Milk & Honey #10

Page 1


18

ART:

VILÉM BALEJ

CON TENT EDI TOR IAL

LITERATURA

BEZ LEPKU

12 15

N

BUDĚJOVICKÝ MAJÁLES

3. PECHA KUCHA NIGHT

aše desáté (a tedy jubilejní) číslo vyšlo na máj čili na Majáles, k němuž se vztahuje text o pozoruhodném teatro-sociologickém experimentu Humans of Budějovice. Upozorňujeme ale i na další akce, které stojí za pozornost: novou výstavu v Domě umění, třetí PechaKucha Night nebo Galerijní noc. Dále v aktuálním čísle najdete čím dál pravidelnější rubriky jako fejeton Honzy Flašky, 4ky či rozhovor s jihočeským výtvarníkem. Plus řadu dalších textů, které jsme exkluzivně získali od jejich autorů těsně před tím, než se je chystali podstoupit Respektu nebo Frankfurter Allgemeine. Přejeme pěkné počtení pravidelným i náhodným čtenářům. ZB

20 22

VYCHÁZÍ ZA PODPORY:

MILK&HONEY | OTEVŘENÝ ČESKOBUDĚJOVICKÝ KULTURNĚ-SPOLEČENSKÝ MAGAZÍN | ZDARMA DOSTUPNÝ NA SPRÁVNÝCH MÍSTECH EDITOR: GABRIELA BOŠKOVÁ | TEAM: ZDENĚK BRDEK, NATALIE CZABAN, TOM CZABAN, MARTIN DVOŘÁK, JAN FLAŠKA, ŠÁRKA KOTZINOVÁ, PETRA LEXOVÁ, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE, JIŘÍ PTÁČEK | COVER: PHOTO © GERALD Y PLATTNER, WWW.WORX.PHOTOGRAPHY PHOTO: NIKA BRUNOVÁ | CAMELOT: BÁRA PROCHÁZKOVÁ | ADVERTISING: MARKÉTA KULÍKOVÁ | DESIGN & PRODUCTION: MÍRA ADAMEC, PAVEL JALOŠEVSKÝ | MASCOT: OLIVER MANN | MK ČR: E 22375 | ISSUE #: 10 (11.05.2016) CHCETE-LI NÁM PŘISPĚT ČLÁNKEM, CHCETE-LI S NÁMI POLEMIZOVAT, CHCETE-LI NÁS PODPOŘIT INZERCÍ, KONTAKTUJTE NÁS NA REDAKČNÍ MAIL MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM | WWW.MANDH.MEDIA | FACEBOOK: MILK&HONEY

DISTRIBUTION AJG Wortnerův dům | AJG Hluboká nad Vltavou | bistro Cobliha | Born in London | Café au Chat Noir | Café Datel | Café Hostel | Café Slavie | Cuba Bar | Divadelní klub Dobrá čajovna | Dům U Beránka | Dům umění | Fér Café | Hammond Café | Horká vana | Hotel Malý Pivovar | Infocentrum | JČU kampus | JČU TF | Kafé Doslova Bar Kanzelsberger | Kavkárna | Kino Kotva | Knihkupectví U Mikuláše | MC Fabrika | Měsíc ve dne | pizzerie U Žáby | plantage.menu | Pražírna kávy Jedna radost | Restaurace Vatikán | Singer Pub | SORTE ØYNE | Staré časy | Široko | Trh U vrby | Think Yoga | Vegetárna Impala | Velbloud | Wous | Železná panna


I love Czech sandwiches. I look at those open sandwiches like most people look at art. The bread is so neatly sliced, the ingredients are so well placed, I’m sure the chefs are in the kitchen with sketchbooks and colour charts. I once told one of my English friends about these magical Czech delicacies, but he didn’t understand. “One slice!” he replied with absolute horror. “What do you do? Buy two and stick them together?” TCZ

I love the fact I’ve thought of two things I love and have now convinced myself I’m a positive person. TCZ

SOUR MILK

SWEET HONEY

I love table service in the Czech Republic. Czech people take this for granted. Not me. Whenever I say “pivo” and a beer is brought to my table it feels like alchemy. This is probably because I spent most of my youth in England trying to push to the front of the bar, then waiting with growing rage while the barman served all the hot girls first. Ten minutes of physical and emotional labour for an overpriced drink? They should be paying me! Do you see what I’ve done there? I’ve squeezed a thing I hate into the things I love section. I suddenly feel like I’m winning at life. TCZ

I hate inappropriate adverts on news websites. I’m sick of clicking on BBC news videos and then being forced to watch adverts for luxury holidays first. It makes the migrant stories even more depressing when you see rich people riding elephants and drinking beers on tropical beaches first. The contrast between this and the migrants camping next to barbed wire is horrifying. Someone at the BBC needs to start vetting these adverts. I would write a strongly worded letter, if I didn’t hate the idiots who write in to newspapers so much… TCZ

I hate public toilets you have to pay to use. Listen, I have no problem paying for a service, even if that service happens to be taking a piss. But why are the toilets you have to pay for always the most disgusting? Is my five crowns being spent on the guys who do the graffiti on the cubicle doors? Seriously Honza from Prague, do I really need to know that you had sex in Brno? And if you’re going to write in public places can you at least learn to spell first? I could continue, but if you want to know more just head to the Mercury centre… TCZ

I hate the fact that it’s so much easier to think of things I hate than things I love. TCZ


COLUMN květen / červen 2016

4–5

Z deníku moderního učitele 2

V

prvním díle jsme rozebrali peripetie učitele v prostoru třídy. Souboj s třídnicí, s podivnými dotazy. S multiplicitou intenzit a afektů, které se na učitele neustále valí. Pokud by však měl někdo dojem, že školní sborovna je oázou klidu, ničím nerušeného pohodlí a odpočinku, mýlil by se. Do práce chodím vždy řádně oblečen; dávám si pozor, abych nepřišel

v mikině, na které jsou zbytky ublinknutí z toho, jak jsem se ve tři ráno vracel z restauračního zařízení. Proto nosím po slušňácku sako, košili a kravatu. Po jisté době se na mě otočila jedna kolegyně a zdlouhavě mě pozorovala. Dělal jsem jako že nic, i když jsem si v duchu říkal, že jsem asi špatně zapsal do třídnice, nenařídil studentům, aby zvedli židle, či nevypnul projektor. Kolegyně se pomalu přibližovala. Předstíral jsem, že se připravuji na další hodinu. (Příprava je přitom samozřejmě zbytečnou, absolutní ztrátou času, protože během pěti minut se vám naprosto dokonale připravená hodina rozpadne na několik mikroskopických částí, kdy dáváte pozor, aby se František v zadní lavici neudusil, protože ho právě napadlo, že si papírový pytlík od menu z McDonalda právě nasadí na hlavu.) Vzápětí ona medúza udeřila: „Vám to vždycky tak sluší. To se oblékáte sám, nebo vám věci vybírá maminka?“ Na to není co říct, pouze poděkujete a usmějete se. Small talk. Klasika. This is how it goes. Ovšem o několik týdnů později na sobě mám tričko s obrázkem Alana z filmu Pařba ve Vegas, jak má na očích tmavé brýle, v rukou drží malé dítě a k tomu je doplněn nápis: „Čí je tohle dítě?“ Přišla ke mně jiná kolegyně a zeptala se: „To jste vy na tom tričku?“ Ano, přesně tak, nechal jsem se vyfotit na tričko, když jsem vypadal jako absolutní pedofil a přitom měl vypůjčené něčí dítě. Mimochodem – víte, jaký je nejlepší vtip ve sborovně? Přijdete z výuky a povídáte: „A pak jsem jim řekl: tohle si psát nemusíte, to v testu nebude.“ A všichni lehnou smíchy. Moderní učitel

Rituály naší všednodennosti

J

ednou z hlavních složek osvícenského procesu modernizace, jejímž důsledkem je i náš dnešek, byla racionalizace – čili stanovení rozumu jakožto hlavního nástroje k uchopování světa. Nadvláda racionality následně způsobila celou řadu zásadních změn v tom, jak se člověk vypořádává se svou existencí. Došlo například k tzv. odkouzlení skutečnosti: místo magických sil se začalo věřit na fyzikální a přírodní zákony, pověry byly vystřídány vědeckými poučkami. Předmoderní člověk žil z tohoto pohledu ve světě ještě „kouzelném“, což si ovšem nepředstavujme jako něco zábavného či dech beroucího. Byl to záhadný a nebezpečný svět plný nástrah, který vyžadoval nasazení všeho lidského potenciálu. Aby primitivové v takovém prostředí přežili, vytvářeli si mimo jiných pomůcek svou mytologii, jejíž součástí byl také systém nejrůznějších rituálů. Ty měly často náboženský charakter nebo jinak konkretizovaný metafyzický rozměr. Dnes už nám metafyzika mnoho neříká. Obýváme změřený a prostudovaný svět, v němž se posvátno, tajemství, vznešenost či patos rozpustily v odkouzlené každodennosti. Z existenciální naléhavosti takových obřadů a rituálů, jako jsou svatba nebo pohřeb, zbyly v lepším případě vítané důvody k hromadné pijatyce, často se však obé snažíme co nejrychleji přejít, aby nebylo moc humbuku. Přesto přiro-

zená lidská potřeba rituálu funguje dál, třebaže její manifestace postrádají onen nádech výjimečnosti. I současný člověk tak tvoří nové rituály – protože potřebuje zjišťovat a ujišťovat se, kým vlastně je. Může se jednat o pravidelnou ranní kávu s poslechem zpráv (neboť pro rituál je charakteristická pravidelnost) nebo o běžný výběr peněz z bankomatu, což se v soudobé postkapitalistické situaci jeví být úkonem, na němž závisí bytí a nebytí člověka. Také návštěva koncertu či specifický pozdrav, který si pro svou potřebu vynalezli příslušníci určité komunity (viz hiphopové „čeky“), mohou být vnímány jako rituály, jelikož stejně jako ony plní důležitou funkci: stmelují jisté společenství lidí a utvářejí jeho identitu. Anebo takový obyčejný přechod pro chodce. Ne že by snad šlo o moderní podobu nějakého přechodového rituálu (postřižiny, křtiny, promoce), jenž je symbolickým překročením jedince z jednoho stavu do druhého. Mám dojem, že adekvátnější je interpretovat rituální charakter přecházení ulice na semafor v rovině zmiňované integrační funkce. Přechod pro chodce totiž funguje jako zrcadlo, v němž spatřuji druhého jako sebe sama a naopak. Dočasné přerušení našeho uspěchaného pohybu městem nás vytrhuje ze shonu k momentu kontemplace, během něhož si prohlížíme naproti stojící osoby. A uvědomujeme si, že s námi sdílejí stejnou situaci: čekají, až se budou moct dostat na druhou stranu. Druzí jsou v tomto prchavém okamžiku stejní jako my, tvoříme dohromady jedno společenství. Se zvláštní směsicí obdivu, odporu a nepatřičnosti pak sledujeme, když někdo přeběhne na červenou. Vydělil se tím z masy, stal se individuem prostřednictvím porušení dohodnuté normy, čímž poukázal na její (a tudíž i naši) konstruovanost. Zdeněk Brdek


