Milk & Honey #27 by Milk & Honey

netuctový budějovický magazín

Zdarma dostupný na správných místech

MILK & honey: vychází v Českých Budějovicích šestkrát ročně | # 27 (30. 11. 2018) – PROSINEC/LEDEN

šéfredaktor a vydavatel: Zdeněk Brdek | design: Helena Hrušová, SÁRA ŠÍMOVÁ, ZUZANA NEVAŘILOVÁ, ONDŘEJ SELNER tým: Štěpán balík, natalie Czaban, Tom Czaban, Martin Dvořák, Honza Flaška, Šárka Kotzinová, Petra Lexová, Cyril Nováček, Ricardo Picante, Jiří Ptáček

fotky: Helena Hrušová, Denisa Vesecká, Monika Bartáčková, Nika brunová | obálka: KATEŘINA DOBROSLAVA DRAHOŠOVÁ Distribuce: Monika zárybnická, Markéta Kulíková Kontakt: mnh.magazine@gmail.com, www.mlikoamed.cz, facebook: milk&honey, adresa: Nová 21, ČB 370 01, MK ČR: E 2237

Vychází za podpory:

KARMÁŠEK

reklamní agentura & tiskárna

GALERIE SOUČASNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY DŮM UMĚNÍ ČESKÉ BUDĚJOVICE

con tent interview:

PAVEL ŘÍČAN

Cesta do hlubin vysočinské duše interview:

Aleš Seifert

Karel Skalický:

Duše má, poraď mi

edito 6 rial

14 18 22

ilé čtenářky a vážení čtenáři, tímto 27. číslem M&H uzavíráme náš čtvrtý ročník a nepokrytě se za to vzájemně plácáme po ramenou. Shodou okolností vyšlo na (před)vánoční vydání téma duše, což je vlastně docela pěkné. Ptali jsme se, jak rozumět pojmu duše, lidí, kteří by o tom mohli něco vědět, přičemž motorem našeho tázání byla otázka, zda nám tento starodávný pojem může být ještě dnes něčím užitečný. Inu, posuďte sami. Na konci časopisu se třeba dočtete, že bez duše se člověk nepohne ani v moderní době. Kromě příspěvků zaměřených na duši však na následujících stránkách naleznete i další články či rozhovory. Za zvláštní zmínku stojí například naše bezprecedentní reportáž o geniu loci Moravských Budějovic nebo druhé pokračování občasné literární přílohy Trash, která opět přináší několik hororových povídek. Za celou redakci tedy děkuji za vaši přízeň, přeji poklidné prožití závěru roku a doufám, že pro vás budeme schopni připravovat časopis i nadále. ZB

Cover Collage:

KATEŘINA DRAHOŠOVÁ

rajina je stav duše,“ říká kreslířka Kateřina Drahošová, kterou jsme požádali o obálku posledního čísla Milk & Honey v roce 2018. Ve své práci se vrací k magické povaze skutečnosti, k živému tělu přírody a jejím vizuálním rytmům. Je opatrná, protože pouto je křehké a jedním zbrklým gestem ho lze narušit. Drahošová mluví o dotyku s přírodou a na jedné její kresbě skutečně vidíme lidskou ruku, která se blíží k černé tečce v náznaku jejího citlivého uchopení. Podobně zdviháme z podlahy hrášek, který nechceme rozmáčknout. Autorčino empatické vnímání přírody ovlivnilo dětství strávené na Šumavě. Také o tom si přečtete v rozhovoru na straně 26. JPT

