Meeting Point 03 CZ by Martina Víchová

SETKÁNÍ/ENCOUNTER 8.–12. 4. 2014

MEETING POINT 10. dubna 2014 | 03 | CZ

SETKÁNÍ/ENCOUNTER 10. DUBNA 2014

úvodní slova

hlavní program

offprogram

rozhovor

party

malé nic

program

infocentrum

fotoreport

MEETING POINT 24. Mezinárodní festival divadelních škol SETKÁNÍ/ENCOUNTER 8.–12. dubna 2014 Šéfredaktor Martin Macháček

Vedoucí redakce Karolína Vyhnálková

Zástupkyně vedoucí redakce Kateřina Uhrová

Redaktoři Magdalena Baumannová, Patrik Boušek, Daniela Boková, Jasmína Finkeová, Michaela Havlíčková, Jiřina Hofmanová, Nikol Jančíková, Tomáš Kubart, Martina Mašlárová, Hana Neničková, Matěj Randár, Barbora Reichmanová, Karolína Svitálková, Miriam Šedá, Markéta Špetíková

Překladatelky Lenka Drbalová, Dominika Kováčová, Eva Šoltésová, Lada Štichová

Korektoři české verze Klára Englišová, Jan Krupa

Korektor anglické verze Adrian Hundhausen

Sazba Martina Víchová

Fotografové Pavel Nesvadba, Václav Mach, Petr Chodura, Lucie Říhová, Dominik Benedikt Hájek

Pořadatel Janáčkova akademie múzických umění v Brně Divadelní fakulta Mozartova 1, 662 15 Brno IČO: 62156462 DIČ: CZ62156462

Město nevyzpytatelných překvapení O Brně se říká, že dokáže člověka neustále překvapovat. Např. v 70. letech se na Pekařské ulici propadla do chodníku žena, a i když policie vynaložila enormní úsilí, nikdy ji nenašla. Sice tehdejší kapitán Veřejné bezpečnosti nasadil psy a vrtulník, ale než mu vysvětlili, že lidé zpravidla padají dolů, a měli ji tedy hledat potápěči, s „překvapením“ zjistil, že proběhla Sametová revoluce a že se pátrání odkládá. Není tedy žádným překvapením, že v Brně se kromě policie mýlí i „rosničky“. Někdejší úvaha, že Meeting Point může posloužit jako skvělý vějíř při velkých vedrech, doznala při další bleskové průtrži mračen výrazného vylepšení. Kvalitní přebal našeho zpravodaje je totiž prakticky nepromokavý. Pokud jste během odpoledne potkali mezi kapkami deště skupinky lidí vypadajících jako blázni s papírovými čepicemi, věřte, že to byli ti prozíravější a nezmoklí. Co bylo však na včerejšku nejvíc překvapivé, je zásadní změna v uspořádání nejveselejšího večírku, který by se s trochou nadsázky dal označit za redakční, neboť je to Meeting Point / Party. Akci spojenou s hranami nerez ocelových toalet klubu Fléda vystřídalo něco krapet odlišného, zato nového a jistojistě překvapivého. Snad jste si to užili a byli překvapení. My taky žasneme. Martin Macháček

ÚVODNÍ SLOVA

Editorial No. 4

HLAVNÍ PROGRAM

OD PINOCCHIA ITÁLIE, ŘÍM

kolektiv autorů Režie: Výprava: Kostýmy: Choreografie: Hudba: Světla: Premiéra:

Emiliano Russo Bruno Buonincontri Emiliano Russo Monica Scalese různí interpreti Sergio Ciattaglia 18. 11. 2013

Hrají: Valentina Carli, Barbara Chichiarelli, Flaminia Cuzzoli, Valerio D'amore, Arianna Di Stefano, Desiréé Domenici, Carmine Fabbricatore, Matteo Mauriello, Marco Mazzanti, Gianluca Pantosti, Ottavia Orticello, Matteo Ramundo

Itálie: Od Pinocchia Režisér Emiliano Russo si pro svou inscenaci zvolil obecné téma vývoje člověka od dítěte po dospělost a propojil je se známým příběhem Pinocchia. Od začátku se naskýtala otázka: „Zmoudříme nakonec, stejně jako Pinocchio, nebo k žádnému řešení nedojdeme?“ Zodpovězení nechává režisér na nás, stejně jako prostředky i možnost volby, kterou má v rukou každý z nás. Režisérova práce s herci spočívala v přesném vedení jejich pohybu na jevišti, vzájemné spolupráci i důvěře. Byli vázaní jeden na druhého, žádný to nesměl zkazit, každá chyba by vyšla najevo. Celková choreografie byla plastická, jeden pohyb navazoval na další. Aktéři společně vytvářeli obrazce, které mohly mít význam, ale také nemusely nutně znamenat vůbec nic. Přesný byl i rytmus inscenace, kterého režisér dosáhl díky dynamickému pohybu na 6

jevišti doprovázeného hudbou, která často připomínala filmové melodie. Celkové zklidnění nastalo, když herci vystoupili na rampu jeviště a vyprávěli příběh, který se k divákům donesl i přes jazykovou bariéru. Herci byli přirození a zároveň věděli, kdy zvolit jakou emoci, kdy ztišit hlas a kdy jej naopak zesílit. Vývoj člověka měl v inscenaci dvanáct zpodobnění, která byla plynule provázána. Režisér nepoužil žádné ostré přechody mezi jednotlivými kroky vývoje člověka. Jako nejpovedenější scénu bych vyzvedla vyobrazení první lásky. Každý pohyb a každý výraz tváře nesly jasnou emoci. Herec spolu s herečkou mezi sebou navodili několik milostných emocí, které vedly i mimo první lásky, a to vše s pomocí jasných gest a mimiky. V hledišti bylo naprosté ticho. Kdo tvrdí, že ho v tu chvíli nemrazilo, ten lže. Inscenace byla především poctou choreografce Pině Bausch. Její vliv na režiséra byl znát od začátku. Inspiruje se choreografčinými nápady a způsoby práce s tělem, rozhodně ji však nekopíruje. Často využívá, podobně jako Pina Bausch, pohyb herců v řadě za sebou, diagonálně po jevišti, spolu s výrazně symbolickými gesty. Nikol Jančíková