PORNO

PRO VŠECHNY T

J

Jan Flaška

e máj, lásky čas, tedy ideální doba kouknout se na porno. Samozřejmě vám nebudu vnucovat nějaké neslušné stránky. Internet dneska nabízí prakticky cokoli, na co si vzpomenete, takže vedle takového toho sprostého porna na něm taky najdete i celou řadu úplně slušných a ve společnosti naprosto přijatelných poren. Začalo to, pokud vím, tzv. food pornem, tedy jídelním pornem, v němž se vám (samozřejmě jen na fotkách) nastavují ze všech úhlů a ve všech pozicích jídla naaranžovaná tak lákavě a chutně, že i pouhý pohled na obrázek takového pokrmu stačí, aby se vám ztopořil jazyk, naběhly vám sliznice a žlázy vám zešílely a začaly produkovat hektolitry slin. Jak už to u porna bývá, na obrázky se podíváte rádi, sliznice zduří, ale stejně přitom nepředpokládáte, že takhle úžasně naaranžované maso někdy dostanete do postele. Po nečekaném úspěchu jídelního porna se na síti najednou vyrojila spousta dalších zájmových skupin, pokaždé zaměřených na jinou úchylku. Například

cabin porn – tedy srubové porno – šíří obrázky těch nejrozkošnějších chat a srubů v nejromantičtějších koutech světa. I chatičkové porno má s tím normálním jeden styčný bod: na fotkách to bývá samý div přírody, občas i pěkná divočina, leckdy je tam všude vlhko, ale stejně si člověk nakonec řekne: „no, pěkný to je, to jo, ale je to vůbec ještě hygienický?“ Hodně oblíbené je taky autoveteránské porno. Jasně, každý se rád podívá na pěkné obrázky starých aut, ale úchylákům, co na tomhle žánru ulítávají, jsou fotky nablýskaných kapot málo – pořádně je vzruší až detailní pohledy na kožené potahy, vyleštěné výfuky, promazané hřídele a dlouhé gumové hadičky. Snad nejbrutálnější a nejúchylnější porno vyznávají retrofetišisté. Ti sjíždějí fotky starého hnusného socialistického zboží a záběry z komunistických prvních májů. Trapně se přitom ohánějí nostalgií, ale podle mě jsou stejně zvrácení jako všichni ti perverzáci, co ujíždějí na starých německých erotických filmech s takovými těmi chlupatými herečkami, co mají na hlavě květák. Potřebovali by ústavní péči, a to na stejném oddělení jako všichni ti chudáci, co volají do Ezo TV nebo se dívají na televizní soutěže ve zpěvu.

Na internetu si prostě každý fetišista najde to své. Co se mě týče, tak já mám úplně neškodnou, vlastně krásnou úchylku. Je jí fixace na historické rozhlasové přijímače. Dokonce i v práci si občas potajmu prohlížím fotky z opravny starých elektronkových rádií. Nic mě nedokáže tak nabudit jako pohled na dobře naladěné rádio, na nažhavené lampy, na hladké křivky pěkné macaté Tesly, na její vyzývavě trčící ladící knoflíky, přímo vybízející k tomu, aby je člověk osahal, na její anténní zdířky, čekající, až do nich někdo zasune kolík anténního přívodu – – – Nechal jsem se unést, omlouvám se. A zároveň mě napadá, jestli bychom se přeci jen neměli zaposlouchat do některé z takových těch duchovních nauk, co nás učí, že připoutanost k věcem nás odvádí od lásky k člověku. Jestli opravdu nenastal čas něco udělat s naším materialismem. Pro začátek se třeba můžeme kouknout na nějaké normální porno, které je přece plné takové té hromadné, skupinové člověčinky a mnohdy i několika vrstev hřejivého lidství. Máme máj a máj, to je lásky čas, a kdo tvrdí, že ta láska musí být platonická? autor je nenapravitelný romantik


Petra Lexová

Nika Brunová

6–7

květen / červen 2016

INTERVIEW


NENÁPADNÉ

MOMENTY

Poslouchat životní příběh fotografa Antonína Kratochvíla je jako číst knihu od Salmana Rushdieho. Košatý příběh s neuvěřitelnými vedlejšími odbočkami, které zažil při focení špiónů, válečných konfliktů nebo slavných osobností. Přesto je v jeho současném přístupu k fotografii patrné zklidnění a snaha rekapitulovat. Jak předjímá současná výstava v českobudějovickém Domě umění, fotografie nemusí být konkrétní, aby dokázala zasáhnout. Kratochvílova tvorba vybízí k uvědomění, že i nenápadné momenty jsou často důležitou součástí našeho života. V šedesátých letech jsi emigroval z Československa a dostal se až do Ameriky, kde ses proslavil fotografiemi slavných osobností. Komfortní zónu jsi ale opustil a věnoval se reportážní fotografii ve válečných oblastech. Co tě k tomu vedlo? Já jsem vždy toužil fotit ve světě a ne jenom v Americe, ale neměl jsem pas. Když jsem přijel do Ameriky z Holandska, kde jsem studoval, tak jsem ztratil politický azyl a žil jsem jako emigrant v Americe. Tři roky jsem čakal, než jsem dostal americké občanství. Pak jsem odjel z Kalifornie, začal jezdit po světě a fotit. Do válečných oblastí jsi jezdil na vlastní pěst, nebo jsi byl někým vyslán? Nejdříve jsem jezdil sám okolo světa. Později, když jsem začal pracovat pro časopisy, jako byl Rolling Stone, mě posílali do konkrétních oblastí. Třeba do Afghánistánu jsem dorazil, když tam vypukla válka. V té době začala být akceptovaná i černobílá reportážní fotografie, kterou jsem dělal. A za chvíli jsem si vybudoval pozici, kdy na mě ostatní koukali jako na člověka, který jede do válečné oblasti a je schopný z ní přivézt dobré fotky. Tím jsem se propracoval mezi elitu reportážních fotografů.

Fotit vypjaté životní situace lidí bez domova v otřesných podmínkách musí být dost náročné. Pro mě to tak těžké nebylo. Sám jsem si prošel řadou utečeneckých táborů a na podobnou hrůzu jsem byl v podstatě zvyklý. Ne každý to dokázal zpracovat, neposrat se z toho a udělat dobrou fotku. Já se snažil dělat fotky, které by měly nějaký význam. Někdy jsem se s těmi lidmi bavil přes tlumočníka, ale víc se snažil zachytit jejich pocity. Když fotíš lidi v podobných situacích, tak vidíš, jak se jim emoce propisují do tváří. Stále se věnuješ reportážní fotografii? V současné době bys nemusel jezdit daleko. Velké téma ke zpracování je i současná uprchlická krize v Evropě. Teď už do války nejezdím. Ale uprchlíkům se trochu věnovat chystám. V rámci filmu, který možná vznikne s Českou televizí, bude i stať o uprchlících. Ale jinak si myslím, že nemá větší cenu tam jezdit. V současné době je tam už tolik reportérů, kteří se snaží krizi fotit, že to nemá význam. Přemýšlel jsi nad tím, jak to téma zpracovat? Přeci jen ta situace není

jednoduchá a jednoznačná odpověď na její řešení také není. Navíc v české společnosti převládá strach z uprchlíků. Já jsem nad tím přemýšlel a snažil se najít vhodné řešení, ale moc se mi do toho nechce. Ve válce nebo uprchlických táborech už jsem několikrát byl a je to stále stejná hrůza, jen jiná lokace. To zní, jako bys chtěl reportážní fotografii pověsit na hřebík. Všechno, co jsem chtěl fotit, jsem už fotil. Těď se raději dívám na syna, jak hraje hokej. To jsem nikdy v minulosti nedělal a místo toho lítal po světě a fotil průsery jiných lidí. Nejstaršího syna jsem poprvé viděl po osmnácti letech. Druhý mi vyčítal, že jsem nikdy nebyl doma, a teď se snažím tady být pro toho nejmladšího. Je mi pomalu sedmdesát a cítím, že přišel čas zvolnit krok a věnovat se rodině. Mám-li tedy dojít k rezoluci, tak je pro mě nejdůležitější vidět syna vyrůstat. Fotografie je pro mě dnes už sekundární. Čemu se v současné době věnuješ? No teď práve ležím na gauči. A jinak? Hlavně přípravě knih a výstavám. Vedle


8–9

květen / červen 2016

INTERVIEW

té v Domě umění připravujeme výstavu Protected Spaces, která by měla být hlavní výstavou na International Photography Festival v Tel Avivu v Izraeli. Pak připravuji knihu s Lenkou Klicperovou, šéfredaktorkou časopisu Lidé a země, která by měla být průřezem mé práce za posledních čtyřicet let. Ale jde to pomalu. Lenka pořád jezdí do Sýrie, tak doufám, že ji nezastřelí, než to doděláme. No a když ji zastřelí, tak ji aspoň na úvod poděkujeme. Kniha bude obsahovat okolo 130 fotek a já se je snažím komentovat, takže je to takový průřez mého života. Vedle toho spolupracuji na knize k Národnímu divadlu, která se snaží vztáhnout k jeho historii. Sám bych chtěl fotit především jeho interiéry, které oživuji baletkami. Tím samotný prostor dostane lidský rozměr. V Národním divadle jsou skvělé detaily, jako je velký lustr nad hledištěm, který vyzývá k abstraktní fotce. Zároveň bych zde měl fotit novou inscenaci, která se teď zkouší. Vrátila bych se ke knize o tvé dosavadní práci. Muselo být náročné probírat se nazpět svým životem a vybrat jen zlomek fotografií. Vybrat fotky mi trvalo asi tři měsíce. Teď jsme na začátku psaní jejich komentářů. Zajímavé je o jednotlivých fotkách diskutovat s Lenkou Klicperovou. Je to pro mě taková cesta vzpomínek do minulosti. Dobré je snažit se o tom všem povídat, než na to zapomenu, protože život pokračuje a demence taky. Co v tobě nejvíc rezonuje, když se díváš zpět? Asi moje humanitární a reportážní fotky, které doprovázela silná témata jako válka nebo AIDS. Vedle toho jsem dělal i portréty slavných, ale dokumentární fotka pro mě byla hlavním směrem, podél kterého jsem chtěl jít. V současné době probíhá tvá výstava v českobudějovickém Domě umění. Michal Škoda se zde často snaží zohlednit i jakýsi druhý pohled na autora. Vztáhnout se více k jeho způsobu přemýšlení než tvorbě samotné. Došlo k tomu i u vašeho projektu? Jak spolupráce probíhala? Michal mě oslovil a chtěl připravit výstavu z fotografií, které ještě nebyly nikde vystavené a nejsou moc známé. Samotné téma je více abstraktní než fotky prezentované na předchozích výstavách. Když jsem dříve fotil pro americké časopisy, tak si vybírali hlavně konkrétní fotografie. Při focení ale vznikaly i více neurčité momenty

a ty jsem nyní vybral pro výstavu. Když jsem se hodně věnoval portrétům, byl jsem často už tak přesycený tvářemi, že jsem chtěl dělat fotky lidí bez nich samotných. Ale časopisy to nepochopily. Tak jsem je fotil sám pro sebe. To je zajímavé. Vystavené fotografie jsou tedy tím sekundárním, co vznikalo při oficiálních zakázkách, a nikoliv tvá volná tvorba? Je to takový „odpad“ toho, co jsem dříve fotil na zakázku, ale co mě ve fotce vždy fascinovalo. Když jsem dělal fotografické workshopy s názvem Portréty na hraně světla, snažil jsem se nutit studenty, aby zachytili něco o člověku samotném než jen jeho tvář. Pro mě bylo zajímavé dívat se, jak nad tím zadáním přemýšlejí. Takový způsob práce je, myslím, mnohem více kreativní, protože člověka tlačí z komfortní

zóny na okraj. Samozřejmě to byla pro ně velká „challange“ a ne všichni pochopili, co po nich chci. Mnozí to ale dokázali využít pro sebe a jejich fotky tak měly určité napětí. Pro mě je ve fotce důležité hledat tu alternativu, která tě zasáhne a vybízí k přemýšlení. Podobný přístup v dnešní žurnalistice ale moc neletí. Prezentovat to mohu na nějaké výstavě nebo ve vlastní knize. Přesto ale cítím určitou rezonanci téhle své práce, jelikož jsem ve světě inspiroval řadu lidí k odlišnému přístupu k fotografii.

