PRAHA VÁCLAVA HAVLA

ARS METROPOLIS ve spolupráci s historikem architektury Zdenkem Lukešem uvádějí výstavu

PRAHA VÁCLAVA HAVLA Průvodce po stavbách spojených s životem dramatika, disidenta a prezidenta

Fotografie Alan Pajer, Pavel Hroch a archiv KnVH

Úvodem Když se před časem sjeli do Prahy ze všech koutů světa překladatelé Havlových děl, požádali mne přátelé z Knihovny Václava Havla, abych je provedl po místech s ním spojených. Byla to příležitost k zajímavé vycházce. Celkem logicky jsme ji zahájili na nábřeží pod domem U Dvou tisíc, kde Václav Havel prožil značnou část života, pokračovali jsme po vltavské navigaci, kde si hrával jako kluk, zastavili se v dřevěném „vagonu“ s rybí restaurací, kam nás hned srdečně pozval pan majitel a pohotově připojil pár osobních vzpomínek na Havlovy návštěvy. Pak jsme pokračovali po nábřeží k budově Mánesa, kde bylo jedno z center sametové revoluce, a na Slovanský ostrov (Žofín) jako místo každoročních konferencí Forum 2000, iniciovaných Václavem Havlem. O kousek dál jsme nahlédli do legendární kavárny Slavia, kam chodíval v šedesátých letech mladý dramatik na setkání s básníkem a výtvarníkem Jiřím Kolářem a jeho přáteli (a později, už jako prezident, se zasloužil o rekonstrukci kavárny do původní podoby). Odtud to bylo jen kousek na Anenské náměstí k Divadlu Na zábradlí, kde začínal jako kulisák a pro jehož soubor napsal své první hry včetně Zahradní slavnosti. Coby kamenem dohodil od divadla, nachází se gotický kostel sv. Anny, který byl zásluhou Václava Havla a jeho ženy Dagmar proměněn v kulturní a společenské centrum Pražská křižovatka. Následovala cesta přes Karlův most na Malou Stranu, na Kampu, kde došlo v prosinci 1988 v prostorách francouzské ambasády k setkání disidentů s prezidentem Mitterrandem. Další trasa vedla na Pražský hrad, jehož tvář se díky Havlovi v době, kdy vykonával úřad prezidenta, výrazně proměnila, Hrad se otevřel veřejnosti a byl opraven a doplněn o nové stavby…

Byla to jen krátká procházka a viděli jsme jen část staveb spojených s různými etapami Havlova života. Mohli jsme také zvolit jiný směr – po Národní třídě, kde je řada míst, která pro něj byla významná a která měl rád. Zde studenti během brutálně potlačené demonstrace 17. listopadu 1989 skandovali jeho jméno. Pak dojít až na Václavské náměstí, místa masových demonstrací, a dále třeba do paláce Lucerna nebo k Obecnímu domu. Prostě míst, která sehrála v životě dramatika, disidenta a prezidenta významnou roli, je v naší metropoli velké množství. Převážná většina těchto budov je zajímavá i po architektonické stránce.

Konečně Havel sám se o architekturu velmi zajímal, ostatně pocházel ze stavitelské rodiny, jeho dědeček Vácslav Prahu obohatil o multifunkční a na tehdejší dobu supermoderní palác Lucerna, otec Václav

Maria a strýc Miloš pak postavili na Barrandově slavné filmové ateliéry, Václav M. Havel přispěl vyhlídkovou restaurací na Barrandově.

Havel se také přátelil s libereckými projektanty Karlem Hubáčkem, Miroslavem Masákem, Ludmilou Švarcovou a členy dnes už legendární liberecké Školky, kterou založili a která fungovala pod Hubáčkovým patronátem jako jakési neoficiální učiliště. Vliv na něj měl i architekt Vlado Milunić, který bydlel ve stejném domě na Rašínově nábřeží a s nímž mohl například snít o podobě sousedního domu, jenž by vyplnil prázdnou nárožní parcelu. Tedy místa, kde dnes stojí Tančící dům, na jehož projektu se pak Milunić skutečně podílel. Jednou z Havlových úspěšných her je Asanace, kde architektura, urbanismus a památková péče hrají klíčovou roli, i když je celý příběh širším podobenstvím o totalitní společnosti.

