Muj dedecek by me popravil - ukázka z knihy

1

Z právních důvodů byla jména osob zčásti pozměněna.

ukázka z knihy

U Krbu 35 100 00 Praha 10 www.metafora.cz

Z německého originálu AMON. MEIN GROSSVATER HÄTTE MICH ERSCHOSSEN Copyright © 2013 by Rowohlt Verlag GmbH, Reinbek bei Hamburg Translation © Miloslava Hnízdilová 2017 Czech edition © Metafora, 2017 All rights reserved ISBN 978-80-7359-526-5 2

Jennifer Teegeová Nikola Sellmairová

Příběh vnučky Amona Götha, nacistického „řezníka“ ze Schindlerova seznamu

Přeložila Miloslava Hnízdilová

3

4

OBSAH 9

Prolog Odhalení

Kapitola I Já,

vnučka masového vraha

Kapitola II Vládce

koncentračního tábora Płaszów:

dědeček Amon Göth Kapitola III Velitelova

družka:

babička Ruth Irene Kalderová Kapitola IV Život

s mrtvými:

matka Monika Göthová Kapitola V Potomci

12 27 62 96

obětí:

přátelé v Izraeli

146

Kapitola VI Květiny

185

v Krakově

Další informace v literatuře,

filmu a na internetu

201

Zdroje použitých fotografií

205

5

6

Prolog

Odhalení Pohled té ženy mi připadá povědomý. Stojím v hamburské Ústřední knihovně a v ruce držím knihu v červené vazbě, kterou jsem zrovna vytáhla z police. Vepředu je na ní vytištěný černobílý portrét ženy středního věku.

Tváří se zamyšleně, cítím z ní napětí a skleslost. Koutky úst má svěšené. Vypadá nešťastně.

Očima přeletím podtitulek: „Životní příběh Moniky Göthové, dcery velitele koncentračního tábora ze Schindlerova seznamu.“ Monika Göthová! To jméno znám. Tak se jmenuje moje matka. Moje matka, která mě kdysi dala do dětského domova a kterou jsem již mnoho let neviděla.

I já jsem se kdysi jmenovala Göthová – s tímto příjmením jsem se narodila, své první školní sešity jsem nadepisovala Jennifer Göthová – do té doby, než mě matka dala k adopci a já pak přijala příjmení svých adoptivních rodičů. Tehdy mi bylo sedm let.

Co má znamenat jméno mé matky na téhle knize? Zírám na svazek. V pozadí, jen jako pouhý stín za černobílou fotkou ženy, lze rozeznat postavu muže s otevřenými ústy a zbraní v ruce. To musí být velitel koncentračního tábora.

Spěšně otevírám knihu a listuji v ní, nejprve pomalu, pak stále rychleji. Neobsahuje jen text, nýbrž i mnoho fotografií. Lidé na fotkách – neviděla jsem je už někdy?

Jedna ukazuje mladou, vysokou ženu s tmavými vlasy, 7

připomíná mou matku. Na další sedí starší žena v Anglické zahradě v Mnichově, na sobě má květované letní šaty. Mám jen málo fotek babičky, každou znám do detailu, na jedné z nich má na sobě tyto šaty. Pod obrázkem je napsáno: „Ruth Irene Göthová“. Tak se jmenovala má babička.

Je to má rodina? Jsou to fotografie mé matky a babičky? Ale ne, to je absurdní. Není možné, aby existovala kniha o mé rodině – a já o tom nevěděla!

Rychle listuji dál. Úplně vzadu, na poslední stránce, nacházím životopis, začíná takto: Monika Göthová, narozená v roce 1945 v Bad Tölz. Tyto údaje znám z podkladů k mé adopci. A tady jsou černé na bílém. Opravdu je to má matka. Jde o moji rodinu.

Zaklapnu knihu. Je ticho. Kdesi v čítárně někdo kašle.

Chci pryč, rychle, chci být sama s touto knihou. Svírám ji jako nějaký cenný poklad, spěchám dolů po schodech a k evidenci výpůjček. Vůbec nevnímám obličej knihovnice, ke které knihu přisunu. Vyjdu na rozlehlé náměstí před knihovnou. Kolena mi vypoví poslušnost. Dopadnu na lavičku a zavřu oči. Za mnou hlučí provoz.

Mé auto stojí přímo naproti, ale já teď nejsem schopná řídit. Několikrát se napřímím a rozmýšlím se, zda mám číst dál. Děsím se toho. Chtěla bych si knihu přečíst doma, v klidu. Od začátku do konce.

Je teplý srpnový den, ale já mám ledové ruce. Vytočím manželovo číslo: „Musíš mě vyzvednout, objevila jsem jednu knihu. O matce a mojí rodině.“ Proč mi matka nic neřekla? Nestála jsem jí za to? Kdo je tenhle Amon Göth? Co přesně udělal? Proč o něm nic nevím? Jak to bylo se Schindlerovým seznamem? Se Schindlerovými Židy?

Už je to dávno, co jsem ten film viděla. Vzpomínám si, že to bylo uprostřed devadesátých let, během mých studií v Izraeli. O dramatu Stevena Spielberga, zabývajícím se holocaustem, všichni mluvili. Já jsem ho viděla až později v izraelské televizi, o samotě ve svém pokoji 8

na privátě v Andělské ulici v Tel Avivu. Vzpomínám si, že se mi zdál pohnutlivý, ke konci trochu kýčovitý, moc hollywoodský. Schindlerův seznam pro mě byl jen film, neměl se mnou nic společného.

Proč mi nikdo neřekl pravdu? Copak mě všichni po celá ta léta obelhávali?

9

KAPITOLA I

Já, vnucka masového vraha � V Německu je holocaust rodinnou historií.

(Raoul Hilberg) Narodila jsem se 29. června 1970 jako dcera Moniky Göthové a nigerijského otce. Byly mi čtyři týdny, když mě matka dala do katolického dětského domova. Vyrůstala jsem v péči jeptišek.

