Milk & Honey #1

FREE Magazine.

Milk&Honey.

01.

4

con tent

German Historical Guilt Gesta světlem zapsána

8 10

But is it art? cyrí & ricí & music

edíc na své bezpečné točící židli, přemítám, o čem by se hodilo napsat editorial plátku, jako je ten náš. Jak bych nás měla představit? Kdo vlastně jsme? A co chceme tímto naším skromným počinem říct, dokázat, změnit? Otázky, na které se mi příliš mnoho odpovědí nehrne, až na pár vzletných formulací o podpoře svobody slova (tisku) jeho nezávislou produkcí. A ať to ode mě zní sebe samoliběji, asi to opravdu bude můj postoj.

Dle mého názoru nelze mluvit o svobodě slova do chvíle, kdy svoje slovo nemám kde vyjádřit. A tak tedy přiznávám, že to je, v co věřím a proč vám ze své bezpečné židle, na kterou nikdo neútočí, dávám do ruky tento časopis. Jelikož si myslím, že změna začíná u jednotlivců, pak teprve se může začít šířit jako mor. Možná že sama sobě stavím obří vzdušné zámky, nicméně asi ani, dnes už bývalá, redakce Charlie Hebdo nečekala, že o nich jednou bude mluvit celý svět a budou se velkou měrou podílet na jeho drastických proměnách. Tak tedy skromnost stranou, protože svět se dá měnit mnoha způsoby, na mnoha místech, a možná že Budějovice jsou další na řadě.

Milk&Honey Editor: Gabriela bošková | WritErs: Tereza barToňová, zdeněk brdek, alex biscarner, naTalie czaban, olGa krupauerová, peTra lexová, cyril nováček, ricardo picanTe, MaTThew roGers | Photo: nika brunová | dEsign & Production: Míra adaMec, pavel Jaloševský | Mascot: oliver Mann

2–3

únor 2015

en: Many non-locals might raise an eyebrow at the sight of a Czech man happily urinating in full public view. Little do they know that that man was raised by his mother in harmony with nature and his bodily needs and thus given an undisputable right to pee wherever and whenever the urge comes. He is a product of a well-meaning Czech mum dangling her half-naked little toddler peeing over the street drain. Girls seem to get it as they mature, most boys however don’t.

Porn anger Americká kamarádka mi nedávano řekla, “V Čechách bych nechtěla vychovávat děti!” Důvod?

Porno. Je všude. Místní jsou zřejmě už otupělí a všudypřítomnost porno materiálu ani nezaznamenají. Rodič malého dítěte má ale smůlu.

Už jsme poučeni, že naše malé děti nesmíme nechat v trafikách hledat dětské filmy, protože jsou zastrčené mezi křiklavými fotografiemi sexuálních aktů na obálkách pornofilmů. Nedávno jsem chtěla platit v jedné brněnské trafice, kde hned na pultě ležel všem na odiv film Velká šukanda. Když jsem si dovolila něco namítnout s poukázáním na děti, prodavačka prohlásila že máme demokracii, a tudíž si každý může koupit, co chce. “To přece bylo za komunistů, že nám pořád něco zakazovali!”

12 14

edi tor S ial

sour Milk

Jak vrátit do synagogy Bez Židů Život

Read Milk and Honey every day.

Močení na veřeJnosti anger Co mají někteří čeští muži společného s bolivijskými Indiány? Močí kudy chodí. Pro obhajobu bolivijských Indiánů musím říct, že v Andách žádné záchody nebyly, takže tam močili v plenéru všichni: muži, ženy, které si přičaply v širokých sukních, a děti. Čeští muži se se svou potřebou hlavu nelámají. Mají pocit, že se stačí jenom otočit a poslat proud trochu směrem od davů - tím je jakési cudnosti učiněno zadost.

Močí se na historické budovy v centru Českých Budějovic, na památník Emy Destinové, močí se v parcích, močí se u hřišť. Nejvíc mě zaujal muž, který močil na chodníku před vlastním domem. Když je muž vyzván, ať si zajde na záchod, vyklopí snůšku nadávek, jaká je to od kolemjdoucího drzost, ho okukovat. Neexistence studu a ohleduplnosti veřejně močících patří už k českému folkloru, který u cizinců vyvolává většinou zděšení. A nejen u nich.

fresH Milk WHite Bars It seems that the wave of clean and white bars/cafés has arrived to Budejovice. And by god it has arrived.

Starting some time ago with Cerne Oci cafe, autumn last year saw both Cafe Datel and Siroko joining in on the wood and white wave.

What does this give the customer?

Three choices of places that are clean and somewhat lacking in character. At least they all serve good coffee and beer, even if they‘re not that original.

tHe cd is dead, long live tHe lP This might not be news to many of our readers, but the editorial team have noticed that fewer and fewer bands are selling CDs at the end of gigs. As one band pointed out: „Nobody seems to have CD players, and if they do, they only use them to make mp3‘s for their phones.

So we decided to sell vinyl only, and give people access to a digital download.“

tHe czecHs Have realised tHere‘s More to Bars tHan Beer As one would imagine, the sales of beer in the Czech Republic is the equivalent to the price of crude oil on the world market. When the Czechs reduce their beer intake, the GDP drops. So what‘s happened? Has the Czech palate suddenly awoken, or are they not so thirsty anymore? Our guess is that the last couple of years of cider training has made the palates at least aware of other tastes. Siroko have cider on tap, and Kredance have prosecco on tap. So while the desire for all things draft, at least the choice of liquid has opened up.

en: “I don’t want to raise my kids in this country!” declared an American friend of mine after I described my frustrations with omnipresent porn and erotic material in Czech newsstands and stores in general. I banned my young kids from leafing through the children movies in Trafika stores since they are thrown in a box together with loud porn film covers with detailed photos of sex acts. I noticed porn films displayed next to kids movies even at a local hospital store. My vocal complaints to the store manager raised an angry reaction from one of the customers: “You want it like it used to be when Communist banned everything from us?”

Water anger Požádat v české restauraci o sklenici vody z kohoutku, chce notnou dávku drzosti. Většina lidí, co znám, si na takovou rebelii netroufne. Já ano …”Dejte mi prosím sklenici vodu z kohoutku,” dožaduji se. “Máme to zakázáno”- následuje ve většině případů odpověď… Nechci dělat scénu, objednávám předraženou vodu. V poslední době přišli restaurace a hospody na nový fígl.

Vodu vám bez řeči přinesou, hodí do ní plátek citron a na účtě se pak z vody z kohoutku stane “citronáda” často až za 30 korun! Do restaurace se většinou už nevrátím. Brzy nebudu mít kam jít.

krásná, ale Prázdná: příBěH synaGoGy v Českém krumlově

T

Olga Krupauerová

F

Nika Brunová

Jak vrátit do synagogy Bez Židů Život Z povzdálí a s odstupem, pokud vůbec, sledujeme konflikty v Sýrii, Iráku, Afghánistánu, Nigérii a dalších zemích Ásie či Afriky, kterými zmítají etnické a náboženské konflikty.

Jsme šokovaní brutalitou černooděnců z Islámského státu, kteří dekapitují a upalují svázané rukojmí. Hrozíme se přílivu islámských běženců. Usilovně přemýšlíme, jak ochránit náš evropský ostrov blahobytu před tsunami chudoby a zoufalství, valící se od Afriky a Blízkého východu. Není tomu ale tak dávno, ani ne 80 let, kdy i v naší, dnes poklidné zemi, řádila ještě masovější brutalita, která sprovodila ze světa celý národ.

K

rvavá, nelístotná, dokonale promyšlená mašinerie německého nacismu systematicky vyvražďovala všechny, o kterých usoudila, že nemají právo žít - především Židy. Z českých měst a vesnic tak zmizeli sousedé, známí, kamarádi. Po válce se už téměř nikdo nevrátil.