ANTONÍN KRATOCHVÍL OKAMŽIKY Galerie současného umění a architektury – Dům umění města České Budějovice 5. 5.–12. 6. 2016

Antonín Kratochvíl Český fotograf narozený roku 1947 se věnuje černobílé fotografii. Z politických důvodů nemohl v 50. letech studovat. V roce 1967 emigroval z Československa ještě před narozením svého nejstaršího syna. Studoval fotografii na Akademii Gerrita Rietveltda v Nizozemí, odkud v roce 1972 odešel do USA, kde získal občanství. Vytvářel fotografie pro prestižní časopisy a noviny jako Rolling Stone, Vogue, Newsweek nebo Los Angeles Times Magazine. Do širšího povědomí vešla jeho portrétní tvorba slavných osobností a reportážní fotografie válečných konfliktů. Dokumentoval genocidu ve Rwandě a Zairu, válečné konflikty v Bosně, Iráku nebo

Afghánistánu. V polovině 70. let se vrátil do tehdejšího východního bloku a dvacet let dokumentoval život v nesvobodě a následnou transformaci poměrů v 90. letech. Cyklus souhrnně vydal v knize Broken Dream: Twenty Years of War in Eastern Europe. Vytvořil řadu kontroverzních cyklů jako Moscow Nights, kde zachytil ruskou zlatou mládež. V Čechách je známý i svými výstavami Incognito (Národní galerie: Veletržní palác, 1998) či Domovina (Galerie Leica, 2012). Za své fotografie získal několikrát cenu World Press Photo. V roce 1999 ho časopis American Photo zařadil mezi sto nejvýznamnějších osobností světové fotografie.


Galerijní noc České Budějovice 3. 6. 2016

galerijninoc-cb.cz Tento projekt je spolufinancován Statutárním městem České Budějovice.


BUDWEISER URBAN PROJECTS

MAJÁLES VS. BU2R T

Gabriela Bošková

10 – 11

květen / červen 2016

archiv IMPRA

M

ěstské projekty BU2R už nějaký ten rok spolupracují s týmem Budějovického majálesu a pomáhají tak, aby majáles v jižní metropoli byl jedním z těch unikátních. Ostatně nebude to jinak ani tento rok. Stejně jako v roce minulém bude součástí majálesu stan BU2R, v němž bude probíhat program zaštítěný především projekty a lidmi, kteří s BU2R městskými projekty nějakou dobu spolupracují. Nechali jsme vás nahlédnout do kuchyně chystaného majálesu přímo od realizačního týmu. A abychom vám vytvořili kompletní obrázek, přinášíme i pár informací o tom, co se bude dít v BU2R stanu i mimo něj. Jedním z největších taháků červeného stanu bude jednoznačně IMPRA. Divadelní

improvizační trio, které poslední dobou sbírá ceny, kudy chodí, a jejich jméno je stále častěji slyšet. Není se čemu divit. Divadlo, v němž nejen že divák neví, ale ani herci neví, neuvidíte každý den a ne každý se do této disciplíny může pustit. Jak jsme již prozradili, IMPRA je trojice. Trojice mladých mužů, kteří každý pochází z jiného koutu České republiky (a nejen odsud) a společně se setkali v Praze při studiu konzervatoře Jaroslava Ježka. Hudba, tanec a divadlo jsou tedy jejich životem, ale tito tři se rozhodli posunout hranice ještě o kousek dál. Jmenovitě dva herci Hanny Firla a Ondřej Král, doplněni o multiinstrumentalistu Igora Ochepovskeho, vytvářejí dohromady na podiu zcela netušený a skrytý svět, o jehož existenci nevědí ani oni sami, dokud do něj nevstoupí. A jak to může vůbec fungovat? Na to jsme se jich pokusili zeptat, aspoň stručně.


Jak to mezi vámi funguje? Jeden vyjde na jeviště, začne nějakou větou a zbytek se tzv. naladí na vlnu? Naše představení vznikají až přímo na jevišti, nemáme tedy dopředu určen ani výchozí bod. Představení tedy začínají, vyvíjejí se a končí naprosto odlišně.

važujeme za výzvu a i v takovém případě by tvůrčí činnost probíhala jinak.

Používáte někdy repliky nebo kusy nějakých reálných divadelních her? Jako reference nebo jiným způsobem (karikatura atp.)? Takové repliky a kusy mohou zaznít se stejnou pravděpodobností jako jakákoliv jiná věta. Jakým způsobem ve vašem divadle vlastně funguje postava? Snažíte se vytvořit komplexní postavu, nebo hrajete sami za sebe v jakoby „reálných“ situacích? Staneme-li se v představení postavami, jsme jimi. Jakou roli hraje hudba? Doplňuje vás a situace/příběhy, které vytváříte na pódiu, nebo vy reagujete situacemi na hudbu? Igorovo cítění hudebního doprovodu je výjimečné. Dokáže se okamžitě přizpůsobit čemukoliv, co se na jevišti děje. Nutno podotknout, že také zcela improvizuje a přináší tak představení další barvy. Jak můžete fungovat aspoň bez rámcového naplánování? Tam musí hrát ohromně velkou roli to, jestli se znáte a jak moc dobře. Nebo byste byli schopni stejným způsobem improvizovat i s ostatními herci? Fungujeme. Lidé tomu často nemohou uvěřit, ale např. kluci, kteří nás doprovázeli během naší poslední tour (řidič, fotograf, kameraman) vědí, že si předem opravdu nic nedomlouváme. Nejen že se známe. Na jevišti musíme umět společně dýchat, žít. Dost často to přirovnáváme k ideálu partnerského vztahu, ovšem bez výhod. Improvizovat s dalšími herci po-

Rusové prý věří, že když máte ve jméně „ra“, vede to k jednoznačnému úspěchu. Je vcelku zjevné, že IMPRA jedno taková „ra“ ve svém názvu má. K tomu ještě další základní kameny jejich fungování-improvizace, Praha a art. Za poslední rok dokázali, že úspěchu dosáhnout umí. Přijďte se přesvědčit i o tom, zda se ruská pověrčivost zakládá na větších pravdách než tak česká. Avšak IMPROU program městských projektů BU2R v rámci Budějovického majálesu nekončí. Ve středu 25. května bude probíhat ještě doprovodný program pod záštitou BU2R v Palac Creative Space na Palackého náměstí. Celé odpoledne zde bude probíhat sítotiskový workshop s Print Clubem, kde budete mít jedinečnou možnost poprvé si natisknout svoje vlastní majálesové tričko. Originální kousek do majálesové tričko-sbírky pro každého horlivého podporovatele. A večer se můžete těšit na venkovní koncert kapely Děti mezi reprákama

doprovázený grilováním, když konečně květen začne majálesu přát. Ve čtvrtek 26. května přivezou městské projekty do Českých Budějovic dva české mistry ve freestyle yoyu Roberta Kučeru a Zdeňka Hýbla. Každý zvlášť jsou mistři republiky, ale společně to dotáhli až k titulům mistrů Evropy. Můžete se od nich těšit na workshop pro úplné nováčky i pro pokročilé yoyery, synchronní show a zastřeší i soutěž, ve které se bude moci blýsknout místní yoyerská základna. Večer pak proběhne ve stanu vyhlášení skateboardových závodů, které budou celý den probíhat ve skateparku ve Čtyřech Dvorech. Tento sportovní čtvrtek rozhodně nebude k zahození a zatracení ani pro ty, které sport ani zdaleka neuchvacuje tak jako další složky Budějovického majálesu. V pátek 27. května se budete moct vyfotit sami nebo se svou skupinou od kluků z PolaroidLove. S návratem analogové fotky se roztrhl pytel i s polaroidy. A kdo pozorně četl minulá čísla, ví, že městské projekty BU2R se v polaroidech a jejich majitelích už slušně orientují. A abyste i vy věděli něco před tím, než se vrhnete do červeného stanu nechat se vyfotit, takhle by asi charakterizovali oni nadšenci svůj koníček. Nebo spíše posedlost? „Polaroid není jen fotoaparát, je to spíše životní styl. Je to instantní svět. Instantní život. A my ho chceme žít naplno! Snažíme se šířit tuhle úžasnou technologii dál, vzájemně se obohacovat o povedené úlovky a předávat si rady a tipy. K tomu nám pomáhá i náš obchod a galerie Polagraph, kde pořádáme výstavy, workshopy a besedy o instantní fotografii.“ Majáles je za dveřmi, což znamená, že máte nejvyšší čas začít si zapisovat důležité akce do diářů a vytvářet si pro ně prostor ve svém nabitém programu. A my jsme vám právě představili několik položek, které by na vašem seznamu rozhodně chybět neměly!


MIMO KATEGORIE Martin Dvořák

12 – 13

květen / červen 2016

LITERATURE

N

ovák: „Tohle se fakt stalo?“ Bok: „Samozřejmě, já ti říkám jenom věci, který se staly!“

Knihy rozhovorů jsou žánrem, jenž mnohdy skýtá dlouhé hodiny fascinujícího čtení. Ona fascinace je ovšem zcela a výlučně podmíněna osobami, které ve vztahu tázající se a dotazovaný figurují. Tím dotazovaným v knize příhodně nazvané Život mimo kategorie je John Bok, enfant terrible nejen porevolučního dění za oponou v nově se ustavujícím demokratickém Československu. John Bok je postava hluboce svérázná, o níž koluje řada legend, z nichž některé se zdají být vymyšlené nebo třeba jen neuvěřitelné. Jako chartista bývá někdy spojován především s undergroundovým hnutím bývalého Československa, ale to je spíše nedorozumění. Právě název knihy Život mimo kategorie (jakékoliv včetně undergoundu) totiž naprosto odpovídá všemu, co John Bok na sebe v rozhovorech Janu Novákovi sdělil. Život mimo předem dané kategorie zažíval John Bok od dětství, ne-li dokonce dříve, než se vůbec narodil, neboť jméno John není žádným přízviskem ani pseudonymem, nýbrž pravým křestním jménem. John totiž pocházel z česko-anglické rodiny a po celý jeho život za totalitního zřízení byl už svým jménem „odkategorizován“. Kniha pečlivě zachycuje zcela autonomní způsob vyjadřování, kterým John Bok po roce 1989 proslul už i veřejně. Dokládá totiž jeho životní postoj nekompromisního a autentického projevování svých názorů a stanovisek. Kniha se čte v podstatě velice jednoduše, sám Bok vypráví o svém životě lapidárním způsobem, Jan Novák se ptá věcně a stručně a text rozhovorů je průběžně rozdělen na menší a ucelenější celky, jež jsou vždy výstižně pojmenovány (Chartista, Pašerák, Komunistický móresy a další).