Když mi byly tři roky, dostala jsem se do pečovatelské rodiny, která mě ve věku sedmi let adoptovala. Moje barva kůže je černá, mí adoptivní rodiče a oba adoptivní bratři mají kůži bílou. Každý viděl, že nemohu být jejich biologické dítě. Ale neustále mě ujišťovali, že mě milují stejně jako vlastní děti. Hráli si, tvořili a cvičili se mnou a mými bratry ve skupinách rodičů s dětmi. Jako dítě jsem ještě měla kontakt se svou biologickou matkou a babičkou. Později se přerušil. Naposledy jsem se s matkou setkala, když mi bylo dvacet jedna let.

Teď, v osmatřiceti, nacházím tuhle knihu. Proč jen jsem mezi statisíci jiných svazků vytáhla zrovna tuhle?

Existuje něco takového jako osud?

Den začal normálně. Manžel odešel do kanceláře, já dovedla syny do školky a pak jela do města. Chtěla jsem se krátce zastavit v knihovně. Chodívám sem často. Líbí se mi soustředěné ticho, tlumené kroky, šustění stránek knih, sehnutá záda čtenářů. V oddělení psychologie jsem hledala informace o depresích. Ve výšce boků, mezi svazkem Umění milovat od Ericha Fromma a publikací s mnohoznačným názvem V krizi spočívá síla, stála kniha v červené vazbě. Na hřbetu jsem četla: „Matthias 10

Kessler: Svého otce musím přece milovat, nebo snad ne?“ Jméno autora mi nic neříkalo, ale název zněl zajímavě. Tak jsem ji vytáhla.

Můj manžel Götz mě nachází ležící na lavičce před knihovnou. Sedá si vedle mě, dívá se na knihu, krátce ji prolistuje. Rychle mu ji beru. Nechci, aby ji četl první. Je to moje kniha, klíč k mé rodinné historii. Klíč k mému životu, po kterém se všechny ty roky pídím.

Po celý život jsem měla pocit, že se mnou není něco v pořádku: můj smutek, deprese. Ale prostě jsem nedokázala zjistit, co bylo tak zásadně špatně.

Götz mě bere za ruku, jdeme společně k jeho autu.

Cestou domů téměř nemluvím. Manžel si bere na zbytek dne volno, aby se postaral o naše dva syny.

Padnu na postel a čtu a čtu, až do poslední stránky.

Když knihu zaklapnu, je už tma. Sednu si k počítači a celou noc provádím rešerše. Čtu všechno, co dokážu o Amonu Göthovi najít. Je mi, jako bych vstoupila do kabinetu hrůz. Čtu o tom, jak vyklízel ghetta v Polsku, o sadistických vraždách, o jeho psech vycvičených na lov lidí.

Teprve teď si uvědomuji rozsah zločinů, které spáchal.

Himmler, Goebbels, Göring – okamžitě vím, o koho se jedná. Co přesně dělal Amon Göth, jsem nevěděla. Postupně mi začíná být jasné, že filmová postava ze Schindlerova seznamu nebyla fiktivní figurou, nýbrž měla reálnou předlohu z masa a krve. Mého dědečka. Muže, který vraždil najednou celé šiky vězňů, a přinášelo mu to potěšení. Jsem vnučkou masového vraha. * Jennifer Teegeová má teplý, zvučný hlas s mnichovským přízvukem a lehce drnčícím „er“. Má bystrý, nenalíčený obličej, původně kudrnaté vlasy jsou vyhlazené do dlouhých černých vln, štíhlé nohy oblečené do úzkých kalhot. Když vstoupí do místnosti, hlavy se otáčejí, muži 11

se za ní dívají. Chodí velmi vzpřímeně, má pevný a rozhodný krok.

Její přátelé ji popisují jako sebevědomou ženu, plnou zvědavosti a touhy po dobrodružství. Jedna kamarádka ze studií o ní říká: „Jakmile uslyšela o nějaké vzrušující zemi, zvolala: ‚Tam to ještě neznám, tam pojedu!‘ A vyrazila. Do Egypta, Laosu, Vietnamu a Mosambiku.“ Ale když mluví o historii své rodiny, třesou se Jennifer pokaždé ruce a pláče.

Nález knihy se signaturou knihovny Mcm O GOET #KESS je momentem, který rozdělil její život na část Před a Poté. Před bylo období, kdy o svém původu nevěděla nic. Poté je období, kdy již historii své rodiny zná. Život jejího dědečka je znám po celém světě. Ve filmu Stevena Spielberga Schindlerův seznam je krutý velitel koncentračního tábora Amon Göth kamarádem z mokré čtvrti a protivníkem stejně starého Oskara Schindlera. Vrah Židů proti jejich zachránci. Jedna filmová scéna se vryla do všeobecného povědomí: Amon Göth střílející vězně z balkonu své vily; jeho forma ranní rozcvičky.

Amon Göth byl jako velitel koncentračního tábora Płaszów v Krakově zodpovědný za smrt tisíců lidí. V roce 1946 byl v Krakově pověšen a jeho popel rozsypán do Visly. Jeho životní družka Ruth Irene, Jennifeřina milovaná babička, jeho zločiny později popírala. V roce 1983 spáchala sebevraždu – spolykala prášky na spaní.

Německá historie Jennifer Teegeové: dědeček nacistický vrah, babička spolupachatelka, matka vyrůstající s tíživým mlčení poválečné doby. Tohle je tedy její rodina. To jsou její kořeny, po kterých se jako adoptivní dítě pořád pídila. A ona sama? Kdo vlastně je? * Nyní pochybuji o všem, co doteď tvořilo můj život. Blízký vztah k adoptivním rodičům, má přátelství v Izraeli, mé manželství, mí dva synové. Byl celý můj život lež? Při12

Originál Schindlerova seznamu nalezený v roce 1999 na půdě jednoho domu v Hildesheimu; jedna z fotografií Oskara Schindlera (uprostřed)

13

padá mi, jako bych vystupovala pod falešným jménem, jako bych všechny ošidila.

Přitom jsem to já, kdo byl ošizený. O svou historii.

O své dětství. O svou identitu.

Už nevím, ke komu patřím. K adoptivní rodině, nebo k rodině Göthových? Nemohu si vybírat. Jsem Göthová.

