Návrat k sobě - ukázka z knihy

1

Návrat k sobě

U nás již vyšlo: Stíny před úsvitem (2016)

2

Teal Swan

NÁVRAT K SOBĚ Jak poskládat ztracené části svého já zpět do stavu celistvosti

Přeložila Bohumila Kučerová

3

Návrat k sobě

Informace, které tato kniha uvádí, nemají sloužit jako náhrada odborné lékařské pomoci, v případě potřeby vždy navštivte lékaře. Jakékoli nakládání s informacemi obsaženými v této knize je na vlastním uvážení a odpovědnosti čtenáře. Autorka ani vydavatel nenesou odpovědnost za jakoukoli ztrátu, nárok nebo poškození vzniklé použitím, zneužitím uvedených rad či přerušením léčby, nebo za materiály uvedené na webových stranách třetích osob.

ukázka z knihy

U Krbu 35 100 00 Praha 10 www.metafora.cz THE COMPLETION PROCESS Copyright © 2016 by Teal Swan Originally published in 2016 by Hay House Inc. USA Translation © Bohumila Kučerová, 2017 Czech edition © Metafora, 2017 All rights reserved ISBN 978-80-7359-529-6

4

Svoboda... znamená získat zpět svoje já a proměnit jed života v med.

A volnost je tou nejvyšší z barev, jež zdobí tento svět plný okvětních lístků, jejichž kořeny se skrývají v hlíně.

Možná ošklivé okolnosti našich předurčených životů nebyly ničím jiným než voláním po zrání.

Neboť život uvnitř života je transcendentální a věčně pátrá po způsobech, kterými nás svět rozsekal na kousky, jen proto, aby nás opět scelil, s důkladností tak nezměrnou, že přehluší všechnu trýzeň.

Takže uvidíte, že krása ve své nejdokonalejší podobě není nedotčená nenávistí.

Naopak... pochází z ní.

TEAL SWAN

5

Nรกvrat k sobฤ

6

OBSAH

9

Úvod Část první: SLADĚNÍ 1. kapitola: Hledání velkého smíření 2. kapitola: Vynést na povrch, co bylo skryto 3. kapitola: Učinit podvědomé vědomým 4. kapitola: Jak se k sobě vztahují tělo,

emoce a čas

16 37 49 63

Část druhá: SCELOVÁNÍ 5. kapitola: Příprava na proces scelování 77 6. kapitola: Kroky 1–6: Přístav bezpečí

a přístup ke vzpomínkám 87 7. kapitola: Kroky 7–13: Uznání a úleva 113 8. kapitola: Kroky 14–18: Dokončení a uzavření 129 Část třetí:

SMÍŘENÍ

9. kapitola: Jak proces scelování mění životy 147

Doslov 185

7

Návrat k sobě

Příloha A: Pro rychlou orientaci:

Seznam jednotlivých kroků procesu

scelování 189 Příloha B: Jak se stát certifikovaným průvodcem

procesu scelování 191 193

Poděkování

8

ÚVOD

Bylo to v roce 2001. Seděla jsem v díře, zápěstí a kotníky svázané. Nemohu tvrdit, že jsem se bála, protože léta týrání mě znecitlivěla vůči nebezpečí. Spíše jsem rezignovala na život. Neviděla jsem důvod, proč dál žít. Smířila jsem se se skutečností, že můj život je speciálně pro mě vytvořená mučírna, ze které nikdy nevyváznu živá.

Ještě na základní škole si mě vyhlédl jeden známý naší rodiny, který byl psychopat, což moji rodiče vůbec netušili.

Navenek vystupoval jako vážený člen naší komunity a odborník v otázkách duševního zdraví, ale uvnitř skrýval mnohem temnější stránku. Jen několik málo lidí vědělo, že se účastní kultovních rituálů. Stal se mým neoficiálním vychovatelem a získal si ke mně nikým nerušený přístup.

Moji rodiče mu důvěřovali, aniž věděli, že mě podrobuje týrání. Samozřejmě jim neušla různá varovná znamení, ale špatně si je vyložili. Můj mučitel mi vyhrožoval, že jestli někomu prozradím, co se mnou dělá, zabije moje rodiče a já nepochybovala o tom, že je vraždy bez jakýchkoli zábran schopen. Mé rituální zneužívání trvalo třináct let.

Na podlaze té díry jsem strávila spoustu času. Přezdívalo se jí „prostor pro mysl“ a byla tak akorát dost velká pro jednu sedící osobu. Zakrývala ji mřížka sbitá ze starých prken. V létě bylo dno díry zarostlé žahavými kopřivami. Říkal mi, že si tak „trénuj mysl“. Než mě do díry zavřel, 9

Návrat k sobě

obvykle mě svlékl do naha a svázal mi zápěstí a kotníky.

Neměla jsem zdání, jak dlouho mě v té díře hodlá ponechat. Netušila jsem, zda mě tam nechá už napořád, zabije anebo ještě tu noc vrátí rodičům.

Seděla jsem v té prokleté díře už tolikrát, že navzdory nejistotě, kterou jsem zažívala, to pro mě byla už rutina.

Byla jsem zvyklá na utrpení – těžce jsem snášela pouze jedinou věc. Pobyt v prostoru pro mysl znamenal, že budu muset zůstat sama se sebou, a to bylo něco nesnesitelného.

Nedokázala jsem cítit nic jiného než prázdnotu v sobě.

Ten prázdný prostor v mém nitru byl něco mnohem horšího než pouhé prázdno, bylo to naprosté nic, jehož okraje byly lemované smutkem.

Po celá léta jsem dělala, co jsem mohla, abych se vyhnula tomu smutku a vzdálila se oné prázdnotě. A pak se něco stalo. Jednoho dne jsem seděla v té díře a pociťovala staré známé zoufalství. Ale tentokrát to bylo jiné.

Uvědomila jsem si, že nastal posun, že se dostavuje nová emoce. Čím více jsem myslela na zoufalství, tím mi bylo jasnější, že to musí znamenat posun od něčeho, co nechci, k něčemu, co chci.

Položila jsem si tedy otázku: „Co je to tam uvnitř, co nechci?“ A ještě přesněji: „Od čeho tam uvnitř se vzdaluji?“ Ke svému překvapení jsem objevila, že pocit „zoufalství“ mně ve skutečnosti nedovoloval zoufalství cítit. Nedovoloval mi cítit naprostou absenci naděje. Ztráta naděje je ve škále lidských emocí tím nejintenzivnějším pocitem bezmoci. Nějaká moje část byla přesvědčena, že propadnout zoufalství by znamenalo smrt, a ta část proto v zájmu přežití zoufalství vzdorovala.