Tak ho nakonec máme. Město si za „krásných“ 2 960 870 korun pořídilo sousoší plavců od Alexandry Koláčkové, které se stane základem oddechové zóny mezi Sportovní halou a Dlouhou lávkou. Můžeme pouze hádat, zda tím České Budějovice dávají najevo, jak moc si váží výtvarného umění, anebo umělkyni přeplácí z jiných, méně ušlechtilých důvodů. Bezmála tři milióny vyplatilo bez soutěže, v tom zůstáváme srdnatě předpotopní. Že je možný opak, dokazuje soutěž ostravského Antikvariátu a klubu Fiducia na náhrobní výzdobu sochaře Augustina Handzela (1886–1952). Z osmi návrhů komise vybrala masivní žulový kvádr umístěný na válcích, jež upomínají na tradiční způsob přesouvání kamenných bloků. A pozor, autorem je třiatřicetiletý sochař Jan Šnéberger, který pochází z Českého Krumlova. Město Ostrava zafinancovalo jeho realizaci grantem o výši 400 000 korun! JPT Kdysi jsem svou neutuchající závislost na kofeinu léčil v nejbližší to go kavárně u mýho gymplu. Konec konců, právě studenti s absťákem byli a jsou nejčastější klientelou populárního DéKáčka na náměstí. Je však na čase dát sbohem. To, co jsem totiž kdysi považoval za dobrý kafe, bych dneska označil spíš za ultimátní baristickou prasárnu. Takže poslední půlrok jedu zejména na kávě z podniku Kafe Okolo, sídlícím na jednom z konců Lannovky. Neustálá obměna té nejlepší výběrové kávy, skvělá cena a obsluha, která vám prostě z každý návštěvy udělá dobrej den. Tak šup na Lannovku a check it out! DPO

Sour milk

sweet honey column prosinec / leden 2018 / 2019

4–5

Pietní průvod jako slavnost památky všech zesnulých se uskutečnil 2. 11. v Budějcích letos poprvé. Promovaný i pořádaný byl lidmi spjatými s hereckou rodinou Marčíkových. Víťa Marčík st. měl úvodní i závěrečné slovo. Průvodu se účastnily také sestřičky od svatého Josefa a hlavně odhadem asi 200 lidí. Někteří s dětmi, někteří se psy. Někteří sami se svíčkou a plně soustředěni. Hlasité velikonoční hrkání vystřídala kontemplace a v čele shromáždění černý vůz s rakví tažený koňmi. Tichému lampiónovému průvodu (z Piaristického náměstí přes Panskou, Hradební ulici a U Černé věže až na náměstí Přemysla Otakara II.) předcházela výzva k hlubšímu samostatnému rozjímání, napsání dopisů blízkým zemřelým či výrobě lampiónů. Již předchozí den na hlavním náměstí byly rozmístěny prázdné židle, kočárek, kolečkové křeslo a pro nás zatím živé i zrcadlo. Na závěr jsme se podělili chlebem a zapálili svíčku za své blízké. ŠB

„Podařilo se nám přemluvit vášnivého sběratele Picassa a majitele výstavy The World of Picasso na zápůjčku části jeho sbírky tohoto umělce a tímto mu tedy děkujeme za celý tým Galerie Mariánská“, psalo se v textu k nedávné výstavě v Galerii Mariánská. Nechme stranou, že jejím hlavním přínosem bylo, že jsme v ČB (také) měli nějakou tu Picassovu výstavu. Pečlivě si ale znovu přečtěme citovanou větu. Nepřipadá vám jako práce překladače Google? Nebo to je sofistikovaný pokus o literární uplatnění kubistických postupů? Čert aby se v tom vyznal. Raději si vychutnejme další perlu z pera člena léčebné skupiny anonymních analfabetů: „Nejzásadnějším dílem této výstavy je olejomalba, která je umístěna v hlavním sále výstavy a jsme velice rádi za zapůjčení této olejomalby Pabla Picassa, která je součástí edice asi 12 děl s motivem čerta, kterou Pablo Picasso namaloval na zakázku kupujícímu, který ovšem díla neodebral a tak skončily v soukromých sbírkách po celém světe.“ Světe, div se! Galerie Marie, my děkujeme ti! JPT A co si o tom myslíte vy? Jaký je váš názor? Podobnými pobídkami často končí facebookové příspěvky nejrůznějších jedinců či platforem, kteří by chtěli nějak veřejně působit. Samozřejmě mají náš názor většinou tam, kde končí slušné pojmenování zad, ale vyvolává to dojem, že se o nás zajímají, a případné komentáře navíc pomáhají příspěvek dále šířit. Pomalu se tak dostáváme z fáze, kdy se k čemukoliv můžeme vyjádřit, do stádia, kdy je třeba mít na všechno názor. Od homosexuálních sňatků přes dopady brexitu až po změnu letního času. Jenže „mít názor“, tedy hledět na určitou věc jistým způsobem, vyžaduje poměrně dost úsilí: Vlastní zkušenost s onou věcí bychom měli konfrontovat s dalšími dostupnými informacemi, které jsme předtím podrobili kritické interpretaci. Jinak střílíme od boku, plácáme povrchnosti a zbytečně zamořujeme veřejný komunikační prostor. Na všechno kolem nás zkrátka nelze mít solidně vyargumentovaný názor, to bychom nedělali nic jiného. Lépe je asi smířit se s vlastními limity, brát v potaz postoje odborníků a nestydět se za prosté, leč zodpovědné „nevím“. ZB Lidstvo jako takové si zaslouží víc než jedno kyselé mléko za to, že za posledních 50 let vyhubilo víc než 60 % zvířat, za to, že zamořilo oceány plastem, že skleníkový efekt dohnalo do stádia, kdy mu zbývají už jen stovky dní k tomu, aby udělalo něco pro přežití svých vlastních dětí. A co dělá? NIC. Vůbec nic. A média řeší Babiše, mastící se vlasy, Zemana, slevy a vánoční nákupy. Takže so long and thanks for all the fish. JFL