Byty a domy si zabrali nově příchozí. Zůstaly hřbitovy, synagogy, obřadní síně. Ty, co nezničli Němci, většinou zdemolovali komunisté - až na pár výjimek: jednou z nich je i dnes překrásně zrekonstruovaná synagoga v Českém Krumlově. Něco podstatného ale v jejím dokonalém interiéru chybí – hlasy a tváře lidí, kteří ji dříve naplňovaly životem. Když jsem do synagogy poprvé vstoupila, udeřil mě pocit prázdnoty, který z nově zrekonstruovaného prostoru čišel. Naštěstí se našlo pár nadšenců, kteří se snaží vrátit synagoze její původní poslání: duchovní život.

aMeričanka oBJevuJe synagogu v kruMlově Do synagogy jsem vyrazila s Kristou Coyan, americkou učitelkou z Hluboké nad Vltavou, která mi vyprávěla,

jak se o synagoze dozvěděla. “Jednou jsem se s manželem procházela po Českém Krumlově, když jsem uviděla nápis Synagoga Café - Cože? Synagoga a tady? Šli jsme a šli a najednou jsme stanuli před nádhernou synagogou! Nemohla jsem tomu uvěřit,” vzpomíná na svůj úžas. “Krista Coyan vyznává židovskou víru a zatím marně hledala v okolí Českých Budějovic vhodný duchovní prostor. Když v synagoze stojí, intenzivně vnímá zmizelou židovskou komunitu. “Jsem napůl smutná a napůl pociťuji naději. Je to smutné, že už dnes není nikdo, ale naděje, že nás dneska bude v synagoze na Šabat třeba 20 lidí, to je začátek něčeho dobrého.”

sloužila židovské komunitě necelých třicet let. Po záboru Sudet henleinovci synagogu vyrabovali. Část Židů odvlekli, část se rozprchla do vnitrozemí. Z původních 111 českokrumovských Židů se jich po válce vrátilo jen pár. Na konci II. světové války synagoga krátce sloužila jako modlitebna amerických vojáků III. Armády generála G. Pattona. Nakonec sloužila jako skladiště a přilehlé prostory využívala Církev československá hustistká. Synagoga, jedna z mála na Jihu Čech, která válku přežila stavebně relativně nepoškozená, postupem času chátrala.

PřeŽila Hitlera i stalina

zná synagogu od Malička

Coyan není sama, kdo o synagoze netušil. Až do nedávna zchátralá budova stojí mimo turistické trasy ve čvrti Plešivec, nedaleko krumlovského soudu. Židovská náboženská obec v Českém Krumlově vybudovala synagogu v letech 1909-1910. Hlavními mecenáši stavby byli potomci zesnulého Ignaze Spiro, zakladatele papíren ve Větřní. Architekt Viktor Kafka navrhl stavbu synagogy v novorománském stylu s prvky secese.

Jednolodní synagoga pojala až 180 věřících, mužské lavice byly vlevo, ženy a děti seděly vpravo. Modlitebna

Ruth Hálová, rozená Adlerová, si dnes jako jediná pamatuje synagogu ještě ze svého dětství, když do ní chodívala na židovské svátky. V expozici Svět českokrumlovských Židů v synagoze visí fotografie asi desetileté rozesmáté Ruth oblečené do kostýmu na veselý svátek Purim. Do synagogy chodívala se starší sestrou Evou: “Sedávaly jsme v první nebo ve druhé lavici, abychom byly hodné a nezlobily. Měly jsme kantora, který nás vyučoval náboženství. Strašně jsme ho milovaly.

Jmenoval se Karel Krebs. Určitě se mi vybavují i další

modlitebních knížek sidurim, používá namnožené texty. “Šabat je nejdůležitější rituál v judaismu, je to základ židovské víry, který drží všechny Židy pohromadě,” říká Krista. Šabat začíná každý pátek večer se západem Slunce a končí v sobotu večer při východu prvních hvězd. Židé mají zakázáno pracovat a vykonávat celou řadu činností. Na počátku Šabatu se na bohatě prostřeném stole zapalují dvě šabatové svíce a pronáší se požehnání. I v českokrumlovské synagoze se rozhořely před aronem šabatové svíce. Dole v kavárně se pak konala hostina. Jedla se tradiční chala a pilo košer víno.

Do synagogy se vrátil poprvé od roku 1938 i rozpustilý židovský svátek Purim, na který se sešla asi dvacítka dětí a dospělých. Děti přišly v kostýmech, v kavárně si vyrobily řehtačky, masky a upekly purimové sušenky hamantašen (Hamánovy uši). Nahoře v synagoze Krista Coyan vyprávěla příběh chytré Židovky Ester, manželky perského krále Achašveroše, která vyzrála na zlého poradce Hamána a zmařila jeho úmysl vyhubit Židy. Podle purimové tradice, děti přehlušovaly každou zmínku Hamánova jména hlasitými řehtáním a pohrdavým bučením.

Na slavnosti v synagoze jsou zváni všichni, kteří mají zájem. Jde o velmi různorodou skupinku lidí.

Někteří jsou věřící, jiní ne, všechny ale spojuje zájem o spiritualitu.

tváře lidí, kteří s námi do synagogy chodili. Například doktor Julius Loria, to byl můj dětský lékař, pan Rudolf Klement s Tondou, se kterým jsem chodila do školy. Samozřejmě je to moje mládí,” vzpomíná dnes 88 letá, energií nabitá žena na své krumlovské příbuzné, sousedy a přátele, z nichž většina zahynula v nacistických koncentračních táborech. Ruth Hálová přežila válku díky anglickému zachránci českých židovských dětí Nicholasu Wintonovi v Anglii. Po válce se vrátila a vystudovala mikrobiologii na Přirodovědecké fakultě Karlovy univerzity. Dnes žije v Holubově, nedaleko Českého Krumlova. Paní Hálová synagogu často navštěvuje a účastní se židovských svátků, které v synagoze pořádá skupinka nadšenců okolo Kristy Coyan. “Já už jsem trošku jinde. Jezdím do Indie a to moje náboženské cítění je víc otevřené než to židovské, do kterého jsem se narodila. Pro mně je jenom jeden Bůh a jedna pravda. Takže i tady v synagoze se cítím dobře. Mám ji moc ráda a jsem štastná, že je zase funkční. A hlavně, že se tady zase zpívá, to je úžasné,” dodává

znovuzrození V roce 1997 se synagoga stala i částečně prostřednictvím Ruth Hálové, majetkem Židovské náboženské obce Praha, která začala se záchrannými opravami.

Hlavní rekonstrukci zajistil Českokrumlovský rozvojový fond z dotací Evropské unie. Jediným vodítkem při restauraci interiéru synagogy byla dobová fotografie z českokrumlovského Fotoateliéru Seidel.

Díky Ateliéru SP Studio, firmě Vidox a restaurátorovi Josefu Paloudovi, kteří rekonstrukci realizovali, tato budova kdysi určená k zapomění a rozpadu dnes září jako architektonický skvost, který budí v návštěvnících úžas. V čele jednolodní synagogy, lemované vysokými okny, stojí její srdce - aron, impozatní dřevěný svatostánek, který slouží k uschování svitků Tóry. (Schrána je nyní prázdná, původní Tóra ze synagogy záhadně zmizela.) V prostorách u vchodu do synagogy, kde bývala zimní modlitebna a učebna rabína, je trvalá expozice Svět českokrumlovských Židů, která na základě unikátních dobových fotografií českokrumlovského ateliéru Seidel vypráví bohatou historii tragicky zničeného života židovské obce v Českém Krumlově.

kavárna v BývaléM raBínově Bytu K synagoze patřil i rabínský byt, ze kterého je dnes kavárna Synagoga Café, jedno z mála míst v Krumlově, které má secesní náboj. V předsíňce kavárny visí velký fotografický portrét posledního obyvatele bytu rabína Leopolda Hirsche z roku 1907 z ateliéru Seidel, na kterém sedí Hirsch s manželkou Mathilde, s batoletem Friedou v bílých šatičkách a synkem Ervinem v námořnickém oblečku. Z doby rabínova pobytu v synagoze se dochovaly fragmenty původní secesní šablonové výmalby, podle kterých restaurátor Josef Palouda vymaloval prostor kavárny. Kavárna působí přijemným, světlým dojmem. Nechybějí knihy, výborná káva, víno, dezerty. Bonusem kavárny je i velká zahrada s posezením a s výhledem na Krumlov a dětské hřiště. Na zahradě stojí dřevěný stánek Suka, stavěný pro biblický svátek stanů Sukot, který každoročně připomíná Židům vyvedení z Egypta.

I původní synagoga měla suku, ve které si hrávaly po bohoslužbách děti. Kavárna stojí mimo hlavní krumlovské trasy, cestu do jejích dveří si najde většinou pouze ten, kdo hledá.

Po válce oPět ŠaBat, PuriM, cHanuka Krista Coyan pořádá v synagoze každý měsíc oslavu Šabatu, tedy židovského svátku sedmého dne odpočinku. Jak mi řekla, je to zvláštní pocit: “Někdy v synagoze stojím a je to jako sen. Co tady dělám?