Když jsem v sedmi letech přestala po adopci používat jméno Göthová, zdálo se to snadné. Právníci sepsali dokument a adoptivní rodiče se mě zeptali, jestli se změnou souhlasím. Řekla jsem ano. Na svou biologickou matku jsem se pak již neodvážila ptát. Chtěla jsem konečně mít normální rodinu.

Při rešerších o Amonu Göthovi jsem narazila na zprávu o jistém televizním pořadu. Jeden americký filmař zdokumentoval setkání mé matky s Helenou Rosenzweigovou, bývalou vězeňkyní koncentračního tábora a služebnou ve vile mého dědečka. Dokument se náhodou má v německé premiéře vysílat již následující večer.

Nejdřív kniha, pak tenhle film – je toho příliš mnoho, všechno přichází moc rychle.

Večer sedím před televizí s manželem. Hned na počátku vystupuje má matka. Nakloním se dopředu, chci dobře vidět. Jak vypadá, jak se pohybuje, jak mluví?

Jsem jí podobná? Vlasy má teď odbarvené na měděně plavou barvu, vypadá utrápeně. Líbí se mi způsob jejího vyjadřování. V dětství pro mě byla jen maminkou. Děti neregistrují, zda je někdo prostý nebo vzdělaný. Teď zjišťuji, že má matka je chytrá žena. Vykládá zajímavé věci.

V dokumentárním filmu je promítána i klíčová scéna ze Schindlerova seznamu, v níž židovská stavbyvedoucí vysvětluje čerstvě jmenovanému veliteli tábora, že ubikace nejsou dobře navrženy – a Amon Göth, ztvárněný Ralphem Fiennesem, ji jednoduše zastřelí. Ona stačí ještě říct: „Pane veliteli, já se jen snažím dělat dobře svou práci.“ Fiennes v roli Götha odpoví: „Já také.“ Na film si teď vzpomínám lépe. Tato scéna mnou otřásla, protože jasně ukazovala, co si člověk dokáže jen 14

stěží představit, a sice že v táboře neplatily žádné hranice ani zábrany, rozum ani lidskost neexistovaly.

Co si mám já se svojí tmavou pletí a přáteli po celém světě počít s tímhle dědečkem? Byl to on, kdo zničil naši rodinu? Padl jeho stín nejdřív na moji matku a posléze na mě? Je možné, aby měl mrtvý pořád moc nad živými?

Mají deprese, které mě již dlouho sužují, něco společného s mým původem? Byla má pětiletá studia v Izraeli náhoda, nebo osud? Mám teď, když vím, že můj dědeček zabil jejich příbuzné, mluvit se svými židovskými přáteli jinak?

Mám sen: plavu v temném jezeře, voda se táhne jako dehet. Náhle se vedle mě vynoří mrtvoly. Vychrtlé postavy, téměř jen kostry, jimž chybí cokoliv lidského.

Proč matka nepovažovala za nutné povědět mi o mém původu? Jak to, že jiným vypráví věci, které jsem bezpodmínečně měla vědět i já? Nikdy mi neřekla pravdu. Ale já pravdu potřebuji. Musím myslet na známou větu Theodora W. Adorna: „Ve lži neexistuje skutečný život.“ Tehdy to bylo myšleno jinak, ale mně se teď zdá, že to dokonale pasuje na můj život.

Náš vztah byl problematický. Setkávaly jsme se zřídka – ale přesto všechno je mojí matkou. V knize o Monice Göthové se zmiňuje i rok 1970, rok mého narození.

O mně tam matka neříká ani jedno jediné slovo. Pohřbila mě pod svým mlčením.

Stále si prohlížím fotku v knize, na níž vypadá tak, jak si ji pamatuji ze školky. Hluboko v mém nitru se otevírá jedna zásuvka za druhou, na povrch se vynoří mé dětství a pocity z dětského domova – beznaděj a osamění.

Cítím se zase stejně bezmocná jako malé zklamané dítě a nejsem už schopná dál řídit svůj život.

Chci jen spát a spát, často zůstávám v posteli až do poledne. Všechno je pro mě příliš namáhavé: vstát, muset mluvit. Zmáhá mě dokonce i čištění zubů. Záznamník je zapnutý, nedokážu nikomu zavolat zpátky. Nesetkávám se již s přáteli, odmítám pozvání. O čem bych se mohla 15

bavit, čemu se smát? Rodinu vnímám jen jakoby za silnou skleněnou stěnou. Jak jim to mám vysvětlit? Ani já sama nechápu, co se mi stalo.

Najednou nesnesu, když někdo v mé blízkosti pije pivo. I když pivo jen ucítím, pozvracím se. Jeho vůně mi připomíná prvního muže mé matky. Většinou byl opilý a v tomto stavu ji bil.

Následující dva týdny téměř nevycházím z domova.

Občas se donutím obléct si místo tepláků džíny, v následujícím okamžiku mě však zase přepadá únava a sama sebe se ptám: Proč jsem se sprchovala a oblékala, když stejně nejdu ven?

Manžel se ze všech sil stará o děti, dělá koncem týdne velké nákupy, doplňuje mrazák, vaří. Nechci syny nechat odpoledne jen tak sedět u televize, připadala bych si jako krkavčí matka. Objednám tedy na netu sadu lego kostek – těmi se na pár hodin zabaví a já si mohu odpočinout.

Pak se začnu pokoušet znovu chodit ven a starat se o rodinu. Ztroskotávám však i na nejjednodušších věcech. V obchodním domě mě znervózňují davy lidí. Bezradně stojím před regálem s různými druhy kávy. Ale nemusím snad mnohem nutněji na poštu? Jdu na poštu, ale je tam moc dlouhá fronta, spěchám tedy zpátky k obchodnímu domu, k regálu s kávou. Vlastně jsem chtěla koupit ještě chléb a mléko. Ale mnohem důležitější je oběd, kde ho teď tak nahonem ještě seženu? Připožďuje se, brzy budu muset vyzvednout děti ze školky. Tlak stoupá. Hlava je mým vězením. Zase jsem nic nezvládla.

Neměla jsem skutečnou matku a svým dětem jsem chtěla dát všechno, o co jsem byla sama ochuzena. Teď je však nechávám samotné. Připravuji chleby, ohřívám zmrazená jídla. Jednoduché, praktické věci. Nic víc.