Mohla bych tvrdit, že toho dne jsem se rozhodla být statečná, ale ve skutečnosti jsem se prostě jen vzdala naděje.

Stála jsem na okraji propasti. Po třinácti letech mučení jsem byla emočně naprosto vyčerpaná. Zoufalství bylo jako tornádo, které mě pronásledovalo, kamkoli jsem se vrtla, 10

Úvod

a já už nedokázala běžet dál. Přála jsem si smrt. A tak jsem udělala opak toho, co jsem vždycky dělala. Otočila jsem se a běžela tomu tornádu vstříc. Spáchala jsem emoční sebevraždu. Nevěděla jsem, co se stane, ale přesto jsem se do toho pustila. A čekalo mě překvapení.

Na okamžik jsem se potopila do hrůzy těžkých muk.

Měla jsem pocit, jako by mě něco drtilo a lámalo. Nabrala jsem dech. A namísto, abych před tím utekla, ponořila jsem se hlouběji. Dovolila jsem tomu pocitu, aby se mě zcela zmocnil. Chovala jsem se k němu, jako by měl naprosto oprávněný důvod pro svoji existenci. A vzápětí mi bylo, jako když do hlubin oceánu proniknou sluneční paprsky, zažívala jsem lehkost bytí. Strach z onoho pocitu se vypařil prostě tím, že jsem se do něj rozhodla ponořit.

Nějaký čas jsem se opájela pocitem úlevy. Bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem se neopustila. Tehdy jsem ovšem neměla nejmenší potuchy, proč to, co jsem provedla, tak zafungovalo. Prostě jsem jen věděla, že to funguje. A tak jsem to zkoušela stále znovu a znovu. Zkoušela jsem to skoro pokaždé, když jsem se konfrontovala s nějakým nepříjemným pocitem, před kterým jsem byla v pokušení uniknout.

Nakonec se mi podařilo utéci z moci toho muže, který mi ukradl dětství, a celé následující roky jsem se snažila vyléčit. A snažila jsem se přijít na to, proč technika, na kterou jsem náhodou narazila, funguje. A když jsem konečně pochopila, jak jsem se vyléčila, uvědomila jsem si, že je to průlom, který má sílu změnit svět.

Načasování mého objevu nemohlo být lepší. Tolik duší na tomto světě potřebuje vyléčit a já přišla na to, že léčení začíná tím, když své emoce doopravdy cítíme. Už v lůně jsme my lidé zaznamenávali pocity přicházející ze světa, který jsme dosud ani nespatřili. A když jsme se pak jako malinká nemluvňata narodili, zažívali jsme tento svět výhradně skrze naše pocitové vnímání. Emoční tóny našeho 11

Návrat k sobě

dětství si odnášíme i do dospělosti. Na tomto naučeném vibračním stavu pak stavíme dál a přidáváme k němu další emoce.

Tento emoční tón zbarvuje i naše vztahy s lidmi. Pokud byl v dětství pozitivní, budou pozitivní i naše vztahy s lidmi.

Ale pokud byl negativní a bolestný, bude filtrem, kterým budeme vnímat svět i jako dospělí. Přes tuto základní emoční čáru bude pro nás velmi těžké se dostat. Strávíme celý život tím, že se budeme snažit sami sebe „opravit“, ale jen s minimálními úspěchy.

Já sama jsem pět let prodělávala terapii založenou na práci s traumatem u těch několika málo terapeutů, kteří se specializují na rituální trauma. Seznámila jsem se s typickými postupy i nejnovějšími terapeutickými technikami a poznala jsem sama na sobě jejich účinnost.

Z tradičních metod jsem zažila práci s vnitřním dítětem, která pro mě byla pravým zjevením. Vychází z předpokladu, že každý člověk v sobě uchovává esenci dítěte, kterým kdysi byl. Když dospějeme, tato naše část stále zůstává dítětem. A toto vnitřní dítě symbolizuje naše emoční já. Jiná naše část dospěje bez ohledu na to, zda byly uspokojeny všechny její dětské potřeby. A tato naše dospělá část drží v ruce klíč k uzdravení.

Když jsem však prodělávala terapii traumatu já, způsob, jakým jsem pracovala se svým vnitřním dítětem, mi nedával pocit úplnosti. Teprve až jsem se stala úspěšnou mezinárodně známou duchovní učitelkou a léčitelkou, jsem plně pochopila, proč technika, kterou jsem objevila v „prostoru pro mysl“, fungovala. A proč funguje práce s vnitřním dítětem. A co je úplně ze všeho nejdůležitější – jak tyto dvě techniky souvisejí.

Uvědomila jsem si, že jsem našla svatý grál. Pustila jsem se do sestavování procesu, který by pomohl i tomu nejzraněnějšímu a nejroztříštěnějšímu člověku, aby se stal opět celistvým. Pilovala jsem ho tak, že jsem ho nejprve 12

Úvod

zkoušela na sobě a pak na svých klientech. Mým přáním je, abyste prožívali tak radostný život, jakého mohou dosáhnout pouze lidé, kteří mají dost odvahy vydat se na cestu do svých hloubek, aby oživili ty svoje aspekty, o které kdysi přišli. Koneckonců, pokud tento proces dokáže uzdravit člověka, který prožil celou promyšlenou škálu rituálního zneužívání, pak může uzdravit každého. Nazvala jsem tento přístup proces scelování.

13

Nรกvrat k sobฤ

14

ČÁST PRVNÍ

SLADĚNÍ

15

Nรกvrat k sobฤ

16

1.

KAPITOLA

HLEDÁNÍ VELKÉHO SMÍŘENÍ Proces scelování je branou k osvobození. Je to způsob, jak se poskládat zase zpátky, abyste už dál nežili minulostí a neděsili se budoucnosti. Tento proces je vhodný pro každého. My všichni si v sobě neseme minulá zranění, která volají po uzdravení, a často ani nevidíme, že symptomy, které zažíváme ve svém současném životě, jsou spojeny právě s ranami utrženými v minulosti. Ale přesně tak tomu je. Prostě jsme ještě nepospojovali všechny body.

Většina lidí si nepochybně přeje, aby náš svět byl místem harmonie a radosti. Realita je ale taková, že na Zemi vedle harmonie a radosti existuje také konflikt a utrpení.

Každý den se vracejí z nějaké války traumatizovaní vojáci.