Pinocchio jako život, který není pohádkou Příběh Pinocchia často vnímáme jen jako pohádku, majíce před očima jeho naivní disneyovskou podobu. Přitom putování kloučka, který se protlouká životem a přitom zakusuje nevyhnutelná dobrodružství i příkoří, je svým způsobem archetypálním obrazem lidského dospívání. Tato paralela se jasně zračí v inscenaci italského souboru, který s původním příběhem zachází jen jako se základním rámcem, transformuje jej v univerzální podobenství. Pinocchio, jako kterékoli dítě, je zpočátku nevinný – italští herci, téměř obnaženi, v čistě bílém prádle, do dunivé, ale naději v budoucnost evokující hudby, tančí tanec zrození, v sedě vystrkují ruce, rostou, objevují své tělo i existenci samotnou. „Once upon a time, there was a piece of wood,“ zazní známá úvodní věta příběhu – kus dřeva, materiálu, který život musí opracovat. I dřevěné, mechanické pohyby aktérů se mění. Přicházejí se představit na proscénium, každý se svým vlastním příběhem. Ten se v průběhu inscenace vyvíjí – slyšíme poznámky pedagogů, kteří se snaží zpacifikovat neposlušnou mládež. Dětskou nevinnost překryjí šaty a postavy hledí s obavami a podezřením na svět. Pozorujeme první plaché erotické sblížení, slyšíme příběh prvního milování, jenomže pak náhle sranda končí. Být dospělý s sebou přináší i nosit dlouhý nos, falešně se smát tomu, co není směšné, obsedantně řešit existenciální otázky. S těmi publikum přímo konfrontují bizarní pomocníci trochu jiné tyrkysové víly, než jakou známe – o poznání děsivější a temnější manipulátorky. Tu vzápětí střídá ještě znepokojivější klaun. „Die young,“ říká v potemnělé atmosféře podbarvené zlověstnou elektronikou. Zemřete mladí, protože pak bude hůř – finita la favola (čímž příběh končí). Italská inscenace je důmyslně vytvořeným tvarem. Hudební výběr souzní s jevištní akcí. Střídání tanečních a narativních partů působí vyváženě a neuměle. Zdatní herci, jejichž výrazovým prostředkem je především mimika a pohled, jsou zároveň zdatnými tanečníky. Režisérem přiznanou inspiraci Pinou Bausch a jejím Tanzthea8

trem lze cítit v působivých synchronizovaných kolektivních choreografiích, připomínajících třeba Svěcení jara. Čitelnou citací Cafe Müller je repetitivní choreografie ve scéně svádění (ve které zvlášť vyniká eroticky i významově nasycený pohyb). Odkazem je i scénografie – řada stoliček v pozadí a kostýmy, především jednoduché dlouhé ženské šaty. Na italskou inscenaci se dobře dívá a navzdory jazykové bariéře se jí i dobře rozumí. Jenom ten šťastný pohádkový konec jaksi nepřišel. Místo něho je tu realita. Finita la favola. Martina Mašlárová

DVA UBOHÝ RUMUNI, CO MLUVĚJ POLSKY POLSKO, LODŽ

Dorota Masłowska Režie: Výprava: Hudba: Premiéra:

Małgorzata Bogajewska Maciej Chojnacki Tomasz Krezymon 28. 2. 2013

Hrají: Milena Staszuk, Marta Jarczewska, Kamila Kamińska, Hubert Kułacz, Tomasz Lipiński, Patryk Pietrzak

Ti ubozí diváci, co neuměj polsky... Po schodech dolů, hudba vyřvává. Balkán. Skupina hudebníků hraje divokou hudbu, cizí všude ve světě. Hudbu, která je doma jen mezi těmi horkokrevnými lidmi z Evropskou unií zapomenutých míst. Principálka prosí o korunu, na tácu jich už několik má. Kdo by odmítl obdarovat lidi tak obdařené živelností? Hudba utichá a dveře do sálu se otevírají... V ilustrované scéně, ve scéně z ilustrací, v ilustracích, prostě na bílé scéně plné nakreslených obrázků, se pohybuje pět herců. Pohybují se jistě, precizně vyslovují a přesně vědí, co mají dělat. Další koncert? Tentokrát ne balkánský. Herecký? Taky. Hudba, která doprovází představení je živá a různorodá. Herectví stoprocentní. Možná více než stoprocentní – vždyť každý hraje na nějaký hudební nástroj. 10