Starší syn Claudius vyhledává mou společnost. Večer se ke mně přivine a začne mluvit, rychle, v jednom kuse, bez přestávky, během níž bych se mohla odvrátit. Pokouším se soustředit na to, co říká, ale nedokážu to. Tu 16

a tam přikývnu, aby si myslel, že poslouchám. Nejradši bych schovala hlavu pod deku.

Proč jsem nezjistila, že jsem třeba Loriotova vnučka? * Kdo je spřízněn s Josefem Goebbelsem, Heinrichem Himmlerem, Hermannem Göringem nebo Amonem Göthem, je nucen vyrovnat se s historií své rodiny. Ale jak je to se všemi ostatními bezejmennými přívrženci a spolupachateli?

Sociální psycholog Harald Welzer dospěl ve své studii Dědeček nebyl nacista k závěru, že generace vnuků, dnešních třicátníků až padesátníků, většinou zná historická fakta o holocaustu a odmítá nacistickou ideologii rozhodněji než předchozí generace. Zřetelný pohled si však zachovávají pouze v oblasti politické, nikoliv soukromé.

Právě generace vnuků si namlouvá, že role jejich předků byla kladná, dvě třetiny dotázaných si je dokonce nastylizovali do role hrdinů odporu nebo obětí nacismu.

Co jejich dědeček dělal doopravdy, většina neví. Holocaust je pro ně součástí školní výuky, rituální historie obětí ve filmu a televizi – ne však historie jejich rodiny, vlastní historie. Tolik nevinných dědečků, tolik potlačených rodinných tajemství. A až v brzké době umřou poslední pamětníci nacismu, bude už pro vnuky příliš pozdě, ztratí možnost se ptát. * Když jsem se v dětství podívala do zrcadla, hned jsem viděla, že jsem jiná. Má pleť byla tmavá, vlasy kudrnaté.

Kolem mě byli jen samí malí blonďáci, adoptivní rodiče i oba adoptivní bratři. Já byla naopak vytáhlé dítě s hubenýma nohama a černými vlasy. Tehdy v sedmdesátých letech jsem byla jediné černé dítě ve Waldtruderingu, poklidné vilové mnichovské čtvrti, kde jsem s adoptivní17

mi rodiči žila. Ve třídě se zpívalo Deset malých černoušků a já doufala, že se na mě nikdo neotočí. Že nikdo nepozná, že sem ve skutečnosti nepatřím.

Následující den po objevu v knihovně jsem se znovu zahleděla do zrcadla, tentokrát jsem hledala podobu.

Děsím se toho patřit ke Göthovým: čáry mezi nosem a ústy – stejné jako u matky a dědečka. Hlavou mi proletí: ty vrásky musím odstranit, vyhladit, nechat zmizet!

Jsem vysoká. Stejně jako matka, jako dědeček. Když Amona Götha po válce věšeli, musel kat dvakrát zkrátit lano – podcenil jeho výšku.

O jeho popravě existuje filmový dokument. Měl též doložit, že je skutečně mrtvý. Až při třetím pokusu se konečně houpal se zlomeným vazem na laně. Když jsem tu scénu viděla, nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo plakat.

Dědeček byl psychopat, sadista. Ztělesňoval všechno, co já odmítám. Co to muselo být za člověka, kterého těšilo co nejvynalézavěji mučit a zabíjet druhé? Při svých rešerších jsem nenašla vysvětlení, proč byl takový. Jako dítě se ještě zdál být naprosto normální.

A moje krev. Co jsem po něm zdědila? Vzplane jeho prchlivost i ve mně a mých dětech? V knize o matce jsem se dočetla, že byla na psychiatrii. Zmiňuje se tam i to, že babička měla v koupelnové skříňce uložené malé růžové tabletky s názvem „Omca“. Zjistila jsem, že to byla psychofarmaka proti depresím, panickým atakám a halucinacím.

Už nevěřím sama sobě. Také zešílím? Jsem již šílená?

V noci mě budí hrůzyplné sny. V jednom z nich jsem na psychiatrii, utíkám chodbami, vyskočím z okna na dvůr a konečně prchám.

Objednala jsem se u terapeutky, která mě kvůli depresím léčila už dřív, když jsem ještě bydlela v Mnichově, a odcestovala za ní do Bavorska.

Před sjednaným termínem mám ještě čas. Zajedu do Hasenberglu, mnichovské chudinské čtvrti. Tady bydle18

Amon Göth v roce 1945 po zatčení Američany

19

la má biologická matka. Občas si mě o víkendu brávala k sobě. Vypadá to tu stejně jako dřív, jen průčelí domů jsou barevnější, dřívější špinavě šedobéžová byla přetřena na žlutou a oranžovou. Na balkonech se suší prádlo, na louce se válí smetí. Stojím před nájemním domem, v němž matka žila. Z domu někdo vychází a přidržuje mi otevřené dveře. Vybíhám do poschodí a pokouším se rozpomenout, ve kterém bydlela. Určitě ve druhém. Pociťuji známou tíseň. Tady jsem se nikdy necítila dobře.

Pak pokračuji metrem dál do Schwabingu, přes Josefovo náměstí s krásným starým kostelem zamířím do Schwindovy ulice. Ve starém domě s kaštany na dvorku ve vnitrobloku se nachází byt, v němž bydlívala babička.

Vstupní dveře domu jsou otevřené, vcházím a stoupám po schodech až nahoru. Babička byla prvním člověkem, který mi dal útěchu a pocit bezpečí. Avšak kniha o mé rodině mi hezkou vzpomínku na ni vzala. Kdo byla žena, která rok a půl žila po dědečkově boku ve vile na území koncentračního tábora v Płaszówě?

Ještě jsem si dohodla schůzku v úřadu péče o mládež. Úřednice je velmi milá a snaží se mi pomoct. Sama smím nahlédnout jen do části spisů. Ptám se jí, zda je někde zmiňováno, že jsem měla v dětství psychické poruchy.

Nevím totiž, co ostatní znají automaticky: kdykoliv se mě některý lékař zeptá, jaké nemoci se v naší rodině vyskytovaly, nemohu odpovědět. Nevím také, zda jsem jako mimino měla dudlík, které písničky jsem si ráda pobroukávala nebo jakého jsem měla prvního mazlíčka.