Obyvatelé oblastí, kde zuří boje, pracně sbírají střípky svých bývalých životů, aby v nich dále pokračovali. Děti jsou zneužívány a týrány, ženy znásilňovány a přírodní katastrofy připravují lidi o střechu nad hlavou. Záchranné týmy zdravotníků, hasičů a psychologů pomáhají druhým překonat hrozné zážitky a často je pro ně těžké zpracovat stres, kterému jsou vystavováni. Jiní ve snaze potlačit bolest a prázdnotu podléhají různým závislostem. Všechny tyto obtížné okolnosti, se kterými bojujeme, mají společnou jednu věc: trauma.

17

Návrat k sobě

Symptomy traumatu se mohou projevovat ve formě náhlých útržků vzpomínek, nočních můr, nespavosti, paralyzujícího strachu, závislostí, úzkosti či deprese nebo také neutuchajících dotěrných myšlenek na nějakou konkrétní událost nebo sérii událostí. Mnozí lidé se potýkají s nízkou sebeúctou, sebepoškozováním, chronickou bolestí, mentálními chorobami anebo celkovou nespokojeností se životem, který vnímají jako bolestný.

Daná osoba často ani neví, co způsobuje její problémy.

Nemá nejmenší tušení, že jsou propojeny s nějakým nevyřešeným zážitkem. Většina podobných epizod má svůj původ v traumatu z dětství. Člověk si onoho traumatu nemusí být ani vědom, přestože mu v každodenním životě působí těžký smutek. Současné psychologické přístupy začínají tato fakta pomalu uznávat a terapeuti při práci s pacienty přecházejí od otázky: „Co je vám?“ k otázce: „Co se vám přihodilo?“ Nikdo z nás není vůči traumatu imunní. Používám proces scelování u lidí po celém světě, pocházejících z nejrůznějších kultur, rozličných povolání, dětí i dospělých, v různých stadiích jejich života. Ve své praxi jsem ho aplikovala k nalezení odhodlání a opětného začlenění do společnosti u lidí, kteří prožívají zármutek, bojují s duševní chorobou, závislostmi, nadváhou nebo podváhou, chronickou nebo smrtelnou nemocí, či se snaží zotavit ze sexuálního zneužívání v dětství. Někdy mají moji klienti problémy se vztahy nebo postrádají v životě smysl. Proces scelování se rovněž ukázal jako velmi účinný u lidí potýkajících se s posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD, posttraumatic stress disorder), způsobenou traumatem z války, automobilové nehody či nějaké osobní tragédie. Účelem této knihy je zasvětit vás do tohoto procesu tak, abyste ho pochopili, prožili jej a transformovali díky němu svůj život, ba dokonce s jeho pomocí proměnili i životy jiných, kteří vás požádají o pomoc.

18

Hledání velkého smíření

Jak tuto knihu používat První část se nazývá Sladění a následující čtyři kapitoly vysvětlují racionální pozadí tohoto procesu, zejména jak pracuje lidská mysl při zpracovávání vzpomínek, emocí a traumatu. Pochopení tohoto kontextu je důležité pro to, aby vám jednotlivé kroky procesu scelování dávaly smysl.

V první části vám neujde, že ve snaze, abyste hlouběji pochopili univerzálně platné pravdy, používám příklady ze svého života a ze života klientů, s nimiž jsem pracovala.

Proces scelování se skládá z 18 kroků, které uvádím a podrobněji objasňuji ve druhé části nazvané Scelování.

U každého kroku sděluji, jaký má důvod, jak při něm postupovat a co dělat, když ve vás vyvstanou určité emoce a reakce. Zvolila jsem tento způsob proto, abyste mohli procházet procesem scelování samostatně či s pomocí láskyplného přítele nebo profesionála, který by vás každým krokem doprovázel.

Všimněte si prosím, že proces scelování je promyšlen tak, aby logicky plynul, takže jeden krok vede přirozeně k dalšímu, od kroku 1 až ke kroku 18. Pro snadnější porozumění jsem však rozdělila svůj výklad do tří samostatných částí. Šestá kapitola zahrnuje kroky 1 až 6 a zabývá se tím, že znovu prožíváme vzpomínku, která nám v současném životě způsobuje bolest. Sedmá kapitola obsahuje kroky 7 až 13 a pokrývá tu část, kdy vzpomínku změníme, abychom docílili vyléčení. Osmá kapitola se věnuje krokům 14 až 18, kdy se zachraňujeme před danou vzpomínkou a dostáváme se do souladu se současným životem.

Ve třetí části nazvané Smíření mám tu čest podělit se s vámi o řadu dramatických osobních svědectví o procesu scelování z úst účastníků i terapeutů ze všech koutů světa.

Autentické příběhy doplňuje komentář osvětlující, jaké výhody proces scelování přináší těm, kdo ho už použili, i těm, kdo ho nadále používají ve svém každodenním životě.

19

Návrat k sobě

Co se snažíme „scelit“? Život je nepředvídatelný. Můžete zažívat fáze, kdy se domníváte, že už jste ho konečně zvládli, a pak se vám najednou všechno obrátí vzhůru nohama. Cítíte se jako vlak, který vykolejil, nebo jako ve člunu, kterému chybí vesla. Váš pocit, že se řítíte do neodvratitelné záhuby nebo že se zmítáte na hladině vydáni napospas proudu řeky, může být známkou toho, že se potřebujete reintegrovat.

Všechny tyto prožitky mají svoji hodnotu a jsou nezbytné.

Jsou součástí našeho vývoje, a tudíž může být fascinující a nanejvýš prospěšné dozvědět se o nich něco více.

Jakmile se naučíte věnovat pozornost podnětům, které spouštějí vaše vzpomínky, a dokážete si najít dost času na to, abyste se zabývali jádrem problému, můžete se konečně vyléčit. V této souvislosti je velmi významným pojmem spouštěcí neboli aktivační podnět (anglicky trigger, pozn. překl.), proto vám ho krátce vysvětlím. Aktivační podnět může být cokoli, co pomůže znovu vyvolat či vynést na povrch traumatickou vzpomínku z naší minulosti. Může to být slovo, tón hlasu, pach, tělesný pocit, obličej, místo či jakákoli situace nebo věc, jež nás zneklidní nebo v nás vyvolá obavy. My ani nemusíme vědět, co způsobilo, že se najednou cítíme špatně, zranění, ustrašení nebo nesví, ale naše podvědomá mysl to ví.