Z BUDĚJOVIC AŽ DO ŠPANĚLSKA Bára Procházková

Bok podává nanejvýš pravdivé a ucelené vyprávění „knihy svého života“. Sám sebe vždy označoval za svým způsobem beatníka a podle toho se také jeho vyprávění a celý text rozhovoru odvíjí. Kniha často připomíná beatnické texty, s nimiž se potkává i příznačně míjí životní rozevlátostí, kouzlem konkrétních okamžiků i hlubokým filosoficko-humánním přesvědčením, kterého Bok nabyl jako autodidakt. Přesto, že Novák otázky koncipoval a nakonec je i pokládal v pokud možno co nejchronologičtějším sledu Bokova života, text přirozeně utíká k menším větvičkám onoho rozvětveného dialogu. Zároveň historky, které Bok Novákovi vypráví, se někdy neobejdou bez bližšího objasnění vedlejších skutečností a dobových reálií. Protože Novák byl emigrantem a do Čech se vrátil po Sametové revoluci, doptává se Boka na některé skutečnosti tehdejšího života a tím tak (ať už vědomě, či nevědomě) načrtává srozumitelnější prostor i pro mladšího čtenáře. Je-li něco, co z Života mimo kategorie činí opravdu fascinující četbu především, jsou to historky z Bokova života, v nichž dával projevit svou „vulgárnost“, ale i lidskou dobrotu a snahu po dobrání se k proslulé „beatnické“ svobodě. Kupodivu přes svou sprostotu i vrozenou drzost působí jako velice sympatický člověk, jemuž nelze vytýkat nekompromisnost, neboť vás nakazí svým přesvědčením, že k některým věcem se s kompromisem zkrátka přistupovat nedá.

ŽIVOT MIMO KATEGORIE Rozhovor Jana Nováka s Johnem Bokem Paseka 2015, 396 stran

H

emmingway byl posera a uměl to všechno akorát tak dobře sepsat.“ To je jeden z mnoha postřehů hlavní postavy novely Hrdina od Madridu vydané budějovickým nakladatelstvím Pikador Books. Tvorba Markéty Pilátové, autorky románu Žluté oči vedou domů, která byla nominována na cenu Magnesia Litera, se většinou točí kolem Latinské Ameriky. Tentokrát však zabrousila do Španělska mezi české interbrigadisty se španělské občanské válce (1936–1939) – konkrétně se jedná o českobudějovického interbrigadistu Františka Reka, kterému patří začáteční slova. Jeho postava je inspirována skutečnými výpověďmi českých vojáků. Kniha je rozměrově tak akorát do kapsy a čte se jedním dechem. Už jenom proto, že má méně než sedmdesát stránek. Přebal je minimalistický a tvoří jej devátá stránka knížky zbarvená do červena, kde František začíná vyprávět svou cestu do Madridu. Tam si má převzít ocenění za své zásluhy ve válce. Příběh je vyprávěn z pohledu Carmen – mladé studentky ze Španělska, která si české interbrigadisty vybrala jako téma své diplomové práce. Náhodné, téměř magické setkání se starou cikánkou ji zavede až k případu Františka Reka, který je druhým vypravěčem příběhu. Jejich vyprávění se střídají a díky tomu můžeme na příběh nahlížet ze dvou různých úhlů pohledu. Oba se během svých rozhovorů nějakým způsobem obohacují a dá se říct, že jim toto setkání změní život a nutí je posunout se v životě dál, nebo ho dokonce zcela změnit… Stylisticky působí část vyprávěná Carmen jako přímý překlad ze španělštiny. V přímé řeči se španělština občas objevuje a stálé ujišťování


Anketa

Které doporučení hodné knihy jste v nedávné době přečetli?

Františka o tom, jestli mu Carmen rozumí, tento pocit ještě umocňuje. Mezi postavami ale není cítit ani náznak neporozumění. František neboli „Francisco“ vypráví poprvé v životě, co za války zažil. Kouří od Carmen natenko ubalené cigarety a vypráví své zážitky z bitevního pole, milostné vzplanutí k princezně Delii během skrývání se v jeskyni obývané cikány či setkání s Hemmingwayem. Vzpomínky se prolínají s výjevy z jeho dřívějšího života, které však nejsou předmětem společného rozhovoru, ale spíše soukromým Františkovým přemítáním. I když se Carmen ptá na ty samé otázky jako ostatních interbrigadistů, působí na ni příběh Francisca jiným dojmem. Probouzí v ní další a další otázky. Najednou se jí otevírá nový pohled na věc a možná i na její dosavadní život. Atmosféra Španělska je v knížce znát a to mě na ní zaujalo asi nejvíce. Totiž způsob, jakým dokáže autorka ve čtenáři vyvolat pocit, že se najednou octl někde úplně jinde. V zatuchlém Františkově bytě či v jeskyni, kde tančí cikánky své tance. Tato atmosféra je navíc propojena s takovým městem, jako jsou Budějovice. No paráda! Příběhy obou hlavních postav jsou rovněž velmi poutavé, nečekanými náhodami to v útlé knížce jen hýří. Jediné, co by se dalo vytknout, je, že ve výtisku bylo přeházeno pár stran a občas jsem se díky tomu ztrácela. Pokud ale umíte počítat, nemělo by to při čtení vadit.

HRDINA OD MADRIDU Markéta Pilátová Pikador Books 2015, 69 stran

Ondřej Selner student literární vědy a bubeník Doporučuji knihu Kaddiš za nenarozené dítě (1990, česky 1998) od teprve nedávno zesnulého maďarského spisovatele Imre Kertésze. Je strhující a děsivou zpovědí člověka, který si v dětství prošel Osvětimí a pro něhož židovství přestalo být náboženstvím. Stalo se naopak jakýmsi neodlučitelným cejchem, stigmatem, kvůli němuž vypravěč rezignuje na plnohodnotný partnerský vztah se závěrečným vyústěním v odmítnutí zplození dítěte (odtud kaddiš za nenarozené dítě). Přivedení dítěte totiž pro něj znamená stát se otcem, vykonavatelem osudu nového života, stát se bohem – tak jako byli bohy nacističtí dozorci v koncentračních táborech. Komplikované a nelehké čtení, plné emocí a dnes mimořádně aktuálního problému – je zodpovědné do dnešního světa přivést nový život? A pokud ne, není to rezignace na život jako takový?

Štěpán Klučka student a kytarista Krátká novela Srdce temnoty mě uchvátila zejména svojí tajuplnou atmosférou. Námořník Marlow se na přelomu 19. a 20. století vydává najít pověstně geniálního kapitána Kurze hluboko do nehostinné džungle po řece Kongo. Kapitána najde jako zoufalého šílence, který vládne místnímu domorodému kmenu. Přivézt se mu ho zpátky nepodaří, protože po cestě zpátky Kurz zemře. To je všechno! Zhruba. Atmosféra je však strhující. Temnota, lidské utrpení, šílenství a přemýšlení nad smyslem života, to vše eskaluje, čím více se hlavní hrdina dostává hlouběji do srdce temnoty, tedy do africké džungle, kde nalézá zlomeného génia. Jen těžko by mě napadlo, že na motiv takto pocitové knihy půjde natočit důstojná filmová adaptace zasazená do kontextu Vietnamské války Apocalypse now. Doporučuji.

Pavel Sirotek učitel češtiny a angličtiny Ačkoliv jsem knihu ještě nedočetl, v poslední době mě zaujaly Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem. Autor zachycuje život jedné z nejvýznamnějších osobností naší historie na základě společných rozhovorů. Z nich lze pozorovat, jakým životem T. G. M. prošel a co vlastně vedlo k takovým činům, jako bylo založení Československé republiky. Zajímavým (a zároveň smutným) se mi zdá být fakt, že problémy, které společnost pálily na přelomu 19. a 20. století, jsou i v současné době stále aktuální a nedořešené. Zároveň je nutno podotknout, že Hovory ještě zvýšily mé (už tak vysoké) mínění o Masarykovi.


4KY HOSTINEC NA ŠUMAVĚ Lipenská 1911/16

Ricardo Picante, Cyril Nováček

14 – 15

květen / červen 2016

URBAN LIFE

J

eden by si mohl myslet, že život ve městě je snad vrcholem lidského způsobu bytí vůbec. Ano, město nabízí dostupnost prakticky všech důležitých institucí, obchodní domy, kavárny, sáčky na psí exkrementy, Majáles nebo Facebook. Ale i přes tyto démanty městského lifestylu začne člověk po určité době tíhnout k přírodě. K té mají Českobudějovičtí obzvláště blízko a kromě bagrování městských relaxačních zón si rádi vyrazí i na blízkou Šumavu. Avšak pro toho, kdo nepracuje v sektoru finančního poradenství, a tudíž nemá k dispozici služební Nivu 4x4, může být výlet kupříkladu na Boubín značně problematický. I pro tyto situace je v Lipenské ulici vystavěn útulný Hostinec Na Šumavě, který dokáže od pondělí do soboty zastoupit nejeden šumavský vodopád či severskou lesotundru. A právě zde pokračuje naše pravidelné mapování unikátního folklóru hospodských „čtyřek“. Pro někoho by křižovatka ulic Lipenská a Riegrova mohla znamenat adresu v poměrně temperamentní části města, nicméně Hostinec Na Šumavě už zvenčí vyzařuje klid a pohodu. Možná tento pocit umocňuje i uzavření pivního a čardášového baru Bugsy, který přes ulici se Šumavou sousedil. Možná je to nesmysl. Je sobotní odpoledne a pro finální vstup do hostince je nutné ve dveřích

panu vrchnímu správně odpovědět na zásadní otázku: „desítku, nebo dvanáctku?“ Po absolvování tohoto přijímacího pohovoru jsme dodatečně mile uvítáni a před námi se rozprostírá středně velká světnice. Jejím nejdůležitějším místem je bezesporu výčep, jehož obsluha dokáže díky své ideální strategické poloze a zkušenostem dokonale reflektovat všechny tužby a přání hostů. Sedí se jak u stolů umístěných volně v prostoru, tak v kójích, které jsou vymezeny dřevěnými sloupy, na nichž se pne umělý břečťan „pro změnu“ s barevným nádechem podzimu. Díky fotografiím, které tuto malebnou krajinu jaterních skvrn lemují, se i bez odvaru z amazonské lijány dostáváme do historických chvil města nebo hokejek kolem Bělohlava a spol. Nad vedlejším stolem je pevně připevněná fortelná šibenice s oprátkou. Jelikož nemáme odvahu Radka Johna, tak se na detaily neptáme a necháváme toto tajemství neodhalené pro budoucí badatele. Mezitím nám za doprovodu hlasatelů ČT4 Sport a diskuse na téma, koho že to aktuálně prcá pan Láďa, přistávají na stůl dva skvěle vychlazené Budvary. Ano, Budvary! (Konečně oplatíme BU2R ty desetitisícové prémie, které pobíráme za to, že nezmiňujeme ostatní značky piv jako třeba Samson, Kozel, Staropramen, Dudák, Plzeň, Heineken, Krušovice, Platan apod.) Nutno podotknout, že šumavský Budvar chutná skvěle jak v 11