Neměla jsem matku, které bych se na to mohla zeptat. „Ne,“ odpovídá úřednice, „ve spisech není nic o nějakém zvláštním chování.“ Byla jsem normálně vyvinuté, šťastné dítě.

Do ordinace mé dřívější terapeutky to zvládám na poslední chvíli. Chci od ní vědět, jaká byla její tehdejší diagnóza – skutečně jsem měla pouze deprese, nebyla jsem narušená víc? Připadám jí teď v pořádku? Uklidňuje mě: opravdu u mě zjistila pouze deprese a nikdy nediagnos20

tikovala nic jiného. Přiznává však, že na moje současné problémy nestačí, a posílá mě ke svému mnichovskému kolegovi Peteru Bründlovi. * Psychoanalytik Peter Bründl si na Jennifer Teegeovou ještě dobře vzpomíná: „Přišla sebevědomá, vysoká, krásná žena, která položila jasnou otázku: ‚Jak mám naložit se svou rodinnou historií?‘“ Bründl, starší pán v černém obleku a se šedivým plnovousem, ve své ordinaci ve staré městské zástavbě již několik vnuků nacistů léčil. Říká: „Násilí a surovost mají velký vliv na následující generace.

To, co působí bolest a způsobuje největší duševní nemoci, však nejsou činy samotné, je to mlčení o nich. Ono neblahé zamlčování v rodinách viníků, sahající často přes několik generací.“ Vina se nedědí, pocity viny však ano. Bründl uvádí, že děti viníků pak často nevědomky předávají svůj strach, pocity viny a stud dále svým potomkům. V Německu to postihuje mnohem víc rodin, než by se zdálo. Říká, že případ Jennifer Teegeové je zvláštní, protože zažila dvojí trauma: „Adopci a později objev rodinné historie.“ Dále uvádí: „To, co zažila paní Teegeová, je hrozné.

Již její narození bylo provokací. Matka Monika Göthová zplodila dítě s Nigerijcem. To bylo v Mnichově sedmdesátých let všechno jiné, jen ne samozřejmé. A u dcery velitele koncentračního tábora to bylo neslýchané.“ Vnuci nacistů k Petru Bründlovi často přicházejí kvůli zprvu zcela jiným problémům: depresím, nechtěné bezdětnosti, poruchám příjmu potravy nebo strachu ze selhání v zaměstnání. Povzbuzuje je, aby důkladně zapátrali v minulosti a zbořili rodinnou stavbu ze lží. „Pak mohou žít svůj vlastní život, svůj vlastní autentický život.“ * 21

Pan Bründl mě odkázal na psychiatrický institut Univerzitní kliniky v Hamburku. Expert, ke kterému mě doporučil, však není k dispozici. Každým dalším dnem, kdy musím čekat, jsem zoufalejší. Vím, že potřebuji profesionální pomoc a že nadměrně zatěžuji všechny kolem sebe. Občas ztratím nervy a křičím na Götze nebo na děti. Už se nedokážu sebrat, udržet se.

Jednou ráno, když se rozpláču, hned jak vstanu z postele, se mě synové ptají: „Mami, co se děje?“ – „Nic,“ vzlykám a jedu na psychiatrickou pohotovost hamburské Univerzitní kliniky. Službu konající lékař mi předepíše antidepresiva. Ještě týž den je začínám brát.

V následujících týdnech se zvnějšku zdá, jako bych byla opět v pořádku. Pak konečně dostávám termín u doporučeného terapeuta. Očekává mě ve střízlivé profesorské pracovně. Rozeznává však moje vnitřní naladění. Když mu vyprávím svoji historii, pláče se mnou.

Pak již nikdy nepláče, ale provází mě následujícími měsíci.

Znovu začínám běhat. Vždycky jsem byla ráda sama.

Sama jsem cestovala, sama běhala. V jednom hamburském lesíku je trasa, kterou miluji. Startuji ve stinném lese, běžím přes pole, kolem pastvin pro koně. Pak kolem zahrádkářské kolonie s trpaslíky mezi květinovými záhony. Tenhle demonstrativně zdravý svět v sobě má něco, co se mě dotýká. Má hlava je opět volná.

Moje adoptivní rodina ještě stále nic neví. O Vánocích jim to chci konečně říct. Setkáváme se v mnichovském domě adoptivních rodičů.

Můj vánoční dárek: každému dávám jeden výtisk knihy o mé matce, k tomu jedinou biografii Amona Götha, tlustý svazek sestavený jedním vídeňským historikem.

Adoptivní rodiče – maminkou a tatínkem je teď už nemohu nazývat – jsou překvapeni a šokováni. Zpočátku, bezprostředně po nálezu oné osudné knihy, jsem měla podezření, že o mé biologické rodině všechno věděli a nechtěli mě znepokojovat. Že mě obelhali i oni.

22

Ale brzy mi bylo jasné, že by mi něco tak zásadního nezamlčeli. Jejich reakce mi teď ukazuje, že jsem měla pravdu. Ani oni nic nevěděli.

Vždycky jim bylo zatěžko mluvit o citech. Teď se uchýlili k akademickým detailům. „Chybí tu poznámky pod čarou s odkazy na zdroje,“ vytýká adoptivní otec. Ptá se: „Souhlasí počet obětí s jinými prameny?“ Můj život se otřásl v základech a oni diskutují o poznámkách pod čarou! Adoptivní bratři Matthias a Manuel však okamžitě chápou, co pro mě ta kniha znamená. * Inge Sieberová, adoptivní matka Jennifer Teegeové, má ještě stále před očima, jak si Jennifer toho vánočního večera sedla na gauč a hledala slova: „Jenny oznámila, že má něco důležitého k projednání. Pak však zmlkla, jen se na nás dívala a najednou jí vyhrkly slzy. Tušila jsem, že se muselo stát něco zlého.“ Když se Inge Sieberová všechno dozvěděla, netušila zpočátku, jak s tím naložit. „Mému muži i mně se propadla půda pod nohama.“ Jennifeřin adoptivní bratr Matthias nedokázal tuto vánoční noc usnout. „Tížil mě Jennyin osud. S touto knihou se pro ni otevřel jiný svět. Jeho jiná část. Zjistila, odkud pochází. Hodně se zabývala dědečkem, ale ještě více ženami své rodiny – babičkou a matkou.“ „Najednou se už nevnímala jako dcera adoptivních rodičů, nýbrž jako část své biologické rodiny. To mé rodiče velmi ranilo“, domnívá se Matthias.