Po příchodu na Pražský hrad se Václav Havel jako prezident dostal do nové role – najednou mohl on sám ovlivňovat úpravy a vlastně celý proces, který se odborně nazývá revitalizace a kterému jsme my, jeho tehdejší spolupracovníci, poeticky říkali Otevírání zakletého zámku. Na úpravách rozlehlého hradního území se podíleli prominentní architekti z domova i ciziny. Hrad se podle jeho přání v té době proměnil ve významné kulturní centrum s řadou výstav, divadelních představení a koncertů konaných zpravidla pod jeho záštitou. Další významní umělci Hrad navštívili; pročítáme-li dnes pamětní knihu z rekonstruované někdejší Masarykovy knihovny, najdeme tam jména jako Allen Ginsberg, Lawrence Ferlinghetti, Kurt Vonnegut, Tom Stoppard nebo Sławomir Mrożek. Ač byl Havel nyní především politikem a musel řešit řadu problémů spojených s prezidentským úřadem, o architekturu se nepřestal zajímat, podobně jako o otázky územního plánování, památkové péče nebo životního prostředí. Byl přítelem kvalitní současné tvorby a podporoval i stavby, které u konzervativnějších občanů vyvolávaly negativní reakce, jako byl Gehryho a Milunićův Tančící dům nebo vítězný soutěžní projekt Jana Kaplického na Národní knihovnu. Současně ale neváhal zvednout protestní hlas, když měl pocit, že se ničí hodnoty, které by se měly zachovat. Tak třeba v roce 1990 umožnil uvést inscenaci své hry Asanace v provedení libereckého Divadla F. X. Šaldy přímo v prostoru svérázné enklávy Starých Vysočan, která měla být zničena a nahrazena paneláky. Později se angažoval v kauze předimenzovaného návrhu hotelu v sousedství Karlova mostu. Pravda, veřejnost si příliš

nezískal svou kritikou panelových sídlišť, většímu pochopení se naopak těšil jeho protest proti výstavbě obřích nákupních center a skladištních hal na perifériích podél dálnic.

Nakonec jsem tedy sepsal pražské stavby, které sehrály v životě Václava Havla nějakou roli, od míst, kde trávil dětství, kam chodil do školy, přes jeho oblíbené kavárny a vinárny (ovšemže nedošlo na všechny), kde se setkával s přáteli a později disidenty, až po různé divadelní scény a kluby. Bohužel sem patří také méně příjemná místa: vyšetřovny StB, soudy, vězení a nemocnice, neboť i to byla součást jeho života. Největší pozornost jsem logicky věnoval Pražskému hradu v období, kdy byl hlavou státu. Tehdy do architektury této významné památky sám aktivně zasáhl jako iniciátor řady intervencí v areálu. V poslední kapitole se pak věnuji stavbám spojeným s jeho postprezidentským obdobím. Jednotlivá hesla přinášejí nejen informace o tom, jakou dané stavby sehrály v Havlově životě roli, nýbrž též o jejich významu v kontextu české architektury. Proto jsem také připojil na konci knihy slovníček architektů, kteří se na jejich návrzích podíleli. Pro lepší orientaci nechybějí ani mapy. Jde přirozeně o výběr, neboť míst, která by mohla být do knížky zahrnuta, je mnohonásobně víc. Některá již také zanikla nebo byla zcela přestavěna. To je například bývalá hospoda U Čelichovských v Horních Počernicích – v roce 1975 dějiště legendární Krobovy inscenace Havlovy Žebrácké opery. Stejně tak již neexistuje kdysi oblíbený hostinec U Lípy ve starých Vysočanech, na jehož zahradě sehrálo liberecké Divadlo F. X. Šaldy za účasti autora v červnu roku 1990 zmíněnou Asanaci.

Kniha pojednává o pražských stavbách. Důležitou úlohu měla však i některá další místa. Nechám-li stranou zahraničí, jde především o Havlov – letní rezidenci jeho dědečka Vácslava Havla v Žďárci u Tišnova, kde budoucí prezident trávil dětství, dále zámek v Poděbradech, kde sídlila internátní škola, kterou po válce navštěvoval, České Budějovice jako místo výkonu jeho vojenské služby nebo káznice v Heřmanicích u Ost-

ravy a v Plzni Na Borech, kde byl vězněn. Epizodní, ale pro jeho tvorbu důležitou roli sehrál trutnovský pivovar, kde krátce pracoval a našel inspiraci pro svou slavnou aktovku Audience. V době prezidentství to pak byla také letní rezidence hlavy státu na zámku v Lánech, kde často pobýval, a nedaleká chata Amálie, v níž pořádal přátelská tematická diskusní setkání. V závěru života strávil hodně času v zahradě Čerychovy vily v České Skalici, kde natáčel film podle své divadelní hry Odcházení.

Jeho druhým domovem však byla od roku 1967 venkovská usedlost Hrádeček v podhůří Krkonoš, o níž mu řekl jeho přítel Andrej Krob, který měl chalupu na vedlejším pozemku. To místo měl ze všech nejraději a tam také v prosinci roku 2011 zemřel.