hodin dopoledne, tak i v 8 večer. Nohy pana vrchního kmitají v rytmu správné, bodré hospodské nálady a ruce podávají orosená piva zavčasu a s grácií povyšující obyčejné pinglování na valčík v hrabalovském hávu. Čekání se vskutku bát nemusíte, protože jakmile pan/í vrchní svým orlím zrakem zbystří hladinu klesající k půlce sklenice, nese tekutý chléb nově a čerstvě natočený na místo možného checkpointu žízně. Štamgaststvo je adekvátní místu, tudíž nanejvýš autentické a originální. Sedíme u stolu s rezervací, pan vrchní nás upozorňuje, že hosté za chvíli dorazí a ať se poohlédnem po volném místě a ponouká nás ke stolu, u kterého sedí postarší chlapík s undergroundovým vzezřením, jehož nehty díky své délce pamatují snad ještě časy, kdy měl Hitler obě koule. Neradi bychom narušovali auru a tak se nesměle ptáme, zda můžeme přisednout. Pokynutí hlavy je známkou, že popelníkem nedostaneme. Ani jedna ze stran rozhovor nezapřede a tak se pán může v hloubavém klidu věnovat kouření jedné cigarety za druhou a my občasným pohledům směrem k obrazovce, na níž probíhají rekapitulace fotbalových zápasů z Evropského poháru. Atmosféra jak od Lady. Pokud vás přepadne hlad, vybrat si můžete z klasiky v podobě sekačky, utopence, klobásy, hermelínu nebo třeba smažáku s kroketama! Krokety, symbol devadesátek, který neprávem upadl v zapomnění. Pokud na Šumavu zabrousíte v poledních hodinách s kručícím břichem, můžete si vybrat většinou ze čtyř hotovek. Někomu by možná mohlo přijít riskantní okusit šumavskou krmi, nicméně obavy nejsou na místě. Hospodská klasika, dobře udělaná a za peníz velmi mrzký. Dalším příjemným překvapením je možnost poručit si počet knedlíků. A pokud zvolíte třeba sekanou svíčkovou za 55 Kč, lovíte drobáky a zjišťujete absenci 7 korun, pan vrchní mávne rukou a pronese něco ve smyslu „to nechte“. Na Šumavě se snadno stává, že i když jdete na jedno, odcházíte po pěti a to ještě s důrazným NE (šesté už opravdu nechceme), které z nás dělá to, čím jsme. Čekáme reakci typu „no jo, vy mladý hovno vydržíte, to za komunistů nebylo, zasraný uprchlíci“, avšak ani náznak posměšku či opovržení, naopak velmi vřelé a nežoviální poděkování za diškréci, s přáním hezkého zbytku vrávoravého večera a brzkého shledání. Suma sumárum, Šumava je místem s příjemnou atmosférou, pohotovou a usměvavou obsluhou, výtečným pivem, chutným jídlem a svérázným osazenstvem, kam rozhodně stojí za to vážit kroky.


BEZ––––– LEPKOVÝ PRŮVODCE T

Petra Lexová Nika Brunová

Zatímco před pár lety se daly bezlepkové produkty sehnat jen ve specializovaných zdravých výživách, v současné době se nabídka rozšířila i na pulty běžných obchodů. Souvisí to se stále narůstajícím počtem lidí s alergií na lepek nebo jeho vrozenou nesnášenlivostí (celiakií). Pokud se řadíte mezi ně nebo jen chcete odlehčit vlastnímu tělu při trávení, mám pro vás pár tipů, kam v Českých Budějovicích zajít na dobré jídlo. Pokud se rozhodnete pustit do bezlepkového pečení sami, vhodné potraviny najdete v prodejnách se zdravou výživou: Obchod U Dobráka (Česká 49), Slunečnice (Chelčického 21), Bio obchod (Česká 36), Chuť venkova (Dvořákova 3), U Farmářky (Husova třída 41). Širokou nabídku má i drogerie DM nebo českobudějovické prodejny Terno a Globus. Vegetárna Impala (Nová 13)

Pro „bezlepkáře“ je nejtěžší sehnat rychlou svačinu, když běžíte na schůzku ve městě a máte jen pár minut na jídlo. Najít něco zdravého do ruky je nadlidský úkol, pokud tedy nechcete sáhnout po misce hranolek nebo kebabu v krabičce. Dobrou alternativou je vegetariánské bistro Impala v Nové ulici, které nabízí široký sortiment bezlepkových rychlovek. Můžete si tu dát čokoládové brownies nebo bezlepkový toust. Při výběru náplní a příloh lze variovat podle denní nabídky. Osobně doporučuji tofu pomazánku se sušenými rajčaty a falafel.

Zdravá jídelna Spirála (Krajinská 22)

Jídelna schovaná ve dvoře domu v Krajinské ulici připravuje každý den bohatou nabídku skládající se ze dvou polévek, šesti hlavních jídel (z čehož aspoň polovina je bezlepková) a několika zákusků. Připravují zde i pokrmy z kvalitního bio masa a skvělá je grilovaná zelenina. Přehledné stránky s jídelníčkem obsahují piktogramy, jež vás navedou při výběru bezlepkových jídel, která si můžete nechat přivézt v rámci ČB zdarma.

Zeleninový bar (Česká 26)

Podobně jako Spirála nabízí tato zdravá jídelna širokou nabídku polévek, hlavních jídel a zákusků. Můžete si tu dát malý salát, který si sami složíte v „zeleninovém baru“, nebo jedno z teplých jídel. Velkou devízou podniku je i dětský koutek, kde si vaše ratolesti mohou bezpečně hrát, zatímco si vychutnáváte skvělé jídlo.

Pražírna kávy Jedna radost (Panská 17)

Hned při vstupu si vás silnou vůní podmaní čerstvě pražená káva, kterou si zde můžete koupit. Místo nefunguje jako kavárna, přesto nabízí možnost se na chvíli zastavit a vychutnat si dobrý šálek kávy a jeden ze skvělých bezlepkových zákusků, které mají pravidelně v nabídce. Pokud jste ještě neochutnali povidloně nebo větrník, o mnohé jste přišli. Ale pozor, na těchto bezlepkových zákuscích se snadno vytváří závislost.

Fér Café (Česká 153)

Pokud si chcete někam zajít na bezlep-

kovou snídani, oběd, svačinu nebo si dát jen kousek dortu, tak tato kavárna přináší široký výběr. Vše je v bio kvalitě a milý personál je ochotný vymyslet pro vás i rychlou alternativu, pokud trpíte ještě na jinou potravinovou alergii (například na mléko). Osobně doporučuji pohankové palačinky s domácí zavařeninou.

Café Datel (Piaristická 8)

Stylová kavárna, kterou nesmí minout žádný hipster v Budějovicích, nabízí vedle kávových specialit a dobrých rumů také výběr domácích zákusků. Ve vitríně se pravidelně objevují i bezlepkové koláče. Jeden z mých posledních úlovků byl levandulový raw dort, na který jsem vzpomínala ještě den potom.

Široko (Široká 19)

Široko daleko nejhezčí kavárna se zahrádkou ve vnitřním dvoře, který už jen čeká na teplé počasí. Mimo dobré kávy si zde čas od času můžete dopřát i bezlepkový koláč. Větším lákadlem jsou však skvělé polévky, které od pondělí do pátku zasytí místo oběda.


16 – 17

květen / červen 2016

URBAN LIFE

257LINKA158

zdroj / internet tbc… zpověď sprejaře


Sprejeři předvedli své umění na fasádě a autě Sprejer způsobil vysokou škodu, a je mu to jedno Sprejer nastříkal na vlak černostříbrnou barvou různé nápisy Sprejer škodil v nočních hodinách Sprejer opatřil odstavené vagóny nápisy Sprejer řádil, nezastavili ho ani varovné výstřely Sprejeři pořád škodí, tentokrát na zastávce Sprejerští umělci si zřejmě zpříjemňovali víkend Sprejeři posprejovali celý bok odstaveného vagónu Sprejer posprejoval školku nečitelnými nápisy Sprejer pomaloval památky, hledají ho další spřejeři Sprejera zatím nedopadli, je to king Sprejer si jako plochu pro své výtvory vybral vlak Sprejer se podepsal na zdech domů Sprejer vyhrožoval svědkovi, jenž ho přistihl Sprejer zadržel podzřelého sprejera Sprejer značkoval na streetu i na nádraží Sprejer posprejoval fasády osmi domů Sprejeři zase hyzdí krajské město Sprejeři zase krášlí domy, lidé se zlobí Sprejer poškodil fasády historických domů Sprejer, policista ve výslužbě sprejoval, byl zadržen Sprejerka Sany vyzradila svou identitu, je to šok a komerce Sprejerské umění se objevilo i na plovárně Sprejerské malůvky se opět objevily Sprejerský kreativec zase škodil Sprejer poničil vlaky, vybavil se sprejem Sprejeři se vyřádili na pendolínu Sprejer popřál Happy New Year Sprejer poškodil několik zastávek hromadné dopravy Sprejerský umělec poškodil garáže Sprejeři mají rádi stříbrnou, je dobrá Sprejerka se opila, načmárala své jméno na radnici a kašnu Sprejer se zvěčnil barevnou houbou Sprejeři opět v akci, poničili fasádu i vagon Sprejeři postříkali zeď, policistu požádali, aby je vyfotil Sprejerské umění se objevilo na vlaku Sprejer nechal svůj podpis na hrobce i kostele Sprejer opět v akci, počmáral Hašišbednu Sprejeři útočí i na policejní budovy Sprejer řádil v temných ulicích, myslel, že je Batman Sprejeři se opět zvěčnili, ničili v parku Sprejer se vyřádil na rodinném domku Sprejer počmáral dveře, okna i policistu Sprejer „Super“ je póza a toy, Vladimir ho okradl o barvy Sprejer poškodil zastávku, byl zhulený Sprejeři způsobili svým uměním značné škody Sprejeři poničili fasádu OD Prior, na IGY si netroufli Sprejerské obrazce nově hyzdí fasády Sprejeři se nekrotí, jdou po památkách Sprejer způsobil škodu přes půl milionu Sprejer počmáral dvě ponorky a fazoli Sprejeři se opět předvedli, depo vzali útokem Sprejer postříkal barevně billboardy Sprejerský gang se opět činil, obrazců je plné město Sprejeři udeřili, způsobili škodu Sprejer dal průchod svému talentu, pak zmlátil svědka Sprejer zase řádil, tentokrát v podchodu Sprejeři umí jen klikyháky, neumí kytičky Sprejery se nepodařilo zadržet, policistům opět utekli Sprejer napadl muže, který jej okřikl Sprejer, 80 let, nakreslil na sousedovu dílnu kosočtverec Sprejer dořádil, napráskal ho jiný sprejer Sprejerka poškodila dveře domu a smála se tomu Sprejery přistihl strojvedoucí, byl napaden Sprejer postříkal několik domů i zaparkovaných aut Sprejeři posprejovali zeď domova důchodců Sprejeři teprve začínali, posprejovali psa Sprejer počmáral několik objektů a šel na Žabotlam Sprejer poškodil fasádu domu, dopustil se vandalství Sprejera probudil přímo u jeho výtvoru Sprejer poškodil policejní vozidlo, přišlo mu to humorné Sprejovali, potom tyto osoby utekly neznámo kam Sprejeři bojují proti sprejerům, válka začala Sprejeři si neberou servítky, sprejují i po opilých lidech Sprejeři zastavili vlak a začali tvořit, po cestujících házeli kameny Sprejeři nejsou umělci, jsou agresivní a drzí


ART

VYZÝVÁM OBČANY, ABY MALOVALI PODLE SKUTEČNOSTI

18 – 19

květen / červen 2016

Jiří Ptáček

Malíř Vilém Balej žije v dvoupodlažním domku v malé vsi u Soběslavi. V podkrovním ateliéru namaluje měsíc co měsíc jedno velké plátno. Někdy se o něm mluví jako o géniovi, nejspíš proto, že jeho hluboký ponor do problematiky malovaného obrazu doprovází i svéráznost v komunikaci s okolím. Také v našem rozhovoru chtěl zůstat úsečným, soustředěným na co nejjednodušší a nejvýstižnější odpověď. Ale došlo i na jeho okamžitou schopnost odpovídat ve verších. Tvým velkým tématem je vnitřní výstavba malovaného obrazu. Měly na to vliv čtyři roky studia architektury? Své studium architektury bych do výstavby obrazu zas tolik nemíchal. Ale architektura mě dodnes zajímá, takže podvědomý vliv na obrazy zřejmě bude mít.

