Milk & Honey #21 by Milk & Honey

NETUCTOVÝ BUDĚJOVICKÝ MAGAZÍN

ZDARMA DOSTUPNÝ NA SPRÁVNÝCH MÍSTECH

MILK & HONEY: VYCHÁZÍ V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH SEDMKRÁT ROČNĚ | # 21 (29. 11. 2017) – PROSINEC/LEDEN

ŠÉFREDAKTOR A VYDAVATEL: ZDENĚK BRDEK | DESIGN: MÍRA ADAMEC, HELENA HRUŠOVÁ, PAVEL JALOŠEVSKÝ TÝM: NATALIE CZABAN, TOM CZABAN, MARTIN DVOŘÁK, HONZA FLAŠKA, ŠÁRKA KOTZINOVÁ, PETRA LEXOVÁ, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE, JIŘÍ PTÁČEK, ONDŘEJ SELNER

FOTKY: HELENA HRUŠOVÁ, DENISA VESECKÁ, MONIKA BARTÁČKOVÁ, NIKA BRUNOVÁ | OBÁLKA: SVÄTOPLUK MIKYTA | DISTRIBUCE: MONIKA ZÁRYBNICKÁ, MARKÉTA KULÍKOVÁ, JAKUB MÁČE KONTAKT: MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM, WWW.MLIKOAMED.CZ, facebook: MILK&HONEY, adresa: NOVÁ 21, ČB 370 01 MK ČR: E 2237

VYCHÁZÍ ZA PODPORY:

CON TENT INTERVIEW:

PETR SOMMER BUDĚJCKÝ 4KY:

HOSPŮDKA POD ÚROVNÍ

REGIONÁLNÍ MUZEA KAREL SKALICKÝ:

PROKLETÍ, NEBO POŽEHNÁNÍ?

6 18 22 27

EDITO RIAL

éma tohoto čísla Milk & Honey je v širokém slova smyslu minulost. To se zdá být obzvláště vhodné když se dny zkracují a dávnověký svátek Vánoc se objevuje na našem kolektivním horizontu. V dnešní době máme prý všichni žít v přítomnosti a dělat vše, co je v našich silách, abychom se zbavili minulosti jako vyhozených odpadků. Myslím však, že minulost, mé vlastní a naše kolektivní chápání dějin, pořád zůstává jedním z nejbohatších zdrojů vhledu a spokojenosti. I tak jsme ale v M&H odhodláni prezentovat vše, co je nové, povzbuzující a vzrušující v naší budějcké vlasti. A ani tato kulatá jedenadvacítka není výjimkou. Takže mezi vaším svařeným vínem a rekapitulací uplynulého roku přijměte pozvání k ponoru do všeho, co je v zimním období živé či živoucí v umění, kultuře a společnosti. Oko bere! NCZ

COVER COLLAGE: SVÄTOPLUK MIKYTA

Hranice, 2010–2017

ozhodnutí požádat o obálku tohoto čísla Milk & Honey slovenského výtvarného umělce Svätopluka Mikytu vzešlo z jeho intenzivního zájmu o vztahy mezi kulturní historií a obrazy. Často zasahuje do starých časopiseckých či knižních reprodukcí, doplňuje je o nové výtvarné prvky a tak nám připomíná normotvornou úlohu obrazů při vytváření ideologického rámce života společnosti a později rovněž její kolektivní paměti. K jeho zaujetí slovenskou historií přitom patří i zájem o její „československou etapu“. Svätopluk Mikyta (narozen 1973) je laureátem Ceny Oskára Čepana z roku 2008, vede Ateliér kresby a grafiky na FaVU v Brně a spolu se Zuzanou Bodnárovou provozuje centrum Banská St a nica v budově nádraží v Banské Štiavnici, kde poskytují umělcům zázemí pro práci na grafikách či knižních publikacích. JPT

Když si vybavím Budějce zhruba sedm, osm let zpátky, tak si vzpomínám, jak složité bylo zajít si někam na dobrý kafe, protože kvalita kávy tu dosahovala tak možná lepší Jihlavanky. Dneska je centrum prošpikováno samými kavárnami. Jedna je lepší než druhá a vy máte před sebou dilema, do které že to vlastně dneska půjdete. Při vstupu do jakékoliv z těchto oáz klidu, které se mohou pyšnit vkusně vybaveným interiérem, vás omámí silná vůně pražené kávy, do které vám hraje příjemná hudba. A co já osobně beru za velké plus, je dnes již široký výběr bezlepkových produktů. Jo, takhle nějak si to představuju. DPO

Tak k tomu konečně došlo! Maminka mi doma na Moravě naložila plný balík jablek a poslala mi je sem do Budějovic! A ano, došlo k tomu – poslala je, já nebyl doma a pošťák se neobtěžoval hodit do schránky vyplněný lístek s tím, že si mám balík vyzvednout na pobočce! Nakolik vím, musí si tam ten balík nechat aspoň čtrnáct dní, než udělají cosi, čím se ho zbaví. Nechť jablka hnijí a dávají o tom pěkně najevo. Nechť spása vyhýbá se budějovickému depu se zásilkami. Ale mamince o tom ani slovo, to by nepřežila, sama na poště pracuje. Sice 120 kilometrů daleko, ale je tak hodná, že by jim zavolala, ať si dávají pozor. Nasrat! MAD

SOUR MILK

SWEET HONEY COLUMN prosinec/leden 2017/2018

4–5

Občas se zdá, že česká kotlina hnědne, že je stále více xenofobní a stále méně tolerantní, liberální. Slovenský sociolog a publicista Fedor Gál v nedávném rozhovoru však zmínil poměrně zajímavou situaci. Nechápe Čechy volící Babiše, smeká ale před českou společností a její tolerancí. Představa, že by se nějaký český zbohatlík na Slovensku mohl stát premiérem, je dle něj naprosto absurdní. Tolik Gál. Slovenský boháč bude vládnout Čechům, kterým to nevadí. Mnohým nevadí ani poloviční Japonec v roli bijce za české/evropské hodnoty. Nejxenofobnějším národem EU snad tedy nejsme. Nebo ano? ROT

Nějakou dobu jsem přemýšlel o tom, na čem bych si opět vylil svoje pubertální srdíčko. Nedávné volby do poslanecké sněmovny to však rozhodly za mě. Už jsem se tak nějak smířil s tím, že inteligenční kvocient u většiny voličů nedosahuje ani trojciferného čísla, ale to, že kulturu bude nejspíš řídit jistý pan „určitě s váma tak jakoby asi úplně nesouhlasim“, to už je moc i na mě. Vysoký nepoměr mezi podporou sportu a kultury je u nás už na denním pořádku, a když k tomu připočteme tohoto experta na rétoriku, tak to pak půjde úplně do hajzlu. Co k tomu dodat? Snad jen: odpočívej v pokoji, kulturo… DPO

Tak nám v Budějovicích po půl roce otevřeli plavečák. Byl to dlouhý půlrok, sotva jsem se tam po Novém roce rozplaval, už to zavřeli, a to dost nesmyslně. Prý potřebují vyměnit dlažbu nebo co. Inu, vyměnit zcela jistě nepotřebovala, ta vyměněná je příšerná. Páni řemeslníci asi pravidelně půl roku zapomínali vzít s sebou do práce vodováhu, takže dlažba není položena rovně a u bazénu tak vznikají velké kaluže vody, jimiž musíte procházet. Nepřekvapí, že chůzi skrz ně se nedá prakticky vyhnout, nepřekvapí ani pocit, jako byste stáli v louži teplých chcanek. Gratuluji. Už teď je jasné, že v létě bude plovka kvůli „opravám“ opět na dlouho zavřená. MAD

Jsem alkoholik? Nevím. Když delší dobu nemám pivo, rozhodně vzteky a nervy nelezu po čtyřech po stěně a nemyslím na poctivě načepovanou a vychlazenou Plzeň. Je tu ale jedno velké „ale“. Našel jsem si nového kamaráda, má stejné zájmy jako já, především o kvalitní a zajímavé filmy. To je potřeba probrat, ne jednou, ale často a hlavně u piva. Očekávání byla velká, neboť naprostá většina budějckých domorodců se mnou odmítá chodit na pivo někam, kde ho mají dobré a kde to vypadá hezky hospodsky. Můj nový kámoš kývl na můj nápad sednout si ke Třem sedlákům (Plzeň a dobrý jídlo, skvělé prostředí). Ovšem zatímco on vypil jedno pivo, já jich za stejnou dobu vypil pět. Jsem alkoholik? MAD

MASKOVANÍ BADATELÉ Helena Hrušová

askovaní badatelé z Institutu pozvolného a bolestivého odhalování očividných samozřejmostí se nepozorovaně pohybují mezi běžnou populací. Jsou stále mezi vámi. Někde blízko. Vyhledávají nejběžnější situace, které vlivem času a povětrnostních podmínek jednoduše přestaly dávat smysl. S pracovitostí sobě vlastní si stále zapisují vybádané poznatky do svých užmoulaných notýsků, zděděných psacích strojů a v autobuse nalezených tabletů. Každý objev je ihned spěšně odesílán do ústředního sídla badatelství k rukám jednotlivých sekcí. Ty pak tráví mnoho hodin poctivé práce vymýšlením rafinovaných důvodů, proč badatelům v terénu neproplatit cesťáky. Po letech usilovné práce řadových překladatelů s vámi konečně mohou sdílet první výsledky v pravidelné rubrice Milk & Honey. Peněz z výzkumného grantu ale mnoho nezbývá a agenti z konkurenčního Institutu pro systematické zatajování očividných skutečností jsou jim stále v patách. Bádejte s námi. CEDULE & NÁPISY Pozor schod = Každou chvíli si tu nějakej idiot rozbije držku a pak se diví.

Hlavní uzávěr plynu = Legální plakátovací plocha. Zákaz prodeje alkoholických nápojů osobám mladším 18 let = Neřešte to, ale my to tu napsaný mít musíme. Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit účtenku. (…) = Viz Zákaz prodeje alkoholických nápojů osobám mladším 18 let. Zákaz kouření = Stoupněte si o dva metry vedle a v případě potřeby tvrďte, že jste ceduli neviděli. Únikový východ = Až neuvěřitelně dlouhá síť spletitých chodeb, na jejímž konci jsou zamčené dveře. Požární evakuační plán = Cár papíru na zdi, jehož obsah vypadá jako technické schéma staré televize Tesla. V případě požáru ho, prosím, ignorujte. V opačném případě hrozí, že než vyčtete informaci, kudy to máte vlastně utíkat (poté, co se proderete přes jiráskovsky dlouhé pasáže o volání „hoří, hoří“ v určené hudební tónině, seznam třiceti telefonních čísel, které od 80. let nefungují apod.) celá budova lehne popelem. Záchranná brzda = Páčka, k jejímuž použití je třeba: 1. Sundat si botu 2. Pokusit se ji použít k rozbití ochranného skla 3. Zjistit, že to nefunguje 4. Najít jiný tvrdý a tupý předmět 5. Konečně rozbít sklo 6. Utrhnout ochrannou pojistku 7. Odmotat asi 20 cm drátku 8. Třikrát otočit po směru hodinových ručiček 9. Říct zaklínadlo 10. Zatáhnout.

Hlaste se na vrátnici = Projděte kolem boudy se starým pánem, který už je pravděpodobně několik let po smrti, a směle vkročte do budovy. V případě, že by ještě žil, stejně by se divil, co po něm chcete, a zcela jistě by vás za něco nesmyslného začal peskovat. Pozor pes = Kdykoliv ve svém životě budete procházet kolem tohoto domu, bude vás otravovat ohlušující kvantum decibelů vycházejících z tlamy krvelačného psa baskervillského, „našeho miláčka Beníčka“. Potraviny = Nabídka skýtající dva a půl včerejšího rohlíku, rybí salát v majonéze, hromadu cigaret a pančovaný alkohol. Suvenýry = Dvě tuny pohlednic, bábušky a tričko s nápisem „I love Kafka“. Veřejné toalety = Vstup jen na vlastní nebezpečí. Skládka zakázána = Deštěm a mrazem sešlá cedulka trčící z hromady pneumatik, matrací a igelitových pytlů. Otevírací doba = Časové vymezení, které nemá vůbec nic společného s faktem, zda je otevřeno, nebo ne. V případě, že byste se setkali s dalšími frázemi, kterým nerozumíte, nebo jste význam některých z nich sami vybádali, neváhejte nás kontaktovat na fb.com/badatele. Děláme svět srozumitelnějším. Bádejte s námi. BADATELÉ

INTERVIEW

VE STOPÁCH HISTORIE Monika Zárybnická

6–7

prosinec/leden 2017/2018

Pavlína Jáchimová (portrét)

rofesor Petr Sommer je mezinárodně uznávaným odborníkem na archeologii a historii raně středověké Evropy, je vynikajícím pedagogem a v neposlední řadě také popularizátorem výzkumu středověkých dějin a duchovní kultury raně křesťanského období. Rada vlády pro výzkum, vývoj a inovace jej v září 2017 navrhla na udělení nejvyššího vědeckého ocenění Národní ceny Česká hlava 2017. Tato prestižní cena se uděluje za mimořádné celoživotní výsledky v oblasti výzkumu a vývoje. Začnu otázkou, která se sama nabízí: Kdy se zrodil váš zájem o historii? Měl jste nějaký vzor? Při hledání profesionální orientace

mladému člověku pomůže, když má štěstí a potká správné lidi. A to byl můj případ. Zájem o poznání historie ve mně jako první probudil můj táta. Pak jsem poznal lidi okolo rakovnického muzea, především tehdejšího ředitele Vojtěcha Fridricha. Na střední škole, tehdy SVVŠ, mě na prvním místě ovlivnil klasický filolog profesor Čech. Další kus toho štěstí jsem měl na filosofické fakultě, kde jsem potkal významné historiky, profesory Grause a Kavku, a kde mě učili naši přední archeologové Rudolf Turek, Jiří Sláma, Zdeněk Smetánka a Miroslav Richter. Po celou svoji profesní kariéru se věnujete především středověku. Proč právě toto období? Již zmíněný Jaroslav Čech mě naučil vnímat historii jako vědu, která poznává minulost z mnoha hledisek – dnes říkáme multidisciplinárně. Proto jsem

se u něj začal učit latinu a řečtinu. Řekl mi, že mnoho středověkých pramenů je sice vydáno i přeloženo, ale každý badatel by je měl číst a překládat sám, aby nebyl vydán napospas starším překladatelům. Kromě toho mi poskytl nesmírně cennou oborovou propedeutiku, díky níž jsem začal chápat, že zvláště důležité je, aby historik sledoval výpovědi více druhů pramenů, protože to jej může uchránit před omyly vyplývajícími z příliš úzkého zaměření. Pan Fridrich mě v rakovnickém muzeu zase seznamoval s tím, co je archeologie. A tak jsem dospěl k závěru, že pro mne jsou právě archeologie a historie tou oborovou základnou, kde se protíná výpověď více pramenů, a že nejúčinnější kombinaci těchto dvou disciplín poskytuje studium středověku. Další zkušenosti mě v tomto rozhodnutí utvrzovaly a už to tak zůstalo. Tím, že jsem se specializoval na církevní archeologii, se objevila nutnost pokoušet se o alespoň informovaný pohled do dalších disciplín, třeba do oblasti dějin umění. Dohromady to představuje prostor pro nesmírně zajímavé, často až napínavé poznávání historie a související kultury. S vaším jménem se pojí realizace mnoha významných archeologických výzkumů. Které z nich považujete za nejzajímavější a vědecky nejpřínosnější? Odpovím nerudovsky, že všechny výzkumy, kterými jsem prošel, jsem dělal rád. Často jsem na nich spolupracoval s dalšími kolegy, protože práce v terénu je velmi náročná a týmová spolupráce při ní i při následujícím zpracování je žádoucí. Příkladem za všechny je výzkum na Ostrově u Davle, na němž jsem pod vedením Miroslava Richtra mohl spolupracovat s historičkou umění Anežkou Merhautovou a s kolegou Pavlem Břicháčkem. S ním jsme také participovali na náročném výzkumu zaniklého dominikánského kláštera v Berouně. Důležitý pro mě byl výzkum premonstrátské kanonie na Strahově, s jiným kruhem výtečných spolupracovníků jsem pracoval v Břevnově a v roce 1980 jsem od dr. Květy Reichertové převzal výzkum benediktinského opatství v Sázavě. Tam jsem strávil patnáct zajímavých sezon a shromáždil velké množství poznatků, jejichž definitivní zpracování plánuji na nejbližší budoucnost. Při všech těchto akcích jsem si znovu ověřil, že při archeologickém výzkumu je důležitá spolupráce nejen s kolegy v terénu, ale i s řadou dalších odborníků, jejichž práce je významná při vyhodnocení terénních výsledků; stejně tak je třeba mít jasno v tom, čeho při minulých etapách poznání dosáhli moji předchůdci.