Kde jsem? Kdo jsem? Mluvím česky, hebrejsky, anglicky - trošku mám v hlavě mišmaš - ale na druhou stranu je to úžasný, že tady mohu být: Američanka, Židovka… mít možnost, tady v Krumlově slavit Šabat, Chanuku, Purim!” Krista mi při návštěvě synagogy o svátku Šabat vysvětluje, že musí hodně improvizovat. Synagoga není vysvěcená, není tu tóra ani žádné jiné obřadní předměty. Například světlo na zapálení šabatových svíček si musela přivézt v lucerničce autem z domova. Podle židovské tradice, musí paní domu rozsvítit svíce nejméně 18 minut před západem slunce. Je ale krátký zimní den a Šabat v synagoze začíná až dávno po setmění. Místo tradičních

6–7

únor 2015

synagoga Má zůstat synagogou i kdyBy se oBJevil Jeden Jediný Žid…

Město Český Krumlov a provozovatel synagogy se snaží synagogu naplnit výstavami, koncerty. Synagoga by se měla stát spolu s Muzeem Fotoateliéru Seidel a nově zrestaurovaným domkem Egona Schieleho cílem návštěvníků tzv. třetího meandru - levého břehu Vltavy, jižně od historického centra. Co ale duchovní rozměr synagogy? Podle paní Ruth Hálové by synagoga měla především zůstat synagogou: “Řekla bych, že synagoga má zvláštní poslání. Už to, že přežila Hitlera, Stalina – jsou nad ní ochranné boží ruce a já doufám, že to takhle bude sloužit i nadále.” Pietu a povznášející atmosféru by neměla kazit snaha, aby

cover story

synagoga na sebe vydělávala peníze.

Význam synagogy v Českém Krumlově je o to větší, že je jednou z mála, která v tak dokonalém stavu přežila. Nádherně zrekonstruovaná budova je jak symbolickým památníkem strašné minulosti, tak výzvou pro budoucí generace, aby nikdy nezapomněly. Na místě kdysi velkolepé synagogy v Českých Budějovicích dnes vyrůstá parkovací dům. Obyvatel hlavního krajského města jen ztěžká hledá památky po kdysi početné židovské komunitě.

Podle Kristy Coyan je synagoga místem, které je potřeba chránit. “Pro město Český Krumlov a celou oblast to má obrovský význam, že je tady duchovní místo, otevřené všem. Je to nádherné místo, je na něm něco posvátného, pomáhá lidem napojit se na něco, co je přesahuje. A i když tady třeba už nejsou žádní Židé…I kdyby se objevil jeden jediný, má tady místo, kam se může jít pomodlit. Je to věčná přípomínka na lidi, kteří tady žili: Jak je možné, že už tu nejsou? Jak je možné, že k tomu tak snadno došlo?

Myslím, že to nejlepší, co můžeme udělat, je setkávat se s lidmi různých vyznání a názorů, trávit spolu čas, učit se navzájem od sebe, abychom zjistili, že nás toho více spojuje, než rozděluje.“

Synagoga Český Krumlov, Café Synagoga Za Soudem 282, Český Krumlov www.synagoga-krumlov.cz, tel: 605 335 353

English Summary Synagogue in Český Krumlov

“A little hidden, but worth the effort” The exquisitely restored synagogue is off the beaten track, near the equally fascinating Fotoatelier Seidel museum and the newly restored studio of Egon Schiele. It‘s a reminder of the once vibrant local Jewish community which was destroyed at the beginning of WWII. The synagogue has a permanent exhibit on the history of the Jewish Community in Český Krumlov, and the former rabbi‘s quarters have been restored and turned into a café.

I

s guilt ever constructive? How much should children know about what preceded them, what brought about the conditions in which they live? Why, how and to what extent should we pass on historical guilt to our children?

From my experiences of meeting young Germans of my own age, this seems to be exactly the task that Germany has set itself (and its post-war born children) – to soberly, bravely and consciously confront its own guilt and try to find lessons for the future from it, producing many young Germans who try to be active, aware citizens today.

To take one example from our local area, there is the organisation Živá Pamět´, which every year fosters a young German volunteer in České Budějovice to work with Holocaust survivors, from helping with basic daily chores such as washing windows and fetching shopping to discussing the memories and open questions of the German-Jewish relationship in our town in the twentieth century.

So why do these young Germans consider it important to work with Holocaust survivors? For some it represents a pragmatic, sensible way to do good and travel. For others it adds up to a sense of sühnezeichen or „atonement“. Present volunteer Emanuel definitely sees this as an important part of his work in ČB: „Whilst I do not feel guilty for the crimes of the past I do see that the German economy today greatly benefited from the war years. You only have to look at companies such as Bayer (formerly IG Farben), Volkswagen and Hugo Boss which profited from this period of crime and built with that profit the capital (not only money but also knowledge) that makes those companies as strong as they are today. I see it as my responsibility to pay back some of that unfairly earned privilege, whether here in Budějovice through assisting Holocaust survivors or in training as a doctor to help sick people in countries who have not been so „lucky“ in their histories“ Another volunteer, Fritjof, feels a personal connection to the Second World War because „every German has relatives that fought or died in it and although I do not feel responsible I feel it is my duty to take action to make sure such a war never happens again“. Fritjof goes on to caution, however, that this aware strata of German society does not represent the whole nation, which includes many who do not care or care to think about the issue, as well as some who actively attempt to relativise the past and play down Germany‘s role in the Holocaust.

So how does Fritjof explain the desire of young Germans like him to work with and atone for the country’s violent recent past? „ I think the difference is that since the war Germans have always thought of themselves as perpetrators, whereas dealing with the past is easier when you are a victim“.

How have the Germans accomplished this and why don’t other former perpetrators try to make sense of their past in such a productive way? Coming from the UK, I can vouch that British history teaching does not encourage such a clear-eyed analysis of our nation‘s past. There are many wars, place names, a mysterious golden empire of good times past and the Indians who still use our trains and love to play cricket.

It is rosy, confused, divorced from the present and anything but analytical.

Fritjof points out that he does not think that schools provide the best environment to confront such a difficult topic: „It is hard to visit Terezín whilst at the same time trying to act cool“, but that in Germany opportunities to learn more are everywhere for those who seek

8–9

únor 2015

s

üHnezeicHen

constructive guilt and české BuděJovice T

Natalie Czaban

them. Emanuel would agree „It is such a huge and current issue. Politicians are constantly aware of the past and what happened. Every level of the state is aware“.

There is no such connection to past crimes in Britain; Empire days are far away, mainly a matter for academics and historians. A friend of mine who went on a gap year to a former British colony in Africa complained that people in that country kept speaking to him of atrocities in that land committed by the British. „It seemed a drag, why bring that up, why blame THAT on me?“ It is a drag and unpleasant and totally unfair to pin old crimes on new children born after their completion. But if these children do not work on this material then who will? It sometimes seems to me that since the Holocaust the German nation and the Jewish one which arose partly from it have digested and processed those horrors until they have reached a whole new place entirely, for better or worse. But what of the rest of us, those who dismiss and brush away our history and pretend it doesn‘t affect the present? Where can it go and how can we move on from it? Maybe this is the reason why Britain is somewhat lost and drifting now, in terms of politics; the memory of Empire which so influenced and formed the country just does not fit into the present, so we just drift around it, confused.

And what of the Czechs? As Fritjof says „you cannot compare the Holocaust to the forced displacement of Germans from Poland and Czechoslovakia. But you can also not conceal the fact that many Czech people helped to keep Jewish people in Terezín or that a lot of awful crimes happened during the displacement of Germans“. Many Czechs would agree that these crimes are painful to talk about, or are often dwarfed out by the larger crimes of the Nazi era. „It is difficult to think about the way the Germans were expelled“ says Sara from Strakonice. „But if I imagine myself as a Czech in this period, whose formerly friendly German neighbour suddenly transformed into a superior, Nazi supporting occupier, I can fully understand the rage and desire for revenge“.

Would we want to burden Czech children with more of the responsibility for this past, to think about what their country was and how it came to be how it is?

What is the best way to burden our children to help them grow and to take us with them?

cover story

v

(and star trek): Do americans feel historical guilt?

T

foto: nika Brunová

ergangenHeits–– BeWältigung

Alex Biscarner

O

ne of my fiancé’s favorite words is: Vergangenheitsbewältigung. A German word from the post-World War 2 era best summarized in English as “struggle to come to terms with the past.” (source: Wiki) I wish I knew this word back in my teens when I first started thinking about my home, the US, from a historical perspective, because it is relevant to my country’s present and past treatment of non-whites, non-heterosexuals and non-male persons.

So, when asked about whether I feel any “historical guilt” it hits an exposed nerve of mine. It’s not a question answered simply.