Muž, jehož jméno jsem nepostřehl, a žena, jménem Gina, oblečeni v černém, jsou na cestě. Možná jedou do Varšavy, ale spíš ne, spíš lžou a potřebují se dostat kamkoli jinam, hlavně jinam, pryč, někam, kde je líp. Tak stopují… … A potkávají další lidi… … Běžné lidi. Xenofobní, bizarní, agresivní, bezohledné. Muž, jehož jméno jsem nepostřehl, a žena, jménem Gina, jsou na cestě, kde je všem všechno jedno. I to, jestli pod srdcem nosíte dítě nebo harmoniku. Ale všechny postavy si s sebou nesou svoje problémy a frustrace, kterých by se rády zbavily. Ale moc jim to nejde. Vždy jsou tu nějaká ale, která jim zabraňují v osvobození. A z toho roste znepokojení, strach a agrese. Rozpouštějící se sněhuláci prosí o pomoc, byť jim už pomoci není. Muž a Gina jsou na cestě. A nenechají se ničím zastavit. Téměř. Nechtějí se vzdát – chtějí pokračovat světem, na který Bůh vcelku nenápadně ukazuje prostředníček. Chtějí mu to vrátit. S plnou parádou. Ale... Lžou si do kapsy – tak to nejde. Je jedno, jak dlouho budou na cestě – do cíle nedorazí. Jenže je pořád lepší pokračovat dál, než zůstat na místě a skončit jako obsluha v zapadlém motorestu. Nechat se zabít vlastním stihomamem nebo zapíjet žal za volantem jedoucího auta. Inscenace studentů z polské Lodže je postavena na textu, který předává základní dějová fakta. Pravdou zůstává, že jejich herecké akce znázorňují vše dostatečně na to, aby diváci potřebné věci pochopili a zbytek si domysleli. Mně osobně nabídli nejlépe zpracovanou sexuální scénu, jakou jsem kdy viděl... Hlavně přinesli poselství, které jak ve světě, kde se pohybují polsky mluvící Rumuni, tak v tom našem, pomáhá všem nezbláznit se z těch strašných věcí, co se nám stávají: „Always look on the bright side of life.“ Patrik Boušek

Svéhlavě Inscenace dramatické prvotiny Doroty Masłowské Dva ubohý Rumuni, co mluvěj polsky je ohromně osvěžujícím a otevřeným tvarem, obdivuhodným zvlášť pro svou bezprostřednost. Začíná se nástupem šesti muzikantů, ze kterých se postupně vydělují jednotlivé postavy (krom ústřední dvojice jich herci ztvárňují víc). Nervózní řidič, působící velmi „spořádaně“, začne na policii vypovídat o dvou stopařích, kteří se mu na jedné benzínce nacpali do auta, aby je svezl – lhostejno kam, hlavně pryč. (Možná si tu výpověď spíš jen představuje – „jsou to přece Rumuni“, tak se bojí, že to s ním špatně skončí.) A tím se začne odvíjet příběh setkání zvláštně dětské Dziny a světáckého Parchy. Řidič je (ne úplně bezdůvodně – dvojice se chová trochu umanutě) postupně nervóznější a nervóznější a Dzina s Parchou z auta vystupují. Nejdříve zamíří do nějakého baru, pak si stopnou opilou Rusku, aby ji po autonehodě, se vší pravděpodobností mrtvou, nechali v autě a našli útočiště v domě u cesty. Osamocení, beznaděj, o které se během večera oba zmiňují, zde ústí v Dzininu sebevraždu. Když jsem přemýšlela o jednom slově, které by inscenaci charakterizovalo – řekla bych svéhlavost – a myslím to hlavně v dobrém. Svéhlavost v uchopení textu, v jasném charakterizování jednotlivých postav, ve zvlášť skvělých hereckých výkonech, v nadsázce, svéhlavost ve využívání různých „nápadů“, které tu do celku právě díky jeho svěží tvrdohlavosti zapadaly – ať už zpodobení policisty a jeho „fanynek“, výborná scéna nevěry nebo rozsvěcení světel aut či tykadel šneka. Tahle svéhlavost inscenátorům uvolňuje ruce tam, kde by bylo zbytečné se nechat omezovat. Moc se mi například líbí, jak si herci poradili s faktem, že se velká část hry odehrává v autě: byť je to zpočátku do nějaké míry jakýsi princip „vykašleme se na to“ (tady byl na místě). Výborně zahraná je i pozdější jízda prostřednictvím kolečkových bruslí. Jediný problém téhle silné svéhlavosti je nakonec v tom, že se forma stala tématem 12

a přehlušila to ostatní, o čem jsme mohli uvažovat. Tady příště o drobet méně svéhlavě. Markéta Štěpíková

PRINCEZNIČKY (SMRT A DÍVKA) RAKOUSKO, VÍDEŇ Elfriede Jelinek Režie: Výprava: Kostýmy: Choreografie: Hudba: Světla: Premiéra:

Martin Čičvák Hans Hoffer Elisabeth Binder-Neururer Ismael Ivo Adamas Quartett Gerhard Fischer 17. 12. 2013

Hrají: Marthe Lola Deutschmann, Maren Galler, Anna-Lisa Grebe, Saskia Klar, Eugen Knecht, Anna Krestel

Kdo s koho? Princezničky – Smrt a dívka, hra rakouské spisovatelky Elfriede Jelinek, popisuje téma ženství na pozadí známých příběhů pohádek i skutečných osobností. Osudy žen, které snad nejsou nikomu neznámé. Šípková Růženka, Sněhurka, Jackie Kennedy... Síla ženské vůle, naplnění pohádkových motivů v hledání životního partnera a smrt. Témata prostupující všechny příběhy, podkreslené smyčcovým kvartetem rozvíjejícím jejich naléhavost. Motiv smrti se objevuje od samého začátku, kdy jedna z hereček leží v černé rakvi, ze které velmi energicky pronáší svůj monolog. Černá scéna, s pěti propadly, plná kamenných kostek, evokuje hřbitov. Snad také proto, že tam spí Šípková Růženka obklopena papírovými holubičkami. Nad scénou visí děsivě velký kovový hák, na který je vyštvána Sněhurka. Smrt číhá všude. Vzájemná interakce Růženky a Prince je postavena na hře „kdo s koho“. Souboj těl probíhá paralelně s monologem Růženky. Princ se svléká, děsí ji. Nátlak na ženu a ja14