Nalezli bychom nějakou společnou linii v myšlení středověkého člověka a nás žijících v 21. století? Člověk středověku žil samozřejmě v jiných kulisách, jeho svět byl v mnohém odlišný a v mnohém tvrdší, třeba v oblasti sociální. Častěji se setkával se smrtí – v dobách válek, nedostatku potravin, při epidemiích, ale i při řadě běžných nemocí. To bychom neradi znovu zažívali. Archeolog to vidí například při výzkumu středověkých pohřebišť, na nichž bývá uloženo mnoho mladých lidí a malých dětí. V řadě věcí nám ale byl člověk středověku velmi podobný. Měl podobné obavy a strachy, lásky a nelásky, podobně se v něm prala racionální a iracionální stránka myšlení, byl někdy hříšný a nestálý, někdy pevný a statečný. Prostě když se díváte na středověkého člověka, díváte se vlastně do zrcadla. Existuje něco, co středověký člověk „měl“ a nám to v dnešní době chybí? Asi ano, jenom co to je? Snad větší pokora při posuzování významu vlastní osobnosti. Vím, že jste pracoval na mnoha grantech a projektech, jaká témata řešíte nyní? V současnosti s týmem kolegů pracujeme na projektu, který má z nových hledisek a z perspektivy nových výzkumů objasnit roli žebra-

vých řádů v organismu středověkého města. A jak už jsem napsal, připravuji sumarizaci výsledků výzkumu v Sázavě. Působíte na univerzitách, přednášíte, setkáváte se se studenty. Jaká je generace současných studentů, budoucích vědců? Přinášejí jim moderní technologie nějaké výhody? Mladí lidé jsou stále stejní. Stejně jako my – a mnoho generací našich předchůdců – jsou nadšeni pro to, co je zaujme, a jistě se to zúročí v jejich profesionální budoucnosti. Leccos je ale samozřejmě nezaujme, a proto zůstanou na povrchu. Svým způsobem jsou obětí současného školství, které je zaměřeno na kvantitu, ne na kvalitu a ztrácí snahu o dosažení komplexního vzdělání. Akcent se klade na parciální znalosti a zvláště ve společenskovědních oborech se často vzdělání nepropojuje ani v oborovém celku, ani mezioborově. Musím ale uznat, že mnoho z těchto nářků jsem už slyšel od svých učitelů, tak snad není nejhůř. Moderní technologie mladé generaci jistě přinášejí nové nečekané možnosti – v archeologii to platí všeobecně, zejména uplatňování přírodovědeckých metod je zajímavou možností, jak rozšířit výpovědi pramenů. Také počítače umožňují stále nové průlomy do zažitých poznávacích procesů, jak při zvláplaketa ze Sázavy s orlem, symbolem sv. Jana

8–9

prosinec/leden 2017/2018

INTERVIEW

základy kláštera Ostrov u Davle

dání velkých souborů informací, tak při komunikaci a získávání dalších informací. Avšak tato mnohost možností často vede – nejen u studentů – k představě, že všechno lze vyřešit na internetu a najít v existujících databázích. V tom vidím velké nebezpečí, protože při všech technických možnostech je ve výzkumu stále nejdůležitější bystře a kriticky myslící lidský mozek. Historia magistra vitae. Jak vidíte budoucnost Evropy? Shodou okolností jsem na podobnou otázku odpovídal nedávno, takže to v podstatě zopakuji. Jako občan si myslím, že v Evropské unii je možné vytvořit prostředí, kde státy budou přátelské a vzájemně kompatibilní – a o nic víc vlastně nejde. Zatím vidíme, že v různých státech Unie panují odlišné názory na základní otázky soužití a vzájemné odpovědnosti. Nejsem utopista a nemyslím, že tyto rozdíly zmizí. Je ale třeba, aby vznikly mechanismy, které zajistí, že takové rozdíly budou mít měřítko místních zvláštností

a nebudou fungovat jako písek v ložiskách. Koncepce společné Evropy se nesporně stále vyvíjí. V krizových okamžicích se projevuje, v čem je nefunkční, byrokratická, samoúčelná atd. U nás je například zřejmé, že v pozadí společenských pohybů jsou nevyslovené nebo nedeklarované skupinové zájmy, které přímo směřují proti funkci státu a společnosti jako dobrého prostoru pro občanský život. Zbývá ale něco jiného, než věřit v lepší vývoj a samozřejmě se o něj malinkým podílem zasazovat? Evropanství je obrovský cíl, jehož dosažení se samozřejmě nemusí podařit. Pokud se to ale podaří, může vzniknout komunita měřítka světadílu, jejíž potenciál bude dostatečný pro dobrou budoucnost. A že je přitom historie učitelkou? V této souvislosti platí, že žádné poučení z historie nezískáme automaticky, skeptici dokonce říkají, že si každá generace musí natlouct vlastní ústa. Ale kdo se chce z historie poučit, má k tomu mnoho skvělých příležitostí.

Petr Sommer Český historik a archeolog se narodil 30. listopadu 1949 v Rakovníku. Odborně se zabývá církevní archeologií a středověkou duchovní kulturou. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor prehistorie + dějepis. Pracoval jako archeolog ve Východočeském muzeu v Pardubicích a později v Muzeu hlavního města Prahy. V roce 1976 začal pracovat v Archeologickém ústavu ČSAV, kde rovněž po dvě volební období zastával funkci ředitele. V současnosti působí jako ředitel Centra medievistických studií Akademie věd ČR a Univerzity Karlovy v Praze a jako vědecký pracovník Archeologického ústavu AV ČR v Praze.

CO JSTE URBANISTI, CO JSTE DĚLALI? Helena Hrušová

ejeden z nás, již jsme postiženi náturou snoba, se nejednou zasnil a řekl si: Mít tak doma věrnou kopii nějakého slavného českého obrazu, nebo alespoň rozmazanou grafiku č. 1027/100, případně Drtikolovu fotografii s evidentně falešným podpisem. A což takhle uvažovat sice snobsky, ale pořádně se rozmáchnout. Neškodilo by jistě po prázdninách trochu Francie. Nějaké uměníčko. Možná něco většího. Nyní se dá vzít půjčička, hypotéčička. No, to už se dá uvažovat i o domečku. Aby to nebyl hned originál, možná jen kopie, recyklát, malinko citace. Co třeba něco jako Unité d'habitation z architektonického pravítka Le Corbusiera? Domů se to vejde jen těžko, ale takhle někde vedle u souseda na zahradě… Pro většinu z vás je to nápad hmatatelný jak snílkův vzdech. Ne tak pro autochtony z Pražského předměstí. Každý budějcký občan totiž ví, že pravou perlou jižních Čech není Český Krumlov, ale zdejší Perla na rohu Pražské třídy a Holečkovy ulice. Tzv. koldům z přelomu 50.

a 60. let 20. století tvoří přirozenou dominantu na severním okraji Mariánského náměstí. Jeho doočíbijícnost je však dána nejen samotným umístěním budovy, ale také nápadnými betonovými nohami, na nichž si dům provokativně vykračuje směrem k centru města. Panelákovitá brutalita na sloupech doplněná v průčelí rozvernými barevnými zábradlíčky zřejmě způsobuje jitření mozků. Nedávno mě například jeden opilý primitiv, přirozeně náplava ze Suchého Vrbného, v hospodě přesvědčoval, že označení „koldům“ má stavba podle kolíků, na kterých stojí. Vůl! Tento socialistický kolektivní dům měl a stále má obrovský potenciál. Denně kolem něj proudí tisíce místních i přespolních, a dokonce i nesčetně turistů z nedalekého Gomelu. Škoda, že Asiaté, utrmácení po celodenním výletě do Českého Krumlova, nenajdou osvěžení v bočním vchodu do restaurace z Pražské třídy, kde by si mohli dát jedno pivo na stojáka a odebrat se naproti na kutě. Jistě, chtělo by to odvážné architektonické řešení – most či spíše lávku přes rušnou výpadovku. Kino, provozované v přízemí do roku 2003, ne náhodou slulo Vesmír. A skuteč-

ně Perla byla takovým vesmírem. Jen si to představte. Před příchodem domů z práce či školy čerstvě natočené pivo na stojáka. Navíc vzhledem k tomu, že byty bez kuchyně pro svobodné osoby či začínající páry sloužily jako startovací ubytování, ke stravování sloužila restaurace dole či kavárna nahoře. Z její terasy by byl dnes za dobrého počasí krásný výhled na historické centrum, a kdyby člověk vyšplhal na anténu, možná by na severozápadě spatřil Temelín s jeho okolními vesničkami a městečky. Jé, to by byly snímečky. Tak tedy, co je to mít výjimečný šperk či nějaký umělecký artefakt doma, můžete-li v něm přímo bydlet, hodovat a nemýt nádobí? Navíc to není obyčejná kopie, ikstý rozmazaný přetisk, ale svébytná socialistická citace jednoho slavného Frantíka. Jen škoda, že dnes si na terase lze dát tak leda vodu z petky a dole místo filmu koukat – alespoň trocha radosti v té bídě – na protahující se cvičenky. ALFONZ BUDVAJZR duch opuštěné kavárny na střeše Perly, jinak zdejší bývalý pingl

10 â&#x20AC;&#x201C; 11

prosinec/leden 2017/2018

OPINION

WHY MEETING FELLOW COUNTRYMEN ON VACATION IS THE WORST

Tom Czaban Šárka Kotzinová

hrough the window of my apartment in Croatia, I watched the morning sun climb into the sky. For a while, it flirted with the sea, as if to say, “I may hang with the clouds or I may stay and spend the day with you.” I wouldn’t have blamed it: The Mediterranean could have been mistaken for a picture on a postcard. Feeling relaxed, I breathed in the otherworldly silence whilst looking at the sea over the faded rooftops. That was when it happened. The otherworldly silence was crushed by a less-than-otherworldly noise from next door. “Clive!” shouted a woman in an accent I instantly recognised as northern English. “Have you got your umbrella? I just checked the forecast and it’s supposed to rain later.” I couldn’t believe my bad luck. Why was it that whenever I travelled anywhere a person from my own country turned up next door? I tried to forget the intrusion, but the woman appeared on the patio below me, where she embarked on her second conversation of the day. “It’s supposed to rain later,” she informed the apartment owner. “I’ve just told my husband to remember his umbrella.” The owner nodded, probably wondering why English people always insisted on telling her about the weather. Sure, the last time I spoke to her I’d said: “It’s a nice day,” but there was no way I was as embarrassingly English as the woman on the patio. I, at least, had some semblance of self-awareness. By this time, she was in the garden and talking on the phone to a friend. “It’s supposed to rain later,” she said

with such enthusiasm that you’d have thought she was saying it for the very first time. “I’ve just told Clive not to forget his umbrella.” I know I’m not the only one who feels irritated and ashamed when they run into people from their own country abroad. Just a few days earlier, I was with some French girls and they crossed the road to avoid some other French people who were coming the other the way. “French people are awful,” one complained. “They’re so loud and arrogant; it’s really embarrassing.” I hadn’t noticed. I was too busy wincing at a group of drunken English guys nearby, who all wore football tops and shouted at some horrified Croatian girls to come and join them. If you ask people why they avoid others of their own nationality on holiday, they’ll tell you they haven’t travelled all this way to talk to others like themselves. But that’s a lie; it runs deeper than that. When we see a compatriot away from home, we’re looking at ourselves through the prism of our own culture. We’re seeing something of ourselves in them, and we’re not exactly thrilled. We go on holiday to escape, to experience something new, and to forget ourselves; the last thing we want is a reminder of the strange creatures that we are. On the Croatian beaches, unfortunately, the legendary English awkwardness seemed magnified. So much so, I realised I possessed a unique but pointless talent: I could identify a person as English before he or she opened his or her mouth. If a person was bloated, burnt and splattered with half-rubbed in suntan lotion, they were English. If a person crawled undignified out of the sea because the pebbles hurt their feet, they were English. And, if a person asked friends to gather around to block others from seeing them getting changed (even though a towel covered their whole body), they were English.

The behaviour of the English was embarrassing, and it annoyed me that people from the other countries seemed so much more distinguished. But were they? On my final day in Croatia, I was talking with an Italian couple at the beach. Nearby were another group of Italians — their conversation was lively, quick and enthusiastic. Evidently, they weren’t discussing the temperature of the sea like the English, but instead debating religion or philosophy. However, when I asked what the other group was talking about, the Italian woman next to me rolled her eyes. “They’re annoyed with the guy with the long hair, because he just told them he’d pissed in the sea.” That is when it dawned on me. We’re only ashamed of our own country’s culture because we know it so well. We’re seeing our nationality from the inside-out, but viewing others from the outside-in. We’re quick to beat up our own country, and quick to put other countries on a pedestal. In a way, it’s much like the way we treat ourselves: We put ourselves down and forget about our good qualities, whilst wondering how other people seem so much more put together. Sorry, this got deep very quickly; it never was my intention. Back to more important matters: You’ll be devastated to hear that it did rain that day in Croatia, but delighted to learn Clive remembered his umbrella.

BUDWEISER URBAN PROJECTS

POLYHISTOR MLADÉ GENERACE

12 – 13

prosinec/leden 2017/2018

Šárka Kotzinová Lukas Wagneter Patrik Klema Jan Pelikán

tejně jako období renesance zaválo do šedých gotických časů nemálo svěžího vánku, tak i novodobý renesanční člověk 21. století vnáší na českou kulturní scénu nezanedbatelně nový pohled na novou generaci mladých lidí. Takovým případem je Hanny Firla. Rodák ze Šumperka, který má ve svém mladém věku tolik aktivit, že mu je týden krátký. Kromě toho, že je ambassador urban značek, moderátor, zpěvák a herec, je i součástí hereckého improvizačního tria IMPRA, které je jedním z projektů BU2R. IMPRA je herecká improvizace bez hranic, moderní divadelní představení, vznikající až přímo na jevišti, a to za improvizovaného doprovodu multiinstrumentalisty.