Aktivační podnět je připomínkou dřívějšího zranění a je signálem, abychom se tomuto problému věnovali.

Z toho důvodu nejsou v tomto pojetí aktivační podněty ničím negativním nebo nežádoucím, naopak, vyzývají nás k tomu, abychom odštěpené části reintegrovali zpět do naší bytosti. Proces scelování je tedy svou podstatou velmi praktickým a mocným způsobem, jak využít aktivační podněty k tomu, abychom reintegrovali odštěpené části sebe sama a stali se opět celistvými.

Tento přístup se vám více osvětlí při dalším čtení, ale pro tuto chvíli si sami sebe představte jako řeku a ty části 20

Hledání velkého smíření

vašeho dětského já, které se kvůli traumatickým událostem odštěpily, jako ramena, jež se oddělila od hlavního proudu.

V přírodě je to tak, že čím více ramen se spojí s hlavním proudem, tím více vody řeka má. A jelikož vaše vědomí je vlastně obrovským proudem energie, pokaždé když reintegrujete ztracenou část svého já, budete mít více energie a budete oplývat vyšší mírou vědomí, než jste měli před reintegrací. Když přijmete fakt, že jste mistrovským dílem, které je v neustálém procesu vývoje, pak vám tato kontinuální expanze bude přinášet zklidnění a také radost. Zkrátka každé zlepšení plodí zase další a další zlepšení.

Ale jelikož se jedná o stále probíhající proces, nezaměňujte prosím „scelování“ s „dokončením“. Pokaždé když dosáhnete nové úrovně osvícení, objeví se na horizontu další možnosti rozšíření; nic takového jako osvícený odchod na odpočinek neexistuje. Velkou krásou našeho života je, že nikdy nedosáhneme „dokončeného“ stavu.

Nenechte se odradit tím, že objevování vlastního já je kontinuální proces, který nemá konec. Jakmile začnete sami sebe objevovat, zjistíte, že jste se narodili svobodní, integrovaní, radostní a plní lásky. Ale okolnosti vašeho života způsobily, že jste na všechny tyto dary zapomněli.

Vyjasnění základních pojmů Proces scelování přivádí vaše minulá zranění k bodu léčení. Opět ale musíme zacházet s používanými slovy opatrně. „Zranění“ v tomto kontextu nejsou žádné otevřené rány, ze kterých prýští krev, míním jimi spíše nezhojené emoční, psychické nebo fyzické problémy, s nimiž se potýkáte.

Dokonce i slovo „léčení“ může být trochu zavádějící.

Naznačuje, že něco není v pořádku takové, jaké to je, 21

Návrat k sobě

a proto je potřeba to „léčit“. Jenže právě to je samo o sobě oním primárním „zraněním“, které v sobě neseme my všichni: přesvědčení, že něco v naší minulosti není v pořádku.

Krása procesu scelování spočívá v tom, že léčení nastává díky přítomnosti vědomí, jež se projevuje formou pozornosti, kterou věnujeme zranění. Když svým vnitřním zraněním věnujeme bezpodmínečnou vědomou pozornost, nakonec začneme pokládat za naprosto v pořádku cítit se přesně tak, jak se cítíme. S tímto konceptem se během procesu velmi dobře seznámíte.

V průběhu procesu scelování nepožadujeme od svých emocí, aby se změnily. Naše emoce se mění právě proto, že po nich nic nevyžadujeme ani je do ničeho nenutíme.

Dáváme sami sobě bezpodmínečnou soustředěnou pozornost, a tudíž bezpodmínečnou lásku. Tento přístup nás transformuje do toho, kdo a co skutečně jsme. Umožňuje nám stát se celými a obnovit svoji integritu.

Všichni ti, kdo se rozhodnou proces scelování podstoupit, volí léčebný proces, během něhož se odlupují vrstvy skrývající jejich pravé já, a tak ukončují ve svém životě cyklus utrpení. Neznamená to, že už dál nezažíváme žádné negativní emoce; jde o to, že negativní emoce nám už nepřinášejí utrpení, jak tomu bylo předtím.

Jak může proces scelování probíhat Coby léčitelka mám ohromnou radost, když obdržím nějakou zpětnou vazbu od svých bývalých klientů. Uvádím zde příběh jedné z nich, abyste si udělali obrázek o tom, jak tento proces probíhá a co vám může přinést. Trauma této klientky může být velmi rozdílné od vašeho, ale proces působí stejně u jakéhokoli traumatu, se kterým se můžeme potýkat.

Během naší práce jsem tuto ženu (budu jí říkat Joanna) poznala velmi dobře. Ale přestože znám její příběh 22

Hledání velkého smíření

opravdu do hloubky, myslím, že bude působivější slyšet její vlastní slova.

Joanna si je naprosto jistá rolí, jakou proces scelování sehrál v jejím životě. „Znamenal pro mě záchranu života.

Předtím, než jsem ho nalezla, jsem jen přežívala jako zombie,“ začala. „Můj život pro mě byl natolik bolestný, že jsem už dál nechtěla žít. Každý den mi přinášel tolik utrpení, že jsem vůbec nevěděla, co je radost nebo potěšení. Tyto pojmy byly tak vzdáleny mé realitě, že jsem už zapomněla, že existují. Připadalo mi nemožné dál žít. Ať jsem dělala cokoli, nedokázala jsem se vydrápat ven ze svého pekla.

Moje minulost byla stále přítomná a já nedokázala uniknout rokům sexuálního zneužívání a deprese.“ Když jsem se s Joannou seznámila, řekla mi, že má ve vztahu jak ke své minulosti, tak ke své přítomnosti pocit bezmoci, což doléhá doslova na všechny aspekty jejího života. „Kvůli depresivním stavům jsem většinu dní trávila v posteli, a pokud ne, tak jsem po tom alespoň toužila.

Nechtěla jsem mít s vnějším světem nic společného. Jak jsem si měla poradit s vnějším světem, když můj vnitřní svět byl hotovým peklem? Každý den jsem si přála, abych zemřela. Byla jsem přesvědčená, že pokud se něco zásadně nezmění, tak skutečně umřu. A tehdy mi vstoupil do života proces scelování.