Proč ses nestal architektem? Architektem jsem se nestal, protože jsem se stal malířem.

zadání, že jsem byl šťastný, když mě po třech a půl letech vysvobodil Vladimír Kokolia.

A jak jsi se stal malířem? Tedy dobrá. Na fakultě architektury ČVUT jsem byl natolik frustrovaný svou nedostatečností především v technických problémech stavebního

Vzhledem k velké péči o vztahy objektů k prostoru mě trochu překvapuje, že takové množství obrazů vytváříš podle fotografií. Jaké výchozí parametry ti fotografie nabízí?


Linda, 2015, olej na plátně, 190 x 140 cm

Jak se to projevuje na pojetí malby? Fotka mi zastaví čas. Se zastaveným časem se lépe pracuje. Ale není to lék na všechno, a proto naopak vyzývám občany k tomu, aby malovali podle skutečnosti. Občany? Proč vyzýváš občany? Občany i neobčany vyzývám k tomu, aby malovali podle skutečnosti dřív, než k této činnosti začnou využívat fotografický materiál. Snad nejen já si myslím, že malíř si musí napřed vychutnat vizuální možnosti světa, aby to pak byl schopen zachytit jako fotograf a získal tím materiál pro budoucí obraz. Žiješ na vesnici. V čem ti to prostředí vyhovuje? Na vesnici je větší ticho. A v čem ti vyhovuje ticho? Ticho se mi čím dál víc zamlouvá kvůli soustředění. Při práci si dokonce nepouštím ani hudbu nebo cokoliv podobného. Jsem připraven slyšet jenom souhru tvaru a barvy. Jak si vybíráš témata obrazů? Máš nějaký dlouhodobější plán, víš na delší dobu dopředu, co bys rád maloval? Nebo to necháváš na shodě okolností či okamžitém zaujetí nějakou fotografií nebo předměty? Právě fotka je už ten plán. Když mám víc fotek, mam víc plánů. Na výstavě v Měsíci ve dne (trvá do 20. 5.) máme pouze jeden ženský akt. V ateliéru jsem jich ale viděl ještě několik. Z jakého důvodu je pro tebe tento klasický námět aktuální? Mně nejde o to, jestli je ženský akt aktuální. Mě to baví dělat. Nejvíc mě baví malovat nahou ženu. Asi jsi nepochopil, jak myslím výraz „aktuální“. Ptám se totiž, proč se tohoto námětu držíš ty, tedy tvými slovy, čím tě „baví“. Tedy se zeptám ještě jednou. Kdybys měl opsat sloveso „bavit se“, o jaký druh bavení se jedná? Ženy mají krásná těla a jejich vůně bývá skvělá. Já je často jako bohyně vidím,

Budějovičáci 1, 2010, olej na plátně, 190 x 140 cm

když pohledem zas jejich krásu sklidím. Jsem vskutku velký hospodář, ženy mi často ukazují krásnou tvář. A proto já se nestydím, je nahé čmárat štětcem, i proto rád bych stal se světcem. Zastavil bych se u triptychu Budějičáci. Na tomto obraze jsi podle mého názoru výstižně zachytil spektrum charakterů obyčejných lidí. Máme tyto obrazy vnímat také kousavě, sarkasticky? Sarkasticky mi, prosím, na Budějičáky nekoukejte. Mluvím o tom triptychu i o těch lidech. Pro mě jsou to obrazy života. Co si představit pod tím, když řekneš „obrazy života“? Obraz života je právě ta nepopsatelná skrumáž náhod, která způsobila, že se každý dívá právě na tu nejsprávnější stranu. Skrumáž náhod je příběh každého člověka, který způsobil směr a intenzitu pohledu na oněch obrazech. Jde tam především o jejich pohledy. Tvoje kresby nevypadají jako studie k malbám. Jak vnímáš vzájemné postavení malby a kresby? Moje malba je velmi promyšlená. Kresba je naopak rychlý záznam. Co je u malby potřeba promyslet? U malby je třeba promyslet všechny detaily výroby. Jako u filmu nebo výroby automobilů. Zde nevím, co přesně popisovat, protože moje dílna je stále v pohybu směrem k novým technikám a technologiím užívání malířských nástrojů a materiálů. Tvůj bývalý učitel Vladimír Kokolia mluví o tvé práci v superlativech.

Dokonce se nechal slyšet, že nápad na sérii výstav Legendy, na které zve bývalé studenty, dostal při vzpomínce na tebe. Prosím tě, cítíš se v nějakém smyslu legendou? Jistě mě odbudeš větou, že se mám zeptat Kokolii, ale přesto mi zkus říct, v jakém směru si zrovna tebe tolik váží? Jsem velice spokojen s tím, co o mě a mé práci říká Vladimír Kokolia. A to z toho důvodu, že by to určitě nikdo jiný neřekl. Na druhé straně musím uznat, že kdybych se začal brát jako žijící legenda, musel bych být naprosto slepý. Moje legenda, o které mluví speciálně Vladimír Kokolia, vznikala v okamžiku hledání cesty životem, kdy jsem se ocitl pod jistým specifickým tlakem studenta Akademie výtvarných umění a udělal jsem kromě práce v ateliéru i tolik hovadin, že si na ně ani sám nepamatuji.

Vilém Balej Narozen 1976, vyrůstal v Českých Budějovicích. Žije ve vsi Rybova Lhota u Soběslavi. Po čtyřech letech studia architektury na VŠUT v Praze se přesunul na AVU v Praze (1999– 2005). První samostatnou výstavu měl v komorní Galerii Rubicon v Českých Budějovicích (1999). V poslední době vystavoval v pražské NAU Gallery (2013) nebo Galerii D9 v Českých Budějovicích (2015). V průběhu dubna vystavoval dokonce na dvou místech. Spolu s Jakubem Romanovem měl výstavu Out of Focus v Galerii AMV v Hradci Králové a v ČB mu výstavu Buran, trvající do 20. 5., připravila Galerie Měsíc ve dne.


STUDENT‘S LIFE

HUMANS OF BUDĚJOVICE

ANEB POJĎME ZDIVADELNIT MĚSTO! T

Šárka Kotzinová

20 – 21

květen / červen 2016

archiv Budějovický majáles

P

o téměř roční spolupráci na svět vykukuje projekt s příznačným názvem – Humans of Budějovice. Světe div se, nemá nic společného s formátem, který se po celé planetě těší stále větší oblibě, totiž s fotografováním lidí na ulici. A kdo spolu tedy spolupracuje? To se tak dalo dohromady Malé divadlo se studenty gymnázia Česká a vymysleli naší jihočeské metropoli dárek k majálesovým narozeninám. Režisér Malého divadlo Janek Lesák se rozhodl ztvárnit malé příběhy „malých“ lidí z Českých Budějovic na jednom podiu nezvyklou formou. Na jedné stage vystoupí přesně 100 obyvatel města reprezentujících určitou skupinu lidí, jak genderovou, tak věkovou. Ty budou plnit své role a hrát příběh města. Podium 12 × 12 metrů tak obsáhne na malém prostoru v krátkém čase veličiny, které město charakterizují, a vše bude zároveň probíhat interaktivním způsobem. Diváci budou svědky sociologicko-divadelního

experimentu pod taktovkou režiséra Janka Lesáka, který spolupracuje i s profesionální sociologickou společností, díky níž bude vše v „richtiku“. Cílem je zkoumat město trochu jinak. Tak trochu jiné divadlo to bude i proto, že na podiu nevystoupí profesionální herci, ale „normální“ spoluobčané. Přihlásit se totiž může úplně každý. Je to skvělá příležitost, při níž si vyzkoušíte, jaké to je stát na podiu jako herec, jaké to je být součástí jedinečného Budějovického majálesu, jaké to je komunikovat s publikem, a také zjistíte, s jakými lidmi vlastně obýváte budějovický podnebný pás. Podobné projekty probíhají ve světových metropolích, oproti Budějovicím však v mnohem větších měřítcích. Naše město je bezkonkurenčně nejmenší z nich. Přesto se však nenechá zahanbit a stovka jeho obyvatel vystoupí 23. a 24. května na jednom podiu. Představení ale nebudou stejná, ačkoliv sestava totožná bude. V těchto dvou dnech se na podiu odehrají dva odlišné příběhy. Jak nazna-


čil režisér Janek Lesák, obě představení budou interaktivní a mezi diváky a herci bude zřetelný komunikační kanál. Kdokoliv z publika se bude moci zeptat „svého města“ na libovolnou otázku, na níž mu město odpoví pohybem nebo verbálně. V publiku budou i známé osobnosti města, a tak bude diskuze velice zajímavá. Účastníci sociologicko-divadelního experimentu na sobě nebudou mít žádné kostýmy, vše proběhne přirozeně, tak aby byla zdůrazněna autenticita a vyzdvižen záměr experimentu. Dalším specifikem neobvyklého představení bude i kamera zachycující celé představení. „Herci-neherci“ se na sebe posléze budou moci podívat a zhodnotit své výkony. Režisér Janek Lesák by tímto rád pozval všechny, které projekt alespoň trochu zaujal a chtěli by se ho zúčastnit. Vítán je opravdu každý. Zkoušky proběhnou pouze dvě, jedna menší ve skupinkách po deseti členech, druhá hromadná potom přímo 23. května na podiu na Sokolském ostrově, kde performance proběhne jako součást slavnostního zahájení. Bude to neopakovatelná příležitost a zkušenost a zároveň takový malý dárek od města městu. více na www.humansofbudejovice.cz

Střípky z Majálesového zákulisí Nové projekty Budějovický Majáles pokračuje v nastolené tradici i přesto, že se každoročně mění vedení a organizační tým festivalu. Budějovický Majáles tvoří stále více projektů jako třeba Krvebraní, Pragulic nebo TEDx.

Kdo za tím stojí

Samotný festival je projekt, v němž se mnoho studentských projektů sdružuje v jeden velký, dává prostor pro vznik věcí, které by jinak vznikly mnohem obtížnější cestou, dává prostor pro všechny aktivní lidi ve městě stát se součástí

organizace a přijít se svým kreativním nápadem nebo projektem. Majáles dává šanci samotným organizátorům realizovat se ve věcech, které je zajímají. Nově vznikl tým tzv. TechArtu tvořící technologické vychytávky – letos třeba soutěže ve starých arkádových hrách na vlastnoručně vyrobených automatech.