Dva herci a jeden hudebník jsou zároveň vítězové Studentské Thálie 2015 z Národního divadla v Praze s více než 200 odehranými představeními po celé ČR během tří let působení na divadelní a festivalové scéně. Lidi z BU2R tě označili za renesanční postavu současné mladé scény. Vnímáš se tak? To asi není otázka úplně na mě. To musí posoudit někdo jiný. Každopádně všestrannost nebo větší záběr mě vždy bavily a jsou to vlastnosti, které jsem vždy obdivoval a vážil si jich. A co to pro tebe znamená být v dnešní době renesančním člověkem? Výpovědní hodnota o člověku, který by mohl být označen jako polyhistor pro mě nespočívá pouze v tom, jestli je dobrej

umělec a má hodně aktivit, ale taky jakej je člověk. Jestli se chová čestně. Jestli je rovnej. Každopádně pokud to o mně někdo říká, tak mě to těší. Ze všech tvých aktivit, jaká je ti nejbližší a proč? Ta, ve které jsem svobodný, volný, dělám ji z lásky a baví mě. Cítím se fajn v divadle, na koncertech, při speakováních, při rozhovorech… Takže všechny. Pověz nám krátce něco o IMPRA. Impra je herecko-improvizační trio. Složení: dva herci (já a Ondřej Král) + multiinstrumentalista Ochepovsky. Vše, co nám vznikne, je až přímo na jevišti. Nemáme kostru, nemáme scénář, nic. Jdeme s kůží na trh. Proč něco takového vzniklo a jaký je záměr? Budu se opakovat, vzniklo to z lásky k tomu, co nás baví, z lásky k tomu, co děláme nejraději. Záměrem je, aby se chodilo do divadla. Přiblížení improvizace, kterou používáme stejně všichni, každý den v běžném životě. Také předat pocit, emoci z představení. Když z toho pak vznikne na jevišti příběh, který má i přesah, a divák si z představení něco odnese, máme splněno. Kam se všude chystáte na IMPRA tour? Podzim 2017 jsme soustředili na jedno velké představení, které se konalo 10. 11. v Drážďanech, poprvé jsme hráli mimo ČR a SR scénu. Kromě nás byla

na stage ještě překladatelka. Součástí byla také live improvizovaná vizualizace. Na jaře nás čeká velká tour po ČR, pravděpodobně budou i nějaké zastávky na Slovensku. A v jakém jazyce drážďanské představení probíhalo? Probíhalo standardně v českém. Nicméně u nás byla skvělá Jana Podlipná, která je bilingvní a předkládala do němčiny. Naše improvizace dostala další, nový rozměr. Třeba při tom, když přišla dramatická část a ona ji překládala jako grotesku. Bylo to skvělý! Jaké publikum zajímá IMPRA a jaké jsou ohlasy? Kohokoliv, kdo si chce užít divadlo moderní, alternativní, improvizované a chce si z představení i něco odnést. Ohlasy? Nikdo nám moc nechce věřit, že to bylo celé improvizované. Haha. Jakou roli podle tebe hraje alternativní kultura v našich životech? Velkou. Mám pocit, že čím dál tím větší. A to mě těší. Spolupracoval jsi i na dalších projektech BU2R, například Czech Original Fashion, urban akce pro Vnitroblock. Jaký je tvůj nejoblíbenější BU2R projekt? Určitě Plný Block, ke kterému točíme videa. Součástí těchto videí jsou i rozhovory, kde si povídám s inspirujícími lidmi. Během léta jsme točili o výstavě

Kmeny 90. Taky skvělej počin. Jaká přesně videa o Kmenech jsi točil? Dvě videa o tom, jak výstava vypadá. Snažili jsme se ji přiblížit lidem, kteří na ní ještě nebyli, nebo váhali, jestli mají jít. A tři rozhovory o subkulturách. Rap, skinhead a reggae. Všechny byly, pro mě jako pro člověka, kterej zažil devadesátky jako capart, zajímavý a obohacující. Jaká ze všech těch aktivit u tebe vyvstala jako první? Myslím tím, jak jsi se vůbec dostal ke Kmenům a vůbec veřejnému působení? Házená a zpěv. Postupně se to, i díky mononukleóze, kterou jsem prodělal, vykrystalizovalo na zpěv. Pak přišla volba dalšího studia a já chtěl na uměleckou školu, kde je širší rozptyl. Proto zvítězila „Ježkárna“. První veřejná vystoupení byly koncerty. Co tě v životě inspiruje? Pokouším se nasávat veškerý vlivy, který se kolem mě dějí. I negativní, snažím se je pak proměnit do pozitivna. Tento proces je pro mě docela inspirující. Samozřejmě jsou to i lidé. Moje máma například. A máš nějaké super plány do budoucna? Mám v hlavě pár věcí. Uvidíme, jak to domyslím, jak se to vyvine a jak to bude dobrý. Jsem puntičkář, takže je dost možný, že něco skončí v šuplíku.

EXTRÉMNĚ STRUČNÝ HISTORICKÝ SLOVNÍK NAUČNÝ Jan Flaška

14 – 15

prosinec/leden 2017/2018

COLUMN

evím, jak vy, ale když se řekne „Mezopotámie“, „neandrtálec“ nebo „doba železná“, vidím je úplně živě před sebou: hesla na Wikipedii. Nemám ponětí, která z těchhle tří věcí byla dřív, kdy a kde se to stalo nebo jestli něco z toho náhodou ještě pořád nesedí v prezidentském křesle. Protože se toto číslo Milk & Honey zabývá historií, přináším takovým, jako jsem já, malý slovníček těch nejzákladnějších historických pojmů. Doufám, že vám pomůže pochopit alespoň některé věty v ostatních článcích. HOMO HABILIS – Člověk zručný. Vymřelý zástupce biologického rodu homo. Spíš než jako dnešní člověk vypadal jako chlupatá vopice po upgradu. Po nepříliš překotném vývoji se nakonec vyvinul v průměrného voliče SPD Tomia Okamury. Původní teorie, že se okamurovci vyvinuli z neandrtálců, byla vyvrácena nedávnými archeologickými průzkumy – ty totiž dokázaly, že neandrtálci věděli, co je to soucit a empatie. HOMO SAPIENS SAPIENS – Člověk moudrý, biologické označení

pro dnešního člověka. Člověku moudrému nestačilo sama sebe pojmenovat jediným „sapiens“, neboť pochopil, že většině lidí na zeměkouli se musí všechno opakovat dvakrát. Člověk moudrý vymyslel spoustu věcí, například očkování, války, chemtrails, suchý záchod a Wikipedii. K pojmu „člověk moudrý“ pak na Wikipedii dodal hezký obrázek úplně nahých vyholených lidí v tak vysokém rozlišení, že sameček tam má vidět otisk gumy od trenek. Doporučuju. PRAVĚK – Období, které začalo asi před 3,5 miliony let výskytem Homo habilis a skončilo v každé části světa jindy – podle toho, kdy si tam lidi vymysleli písmo. Například v Mezopotámii – tedy na Blízkém východě, kde jsou lidé věčně s něčím nespokojení – už nikoho nebavilo bydlet tak dlouho v pravěku, a proto tam vymysleli písmo někdy 4000 let před Kristem. Naše česká kotlinka je naopak proslulá tím, že jsou v ní lidé spokojení ve svém zahnívání, takže jim pravěk nijak moc nevadil a písmo s velkou slávou zavedli až pár století po Kristu – tedy až poté, co všechny ostatní gramotné civilizace dávno zanikly. STAROVĚK – Přišel po pravěku

právě s rozvojem písma, které nahradilo dosud používané piktogramy a ideogramy. Lidé najednou začali chrlit formuláře, oběžníky, zákazy, zákony, příkazy a vyhlášky, které vytvořily základ prvních opravdických států. Ve starověku lidé taky postavili nejrůznější památky, které se už sice rozpadly, ale pořád se na nich vybírá vstupné. V současnosti zažíváme a) postupný zánik tradičních států; b) návrat od písma k piktogramům (zejména na Facebooku a na Mimibazaru), z čehož lze usuzovat, že se vracíme zpátky do pravěku. STŘEDOVĚK – Asi tak 1000 let mezi starověkem a novověkem. Rytíři, církev, kacíři, cholera, mor. Co víc si přát. NOVOVĚK – Doba od objevení Ameriky zhruba doteď plus mínus 200 let. Za těch pár let toho lidi stihli víc než za 3,5 milionů let pravěku. Zjistili, že Země není placka, a doletěli na Měsíc. Vymysleli knihtisk a parní stroj a internet a prdící polštářky. Provedli buržoazní, průmyslovou, socialistickou, vědeckotechnickou a sexuální revoluci. Udělali velký skok v technice komunikace, meliorace a masturbace. Za posledních 50 let

se lidstvo rozvinulo takovou rychlostí, že se mu povedlo zplundrovat planetu Zemi natolik, že po pravěku, starověku, středověku a novověku žádné další -věky nebudou potřeba. Navzdory hrozící ekologické katastrofě a zániku lidstva jsou někteří lidé tak optimističtí, že považují jadernou válku za dobrý nápad. DIKTATURA – Autoritativní forma vlády, v jejímž čele stojí buď diktátor, nebo nějaká politická skupina. Funguje za pomoci různých vojenských a polovojenských složek, které rozdělují občany na ty, kterým se diktatura líbí, a na zesnulé. KOMUNISMUS – Způsob vlády, založený na třech pilířích: 1. diktatura proletariátu, 2.

justiční vraždy a 3. laciné pivo. Zatímco inteligentním lidem při vyslovení termínu „diktatura proletariátu“ naskáče husí kůže, protože vědí, kam taková diktatura vede, v idiotech tahle dvě cizí slova neevokují vůbec nic, protože idioti se přece nebudou učit něco cizáckého. V bývalém Československu se po druhé světové válce podařilo zavést komunismus proto, že komunisté ve svobodných volbách lidem naslibovali hory doly. Po drtivém vítězství pak splnili akorát doly. Některým lidem se vláda jediné (a navíc komunistické) strany moc nezamlouvala – s těmi si to komunisté vyřídili pomocí justičních vražd, pronásledování a věznění. No a pro ty ostatní tu bylo to laciné pivo. HISTORICKÁ PAMĚŤ – Subjektivní

inzerce

Budějcká PechaKucha podeváté 7. 12. 2017 / 20:20 / E.ON Petr Novague – Zakladatel designového studia Novague Design, spoluautor retro sportovního auta R200 nebo kola Favorit, držitel řady ocenění Red Dot Design Award. Julie Gaia Poupětová – Chcete vědět, jak ve vztahu udržet vášeň? Co funguje víc na muže a co naopak na ženy? Nebojte se zeptat profesionální sex koučky. Jan Tilinger – Stavební inženýr se specializací na užití přírodních materiálů v tradičním stavitelství. Jeho nejznámější stavbou je sluneční škola Surya v himalájském Kargyaku. Karolína Ryvolová – Kreativní fotografka, která dokáže kouzlit s prostředím i s postprocesem. Její fotografie září barvami, jsou plné fantazie a netradičních světů. Hráči 3SB – Českobudějovický team Ultimate Frisbee u nás patří k těm nejlepším. 3SBorci a 3SBeauties Vám představí sport, kde proti sobě můžou hrát kluci i holky. Heřman Volf – Do roka a do dne sjel kopec, kde se mu stal téměř smrtelný úraz. Pak zorganizoval první Handy cyklomaraton na světě a založil projekt Cesta za snem. Lenka Míková – Navrhuje místa, která se dají užívat i prožívat. V architektuře ji zajímá očišťování tvarů a motivů, tak aby vynikla přirozenost a jednoduchá krása. Josef Prokeš, sestry Benedikta a Mlada – Kněz, který uvede dvě řeholní sestry z Lomce. Jedna doprovází lidi v jejich umírání, druhá pracuje s vězni jako vězeňská kaplanka. Markéta Málková – Rezi.dance v lese je rezidenční, taneční a umělecký prostor, který se nachází pod javory na jihočeské návsi, ve vesnici jménem Komařice.

paměť založená na zkušenostech jedince nebo sociální skupiny v daném historickém období. Například lidé, kteří strávili komunismus pitím laciného piva, ho považují za fajn období a v tomto duchu o něm vyprávějí i svým potomkům. Naopak lidé, kteří se během komunismu stali oběťmi justičních vražd, už ho nikdy za nic považovat nebudou. UČITELKA ŽIVOTA – Dějiny. Z latinského rčení „Historia, magistra vitae“ („Dějiny, učitelka života“). O dějinách se dá najít spousta dalších citátů, například „Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat“. A protože řada lidí věří, že opakování je matka moudrosti, opakuje se historie už tisíce let pořád dokola až do úplného zblbnutí.

TOWN prosinec/leden 2017/2018

16 – 17

MODELOVÁNÍ KOLEKTIVNÍ PAMĚTI Denisa Vesecká

ezastavitelný tok času proudí a mění se v minulost, která však vstupuje do přítomnosti skrze paměť. Díky zmnožení a rozličným úhlům pohledů na blízkou i dávnou minulost dochází k fragmentaci a manipulaci s pravdou. Prezentace střípků historie se neustále obměňuje a variuje vlivem právě vládnoucí ideologie. Není jednoduššího nástroje, jak ovlivnit společnost a vštípit jí preferované priority, než materializovat vhodnou paměť a umístit ji do veřejného prostoru, který ovlivňuje naše prožívání světa. Monumenty, zhmotňující nehmotné, spolu s otevřeným prostranstvím vytvářejí pomyslná místa paměti, jejichž cílem je zastavení času

a oddálení možného zapomnění. Díky společensky veřejnému aspektu pomníky participují na formování a následném udržení kolektivní paměti. Tento moment se však maže a znovu přepisuje pod vlivem vládců a režimů střídajících se na daném území. Snaha upevnit určitý náhled na kolektivní minulost a tradice spojující národ je tedy velmi proměnlivá. Sociální paměť má tak dvě proměnné: již zmiňované připomínání (a tedy snahu o nezapomnění) a na druhé straně úsilí o vymazání nevyhovujícího (čili pokus o zapomnění). Vztyčování pomníků je zejména podmíněno místně, společensky a časově. Nabízí se tedy otázka, zda odkazování k minulosti není latentním vyzdvihováním symbolů dané ideologické přítomnosti.