I don’t feel personally responsible, yet I freely admit that as a straight, white, male American my life has been much easier than otherwise.

Guilt, no. Awareness, certainly. I think shame is the word I’m looking for here.

The facts are these: We exploited the Natives. We kidnapped Africans and treated them like cattle. We stole land from the Mexicans and we used the Chinese to build our railroads as if they were disposable lives. I’m sure I’m missing a few but my point should be clear: We’ve done some nasty stuff. Racism and discrimination in America are less blatant these days, but they are still omnipresent.

There’s that exposed nerve of mine. I know about our past atrocities, but what stirs me is how little has actually changed.

Blacks are unfairly targeted by the justice system in every way imaginable. Women are still commonly told what to do with their bodies and get paid less than men for doing the same work. Latin Americans are seen as criminals for doing the same thing literally all of our ancestors did: move to a different country to make a better life for themselves and their families.

I cannot answer for certain whether or not we’re educating the children in an honest and straightforward way about how our country was built - on the suffering of those we viewed as genetically inferior. American states write their own education guidelines so American history is not taught the same in every school. We like to remember around the bad stuff.

I definitely think that Germany has got it figured out; in dealing with the past. They built a memorial to the Sinti and Roma who suffered at the hands of the Third Reich when a lot of European countries are still institutionally anti-Sinti and Roma. They seem to understand better than anyone that moving forward requires some looking backward.

How can you know where to go if you won’t think about where you’ve been? I think that there are some countries that are quite critical of Germany or the U.S. who have some soul-searching of their own to do.

I’m a Star Trek fan. I’m drawn to it because of the diversity of the characters and the feeling it gives me. The feeling that we’re maybe not that far away from the utopian existence of Earth in that series: Persons of all beliefs and colors working together on equal footing. But it’s hard to imagine it coming true in America when we still don’t pay our women as much as men or our police shoot young black men because they’re young black men.

Even though the rate of diversity is increasing in America every year nothing is going to change unless more straight white males accept the truth that the American dream does not extend to all races, castes or cases.

gesta světleM zapsána

anJa Manfredi Favourite Tools Dům umění 7. 1.–8. 2. 2015

10 – 11

únor 2015

art

T

Petra Lexová

T

F

Nika Brunová

ělo a záznamy pohybu. To jsou stěžejní témata rakouské fotografky Anji Manfredi. Podobným principem, jakým promlouvá výrazový tanec, tedy za pomocí gest, s divákem komunikují její práce. Fotografie lidských těl kolážovitě seskupených v nový celek či autoportréty jednotlivých osob připomínají výzkum autorky. Co o sobě dokážeme povědět, aniž by bylo proneseno jediné slovo. Současná výstava v českobudějovickém Domě umění představuje její nejnovější práce s názvem Favourite Tools. Autorka zde kromě pohybu věnuje pozornost i samotnému médiu analogové fotografie.

Snaha povědět divákovi příběh pomocí zaznamenaných gest je s výtvarným uměním spjatá od nepaměti. Právě gesto vytváří v obraze silný moment, který jakoby příběhu určil čas. Okamžik, kdy někdo promlouvá, něco se děje. Když Caravaggio vytvořil obraz Povolání sv. Matouše pro kostel San Luigi dei Francesi v Říme, namaloval scénu, kdy Kristus v převlečení povolává celníka sv. Matouše k napsání jednoho z evangelií. Stěžejní je gesto, kterým to činí. Ruku má zdviženou do úrovně očí a nataženou před sebe. Ukazováček směřuje k muži na konci stolu, který jakoby dalším gestem odpovídal: ,,Já“?

Anja Manfredi za pomocí analogového fotoaparátu rovněž konzervuje momenty silných gest. Její práce se však oproti Caravaggiovi vzdává klasického příběhu a gesto, často výraz jediného aktéra, je vytrženo z kontextu. Tím se ale dostáváme k problému, jak takovému gestu rozumět a zda ho budeme schopni číst?

Do svého vídeňského studia pozvala Anja Manfredi řadu uznávaných evropských tanečníků a choreografů a poprosila je, zda by nevytvořili gesto, které by je charakterizovalo. Jedna z tanečnic je nohama opřená o zeď. Něžná silueta ženského těla se tak pomalu rozplývá od zpevněných špiček nohou k zvlněnému zbytku těla na zemi. Jiný z tanečníků má ruce složené přes sebe, jako by se na zeď snažil promítnout holubici ve stínohře. Jeho paže jsou však svěšené.

Co nám tyto vizuálně příjemné, dejme tomu elegantní, kompozice říkají o aktérech samotných? Rozehrávají se před námi příběhy, kterým nerozumíme. Jediné, co můžeme dělat, je jim věnovat čas a rozehrát vlastní asociativní hru, jejímž výsledkem bude příběh vlastní. Nutno si rovněž uvědomit, že tanečník sám volí gesto, které ho má vystihovat.

Tedy nabízí se okolí takový, jaký chce být vnímán.

Fotografie Anji Manfredi nám tak nepřímo pokládají velmi silné a osobní otázky: Jak se sami snažíme prezentovat svému okolí a co o nás veřejnosti prezentovaná gesta říkají doopravdy? Jak se dokážeme vnímat navzájem a jsou naše společné dialogy beze slov vždy výsledkem pochopení?

Výstava v Domě umění autorku zachycuje ve chvíli, kdy jádro pozornosti přesouvá od lidské figury k médiu, kterým ji zobrazuje. Je pohledem na Anju Manfredi jako fotografku, kterou zároveň skrze gesto (myšleno gesto výstavy) analyzuje.

Favourite tools jsou nástroje, jenž při své práci využívá. Na výstavě se tak objevuje dvojportrét žárovek, které přirovnává k neviditelné tužce, kterou světlo píše na fotografický papír v temné komoře. V té je také zobrazena i na jednom ze dvou autoportrétů. Její figura je však rozestřená a poloprůhledná. Luk a šípy vedle dalšího autoportrétu objasňuje video v nadcházející místnosti. Filmový pásek je přehrávaný na staré promítačce a zachycuje fotografku, která jako amazonka střílí šípy do kamery.

Jako by se snažila zachytit jeden okamžik na navíjeném pásku.

Manfredi zde ironizuje svou pozici fotografky, lapačky světla v temné komoře a šamanky, která se snaží zakonzervovat čas na fotografickém papíru.

Do jaké míry je však tato podoba Anji Manfredi pravdivá, ví jen ona sama. Mně nezbývá, než konstruovat příběh tak, jak se sluší od každého návštěvníka výstavy.

Do novéHo roku s uměním v patácH

P

rvní dva měsíce nového roku jsou nebývale bohaté na výstavní projekty. Obdivovatelé výtvarného umění by si neměli nechat ujít výstavu rakouské fotografky Anji Manfredi v českobudějovickém Domě umění, které je věnován delší článek tohoto čísla, ani výstavu Marka Meduny v galerii Měsíc ve dne. Pozadu nezůstává ani “Alšovka”, která novou koncepcí výstavních prostor nabízí hned několik výstav najednou. Pokud si navíc uděláte čas v neděli, nebude vás tento kulturní zážitek stát ani korunu. Na co tedy ještě čekat?

MicHal kříŽ oMezení norMy alšova jiHoČeská Galerie, oD 17. 12.

Výstavní prostor Alšovy jihočeské galerie Wortnerův dům již na konci minulého roku přistoupil k novému dělení svých výstavních prostor, které nabízí širší nabídku výstav.

V suterénu galerie, je možné shlédnout práce Michaela Kříže. Videoinstalace tohoto absolventa brněnské FaVU jsou prezentovány pod scelujícím názvem “Omezení normy”. Krátká a zdánlivě banální videa mohou poodkrývat hlubší otázky, jako například: “Nakolik jsou úkony, jimiž denně naplňujeme normy, skutečně užitečné a nutné a nakolik jsou konstelace věcí, které nás obklopují, produktem náhody?” Jak v doprovodném textu k výstavě podotýká Ondřej Chrobák.

Preclíkovi Mezi sneM a realitou alšova jiHoČeská Galerie, 5. 2.–12. 4.

Přízemí galerie se má do budoucna stát jakousi “arénou”, v které budeme moci sledovat práce významných uměleckých manželských dvojic. První z dialogů, které prostorem zazní, bude mezi pracemi sochaře Zdeňka Preclíka a jeho ženy, malířky, Marie Preclíkové. Nakolik se do vlastního díla promítá vzájemná inspirace a do jaké míry spolu díla souzní? To jsou otázky, na které nám může výstava odpovědět.

vladiMír skrePl leŽ a lŽi alšova jiHoČeská Galerie, 12. 2.–12. 4.