kési plnění předurčenosti „já tě zachránil, ty mi dej“ zde hraje hlavní roli. Dobrovolná nahota muže versus násilná nahota ženy tlumočí stereotyp vztahů a snad i očekávání společnosti. Jackie Kennedy, dokonalá ve svém bílém přiléhavém kostýmku, přivleče na scénu černé igelitové pytle. Tvarem i velikostí připomínají lidská těla. Z jednoho obalu vyndá peroxidovou paruku Marilyn Monroe, nasadí si ji na hlavu a zpívá Happy Birthay Mr. President. Sarkastický úsměv spolu se svůdnými gesty paroduje manželovu milenku. Nejsvižnější a nejčitelnější jsou scénky se Sněhurkou. Mladík, mající na tričku nápis Invisible, šikanuje křehkou dívku. Stává se Smrtkou, která ji postupně ničí. Dívka, posazená na vlastní rakev, začíná schizofrenně lavírovat mezi Sněhurkou a čarodějnicí. Muž jí surově natírá tvář a tělo bílou a černou barvou. Svěžest mládí versus rozklepané tělo stařeny. Smrt ji nakonec dostane. Její bezvládné tělo odvlečou trpaslíci pod zem. Inscenace stojí na obsáhlých monolozích ženských hrdinek. Přestože se s nimi vyrovnávají velice slušně, tempo inscenace je příliš pomalé. Monology možná zastupují fyzické jednání, ale nemohou ho nahradit. Magdalena Baumannová

Princezničky jako vyzývatelky stereotypů Jestli nějaká inscenace vyhovuje existenciálnímu tématu letošního festivalu, pak jsou to Princezničky. Nesnažily se udržet divákovu pozornost prvoplánově šokujícím dějem – pokud tam tedy zrovna nějaký byl. Ani se nedá říct, že by byla inscenace stavěna na rozvíjejících se dialozích tak, jako spíše na dlouhých monolozích. Ty měly divákovi alespoň trochu přiblížit perspektivu hlavních postav, což je účelem, a donutit ho se na chvilku zamyslet a vystoupit z pohodlného, předem definovaného světa. Kdo, nebo v krajním případě co, je princezna? Je uvězněna v předem daných zákonitostech pasivity, kdy čeká, až ji vysvobodí dokonalý princ? Žádná svoboda volby? Nebo za sebe může rozhodovat sama jako individuální bytost, kterou by měla být? Téma ženské seberealizace ve světě, který předem škatulkuje, je hlavním zastřešujícím tématem hry Elfriede Jelinek. Nehraje se na city. Tím, že hra rozebírá ikonické pohádkové postavy jako Sněhurku nebo Růženku, je ještě jednodušší se s ní ztotožnit. Pokud jsme schopni nahlédnout za křečovité „a žili šťastně až do smrti“, pak není už tak těžké začít zpochybňovat další samozřejmosti. Samotný začátek inscenace s ironickým monologem v rakvi před budovou divadla překvapí. To, že řeč pokračuje, i když rakev nesou dovnitř divadla a následně i do sálu, jí dodává jistý nádech úsměvného patosu. S prvním nejistým krůčkem se nevykračuje jen z rakve samotné, ale v tomto případě i ze stereotypů. V koncepci princezen se objeví i reálná postava ženy, která by mnohým zprvu do konceptu neseděla. Jackie Kennedyová byla a je ikonickou postavou americké historie – dokonalým prototypem dámy. Výborně se podařilo vystihnout kontrast strnulé masky, kterou Jackie nutila právě pozice první dámy a manželky oblíbeného prezidenta, se záblesky ženy, která nemusela být v manželství s idealizovaným Kennedym tak úplně šťastná. Postupně se její konflikt s manželem mění na konflikt s další ikonou tehdejší doby – Marilyn Monroe. Nahlíží na ni jako na sexualizované lidské maso, které musí být nutně hnáno k sebedestrukci. 16

Sečteno a podtrženo, divák odcházel spokojen. Jediným negativním faktem mohla být absence titulků, která znemožnila užít si inscenaci v němčině méně zdatným. Michaela Havlíčková

OFFPROGRAM

Dívám se do očí umělce a mám... chameleona?

Jak se zdá, k obecnému rozmachu igelitu na všechny způsoby se na studentském jevišti v poslední době připojily také černé deštníky. Možná se mladí umělci všemožně snaží bránit před tím, aby jim teklo do bot. Nebo aby jim ze všech proměn scény a poloh nešplouchalo na maják? I Metamorfózy totiž na první pohled vypadají jako poněkud výstřední zvířetník. Na začátku je herec schoulený pod již zmíněným černým deštníkem, posléze brodící se v chumlech igelitu a namačkaného či skartovaného papíru. „Morfují“ ze svých civilních poloh do much, chameleonů, žab, ale také do Médei nebo Firse z Višňového sadu. Nesourodá skrumáž v kolektivní režii skýtá ornou půdu především pro energický herecký ansámbl svolný a schopný ostrých střihů. Ty celé osazenstvo zvládá bravurně stejně jako naplnění motta školních projektů: „Ukaž, co všechno umíš.“ Diváci tak mohou „objevit“ skvostný pohybový i loutkoherecký talent Davida Janoška, šansonový hlas Terezy Slavkovské a lehkost hry na klavír Davida Janíka. V podstatě tu nejde o nic jiného než o hravost, o to vyřádit se na archetypálních situacích, pokud možno bez ztráty tempa, nadšení a originality. A pravdou zůstává, že precizně provedené žabí námluvy by málokoho nepobavily. V off-programu tento skotačivý kousek nachází své pravé místo, neboť myšlenky spíše naťukává nebo ilustruje. Nejde, a předpokládám, že ani nechce jít hlouběji. Nabízí více než mile strávenou hodinku ve společnosti nápadité bandy. A řekněme si otevřeně – kéž by některé hodinky hlavního programu utekly tak rychle. Jiřina Hofmanová 18