Budějcké připomínky dějin Tradice vztyčování památníků a pomníků je zakořeněna již dávno před započetím našeho letopočtu. Způsoby a témata zpracování, skrze něž docházelo ke komunikaci s veřejností, se v průběhu staletí přirozeně měnily. Hra s tvarováním kolektivní paměti byla však známa i předešlým generacím. Zářným příkladem je pobělohorská doba, kdy docházelo ze strany katolíků k ničení protestantských symbolů, jejichž místa zaujala díla glorifikující vítěznou stranu. Střídání takovýchto manipulací s cílem ovlivnit společnost a vštípit jí dané ideologické mechanismy však nejzajímavěji mapuje 20. století. V českém prostředí můžeme tyto proměny pozorovat prostřednictvím všem známých časových mezníků, a to vznikem Československa roku 1918 počínaje. Vztyčování a následné ničení probíhalo téměř ve všech městech.

inzerce

Ani České Budějovice nebyly výjimkou. Kniha Příběhy budějovických pomníků mapuje 173 objektů s tím, že do současnosti se jich dochovalo pouhých 89. Zajímavých osudů těchto nehybných idejí je v Českých Budějovicích mnoho. Za zmínku třeba stojí již neexistující socha Augusta Zátky od sochaře Bohumila Kafky, která stála necelé tři roky před radnicí do té doby, než byla stržena ně-

meckými okupanty během druhé světové války. Dochoval se však odlitek dvoutřetinové velikosti, který má v současnosti své čestné místo na nádvoří radnice. Své si prožila i pamětní deska prvního československého prezidenta T. G. Masaryka zdobící průčelí radnice, jež byla od roku 1935 do roku 1990 celkem čtyřikrát odhalována. V dnešní době, jak známo, zdobí průčelí radnice. Jeden z největších pomníků ve městě, který přežil obě světové války, zhmotňuje Adalberta Lannu a byl stržen roku 1945. Podle Daniela Kováře se tohoto činu zhostili ženisté sovětské armády, nevyhovoval prý německý název na soklu. Roku 1993 došlo ke znovuodhalení, takže pomník dominuje vstupu do městských sadů až dodnes. Téhož roku došlo k vztyčení obnoveného, výtvarně hodnotného bronzového monumentu Jana Valeriána Jirsíka od významného sochaře Josefa Václava Myslbeka. Původní socha byla totiž roku 1939 roztavena a následně použita k válečným účelům německými okupanty. Příběhy památníků a soch ve veřejném prostoru nám nastavují skutečné zrcadlo, jak cíleně oslavujeme či násilně odstraňujeme naše společné vzpomínky, přičemž pomíjivost těchto aktů je pak společným jmenovatelem obou protikladů.

BUDĚJCKÝ

4ky

Hospůdka Pod Úrovní

18 – 19

prosinec/leden 2017/2018

URBAN LIFE

Nová 2

Cyril Nováček, Ricardo Picante

lověk se s „úrovní“, chca nechca, potýká celej život. Už jako malý tvor stoupá po úrovních vzdělávacího systému, aby měl nějakou tu úroveň vzdělání a o pár let později mohl důležitě komentovat úroveň vzdělávání. I nějakej ten sociální status se očekává, že jo, takže nejeden už poněkud větší tvor skáče po nabízejících se úrovních korporátu nebo stavařského lešení a věří, že si krom propsu poplatí i složenky a potřebnou gramáž másla. Uf uf, to jsou občas nervíky, aby se člověk na těch kaskádách nezašpinil od všudypřítomných řitních otvorů. Ale co by jeden pro úroveň neudělal, že! Akorát je pak trochu vošajstlich zapnout večer telku a chytit srandu typu předávání státních vyznamenání nebo pokec se senátorem Hlavatým, nejznámějším poslancem zvoleným proti své vůli ve Vesmíru. To si taky člověk může omylem vyrejt rybičkou nápis „ú.r.o.v.e.ň“ na předloktí, aby nemuselo z toho všeho přetlaku zemřít nevinné

koťátko nebo nepraskla malá žilka v hlavě. Nechci se do toho zabrušovat, abych se z toho nemusel nějak vybrušovat, ale „úroveň“ naše bytí atakuje v podstatě neustále. A kde si od tohodlec konstantního svrbení odpočinout líp než v Hospůdce Pod Úrovní! Budějcký nomen omen osvěžovně, restauračním undergroundu á la vousy Vráti Brabence a další čtyřce, kterou si bereme na paškál. Vítejte! Tahle budějcká podzemka se nachází při trolejbusové zastávce Poliklinika Sever, na rohu Nové ulice. Před jejím vstupem musíte odolat devadesátkovému reklamnímu lákadlu na ajurvédu a sestoupit několik málo schodů pod úroveň chodníku. Kouzlo. Rázem se dostanete do lákavé reality s neurčitým bodem na časové ose a atmosférou, která vás na prahu nenechá dlouho váhat. Otevírá se před vámi menší místnost, které dominuje výčep se čtyřmi barovými židlemi s chlupatými podsedáky různých odstínů bobtaila. Ty jsou obsazeny párem štamgastů středního věku a malým yorkšírkem na klíně.

Pípu má pevně v rukou zkušená paní vrchní, která se nás žoviálně, leč s lehkým podezřením ptá, co bychom rádi. Když odpovídáme jednohlasně pivo, dlouze se na nás usměje a hlasem, jenž pár dekád večírků už pamatuje, nahazuje téma venkovní kosy, přičemž začíná plnit půllitry. Nad úrovní osvětluje chodník cedule Gambrina a Budvaru, ale pod ní se už utváří čepice Kozla jedenáctky. Příručku logiky zapomeňte v brašně a nechte se vést. Paní šéfová praktikuje čepování očividně s láskou, nikam nechvátá, vše jak má být. Než se dodělají výstavní kousci, můžeme alespoň zbystřit nad pojetím interiéru místnosti. Krom gigantické cedule nabízeného piva, která je naštěstí pro naše oči vytáhlá ze zásuvky, čpí ze zdi patrný československý westernový étos. Po levici vedle sebe visí Fešáci i poslední Tučný kovboj. Blikající jukebox nasvicuje Pavla Bobka a na hřebíku pověšený širák. Jak jsme tu dva roky zpět měli zvláštní pocit možnosti opakovaného upadnutí na kudlu, tak je dnes vše takové přirozeně domácké. Kozel – hrdina místní kuchyně – je připraven, čárka v hodnotě třiceti korun narýsována a paní nás již odvádí do salonku, kde nám rozpaluje kamna. Tímto nevinným gestem zcela zažene naše

nevalné vzpomínky na minulou návštěvu a my tak s pocitem, že život má zase smysl usedáme na dřevěné lavice. Kamínka, ač z doby, kdy Motor vyhrál ligu, hřejí více než Troškova ruka v nohavicích Matěje Stropnického. Se stoupající teplotou stoupá i rychlost pití piva. Po druhém pivu přichází vládkyně tohoto suterénu a topidélko vypíná, páč tropických 19 stupňů je i na tamní, životem protřelé štamgasty moc. Nadšeni úplně nejsme, ale při představě, že doma můžeme vytočit termostaty do červena, neprotestujeme a místo ostentativního kašlíku objednáváme další pivo. Během debaty o kauzalitě v konstruktivismu k nám přisedá starší chlapík a ptá se, zda nemáme nabíječku na mobil. Jelikož ale disponuje ajfounem, o kterém se nám nesní ani v našich nejerotičtějších představách, musíme ho zklamat. Zkušeně ale zkoušíme tuto jablečnou modlu současnosti vypnout a zapnout. Nebýt to neotřelý šedesátiletý mazák v maskáčích s kšiltovkou s orlem, řekneme mu, ať se vysere na jabko a koupí si raději Nokii. Úcta, respekt a pokora ke stáří nám toto však nedovoluje a tak ho posíláme do prdele. Po nějaké době začínáme mít pocit jakési izolovanosti. Přeci jen v místnosti sedíme inzerce

sami, to pravé ořechové se odehrává na první stejdži, tedy u baru a na baru. V rámci sociologického bádání se tedy posouváme o stupínek výš. Zrovna probíhá debata o projektu tunel na Jadran. Shodou okolností se tenhle motiv stal i předlohou hry Malého divadla, jejíž premiéra byla před nedávnou dobou. To znamená, že v době, kdy držíte v ruce tenhle bulvár, se představení už pravděpodobně nehraje. Atmosféra u baru je příjemná a tak místo číského dortu objednáváme pro celou hospodu panáky, ať vidí, že na to díky kontokorentům máme. Tato pozornost za cca 100 korun nám otvírá zcela nové obzory a zajišťuje určitá privilegia, která nebudeme vzhledem k různým nařízením popisovat. A když se malou místností rozezní z jukeboxu hlas Pavla Bobka, všem je jasné, že Pod Úroveň dorazily Vánoce dřív. Pivem zapíjíme pendreky od Hariba, jichž nám byla nasypána plná dlaň. Není vůbec důležité, že pendrek je věc hnusná jak prdel posraná hovnama, ale to, že se s vámi někdo rozdělí o to, co má rád. Doteď se vlastně divíme, proč o tom Zibura nenapsal 180řádkovej epos na Fejsbuku. S touto úvahou se s vámi loučíme a „Podúrovni“ dáváme 10 stand-up cestovatelských komedií z 10.

EDGAR ALLAN POE HAVRAN VE ZBRUSU NOVÉM PŘEKLADU

Michael Grúz

20 – 21

prosinec/leden 2017/2018

LITERATURE

Blanka Olišarová

Jednou takhle o půlnoci, když mě tísnil teskný pocit nad knihami prastarými, prachem zašlé, pod nánosy, pomalu se spánek vkrádal, když tu někdo znenadála zaklepal, tak zlehka, jemně, však jako když vroucně prosí... „Že by host?“ si tiše šeptám, „že by host, co vroucně prosí?“ Otázka však hlodá – kdo jsi?

Dodal jsem si na kuráži, dál se čekat neodvážím. „Pane, či snad vzácná paní, žádám vás o prominutí. Spánek totiž přemáhal mě a vy klepáte tak jemně. Klepáte tak zlehka, jemně, snad jako když vánek prosí. Promiňte mi, přeslechl jsem. Račte vstoupit, snažně prosím“ – venku však jen ticho noci.

Vzpomínka se vrací znova – byla půlnoc prosincová. Každý žhavý uhlík v krbu mění stíny v strašné běsy. Toužebně jsem čekal ráno, jež by zahnalo, co psáno v knihách plných žalu. Ráno. Samotu a smutek děsí. Teď však půlnoc. Bez Ní. Mě jen samota a stíny děsí. Leonor má, pověz, kde jsi?

Hloubka noci nekončící mrazí tichem na mé líci. Nepoznaný strach se vkrádá; vlastní touhy, sny mě děsí. Ticho noci nekonečné; otázka však zazní spěšně: „Leonoro?“ Tu otázku napůl ve snu zašeptám si. „Leonoro?“ Teď ne již já, ozvěna však zašeptá si. Leonor má, pověz, kde jsi?

Závěsy se zlehka vlní, smutný šelest srdce plní strachem dříve nepoznaným, jenž vkrádá se, vkrádá, děsí. Srdce buší bezútěšně, opakuji proto spěšně: „Snad je to host,“ opakuji, „co mě potmě vroucně prosí, přístřeší se domáhá. Jen pozdní host mě vroucně prosí...“ Otázka však hlodá – kdo jsi?

Vracím se zpět do pokoje duši plnou nepokoje. Brzy opět zazní šramot – škrábe, skřípe hlasitěji. „To jistě jen vítr přece škrábe na mé okenice. Podívám se tedy blíže, když tomu tak hvězdy chtějí. Otevřu ty okenice, když tomu tak hvězdy chtějí. – Vždyť jen vánek ruší snění.“

Tu však rázem po pokoji – ani chvíli nepostojí – statný havran prohání se z dávných časů zapomnění. Mým pokojem prohání se, potom náhle usadí se. Jako pán, či vzácná paní, nade dveřmi pyšně sedí. Na bledé bustě Athéné jako pán, či paní sedí. Pyšný pták, nic víc on není. Pousmání na rtech značí, že ten host, host z říše ptačí, ač důstojně vypíná se, nemá nic, čím by mě zmát. S pousmáním na své líci zvolám: „Vítej, milý strýci! Jistě nejsi špatným kmotrem, však tvé jméno znal bych rád. Pověz tedy svoje jméno, jež bych znal tak strašně rád.“ Havran pravil: „Nikdykrát.“ Zaražen, že kmotr ptačí bez okolků mluvit ráčí. Ač jeho řeč málo značí, přeci jen mě trochu zmát. Zmaten touto jeho řečí říkám si, kdo z lidí vděčí návštěvě tak prostopášné. Kdo jen může ptáka znát, kdo jen z lidí může hosta, zvíře či snad ptáka znát, jenž má jméno Nikdykrát?

Jako by pak vzduch se zachvěl vůní, kterou snad jen anděl z kadidel mi ráčil snésti, abych se pak mohl kát. „Trosko! Tvůj bůh posílá ti, po andělech posílá ti balzám na tvé skomírání, abys mohl klidně spát. Zapomeň na Leonoru, abys mohl klidně spát!“ Havran pravil: „Nikdykrát…“

Jenže havran na té bustě zakrákal tak sebejistě svoje jméno, s nímž se ke mně o půlnoci drze vkrad. Ne víc, jen to zvláštní jméno, nic víc není odhaleno. Nevědomky jsem snad šeptal: „Mnoho jsem již zažil ztrát. I ten havran opustí mne, bude jednou z mnoha ztrát.“ Havran na to: „Nikdykrát…“

„Proroku! Ty ďáble černý! Proroku!, jenž drásáš nervy, ať mi tě sem půlnoc vrhla, nebo ďábel – mám se bát? Ač je večer, večer šerý, nevěřím přec na příšery. Pověz mi, ach pověz, který den mě bude opět znát. Pověz mi, zda v ráji s Lenore budeme se opět znát.“ Havran zas jen: „Nikdykrát.“

Zaražen tou ráznou řečí, pronesl jsem trochu v křeči: „Nepochybně jen to slovo naučil ses kdesi znát. Trýzněn pánem plným trýzně, zbaveným vší lidské přízně, jehož smutné, temné srdce přestalo se dávno smát. Moje srdce bez Leonor, nebude se také smát. Nebude již nikdykrát.“

„Proroku! Ty ďáble černý! Proroku!, jenž drásáš nervy, při Bohu, jenž milosrdný, při nebi, jež nedá spát, řekni, zda snad jednou v ráji sevřu tu, již svatí znají, zda se shledám s vzácnou dívkou, dívkou, kterou měl jsem rád? Zda Leonor dlaně stisknu, Leonor, již měl jsem rád?“ Havran pravil: „Nikdykrát…“

Avšak havran stále svádí moji duši k pousmání. Přisunul jsem staré křeslo. Mám se toho ptáka ptát? Ponořen pak do sametu začnu skládat k větě větu. Copak asi ten pták-kmotr, jehož zdobí černý šat, co ten hrůzný, strašný kmotr, jehož zdobí černý šat, myslel tím svým „nikdykrát“?

„Tak se tedy rozloučíme, vřelé díky za ty chvíle. Táhni odsud, ďáble ptačí! Do bouře se zpátky vrať! Nezanech tu černé peří, ani slova neuvěřím. Opusť bustu u mých dveří, táhni kvapně od mých vrat. Vyrvi zoban z mého srdce, táhni kvapně od mých vrat.“ Havran pravil: „Nikdykrát…“

Půlnoc chladná, sametová, neschopen však ani slova pronést k ptáku, v jehož očích odráží se stín a chlad. Zcela vnořen do sametu v hlavě jen tu jeho větu. Nakloněn vstříc lampy světlu, světlu, jež by mělo hřát. Ona však už nikdy více, nebude mé tělo hřát. Nebude, již nikdykrát.