Hudební dramaturgie

Tradičně bude zaměřeno na progresivní hudební scénu s cílem přivézt do města kvalitní, avšak v Česku ne tolik známé kapely. Cílem je objevovat nové umělce, jako se to povedlo s kapelami jako The Feud nebo Young Fathers, kteří se později stali hvězdami velkých českých festivalů. Letos Majáles spolupracuje s festivalem Days of Jerusalem, díky čemuž se podařilo přivézt izraelskou producentku Adi Ulmanski (headline letošního open-air) a zároveň hvězdu anglického festivalu Glastonbury.

Dále se můžeme těšit na našláplou brněnskou formaci Ghost of You, Johna Wolfhookera, Květy nebo pro starší publikum kapelu Už jsme doma.

Divadlo

Kromě sociologicko-divadelního experimentu Humans of Budějovice se můžeme těšit na další novinku, kterou bude nově otevřená scéna na letišti v Plané v hangáru. Doprava bude zajištěna svozovými autobusy. Na scéně přivítáme uskupení Depresivní děti touží po penězích: Kabaret de Sade nebo divadlo Playbojz se hrou SYNovial.

Pouliční scéna

Město bude jako každoročně oživeno pouliční scénou. Venkovní posilovna, venkovní kancelář, plné město buskerů, travelhacking, FuckUp Night Budějovice, celoměstský piknik a mnoho dalšího.


PECHA KUCHA NIGHT VOL. 3

ČTVRTEK 19. KVĚTNA 20.20

BÝVALÉ NÁKLADOVÉ NÁDRAŽÍ (NÁDRAŽNÍ 386, ČB) PŘEDPRODEJ: WWW.CBSYSTEM.CZ, KAVÁRNY MĚSÍC VE DNE (NOVÁ 3) A ŠIROKO (ŠIROKÁ 19)

PETRA NOTOVÁ Odjet stavět školu do Afriky – idea, o níž snil kde kdo. Kdo si ale troufne odjet stavět školu do Kamerunu s dvouletým dítětem? Jak je to s plenkami, kočárkem, sunarem a soužitím s africkými dětmi? O svých zkušenostech a jedinečných zážitcích povykládá matkadobrodružka Petra Notová.

PAVEL NASADIL (FAM Architekti) V loňském roce získal za chatu u Máchova jezera prestižní cenu Grand Prix Obce architektů. V ateliéru FAM Architekti usiluje o to, aby architektura přidávala místu další energii a zvyšovala tak jeho hodnotu. Nechce, aby architektura byla něčím abstraktním a šokujícím, ale aby kontextuálně a pozitivně ovlivňovala člověka a jeho životní prostor.

DANIEL GONZALEZ Muž mnoha profesí. Mimo jiné učitel na ČVUT, několikanásobně oceněný designér, který pracoval ve studiu Olgoj Chorchoj, jež se zabývá širokým spektrem činností od designu produktů, interiérů, architektury až po urbanismus. Kromě vizuálního umění se věnuje i tomu kulinářskému. Vaří totiž v klubu AVU.

22 – 23

květen / červen 2016

URBAN LIFE

WWW.PECHAKUCHACB.CZ

HANA KUPKOVÁ Na svém blogu se prezentuje jako neprogramová milovnice retro šatů, pravidelná návštěvnice sekáčů, sběratelka bot a kabelek. Především je to ale tanečnice s divokou krví v žilách. Nejen o svých vášních vám přijde povykládat Hana Kupková.

MANSOUR AL RAJAB Česko-syrský lékař, který byl za Asadova režimu nucen uniknout ze země a usadil se v Českých Budějovicích. Jak se mu tu žije, jak na něj reagují lidé v okolí, pacienti, a jaké je to léčit demonstranty a vědět, že ve své zemi již nejste vítáni?


JOSEF LAZAR Vedoucí laboratoře molekulární a strukturální biologie Jihočeské univerzity v Nových Hradech, kde uplatňuje své zkušenosti z Columbia University. Je vynálezcem unikátního mikroskopu, s jehož pomocí lze pozorovat buněčné pochody v živých organismech. Jak se dělá špičkový výzkum ve východní Evropě a je zde možné s vědou „podnikat“?

KITTCHEN Kittchen alias Jakub König je český blogger, autor řady komiksů, písniček a textů. Mimo jiné i frontman skupiny Obří broskev. Od roku 2011 je na sólové dráze se svým projektem Kittchen, totiž jako zpívající kuchař. Vydal takto už tři alba.

MÁŠA DUDZIAKOVÁ Doktorka kyberpunku, copywriterka činná v oblasti nových médií pohovoří o propojení těla a technologie. Proč si na tělo nechat vytetovat QR kód, k čemu to je a kam to spěje v nových technologiích? Co je vlastně kyberpunk a jak hacknout lidské tělo?

GAS & OIL BESPOKE MOTORCYCLES Matěj Sysel promluví na třetí PKN o netradičním projektu a odhodlaných českých motocyklových nadšencích. Jak zachovat kvalitní řemeslo a nepodlehnout marketingovým svodům? Nejen o vášni pro motorky a o tom, jakou základnu má tohle netradiční hobby v Českých Budějovicích.

LUCIE BÍLKOVÁ A MARCELA MACHÁČKOVÁ (Budějovický Majáles) Dvě nejen majálesové aktivistky, bez nichž by Českobudějovický Majáles nebyl ani z poloviny tak skvělý a báječný, jakým je. Kromě divadelní dramaturgie a pouliční scény akce, kterou tolik milujeme, se holky zabývají dalšími projekty jako Korzo Národní nebo Pragulic.


MINI RECKY MODERAT

MUSIC

III Uskupení Moderat, ve kterém spojil síly Sasha Ring aka Apparat a duo Modeselektor, vydává po tříleté odmlce v pořadí třetí desku s poetickým názvem „III“. Bystřejší z vás jistě odhalili tajemství, že dvě předchozí nesly název II a I. (Tolik ze sekce „hádanky Médi Pusíka“.) Jak to vypadá, když se skloubí minimalistické techno Apparata s hutnějšími beaty dua Modeselektor, jste se mohli přesvědčit na deskách předchozích. Aktuální placka mění trochu styl, vystupuje z deepových vod a vyhřívá se na slunci house-soulovými paprsky. Vrchlickej hadr. Spojení je to teplý stejně jako nová devítiválovka, což ale vůbec není na škodu, protože v každém z nás dřímá po pár Jégrech trochu Troška nebo Judie Foster. I když tenhle trojlístek bez Fifinky vyměnil zvukovou temnotu berlínskejch zákoutí za soundtrack dne Robbieho Williamse a oproti předešlým dvěma nosičům ubral dva tracky, pořád dokazuje, že skládat hitovky se dá i s okurkou v rektálních oblastech. Desku doporučuju spolu s 8 maniodepresivními homosexuály. -rp-

24 – 25

květen / červen 2016

YUNG LEAN

Warlord Švédský rapper Yung Lean a jeho crew Sad Boys s deskou Warlord definitivně opouští internety a přeskupuje svoje síly na centrálních bojištích v Evropě i Státech. Na desce uchopuje tradiční hodnoty americkýho hiphopu a přes svůj „post“-modulátor vytváří zcela aktuální trapovou dimenzi, ve který geopolitický hranice ztrácejí význam. Ono by se při poslechu mohlo zdát, že význam ztrácí vlastně úplně všechno. Letargická flow, depersonalizace, ironie na entou a temný synťáky tenhle dojem jenom umocňujou. Na hudební projev stockholmských teens je úzce navázána i vizuální složka, která může připomínat tuzemskou tvorbu A.M. 180 Collective nebo GMG. Pokud reflektujeme i tuto stránku, tak všechno to emo bez emocí, vokodéry a nihil aranže začínají pomalu ale jistě fungovat jako šafrán v původně nijakým rizotu. Zjišťujeme, že kluk v rybářskym kloboučku vypořádávající se s rolí devatenáctileté hvězdy v online době není tak smutný, jak by se mohlo zdát, a se svojí crew progresivně kráčí v první řadě tohoto subžánru směr budoucnost. Což ostatně není zas tak marný cíl. -cn-

BABYFATHER

BBF Na první pohled úplně neznámý jméno, ale vorsicht, pod tímhle pseudonymem se skrývá londýnskej solitér Dean Blunt. Pokud i tenhle pojem je pro tebe nic neříkající jak trampolína pro Halinu, čti si raději fotoromán. Pro Deanovu tvorbu neplatí žádný pravidla, těžko se dá nějak zaškatulkovat a je mu to asi upřímně jedno. Stejně třeba jako Ben Frost si hudbu dělá hlavně pro sebe, a jestli to někoho baví, tak už je to jen přidaná hodnota a problém dotyčnýho posluchače. Na novince DB rapuje o problematice národní identity a pozůstatcích kolonialismu za doprovodu policejních sirén, vyzvánění mobilu, všemožného hlukového bordelu a nejrůznějších, místy až nepříjemně pištivých zvuků. Díky lidem, jako je právě Blunt, se mění pohled na rap, kterej nemusí být jen o textech „vojedu štětku pinďourem vod koksu a pak jí slížu majonézu z bradavek, zatímco se bude třít stehnama o mý zlatý Bentley“. Zaplaťpánbůh, že lidi jako Dean vracejí rap do roviny výpovědních hodnot a reflexí a nemají potřebu si skrze něj honit ego. -rp-

ABSENT

Amends O Pensylvánii každej malej Malkin ví, že se tam hraje hokej a jsou tu vtipný města jako třeba Libanon nebo Betlém. Turistický průvodce ani Wikipedie ale už neuvádí, že v Yorku vydala svůj debut kapela Absent. Tihle klucí o sobě tvrděj, že když je jim smutno, tak skládají a hrají písničky. Výsledkem jejich truchlení je velmi slušná emo/ screamo post-hardcorová nahrávka. Znalci žánru v jejich tvorbě uslyší například slavnější Pianos Become The Teeth. Vtipný ovšem je, že Absent ve svým instrumentálním arzenálu piano skutečně mají. To skvěle pointuje melancholický nálady, ale dokáže i udávat tempo a celé těleso hnát vpřed. Půlhodinové album tak nabízí jak ambientní zákoutí a durové harmonické krajinky, tak emotivní vzestupy i pády a punkové katarze podtržené niterným kardio-řevem. Album Amends je dobrou volbou nejen pro zhrublé posluchače britských Keane. -cn-

CULLEN OMORI

New Misery Je ti pětadvacet, tvůj celej život je hudba, nemáš ani školu, vlastně krom těch zpívánek nemáš nic. No a teď si představ, že se ti rozpadne kapela. „Šitfak“ solidnější než zteplalá Mirinda bez bublinek u postele s ranní kocovinou. Co teď? Buď budeš hledat bloudžob, což si nedokážeš představit, nebo budeš prostě hrát dál. Vítej ve světě Cullena Omoriho, bývalého člena Smith Westerns. Cullen, stejně jako SW, předkládá posluchači zjevně fádní písničky, které se ale po bližším ohmatání mění na návykové popěvování. Inspirace šedesátkovými kytarovkami a devadesátkovým indie dělá z New Misery nenáročnou, ale o to příjemněji stravitelnou poslechovku. Protože na rozdíl od Pecháčka


nemám na Beatles averzi a Tame Impala dokonce lovískuju, je New Misery jakýmsi líbezným průsečíkem. A klip k songu Cinnamon, v němž Cullen pálí plakáty Smith Westerns, je topík nehledě na jímavou symboliku časů minulých. -rp-