Hlavní sál bude od poloviny února patřit jedné z velkých osobností současné české malby, Vladimíru Skreplovy.

Výstava s názvem “Lež a lži” představí autorské knihy, kolážovité obrazy i sochy, které vznikly recyklační cestou z nasbíraných materiálů v posledních třech letech.

stroJ času slaDovna písek, Do 26. 4.

Pokud se chystáte vyjet za hranice města, je dobrou zastávkou písecká Sladovna, která se svým programem specializuje na dětské diváky. Až do března je zde k vidění výstava “Stroj času”. Instalace dovoluje dětem navštívit vybrané historické epochy demonstrované ikonickými rekvizitami, jako jsou pravěké ”kosti z mamuta”, středověký psací pult či atrapa balonu z 19. st. Účel je jednoduchý, nechat děti “vyblbnout” a ještě se u toho poučit.

je liBo místo na práci Bez atmosféry sterilníHo kanclu?

acting foreign in tHe city

Mamé takové místo, a máme ho spoustu.

Blízko centra, blízko dopravě.

Pro kreativní, flexibilní a laid-back přístup.

„Are we tAlking experience or Art?“

T

Matthew Rogers

F

Nika Brunová

F

rom my perspective there are now 14 ‘brana’ to the old city center of Ceske Budejovice.

Over 9 ‘gates’, flow automobile traffic. 2 of these are in both directions. The other 7 are oneway streets. The other 5 are for pedestrians and bike traffic only- not very dangerous. The old city center’s shape is circular, very clearly defined by water. These seemingly meaningless details become very important as I attempt to walk eyes closed, describing this ancient membrane with my body.

On Friday evening, June 29, 2014 at approximately 20:30, I close my eyes on a small bridge on the north side of town.

My friend, a photographer, and her partner are my only ‘informed audience’. Because I am walking on the inside of the membrane, on my chest, I write the word, INSIDE. The performative event takes 2 and half hours.

I admit I thought my intention would magically appear when I closed my eyes, but at the beginning I became very disoriented. I lost my reference points- the railing of the canal, the garbage cans and cars, my understanding of the architecture around me. I had taken some

time before to learn a sequence of markers, a kind of strategy to cross from one sidewalk or building to the next. So at this first brana, when I lost the ability to identify any marker- I gave myself permission to ask for help from Jan. He guided me back to the railing of the canal, to the choreographed route.

Also the ‘uninformed audience’ made star appearences in the ‘choreography’. Some people seemed to understand that they are part of a ‘game’ and that they can play too. My performance was interpreted as a personal dare. For example, in order to make my way from the Jihoceske Divadlo to the railing along the Malse River- my plan was to enter the small garden, home to the monument of Ema Destinová. I knew that I could follow a series of small marble slabs like piano keys to the opera singer’s statue and then there were approximately 9 marble keys leading away.

I knew that this would lead me to the opposite side of the garden. The next marker, a treefour large steps from the last marble slab.

During the performance, on that lively Friday evening I could hear many people chatting, drinks clinking, many people were hanging around this monument. I tried to be cautious

go to facebook.com/palac.creative

because I could not even imagine how they had positioned themselves inside this small garden. It was at that moment- when I left the slabs, attempting to meet the tree- that I bumped chest-to-chest with a young woman.

This woman had silently made her body a location and destination for me to navigate.

Perhaps the vulnerable nature of my relationship to my environment dulled my perception to the subtly of the city life around me.

At first I held onto my choreography like a safety rope and eventually, over time my perceptual experience opened out in an unexpected way.

In a moment of contact like this, with the silent woman in the garden, I could perceive her warmth and playfulness and curiosity. And for that moment we shared in that together.

I have been doing performative experiments like this one for my solo, a fragile son, in every city my work has taken me to.

I have noticed that for whatever reasonwhether sheer confusion or empathetic compassion people get involved. A different encounter happened at a more dangerous and populated area, around the Biskupska Most.

And because the word INSIDE also reveals my language a woman spoke directly to me

in broken English. Underneath her atypical European accent, I detected an Asian influence. As she and her friends laughed and bumped into me, she asked me questions. I answered that I was doing this to reflect my position as a foreigner- uninformed, searching for orientation. She did not understand the word, ‘foreigner’. I tried to construct a definition.

‘Someone who is here, but not from here.’ Not so good- I thought.

I imagined she was also a kind of foreigner. I imagined a kinship, perhaps she was also enjoying the strange journey of outsider. At the end of our encounter, which I was grateful for, she and her night companions asked if they could touch me in order to assist me across the busy street.

I agreed, and they moved me into the street. But their sudden choice to run from the street to the sidewalk sent me tumbling onto the ground.

This is where they left me, anxiously, and excitedly laughing.

The outsider sees things differently or doesn’t see things at all.

I wonder how cities here in the Czech and Slovak Republics respond to an outsider- an outsider who is doing something outsider-ish. I want to offer this experience to these cities. Perhaps it can be a kind of reflection.

I don’t have words yet. I am looking at how you Czech and Slovak people embody cultural values, how you share them or not, impose them, or not.

I am looking at your relationships to your personal borders, your public spaces, your gender roles. I am looking for contact from here, where I am. I am searching for the information that you will share with me, consciously and unconsciously. I won’t push, I will try not to assume. I am using my body to encounter the knowledges ‘you’ (the collective ‘you’) cultivated and now possess. I see it in the shape of these old cities. I use gentle transgressions. May I enter? Or, is this not a place for foreigners, like me, to encounter ‘you’ intimately?

or visit us at j. plachty 10, Budweis city

coming soon to

and ceske Budejovice

Palac creative space 12 – 13 únor 2015

PerforMance

cyrí & ricí

Z

vážení čtenáři, právě jste šťastně dolistovali až do rubriky, o které si budou jednou povídat ještě pravnoučata sester vašich tet. Naše rubrika nese příznačný název „láska, sex a trápení Sagvana Tofiho,“ což je nejlepší český herec na světě. Protože je „Sagi,“ takhle mu smí říkat jenom kámoši, naší múzou, rozhodli jsme se jeho zdárného vlivu využít a přenést naše myšlenky, většinou o písničkách, sem na papír. Je dost pravděpodobné, že většinu lidí našim frackovstvím asi nasereme, ale to prostě drsný příznivci český kántrymňůzik dělaj, zatímco stíraj rosu na kolejích. No a na co, že se nebudete převážně těšit? Sami vlastně nevíme, protože je dost možný, že nám toho šéfová půlku vyškrtá, takže budem překvapení možná ještě více než vy, velevážení velečtenáři. Kdyby to bylo na Oliverovi (jakobyšéf), tak je to v cajku, páč stejně neumí moc česky, jenže asi nebude... Pokud projdem jak Mašíni a holky a mašiny, možná se dozvíte něco o nějakejch deskách kapel, o kterých jste v životě neslyšeli, protože je nehraje Asie 7, nebo radio Imbus. Pak taky nějaký názory nějakejch lidí na nějaký věci, rozhovor s lidmi, kteří ví jak postavit žebřík jenom z jablek, no a tipy na koncerty, kam by bylo dobré vzít babičku nebo drogy.

Mini recky

kalle: Live from the room David a Verča z Tábora, kytara a zpěv podmanivej jak zdravice Jardy Jágra.

8 válů, i když si přeješ, aby jich bylo 68. Pro mě i za mě česká deska roku 2014. -rp-

naaBnaaB

13. 02. Combineharvester, Nachttante?

(Kredance) 26. 03. Syk (K2)

ostinatoostinato

T

cyril nováček

scH Warz Prior iddqd – nejlepší first person album u nás

beatů a potem prosyceného industriálního noise šílenství. Pleha a Schwarz obohacují valící se zvukové hradby srdci blízkým 8bitovým soundem ze starých PC stříleček a dávají tak zvuku závěrečný punc osobního charismatu.

Zkompletováním a podstatnou složkou nahrávky jsou české texty v silně expresivním Motalově podání. Komiksový tvůrce jakoby nejprve použil automatické kresby a až následně transformoval sdělení do surrealisticko-dadaistického zaříkávání. Teprve teď se otvírají poslední dveře do podivné reality. V tomto světě přicházíme do přímé konfrontace s ozvěnami současné společnosti, reflexí jejího obecně uznaného lesku i té největší špíny. Míjíme ulepená koženková křesla lowcost bordelů, sjeté nácky, porubské padesátníky tlačící před sebou kočárky plné pančované vodky. Zpověď pokroucených duší tvůrců samotných nás záplavuje škálou vášní a zároveň odcizením.