A tak s touto odpovědí, havran sedí, havran sedí na bustě Pallas Athéné, na portále u mých vrat. Jeho oči mají zdání démona, na nějž jde spaní. Lampa nad ním vrhá stíny, které nedají mi spát. A má duše z těchto stínů, jež nedají mi nikdy spát, nevzchopí se – nikdykrát.

REGIONAL MUSEUM:

VESELÍ NAD LUŽNICÍ AND SOBĚSLAV

Natalie Czaban

archiv Blatského muzea

22 – 23

prosinec/leden 2017/2018

REGION

or all those non-Czech speakers out there in České Budějovice who nevertheless take an interest in the past of our region, Milk & Honey tracked down Petr Šťovíček, historian at the Museums of Veselí nad Lužnicí and Soběslav, for his thoughts on the past, present and future of history in the Czech Republic. This month´s edition is dedicated to the theme of the past. Why did you choose to devote your professional life to studying the past? It always sounds a bit of a cliché, but I do consider it a calling. I enjoy the work of „enlightenment“ on a small scale, spreading knowledge and learning. For example, in Soběslav and Veselí we have many unique collections dealing with local history and many academics travel to our museums for help with their research. I really enjoy being a part of that international network of learning. What does a historian actually do? I am currently working on the preparation of a new historical exhibition in Veselí nad Lužnicí and the reconstruction of our

beautiful Renaissance building which is named after Karl Weis, a very famous music composer and collector of folk songs. It is really satisfying to be able to rescue and restore damaged items – sculptures, paintings, ecclesiastical textiles (paramenta), historical clocks ... I am also preparing a „taste of the town´s history“; telling the story of small town life in the 19th century and the influence of the church, trade, craftmanship, homelife and also transport. We will show to visitors our collections of ecclesiastical art, restore a local shop to its 19th century appearance, guide them through a typical home and introduce them to the first bicycle and funeral car. Everything will be put into local and historical context. Besides projects, I update the inventory of our collections, deal with research questions, organise exhibitions and invite interesting historians to participate, lead guided tours around the city, sometimes even talk to radio or television. Actually, I am currently preparing an interesting project with another researcher. Karl Weis wrote the music for the first Czechoslovak film in 1920 and we want to reconstruct this experience using the museum´s extensive collection of his notes. The screening consisted of his own projection of a silent film with the

musical accompaniment of an orchestra. At that time, Tomáš Garrigue Masaryk attended the opening ceremony. And so a small regional museum can also write itself into the great histories of the world! Do you think most Czechs share your positive approach to Czech history? Do they understand it and take an interest in it? Probably like anywhere else in the world, it is always a minority of students who really love studying the past; the majority will find it boring and just learn enough dates to pass the exams. But to have a realistic relationship to history, it is vital to read constantly because the scholarship is forever developing and updating. This goes for teachers too; they need to keep up with new developments because what they learned about history at university will have changed by the time they have been teaching for a decade. Critical thinking is vital of course, and that was not encouraged by the communist regime. A great advantage now is that we can travel and learn about the world for ourselves. Unfortunately, some people will always take their prejudices with them wherever they go and experience other countries and their histories through their own narrow perspective. But in general, travel greatly helps us to see through those silly and simplistic “fairy tales”, both pleasant and unpleasant, which we are taught to believe about other countries and people. Are you happy with the way history is taught in the Czech Republic? I think we have always had a strong tradition of quality historians, and are fortunate to have many teachers of history in schools who genuinely love the subject and want to spread their passion to the next generation. I would say that even under the Communist regime there remained many good history teachers who refused to tow the

official line and just teach party propaganda. History tends to be taught as a narrative story and it is important that we have the capacity to challenge these stories through critical thinking. Which is especially difficult today when we are so under the influence of the media and the stories told to us by authorities. But Czech scholarship has improved so much in the past few decades. Before 1989 it was all very simplified and focussed on a few areas of interest to the regime. There was little awareness of the wider context and very little translation of expert texts from other countries. Now we can work with the knowledge base of the whole world and modern Czech historians can delve deeper and wider into their own individual subject of analysis. Is there anything you would change? I still think it is a great pity that we have totally abandoned the classical education on which humanistic Europe was built, i.e. our shared Greek and Latin heritage. Not just those languages but the philosophy, stories and archetypes behind them used to be familiar to all educated people. In contrast, the more modern and somewhat perverse fascination with, for example, Hitler and the Second World War, seems to me to bring us very little wisdom. I think Europe today would really benefit from returning a little to that shared classical heritage which has so shaped all our countries.

REGIONÁLNÍ MUZEUM: PÍSEK A OKOLÍ Zdeněk Brdek

archiv Prácheňského muzea

Prácheňském muzeu v Písku působí historik novodobých dějin Zdeněk Duda, jemuž jsme položili několik otázek týkajících se regionálního muzejnictví i historie obecně.

Jak vnímáš úlohu regionálního muzea na menším jihočeském městě? Asi jsi to tak nezamýšlel, ale ta otázka má v sobě něco subversivního. A přitom zní tak samozřejmě: neproblematicky, muzeum, úloha, region, i když jihočeský. A asi bych nemusel být nutně z muzea, abych tu hodil očekávanou odpověď. Jenže platí to, co platilo kdysi? A proč by platit mělo? A to už je asi cesta k mé odpovědi. Sám se zabýváš novodobějšími dějinami. Je podle tebe z hlediska výstavnictví toto období něčím specifické? Ano, je, a není to překvapivé. Těch důvodů je více. Zásadní je, že celé to období nejnovějších nebo soudobých dějin je ještě příliš živé. Historie se zde střetává s pamětí, to platí i pro hmotný svět. Ten se někdy stává fetišem, to je třeba případ fenoménu retra, někdy demonstrací odlišné zkušenosti různých generací žijících v jedné přítomnosti a třeba i nesoucích stejnou paměť. Formy ani obsahy tu nejsou samozřejmé. Navíc těch obsahů se mnohdy nedostává, i když se zdá, že všude kolem jich je anebo musí být spousta. To je třeba i případ kulatých československých výročí. Můžeš krátce přiblížit historii prácheňského regionu? Prácheňsko je tradiční kategorií, dříve patřící do oblasti správy, dnes spíše už jen etnografie a muzeí. S výrazem „prácheňský“ byly hlavně dříve

spojovány politické, kulturní ale i jiné další ambice a zájmy, často v úzké návaznosti na problematiku identity. Nepřekvapí proto, že toto slovo ve svém dalším životě bylo nejčastěji skloňováno v obdobích, kdy identita v našich zemích byla problematizována nebo (nově) vymezována. Které historické fenomény tě osobně zajímají? A proč? V současné době je mi asi nejbližší téma re/prezentace minulosti právě v prostředí jihočeských muzeí, tím se vlastně trochu vracím k odpovědi na první otázku. Důvodem je profesní zájem i povinnost, v muzeu pracuji s podsbírkou, na níž se výrazně podepsala politika nebo politiky dějin. Obecně mě pak zajímají takové historické fenomény, které mají přímý filozofický a teologický přesah, ale to je asi hodně široké vymezení a také asi hodně široká odpověď. V dnešní pohnuté době jsou, zejména ze strany politiků či médií, hledány paralely s jinými historickými dobami (především 30. lety 20. století). Je to podle tebe jenom strašení? Paralela je vždycky zkratka a historie tu není výjimkou. Důležité jsou motivace a zájmy. A instrumentalizace historie ze strany politiků, to je téma samo o sobě. A otázka také je, s jakou reprezentací, jakým obrazem o té které době je srovnávání vedeno. Co třeba víme o těch 30. letech, z jakého příběhu si ten náš obraz vytahujeme? Obecně je to také otázka po smyslu historie, no a historik by asi měl strašit, především ale ty, jimž je historie služkou. A že jich je. A taky mezi historiky. A k té pohnuté době, ale to už ne jako historik, spíš než opakování 30. let se obávám různých dystopických vizí a prvků, které se stávají nebo by se docela dobře mohly stát realitou.

ART prosinec/leden 2017/2018

24 – 25

KROKY DO TMY MIROSŁAWA BAŁKY Petra Lexová archiv Mirosława Bałky

irosław Bałka je jeden z mála současných umělců z tzv. východního bloku, kterému se podařilo prosadit v celosvětovém kontextu. Vedle přehlídek v prestižních galeriích typu White Cube v Londýně či sólové prezentace polského pavilonu na Bienále v Benátkách v roce 1993 se stal desátým osloveným umělcem, který vytvořil prostorovou instalaci pro Turbine Hall v Tate Modern v Londýně. Zařadil se tak po bok umělců jako Louise Bourgeois, Anis Kapoor či Rachel Whiteread. I přes světové uznání si pro svůj ateliér zvolil rodný dům v polském Otwocku nedaleko Varšavy. Pro dílo Mirosława Bałky totiž hraje zásadní roli minulost. V české

premiéře své dílo představuje v rámci výstavy Der Nachthauseweg v Galerii současného umění a architektury / Domě umění v Českých Budějovicích. Podobně jako výše zmíněná anglická sochařka Rachel Whiteread vytváří Bałka objekty, které čerpají z bezprostřední osobní historie. Zatímco Whiteread je známá tvorbou negativů již existujících věcí – nejznámějším dílem je House (1993), kdy se jí podařilo vytvořit negativ celého domu – Bałka využívá věci, které nachází ve svém ateliéru, dříve sloužícím jako dům jeho rodiny. Často volí předměty svázané s osobní historií jako staré rohožky, mýdla nebo kámen, který v ateliéru zbyl po jeho dědečkovi kameníkovi. Formální prostředky, tedy způsob, jakým při vytváření díla postupuje, lze označit za minimalistické, bez snahy o doslovnost a pompéznost. Přes vnější strohost je dílo plné zneklidňujícího obsahu, který se váže jak k osobním vzpomínkám, tak ke kolektivní minulosti spojené s traumatizující historií nejen polských dějin. Když Bałka u příležitosti výstavy v Tate Modern v rozhovoru vyjmenoval události, které byly v jeho uvažování formativní, zmínil i masakr v Babím Jaru. V září 1941 po dobytí Kyjeva ně-

meckými vojsky byla dána ve známost vyhláška, že všichni Židé v Kyjevě se dostaví na stanovené místo spolu s doklady, cennostmi a osobními věcmi. Kdo neposlechne rozkaz, bude zastřelen. Shromáždění Židé byli poté odvedeni do tři kilometry vzdálené rokle v Babím Jaru, nuceni vysvléknout se do naha, sestoupit do rokle a lehnout si na břicho s očekáváním smrti. Další skupina lidí si lehala na již mrtvá těla. Během dvou dnů bylo zastřeleno 33 771 Židů. Krvavá jatka v Babím Jaru jsou jedním z momentů v historii lidstva, kdy byla porušena jakákoliv pravidla vůči lidskosti a které lze jen velmi těžko pochopit, natož se s nimi smířit. Bałkova instalace v londýnské Tate Modern s názvem How It Is (2009) v sobě tento historický moment vstřebávala. Balka do prostoru Turbine Hall umístil ocelový objekt na podpěrách o rozměrech 13 x 30 metrů a diváci měli možnost vystoupat do temného prostoru bez světel po široké rampě. Umělec ve videu pro Tate popisoval, že právě okamžik, kdy se rozhodujete, zda vejít, či nikoliv je klíčový. Jedná se o vstup do neznáma, kdy nevíte, co přinese nadcházející chvíle. Právě v tomto okamžiku do hry vstupuje osobní prožívání, ale odráží

se v něm i kolektivní zkušenost strachu. Je to strach z toho, co přijde. Moment čekání s kufrem na nádraží před transportem smrti i strach 33 771 Židů v ulicích Kyjeva před odvedením do rokle v Babím Jaru. Bałka ve své výpovědi nevyužívá velkých gest. Za pomoci minimálních prostředků dokáže otřást sebejistotou člověka balancujícího na hraně světla a temnoty a hledajícího odvahu vstoupit do neznáma s otázkou How It Is? (Jaké to je?). Jeho dílo je formálně čisté, bez velkých okázalostí, přesto silné v samotné výpovědi, která pracuje s osobní zkušeností, tělesností i kolektivní pamětí.

Mirosław Bałka Der Nachthauseweg 30. 11. – 31. 12. 2017 Galerie současného umění a architektury / Dům umění České Budějovice

SPÍCÍ ČLOVĚK UDRŽUJE V KRUHU KOLEM SEBE POŘADÍ HODIN Jan Staněk

26 – 27

prosinec/leden 2017/2018

LITERATURE/COLUMN

už, který spí (1967) je třetí vydanou knihou Georgese Pereca, po Věcech (1965) a próze Co je to tam vzadu na dvoře za kolo s chromovanými řídítky? (1966). Knihou představující jakési doplnění či protějšek prvotiny, jež z Pereca alespoň na čas učinila módního autora, a zároveň posledním větším textem napsaným před připojením se ke skupině OuLiPo, které zásadním způsobem ovlivnilo další podoby jeho tvorby. V autobiografickém ohledu, jenž ostatně z jeho knih mizí jen zřídkakdy, je Muž, který spí vzpomínkou na období depresivních stavů zakoušených v letech 1956–1957 a spojených zejména s bezútěšným pobytem v podkrovním pokojíku v pařížské rue Saint-Honoré. Tam se Perec přestěhoval koncem roku 1957 a usídlil zde i svého „spícího muže“ – na místo odkazují specifické detaily v textu jako umístění v posledním, 6. patře bez výtahu či zvuk zvonů z kostela sv. Rocha. V jakém smyslu se stává Muž, který spí protějškem Věcí? Podle Pereca samotného byly Věci pokusem co nejúplněji popsat přitažlivost hmotných statků, vyčerpat rétorická topoi okouzlení, zatímco Muž, který spí chce říci pokud možno vše o jeho opaku, totiž lhostejnosti. Jak vidět, i v době před-oulipovské se nám zde ohlašuje typická Perecova hromadící či dokonce vyčerpávající poetika, byť ještě nepracuje s formálními omezeními (pokud nepočítáme autorovo rozhodnutí „vyprávět“ v druhé osobě jednotného čísla). U obou knih se také jedná o znovuna-

psání či přepsání obdivovaných klasických děl, jakýsi osobní remake Citové výchovy (v případě Věcí) a Písaře Bartlebyho (Muž, který spí): Perec sám řekl, že nejde o to, napsat stejný text Quijota jako Cervantes, ale udělat Bartlebyho po svém. To znamenalo mimo jiné vzdát se souvislého vyprávění a vystavět text jako navršení fragmentů, podle Pereca jediné možné řešení jeho záměru lhostejnost zachytit, ale nevysvětlovat, nesoudit. Zatímco u Melvillova Bartlebyho si nejsme jisti, jaký druh vnitřní proměny máme před sebou a zda jsme svědky vítězství svého druhu, či naopak životního selhání, Perec se zdá být jednoznačnější: pouze část cesty, již projde jeho „spící muž“, lze chápat jako vědomý, volní a úspěšný výhost světu, který nás obdařuje paradoxní mocí nad ním; závěr neodbytně sugeruje ústup z dobytých pozic a jakýsi návrat k lidskému. U Pereca ovšem najdeme i jinou, vlastně melvillovštější verzi příběhu – když v 52. kapitole Života návodu k použití stručně převypravuje Muže, který spí, nechává ústřední postavu beze stopy zmizet. Perecův text se rodí z výtvorů jiných spisovatelů též v tom konkrétnějším smyslu, že obsahuje řadu výpůjček různého druhu a stupně nápadnosti. Od celých převzatých a různě upravovaných vět po téměř neidentifikovatelná slovní spojení, nemluvě o množství narážek, z nichž některé už ve své nejednoznačnosti zůstávají spíše záležitostí výkladu. Autorův nejdůkladnější životopisec David Bellos jde ve své biografii tak daleko, že označuje Muže, který spí za jedno velké cento, „látaninu“, koláž složenou téměř výhradně z citací a parafrází, což by z knihy činilo jeden z autorových nejobdivuhodnějších řemeslných výkonů: napsat velmi osobní text převážně s použitím toho, co řekli jiní… Bellosovo hodnocení se jeví jako přehnané, i těch lépe rozpoznatelných výpůjček je však vskutku nemálo, počínaje názvem převzatým z Prousta. Vedle