Vraťme se však do jeho rodného města – Prahy, kde prožil největší část svého života, a pojďme navštívit jednotlivá místa, svázaná s jeho nevšedním osudem.

Zdeněk Lukeš Předmluva ke knize Praha Václava Havla

Jeho Svatost dalajlama na čaji u Havlů doma, 4. října 1998

Havlova vila na Ořechovce

Bratři Havlové v domě U Dvou tisíc

Dům U Dvou tisíc Stavitel Vácslav Havel navrhl v první dekádě devatenáctého století řadu nájemních domů v secesním stylu, často ve spolupráci s architektem Osvaldem Polívkou.

V domě, který získal jméno podle svého popisného čísla, tedy U Dvou tisíc, bydlel Václav Havel se svým otcem Václavem Mariou Havlem, matkou a bratrem Ivanem.

Havlův byt byl ve své době významným centrem disentu, byl neustále monitorován tajnou policií, která často kontrolovala příchozí. V domě později bydlel také architekt Vlado Milunić, ateliér tu měl i přítel malíř Jiří Sopko.

Vilu si původně pro sebe navrhl pražský židovský architekt Rudolf Eisler ve stylu moderního klasicismu, plány byly vypracovány v roce 1928.

Po příchodu na Pražský hrad se Václav Havel rozhodl, že zůstane nadále bydlet ve svém bytě na nábřeží, to ale přinášelo mnoho komplikací. Nechtěl se usadit na Hradě, i když tam v rámci jeho kanceláře vzniklo jakési nouzové zázemí. Nakonec padla volba na léta prázdný vilový objekt v Dělostřelecké ulici. Havel nechal nejdříve dům opravit podle návrhu renomovaného studia D a M Interiéry vily zadal Václav Havel Bořku Šípkovi. Vyjímkou byl pokoj Olgy Havlové. Té opulentní postmodernistický styl nevyhovoval a zařídila si své místnosti prostěji. Václav Havel měl k úpravě domu řadu výhrad a nikdy si na nové bydliště nezvykl, šťastnější se rozhodně cítil na Hrádečku.

Vězeň svědomí - Václav Havel, tvrdý kritik poměrů v době komunistické diktatury byl za své politcké smýšlení několikrát vězněn, celkem bezmála pět let.

Václav Havel vzpomíná ve své cele

Bartolomějská ulice Vyšetřovny Státní bezpečnosti Dům byl postaven v letech 1935 – 1941 pro Ústřední sociální úřad podle plánů pražského architekta Bohumíra Kozáka. Od padesátých let ale stavba změnila účel a sídlily v ní neblaze proslulé vyšetřovny Státní bezpečnosti. Do tak zvané „Kachlíkárny“ vozily policejní automobily zadržené osoby a odehrávaly se tu výslechy. Mezi postiženými byl mnohokrát i Václav Havel a mnoho dalších disidentů, po roce 1977 zejména signatářů Charty 77, kteří zde často podstupovali mnohahodinové výslechy.

Vězen svědomí – Václav Havel, tvrdý kritik poměrů v době komunistické diktatury byl za své politcké smýšlení několikrát vězněn, celkem bezmála pět let.

A prisoner of conscience – Václav Havel, fiercely critical of the Communist dictatorship, spent over five years in prison for his political views.

Francouzská ambasáda Václav Havel oznamuje z balkonu Špalíčku sídla OF občanům,že přijímá kandidaturu na prezidenta Československé republiky. 14. prosince 1989

Hlavní objekt velvyslanectví se nachází v Buquoyském paláci - cenné barokní stavbě, která vévodí komornímu náměstí poblíž Kampy. Stavbu zahájil arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna a jeho dalšími majiteli byli postupně šlechtické rody Fürstenberků a Hrzánů, kteří palác dále upravovali. Od roku 1748 jej vlastnili Buquoyové. V roce 1930 palác zakoupila francouzská vláda pro své velvyslanectví.

V rámci oficiální návštěvy francouzského prezidenta Francoise Mitteranda v Československu, došlo 9. prosince 1988 dopoledne k setkání hlavy státu s představiteli disentu v čele s Václavem Havlem. Šlo o památnou společnou snídani, které nedokázal totalitní režim zabránit a jež představovala pro disent silnou podporu.

Prezident Václav Havel a prezident Francois Mitterrand, 1995

Mánes Budova funkcionalistického stylu byla navržena prezidentem uměleckého spolku Mánes architektem Otakarem Novotným a zrealizována v letech 1928 – 1930 na vltavském nábřeží. Jedno křídlo dokonce tvoří most mezi nábřežím a Slovanským ostrovem. Stavba je krásným příkladem avantgardní meziválečné architektury.