Nyní přichází chvíle na doomovskou šifru IDDQD, která protkává celé album i legendární hru pocitem (ne)smrtelností. V tomto případě však neumožňuje bezpečné zabíjení postapokalyptických kreatur, ale naopak nás a naše pocity staví před zrcadlo pravdy.

Důmyslně zkomponovaná hudba přefiltrovaná přes špinavé synťáky, osobité charisma, české heslovité texty, expresivní vokál, dekadence, cynismus, úchylný smysl pro humor a jakýsi klíč k uvěřitelnosti prožitku. To vše upevňuje pozici Schwarzprioru v nejvyšších patrech současné české hudební scény. Rozměrem navíc jsou pak živá vystoupení, která jsou umocněná vynikající videoprojekcí Radka Plehy a taneční až psychotickou performance Tomáše Motala, která dává hudbě i textům závěrečnou silnou schopnost pocitového sdělení. A nutno říci, že Schwarzprioru jde vyjádření pocitů audio-vizuální formou přímo znamenitě.

Album zdarma: http://schwarzprior.bandcamp.com/

Hanba: Silou Kovadliny

Master’s Hammer: Vagus Vetus Zasloužilí blekeři vyvrátili náhrobní kámen Péti Nováka, namalovali na něj podobiznu proroka Mohameda a při té příležitosti napsali jedny z nejlepších básniček uplynulého jahru vůbec. -cn-

velbloudvelbloud

14. 02. Lambda, Black Velvet Suicide, Drone Hunter 20. 02. Plexis, PPB 27. 03. E!E, The Fialky

slávieslávie the finally: The Big Love in A Small Town

young fathers: Dead Skotská partička, která svým energickým hihopem nutí spíš než balit jedno brko za druhým, navlíct gumáky s poníkama a jít si zaskákat do louží před barákem. -rp-

Milé Bravíčko, tady v Šumperku není nic moc co dělat, takže se tady všichni navzájem milujeme, ztrácíme a nacházíme a tak. Jednou bychom chtěli zahrát v rámci night shoppingu ve stockholmském HáEmku. Šlo by? -cn-

Planety: Nekonečná Hudba Města Nezapomeneš Album jsem poslouchal během koitu s mojí dívkou a na samotném konci jsem byl tuze spokojen. Rezultát partnerky zněl ovšem opačně, konkrétně „nuda“. Nedalo mi to a desku jsem znovu a znovu prověřil s několika kamarádkama a ty mi daly za pravdu (uff). Quality, quality! -cn-

Ben frost: Aurora Australan, kterej žije na Islandu vystřelil v květnu noise-droneový album, ze kterýho má člověk husinu jak bažant. Zvukový zdi, jež chceš prorazit hlavou. -rp-

Music

13. 02. Utah Jazz 28. 02. Monkey Business 14. 03. Mňága a Žďorp

kredancekredance

22. 02. 2econd Class Citizen, Dj Edlly 13. 03. Schwarzprior, Frau Frankenstein und Spülboys 26.03. Vložte Kočku

Highway 61Highway 61 13. 02. Petr Kalandra Memory Band (CZ) 21. 02. Christoph Riggert a přátelé 25. 02. Bluesweiser (SK) (v rámci Dnů Slovenské kultury)

Metropolmetropol

04. 03. Mandrage – Acoustic Tour 2015 24. 03. Chinasky – Rockfield Tour 2015

n k e ta

březen ZS (USA) + Julian Sartorius (CH) březen Dead Western (USA)

To si takhle klucí řekli, že už bylo dost otočených pint a hrátek s hlínou a založili kroužek prémiovýho punk rocku, kterej na Náplavce onehdá na živo rozpohyboval 8 z 37 přihlížejících hipsterů. Srdíčko! -cn-

14 – 15 únor 2015

N

ení pravidlem, že nám temné vlny české elektronické scény četně vyplavují kvalitní objekty zájmu, navíc s jasným rukopisem tvorby a certifikací k dalšímu bytí.

Výjimkou potvrzující pravidlo je v tomto případě ostravský hudební projekt Schwarzprior, který přichází po pěti letech své existence se svou první regulérní dlouho hrající deskou pojmenovanou „iddqd“. Trio Tomáš Motal, Radek Pleha a Edgar Schwarz pochází ze stejné líhně jako stvořitelé nové generace ostravského elektronického soundu I love 69 popgeju, Like She či Marius Konvoj. Projekt Schwarzprior, produkující v temnotě zahalenou elektroniku s prvky EBM, industrialu a gotiky, zaznamenal vzestup hlavně v posledních dvou letech. Absolventi ostravské fakulty umění se oprostili od pouhého vystupování na bizarních večírcích pro své přátelé a spolužáky. Stali se reálnou koncertující formací, nahráli eponymní album o šesti trecích a dali vale své rodné Ostravě. Úprk ze zákoutí města uhlí a oceli paradoxně prospěl soudržnosti a progresu celého projektu, popularitě a vznikajícímu kultu. Následovalo turné s nejznámější tuzemskou EBM kapelou Vanessa a poté i společné účinkování v legendární kokainové Tečce páteční noci. To vše předznamenalo očekávaný vznik 45 minut dlouhého alba pod producentskou záštitou Moimira Papalesca.

Album obsahuje původních šest skladeb z EP, které ovšem zásahem Papeže zvukově zhutněly, a je doplněno o stejný počet skladeb dalších. Producentská práce Moimira Papalescu se projevuje i na změně některých aranží skladeb či občasném zdůraznění vokálu. Jednotlivé tracky nás poté svým zvukem bez optání transportují do špinavého gotického berlínského klubu osmdesátých let, doprostřed nemilosrdné křížové palby syrových oldschool EBM

Co Tě v poslední době, chceš-li v roce minulém, na hudební scéně uspokojilo nebo naopak rozhněvalo?

zuzana zemanová vegan chef

Pepa Poper komiksový kreslíř

Jakub Pecháček Mnichovan a milovník jégra

Martin Wagner Kiss jižní Čechy

Těší mě, že se daří vinylům, že k nim stále více kapel sahá. Baví mě, když se podaří koncert v týdnu a organizátoři neprodělaj gatě. Baví mě lidi, kteří celkově nejsou lenivý a není pro ně problém vyrazit za muzikou i za hranice kraje, ne-li státu.

Nehněvám se!

Z koncertů jednoznačně Squirtophobic ve Velbloudu, z nových alb pak Submotion Orchestra - Alium.

Nejvíc mě sere to český bláto, co se vysílá v Óčku, který občas zahlídnu.

A udílení cen Slavík a Anděl - už by to měli zrušit.

Will Yip: Tomio Okamura všech producentů post-hardcoru a screama. Zkurvit za jeden rok desku nezkurvitelným La Dispute (Rooms of the house) a Pianos become the teeth (Keep you)? Bravo. Noise party, protože hudebni festivaly bez Ping pongu a fotbalovýho turnaje jsou out jak chodit ve třiceti s vosumnáctkama. Skvělej lineup, skvělá lokace a já. Příští rok určitě znova.

Letos mě na celé čáře potěšily houseové desky, které určily můj „sound 2014“. Jako příklad můžu dát Gorgon City, Flight Facilities, TCTS, Tensnake, All About She. Dále mě potěšil jako každý rok hudebni festival Melt ve východním Německu svoji bezkonkurenční dramaturgií, organizací i prostorem. Svým záběrem v Evropě nemá moc konkurenci. A co mě nepotěšilo? Asi nic.

Desky, které se letos nepovedly, jsem neposlouchal a na akce, kde by se mi nelíbilo, jsem nejezdil.

lety u Písku cítíme u nás Historical Guilt? „Jestli tato kniha nevzbudí bouři otázek, pochybností, obviňování... pak jsme na tom opravdu velmi zle.“

dneska se nám na mušku laserového ukazovátka dostal vyznavač nezdravého životního stylu, milovník ultraslimfitjeans a zpěvák pindýkrokový kapely Moonshine kajt Buriánek...

kaJte, ahoj, jak se máš?

Blbě, mám hrozně úzký džíny na to kolik mi je a dost často si přisednu i koule, ale image je holt image.

nekecej. fakt.

O vás je dost známý, že ste byli s kapelou v Americe, jaký to tam je?

Tyvole, úplně skvělý, jsou tam hrozně vysoký baráky a maj tam snad milion druhů burgrů, který já teda nemůžu, protože mi doktorka zakázala mít víc jak 45 kilo.