Melvilla je hlavním zdrojovým autorem Kafka (jak ostatně naznačuje citát stojící v záhlaví knihy), Perec sám jmenuje ještě třeba Joyce a Danta. Utajené citace a předělávky představují jakousi „volitelnou“ dimenzi textu: Pokud si například uvědomíme, na jaké místo z Proustova Hledání titul odkazuje (ve starším vydání Voskovcova a Pecharova překladu viz sv. I, s. 18), obohatí to naše čtení pasáží popisujících halucinační stavy mezi spánkem a bděním. Ty tvoří výraznou, odlišenou vrstvu Perecovy knihy, podobně jako rozpoznané střípky Baudelairových veršů ovlivní vnímání Perecových „pařížských obrazů“ a zostří vědomí vzdálenosti mezi jeho ochromeným či indiferentním subjektem vlekoucím se metropolí a baudelairovským flâneurem. Takové čtení ale není nezbytné a Perec sám ostatně nepovažoval za nutné na (konkrétní) výpůjčky upozorňovat, asi též proto, že s údivem a pobavením sledoval, jak tato stránka knihy zůstává leckdy nepovšimnuta. Otázkou je, nakolik by se zvýšily šance tuzemského čtenáře uspět v Perecově schovávané, pokud by se autor české verze pokusil o cosi velmi obtížného, velmi nevděčného a v posledku nevyhnutelně velmi neúplného, totiž složit svůj překlad z co největšího množství existujících překladů. Následování tohoto postupu by ovšem nejspíš způsobilo, že bychom se k vlastní škodě českého vydání jednoho z Perecových nejpozoruhodnějších textů nikdy nedočkali.

MUŽ, KTERÝ SPÍ Georges Perec přeložil Lukáš Prokop Rubato 2016 116 stran

MINULOST:

NAŠE PROKLETÍ, NEBO POŽEHNÁNÍ? Karel Skalický

Nika Brunová

ím jsme starší, tím jsme „minulejší“. To je tvrzení, které by se dalo povýšit na princip. Neznamená to, že minulost a věkovitost splývají? Proti tomu však mluví naše obvyklé mínění, že co je minulé, už není. Co by potom však byla budoucnost? Snad jakási obrácená minulost, protože ještě není? V tom případě by veškerý rozdíl mezi minulostí a budoucností byl v tom, že zatím co minulost už není, budoucnost ještě není. Z toho by plynulo, že jsoucnost je neustálé přecházení z toho, co ještě není, v to, co už není. Taková jsoucnost zavěšená mezi dvěma nicotami vzbuzuje otázku, zda vůbec by se ještě dalo říct, že něco existuje. Nebyla by pak jsoucnost, čili existence, jen neustálý přesmyk jedné nicoty v druhou, podle principu, že nula od nuly pojde? Nu, a právě to zastával filosof Gorgiás z Leontin (483–375 př. Kr.), když neváhal prohlásit, že existuje jen absolutní Nic, pročež jak minulost, tak budoucnost neexistují. Pro úplnost však třeba dodat, že podobnou negaci minulosti a budoucnosti provedl i Gorgiasův starší kolega Parmenides z Eley (540–470 př. Kr.), jen z opačného principu absolutního Bytí, o němž neváhal prohlásit, že je tak věčné, nestvořené, nehybné, neměnné, že i zde se minulost a budoucnost stávají holým nesmyslem. Nejsou to překrásné příklady sofistické argumentace? Je přece nad slunce jasné, že minulost a budoucnost jsou, a že žádnou logickou eskamotáží si je nemůžeme odmyslet, protože se neustále a tvrdě dožadují naší pozornosti. Nezbývá proto, než je vzít vážně. Obě jsou totiž protikladnými póly naší existence. A pokud pak jde o minulost, tak ta se nám dere do naší přítomnosti docela masivně. Neboť uvažme: Co jsme kdysi věděli

o egyptské a mezopotámské kultuře, a co o Neandrtálcích a jejich předchůdcích, a co o dinosaurech a brontosaurech, a nakonec co jsme věděli o tom tzv. Velkém třesku, který je

počátkem celého vesmíru a nás v něm? Což to všechno nehromadí problémy, které se nám kupí tak, že není snadné je zvládnout? Jak se k tomu postavit? Snad útěkem do zapomnění? Vždyť tolik lidí touží pohroužit se do sladce bezproblémového nevědoma minulosti, a není málo těch, kteří si takové „sladké blaho“ navozují užíváním drog. Touha po návratu k bezproblé-

movým prvopočátkům, touha po rozplynutí v prapůvodní matérii, touha po návratu do matečného lůna, touha po blahodárně věčném usnutí… touhy, které se stávají neodmyslitelnou příměsí současné kultury; příměsí, nutno dodat nekrofilní, protože fixovanou na to, co je minulé, nejsoucí, mrtvé – v klamné naději, že tam v tom kouzelném šerosvitu nás čeká spásný ráj blažených prvopočátků. Minulost, inercie, zapomnění, spánek a smrt nás tak vábí svým tichem a klidem. Třeba si však uvědomit, že to je nebezpečně vábivá píseň Odysseových Sirén, které nám pod svůdnou rouškou cesty do Ráje podsouvají nekrofilní regres do dávné, předávné minulosti. Nespočívá v tom prokletí minulosti? Takový regres však není jediným možným postojem. Minulost je přece jenom něco víc než to, co už není. Minulost totiž, i přestože uplynula do nenávratna, přece pořád ještě je, nevytrácí se z naší přítomnosti, protože ji nepřestává „podzemně“ podmiňovat, usměrňovat, povyšovat. Dokážeme ji však vnímat i přes její skrytost? Jedině tehdy, když dokážeme překonat pokušení nekrofilie a zaujmout postoj biofilní, nesený nadějí v budoucnost života. Pak se nám minulost stane životodárným a blahodárným květináčem i ukazatelem (indikátorem). Nejprve květináčem, protože podobně jako rostlina vzkvétá díky svým kořenům zapuštěným v životodárné jímce, budeme i my moci rozkvétat a dozrávat do plnosti svých schopností jako bytostí společenských, rozumových a duchovních. A potom též ukazatelem, a to proto, že znalost vlastních kořenů podnítí naši identitu, která nám bude kompasem mezi proudy všech možných mód. A v tom je minulost požehnáním.

MALÝ UPRCHLÍK NA CESTĚ ZA BRATREM

ÚNAVA MATERIÁLU

Marek Šindelka Odeon 2016 176 stran

Ondřej Selner

28 – 29

prosinec/leden 2017/2018

LITERATURE

arek Šindelka (narozen 1984) už dávno není žádné literární ořezávátko. Na kontě má cenu Jiřího Ortena za svou básnickou prvotinu a Magnesii Literu 2012 za povídkový soubor Zůstaňte s námi. Když v letošním ročníku soutěže opět bodoval, až tak nečekaným překvapením to tedy nebylo. Vyhrál s prozaickou sondou do problematiky uprchlické krize Únava materiálu. A byť by se mohlo na první pohled zdát, že Šindelka se chytře vyjadřuje k aktuálnímu dění, a tudíž má o pozornost postaráno automaticky, není tomu tak. Jádrem Únavy materiálu je univerzálně platný příběh bezejmenného chlapce, jenž putuje blíže nespecifikovaným prostorem střední Evropy, a to s jedinou motivací – znovu se setkat se svým ztraceným bratrem Amirem. Na cestě naráží na všechny možné nástrahy – nedůvěryhodné převaděče, policii, hrozby detenčního zařízení, ale především pak na všudypřítomný strach a boj

o život v té nejsurovější podobě. Součástí chlapcovy odysey je hlavně setkávání se s evropskou kulturou, která se mu vyjevuje jako nepřehledná a spletitá síť elektrických kabelů a plotů. On sám je ale také její součástí, protože hlavní hnací silou a ukazatelem cesty za nezvěstným bratrem je mu telefon a Facebook. Díky němu je schopný udržovat kontakt na vzdálenost tisícovek kilometrů a lokalizovat sám sebe v neznámém světě. Má to ovšem jedno riziko: když zhasíná displej telefonu, zhasíná i naděje. Nesnadné míšení kulturních specifik jakoby reflektoval i styl psaní. Je úsečný, zkratkovitý, úderný a dynamický. Jazyk byl osekán na potřebné minimum, které k vystižení situace člověka zběsile hledajícího obživu, toužícího po setkání s rodinou a utíkajícího před ohrožením života stačí. Kniha v mnohém připomíná ceněnou prózu Do tmy Anny Bolavé, což naznačuje určitou tendenci současné české prózy psát nekošatě a čistě analyticky. Ocenění jsou pak v tomto případě potvrzením obliby takové formy i u kritiků. Síla Šindelkovy novely tak spočívá

PROSTĚ MAGOR

v jazyce a v neurčitelnosti. Hlavní hrdina je popisován jako kluk, prostor je neurčitě situovaný v Evropě, osud je zase nahlížen z nadhledu a obecné platnosti. Únava materiálu totiž není „pouze“ příběhem uprchlíka, ale narativem zcizení a odtržení v tom nejobecnějším pohledu. Nicméně k alegorickému čtení současné uprchlické krize text tíhne nejvíce. A v tom potenciálně hrozí jeho úskalí, protože pak mu lze rozumět i jen jako nekritickému výseku nepatrné části celého problému. Mnohdy próza evokuje čtení novinových titulků – jako kdyby byl narativ na jejich základě dokonce vystaven. Čtenář, který problematiku sledoval a sleduje, tak v podstatě nemůže být překvapen – dočká se veškerých klišé a stereotypů, jež kolovaly médii. Šindelkův text je zajímavým obrazem jednoho z mnoha potenciálních osudů velice aktuálního fenoménu. Pozornost si zasluhuje zejména díky úsečné a syrové formě; může ji ale zároveň ztrácet kvůli absenci vícepohledovosti, a tudíž i nevyhnutelnému zploštění a ideologické jednostrannosti.

MAGOR A JEHO DOBA: ŽIVOT IVANA M. JIROUSE

Marek Švehla Martin Dvořák

ylo to zjevení, když se náhle zkraje podzimu objevilo hned z několika zdrojů, že vyjde velice obsáhlá biografie předního českého básníka a vůdčí figury českého undergroundu Ivana Martina Jirouse, známého pod přezdívkou Magor. Překvapením bylo i to, že knihu nepíše

Argo 2017, 575 stran žádný literární historik, ani historik obecně, ale Marek Švehla, novinář a letitý redaktor časopisu Respekt. Už po přečtení několika úvodních odstavců knihy je však zřejmé, že Švehlův publicistický záběr může takové knize (první svého druhu, takto rozsáhle o Magorovi zatím dosud nikdo nepsal) jedině pomoci. Žádná věta není navíc, každá má v toku textu svůj význam a obsahovou platnost.

Švehla si byl při psaní knihy vědom, že nezprostředkovává pouze životní příběh kultovního disidenta, ale že zároveň předkládá čtenáři obraz prazvláštního osudu intelektuála, pro něhož byla svoboda z vnějších hledisek nesamozřejmá, a tím více ji v sobě pěstoval (někdy snad až přespříliš). Magor byl převážně nekompromisní, ale zároveň bytostně citlivý člověk. Ona citlivost patrně nejvíce vyvěrala na povrch při jeho věznění.

Unikátními dokumenty, jež měl Švehla k dispozici, a některé byly dokonce již oficiálně vydány v nakladatelství Torst, jsou Magorovy dopisy jeho manželce Julianě. Citace z těchto dopisů jsou v knize v těsném spojení s popisy bezútěšného a trýznivého Magorova pobytu ve valdické věznici. Jirous však nikdy nepochyboval o tom, že důvody pro jeho uvěznění jsou v přímém rozporu s myšlením vnitřně svobodného člověka. Nelitoval zřejmě nikdy ničeho, co udělal nebo „udělal“. Tato příchuť fakticky popsaného absurdního státního zřízení a k němu ruku v ruce připojeného vědomí nezničitelné lidské volnosti za tehdejší doby dodává knize o Magorovi tolik podstatnou přidanou hodnotu. Poměrně proměněný tón má kniha ve svém závěru, kdy se dostává k událostem Magorova života po roce 1989. Proměněný ve smyslu samotné proměny doby i Magora jako člověka. Básnická a undergroundová ikona je dodnes živě v paměti mnoha lidí. Magor býval často na různých koncertech, undergroundových festivalech, nebyla neobvyklá různá autorská čtení jeho poezie. Psalo se o něm v novinách, občas byl v televizi a jeho statut zásadní osobnosti 70. a 80. let byl všeobecně známý. Jak lze mezi řádky vyčíst a jak si jistě mnozí pamatují, posledních zhruba 20 let jeho života však bylo protkáno různými skandály, výtržnostmi a jen těžko pochopitelnými veřejnými excesy. O těchto záležitostech Švehla píše také, a to bez obalu, jasně a podle faktů, publicistickým stylem snad ještě zemitějším než předtím. Je to ovšem správné, už v začátku své práce dal jasně najevo své stanovisko, že Magorův život nebyl černobílý, a to ani povahově. Zřejmě to byl hlavně Magorův alkoholismus, jenž se stal původcem většiny jeho skandálních výstupů a průserů (patrně největším bylo obvinění z osahávání tříleté holčičky v Českém Krumlově), závislost na alkoholu byla zřejmě hlavním důvodem toho, proč ani porevoluční léta v jeho životě nebyla bez extrémních situací a zážitků. Kniha tak ukazuje i „neslavný pád“ jednoho z největších českých básníků a kulturních osobností naší moderní doby. Vzhledem k tomu všemu, co Magor prožil, to ale můžeme částečně pochopit, Švehlův text to umožňuje daleko více než jakýkoliv jiný text o Magorovi nebo ústní sdělení někoho, kdo ho dobře znal. Otevřeně třeba málokdo přizná, že od 90. let Magor trpěl bipolární poruchou, dokonce jsem osobně slýchal i úplně jiné příčiny jeho smrti, než jaké ve skutečnosti byly.

