postupně, i když pomalu, automatizují a zjišťuji, čeho jsem v životě schopna a čeho ne. Musím ale přiznat, že jsem nikdy neusínala s tak přeplněnou hlavou jako poslední

tři měsíce! Zároveň mě tato situace nutí si neustále určovat priority. Nyní doceňuji to, co jsem dříve nebyla schopna ocenit, a vidím samozřejmě i jistá negativa. V Divadle Petra Bezruče jste v loňské sezóně režírovala úspěšnou inscenaci Osiřelý západ autora Martina McDonagha. Je vám jeho svérázná poetika blízká? Velmi. Na střední škole jsme měli třídní učitelku. Zapamatovala jsem si jednu její větu: „Na co jsou tedy sprostá slova, když se nemůžou používat?“ Tehdy jsem si uvědomila, že si z nich děláme daleko větší tabu. Přitom nejde o to, jaká slova říkáme, ale jak je říkáme. A já miluji používání sprostých slov! Martin McDonagh je navíc používá jako metaforu. Ukazuje skrze ně na vyprázdněnost vztahů, na to, že i dva bratři

spolu mohou mluvit takovým způsobem, až se přihlížejícímu tají dech. Oni to ale považují za běžnou denní mluvu, pro ně už všechna ta slova nejsou sprostá. Navíc krutost, bezvýchodnost a zoufalství, které z Osiřelého západu čiší, nejsou vůbec postaveny na sprostých slovech, to vychází ze situací. Kdyby se všechna ta sprostá slova vyškrtala, tak inscenace zůstane stále inscenací, jen by z ní zmizela ta krásná zvukomalebná slova s R, která všichni znají, ale bojí se je používat. Z McDonaghových textů jste již dříve inscenovala Krásku z Leenane. Posunulo se za tu dobu vaše vnímání? Celý boom kolem McDonagha propukl před 14 lety, kdy jej objevil Ondřej Sokol. Byl to on, kdo přeložil a zrežíroval Osiřelý západ pro Činoherní klub v Praze. Jelikož pocházím z Prahy, byla jsem u toho a postupem

času mi došlo, že bych si přála v budoucnu dělat právě takové divadlo. Když mi Štěpán Pácl nabídl režii Osiřelého západu, byla jsem nadšená, pro mě se tak překlenul krásný oblouk. Zároveň jsem se té práce samozřejmě obávala. Po premiéře mi jeden divadelní vědec řekl, že jsem první ženou, která tuto hru v Evropě režírovala… Já osobně jsem fanouškem McDonagha – za svůj život jsem nepoznala tolik autorů schopných postavit hru klasicky, a přitom velmi současně, s humorem a kritickým náhledem k dnešnímu světu. Jaká témata vás jako režisérku zajímají? Zaměřujete se speciálně na ženskou tematiku? To je ošemetné. V dnešní době se vytvářejí nejrůznější projekty financované EU na podporu žen v umění. Obecně dochází k umělému zvýhodňování žen,

aby se mohly umělecky vyjadřovat, například režírovat, což je dle mého názoru slepá ulička. Pokud se má divadlo, a nejen to, nějakým způsobem obrodit zevnitř, pak se nemají a nesmí vytvářet ohrady, ve kterých budou ženy jakoby pracovat. Musíme se vědomě postavit vedle mužů a spolupracovat s nimi, což je mimochodem další důvod, proč jsem šla do Ostravy. Mám pocit, že tady to jde. Ženská témata mě přirozeně zajímají, stejně jako muže zajímají ta mužská. Jen žen ‑režisérek je méně, tak se zdá, že se věnujeme primárně ženským tématům. Pravdou zůstává, že ve vedení většiny divadel pracují muži, a pokud si vezmete, že více než 80 % lístků na představení si kupují ženy, tak je to nefér. Ovšem mně to nahrává. V ten moment mě totiž baví dělat inscenace, které reflektují ženská témata, ne však tím hloubavým a mentorským způsobem, takovým tím primárně fašisticky apelativním, ale naopak s vtipem, přesahem a hlavně s krutou ironií a sebereflexí. Zajímají mě taková témata, která odkrývají kdysi ikonizované hrdinky a ukazují, jak mnohovrstevnaté osobnosti to jsou. Soustředím se na příběhové herecké divadlo, které má přesah do současnosti a nebojí se provokovat. V souboru Divadla Petra Bezruče tvoříte s výraznými hereckými osobnostmi, ať už se jedná o Norberta Lichého, či Lukáše Melníka. Jak se vám s nimi pracuje? Už instinktivně poznáte, že se jedná o divadlo stojící na jednotlivých osobnostech, divadlo eg. Nikdo z nich však nehraje na jevišti prim tím stylem, že si zabere forbínu, že hraje, jak se říká, jen na sebe a jen za sebe. Herci od Bezručů fungují jako osobnosti i jako neskuteční parťáci. Zároveň se to někdy podobá velice bouřlivému