Václav Havel měl s budovou Mánesa nejužší kontakty. Měl je ještě z doby kdy Mánes byl významnou výstavní síní provozovanou spolkem Mánes. V šedesátých letech se zde konala řada důležitých výstav a populární kavárna byla svědkem jeho setkání s přáteli. V průběhu sametové revoluce vzniklo v Mánesu jedno z center Občanského fóra. V průběhu sedmdesátých let vznikla v horní části sousední vodárenské věže, která nebyla nijak využívána, sledovací stanice státní bezpečnosti s pozorovatelnou, odkud její příslušníci monitorovali Havlův byt na nábřeží a jeho okolí.

Václav Havel a Olga Havlová v listopadu 1989

Madeleine Albright s Václavem Havlem, 2009

Žofín Žofín je neorenesanční reprezentační budova postavená v letech 1884 -1886 hlavním městem Prahou podle plánů Jindřicha Fialky. Objekt v dnešní podobě vznikl přestavbou staršího klasicistního domu, v němž se v roce 1848 konal Všeslovanský sjezd.

Od roku 2005 se na Žofíně pravidelně na podzim konají konference Fora 2000.

Iniciátorem této akce, během níž se setkávají významné osobnosti z řady zemí, byl Václav Havel. Naposledy se Fora 2000 na Žofíně zúčastnil krátce před svou smrtí v roce 2011.

Hillary Clinton v kavárně Slavia, 1998

Kavárna Slávia Kavárna Slávia, zřízená na přelomu devatenáctého a dvacátého století, je situována v přízemí neorenesančního paláce Lažanských vybudovaného na nároží Národní třídy a Smetanova nábřeží v letech 1861 -1863 dle projektu architekta Vojtěcha Ignáce Ullmanna.

Zásluhou Václava Havla se v průběhu 90-tých let vrátil interiér kavárny do podoby předválečných let. Několikrát vyzýval, aby se podniku vrátil původní lesk a postupně skutečně získal pro tento záměr sponzory. Václav Havel byl pak v legendárním podniku častým hostem, vodil tam i různé návštěvy, na posezení nad sklenkou absintu pozval i Hillary Clintonovou.

Vzácná chvíle odpočinku, kdy si Václav Havel ve své oblíbené kavárně Slavii čte „při kafíčku“ noviny.

Kostel svaté Anny – Pražská křižovatka Jednolodní kostel sv. Anny je součástí klášterního areálu a má nesmírně zajímavou historii. Na jeho místě stála románská rotunda a kostel svatého Vavřince, který byl přestavován templářským řádem. Po zrušení tohoto řádu byl postupně zbourán. Nový chrám zasvěcený sv. Anně byl vystavěn pro řád Dominikánek v ranně gotickém stylu v letech 1319-1330 v době vlády Jana Lucemburského. Za husitských válek nebyl výjmečně vypálen, neboť areál sloužil jako sběrný tábor pro příslušníky různých řádů. Proto je zde zachován unikátní středověký krov, jediný svého druhu v Praze. Později byl kostel upravován barokně. Z každé éry se zachovala fresková výzdoba, jejíž jednotlivé vrstvy se částečně překrývají. Císař Josef II. klášter na konci 18 století zrušil, kostel byl odsvěcen a jeho loď přepatrována a přeměněna na Schönfeldovu tiskárnu.

V devadesátých letech minulého století se cenné středověké stavby, která byla v dezolátním stavu, ujala Nadace Dagmar a Václava Havlových – Vize 97. Přáním Václava Havla, bylo, aby se někdejší kostel stal místem setkávání a diskusí. Tato jeho vize se vyplnila po náročné rekonstrukci a je v ní kulturně-společenské centrum Pražská křižovatka, v níž se konala řada akcí. Konala se tu také oslava dvacátého výročí sametové revoluce, na kterou Václav Havel pozval osobnosti jako Joan Baez, Lou Reeda , Suzan Vega nebo Renée Flemingovou.

Joan Baezová, Lou Reed, Suzanne Vega, Fernando Saunders, Renée Flemingová a Jiří Bělohlávek na koncertě k 20. výročí sametové revoluce, 2009

Tři piva pro Jane Fondovou, Václava Havla a Olgu Havlovou, 1990

Divadlo Na zábradlí Dům, v němž divadlo sídlí, získal svou dnešní pozdně klasicistní podobu radikální přestavbou staršího objektu v roce 1836. V domě sídlila kartounka, jejíž velká hala byla později přeměněna na divadelní sál.