Když jsem ho započala, bylo zjevné, že mě čeká dlouhá cesta. Nebyla jsem ve svém těle a neměla jsem žádné vzpomínky, takže jsem se musela po malinkých krůčcích dostat s pomocí dechu zpět. Ale důležité bylo, že jsem se začala cítit lépe. Cítila jsem se o tolik lépe, že se proces scelování brzy stal mojí novou technikou, ke které jsem se uchylovala, kdykoli jsem měla pocit, že si neumím s životem poradit. Tento proces není snadný, je potřeba znovu oživit vše, čemu jste se celý život vyhýbali, ale stojí to za to. Použila jsem ho na některé ze svých nejhrůznějších vzpomínek.“ 23

Návrat k sobě

Nyní má Joanna dost odvahy vylíčit celý svůj příběh.

Chce se o něj podělit, protože cítí, že pokud dokáže odhalit pravdu, může pomoci ostatním uvidět svoje temné a strašné situace. „Po jednom aktivačním podnětu jsem byla nucena proces scelování opět použít,“ pokračuje Joanna. „A tehdy se mi začala vynořovat jedna scéna znásilnění za druhou. Nejraději bych utekla, ale vydržela jsem až do konce. Díky tomu jsem zjistila, že jakkoli bolestná pro mě každá z těch scén byla, přežila jsem to. Po tomto nesmírně intenzivním prožitku jsem si uvědomila, že nyní dokážu žít svůj život a že jsem v něm zažila víc než jen temnotu.“ Stalo se to, že jakmile minulost už neměla nad Joannou moc, Joanna přestala být odsouzena k tomu, aby každý den prožívala bolest. S nově nalezenou sebedůvěrou uzavírá: „Teď se už necítím jen jako skořápka, cítím se jako člověk.

Zažívám mnoho fantastických okamžiků, protože scelování mi umožnilo zanechat moji minulost tam, kam patří: v minulosti. Tento proces byl pro mě světlem na konci tunelu, vnesl naději do situace, kterou jsem pokládala za beznadějnou, a přivedl mě zpátky do života.“ Jste pro tento proces vibračně srovnatelným protějškem?

Stejně jako Joanna i vy jste nyní nalezli v této knize scelování, což znamená, že vy nebo někdo, koho máte rádi, je pro tento proces vibračně srovnatelným protějškem.

Jinak by vám vesmír neposlal do ruky tato slova. Nyní přišel čas, abyste se naučili být v sobě plně přítomní, a zjistili, zda jste připraveni „vrátit se“ a postarat se o sebe.

Všímejte si, co se právě teď ve vás odehrává. Vaše tělo vás potřebuje. Vaše mysl vás potřebuje. Vaše pocity vás potřebují. Vaše bolestné zážitky vás potřebují. Zraněné děti ve vašem nitru vás potřebují. Vaše utrpení vás potřebuje.

24

Hledání velkého smíření

Přišel čas, abyste tu byli všem těm částem, které po vás tak dlouho volaly, k dispozici.

Trpěli jste, protože se vás nedotkl soucit a porozumění. Strádali jste, protože se vás nedotkla bezpodmínečná láska. Dělo se tak proto, že jste sami sobě vysílali zprávu, že chcete být přítomni sami se sebou pouze tehdy, když život probíhá dobře a když cítíte pozitivní emoce. Tak se z vás stal váš přítel pouze do dobrého počasí, nikoli do nepohody. A co víc, stanovili jste si podmínky, za kterých se můžete mít rádi. To je ta nejhlubší forma zrady. Je to další zranění, které kolektivně neseme. Nyní máte příležitost vyléčit tato zranění a smířit se sami se sebou.

Podvědomá mysl Každý na zemi, ať už prožil jakékoli dětství, poznal traumata. A tudíž každý zažívá jistý stupeň posttraumatického stresu. Lidé, kteří s jistotou vědí, že trpí posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD), jsou ti, kteří prožívají posttraumatický stres do takové míry, že narušuje jejich schopnost fungovat. Proto jim byla stanovena tato diagnóza. Ale tuto poruchu má do jisté míry každý člověk. Abychom pochopili, proč tomu tak je, musíme chápat lidskou mysl. Člověk byl stvořen s vědomou a podvědomou myslí. Tu část mysli, která řídí všechny automatické aspekty života, nazýváme podvědomá mysl. Podvědomá mysl kontroluje takové pochody, jako je tlukot srdce, tělesná teplota nebo zažívání. Nemusíte myslet na to, že vám má srdce bít, přesto bije.

Vaše podvědomá mysl se zabývá vším, co nemá na starosti vaše vědomá mysl. Kdybychom museli myslet na to, že musíme udržet tlukot srdce a strávit jídlo, nemohli bychom se soustředit na nic jiného. A právě soustředění nám umožňuje tvořit, učit se, vyvíjet se. Soustředění je doménou vědomé mysli.

25

Návrat k sobě

Podvědomá mysl obsahuje naše přesvědčení, všechny zážitky z našeho předchozího života, naše vzpomínky a dovednosti, kterých jsme nabyli. Podvědomá mysl přebírá kontrolu nad tím, co je naučené, takže se člověk může soustředit na jiné důležité věci ve svém životě. Když si nějakou myšlenku pomyslíte vícekrát, podvědomá mysl ji převezme a je pro ni už automatická. Tento aspekt podvědomé mysli si můžeme představit jako olympijskou plavkyni. Dokud se pouze učí plavat, nemůže při plavání myslet na nic jiného. Musí se soustředit na každé tempo.

Po jisté době už dělá tempa automaticky, a až se stane olympijskou plavkyní, plave znak tak dobře, že vůbec nemusí myslet na to, jak to dělá. Může plavat znak a zároveň plánovat večeři.

Tato elitní sportovkyně však může mít potíže, když se bude snažit vysvětlit začátečníkovi, jak plavat znak, protože se to naučila už tak dávno. Její podvědomá mysl převzala už před mnoha lety kontrolu nad touto činností, takže plavkyně ztratila vědomou představu toho, jak se plave znak.

Stalo se to prostě automatickou činností. Vaše podvědomá mysl je tedy jakousi živoucí a dýchající verzí autopilota.

Co se týče procesu scelování, musíme o podvědomé mysli pochopit jednu zásadní pravdu. Podvědomá mysl přebírá kontrolu nad vším, co ruší vědomou mysl. Tímto způsobem nás podvědomá mysl udržuje při životě a zároveň náš život ničí. Díky ní nemusíme myslet na to, že máme uskočit z cesty přijíždějícímu vlaku, který se na nás řítí.

Jsou ale jiné případy, kdy se podvědomá mysl kvůli našemu přežití ujímá různých věcí, a tento mechanismus je pro nás z krátkodobé perspektivy užitečný, ale z dlouhodobého hlediska nám může nesmírně škodit. Jedním z takových příkladů je náš systém přesvědčení. Pokud se vaši rodiče rozvedli, když jste byli malí, můžete dojít k závěru, že je nebezpečné někoho milovat, protože ho můžete ztratit.