manželství, takovému italskému. Vzájemně si jdou partneři po krku, ale pokud o jednom z nich kdokoliv řekne cokoliv špatného, tak se oba dva proti němu obrátí a seřvou ho. Mě osobně nejvíc potěšilo, že u Bezručů nikdo neřešil, že by nastoupila do vedení umělecká šéfka, tedy žena – možná se to zdá zpátečnické, ale mnohokrát jsem zažila, že je to větší téma, než by se mohlo zdát. Snažím se být otevřená a praktická, vážím si všech členů souboru a nemám problém s nimi komunikovat. Těším se na to, co náš čeká. Herecký soubor Bezručů před dvěma lety opustil Tomáš Dastlík a Tereza Vilišová, výrazní představitelé jedné herecké generace… Každé divadlo má své éry. Éra Bezručů, jak je většina diváků vnímá dnes, začala za Janusze Klimszy a tvořili ji v poslední době režiséři Jan Mikulášek, Martin Františák a Daniel Špinar, kteří odešli do větších a organizačně náročnějších divadel. Ostrava se pro ně stala příliš vzdálenou. Stejně tak v každém divadle dozraje čas, kdy jej opouštějí herci. U Bezručů toto nastalo ve stejné době, což může vypadat smutně, ale není, jelikož ze všech konců se rodí nové začátky a já osobně doufám, že takový začátek máme nyní před sebou. Mezi mladými herci se profilují velice výrazné muzikální talenty, plánujete toho využívat i do budoucna? Samozřejmě, nyní se ale musí zklidnit situace. Přišla jsem jako naprosto nový člověk s vlastními ideály do již zaběhlého divadla, které má za sebou jisté změny. Teď jde o to, jak se domluvíme. Ovšem ano, máte pravdu, kvality některých našich herců, co se muzikálnosti týče, skutečně převyšují jakýkoliv průměr.

Ve Škvoreckého Zbabělcích jsem viděla naše mladé, nejen nové herce v hlavních rolích a uvědomila jsem si, jak velký potenciál v souboru máme. Jsou v něm mladí, ale i starší a velmi zkušení herci. Teď potřebujeme vyřešit otázku, jak a co hrát. Zároveň hledám nové režiséry, kteří by si vytvořili u Bezručů jméno a doplnili tak pestrou mozaiku divadla, které se zde už dlouhou dobu unikátně skládá. Mezi velmi zajímavé režisérské osobnosti patří i Anna Petrželková, která u vás režírovala Pěnu dní. Plánujete s ní do budoucna spolupracovat? Už jsem jí volala, ovšem Anička se stala před pár dny maminkou. Musíme počkat, jakým způsobem se rozhodne koncipovat svůj život, protože v této otázce nelze mluvit dopředu. Ale nejen ona patří mezi tvůrce, se kterými bychom chtěli v Bezručích spolupracovat častěji. Velice ráda bych u nás znovu viděla režírovat Martina Františáka a režiséry, kteří patří v dobrém smyslu mezi školu hereckého divadla, což je třeba Janusz Klimsza. Byla bych ráda, kdyby se u nás objevili i noví tvůrci, kteří dokážou udělat skutečně dobré moderní herecké divadlo. Zkrátka aby se u Bezručů střídalo režijní divadlo s divadlem hereckým. Abychom neměli pouze herce v zajetí moderního divadla, ale i moderní divadlo v zajetí herců.

Foto: Nikola Ulčáková

Text: Nikola Ulčáková

# DE FACTO/causa

NE PALMOVÉMU OLEJI? TOŤ EKOLOGICKÁ OTÁZKA!