Malá divadelní scéna sehrála v životě Václava Havla zásadní roli. Přichází sem v roce 1960 jako kulisák a inspicient, postupně se stává dramaturgem a kmenovým autorem. Úspěch slaví již svou první hrou Zahradní slavnost, která měla premiéru 3. prosince 1963 v režii Otomara Krejči.

Absurdní drama se poté vydá na úspěšné tažení po domácích i zahraničních jevištích, přináší autorovi respekt. Podobně je to i s hrou Vyrozumění uvedenou v divadle Na zábradlí v roce 1965 a se Stíženou možností soustředění v roce 1968. Jako uvaděčka tu také pracovala Olga Šplíchalová, s níž se v roce 1964 Havel oženil.

Miloš Forman, Ivan M. Havel, Josef Jařab a Václav Havel na oslavě sedmdesátých narozenin Ivana M. Havla v Mramorovém sále Lucerny, 2008

Činoherní klub

Palác Lucerna Realizací paláce Lucerna si Vácslav Havel, (dědeček prezidenta Václava Havla), splnil sen vybudovat v centru metropole multifunkční moderní komplex s pasáží, kavárnami, restauracemi, kinem a víceúčelovými sály, obchody, kancelářemi a byty, završený vyhlídkovou restaurací na střeše.

Stavba z roku 1906-1919 má železobetonovou konstrukcí, na jejímž návrhu se podílel známý konstruktér Stanislav Bechyně. Unikátní je zejména Velký sál v suterénu, zamýšlený původně jako kryté kluziště. Po válce byl palác zestátněn a po roce 1989 byl v restituci vrácen rodině.

Tato populární malá pražská scéna Státního divadelního studia vznikla v roce 1965 v prostorách bývalého Ženského klubu českého, v nenápadném konstruktivistickém domě, který pro tento spolek navrhla v letech 1927 -1931 první česká architektka Milada Pavlíková-Petříková. Toto malé divadlo, které Havel často navštěvoval již v šedesátých letech a v němž působila řada jeho přátel, mezi nimiž především Pavel Landovský, sehrálo významnou roli na počátku Sametové revoluce.

Večer v neděli 19. listopadu 1989 se v sále Činoherního klubu sešli představitelé disentu se zástupci různých uměleckých nebo vědeckých profesí, ale i stávkujících studentů, a založili zde Občanské fórum. Jedním z iniciátorů a přirozených vůdců byl Václav Havel, který také sepsal úvodní prohlášení Občanského fóra.

Josef Abrhám, Václav Havel a Pavel Landovský po představení Audience, 1990

Václav Havel po dlouhých dvaceti letech zpět na divadlních prknech, Činoherní Klub, 14. 1. 1990 Václav Havel comes back on the stage after 20 yeaes, the Theatre of Činoherní Klub, January 14. 1. 1990

Národní třída

Louvre a klub Reduta

Národní třída odděluje Staré a Nové Město. Původně stál v její stopě příkop a hradby, po jejich zbourání v polovině 19 století byly postupně obě strany zastavovány monumentálními stavbami ve stylu historismu, secese, moderny, moderního klasicismu, art deco, funkcionalismu a soudobé architektury. Národní třída byla pro Václava Havla zvlášť důležitá. V Topičově paláci sídlil Svaz československých spisovatelů s nímž měl sice často napjaté vztahy, ale v šedesátých letech představoval jedno z reformních center. Na Národní třídě a v jejím bezprostředním okolí sídlily malé divadelní scény Viola, Reduta a Laterna Magika jež sehrála významnou roli v průběhu sametové revoluce jako sídlo Občanského fóra. Konečně sám prostor Národní třídy a okolí hrál zásadní roli v době studentského protestního původu 17. listopadu 1989.

Palác Louvre je rozlehlý dvojdům se secesní fasádou, kterou pro stavitele Františka Buldru navrhl v letech 1901- 1902 poněkud extravagantní , ve Francii školený, architekt Richard Klenka rytíř z Vlastimilu.

V suterénu paláce Louvre se nachází legendární klub Reduta, v němž od roku 1957 fungovala komorní scéna Státního divadelního studia. Od sedmdesátých let provozovala Redutu agentura Pragokoncert, která přivážela do totalitního Československa světově proslulé jazzmany. Václav Havel chodíval léta do Reduty na divadelní představení a koncerty. V roce 1994 tam přivedl i svého hosta amerického prezidenta Billa Clintona, který si zde s jazzmany zaimprovizoval na darovaný tenorsaxofon.