26

Hledání velkého smíření

Pokud bolest, kterou jste cítili, dostatečně narušila váš život, podvědomá mysl se může tohoto přesvědčení zmocnit. Přestanete si pak být vědomi své původní myšlenky nebo přesvědčení. Jen si prostě budete všímat, že jakmile se s někým příliš sblížíte, začnete se od něj odtahovat a vztah ukončíte. Jako dospělá osoba jste si vědomi pouze symptomu; původní příčina tohoto symptomu zůstane pohřbena hluboko ve vaší podvědomé mysli. Tímto způsobem získává podvědomá mysl kontrolu nad vašimi myšlenkami a emocemi, a když se situace vyhrotí, mohou ve vaší mysli převládnout celé vzpomínky, jež začnou vaši vědomou mysl ohrožovat.

Jak potlačujeme vzpomínky Potlačení (neboli represe) je v současné době na poli psychologie kontroverzním tématem. Potlačená vzpomínka vznikne, když je nějaká situace spojena s vysokou úrovní traumatu či stresu, takže je pak vzpomínka na celou situaci nevědomě blokovaná, a v důsledku toho nemá daná osoba vůbec žádnou vzpomínku. Přestože ji tato specifická vzpomínka na vědomé úrovni zasahuje, nedokáže si ji vyvolat.

V oblasti psychologie jsou lidé, kteří koncept potlačené vzpomínky zpochybňují, zatímco jiní ho plně podporují.

Já patřím k jeho zastáncům. Potlačené vzpomínky jsou něco reálného a já věřím, že je v sobě přechovává téměř každý. Otázka nestojí tak, zda někdo potlačené vzpomínky má. Skutečná otázka zní: do jaké míry?

Abychom koncept potlačených vzpomínek lépe pochopili, je potřeba chápat, jak funguje trauma. Trauma není nic jiného než stav emoční a mentální nouze, způsobený nějakým zážitkem. Trauma nemusí nezbytně vyvolat nějaká velká tragédie. Například v našich běžných zdravotnických zařízeních je traumatem zážitek porodu.

Pro kojence je trauma, když je odstaven od mateřského 27

Návrat k sobě

mléka. Pro tříleté batole je trauma, když se ztratí matce při nákupu v supermarketu. S touto širokou definicí traumatu vidíte, že ani nejlepší rodiče na světě nedokáží vychovávat své dítě tak, aby nezažívalo absolutně žádná traumata. Buďme si vědomi, že co se nám může zdát jako nepatrné trauma, například dětské zklamání, se vůbec nemusí jevit jako nepatrné, když to prožíváte.

Když někdo prožívá událost, která je emocionálně traumatizující, někdy ji nedokáže integrovat do svého vědomého života. Pakliže k tomu dojde, daný člověk z důvodu svého emočního přežití často takovou vzpomínku potlačí. Vzpomínka je pak disociovaná od osoby a uložená ve formě fragmentů.

Dovolte mi vysvětlit, co těmito fragmenty míním. Každou vzpomínku doprovázejí emoce a smyslové vjemy – zvuky, chutě, pachy, obrazy. Je-li nějaká situace silně traumatizující, smyslové aspekty vzpomínky se často ukládají odděleně. Například mysl potlačí do větší hloubky obrazy spojené se vzpomínkou než emoce s ní spojené. Z tohoto důvodu lidé, kteří znovu oživí potlačené vzpomínky, si je začínají vybavovat fragmentárně, a proto může být proces oživování vzpomínek tak matoucí.

Například osoba, která byla v dětství sexuálně zneužívána, nemusí mít žádnou vzpomínku na skutečnou událost. Ale jelikož mysl nepotlačila pachový či emoční aspekt této vzpomínky tak hluboko jako vizuální obrazy se vzpomínkou spojené, pro danou osobu (nyní dospělou) může fungovat jako aktivační podnět nějaká vůně. Může jen tak kráčet mezi regály supermarketu, aniž by měla nějakou vědomou vzpomínku na zneužívání v dětství, a pak ucítí vůni kolínské, kterou používal ten, kdo ji zneužíval.

Ta vůně v ní může vyvolat nevolnost, či dokonce záchvat úzkosti.

Vůně kolínské oživí hrůzu (emoční aspekt) vzpomínky, ale jelikož si ta osoba vzpomínku vědomě nevyvolává, ne28

Hledání velkého smíření

rozpoznala spouštěcí podnět. Vlna nevolnosti či paniky se vynoří jakoby zničehonic, a jelikož reakce je naprosto nelogická, může si daná osoba myslet, že začíná bláznit.

Pro mysl je prospěšné disociovat se, když zažívá něco traumatického. Tento proces je potřeba vysvětlit, protože má pro pochopení procesu scelování zásadní důležitost.

Disociace je psychický stav, kdy se člověk odděluje od svého zážitku. V tomto smyslu je disociace obranným mechanismem, jenž nám umožňuje vyhnout se nepříjemným prožitkům. Existují mírné i vážnější formy disociace.

Disociace má podobně jako trauma celé spektrum projevů. Ve své nejmírnější podobě je to prostě jen denní snění namísto soustředění se na to, co právě děláme či prožíváme. Anebo je to nějaké emoční ochromení. Na druhém konci spektra se člověk úplně odpojí od reality a objeví se časové úseky, kdy ztratí pocit své vlastní identity a vytváří si identity nové. To se někdy stává u osob, které zažily rituální či sexuální zneužívání nebo hrůzy války.

Nyní chápeme, že když na disociaci nahlížíme jako na spektrum, pak na jedné straně máme lidi, kteří odmítají své pocity hněvu, a na druhé straně osoby, které se oddělují od celé své identity, aby unikli nějakému hrůznému zážitku. Každý druh disociace vytváří uvnitř osoby rozštěpení mezi jejím vědomým já a jejím nevědomým já. Pokud k disociaci dochází častěji, máme v sobě mnoho rozštěpení.

Když se od nějakého zážitku odštěpíme, vytlačíme ho z vědomí, abychom nemuseli zažívat bolest či nepříjemné pocity spojené s danou událostí. Tento proces také slouží mysli, jelikož staví na první místo přežití – nejen pouze fyzické, ale také psychické a emoční. Když jste coby malé dítě závislí na někom, kdo vás zneužívá, nemáte jinou volbu než si k tomu člověku udržet vazbu.