Co ste tam s klukama dělali?

Tak různě, většinou teda hráli nebo nakupovali hadry. Jednou jsem normálně potkal chlápka, kterej znal chlápka, co měnil Elvisovi na cadillacu gumy, fakt síla.

16 – 17 únor 2015

Nemohli jsme si nevšimnout, že dost často píšeš recenze na protihnedi.cz. Jak ses k tomu dostal? Hudebník z kapely, která je často předmětem různejch článku a recenzí, přejde takhle na druhou stranu barikády...

Hele, já měl vždycky pěkný písmo a narozdíl od ostatních mi nedělá problém shoda podmětu s přísudkem, takže jsem si řekl, proč ne...

Nemáš občas pocit, že se tvé recenze halí do hávu nihilistického pseudointelektuálního patosu? ...“rozdrťte křídla havraní, jež dopadnou na pole, kde žal vzkvétá jak brambořík...“ Jasný, tys byl vždycky underground jak berlínská nadkolejka, pojďme teda dál. Když jsme u tvých „bokovek,“ mohl bys nás pozvat na něco konkrétního v rámci tvýho rezidentování v Šampó?

Vole, šampón mi radši ani nepřipomínejte! Tuhle jsem nalítnul do jednoho salónu v Pařížský, že si chci, jako vždycky, nechat udělat vodovou, ale na dojezdu jsem vytuch ve křesle, znáte to. Probudim se, na hlavě mám Alighieriho a Piti kolem mě tancuje Harlem Shake.

Music – literature

Petr Pithart, Tábor smrti Lety: Vyšetřování začíná (1992-1995)

T

Neznáme. No, ale byl to šílený zásah do tvýho charakteru, jaks to vyřešil!? A co to Šampó?

No, jak? Vykakal jsem se v rohu vedle delikomatu..

Aha. A to Šampó, hmm?

Vole, ji vám asi tíhnu na krk! Dyk vám říkám..! Jo, tohle, soráč, soráč. V poho? Tak 1. května vystoupí Panda aka DJ Pito 88 a atmošku budu do toho samozřejmě rozkuřovat já s Xanaxem nebo jak se ta solnička menuje.

To zní hedvábně. Jistě budete mít full house.

Promo a věci kolem si jedete DIY nebo..?

Ses posral? Tohle nám šéfuje pan Jonák a Krnda z radnice.

Wow, jsi pán! Poslední otázka, Moonshine někde uvidíme?

V dubnu plánujeme Budějce, ještě řešíme jestli to udělat na zimáku nebo v kulťasu.

Skvělý, díky za rozhovor a to ristretto je na nás.

Neasi, sieg!

T

Cyril Nováček, Ricardo Picante

Tereza Bartoňová

S

oučasná rétorika některých českých "osobností" - i lidí v hospodách - mi až hrozivě často připomíná ranná 30. léta v Německu. Namísto multikulturalismu je spíš všude cítit nenávist a netolerance. Věta "Nejsem rasista, ale..." už se natolik začlenila do našeho povědomí, že nabízí prostor spíše pro ironii. Většina z nás také má v okolí Roma/Žida/muslima (doplňte dle okruhu nesnášenlivosti), který je relativně v pořádku, pracuje a ták, jenže co s tím zbytkem...? Negativní zkušenosti své, rodiny, známých i sousedů pak "ale-rasisté" sypou z rukávu s tak nešťastným výrazem, až by jich jeden politoval.

Paul Polansky byl jedním z těch, díky kterým se dostala do širšího podvědomí nepěkná epizoda Čechů, jež se dle jeho slov snaží česká vláda ututlat. Jde o existenci romského pracovního (později koncentračního) tábora v obci Lety u Písku. Polansky je Čechoameričan, který od 70. let 20. století zkoumal v našich archivech rodokmen nejen svůj, ale později i dalších Američanů, jež měli předky v Československu. Při práci v archivu narazil na Lety a pomocí detailních dokumentů (zhruba 40 000 záznamů) a rozhovorů

s usedlíky a přeživšími dal dohromady téměř kompletní historii koncentračního tábora.

Tábor vznikl v roce 1940 na žádost Karla Schwarzenberga staršího: roku 1939 postihla jeho lesy sněhová bouře a on zažádal úřady o zřízení pracovního tábora. Nejdříve tam pracovali jako levná pracovní síla Židé, později Cikání, kteří se v tomto kárném táboře měli naučit pracovat. Od roku 1942 byly Lety sběrným táborem, po 2. srpnu pouze cikánským. Z Letů bylo vysláno několik transportů do Osvětimi, denně docházelo k surovému bití, znásilňování a podle autora zde celkově zemřelo více lidí než v Lidicích. Na místě tohoto tábora přesto dodnes stojí výkrmna vepřů.

Polansky vydal několik knih spojených s problematikou Letů, včetně výpovědi přeživších.

Tábor smrti Lety vyšel loni v prosinci a krom historie popisuje Polansky odmítavý postoj české vlády k táboru a celkově kritizuje zdejší poměry.

Co je podle něj špatně? Za prvé neochota Čechů a české vlády znát pravdu a doznat se k ní, což demonstruje např. na stálé přítomnosti vepřína na masovém pohřebišti namísto důstojného památníku. Je dochované, že v táboře docházelo k mučení, bití a vraždám, tedy ke stejným zločinům jako v jiných

koncentračních táborech, ale protože šlo o zločiny na Cikánech, mnoha lidem to vůbec nevadí, popřípadě jim zkoumání cikánské otázky nestojí za čas. Polansky se setkal i s popřením, že ještě žijí někteří přeživší. Stejně jako neochota odstranit vepřín ze strany české vlády, je ignorování cikánského utrpení dalším z důkazů, že Češi se stále nedokáží vyrovnat s romskou otázkou. To ostatně dokládá i neustálé odmítání faktu, že dozorci byli Češi, nikoli Němci. Mnoho svědků přitom vypovědělo, že nikdo z dozorců Němec nebyl, ani se nikdy v táboře s Němcem nesetkali.

Kniha samotná není historickou či vědeckou prací, spíše deníkovým záznamem Polanského. Subjektivní popisy šikanování ze strany české vlády tvoří většinu obsahu, pátrání v archivech je nezbytnou složkou, která ale nezatěžuje. Kniha rozhodně nepřipomíná Žítkovské bohyně či Selské baroko, snaží se upozornit na palčivější problém. Představa Čechů jako obětí německé okupace je zde totiž nahrazena popisem dozorců, kteří vraždili a týrali jiné české občany (rozuměj Cikány).

Místy až paranoidní Polanského vyprávění čtenáře možná při prvním kontaktu pobaví, nicméně jsou jasným důkazem, že život v demokracii představuje pouze jinou formu ideologie, některé mechanismy moci však zůstávají.

Netolerance k Cikánům, odsuzování jejich životního stylu či dlouholeté pronásledování jsou české motivy, které Polansky pouze odráží, ačkoli není ve znalosti naší společnosti kdovíjak zběhlý. Jak navíc dokládá, nebyli to pouze "zlí Nacisté", kteří se vyrovnávali s jinou rasou po svém. Pokud se chceme poučit z historie, je na místě přiznat selhání a konečně se českou xenofobii a rasismem otevřeně zabývat. V opačném případě nemusí trvat dlouho, než romský problém dostane své opětovné konečné řešení.

Kniha Tábor smrti Lety měla křest v Národní technické knihovně v rámci výstavy ironicky nazvaná Xenofília (= přehnaná obliba v čemkoli cizím), která shromažďuje antifašistické performery, fotografy či designéry. Je to první souborná výstava představující takto zaměřené umělce a hned zezačátku se s divákem nemazlí. Díla sice působí deprimujícím dojmem, ale o to silnější zanechávají zážitek.

lids mess my hair, man.

Kvalita svobody M

ariánské náměstí: spěšně se rozhlížím, rychle přejíždím přes přechod, ještě musím kolo zastavit u jednoho semaforu na druhém konci. Mám zpoždění jako vždy, nervózně mačkám tlačítko před zebrou, z pravé strany se přibelhává starší paní s francouzskou holí. A říká mi: „Jo tak tohle u nás na Tahiti nemáme, tam žádný semafory nejsou.

Tam se prostě chodci s řidičema musej vždycky nějak vejít.

A taky to jde.“ V první chvíli si pomyslím cosi o senilitě, ale když paní pokračuje v líčení toho, jak výborně v tropickém ráji funguje dopravní provoz bez striktních pravidel, zpozorním. Okamžitě se mi vybaví ona vtipná videa z internetu, která zachycují rušné, neřízené křižovatky kdesi v jihovýchodní Asii. Neuvěřitelné množství aut, autobusů, kol, mopedů, rikšů a chodců

MáM MusliMskou kaMarádku. vaří skvělé kafe a zaBíJet se necHystá!