Bill Clinton,Václav Havel a Dagmar Veškrnová, 1994

Václav Havel se stává, po podpisu Prezidentského slibu, podruhé prezidentem České Republiky. Pražský hrad, 2.února 1998 Václav Havel, after signing the oath of office, becomes President of the Czech Republic for the second time. Prague Castle, February 2, 1998

el po slavnostním složení Prezidentského slibu zdraví občany. Pražský hrad, 2. února 1998 el, after taking the oath of office as president, greets the public. Prague Castle, February 2, 1998

Václav Havel se stává, po podpisu Prezidentského slibu, podruhé prezidentem České republiky. Po slavnostním složení Prezidentského slibu zdraví občany.

Pražský hrad, 2. února 1998 Instalace Srdce na Hradě výtvarníka Jiřího Davida byla poprvé rozsvícena Václavem Havlem 17. listopadu 2002.

Upomínala na prezidenta, který tento symbol připojoval k svému podpisu. Neonové srdce též symbolizovalo, že se do českých zemí po padesáti letech bezcitných totalitních režimů navrací vláda porozumění a tolerance.

V srpnu 1990 pozval Václav Havel „Stouny“ na Pražský hrad, u příležitosti

V srpnu 1990 pozval Václav Havel „Stouny“ na Pražský hrad, u příležitosti historicky prvního koncertu The Rolling Stones v České republice. historicky koncertu The“Stones” RollingtoStones v České republice.

In August 1990,prvního Václav Havel invited the Prague Castle at the occasion of the first Rolling Stones concert in the Czech Republic.

Václav Havel se svým psem Ďulou na audienci u anglické královny Alžběty II., Pražský hrad, 29. března 1996

Václav Havel se svým psem Ďulou na audienci u anglické královny Alžběty II., Pražský hrad, 29. březen 1996 Václav Havel, with his dog Ďula, meeting with Queen Elizabeth II., Prague Castle, March 29, 1996

Vchod do Kanceláře prezidenta od Bořka Šípka

Bořek Šípek, Bob Dylan a Václav Havel, Praha 2005

Václav Havel byl přesvědčen, že by měla být obnovena funkce hradního architekta, kterou v období první republiky a krátce po válce zastával Jože Plečnik a Pavel Janák (a v éře prezidenta Antonína Novotného neoficiálně i Jaroslav Fragner). Poté co známý designér a výtvarník Bořek Šípek navrhl pro reprezentační prostory Hradu funkční křesla a zařídil Havlovu pracovnu, požádal Havel ředitele Správy Pražského hradu, aby tento post svěřil právě jemu. Šípek na Hradě navrhl nové portály na druhém nádvoří z nichž nejvýraznější, s markýzou nad vstupem, ozdobil sochař Michal Gabriel plastikou okřídleného pantera.

Václav Havel s architektem Vladem Milunićem, 1994

Umberto Eco a Václav Havel, 2000

Obecní dům Obecní dům, nebo také Reprezentační dům hlavního města Prahy je jednou z nejznámějších dominant evropské secesní architektury. Byl postaven v letech 1904 – 1912 podle projektu Antonína Balšánka a Osvalda Polívky na místě někdejšího Královského dvora. Na výzdobě stavby se podílela plejáda významných umělců, jako byli Ladislav Šaloun, Alfons Mucha, Jan Preisler, Karel Špillar a mnozí další. V obecním domě byla 28. října 1918 vyhlášena samostatnost Československé republiky.

Dne 26. listopadu a poté 6. a 7. prosince 1989 došlo v prostorách Obecního domu k jednání komunistické strany v čele s premiérem Ladislavem Adamcem a zástupci Občanského fóra vedených Václavem Havlem. Obecní dům byl s Havlovým jménem spojen i v letech 2002 – 2004 mezinárodní konferencí Fórum 2000, jejíž byl iniciátorem.

Tančící dům Na nároží Rašínova nábřeží a Jiráskova náměstí stával neobarokní činžovní dům, který byl během nešťastného amerického náletu v únoru 1945 vybombardován.

Václav Havel, obyvatel sousedního domu U Dvou tisíc, snil o tom, že by na tomto místě mohla vyrůst zajímavá stavba, s prostory pro různé kulturní aktivity. Poté, co se stal Havel prezidentem, se však situace změnila.

Restituent parcely prodal pozemek nizozemské pojišťovně National Nederlanden, která často spolupracovala s renomovanými světovými architekty. Ta se obrátila na Vláda Miluniće, neboť jí zaujaly jeho studie, ale trvala na tom, že si musí vzít jako spolupracovníka jednu z architektonických hvězd. Tou se stal kanadskoamerický projektant Frank Owen Gehry. Dům byl dokončen v roce 1997. Pro svůj nezvyklý tvar vyvolával řadu polemik, nakonec byl však veřejností přijat vlídně.