NAABNAAB

14. 05. Brutal Blues (NOR), Nachttante, Alphones (Velbloud) 21. 05. Poisonous Frequencies (Divadelní klub) 30. 05. Przepych (PL), 5 Seconds to Leave (Velbloud)

K2K2

07. 05. House of Madness: Marinos Casvell, Melvin Coxx 20. 05. Osa Killers, Constantine

ANKETA

TIPYTRIKYTRIPY

KONTROLL

Květiny V naší společnosti jsou lidi, který se neštítí používat výrazy jako „ahojky“ nebo „orálek“. Pak jsou tady naštěstí i ti, co hrajou fotbal a mají rádi květiny. Bratrská dvojice Kontroll patří do druhý skupiny a s příchodem sekundárního vědomí Krista na Liberecku patří mezi aktuální tuzemský radosti. Holubí tandem z divize Silver Rocket ctí, stejně jako na předchozím albu Asfalt, přímou hru bez zbytečných okolků a simulací. Rychlost a zasekávačky evokují FPB, syrovost a tvrdost chvílemi zase spirit Esgmequ. Díky zkušenostem Květiny přinášejí ale i zklidnění hry a rozvahu. Basu a bicí doplňuje osobitá bečvárská poezie a citelný nadhled. Osm úderných válů tak vystavuje vyrýsovaný břišáky obsáhlým a přesně zaostřeným pulsům a květinový počin zanechává dojem důmyslné kombinace Obajdina, Pirla a Rezka auf speed. -cn-

VelbloudVelbloud

10. 05. Wildways (RUS) 12. 05. White Slaver (RUS), Anadarko (IT) 16. 05. Plymouth Fury (FR), Deaf Preachers (FR)

SlavieSlavie

17. 05. Na Stojáka 21. 05. The Southern Blues Kings (UK)

FabrikaFabrika

13. 05. Rattle Bucket, Čardáš klaunů, The Complication 20. 05. Crossfest 28. 05. Wolf Down (DE)

KomiksKomiks

13. 05. Basstard Beatz: Holy Goof (UK), Brock, Dirty Boy, Phil 25. 05. Dj Pixie

Máj je lásky čas, koho bys nejraději fyzicky konfrontoval?

Adam Veit TOY

Jana Rošlapilová vizionářka, redaktorka Creativelife.cz, manažerka projektů

František Ďuriš kytara, zpěv Wessele, kamioňák

Jan Šinko pořadatel koncertů, Mistniborci.cz

Zkonfrontovat chci svojí bejvalou holku. Lidi, co mi něco dluží. Zkonfrontovat pár mejdanů a nenechat se zkonfrontovat.

Fyzická konfrontace je moc fajn, to se nesmí podcenit. Mohl by to být někdo charismatický, mám slabost pro vysoké a trošku nesmělé kluky s krásným úsměvem. Oceňuji zodpovědnost, chytrost, sexy mozek, víš jak. A dobré srdce, jakože si nenechá peněženku nacpanou penězi, kterou najde na chodníku. Musí mít rád zvířata. A nesimulovat při fotbale, nemám ráda takový ty hajzlíky od kosti. No vida, to všechno sedí na mého Víťu. Já ho asi čapnu a ulíbám ho máj nemáj! A taky se musím krýt, kdyby tohle četl, že jo, to se nesmí podcenit.

No přece nějakou ženu… Hezkou na duši i na těle. Ale především na tý duši. To je jasný…

Nejraději bych konfrontoval sám sebe kopancem do prdele, abych od 1. 5. začal chodit do práce a vydělávat peníze, které mi umožní více těch fyzických konfrontací!

P´s a Love.


PETR POPELKA

26 – 27

květen / červen 2016

MUSIC/MOVIES

VRTAJÍCÍ ARCHITEKT, PRAVÍTKOVÝ SCÉNOGRAF A DEVIANT S LATEXOVÝM OBOČÍM

KEČUP KYTARA A ZPĚV V THE FIALKY

Kdyby ses stal slavným díky Prostřenu a měl možnost vzkázat něco národu, co by to bylo? Nepijte čaj z Konvičky!

Kdyby ses stal slavným díky Prostřenu a měl možnost vzkázat něco národu, co by to bylo? Já jsem viděl asi půlku jednoho dílu… Tak nevím, jak to chodí. Je to ten pořad s tím plešatým kuchařem? Asi jen že: „Jak jsem říkal do kamery, že mám psychický problémy a pohlavní nemoc, tak to není pravda, to jen štáb takhle záměrně sestříhal…“

Jaká by byla tvoje zábava v Prostřenu? Hrát nejstarší hru v historii lidstva, akorát s hráškem. Hrášková cvrkaná.

Jaká by byla tvoje zábava v Prostřenu? Co s tím pořád máte? Já se na to začnu dívat, až někdo hodí na Freevideo nějakou porno parodii, jinak mě to nezajímá…

Blíží se mistrovství světa v hokeji. Máš rád fotbal, nebo raději lížeš led? Raději lížu. Ne led.

Blíží se mistrovství světa v hokeji. Máš rád fotbal, nebo raději lížeš led? Mě sport jako takovej moc nebere… loni jsem byl poprvé ve 32 letech na fotbale i na hokeji a bylo to tak nastejno… Nejvíc mě bavilo pivo, pak chorea kotle a roztleskávačky. Několikrát jsem si tam vyslechl poznámku, abych už konečně sledoval hru, nebo mě trefí míč/puk do ksichtu a ani si nevšimnu, odkud to přilítlo…

V kuloárech se hovoří o tom, že by Jarin Jágr měl zastávat post prezidenta. Jaký dezert bys připravil pro své hosty ty? Všechny hokejisty bych namlel do masokostní moučky a pak bych těm Čecháčkům z toho vyráběl párky. Pravé hokejistické párky. Z ledu přímo na talíř.

V kuloárech se hovoří o tom, že by Jarin Jágr měl zastávat post prezidenta. Jaký dezert bys připravil pro své hosty ty? Co to je za otázku? Tuhle si nechal můj kamarád Bárt ze Starých pušek Jardu vytetovat, tak proč by nemohl být prezident? Třeba bysme konečně měli prezidenta všech občanů.

Ovčáček / sex se Svěrákem Ovčáček píchá Svěráka? To vše vysvětluje.

Ovčáček / sex se Svěrákem Jako sex se Zdeňkem Svěrákem? Odpovídám: „Ano, ještě jsem ho neměl…“

Czechia / čínské nudle Českočínské nudle? Ne, děkuji. Já raději knihu.

Czechia / čínské nudle Mám rád písničku od skvělý punk kapely Adicts Chinese Takeaway, i když jsem si dlouho myslel, že je to o něčem jiném než o tom, že se jde kapela najíst do Soho…

plamenomet / vlajka Tibetu Vrátit Tibet zpět k teokracii není šťastné řešení a ani nadvláda Čínskou lidovou republikou. Až nastane parusie a vykoná se poslední soud, bude stejně vše očištěno ohněm.

plamenomet / vlajka Tibetu Vlajka jedině pirátská a plameny jedině na grilu.

Zich / utopenec Zich je utopenec. Zich je potopenec. Jíst utopence a poslouchat Zicha. Nee. SMRT!

Zich / utopenec Fakt se mě ptáte na úplný sračky, nebo už nic nechápu? Díky za rozhovor – jestli tomu tak chcete říkat.


RYTÍŘ POHÁRŮ MYSTIKA TERRENCE MALICKA Martin Dvořák

P

okud nedojde k nějakému zásahu shůry, pak sedmý film Terrence Malicka v českých kinech neuvidíme. Poslední možností by byla „záchrana“ festivalem v Karlových Varech, kam by se Knight of Cups velice hodil. Nevyjde-li ani tato varianta, bude to veliká škoda.

ně opravdově zamiluje, která však po dobrovolné interrupci z jeho života mizí. Rick pak konečně najde svou cestu odhalením sebe samého, své schopnosti milovat. Klíčová je přitom replika: „Je v nás tolik lásky, která se nikdy nedostane ven.“ Onou cestou je také to, co podle mého názoru tvoří únik z pustoty našeho západního světa, jenž Malick vnímá jako absurdní. Únik v podobě stálé možnosti nového začátku, jenž díky Malickem mysticky vnímané náboženské tradici lze vysledovat nalezením metaforické perly ukryté kdesi v nás a v zážitku s tímto odhalenímspojeným. Nikoliv „západ“ světa, ale jeho „východ“ je to, kam je třeba se obrátit, kde člověk najde spásu, neboť poselstvím Rytíře pohárů je právě možnost začínat vždy stále znovu. Nejlépe poté, co člověk bude chtít dostat ze sebe onu pustotu pryč, očistit se od ní. KNIGHT OF CUPS (USA, 2015) režie: Terrence Malick hrají: Christian Bale, Cate Blanchett, Natalie Portman a další

Zatím poslední Malickův snímek, pojmenovaný podle tarotové karty symbolizující především nepodmíněnou lásku a citovou věrnost, je jak jeho nejodvážnějším, tak i nejrozporuplnějším filmem. Bývá už zavedeným zvykem, že Malickovy filmy budí reakce negativní i pozitivní, což je dáno především symfonickou architekturou jeho režijního rukopisu i vedením herců k projevům emocí tanečně fyzickým vyjadřováním. V neposlední řadě je také Malick mistrem filmové metafory. V Rytíři pohárů ovšem svou obrazotvornost a myšlenkové univerzum narouboval na zhýralost a nesrozumitelnost současného západního světa. Hlavní postava ztvárněná Christianem Balem je hollywoodský scenárista Rick, jenž se utápí v nicotném stavu mezi pitkami a haldami žen na jedné straně a citovými nesnázemi a ztrátou smyslu života na straně druhé. Téměř vykořeněný jedinec ve scenériích Los Angeles, soustavné scény z večírků, nočních klubů, pomíjivé zábavy i setkávání, rozmařilé i marnotratné chování – toto vše je pro Malickovy filmy naprosto atypické. Proto je až zarážející, jak přesto dokáže tyto motivy nasnímat i dynamizovat svou poetikou tak, že do ní věcně zapadají. Kde ve většině případů už dvě desetiletí Malick hledal opojnost a hloubku? V čem viděl sepjetí mezi člověkem a světem, v němž žije? V současném světě a ani v jeho „vymoženostech“ zásadně nikoliv. Dokonce i jeho prvotina Zapadákov (1973) obsahovala leitmotiv odcivilizovaného života v přírodě a v jejích omamných, jednoduchých pravidlech majících ten nejčistší řád. Rytíř pohárů je natočen tak dobře, že poetizuje i přesný opak, samozřejmě se však ve víceméně předělových scénách k přírodním hodnotám stále obrací. Baleův výraz i projev je krystalicky nejryzejší v sekvencích u oceánu či na kamenitých srázech divoké Ameriky. Tyto scény kontrastují s tím, jaký žal postava Ricka cítí, když si uvědomuje svou prázdnotu a duševní opuštěnost. Tu navíc silně podtrhuje postava dívky, do níž se Rick (po mnoha jiných ženách) koneč-


Výstava 5. 5.–12. 6. 2016 GALERIE SOUČASNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY – DŮM UMĚNÍ MĚSTA ČESKÉ BUDĚJOVICE


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.