Songs for daddy

Odcházet z představení, kde se usmívají herci i diváci bez výjimky a ještě si u toho zpívat, je prostě paráda. Musím tedy na úvod naprosto sentimentálně poděkovat. Ne snad, že by celé představení bylo pozitivní. Co se témat týče, vystřídala se jich spousta, nebo přinejmenším spousta pohledů na ně. Drsný začátek, který ale nepůsobil křečovitě, rozkošné pokračování s vlastním pojetím svobody a vtažením diváků (které obyčejně nesnáším), tak nečekané, jemné a upřímné, až to bylo skoro dojemné. Sekvence násilí se opravdově stupňovala a právě v tom tkvěla její síla a nepříjemná mrazivost. Ano, všichni víme, že nekopou doopravdy, ale dost snadno by mohli a někdo jinde a někdy jindy... brr. Tentokrát pro mě fungovalo i použití videa, ze kterého na divadle často nadšená nejsem. Nepostrádalo vtip, atmosféru, prostě mělo své opodstatnění a to oceňuji. Střídání nálad, které k sobě byly vždy téměř dokonale kontrastní, umocňovalo dojmy, podtrhovalo vyznění a často i závažnost témat. Herecky bylo představení dotažené do konce. Postavám aktéři zachovali jejich určenou tvář a ještě se dokázali vyřádit. A teď už ke konci, který myslím rozněžnil nejen uplakané romantiky, ale zkrátka každého. Slečna po mé levici odcházela jako vdaná paní a já naivně věřím, že to nebylo domluvené. Patos a vtip byly vyvážené do té míry, že vše působilo lehce a u svateb už to něco znamená. Daniela Boková

Babičky sobě – pouliční divadlo To, co v první chvíli vidím, mě příjemně překvapuje. Kostýmy jsou opravdu věrné a propracované do nejmenšího detailu. Nutno uznat, že každá „babička“ má svůj osobitý styl a že je z čeho vybírat. Může to být stylová dáma z padesátých let, domácí hospodyňka v papučích, nebo dokonce komunistická údernice s černými holínkami, šátkem na hlavě, které chybí už jen vidle. Kreativitě se meze nekladly a vyplatilo se. Já osobně se nemůžu rozhodnout, jestli je mou favoritkou dáma v krojové sukni a krpcích, nebo ta v noční košili s urnou v ruce, u které nikdo z kolemjdoucích neví, jestli po něm část obsahu nehodí. Jednotícím prvkem jsou papírové masky připomínající vrásčité tváře, díky kterým herci zůstanou v anonymitě. „Babičky” se opravdu šnečím tempem vydávají vstříc městu. Dnešní trasa vede po ulici Kobližné, kde je velká koncentrace lidí i obchodů. Kolemjdoucí se zastavují, někteří šokovaně, jiní pobaveně pozorují a ti odvážnější se občas přijdou zeptat, co se to vlastně děje. Herci poutají pozornost nejen svým vzhledem, ale i chováním. Často se zastavují u výloh obchodů a čekají na reakce lidí okolo. Po chvíli mezi sebou začnou diskutovat. Příkladem může být diskuze u květinářství, jestli je tahle trvalka lepší než ta druhá. Prodavače to s naprostou samozřejmostí hned vyvádí z míry a ostatní se baví. Procesí nejvíc pohoršuje skutečné důchodce. Do jednoho. Škoda, že se s přibývajícím věkem evidentně vytrácí smysl pro humor. Celý projekt se bude během festivalu opakovat, takže až potkáte podivnou skupinku s věrohodnými kostýmy, dejte si na čas a chvíli je pozorujte. Improvizace Vás překvapí. Navíc přesně splňují několik z hlavních témat festivalu – „Kým být” je pro tento projekt hlavní. Osobnost babičky znamená pro každého něco jiného. Herci Vám nabídnou několik možných variant a spoustu nadsázky a cynismu. Stojí to za to! Karolína Svitálková

Pot, emoce a napětí

„Normálně jsem si na tebe brával tři trička!” Přesně takto by se dal popsat středeční workshop Radima Vizváryho ústy jednoho ze zúčastněných. Samotná cesta k workshopu pantomimy byla dlouhá a spletitá, neboť každý herec se musí před svým výkonem řádně nachystat. Příprava na tento workshop spočívala ve zhruba dvouhodinovém postupném rozehřívání a rozcvičení, s jehož rostoucí náročností začali účastníci odkládat brýle a následně i svetry, ponožky a jiné kusy oblečení. Ačkoliv už někteří byli na pokraji svých sil, úsměv a energie Vizváryho procházela celým sálem a naplňovala všechny novou a větší dávkou entuziasmu. Jakmile byli účastníci dostatečně rozehřátí, mohlo se postoupit k hlavnímu bodu čtyřhodinového setkání. Vizváryho metoda pantomimy spočívá v uvědomění si napětí v těle a umění je využít pro precizní dohrávání gest. Pomocí tenze rozkládané po celém trupu, jež způsobuje řeč těla, se dokáže každý vyjádřit i díky jednoduchým, avšak dokončeným pohybům. Každý by si z tohoto workshopu měl odnést alespoň tolik co já, tedy jak jednoduše předvést, kdo, kde, kdy a proč jsme. Barbora Reichmanová