Svět kolem nás se mění. My musíme také, a to hlavně pokud máme rádi naše budoucí generace. Zvolit správnou cestu v dnešní klamavé době je těžké… „Nebudu jíst potraviny, kde při výrobě figuruje palmový olej.“ Už jste si vyhledali, kde není? Podporujete tuto aktuálně propíranou myšlenku, jež bezpochyby souvisí s odlesňováním a nelidským zacházením s místními obyvateli (85 % celosvětové produkce zajišťuje Malajsie a Indonésie), kteří jsou mnohdy násilně vyháněni a půdu jim s korupční rukou v ruce neprávem zabavují ti s ekonomickými zájmy? Více na www.saynotopalmoil.com. Je velmi oblíbené a ve společnosti přirozené následovat dav. Proč se to děje? Může za to prostě social proof, v češtině důkaz davem. Prý se takové chování evolučně osvědčilo jako výherní strategie pro přežití

(jev je popsán v knize Rolfa Dobelliho: Pasti v myšlení a jak do nich nespadnout). V reálném světě je to ale naše slabost. A velkou slabostí lidstva je také nenažraný produkčně-výrobně-spotřebitelský řetězec, který dělá olejové sirotky také z tygra sumaterského, levharta obláčkového, nosorožce sumaterského, bornejského slona a mnohých dalších ohrožených živočichů. V důsledku ztráty lesního prostředí a potravních řetězců vymírají. Seznam produktů bez palmového oleje najdete na http://stoppalmovemuoleji.cz. Správnou cestou je udržitelnost, naše skromnost a v případě nutné potřeby náhrada palmového oleje lokálními oleji (v biopalivech, drogerii, kosmetice atd.). Kéž správně přehodnotíme globální rostlinnou výrobu!

NEJDE JEN O ORANGUTANY 23

Instalace: Lukáš Zálešák

Text: Lukáš Zálešák

Samet údy cenící

Krokem kohouta kráčí si městskou masou. Starý manšestr, knír a Adidas, je jedinečnou rasou. To hlavní mít kůži umělou, nebýt tak vražednou chasou. Na zkrouceném pilíři kultury ti noví z antiky na špíně se pasou. Výbava s emblémem dneška, to opičí hodností výrazně kývá. Pryč s klišé! Hlupcův oděv v agónii zhnívá. Čistý trůn mezi černými komíny. Hmota je blití. Halda plotů, kůlů a udíren. Tóny epochy. Neochrám rozkoše z děravých sítí. Nad hlubokou řekou špíny a krve kvete jako bílé leknínu kvítí. Empír, Praha, Baroko, grandiózní žití.

#POEZIE

Ilustrace: Simona Drdáková

Text: Andreas Papadopulos

#DE FACTO/causa

VÝZKUMY Z POSLEDNÍCH LET UKAZUJÍ, ŽE LIDSTVO ČELÍ DVĚMA FENOMÉNŮM: EXISTENCI NOVÝCH A PROGRESIVNÍCH ZPŮSOBŮ BOHATNUTÍ A OBROVSKÉ PŘÍJMOVÉ NEROVNOSTI Tak silná nerovnost tady nebyla od třicátých let. Kdy naposled tak málo lidí kontrolovalo tak velké množství prostředků? Různé skupiny sociálních aktivistů, kvakerů a akademiků z Oxfordu se v mobilizované Anglii čtyřicátých let postavily do čela mezinárodního hnutí v boji za odstranění chudoby a nespravedlnosti ve světě. Tak vznikla organizace Oxfam, která v současnosti působí prakticky ve všech rozvinutých zemích světa. Publikace vydávané pod její hlavičkou jsou na půdě mezinárodního společenství uznanými zdroji dat a analýz. Velký poprask tak vzbudila poslední zpráva z 18. ledna 2016, jejíž hlavní sdělení plnilo novinové titulky všech velkých světových médií. Podle Oxfamu dosáhla příjmová nerovnost nového globálního extrému: 1 % obyvatel planety Země kontroluje víc než zbylých 99 %. Podobné předpovědi byly širokou veřejností dlouhá léta odbývány mávnutím ruky a povzdechnutím: Vždyť bohatí vždy bohatnou na úkor chudých. Nyní ale stojíme před reálným trendem, nikoli před odhadem nebo věštbou z křišťálové koule. Mimochodem údaje skryté za tímto zjištěním jsou pozoruhodné – pouze 62 jednotlivců nyní drží stejné bohatství jako polovina lidstva. Před pouhými dvěma lety to bylo 80 jednotlivců, v roce 2010 patřilo k úzké špičce boháčů 388 lidí. Globální elita nejenže přestála dlouhou finanční krizi, ale vyšla z ní posílena a její bohatství se kolektivně a prudce zvětšilo. Pokud se máme v dnešním složitém světě něčeho opravdu bát, tak právě příjmové nerovnosti. Světovými ekonomy jsou rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými považovány za vůbec nejjasnější znamení toho, že celá ekonomika je špatně nastavena a slouží pouze zájmům úzké skupiny lidí. Důsledky můžeme vidět na každém kroku.