18 – 19 únor 2015

oPinion

M

ám musliskou kamarádku.

Jmenuje se Nadine, je jí 25 let. Před pár lety strávila téměř celý školní rok na naší pětitřídné škole v naší jihočeské vesnici. Přijela k nám v rámci programu EU pro mladé učitele Comenius. Drobná dívka, s dlouhými tmavými vlasy, většinou oblečená do džín a bundy, si svým úsměvem a mírnou, přátelskou povahou rychle získala celou školu: děti i dospělé. Na konci školního roku odjela, od té doby se k nám pravidelně vrací.

Mám muslimskou kamarádku. Jmenuje se Rasees. Je jí 52 let. Adoptovala opuštěnou novorozenou holčičku, pohozenou před ordinací lékaře v Palestině. Žije v USA. Vaří výborné kafe s kardamonem.

Nadine, Rasees mají s teroristy z Al Kaidy, ISIS či Boko Haran asi tolik společného, co Norové s masovým vrahem Andersem Breivikem, či Američané s atentátníkem z Oklahoma City Timothy McVeighem. Tedy nic: kromě vágní identity společného náboženství či příslušnosti k jednomu státu. Stejně jako s teroristy nemá nic společného drtivá většina miliardy a půl

se pomalu, ale poměrně bezpečně navzájem proplétá do jakéhosi organického samopohybu.

Nikdo dlouho nestojí, vše je poměrně plynulé, i když se zdá, že každou chvíli může dojít k nějaké nehodě. Italský silniční chaos je pouze slabým odvarem.

Jak to, že to může fungovat bez semaforů, napadá příslušníka západní civilizace, uvyklého řídit se stanovenou soustavou pravidel a zákonů. Šlo by to takto také u nás, nebo už jsme příliš zvyklý spoléhat se na zavedený, kolektivně sdílený řád? Dodržování pravidel nám na jednu stranu poskytuje určitou míru pravděpodobnosti, že věci se budou odehrávat podle předpokladů: Když před přechodem zastavím na červenou, dá se očekávat, že mi od projíždějících aut nehrozí nebezpečí. Ale neobírá nás na druhou stranu akceptování těchto zákonů o něco?

Pokud by na křižovatkách nebyly semafory, museli bychom je projíždět mnohem pomaleji, obezřetněji a snad i ohleduplněji. Pokud by třeba nebyly státem stanoveny hygienické normy pro restaurace, co by se stalo? Po jídle z podniků, které by nedbaly na hygienu, by pár hostů dostalo průjem. Víckrát by do takové hospody nešli, rozšířili by informaci o špatném jídle mezi známé a nezodpovědný podnik by zkrachoval.

Opravdu je třeba mít na všechno regule, pravidla, zákony a směrnice?

Zákony jsou pro blbce a nevychovance, kteří sami nevědí, že krást se nemá, a potřebují, aby jim to někdo nařídil. Možná by ale menší regulace přinutila konečně lidi přijmout zodpovědnost za vlastní život a činy. Jistě, bez semaforů bychom podstupovali mnohem větší riziko zranění nebo dokonce smrti, jenže právě díky tomuto návratu nejistoty, dobrodružství do našich životů, bychom je prožívali s větší pozorností a zodpovědností. Člověk by opět pociťoval sám sebe jako lidskou bytost: zranitelnou, smrtelnou, ale svobodnou.

Přehršle norem a zákonů neohrožuje naši svobodu v tom smyslu, že by zužovalo prostor pro její uplatnění, jak se nám snažil namluvit Petr Mach, který se díky tomu dostal až do Evropského parlamentu. Ono ohrožení nespočívá v tom, že svoboda ztrácí svou kvantitu. Přichází spíše o svou kvalitu, přichází o rozměr, jehož ztrátou se člověk vzdaluje od strašlivé krásy své tajemné existence. zdeněk Brdek

muslimů, kteří s námi sdílejí tuto planetu.

Jak po nedávném útoku na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo řekl francouzký president Francois Hollande: “Muslimové jsou první obětí fanatismu, fundamentalismu a nenávisti”. Mezi obětmi teroristického útoku v Paříži byl i muslimský policistista. Muslim Lassana Bathily pomohl ochránit židovské zákazníky před řáděním dalšího teroristy v pařížském košer supermarketu.

Pokud tedy chceme protestovat, protestujme proti konkrétním vrahům, kteří masakrují bez ohledu na náboženské vyznání: protestujme proti Talibanu, který zmasakroval v loňském prosinci 144 muslimských dětí na střední škole v Pákistánu, protestujme proti zvěrstvům islamistických fanatiků z Boko Haran, kteří v severní Nigérii vraždí, znásilňují a unášejí bezbranné muslimy a křesťany, protestujme proti džihádistům z ISIS, kteří nedávno veřejně v iráckém Mosulu kulomety postříleli 13 muslimských dospívajících chlapců jako trest za sledování televizního přenosu fotbalového zápasu. Protestujme proti bezpráví a proti jeho pachatelům a ne proti náboženství, kterým se tito fanatici zaštitují. olga kruPauerová

O chuti opustit sluneční oustavu

C

o si počít v době, kdy se zdá, že během každé vteřiny se nad našimi hlavami stahují mračna?

A to nejen ta doslovná, ale i ta metaforická, která nahánějí mnohem větší hrůzu. Se vším, co se děje kolem a co se událo okolo konce předchozího roku, se lze troše panické hrůzy jen těžko vyhnout. Buď jste se po francouzských událostech přidali na stranu těch, kteří se bojí turbanů a minaretů, anebo stojíte na druhé straně. Pak se logicky musíte bát veřejného online lynče (pokud sdílíte svoje názory někde na síti), nebo přinejmenším několika bezvýchodných, smutných a zoufalých hádek, do nichž půjdete s pocitem, že právě teď nadešel čas, kdy můžete změnit svět. Bohužel, jediný výsledek bude váš vlastní a vámi dost možná nezaviněný pocit bezmoci, zoufalství a chuti emigrovat. Nejlépe do jiné sluneční soustavy. Čím dál častěji se osobně potýkám s pocitem klaustrofobie. Ne proto, že by se mi zdálo, že se zcvrkává můj životní prostor, spíše jsem stále intenzivněji přesvědčena, že se zmenšuje životní prostor mým osobním svobodám. Nebojím se muslimů, nemám proč.

Těch pár, s nimiž jsem se ve svém nepříliš dlouhém životě setkala, byli vždy usměvaví lidé a krmili mě prvotřídním falafelem. Rozhodně jsem v něm nikdy nenašla cokoli, čeho bych se měla děsit.

Obávám se spíše těch, kteří kvůli velkým heslům o bezpečnosti, míru, pokroku a prosperitě (ostatně, vložte si sem cokoli, co se vám bude zdát příznačné) jedince, kontinentu, světa, z tohoto světa dělají klec čím dál menší, v níž je čím dál těžší se pohybovat.

Nezáleží na tom, jestli se tak děje, protože někdo z vlastní choré mysli vystřílel celou redakci časopisu nebo jakéhokoli dalšího média, protože mu nahání hrůzu, že jeho dogma by nemuselo být to jediné správné. Nebo proto, že se jedna část svět bojí, že ve svém srabu, do něhož se sama dostala, zůstane sama, že se rozhodla pomalu, nenápadně, nicméně jistě stáhnout zbytek světa s sebou. Účel světí prostředky, proto je zcela irelevantní, jestli se tak stane kulkou nebo dohodou tvářící se sladce jako oddací list. Opravdu mi nesejde na tom, že se celý systém bojí možných negativních dopadů ústavní výchovy, nebo svého vlastního selhání v ochraně dětí a jal se tak vehementně celosvětově podporovat náhradní péči. Když tento systém pouze produkuje další jedno trauma za druhým a frustraci a strach, pak ať ty děti odebírá klidně archanděl, souhlasit nebudu. Žijeme v době a systému, které se tak moc bojí sami sebe a toho, co se jim podařilo vyprodukovat a nepovedlo eliminovat, že se radši spolu sami zavřou do klece, aby přestali být nebezpečni svému okoli. Škoda jen, že v té kleci jsou nebezpečni sobě navzájem a my všichni, jež jsme jejich součástí, tam s nimi skončíme nakonec také a schytáme ty nejbolestnější rány. Nás se totiž systém nebojí. gaBriela BoŠková