Citlivé evropské otázky

Slovenský Macbeth (Macbeth: hra o bastardech) se stal námětem první ranní diskuze, při níž se nad čajovými a kávovými šálky hodnotily jeho kvality i slabiny. Režisér Tomáš Procházka rytířsky čelil otázkám svých kolegů, studentů, tvůrců, ale i pedagogů. Úterní repríza na SETKÁNÍ/ENCOUNTER byla desátou v řadě a první, která čelila zahraniční, dokonce mezinárodní kritice. Procházka se po celou dobu diskuze potýkal s tématem jazyka, který byl inscenaci nejčastěji vytýkán, a podle všeho právě jeho nejednotnost způsobila rozporuplné reakce, které inscenace v divácích a kriticích vyvolala. Povšimla si toho již moderátorka Magdalena Lišková a v odpovědi na její otázku režisér přiznal inspiraci překladem Josefa Kotta a hrou Hamlet-Stroj Heinera Müllera. Režisér rovněž zapracoval rukopis z Nag-Hamádí, který vztáhl podle vlastních slov s „pohanským náboženstvím“. Profesor Noel Witts se tématu přidržel: „Hlavním problémem inscenace byl jazyk. Nevěděli jsme, co děláte s textem.“ Procházka v reakci na otázku jednoho z kolegů, týkající se souborem slibované změny tradičního divadla, odpověděl, že na slovenských vysokých školách se stále udržuje tradice Stanislavského metody a realistického divadla. Na Slovensku také především existují zažité představy „jak Shakespeara inscenovat“. Macbetha podle všeho zvolili, protože není tolik psychologizující, jako například Hamlet. Inscenační tým prošel bezmála 30 různých záznamů inscenací či filmových zpracování Macbetha, inspiraci však, snad kromě zmiňovaného Müllera, nejmenoval žádnou. 22

Profesor Robert Gordon dodává: „Nejlepší na vaší škole je ta jednoduchost, s jakou hrajete, a to především Shakespeara. U nás… je to v první řadě rétorika, spíše deklamace, než hraní. Slovenský překlad mi zněl moc hezky. (…) Od režiséra, a myslím, že jste velmi nadaný režisér, bych chtěl jednotu a důslednost.“ Pedagog měl na mysli spojení elementů písku, kouře a popela, jenž mu významově nesly stejná sdělení. Týž pedagog otevřel ožehavou otázku respektu k ženám a nezbytnosti opatrného nakládání s Shakespearovými texty. Je třeba mít na paměti, že v Shakespearově době byl mužský šovinismus běžným jevem, ale režisérský rukopis by tyto stopy mohl, a podle něj také měl, smazat či umírnit. Zkrátka by se měl režisér pokusit Shakespeara feminizovat. Z diskuze vyvstaly velmi významné podněty, které přesáhly jak rámec diskuze, tak rámec celého festivalu. Otázka: „Nezajímá mne, co se stane, když starý svět zanikne. Zajímá mne, co se děje, když začne zanikat?“ je totiž především v regionu střední Evropy velmi citlivá. Tomáš Kubart

Pro většinu lidí jsme hovna

Poslední dva měsíce víří český mediální prostor a divadelní obec kauza Činoherního studia Ústí nad Labem, které bylo z důvodu nejistoty finanční podpory pro nadcházející sezony nuceno ukončit svou činnost. Podpora veřejnosti byla nečekaná. I ti, kteří dosud nevěděli, že v Ústí nějaké divadlo je, byli najednou přesvědčeni, že tak kvalitní scéna za žádnou cenu nemůže skončit. I přesto před několika dny po dvaačtyřiceti letech působnosti odehrál ústecký Činoherák poslední představení. O srdci pudla mluvil dnes již bývalý umělecký šéf Činoherního studia Filip Nuckolls. Téměř hodinu vysvětloval historii a pozadí vztahu města a Činoheráku, které je pro momentální situaci klíčové a médii nepříliš jasně interpretované. Divadlo nemá v Ústí podporu nejen na městě, ale ani mezi apatickou většinou obyvatel. „V Ústí žije asi sto tisíc lidí, ale pravidelných diváků je něco kolem dvanácti set,“ poznamenal Nuckolls. Na otázku, zda má Činoherák z některých svých kroků černé svědomí, Nuckolls odpověděl, že se jako šéf nemohl v kritických dnech situaci naplno věnovat z důvodu hostování v jiném divadle. Také prý jako tým podlehli „politické naivitě“, že situaci zvládnou bez PR agentur a vyjednavačů. Budoucnost divadla v Ústí je nejistá. Je zřejmé, že činohra díky chytrým autorskoprávním krokům a mecenášům z Ústí nezmizí úplně, ale do jaké podoby se vyvine, neví dnes nikdo. Legislativa je komplikovaná a kultura je pro většinu lidí HOVNO, jak si Nuckolls posteskl. Matěj Randár 24

Hledání černého koně

Sám název festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER napovídá, že setkávání a společně strávený čas je hlavním smyslem celého týdne. I pro pedagogy je během festivalu vyhrazen čas na neformální posezení a letošním prostorem pro jejich setkání je zkušebna Divadla na Orlí. Na programu setkání pedagogů byly tři body. Klíčovým bylo představení zástupců jednotlivých zemí a jejich účastníků. Další na programu byla pozvánka na páteční setkání pedagogů za účelem seznámení se se studentskou sítí E:UTSA a hlavně křest knihy Noela Wittse The Twentieth Century Performance Reader. Večer začal „netradičně” rautem. Načasování se některým zřejmě zdálo nešťastné, proto se nezačalo přesně. V opačném případě by setkání začalo jen za účasti členů hostitelské fakulty a několika málo dochvilných. Po mírně zpožděném začátku následovala moderovaná diskuse a představení každé zúčastněné fakulty. Celkově se poté setkání neslo v přátelském duchu a na první pohled bylo jasné, že jsou účastníci smířeni s tím, že je tato událost nedílnou součástí festivalu. Jen tak dál. Karolína Svitálková