HODNĚ VS. MÁLO 26

Po arabském jaru se zdálo, že národní bohatství blízkovýchodních států se rozprostře rovnoměrněji a nebude z něj profitovat pouze mocenská elita. Celá současná migrační krize je jen následkem nenaplněných očekávání a bojů o to, co zbylo. Potíže v americkém Fergusonu nebo na předměstích francouzských, anglických a belgických měst jsou zase možná vůbec nejzásadnější pro budoucí podobu Západu. Mají totiž společného jmenovatele – obrovskou skupinu lidí, kteří od začátku finanční krize už několik let nedostávají podíl z ekonomického růstu a velmi logicky pociťují nedůvěru v liberální kapitalismus a demokracii. Všechna skepse je ale zbytečná. Historie nám jasně ukazuje, že příjmová nerovnost není produktem posledních sta let konzumní společnosti. Lidské dějiny jsou plné příkladů výjimečného bohatství v rukou jednoho člověka. Římský císař Augustus vlastnil zhruba jednu pětinu celé říše – asi 4,6 bilionů současných dolarů. Podle časopisu Time ale zdaleka nebyl nejbohatším mužem historie. Mansá Músa, král Timbuktu na konci 13. století, vládl zemi, která byla největším světovým producentem zlata. Jeho majetek se prý ani nedá spočítat a s velkou pravděpodobností byl vůbec nejbohatším člověkem v celé historii lidstva. Obě dvě historické postavy ukazují, že takto masivní shromažďování prostředků vždy doprovázela kumulace veškeré moci do jednoho mocenského centra. To by bez váhání potvrdil i vládce největší říše na světě Čingischán nebo čínský císař Šen‑cung, který kontroloval více než 30 % bohatství svého národa. Proč tedy dochází k příjmové nerovnosti i v moderních kapitalistických společnostech? I když jsou vybudovány na představě, že vlastní pílí a iniciativou se může obyčejný člověk stát bohatým, vždy se tak děje na úkor druhého. Globální souvislosti svlékají tuto pravdu donaha. Bohatá část světa ve velkém konzumuje palmový olej a to má na druhé straně zeměkoule fatální důsledky. Bohatá část světa využívá jako hlavní zdroj energie ropu a to má fatální důsledky pro naleziště v oblasti Blízkého východu a Afriky. Podobnými příklady z módního, farmaceutického nebo vojenského průmyslu jde popsat celý list. Sobectví konzumní společnosti lze samozřejmě předcházet. Podle Oxfamu tam, kde selhává etika, musí nastoupit právní řád. Státy by měly tvrději postihovat šizení na daních. Takto nabyté peníze by poté měly investovat do veřejných služeb a vyšších mezd pro ty nejchudší. Absolutní prioritou je ale urychlený tlak na tzv. daňové ráje. Ty jsou vůbec největší ropuchou na prameni. Čím dál víc jsou totiž bohatými lidmi a nadnárodními korporacemi využívány k vyhýbání se daňové povinnosti, což má za následek snižování vládních výdajů na boj s chudobou a příjmovou nerovností. Až třetina bohatství afrického kontinentu (zhruba 14 miliard dolarů) je držena na účtech v daňových rájích. Výpočty mezinárodní zdravotnické organizace uvádějí, že tyto prostředky by umožnily dostupnou lékařskou péči až pro čtyři miliony lidí za rok a ještě by