ANKETA

Které doporučení hodné knihy jste v poslední době přečetli?

Jiří Česnek pingl

Je to tragédie, ale dostal jsem k narozeninám „svatý“ spisek PR týmu našeho „premiéra“ o čem sní, když náhodou nekuje pikle proti konkurentům ve kšeftě a v politice (což je totéž). No asi 10 stránek jsem přečetl, dalších 10 prolítl a pak už jen listoval a sem tam přečetl nějaké to heslo. Naprosto pozoruhodné čtení, teď už totiž víc než kdy jindy chápu, že ten člověk je nebezpečnej, protože když to viděli lidi v hospodě, že tím listuju, tak 9 z 10 jich bylo upřímně rádo a chtěli si ji pak půjčit (asi nevěděli, že je zadarmo a můžou ji sehnat vlastně bez problémů, jen zvednout prdel a něco pro to udělat). Řekl jsem jim všem, že už jsem ji slíbil půjčit nejdřív strejcovi, a pak jsem ji hodil doma do popelnice. Strejce žádnýho nemám a člověk, jenž mě touto „knihou“ obdaroval, ode mě dostane k Vánocům leták z Kauflandu.

Miroslav Pech spisovatel

K mým největším čtenářským zážitkům za poslední cca tři měsíce patří bezpochyby román Tommyknockeři maestra Stephena Kinga. Spisovatelka Bobbi při jedný z procházek se psem po lese zakopne o jakejsi výčnělek trčící ze země. Výčnělek ji k sobě nezadržitelně táhne a Bobbi ho začne vykopávat. Brzy přichází na scénu i její kámoš, věčně ožralej básník Jim, a kope s ní. Zábava může začít. Pod povrchem je samozřejmě ukrytá obrovská vesmírná loď. Tomíci jsou mimořádným sci-fi hororem, kterej obsahuje hodně ujetej humor, a já si jejich četbu užíval vskutku famózně. Tomíci patří ke knihám, který vznikly v Kingově sjetým období (nejsem si jistej, zda je tahle informace nezbytně nutná), už od začátku se jedná o zběsilou jízdu, která prostě nemůže skončit dobře, přičemž se mi znova potvrdilo, proč i nadále zůstává horor mým nejoblíbenějším žánrem. Ke konci románu se čtenář dočká létajícího automatu na cocacolu, kterej svý oběti doslova drtí za letu, čímž pro mě kniha (byť jsem milovníkem zmíněnýho nápoje) splňuje i jistej společensko-kritickej přesah. Ke Kingovi se průběžně vracím už dvacet let, od svých jedenácti (nikoho jinýho tak dlouho nečtu). Je živoucím důkazem toho, že stará láska nerezaví. Občas vás sice sere, ale stejně s ní v tom pelechu nakonec skončíte.

Pavla Lencová administrativní pracovnice

„…můžeš cestovat, že jo, rajtovat vod čerta k ďáblu a fotit, třeba, nechat se vopíchat cizokrajnejma komárama… ale to furt není vono, to furt jako by si jen šmejdil po google earth, do děje tím nepronikneš, žádnej nestvoříš, příběh nestvoříš, stvoříš jen uplývající sled…“ Hlavní postavy knihy 4 igelitky Pavla Göbla rozehrávají dvě dějové linie. První příběh ukazuje, že i jasně definované zlo se postupem času rozpadá stejně tak, jako se v čase proměňují lidské emoce a myšlení. Druhý příběh pak vypráví o touze prožít něco neobyčejného ve světě, v němž chybí dobrodružství a jakýkoliv nepřítel. Oba příběhy, které se v knize prostupují, pak naznačují, že svět hlavních postav nefunguje na principu příběhů, které jsou v knihách, jimiž jsou naplněny 4 igelitky.

Romové a „Češi“ a čeština

30 – 31

prosinec/leden 2017/2018

COLUMN

ako Romku mě přirozeně těší, že slova jako čokl, more, dilina, čorka, čornout, benga, love dala romština češtině, a obohatila tak její slovní zásobu. Mnoho Čechů, zvláště těch mladších používá tato slova, aniž by mrkla. To se však často v Čechách děje, když se mluví o „menšinách“. To „Češi“ mrkají a rukama naznačují uvozovky jak

pominutí. Docela mě taky baví, jak Češi vyprávějí rasistické vtipy o nás a krkolomně se snaží o výslovnost s přídechem, tedy s tzv. aspirací. Vůbec jim to totiž nejde. Na druhou stranu je zábavná i ta jejich snaha všechno politickou korektností zamaskovat. Nedávno mě dojalo menu jedné zdejší restaurace, která je na našem Pražském předměstí. V pondělí měli k polévce hovězí po romsku s knedlíkem. Snad si budu moct letos ještě dojít do řeznictví na Palačáku pro cikánku, kterou mám tak ráda. Možná na to bude brzy taky nějaký zákon. Možná budou buzerovat i tátu, který o sobě nemluví jinak než jako o Cigánovi. Zatím mě všechny tyhle snahy přijdou dost přitažené za vlasy. Je dobře, že slovo Rom a Romka tady je, ale ať si každý z nás může vybrat. Stejně, dokud se nezmění myšlení lidí, těžko změníme jejich jazyk. Jinak z toho zase vznikne nějaké mrkání nebo „uvozovkování“. Ještě tu mám jeden postřeh. Nedávno jsem byla na stáži v Rakousku a docela mě rozesmál jeden vtip o Češích. Jeden z místních tam vyprávěl o tom, co je to český triatlon. Prý na plovárnu Čech běží, tam si zaplave, pak tam někde ukradne kolo a jede na něm domu. Fakt dobrý! U nás to znám trochu jinak a přitom ale ze svého okolí neznám žádného romského tuneláře. Berou to po milionech, nepřiznávají daně, my všichni v ČR to pak musíme splácet a oni pak řeší jedny hodinky, kolo nebo peněženku. Navíc ani neví, kdo to přesně ukradl. Směšný! Aspoň že v Rakousku jsou na tom Češi stejně, jako my tady. Jinak si už na ulici nezpívám romský lidovky. Často se tam totiž objevuje slovo šukar, což znamená krásný. Lidi se bohužel vždycky blbě otáčí, cože jsem to za sprostou cigošku, cikorku, indiánku, černošku, nebo jak mě to mezi svými častují. Dost mě to uráží, protože jsem slušná holka, která se narodila v bývalém západním Německu (přestěhovali jsme se sem za prací až později), a navíc celá naše rodina přijala na Západě islám. Takže nejsem žádný degeš či degešák, což je mj. další slovo, který nám „Češi“ a taky Jáchym Topol ukradli. My doma dodržujeme rituální čistotu, nejíme koně, prasata a ani morčata, psy a kočky, jako to dělají „Češi“ v některých levnějších, ne nutně vietnamských restauracích. Na závěr mám ještě jednu výzvu. Jestli chceš něco v ČB změnit, chápeš sebe jako součást občanské společnosti a nechceš, aby zde vznikala ghetta, a chceš, abychom spolu žili jako dobří sousedé, můžeš chodit do dětského oddělení knihovny Na Sadech a třeba jen na půl hodiny kdykoli ve všední dny tam od 12 do 18 hodin doučovat kluky a holky, kteří jinak visí na počítačích a „smaží“ hry nebo brouzdají po Facebooku. Můžeš si s nimi taky zahrát nějakou stolní hru. Jeden z nich umí docela dobře šachy. KONSTANZ ABISELE DUBIŠTOVÁ autorka píše disertační práci o stavu českobudějovického romského etnolektu v prostředcích veřejné dopravy mezi stanicemi Poliklinika Sever a Antonína Barcala a zpět

Jihlavská klapka po jednadvacáté

etošní 21. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě přivítal celou řadu zajímavých hostů a odpromítal na tři sta filmů. Jedním z hlavních taháků byl islandský skladatel Jóhann Jóhannsson či německý dokumentarista Marcel Ophuls. Filmová produkce připravila například světovou premiéru filmu Kandidát francouzského dokumentaristy Yanna L’Hénoreta o zákulisí volební kampaně Emmanuela Macrona, kontroverzní dokument Svět podle Daliborka nebo dokument z roku 1967, který měl český divák možnost vidět poprvé tento podzim roku 2017, Mnichov aneb Mír pro naši dobu. Dlouho očekávaným hostem podzimního festivalu byl hollywoodský skladatel Jóhann Jóhannsson, stále populárnější autor filmových soundtracků, jako je Sicario: Nájemný vrah nebo Teorie všeho. Jeho počáteční alba (IBM 1401, A User´s Manual z roku 2006 nebo Englabörn z roku 2002) jsou však plna minimalismu a gejzíry prostoupeného Islandu. K jeho počátkům odkazuje i nově vzniklá znělka pro Ji.hlavu: pulzující okrové, žluté i rudé oko doplněné o hudbu elektrických obvodů. Jihlava přilákala celou řadu jedinečných snímků. Smrt a úsměv dal dohromady ukrajinský snímek dokumentaristky Tetiany Khodakivské Svůdná, sladká, nesmírná aneb Písně a tance o smrti. Tento film cílil na život Ukrajinců a Gruzínců, který nesentimentálně směřuje k svému vyvrcholení. Tamní kultura bere smrt jako přímou součást života a díky tomu se divák chvíli naučí dívat na tuto otázku jinou perspektivou. Perspektivou ženy, která nechává své děti docházet do školy přes kopce, kde žijí vlci. Pohledem jednoho usměvavého pána v rozpadajícím se autobusu či herečky vzpomínající na režiséra Michelangela Antonioniho. A co víc! Při závěrečné scéně se nachytáte, že se usmíváte. Dalším z řady extravagantních snímků byl jistě dokument Komplex Epopeje, dílo mladého českého režiséra z FAMU Jana Strejcovského. Jeho zamyšlení nad epopejí malíře Alfonse Muchy dokreslilo groteskní působení potomka umělce pana Johna Muchy a filozofa Miroslava Petříčka. Dokument Zeď si zase posvítil na Stalinovy ruské příznivce, pokládající rudé karafiáty na bystu tohoto diktátora. 43 minut trvající film je plný 43minutového breku a klanění se. To není nic pro citlivky. Pokud však toho divák neměl ještě dost, mohl se podívat pod pokličku dalšího z řady sociálních experimentů české umělkyně Kateřiny Šedé: Made in Slavutych. Ta si přivezla nečekaný doprovod. Bylo jím 44 Ukrajinců v krojích, kteří se vraceli z náhodné brněnské svatby, které byli součástí. Měli reprezentovat panující předsudky v Česku vůči Ukrajincům a zároveň se měli sami aktéři přesvědčit, že jsou schopni žít i jinak: aktivně. JAN MOJKA

FREE EDUCATION NOW! (AND THEN) Natalie Czaban

hen looking courageously back into my own past, I am struck by the uncomfortable reality that it is almost a decade since I left formal education, in the form of university. Nonetheless, since that noble institution finished with me and filed its final invoices, I think I have continued to educate myself pretty effectively for free. So much so, in fact, that I am beginning to wonder how much use the formal education bit really was. For a start then, here are my two favourite current means of continuing education which cost nothing at all:

1) MOOCs (Massive Open Online Courses) MOOCs are basically free online courses provided by the best universities around the world. They offer education across all areas which might be found on a traditional university campus with modules in, for example, biochemistry or ancient history. There are also skills-based MOOCs on how to write quality journalism or present a scientific paper, as well as lifestyle themed ones such as “how to change the world” and “the art of happiness”. MOOCs take different formats. Some are video-lecture based, some provide a lot of articles and wider reading. The best ones include regular tasks which allow the MOOCer to put their new knowledge into practice, and which are then commented on by fellow learners or course mentors who provide feedback. Most MOOCs include a comments section where you can follow the reactions of other students and debate with them, providing the useful

peer feedback of a real classroom. In short, I have gained an immense amount of knowledge and new skills from my short exposure to MOOCs and I appreciate the democratisation of education which they offer. How to get involved? My favourite MOOC providers are www.coursera.org and www. futurelearn.com. Most courses offer a paid option for a certificate but it is not necessary. 2) Free walking tours For a more chilled out and outdoor approach to education, you can try a walking tour in pretty much every city of any size these days. These are normally put together by volunteers: students, history lovers, retired people, or anyone who wants to share their local knowledge and pick up enough tips to go on surviving financially in the city in question. Walking tours are great because they embed knowledge in a specific place. In Venice, I saw the exact school where Vivaldi taught his orphan girls as a day job. In York and Exeter, we discussed the legacy of Rome whilst standing amongst Roman ruins and walking through Viking battle sites. Guides tend to be local and can share their own experiences of the place. This summer I went on a tour of Harlem, New York, guided by super cool Harlemite Derrick, who introduced us to his favourite bars, instigated chats with friendly locals and allowed a feeling of real insight and immersion into one of the world’s most famous and powerful black communities for one morning. Which to be honest, I probably couldn’t pull off alone as a clueless white tourist. Bigger cities offer a range of tours too; in London and New York you can trace history and culture

through food or graffiti tours or walks that concentrate on a particular period of history, literature or art. How to get involved? Tours are local run and unofficial so to find one, just Google “Free Tour (Place name)”. And remember to tip (or at least hug) the guide. So what was the point of school and university, again? It is perhaps a bit naive to suggest that these types of methods have been more useful than my formal education. Though it is tempting to think I could educate my kids for free through a delightful mixture of walking tours and instructional TED Talks. But presumably all those long rainy schoolday afternoons of Maths equations, mock debates and comparing texts helped to shape my brain and taught me how to think. Maybe school and university build the foundations and all these pleasant and satisfying new methods are the decoration: more visible and attractive but heavily reliant on what went before. But there still seems to me that there is a huge scope for continuing education in a more fun and effective way. “Czech kids just learn to memorise everything and not think about it, whereas English kids can analyse but don’t actually know anything.” A friend of mine presented this brilliant analysis of our respective school systems the other day and I have to say I think he was fairly spot on. So, whether you possess the facts but lack the passion or you just need to fill some glaring and embarrassing gaps in your knowledge base. Free, place-based and fun education could be, if not the future, at least a remedy for our educational pasts.