ROZHOVOR

Až festival skončí, nebudu vědět co se životem

„Jsem hlavně zvědavá, jak bude fungovat studentská porota a zda se budou názory mezi ní a odbornou porotou příliš lišit. Ukáže se, jestli je umělecké cítění napříč generacemi stejné nebo ne,” říká Veronika Bošelová, koordinátorka festivalu, o jedné z novinek letošního ročníku. Organizováním festivalu strávila poslední rok a půl svého života. Co ji na práci koordinátorky překvapilo a čeho se nejvíce obává? Na co se Vy osobně v rámci festivalu nejvíce těšíte? Já se asi nejvíce těším, až se naplní ta idea setkávání. Nemůžu se dočkat, až se potkám s lidmi, co přijeli na festival, a na jejich představení. Také jsem hrozně zvědavá, co budou účastníci říkat po konci festivalu, a doufám, že to budou jenom pěkné ohlasy (smích). Co Vás nejvíce překvapilo na práci koordinátorky? Mě hlavně překvapilo, že je toho opravdu hodně (smích). Čekala jsem, že to bude těžká práce, ale asi jsem si nedokázala dopředu představit, že to bude tak náročné. Na druhou stranu si myslím, že toho pořád mohlo být ještě víc, ale naštěstí mám kolem sebe opravdu výborný tým, který mi velmi pomáhá. Spolupracujete s bývalou koordinátorkou? Předala Vám nějaké rady a zkušenosti? Diskuze s bývalou koordinátorkou probíhala už loni. Organizátorský tým se tvoří vlastně rok a půl před festivalem, takže když probíhal minulý ročník, my už jsme vlastně 26

pracovali na tom letošním. Minulý rok jsme se proto s Terkou Koudelovou, bývalou koordinátorkou, často scházely a říkaly si, co dělat a co nedělat. A stejná spolupráce probíhá i tento rok mezi mnou a nastupující koordinátorkou. Velmi úzce spolupracujete s dobrovolníky. Jak ta spolupráce probíhá a jak se Vám podařilo je sehnat? Máme asi jedenáct nebo dvanáct dobrovolnic, což je celkem slušné číslo. Slečny jsou zapojeny jako uvaděčky, pomáhají na infocentru nebo spolupracují vyloženě s určitou sekcí po celou dobu festivalu. No a mě hrozně těší, že se nám ozvaly samy, což svědčí o tom, že festival se dostává více do podvědomí lidí v Brně. Jaké jsou Vaše vzpomínky na předchozí ročníky? Já jsem to měla trochu komplikovanější, tohle je vlastně moje první příležitost vidět festival v celé jeho kráse. První rok jsem byla v redakci a to jsem se za celý týden nedostala z místnosti 408, protože jsem tam doslova bydlela. Musím ale říct, že i když to bylo hodně složité, tak to pro mě byla výborná zkušenost. Loni jsem pracovala na infocentru, a jak na redakci funguje člověk v uzavřené skupině lidí, tak to byl pro mě hrozný šok. Na infocentru jsou totiž všichni. Nikdy bych nevěřila, kolik lidí se do té malé místnosti vměstná (smích). Co uděláte první, až festival skončí? To já vůbec nevím, já se hrozně bojím toho, co přijde potom. Člověk tím festivalem žije rok a půl úplně na maximum a já jsem si jistá, že mi to bude hrozně chybět. Možná příští týden nedostanu ani jeden e-mail a to bude nejvíc zvláštní, protože teď dostávám čtyřicet e-mailů denně. Uvidíme, snad ještě nějaké e-maily přijdou (smích). Hana Neničková

PARTY

Duchové obsadili bary na Melodce Meeting point party, nejvíce očekávaná epická párty celého festivalu, proběhla hned druhý večer. Letos se přesunula z velmi prostorné Flédy do menšího, ale za to intimnějšího klubu Melodka, který je k setkávání jako stvořený. Chlapecká předkapela Ghost of You působila trochu rozpačitě, ale zlákala na taneční parket několik tance chtivých studentek z divadelní vědy. Hudba Ghost of You vytvořila slibnou atmosféru pro hlavní kapelu večera – The Prostitutes, hrající ve stylu indie rocku. Klub se s příchodem diváků z večerního představení v Divadle na Orlí začal rychle plnit. Účastníci festivalu se nebáli odvázat a koncert si užívali. V průběhu večera byla možnost vyfotit se s dívkami v sexy zelených minišatech (propagační akce Starobrna), které ochotně pózovaly před fotoaparátem. Večerem provázelo osvědčené moderátorské duo, které známe z letošního plesu JAMU. Kdo neměl chuť na tancování a případné překřikování kapely, měl možnost se v klidu pobavit a seznamovat se, protože prostor Melodky se pomyslně rozdělil na dvě protichůdné zóny. V první (vchodové) místnosti se diskutovalo v plném proudu, meetingovat přišli také brněnští divadelníci. Velký zájem byl o stolní fotbálek, který během večera nezůstával ani na chvíli opuštěným, stejně jako celý prostor klubu. Jasmína Finkeová