zbylo dost na to, aby každé dítě na kontinentu mohlo chodit do školy. Globální čísla jsou také znepokojivá. Na zahraničních účtech v daňových rájích drží bohatí lidé asi 8 bilionů dolarů. Pokud by tyto peníze byly daněny, vlády by do svých rozpočtů získaly až 190 miliard každý rok. S těmito čísly operuje ve svých měřeních institut World Top Incomes Study. Podle nejnovějších bádání ve spolupráci s Oxfamem je možné říci: Příjmová nerovnost je vůbec největší od doby těsně před druhou světovou válkou. Máme se bát dalšího totálního světového konfliktu a zásadní změny? Pokud bychom se odpovědi chtěli dopátrat pohledem do historie, pak by odpověď byla zřejmá. Na druhou stranu bychom neměli tak jednoduše porovnávat jen na základě toho, jak je příkop mezi chudými a bohatými hluboký. Stěží můžeme říct, že život pod přímým nátlakem feudalismu byl o tolik lepší. Ohlížení se do minulosti nemá potvrzovat běžné mýty o společnosti, ale má ukázat, že současné společenské uspořádání není jedinou možnou formou organizace. Zvláště pak ve světě, kde jeden z devíti lidí chodí každý večer spát hladový. Možná příliš zásadní slova pro každý večer nasyceného obyvatele České republiky, která by letmým pohledem do statistik mohla v otázce příjmové rovnosti jít příkladem. Celé snažení Oxfamu a dalších průkopníků v boji za spravedlivější svět ale není o tom, aby každý bral stejně málo. Naopak. Jde o popření mýtu, že na světě byli vždy bohatí i chudí a nelze s tím nic dělat.

Fotografie: Filip Drábek

Text: Eliška Jarmarová

#FASHION

ŽE ŠATY DĚLAJÍ ČLOVĚKA, TO VĚDĚLI UŽ NAŠI PRARODIČE.

výstřelky. Objevily se papírové šaty na jedno použití nebo plastové kabátky a obuv. Nebyly úplně praktické ani pohodlné, ale o to se móda občas nestará.

Když jsme po druhé světové válce odložili uniformy s touhou nosit zase hedvábí a bavlnu, zřejmě jsme ještě netušili, že jdeme vstříc období největších módních změn a inovací. A to i v tehdejším Československu.

Po revoluci Sametová revoluce v roce 1989 se samozřejmě stala obrovským přelomem v naší historii, a to i v té módní. Vůbec poprvé se u nás objevují zahraniční značky a konfekce jako taková. Trendy přicházejí nejprve opožděně, ale jen ze začátku. Naši vlastní módní návrháři mají konečně možnost volně tvořit. Hlad je obrovský a toho jsou si vědomi obchodníci i všichni ostatní. Konfekce větších i menších zahraničních firem nás tak začíná zaplavovat. Tento dovoz a také privatizace poté ničí téměř celou oblast velkoobchodu a řemesla. Spousta nových možností zároveň vyvolává krizi vkusu a identity. Tlak na úroveň oblékání a vkus je vidět zejména na předních osobnostech, o něž se začínají zajímat i světová média. Vzpomeňme na faux pas Václava Havla při jeho inauguraci, které se po jeho smrti stalo dokonce motivem k uctění jeho památky. Druhou stranou pohledu je určitě svoboda oblékání, která časem dává vzniknout něčemu, co dnes nazýváme streetwear. Ať už jsou to mladí, kteří kopírují sezonní kolekce, nebo subkultury, které módním trendům přímo nepodléhají, panové, pro něž je oblek stále na prvním místě, nebo dámy, jež našly zálibu v ikonách dob minulých. Svoboda názoru a volba v tomto případě vzoru, barvy i materiálu.