On sám se o sestru hodně bál. „Byla tak stísněná, tak ubitá. Tak jsem ji dosud nikdy neviděl. Většinou jsem ji považoval za silnou osobnost. Z nás tří sourozenců byla vždycky nejodvážnější, ta, která si nejvíc věřila.“ * 23

Bratr Matthias se v následujících měsících stal vedle manžela mým nejčastějším partnerem k rozhovorům a neustále vyhledával nové detaily o rodině Göthových.

Mé izraelské přítelkyně Noa a Anat mi posílaly maily. „Jenny, kde vězíš, proč se neozýváš?“ Neodpovídala jsem na ně. Chyběla mi síla a slova. Nechtěla jsem kamarádky ranit. Nepamatuji si už přesně, kde během holocaustu ztratily příbuzné. A co když řeknou: „V koncentračním táboře Płaszów?“ Oběti Amona Götha pro mě nejsou abstraktní, žádný anonymní dav. Když na ně myslím, vybaví se mi obličeje starých lidí, s nimiž jsem se setkala na studiích v Izraeli v Goethově institutu. Byli to lidé, kteří přežili holocaust a chtěli znovu slyšet němčinu a hovořit německy, jazykem své staré vlasti. Někteří měli problémy s očima, předčítala jsem jim z německých časopisů a románů. Na jejich předloktí jsem viděla vytetovaná čísla z koncentračních táborů. Poprvé jsem pociťovala svoji německou národnost nepříjemně, jako něco, za co bych se měla omlouvat. Má tmavá barva pleti mě však dobře maskovala. Nikdo si nemyslel, že jsem Němka.

Jak by se ke mně tito staří lidé chovali, kdyby věděli, že jsem vnučkou Amona Götha? Možná by se mnou nechtěli mít nic společného. Možná by ho viděli ve mně.

Manžel mi řekl: „Najdi matčinu adresu, zkonfrontuj ji se svým hněvem a otázkami. A pověz konečně přátelům v Izraeli, co se děje.“ „Ještě ne,“ odpověděla jsem. „Chci přemýšlet. A musím navštívit hroby. V Krakově.“

24

KAPITOLA II

Vládce koncentracního tábora � Plaszów: dedecek Amon Göth � � ´ Kdo se mu líbil, zůstal naživu, kdo ne, šel na smrt.

(Mietek Pemper, bývalý písař Amona Götha) Opatrně kladu nohu před nohu. Podlaha se pode mnou houpe. Zetlelé parkety vržou a při každém kroku povolují. Je tu zima a vlhko a páchne tu zatuchlina. Všechno je zpustlé. Není tamhle v rozích krysí trus? Chybí tu pořádné světlo. Málo světla, málo vzduchu. Po vykládaných parketách pokračuji opatrně dál do dědečkova domu, do původního loveckého pokoje. Amon Göth sem kdysi nechal pověsit cedulku s tímto rčením: „Kdo střílí první, má ze života více.“ Chtěla jsem vidět dům, ve kterém žili mí prarodiče.

Polská průvodkyně turistů, jejíž adresu jsem našla na internetu, mi řekla, že ještě stojí. Patří teď polskému důchodci, který v něm žije a tu a tam ho ukazuje jednotlivým návštěvníkům. Zavolala mu a smluvila mi termín návštěvy.

V klidné Heltmanově ulici v krakovské čtvrti Płaszów je jediný zchátralý dům mezi upravenými rodinnými domky nápadný na první pohled. Několik oken je vytlučených, záclony špinavé, zvenku vypadá neobývaný. Na fasádě visí velká cedule: „Sprzedam. For sale.“ Vstupní dveře jsou ještě pořád krásné. Tmavě červená barva je jen lehce vybledlá, dřevo je zdobeno ornamenty.

Otevírá mi starý, zanedbaný muž a vede mě úzkým schodištěm dovnitř. Průvodkyně turistů Malgorzata Kieresová – nabídla mi, abych ji oslovovala prostě Malgorzata – 25

mi překládá z polštiny. Neřekla jsem jí, co mě sem přivádí, považuje mě za turistku se zájmem o historii.

Rozhlížím se. Ze zdí opadává omítka. Není tu téměř žádný nábytek. K tomu ještě chlad, který proniká až do morku kostí. Puch. Stropy jsou podepřené dřevěnými trámy. Snad se dům nerozpadne a nepohřbí mě v sutinách.

Zchátralé zdi a mezi nimi minulost.

Od okamžiku, kdy jsem v knihovně objevila knihu o matce, uplynul víc než rok. Za tu dobu jsem přečetla všechno, co jsem dokázala najít o dědečkovi a nacistické epoše. Myšlenka na něj mě pronásleduje, musím na něj neustále myslet. Vidím ho jako dědečka, nebo spíše jako historickou postavu? Je pro mě obojím: velitelem koncentračního tábora i mým dědečkem.

Jako mladistvá jsem se o holocaust velmi zajímala.

S mnichovskou školní třídou jsem navštívila koncentrační tábor Dachau. Hltala jsem knihy o národním socialismu, například Když Hitler ukradl růžového králíčka, Kousek nebe nebo Deník Anny Frankové. Viděla jsem svět jejíma očima, cítila její strach, ale i její chuť do života a naději.

Učitelé na našem gymnáziu nám pouštěli dokumenty o osvobozování koncentračních táborů. Dívali jsme se na lidi, kteří byli už jen pouhými kostrami. Četla jsem a četla, chtěla jsem vědět, co pohánělo pachatele, jak mohli lidé takto jednat. Posléze jsem to vzdala. Ano, vysvětlení existovala, ale já to nikdy úplně nepochopím.

Téma jsem uzavřela s tím, že já bych se takto nikdy nechovala. Jsem jiná. Němci jsou teď jiní.