Díky svému tvaru získal přezdívku Tančící dům, neboť evokuje roztančený slavný filmový pár Freda Astaira a Ginger Rogersovou. Havel dům několikrát navštívil a setkal se i s jeho autory.

Jan Kaplický, Václav Havel a Eva Jiřičná, 2004

Dear Johanka, As you know, your father left this worldon the very day you came into it. I know he left with happy thoughts of you and your mom.

The National Library that you seeon your walks through Pragueon the site of a monument to a former dictator is the personification of the creative spirit, an expression of the education, culture and humanity traditionally connected with Prague and its relief, an expression of man‘s humble respect for nature. I wish you all the best in the coming years. May you never face more smallmindedness than necessary.

Yours, Vaclav Havel

Nová oranžerie U zrodu projektu Nové oranžerie stála manželka Václava Havla – Olga Havlová. Během svých návštěv v hradních zahradách slýchávala často stížnosti, že skleník z 50-tých let je zchátralý. Hovořila o tomto problému se svojí přítelkyní a mecenáškou Jennifer Allen Simonsovou, která na projekt výstavby nového skleníku významně přispěla. Projekt byl svěřen česko-britské architektce Evě Jiřičné , která za tuto stavbu realizovanou v letech 1997-1999 získala řadu ocenění.

Kaplického knihovna Ač byl Václav Havel především politikem a musel řešit řadu problémů spojených s prezidentským úřadem, o architekturu se nepřestal zajímat. Byl přítelem současné tvorby a podporoval i stavby, které u konzervativnějších občanů vyvolávaly negativní reakce. Jednou z nich byl i vítězný soutěžní projekt Jana Kaplického na Národní knihovnu.

Schwarzenberský palác Voršilská ulice Princ Charles s Václavem Havlem a Dagmar Havlovou na Pražském hradě, 1. listopadu 2000

Schwarzenberský palác, zvaný také podle jednoho z původních majitelů Deymův, je patrová klasicistní budova na nároží ulic Voršilská a Ostrovní. Přestavbu paláce prováděl v 18 století Václav Ignác hrabě Deym ze Stříteže, definitivní podobu mu však dal až další majitel Josef hrabě Vratislav z Mitrovic a architekt Ignác Palliardi na počátku devatenáctého století. Později získala palác orlická větev Schwarzenbegů a ta jej vlastní po restituci i nyní.

Poté co skončil Václavu Havlovi v roce 2003 prezidentský mandát, hledal prostory pro svou kancelář.

Ty mu v přízemí svého paláce ve Voršilské ulici poskytl jeho bývalý hradní kancléř Karel Schwarzenberg.Klenuté místnosti s výhledem do dvora zařídil designér Bořek Šípek v obdobném stylu jako jeho pracovny na hradě, v Lánech a Havlově domě na Ořechovce.

Václav Havel a spisovatel Josef Škvorecký, 2003

Václav Havel končí po čtrnácti letech ve funkci prezidenta.

Praha, 2. února Václav Havel končí2003 po třinácti letech ve funkci prezidenta. Praha, 2. února 2003

After 13 years Václav Havel steps down as the president. Prague, February 2, 2003

Václav Havel při prvním promítání filmu Odcházení v Paláci Lucerna, 22. března 2011.

Václav Havel v pražském Paláci Lucerna na premiéře svého režijního debutu, filmu Odcházení, který natočil podle vlastního scénáře. Praha, 22. listopadu 2011 Tento film, natočil podle vlastního bylown jehoscreenplay, režisérským Václav Havel at the first screening of his film Leaving in the Lucerna Palace on March 22, který 2011. With this film, which was scénáře, based on his he debutem. debuted as a film director.

Město podle Václava Havla

Svíčky k uctění památky Václava Havla, Václavské náměstí, 24. prosince 2011

Svíčky k uctění památky Václava Havla, Václavské náměstí, 24. prosince 2011 Candles in the memory of Václav Havel, Wenceslas Square, December 24, 2011

K dlouhé řadě protikladů, které činily z Václava Havla tak jedinečnou osobnost, patřil i mimořádně silný vztah intelektuála se sklonem k abstraktnímu uvažování ke konkrétnímu fyzickému prostředí kolem něj. Havel nepatřil mezi myslitele, kteří procházejí světem nepoznamenáni, se zasněným pohledem upřeným k vzdálenému horizontu. Fyzický a estetický rozměr skutečnosti ho přitahoval, vzrušoval a dráždil. Jeho estetické vnímání bylo vedeno mimořádně silným smyslem pro harmonii, tu a tam zpestřované – a tím i zvýrazňované – někdy až divadelním kontrapunktem.