Po 2. světové válce Mladé generace, Elvis Presley, objev antikoncepce, emancipace a dokonce i socialistické závazky – to vše ovlivnilo módu druhé poloviny dvacátého století v poměrně rychlém sledu. Určitě už jste viděli maminky s úsměvem vzpomínat na to, jak po večerech pletly, a také tatínky, jak jim krejčí brali míry na oblek. Sladká nostalgie, ale nic není jen černobílé. Tehdejší Ústav bytové a oděvní kultury nestíhal vyrábět dostatek kusů do prodeje, švadlenky měly práce nad hlavu a továrny skoro nedokázaly plnit závazky. Zaměříme‑li se výhradně na pánskou a dětskou módu, zjistíme, že zatímco dětská konečně přestala pouze kopírovat dospělou, pánská se stává poměrně opomíjenou. To ostatně můžeme vidět dodnes pouhým porovnáním v zastoupení obchodů s výhradně dámskou nebo pánskou módou u nás. Nicméně vzhledem k přijatelným cenám bylo běžné nechat si ušít oděv na míru, to je věc, kterou si v zahraničí mohla dovolit pouze bohatší společnost. V 60. letech vznikají módní styly, subkultury, které nejsou jen oblečením, ale vyjadřují názory a postoje. Unikátnost a originalita je tak označena za nebezpečnou. Hippies střídá punk a pozdější doba přináší disko styl (pokud si teď můžete pustit Zagorovou nebo Kotvalda, jen do toho). Světové módní trendy, pokud se k nám vůbec dostanou, jsou opožděné. Minisukně jsou reakcí na nezodpovědnost, kterou přináší antikoncepční pilulka, a mohutné ramenní vycpávky dámských kostýmů jsou ukázkou emancipace amerických žen, které tak na svých ramenou unesou kariéru i rodinu. Zázrak jménem riflovina by si zasloužil článek sám o sobě. Odborníci ale také mluví o nedostatku barev, materiálů i příležitostí. I přesto náš průmysl běžel jako hodinky. Měli jsme módní časopisy i obchodní domy. Dokonce i vlastní módní

Současnost S odstupem času se vždy na módu díváme jinak. Ta se ale pořád vyvíjí v závislosti na všem, co se kolem ní děje. V současnosti je u nás bezpochyby největším hybatelem módy konfekce. Je teoreticky dostupná všem a všude. Nedostatek vystřídal přebytek. Nelze jí upřít velký výběr, od materiálu přes barvy, vzory až po střihy. Častým problémem je však opak kvality v přímé úměře s cenou. V posledních letech se ale i na naší scéně začíná objevovat odpověď na tento problém – pomalá móda, zakázkové šití a návrháři. Subkultury se udržely i přes všechny otřesy, ale jejich vizuální prvky neboli look byly zařazeny do konfekce také. Už nejsou zakázaným ovocem, což

MÓDA V PROMĚNÁCH ČASU 28

jim trochu ubralo na originalitě. I tak ale vznikly nové, jako jsou například hipsteři. Dámská, pánská i dětská móda je dnes separována k potřebě každé ze skupin, nebo naopak vytváří unisex. Ten je například logickou reakcí na toleranci homosexuality. Díky technickému pokroku vznikly nové materiály, jako je latex, neopren a mnoho dalších. Většina z nich nevznikla u nás, ale vzhledem ke globalizaci se dováží nebo i vyrábí zde. Tyto materiály pak zasahují víc než jen do běžného odívání. Využívají se pro sport, účelově a technicky.

Klasické hodnoty se samozřejmě zachovaly. Oděvní kultura propojena se svými pravidly zůstala, ale vzhledem k větší svobodě už není uznávána všeobecně celou společností jako jednotná. Pokud by někdo nabyl dojmu, že po všech změnách právě kultura odívání v Česku není na dobré úrovni, musel by také uznat, že v posledních letech opět stoupá. Kdybyste se na závěr ptali, co je tedy dobře nebo špatně, tou přetrvávající hodnotou je zřejmě styl. Protože zatímco móda parazituje na všem okolo, styl stojí soběstačně a bere si jen to nejlepší bez následků pro ty, kdo mají zájem.

Foto: Antonín Matějovský

Text: Adam Stavárek

#HUDEBNÍ ZÓNA

Hudební tip:

Její další tip:

Musím se přiznat, že nejsem žádný hudební znalec a vášnivý posluchač. Tak nějak intuitivně ale vyhledávám ženské interpretky. Před pár měsíci jsem narazila na několik narážek na novou desku Miley Cyrus – Miley Cyrus & Her Dead Petz. Že prý je dobrá. Zvědavost mi nedala. Nevěřila jsem, že holka, kterou znám jen z penálů a aktovek malých holčiček, by mohla stvořit něco smysluplného, procítěného, něco, co by mě bavilo. Pryč s předsudky. Tenhle americký spratek (v tom nejlepším i horším slova smyslu) přinesl experimentální, upřímnou, chlípnou i emocionální směsici psychedelického rocku a rádiového popu. Ta je završena neuvěřitelným citovým výlevem Twinkle Song. Hannah Montana is gone!