Během svého prvního pobytu v Izraeli, když mi bylo dvacet let, jsem se ještě jednou vrátila k literatuře o národním socialismu. Ale dokonce i tady, kde jsem denně potkávala oběti a jejich děti a vnuky, se brzy vyskytla důležitější témata. O holocaustu jsem toho přečetla spoustu, vyptávala jsem se na něj mnoha lidí. Připadalo mi, že o něm vím všechno. Mnohem víc mě zajímalo, co se odehrává tady a teď. Konflikt s Palestinci, nebezpečí války.

26

Myslela jsem, že jsem dobře informovaná, ale teď, na prahu čtyřicítky, začínám znovu.

Mezi prvními knihami, které jsem přečetla, byla i klasika z roku 1967 Neschopnost truchlit od Alexandra a Margarety Mitscherlichových. Líbil se mi způsob jejich přístupu. Nahlíželi do nitra lidí, pokoušeli se pochopit, aniž by soudili. Jako psychoanalytici přicházeli opakovaně do styku s pacienty, kteří byli před rokem 1945 aktivní v SS nebo jiných nacistických organizacích. Zdálo se, že tito lidé nepociťují lítost nebo stud. Stejně jako ostatní Němci žili normálně dál, jako kdyby „Třetí říše“ nikdy neexistovala. Knihu jsem četla se znalostí mé rodinné historie a myslela přitom na babičku, která činy Amona Götha popírala až do konce.

Dnes již závěry, které koncem šedesátých let vyvodili Mitscherlichovi, neplatí. Uváděli, že německá minulost je vylhaná a vlastní vina potlačená: na terapeutický gauč by vlastně patřil celý národ. Četla jsem i knihy jiných potomků nacistů. Například Richarda von Schiracha, syna říšského mládežnického vůdce Baldura von Schiracha, nebo Katrin Himmlerové, praneteře SS vůdce Heinricha Himmlera. Jejich rodinné historie mě zajímaly, hledala jsem společné znaky.

Začala jsem si víc všímat lidí v mém okolí a kriticky je sledovat. Vídeňský otčím mé adoptivní matky byl s Erwinem Rommelem v Africe. Na dlouhých horských túrách nám dětem vyprávěl anekdoty z té doby a napínavé historky ze statečných bojů v poušti. Jak ráno pili vodu, která se přes noc nasbírala na stanových celtách. Jak jednou museli vyhrabat auto z písečných dun. Nejdřív jsme si mysleli, že „vídeňský dědeček“ byl Rommelovým osobním řidičem. Řekl nám však, že byl jen řidičem v německém Afrikakorpsu a pak padl do zajetí „Anglánů“, jak je ve svém vídeňském dialektu nazýval.

Existovala jen jedna hrůzyplná historka. „Ve válce byl jeden voják zabit a přišel o hlavu a pak ještě chvíli po27

bíhal kolem bez hlavy jako vyděšená slepice,“ vyprávěl nám dědeček. Při téhle historce jsme se my děti vždycky rády třásly hrůzou.

Pro svého velitele měl jen slova obdivu. Rommel, chytrá pouštní liška, čestný nacista? Legenda. Co se snaží má adoptivní rodina potlačit?

Vzpomínám na diskuze s adoptivním otcem. Angažoval se v sociální oblasti, politicky stál vlevo a byl aktivní v mírovém hnutí. Přesto si při debatě o holocaustu neodpustil otázku, zda je počet zavražděných vskutku správný, zda jich nebylo méně. S přáteli se o to mohutně přel. Adoptivní bratři a já jsme tyhle hádky nechápali, zdály se nám zbytečné a nerozuměli jsme, proč byl pro něj tenhle bod tak důležitý.

Najednou jsem si už nebyla jistá, zda jsem opravdu tak jiná, zda je už skutečně všechno za námi. Co pro mě, pro naši dobu znamená to, že můj dědeček byl válečný zločinec?

Mé vnímání se změnilo. Události, které se staly před dlouhou dobou, jsou náhle blízko. V posledních měsících jsem tolik četla, viděla takové množství filmů, všechno je tak bezprostřední. Vždyť pro mě je tahle stará historie také zcela čerstvá, naprosto nová. Často, když se ponořím do dědečkova světa, se mi zdá, jako by se jeho zločiny staly teprve včera.

Teď stojím v Krakově ve zchátralé vile. Ještě přesně nevím, co od toho vlastně očekávám. Od tohohle domu, od tohoto města. Má můj pobyt zde nějaký smysl? Vím pouze, že jsem sem do Krakova musela jet. Nyní. Krátce předtím jsem byla v nemocnici, potratila jsem.

Jsem vyčerpaná a smutná. Můj terapeut mi tu cestu v tomhle stavu rozmlouval. Avšak já ji chtěla za každou cenu podniknout. Odletěla jsem do Varšavy a odsud pokračovala vlakem do Krakova. Do města, v němž byl můj dědeček tak nechvalně známý. Do města, na něž se snášel popel, když ke konci války nechal spálit pozůstatky tisíců zavražděných.

28

Dřívější velitelská vila Amona Götha v Płaszówě, 1955

29

Chci vidět, kde vraždil. Dostat se k němu co nejblíž – a pak získat odstup.

Majitel mi teď rozmáchlým gestem ukazuje obývací pokoj v přízemí. Zde se konaly oslavy. Tady sedával dědeček s ostatními nacisty, popíjeli kořalku a víno, přítomen býval i Oskar Schindler. Pak mě starý pán vede na terasu. Vypráví, že dědeček nechal dům přestavět a vybudovat nové balkony a terasy. Důležitý pro něj byl výhled do přírody.

Dům musel být kdysi krásný, jeho styl se mi líbí. Navrhoval dědeček přestavby sám? Zajímal se o architekturu stejně jako já? Proč teď vlastně přemýšlím o tom, zda jsme měli stejný vkus? Amon Göth není dědečkem, s nímž bych hledala společné rysy. Jeho činy odsunuly všechno ostatní stranou. V knize o mé matce jsem se dočetla, že babička ještě dlouho po válce básnila o jeho zvycích při stolování. Byl to uhlazený muž. * Velitel koncentračního tábora, který si velmi zakládal na vybraném stolování.