V podstatě jde o to, že kognitivní disonance spojená se situací, kdy „žijete s příšerou“, je tak velká, že je pro vás 29

Návrat k sobě

opravdu nemožné žít dál v atmosféře tak velké hrůzy.

A tak si potlačením vzpomínky na zneužívání udržíte vazbu k dospělému, který vás zneužívá, čímž si zajistíte přežití.

Jak budete procházet procesem scelování, může se vynořit mnoho vzpomínek, na které jste zapomněli, a mnoho dodatečných detailů u vzpomínek, které si vědomě pamatujete. Uvidíte, jak traumatizující byly některé zážitky ve vaší minulosti a jak velmi tyto zážitky formují váš současný život.

Odmítnuté já neodchází Rodíme se celí, ale tato celost je krátkodobá, protože jsme závislí na vztazích. Narodit se vztahově závislí na rodině, která nás socializuje do společnosti, jež není plně vyvinutá, může být problematické. Je tomu tak proto, že se učíme, že některé aspekty našeho já jsou přijatelné, a jiné nikoli. Co je přijatelné a co je nepřijatelné, záleží na postoji rodiny, do které jsme se narodili.

Ty naše aspekty, jež jsou vnímány jako nepřijatelné (ať už pozitivní, nebo negativní) členové naší rodiny odmítají, a ty aspekty, které jsou brány jako přijatelné, vítají.

A jelikož jsme na naší rodině vztahově závislí, uděláme cokoli ve jménu svého přežití, abychom zavrhli (a tudíž potlačili) ty aspekty svého já, které nejsou schvalovány, a naopak přehnaně zdůraznili ty, jež jsou schvalovány.

Náš sebezáchovný pud vedoucí k disociaci je vlastně náš první akt sebeodmítnutí. Představte si například dítě, které se narodilo do rodiny, kde není hněv emocí, jež se smí vyjadřovat navenek. Když dítě pocítí hněv, stydí se a potlačí ho nebo si ho nepřizná, jen aby v této rodině přežilo. Během času se hněv stane podvědomým.

Tato osoba nebude mít v dospělosti pravděpodobně žádné povědomí o tom, že v sobě chová hněv. Nemůže samu sebe vidět jasně, protože tento svůj aspekt odmítla.

30

Hledání velkého smíření

Takže když jí budou ostatní říkat, že vypadá rozzlobeně, bude se od jejich názoru distancovat. Samu sebe bude nejspíš vidět jako pohodového a mírumilovného člověka.

Nyní tedy víme, že když něco odmítneme (a tudíž potlačíme), nezmizí to. Jen se to vytratí z našeho vědomí.

Abychom se k této potlačené vzpomínce přiznali, je potřeba prožít tentýž strach z odmítnutí, který jsme kdysi potlačili. Přitom ve vás může vzniknout pocit, jako byste měli zemřít. Není divu, že je tak obtížné dosáhnout totálního sebeuvědomění.

Každý, kdo byl kdy socializován (což jsme my všichni), si prošel tímto procesem rozštěpení na části. Vyrůstáme s částmi, ke kterým se hlásíme, a jinými, ke kterým se nechceme znát. Toto odmítání sebe sama je rodištěm sebenenávisti. Prázdnota, kterou cítíme, je důsledkem oněch odmítnutých (a tudíž potlačených) částí našeho já. Vaše duše touží po jediném, a sice být zase celá.

V průběhu života se vám nabízí spousta příležitostí, abyste se stali zase celými. Ale abyste se mohli vrátit k celistvosti, musíte vidět a přijmout ty aspekty svého já, které jste někde cestou odmítli a potlačili. Z vlastní zkušenosti vím, jak to může být neuvěřitelně bolestné. Sebeuvědomění nedosáhnou ti, kdo se vyhýbají bolesti, jelikož abyste dostali ztracené aspekty svého já zpátky do vědomí, musíte se přestat snažit unikat oné prázdnotě uvnitř sebe, která vzniká tam, kde by se měly nacházet ony chybějící části.

Přitažlivost a projekce Co se stane po letech sebeodmítání? Můžete přehnaně kompenzovat ten rys, který jste odmítli (a tudíž potlačili).

Například člověk, který potlačí svůj aspekt ctižádostivosti, se stane apatickým. A naopak ten, kdo potlačí svůj aspekt apatie, bude snaživcem, který má potřebu ve všech oblastech vynikat. Zákon přitažlivosti se týká všech extrémů.

31

Návrat k sobě

Jsme vibračně srovnatelnými protějšky těm lidem, kteří zrcadlí ty aspekty našeho já, které jsme potlačili. Přitahují nás, i když se zdají být našimi protiklady, jelikož odmítnutá část našeho já je doposud hluboce skrytá.

Z toho důvodu jsou naši partneři (či lidé v našem nejbližším okolí) obvykle našimi protikladnými zrcadly.

Odráží tu vlastnost, kterou jsme potlačili, a my odrážíme ten aspekt, který potlačili oni. Což znamená, že apatická osoba se dá dohromady se ctižádostivou a obě si budou navzájem působit bolest, protože každá té druhé připomíná odmítnutý aspekt sebe sama.

Dva následující nákresy nám umožní lépe pochopit ideu ztraceného já ve vztahu k přitažlivosti. Bílé části kruhu (bílé klínky koláče) představují vědomí, zatímco černé části reprezentují podvědomí. Kdyby kruhy osoby A a osoby B byly celé bílé, byly by tyto osoby plně vědomé.

Ale ony nejsou. Každá z nich má řadu černých klínků reprezentujících nějaké aspekty jejich nevědomí, které byly odmítnuty a potlačeny. Každý z nás má v sobě přirozenou touhu být celistvý, tudíž nás přitahují ty vědomé aspekty druhé osoby, které jsou u nás nevědomé.

Vidíte, jak jsou oba kruhy polarizovány? Dohromady tvoří celek, naprosto bílý kruh. To je náhražka celistvosti v rámci jediné osoby. Každá osoba odráží té druhé, co jí chybí.

OSOBA A

OSOBA B

32

Hledání velkého smíření

To zásadní, co musíme pochopit, je, že u druhých lidí vidíme věci, kterých jsme si naprosto nevědomí u sebe.

To je podstatou projekce. Když spatříme své negativní aspekty (ty, které jsme předtím zavrhli) projevovat se u jiných, spustí to naši reakci. A je to tatáž reakce, jakou jsme měli před mnoha lety: odmítáme je, nesnášíme je, chceme se jich zbavit, uděláme cokoli, jen abychom se jim vyhnuli!