Jako nadšený konzument audiovizuálního obsahu (hlavně seriálů a filmů) mám velkou zálibu v úvodních seriálových písních. Když už jsme u těch interpretek, tak hit You’ve Got Time Reginy Spektor k seriálu Orange Is the New Black je skvěle vlezlý. Temně perfektní je také Nevermind Leonarda Cohena k méně podařené druhé sérii True Detective. A to, co vytvořil Cliff Martinez k seriálu The Knick, to je prostě slast…

O ní: Anna Lísalová v minulosti působila jako vedoucí produkce festivalu Ostrava Kamera Oko, aktuálně zastává post vedoucí programistky ve společnosti Aerofilms, která do české kinodistribuce uvedla Divoké historky Damiána Szifróna nebo Nymfomanku známého dánského provokatéra Larse von Triera. Jako producentka se podepsala pod dokumentární snímek Jana Šípka Tlačítka bdělosti (2015).

ANNA LÍSALOVÁ DOPORUČUJE 30

Ilustrace: Timur A’loev

JAKÁ JE PODLE VÁS IDEÁLNÍ FORMA VLÁDY ČI IDEÁLNÍ STÁTNÍ ZŘÍZENÍ? MÁTE NĚJAKOU VLASTNÍ PŘEDSTAVU O POJETÍ STÁTU? Marek Ondruch

Eva Urbančíková

Ze všech možných systémů je demokracie pravděpodobně stále tím nejlepším, i když určité změny, například ve stylu projektu Demokracie 2.1 Karla Janečka, by rozhodně neuškodily. Kromě toho mám už delší dobu pocit, že se přemnožil druh homo politicus, tedy profesionální politik. V tomto případě bych byl pro zavedení maximální délky mandátu, aby se mezi námi stále netoulali političtí dinosauři.

Myslím si, že ideální forma vlády neexistuje a nikdy existovat nebude. Vždy se totiž najde určité procento lidí, kterým daný systém jednoduše nevyhovuje. Navíc přístupy obyvatelstva ke svým vládám v jednotlivých zemích se dosti liší, takže najít univerzální systém je prakticky nemožné. V naší zemi nemáme tendence své vládě věřit, na druhou stranu se však hospodskými drby šíří jakési volání po spravedlivějším státě. Není to trochu paradox?

Timur A’loev

Eva Patlochová

Pro mě je asi nejlepší forma vlády v Equestrii (stát z animovaného seriálu My Little Pony). Tuto formu vlády jde popsat docela těžko, ale je to taková monarchie, možná se k tomu hodí teorie osvícenského absolutismu… a špetka magie přátelství. Proč? Myslím, že proto je to neexistující země a forma vlády… a mimochodem – ideál je nedostižný.

Ideálním zřízením by měla být demokracie. Ovšem demokracie není to, v čem žijeme nyní. V ideálním případě by byly na denním pořádku dotazy, co chtějí běžní občané. Samozřejmě to zkombinovat i s dostupnými možnostmi a nepředstavovat si ideální stát, kde bude vše dokonalé. Ale alespoň se k tomu blížit. Víc lidu a míň papalášů.

Adam Stavárek

Eliška Jarmarová

Jako člověk děsící se okamžiku, kdy pohled za obzor vyjeví pouze hrozivě mlhavou siluetu Kafkova neproniknutelného zámku, věřím, že ideální stát přenechává při maximálním respektu k soukromému vlastnictví volbu a s ní související, ať už pozitivní či negativní, konsekvence v rukou jednotlivců a vědom si případné trýznivé fantomové bolesti se nesnaží amputovat neviditelnou ruku trhu.

Ideální svět jako takový podle mě neexistuje. Mám sice představu malých segmentů, ale i kdyby se všechny spojily dohromady, celek by ideální nebyl. Nic není ideální…

REDAKČNÍ ANKETA 31