Vědomí je závratně komplexnější než si jeden vůbec připouští. Stačí si letmo představit druhový vzpomínky a s tím spojený instinkty. Vzpomínám si, kdy si jako dítě jen tak ležím a ujíždím ve fantazii. Je to úžasný místo. Jinej svět, kde je cokoliv omezený jenom bujností zatím neodkrytých otázek. Oblíbený místo, oblíbená otázka.
Je těžký o něčem jen tak uvažovat bez jasnější představy o tom, nad čím právě přemýšlím. Jak to asi vypadá uvnitř mojí hlavy? Odjakživa jsem veden k poznávání světa okolo sebe skrze pozorování reality. Přitom hluboko uvnitř cítim, že všechno může být i docela jinak.
Co by bylo kdyby? Blbý je to, že poznáním se taky mimo jiný řada těch nejpestřejších představ bortí. Dlouhodobym procesem si akorát tak jeden vštěpuje jedinou, zdánlivě správnou představu o tom, na co se dívá.
No dobře, poznáním si tvořím představu okolního prostoru. Jenže úskalí pořád dokola nacházím tam, kde nevím jak věci vypadají ani co znamenají.
Jako celkem logický vyvození situace je otázka. Jenže koho se mám ptát když se okolí tváří věčně odmítavě? Ještě horší je, když se okolí ptá mě. Cítim to hluboko uvnitř ve vlastnim vědomí, kde nic není tak jednoznačný, jak se na první pohled zdá. Syrovost neznáma čekající na průzkum. Zvědavost a touha po odpovědích je silnější než odmítavý reakce společnosti.
Jasně, ze začátku je vždycky tma. Je to trochu divný a skličující zároveň, na druhou stranu aspoň jeden nemusí hned bolavě mžourat do oslepujícího světla. Ale jak se to vlastně pozná?
Jak by řekl génius, fór je v tom, že je všude okolo tma tak černá, že o nějakym postupnym rozkoukání se vůbec nemá cenu uvažovat. Zároveň se poprvé dostavuje pocit, že něco je přímo za mnou. Chytráka napadne otočit se, génius vidí jen tmu a je proto v klidu.
S příchodem světla je důležitý jedno zásadní zjištění. Můžu si tady stejně tak dobře viset, letět nebo padat ke dnu. Vnímám proud všech emocí a myšlenek najednou. Současně rozzáří prostor záblesk onoho světla a všechno kolem začíná vířit, hučet a vibrovat. Cítím, že celou dobu letím jako bych míjel určitý horizont. Události se tady dávají do pohybu.
Závrať a ochromení z počáteční neschopnosti světlo docenit. Místo, kde nic není tak jednoznačný, jak se na první pohled zdá. Těch pohledů existuje v jedinou chvíli celá řada. Rozeznávám všechny naráz, jen těžko hledám spornou hranici mezi nekonečnou záplavou informací. I myšlenky se prolínají jedna do druhý a všechno má přitom pořád pevný hranice.
Tenhle stav bych přirovnal k právě prožitýmu průletu černou dírou. Každá mysl tvoří svůj vlastní vesmír, ve kterém je možné úplně cokoliv. Velký třesk si představuju jako obří proud všeobímajícího světla. Zrod vesmíru je potom zrod myšlenky.
Pochopit základní princip znamená mít v ruce klíč. Vědomí umožňuje funkce překroutit, nahradit, obejít nebo vytvořit úplně nový. Otevírají se mi zatím nepředstavitelný možnosti. Vlnu pochopení střídá moment nepozornosti a všechno se opět roztříští.
Zvídavost mě nutí k experimentování. Nutkavá touha vyzkoušet, jestli jsou moje dedukce správný. Každou nově nabytou schopnost mě ze začátku stojí nadlidský úsilí používat. V nemateriálním světě se prostě není o co opřít
Uvědomuju si, že přitažlivá síla mě přirozeně vede přesně tam, kam potřebuju. Stačí najít to správný místo a světelný prostor se stává tvárnym. Fantazie překonává strach. Nadšení a úžas rozprášej veškerý pochybnosti. A pak přichází zklamání. Je všechno jen výsada vizuálního vnímání? Touha po doteku a fyzickym vjemu násobí náhlou úzkost. Znovu přichází tma
Když chci něčeho doopravdy dosáhnout, je potřeba vytrvat. Nic novýho ani převratnýho. Na tomhle místě se naopak všechno převrací a kroutí samo. Stojí veškerý úsilí zabránit tomu málu konkrétnímu v rozpadu.
Cokoliv se otiskne v paměti, dá se potom otisknout do prostoru. Fascinuje mě snadnost celýho procesu. Něco tak důvěrně známýho vůbec není potřeba budovat. Do nejmenšího detailu tu najednou všechno je. Podvědomě cítím, že to tu bylo celou dobu.
Dva světlé průhledy ve tvaru očí. Dívám se na tvář. Dívám se na tvář zevnitř, dívám se skrze ni ven.
Záhy poznávám, že tady se nemusim fixovat na svojí fyzickou podstatu. Moje vědomí je naprosto volný a neomezený vnitřkem lebeční dutiny. Je to jako zavěsit myšlenku do prostoru a představit si, že se odtud koukám sám. Vědomí tak vědomě zvedne zadek a podívá se na věc z jiný perspektivy.
Přesně jako tenkrát jsou možnosti tohoto místa neomezený. Stačí začít objevovat.