Emilie Schindlerová, manželka Oskara Schindlera, později o Amonu Göthovi řekla, že byl „rozštěpenou osobností“. „Na jedné straně se choval jako kavalír, stejně jako všichni Vídeňané, na druhé straně podroboval všechny podřízené Židy neustálému teroru … Byl schopen chladnokrevně zabít a zároveň rozeznat falešný tón na desce s klasickou hudbou, kterou neustále poslouchal.“ Amon Leopold Göth se narodil ve Vídni 11. prosince 1908 jako jediné dítě katolické rodiny nakladatelů.

Rodiče, Bertha a Amon Franz Göth, mu dali křestní jméno, které nosil už jeho otec i děd. Ve starém Egyptě se tak jmenoval bůh plodnosti s beraní hlavou. Amon je též hebrejské jméno, zde znamená „oddaný dělník“ nebo též „syn mého lidu“. Ve Starém zákoně byl Amon 30

králem judským, který obětoval modlám a byl zavražděn svými služebníky.

Rodiče Amona Götha pocházeli oba z prostých poměrů, ale provozováním nakladatelství si vydělali peníze a mohli si dovolit byt v lepší čtvrti, služebnou a brzy i auto.

Prodávali církevní literaturu, svaté obrázky a pohlednice.

Později začali vydávat vojenské historické knihy, v nichž byly oplakávány oběti první světové války. Otec jezdil hodně na služební cesty, matka vedla nakladatelství a o malého syna se většinou starala bezdětná teta.

Amon, nazývaný „Mony“, navštěvoval soukromou katolickou základní školu. Nebyl dobrým žákem. Rodiče ho nakonec poslali na venkov do přísného katolického internátu. Historik Johannes Sachslehner, který napsal Göthovu biografii, vyslovil domněnku, že „sklon ke zvláštním sadistickým žertům“ by mohl pocházet z jeho zkušeností z tohoto období, důkazy pro to však neexistují.

Po ukončení desáté třídy Amon internát proti vůli svých rodičů opustil. Už jako sedmnáctiletý se nadchl pro pravicové nacionalistické ideje a vstoupil do fašistické mládežnické organizace. Byl sportovního založení a byl výbojný – vlastnosti, které u nových přátel nalezly kladný ohlas.

V roce 1931 se stal členem NSDAP, brzy nato i SS. SS (Schutzstaffel) Heinricha Himmlera, organizace zodpovědná i za pokusy na lidech a masové vraždy v koncentračních táborech, platila za elitní jednotku. „Nejlepší z nejlepších, být víc nacistou už nebylo možné,“ tak výstižně popsal ducha tohoto oddílu novinář Stephan Lebert. Spisovatel Hans Egon Holthusen napsal v roce 1966 ve svém autobiografickém přiznání Dobrovolně k SS následující: „Organizace v černých uniformách s emblémy lebek byla považována za elitu, mysleli jsme si, že je šik a elegantní, a proto ji mnoho zhýčkaných mladíků upřednostňovalo. Považovali se totiž za příliš fajnové na to, aby nosili ‚podělaně hnědé hadry‘ SA, nacistických úderných oddílů.“ 31

I mladý Amon Göth, neúspěšný ve škole a neustále peskovaný rodiči, se mohl u SS cítit jako něco lepšího.

Později vyprávěl své družce Ruth Irene Kalderové, že ho rodiče v dětství zanedbávali a že se obrátil zády k měšťáckým hodnotám, k nimž ho chtěli vychovat. Nakrátko se do rodinného podniku vrátil, spolu s otcem úspěšně vydával válečnou literaturu, dokonce se i oženil se ženou, kterou mu vybrali, přestože ji nemiloval. Toto zaranžované manželství však brzy skončilo rozvodem.

Příslušník SS však měl založit rodinu, proto se Amon Göth oženil podruhé. Vzal si sportovně založenou Annu Geigerovou z Tyrolska, s níž se seznámil na motocyklových závodech. Protože cílem sňatku bylo především zplození zdravého árijského potomstva, musel se pár ještě před svatbou podrobit celé řadě testů pro SS a nechat se například vyfotit v plavkách, aby byla zdokumentována dobrá fyzická kondice. Sezdáni byli příslušníkem SS. Brzy se jim narodil syn, zemřel však, když mu bylo jen několik měsíců.

Krátce nato, v březnu 1940, se Amon Göth přihlásil do jednotky Waffen-SS, opustil Vídeň a přesídlil do Polska. Byl ctižádostivý, rychle postupoval nahoru. Zpočátku byl pověřován jen úkoly ve správní službě. V hodnocení z roku 1941 se uvádí, že je „obětavý, pohotový příslušník SS, vhodný na funkci velitele“ a že v pořádku je i „rasový profil“. V roce 1942 obdržel úkol, aby v polském Lublinu vybudoval pracovní tábor, v němž by mohli být ubytováni Židé na nucených pracích.

V roce 1943 pronesl Heinrich Himmler svou pověstnou řeč propagující ideologii pohrdání lidmi: „Zda jiné národy žijí v přepychu nebo chcípají hlady, mě zajímá jen potud, že je potřebujeme jako otroky pro naši kulturu … Zda při budování protitankového příkopu padne 10 000 ruských žen vyčerpáním nebo ne, mě zajímá jen do té míry, zda byl příkop pro Německo dokončen …

Chci zde též zmínit obtížnou kapitolu … mám na mysli evakuaci Židů, vyhlazení židovského národa … Většina 32

z vás bude vědět, co to obnáší, když někde leží pohromadě 100 mrtvol, když jich tam leží 500 nebo 1 000. Tohle přestát a zůstat přitom – nehledě na výjimky lidské slabosti – slušný, v tom spočívá naše tvrdost.“ Amon Göth svoji tvrdost brzy dokázal. U SS se naučil vraždit. * V prvním patře stařec odemkne dřívější ložnici. Ze stropu ční skoby. Na nich měl Amon Göth provádět svá cvičení, tvrdí. „Možná,“ pokračuje a mrkne na mě, „tam zavěsil i houpačku na sex.“

Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji zakoupit v našem e-shopu http://www.metafora.cz/cz/katalog/literatura-faktu.html

33