Harmonii přímek a křivek hledal Havel v konstrukci svých divadelních her, mířil k ní ve svých mimoděčných abstraktních malůvkách vznikajících během vleklých politických jednání, trval na ní při uspořádání kancelářských potřeb na svém psacím stole. Téže potřebě se protivil procovský komunistický nábytek v gracilních prostorách Nového královského paláce, který zde nalezl po příchodu do prezidentského úřadu, byť jen nepatrně nakřivo pověšené obrazy na chodbách hradčanského paláce stejně jako krabice panelákových sídlišť uprostřed starobylých měst.

Praha, Havlovo rodné město, představovala pro něj svým tisíciletým přirozeným vývojem – na rozdíl od jiných evropských měst podstatně nenarušeným živelnými katastrofami, válečnou devastací či překotnou modernizací – ztělesnění této harmonie. Její paláce, divadla, výstavní síně, kavárny a hospůdky k němu hovořily srozumitelným a poutavým jazykem. Díky historii své rodiny, svým intelektuálním zájmům a své politické funkci cítil velkou spoluzodpovědnost za zachování této harmonie a její zpřístupnění spoluobčanům i návštěvníkům Prahy. Vnímal své město vždy z perspektivy občana, chodce a uživatele jeho každodenních půvabů a lákadel. Jeho povaze i výchově byla naopak cizí monumentalita, pompéznost a pýcha imperiálních metropolí.

Současně byl však Havel dítětem své doby, odchovaným na meziválečných výbojích českého modernismu a kulturním kvasu šedesátých let minulého století. Jakkoli se mu protivilo hyzdit historické interiéry Pražského hradu neforemnými fotely a fádními scenériemi režimních návr-

hářů a malířů doby nedávno minulé, kontrast rodného secesního činžáku s rozpustilým Tančícím domem Franka Gehryho a Vláda Miluniće či hradního barokního paláce s avantgardními pracemi Aleše Lamra, Venduly Císařovské či Bořka Šípka mu připadal stejně ústrojný jako masarykovské interiéry Josipa Plečnika. I když Havlův estetický kompas nebyl neomylný, v mnoha případech výsledná kombinace historického prostředí s moderním uměním výsledný dojem umocnila. Tento přístup také odpovídal Havlovu vnímání Hradu a celé Prahy ne jako historického skanzenu, ale jako živého organismu, který se neustále vyvíjí. „Pro ty, kteří se nechtějí ničeho dotýkat, protože všechno je památka: kdyby takto uvažovali naši předchůdci, žádný Hrad bychom neměli – bylo by tam jakési pohanské ohniště se zemljankou,“ poznamenal jednou Havel suše ve svých pověstných pokynech Hradu.

Stejně bytostné bylo Havlovo přesvědčení, poznamenané výchovou v rodině čtyř generací obrozenců, osvícenců a budovatelů, že město, v kterém žijeme, není jen fyzickou kulisou našeho žití, ale společným dílem našeho bytí, prostředkem k osvětě a k povznesení, mostem k budoucnosti a světovosti. Jeho úsilí, které se potkalo se značným úspěchem v zpřístupňování Pražského hradu, jeho památek a jeho okolí široké domácí a světové veřejnosti, naráželo bohužel na odpor a nepochopení u jeho ještě velkorysejších záměrů učinit z Prahy duchovní a politickou křižovatku a jedno z center evropské a světové kultury, z kterých se realizovaly vlastně jen jeho osobní projekty Fora 2000 a Pražské křižovatky. Můžeme tak jenom spekulovat o tom, které evropské politické, akademické a kulturní instituce mohly dnes sídlit v Praze namísto ve Vídni, Budapešti či Varšavě, pokud by se tehdy Václavu Havlovi dostalo podpory, kterou si jeho myšlenky zasloužily. Je-li dnes představa „kreativního velkoměsta“ posledním výkřikem urbanistického myšlení, vyjadřoval ji Havel svým tichým ráčkujícím hlasem již před čtvrt stoletím. Lze jenom doufat, že příští takové příležitosti – pokud se naskytne – Praha využije beze zbytku.

Michael Žantovský

Výstava je inspirována stejnojmennou knihou Zdeňka Lukeše, kterou vydala Knihovna Václava Havla v roce 2016

děkujeme partnerům výstavy

Katalog vydal ARS METROPOLIS, z. s. v roce 2017.

Texty Zdeňka Lukeše a Michaela Žantovského jsou převzaty z knihy Praha Václava Havla. Autoři fotografií Alan Pajer, Pavel Hroch a archiv KnVH, grafický návrh David Pajer. Výtisk je neprodejný.