MINI RECKY

32 – 33

prosinec/leden 2017/2018

MUSIC

UNSANE Sterilize První schůzka milenců v diskrétním soukromí. Prostor je naplněn atmosférou očekávání, představy se pletou slovům do cesty a mozek střídá režimy provozu. Prostě první rande, kde se „to“ má stát. Místo otevření lahve vína a taktického přesunu k lůžkovině jsou však kroky nepožehnaných mocnou silou vedeny k diamantové jehle: black vinyl s romantickým názvem Sterilize se roztáčí. První drážky mění dramaturgii večera a náhled na pojem „poznání“. Během Factory dostávají obličeje obou protagonistů grimasu šílenců, oči jim těkají nebo jsou v strop, ruce se skládají v pěsti a kloubky přicházejí o první vrstvy kůže. Při The Grind už letí první noční stolek skrz okno, sbírka motýlů dostává po dlouhých letech volnost. Zní Aberration, stropní větrák penetruje jednu olejovou impresi na plátně za druhou a způsobuje podlitiny těm, kteří se nyní finálně odchylují z původního kurzu. Po kotníky v potu a krvi se v dalších šesti záblescích bojuje o hraniční pásmo lidství, aby pak duo person mohlo při závěrečné Avail headbangingem přijmout Unsane a na troskách instantních aranží intimity si prvně s nadhledem a upřímností říct pár vět. Bez újmy na svědomí se napít z otřískané lahve vína. Třeba, například. Nicméně ono nepřijmout Unsane, či líp – nepodvolit se, dost dobře ani nejde. Bavíme se tady o třech dekádách definice tvrdosti a hluku, o králích noise rocku s patentem na uchopení hardcoru, sludge metalu a blues rocku. Trio kolem Chrise Spencera je opancéřovaný buldozer, který se už po osmé skrz nahrávku nekompromisně probíjí do osobní zóny posluchače a s precizností jí destruuje. Sterilize fascinuje maximálním nasazením, hlukovým masivem, postupy, ale i zvláštním talentem na neurotické dávkování hudební medikace, která posluchače nejprve ochromí a pak se ho zmocní. Je už jedno, jestli se poté vše odehrává v leže na gauči se zavřenýma očima nebo v moshpitu s krvavým obličejem; v každém případě jste čtyřicet minut pod vlivem. A že jste si touhle násilnou uličkou New Yorku prošli už v 90. letech nebo pak opakovaně i po přelomu milénia? To je sice pěkný, ale na setkání s Nejvyššími nic k omrzení není. Ba naopak. CN

FEVER RAY Plunge Seriál Vikingové zná asi každej. Každej už ale neví, a od toho jsem tady já, že úvodní song „If I had a heart“ otvírá album Fever Ray z roku 2009. Za ním stojí polovina, tedy jeden člověk, tělíska The Knife – Karin Dreijer. No a tahle Švédka vydala po dlouhých osmi letech druhé album. Co si

budeme povídat, první album nasadilo svou kvalitou a hlavně typickým rukopisem laťku zatraceně vysoko. Místy až mystický album se muselo zarýt pod kůži nejednomu majiteli Volva nebo i Škodovky. Na novince byste rurálno hledali ale marně, Karin se odklání od drsnýho středověkýho poetična k modernímu zvuku a prvkům, který opisujou současnej art pop. Jediný, co zůstalo, je typickej hlas Karin, kterej by z fleku mohl fítovat s Die Antwoord. Chápu, že každej hudebník chce přijít s nějakým novým materiálem a posouvat se vpřed. Otázka ale zní, zda vyjíždět za zajetých kolejí směrem ke stanici Experiment. Za mě osobně dosáhla Karin nejspíš toho, co hledala, ale cestou, po které já jít nechci. Byť 11 songů samo o sobě funguje dobře a rozhodně nelze Plunge upřít producentskou zdatnost a stále specifickou atmosféru, v porovnání s minulým albem to není ono. Ke svíčkový patří prostě knedlíky a ne rejže. RP HLAVNĚ SE Z TOHO NEPOSERTE, BUDE LÍP! LÁSKU! :*

FVTVRE Mess Bonbónci, úplně mi teď ukápla na laptop Slza, protože jsem si uvědomil, že s Kajtem Buriánkem jsme dělali rozhovor v úplně premiérovým vydání Mlíka & medu. Special K se nám tehdá rozpovídal o tom, jak byl v minulým tisíciletí s kapelou ve Státech, koukal na kadilací a nakupoval skinny jeans. Ano, docvaklo vám to přenádherně, řeč bude o eponymním albu nové Buriánkovo kapely Fvtvre. Na západní pobřeží druhý poloviny devadesátek Karel a spol. vzpomíná i ve svý aktuální tvorbě. Vzdává hold hardcorovým kapelám kolem magickýho San Diega jako Unbroken, Struggle, Clikatat Ikatowi a dalším, ale i tou dobou ještě tamnímu a hudebně pestrýmu labelu GSL, který měl mimochodem pod palcem US tour manager Táboritů a fronťák The VSS Sonny Kay. Na EP jsou k mání čtyři vály, všechny o stopáži pod dvě minuty – takže rychle, tvrdě a špinavě přímo k cíli. Mezi zběsilost, systematizovaný bordel a jakýsi výraz znepokojení jsou ale vměstnány i rockově psychedelický pasáže a třeba poslední skladba Bonecrusher budiž nápovědou, že chystaný dlouhohrající album zřejmě nebude pouze o hárkórových sypačkách. CN

CHAPELIER FOU Muance Francii mám rád, jednou jsem tam málem odletěl. Baví mě jejich sýry, kroasány, vtipy na neschopnost francouzských vojáků v první světový a hlavně jména, kterýma zásobujou hudební scénu. Tahle země totiž není domovem jen Tiersena, stvořitele nejotravnějšího soundtracku všech dob, ale řady dalších. Třeba i Louise Warynskiho á la šíleného kloboučníka. Ten dost neotřelým způsobem mixuje klasickou hudbu s elektronickou. Nepředstavujte si ale žádný „Vivaldi Spring dnb remix“. Louis pomocí houslí, příčný flétny a podobných nástrojů nahrává kostru svých skladeb, kterým posléze dodává ambientní rytmus, a vzniklé nahrávky doplňuje o nejrůznější synťákoviny a loopy. Tenhle přístup a styl je typický i na aktuálním albu, které dokáže posluchače vtáhnout a přimět ho hodit starosti týkající se ceny másla

za hlavu. Chapelier Fou bývá často přirovnávám k Boards of Canada nebo Four Tet. Osobně bych spíše volil srovnání s Mort Garsonem, kanadským pionýrem elektronické hudby. Ve výsledku na tom ale vůbec nezáleží. Nejdůležitější je stejně to, že Louisova hudba baví, ať v ní slyšíte toho, onoho či nikoho. Až si s někým budete zase strkat jazyky do pusy, pusťte si schválně Muance. Je to romantika jak č*rák, takže bude možná i sexík. RP

inzerce

ANKETA

OCHUTNÁVKU RECENZOVANÉ MUZIKY MŮŽETE POSLOUCHAT KAŽDOU STŘEDU OD 19 HODIN V POŘADU HUDEBNÍ POKOJÍČEK NA UNIVERZITNÍM RÁDIU K2.

Co jiného si přeješ najít pod stromečkem, krom zcela obnažených hudebních redaktorů tohodlec úžasnýho plátku?

Gabriela Bošková čestná matka Mlíka & medu, dívka z korporátu

Denisa Vesecká fotografka a historička umění

Petra Lexová multifunkční dobrá duše

Zdeněk Brdek jedinej kluk mezi holkama v týhle anketě

Nejdřív jsem chtěla napsat nějakou bohulibou hovadinu ve stylu Miss World jako „přeji si světový mír“. Pak jsem si ale uvědomila, že svět jde stejně do hajzlu a mě už to nezajímá. Takže bych si spíš přála, abych měla pořád stejně dobré kámoše, na které se můžu spolehnout a oni na mě, abych nezazlívala (ani v budoucnu) části své rodiny, jak se rozhodla tento rok volit, a aby ze Zacha dále vyrůstal stejnej punkáč, kterej se nebude bát. Ničeho a nikoho!

Klid a zdraví.

Kromě vás dvou s mašlí by tam mohla konečně přistát i celá kýta sušený serrano šunky, o který už léta mluvím a všichni si myslí, že je to vtip. Stejně to nakonec bude helma na kolo a poukázka na knížky.

Představa živých lidských bytostí (ať už obnažených, nebo oblečených) darovaných pod stromeček je vlastně docela lákavá; přidržím se jí. Přál bych tedy k Vánocům sobě i celému časopisu Milk & Honey, aby se našel nějaký šikovný a nadšený šéfredaktor nebo šéfredaktorka. Současný vedoucí už poněkud dosluhuje, dokonce by se dalo říct, že mele z posledního, a časopisu jako takovému by určitě prospělo, kdyby dostal pořádnou infuzi nějaké čerstvé krve. Zájemci se mohou bez ostychu hlásit na našich komunikačních kanálech.

LUCIE BÍLKOVÁ

KUBÍKWEBER

plete klucím hlavy a Děkuje, že může

kluk s dodávkou, řev ve Stárneš

Na jaký předvánoční galakoncert se chystáš? Martu Kubišovou jsem už prošvihla, takže asi zůstanu u klasickýho chození do klubů. Těšim se třeba na pražskej koncert Liars v Underdogs. Nás vždy zaručeně zahřeje Dalibor Janda. Čím se v zimních měsících zahříváš ty? Vánočníma večírkama a následně pak čajem „kašel a průdušky“.

MUSIC/COLUMN

Jaká je, kromě 120 dní Sodomy, tvoje oblíbená vánoční pohádka? Nestíhám sledovat ty moderní nový pohádky. Moje úplně nejoblíbenější je Lotrando a Zubejda, to na Vánoce v televizi dávaj, ne?

Na jaký předvánoční galakoncert se chystáš? Vánoční mejdlo. To je snad jasný. Nás vždy zaručeně zahřeje Dalibor Janda. Čím se v zimních měsících zahříváš ty? Svetr na tři. Jaká je, kromě 120 dní Sodomy, tvoje oblíbená vánoční pohádka? 120 dní Agonie. Co říkáš na otevření IGY 2 – společenskou událost podzimu? Až bude IGY 5, můžeme se bavit.

Co říkáš na otevření IGY 2 – společenskou událost podzimu? Celejch osum let na gymplu jsem okolo IGY chodila do školy a jsem moc ráda, že tam tahle zrůdnost předtim nestála. Podobný projekty jsou podle mě svym způsobem hrozně 90s a do moderního města nepatří. Mrzí mě, že radnice takovou stavbu schválila.

Vodňanský kapr / třeboňské kuře? Krumlovský trdelník.

Vodňanský kapr / třeboňské kuře? Ke štědrovečerní večeři jsem zatim vždycky měla kapra, tohohle prohozenýho spojení se trochu děsím.

Celofán / celulitida? CeLulitida.

Linecký / perník? Perník! Vlastně i linecký, když neni rozblemcaný.

Linecký / perník? Absťák.

Pyšná princezna / stará Štiková? Vždycky princezna.

Pyšná princezna / stará Štiková? Na pivo radši s pyšnou princeznou, Štiková je dost strašidelná. inzerce

BIO / ZDRAVĚ / FAIRTRADE LOKÁLNĚ / SEZONNĚ S RESPEKTEM K PŘÍRODĚ

34 – 35 prosinec/leden 2017/2018

Celofán / celulitida? Sladkosti v celofánu a pak celulitida :(

OSLAVTE PODZIM DÝŇOVÝM NEBO LEVANDULOVÝM LATTE

VŽDY ČERSTVÉ, VŽDY BIO Nabízíme: Výborné snídaně / Polévky a quiche / Domácí zákusky / Bezlepkové pokrmy / Veganské pokrmy a veganské kávové nápoje / Pivo a bio víno / vše v BIO kvalitě / Otevřeno v neděli / Dětský koutek

Česká 153/38, České Budějovice Otevírací doba Po–Pá 8:00–19:00 So 8:00–18:00 Ne 9:00–17:00 www.fercafe.net

FOTKY PRO PRALES

odina v běžném životě uteče relativně rychle. Na oběhnutí 300 fotbalových hřišť by to určitě nestačilo. Ale právě tak velká plocha pralesů je vykácená právě za jednu hodinu. A jak je asi tak velká hromada 8000 tun plastů? Většina z nás si to snad neumí ani představit, ale takovéto množství plastového odpadu se dostane ročně do oceánu. A 91 % pralesů je káceno pouze pro chov dobytka. Kolik nám ještě zbývá, když jsme už pohřbili 80 % deštných pralesů? Je plno způsobů, jak pomoci planetě Zemi, aby přežila lidskou neohleduplnost. Organizace Prales dětem se o to snaží již osm let: vykupuje plantáže kolem národního parku Gunung Leuser na Sumatře a tím zvětšuje oblast, kam se mohou vracet již skoro vyhynulá zvířata, jako jsou orangutani, tygři či sloni. Tím získává prostor, který může monitorovat a tím pádem i bránit proti pytlákům. Prales dětem již vykoupil 92,5 hektarů plantáží a obnovil na těchto místech růst

pralesů, cílem je nicméně vykoupit 800 hektarů a na nich vysadit nový prales. Mezi další aktivity této organizace patří například ochrana karet obrovských v období kladení vajec na ostrově Bangkaru, též se zabývá čištěním souostroví Pulau Banyak. A to není všechno. Aby tato tradice přetrvala, Prales dětem se snaží vzdělávat místní děti k ekologickému pohlížení na svět. Jestli se ptáte, jak byste mohli pomoci zrovna vy, je tu několik způsobů. Například si můžete udělat romantický výlet na Sumatru jako Aneta Tonzarová, kterou tento projekt nadchnul tak, že se po třech týdnech na Sumatře rozhodla, že se tam vrátí a bude pomáhat tamější přírodě. Sama přemýšlela nad tím, jakou další činností by mohla pomoci pralesům, které se pomalu vytrácejí ze světa. A jelikož má ráda

Natálie Ledajaksová Aneta Tonzarová

fotografování, rozhodla se, že své fotky bude prodávat a výdělek půjde na nákup nových hektarů plantáží. Takže jestli zrovna nemáte čas odjet na Sumatru, můžete si zakoupit jednu z jejích fotografií a mít dobrý pocit, že jste pomohli Zemi. Bližší informace najdete na webových stránkách www.artforforests.org.

KDE STOJÍ ZBOROVSKÝ POMNÍK? Vojtěch Storm

reakci na článek Nepoučitelní?! z minulého čísla M&H, kde se Jiří Ptáček vyjadřuje k sochám v budějovickém veřejném prostoru, bych chtěl připomenout památník první bitvy československých legií na Rusi. Socha legionáře stávala na nádvoří Žižkových kasáren, kde sídlil jeden z útvarů (1. pluk M. Jana Husa), jež se zborovské bitvy 2. července 1917 zúčastnily. V ní bojoval také sochař Otto Birma, který pomník vytvořil. Jak už to u nás bývá, pomník se střídavě odstraňoval a obnovoval, až skončil rozebraný v kolně vojenského areálu na Rudolfově. Roku 2009, tedy dávno po listopadu, si jej všiml novinář Pelíšek a po pěti letech

byla restaurovaná socha péčí Klubu vojenské historie opět instalována. Dalo by se očekávat, že s blížícím se stým výročím bitvy dostane pomník čestné umístění ve městě. Nevím, z jakých důvodů byl umístěn (spíše zastrčen) do parku mezi Gerberou a Vědeckou knihovnou v jeho dolní části u Malše, kam chodí málokdo. Umístění prý doporučili někteří zastupitelé a schválil Památkový ústav. Je to po mém soudu kvalitní plastika, díky použitému dioritu v hrubých rysech, nic líbivého nebo popisného, jak bývaly pomníky v době vzniku i později. A je to pravděpodobně jediný dochovaný zborovský pomník u nás. Bez nápisu a bez oslav stojí tento vskutku neznámý vojín v přilbě nakročen na jakousi předprseň a hledí do dáli.

MIROSŁAW BAŁKA DER NACHTHAUSEWEG 30. 11. – 31. 12. 2017 Vernisáž výstavy: 29. 11. 2017 v 18:00 hod.

Galerie současného umění a architektury – Dům umění města České Budějovice