Na druhé straně, když vidíme u jiných projevy našich vlastních pozitivních aspektů, zamilujeme se do nich, protože jsou pro nás příležitostí stát se celistvými. Nemůžeme se jich nabažit. Silně k nim lneme. Glorifikujeme je, stavíme si je na piedestal, dokonce si je idealizujeme. To se děje, když kupříkladu pozorujeme dav ječících děvčat na koncertě nějaké popové hvězdy. Tyto dívky projikují na osobu na jevišti pozitivní aspekty, které v sobě odmítly – obvykle to bývá pocit, že něco znamenám.

Hlavní charakteristikou těchto zavržených aspektů je to, že jsou nám zcela neviditelné, a naopak zcela viditelné pro ostatní. Víte proč? Takhle to prostě funguje, když potlačíte nějaký aspekt své celistvosti. Projekce z vás nedělá špatného nebo pomýleného člověka, dělá vás normálním.

Z toho plyne důležité ponaučení: jakákoli extrémní averze k nějakému charakterovému rysu jiné osoby je odrazem úrovně odmítnutí této vlastnosti či potenciálu této vlastnosti, které jste vyvinuli vůči sobě. Čím více něco nebo někoho nenávidíte, tím více jste tuto vlastnost v sobě před dávnými lety zavrhli. A čím více milujete něco, co vidíte v druhém, tak tím více jste i tuto vlastnost v sobě před dávnými lety zavrhli.

Vyjasnění tématu projekce V naší kultuře existuje kolem projekcí jedno běžné ne33

Návrat k sobě

dorozumění, které bych tu ráda vyjasnila. Často se tvrdí, že projikujeme své zavržené já na někoho, kdo vůbec nemá tytéž rysy. Tak to ale nefunguje; projekce je vždy obousměrná.

To, co na druhého projikujeme, často doopravdy bývá vlastnost, kterou ten člověk má. My sami tuto vlastnost můžeme, ale taky nemusíme projevovat. Ale ať tak či onak, tuto vlastnost rozpoznáváme, protože když se s ní setkáme, znovu to oživí zranění vzniklé v důsledku odmítnutí tohoto aspektu v našem nitru. A rovněž když někdo projikuje něco na nás, musíme být vibračně srovnatelným protějškem tohoto prožitku. Jinými slovy, prožitek projekčního plátna také odráží něco, co v sobě odmítáme.

Projekce se stala jedním z nejběžnějších úhybných manévrů. Mnozí lidé ji používají jako praktický způsob, jak se vyhnout zaujmutí objektivního pohledu na sebe.

Prostě říkají „to jsou tvoje projekce“ každému, kdo se přiblíží nějakému negativnímu aspektu, který v nich vidí.

Pravda je ale taková, že nemůžeme vědomě a jasně vidět jiného člověka, dokud si nejsme zcela vědomi sami sebe.

Jinak vnímáme každého dál filtrem své nevědomé mysli.

Pokaždé když se odmítáme na sebe podívat a skrýváme to za frázi „to jsou tvoje projekce“, přicházíme o příležitost jasně vidět sebe sama. A stejně tak přicházíme o příležitost vidět jasně náš svět a jeden druhého.

Každý z nás má svoje projekce. Naším cílem by tedy nemělo být přestat projikovat, ale spíše stát se co nejvíce vědomými si sama sebe. Naše extrémně negativní reakce na druhé lidi i naše extrémně pozitivní reakce bychom měli brát jako skvělou příležitost k rozvoji vědomí sebe sama.

Kromě toho není zdravé druhé soudit nebo odmítat některé jejich stránky. Čím více něco v druhých odmítáme, tím více jitříme svá zranění. Tím, že něco odmítáme u druhých, odmítáme to znovu a znovu i u sebe. To je další dů34

Hledání velkého smíření

vod pro to, abychom poznali a řešili naše skryté aspekty a nenechávali si jimi stále znovu ubližovat.

Pokud některé naše části zůstávají odmítnuty (a potlačeny), stáváme se neautentickými. Nejsme už svým pravým já. Jsme pouze chodící fasáda, kterou pokládáme za naše skutečné já, ale doopravdy je to stav plný bolesti. Stejně nakonec dochází k incidentům, které nazývám „symptomy probourání“ (break-through symptoms). Je důležité pochopit, o co se jedná, a já to obvykle popisuji takto: Fasáda, kterou ukazujete světu, je jako proužek celofánu. Jakmile se tlak potlačeného aspektu stane dostatečně intenzivní, prodere se na povrch a protrhne celofán vaší fasády.

A tehdy mluvíme o tom, že došlo k probourání.

Potlačené aspekty jsou skryty běžnému pohledu. Ale když jejich tlak způsobí probourání, zviditelní se ve formě fyzických symptomů. Například někdo potlačil své pocity hněvu, a ten je tudíž po většinu času obalený pevnou fólií. Ale když tlak zesílí, hněv se prodere na povrch a manifestuje se formou kožní vyrážky. Tato vyrážka je příkladem probourání. Vlastně všechny viditelné symptomy jsou indikátory nějakého hlubšího problému. Můžeme je pokládat za něco jako rudé vlajky, které nás mají upozornit na místo, kde je potřebná naše vědomá pozornost.

Symptomy probourání nás začínají obtěžovat tehdy, když se nacházíme v obdobích života, kdy už není přítomná původní hrozba, která způsobila naši disociaci a rozštěpení. Tehdy uslyšíte svoji duši volat po integraci, protože tak velmi touží po celistvosti. Jsme žijící organismy a všechny žijící organismy mají potřebu směřovat ke zdraví. Proto nemusíte vědomě působit na svoji pořezanou ruku, aby se uzdravila. Přirozeným stavem našeho těla je stav zdraví čili celistvosti, takže vaše bytost zařídí, aby se ruka začala automaticky léčit sama.

A stejně tak vaše bytost bude usilovat o to, aby se všechny chybějící aspekty vašeho já opět spojily s celkem. Budete 35

Návrat k sobě

narážet na lidi a okolnosti, které budou vynášet na světlo všechno, co je ve vás odštěpeno, abyste se mohli opět stát celistvými.

Prvním krokem je tedy, jak začít uzdravovat naše chybějící aspekty.

Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji zakoupit v našem e-shopu http://www.metafora.cz/cz/katalog/ezoterika.html

36