Na tuto otázku mám jedinou odpověď – POŘÁD! Neexistuje den, kdy by se kolem mě neotřelo pár lidí, jejichž typologie jsou natolik specifické, že by mohli určovat nové módní trendy ve zbytečnosti. Jedni jsou natolik vychrtlí, že bych se klidně mohla schoulit do jámy, která ústí z jejich hrudníku, tam kde obvykle bývá pas. Druzí jsou naopak – jak to říct slušně – tak masivní, že bych si v tom netušeném tsunami tuku mohla vzpomenout na medailové výkony v kraulu. V plavání nám sice tvrdili, že děti s hodnocením DELFÍN neutopí vůbec nic, ale při pohledu na některé ztrácím dech i v nejlíp větraných místnostech. „Br,“ řeknou si někteří. Ale celé to funguje dokonale jako systém mraveniště nebo líp – jako ozubená soukolí orlojů největších katedrál. Ciferníky hodin natahují postavy podobné vytahaným žvýkačkám, kde není jisté, zda je stehenní kost stále v kyčli, nebo již nahrazuje celou páteř. Stávají se mazivem, odporným tekoucím lidským valounům, jejichž faldy jsou jako do sebe zapadající zuby. Takže se nabízí jediná otázka – kdy nadměrná kila ztrácet? Miriam Šedá

MALÉ NIC

Kdy – nabírat přebytečná kila

PROGRAM

PROGRAM 10. DUBNA SETKÁNÍ/ENCOUNTER 9:00 Diskuze se snídaní

Chill out room

10:30 Rusko, Petrohrad [CP]

Jak tě mohu zničit, miluji-li tě více než život

Divadlo Husa na provázku

11:00 Uzavretý (JAMU)

učebna 401, DIFA JAMU

12:00 Workshop

Jazzový tanec s Davidem Strnadem

Kolej Astorka

13:00 Belgie, Antverpy [CP]

Ten, kdo se skrývá

Divadelní studio Marta

15:00 Slovinsko, Lublaň [CP]

Caligula: Poprvé, podruhé, potřetí!

HaDivadlo

16:00 ENC Cinema

Chill out room

16:00 Česká republika, Brno (JAMU)

Stabat mater

Divadlo na Orlí

17:00 Belgie, Antverpy

Ten, kdo se skrývá

Divadelní studio Marta

18:00 Česká republika, Praha [CP] Vojna

Divadlo na Orlí

19:00 Slovinsko, Lublaň

Caligula: Poprvé, podruhé, potřetí!

HaDivadlo

20:00 Česká republika, Praha Vojna

Divadlo na Orlí

20:00 Encounter Night: Let´s swing!

Livingstone Club

Změna programu vyhrazena. [CP] – Cesta poroty 30

INFOCENTRUM

INFOCENTRUM Divadelní fakulta JAMU Místnost č. 4 Mozartova 1 662 15 Brno Otevřeno ve dnech 7.–12. 4. 2014 Otevírací doba: Pondělí–Pátek: 9:00–21:00 Sobota:

9:00–16:00

Infolinka: +420 733 127 612

VSTUPENKY Vstupenky na jednotlivá představení je možné zakoupit ve festivalovém Infocentru nejpozději 30 minut před začátkem představení. V případě, že představení není vyprodané, začně 15 minut před jeho začátkem doprodej vstupenek na pokladně daného divadla.

CENY VSTUPENEK Hlavní program: veřejnost – 100 Kč studenti a senioři – 80 Kč studenti a pedagogové JAMU – 50 Kč + STUDENTI A PEDAGOGOVÉ JAMU – DOPOLEDNÍ PŘEDSTAVENÍ – 20KČ* Offprogram: Offprogramová představení jsou zdarma, je však nutné vyzvednout si v Infocentru vstupenky. Meeting Point Party: Předprodej – 100 Kč Na místě – 150 Kč

OFFPROGRAMOVÁ PÁSKA cena 30 Kč za pásku zahrnuje:

•

slevy na konzumaci ve vybraných restauracích (seznam podniků bude k dispozici ve festivalovém Infocentru a na webových stránkách) • slevy na reklamní předměty 10 % • přístup do VIP salonku klubu Livingstone (platí na poslední festivalový večer) * Neplatí na představení označené CP – Cesta poroty

• vstup na všechny Encounter Nights (krome Meeting Point Party) Offprogramová páska je cool!

PROPAGAČNÍ PŘEDMĚTY V Infocentru je dále možné zakoupit následující festivalové propagační předměty:

• • • • • • • • • •

trička (pánská, dámská) – 200 Kč placka střední – 20 Kč placka malá – 15 Kč plátěné tašky – 100 Kč zapalovač – 20 Kč brýle – 100 Kč přívěšek Minimon – 100 Kč náušnice Minimon 1ks – 50 Kč brož Minimon – 80 Kč čokoláda S/E 2014 – 30 Kč

FESTIVALOVÁ MÍSTA DIFA JAMU (Infocentrum, Chill Out Room, redakce, učebna 013) – Mozartova 1 Divadlo na Orlí / Hudebně-dramatická laboratoř JAMU – Orlí 19 Studio Marta – Bayerova 575/5 Divadlo Husa na provázku – Zelný trh 9 HaDivadlo – Poštovská 8d Klub Melodka – Kounicova 20/22 Livingstone Klub – Dominikánské náměstí 5 Kavárna Kunštátská Trojka – Dominikánská 9

CHILL OUT ROOM DIFA JAMU, každý 9:00–20:00 hod.

festivalový

den

Chill out room je prostor pro všechny účastníky festivalu, kteří hledají klidné místo pro relaxaci a odpočinek. Volně budou k dispozici časopisy, stolní hry, stolní fotbálek a možnost připojení na wi-fi. Na místě budou k dostání točené limonády a pivo od našeho sponzora – pivovaru Starobrno.

FOTOREPORT

FOTOREPORT ZE STŘEDY