Vánoce, svátky tavných pistolí Jan Flaška

výloh a reklam postupně vymizely plavky a plíživě je vystřídal Santa Claus, jeho sobi a koule, z čehož vyplývá, že brzy bude Ježíšek. Říká se, že Vánoce jsou hlavně svátky dětí, a je to úplná pravda. Kdo má děti, ví, že na žebříčku superhrdinů se Ježíšek každoročně umisťuje na nejvyšších příčkách, někdy i nad Spidermanem. Mé děti mě už od února bombardují otázkami, kdy už zase přijde a jak vlastně vypadá. Dokonce mě donutily vymyslet si příběh o mrtvém fousatém chlapovi na kříži, co se každý prosinec změní v děťátko v chlívku a následně ve světýlko na obláčku, které rozdává dárky. Myslím, že jsem se tímhle opusem zařadil k tomu nejimaginativnějšímu, co kdy světová literatura vyprodukovala. Mírnit dětskou lačnost po ježíškovské nadílce nepomáhá ani školní výuka. Už od půlky října děti ve škole vyrábějí přáníčka, záložky, ozdoby a řetězy, a zatímco venku ještě zuří léto, děti mají pocit, že Vánoce jsou za dveřmi. Na začátku prosince navíc začnou psát dopisy Ježíškovi a být skutečně nesnesitelné. Nervózní očekávání nadílky je promění v nevrlé, nedočkavé, rozjívené a protivné tvory, oslepené vidinou kopice dárků pod stromečkem a zhusta ignorující reálný svět. Reklamní agentury tomuhle stavu říkají „rozzářená dětská očka“, kdežto rodiče před domácí adventní pohodou utíkají do práce. Těsně před svátky pak, unavení a pološílení, utápějí svou frustraci v alkoholu na firemních večírcích, kde s pátou skleničkou jägermeistera v ruce vysvětlují druhdy nenáviděnému šéfovi, že Ježíšek jsou ve skutečnosti oni.

Firemní večírky jsou kapitola sama pro sebe. Ovšem pokud jste rodiče či prarodiče, čeká vás před Vánoci jedna ještě mnohem horší věc: dětská vánoční besídka. Taková vánoční besídka ve školce je neopakovatelnou, nádhernou příležitostí k tomu, abyste na vlastní oči viděli, co všechno se za ten půlrok vaše malé, křehké dítě naučilo: otevírat naprázdno pusu a vypadat zmateně. I besídky větších, již školních dětí mají něco do sebe. Často na nich můžete zhlédnout divadelní představení. Jak asi víte z amerických rodinných vánočních filmů, školní divadelní představení jsou něco jako broadwayský muzikál s parádní výpravou a efekty, na kterém hraje dokonale secvičený školní bigband originální aranže klasických šlágrů, a vaše dítě, jež až doteď mělo trému, zazáří ve světle reflektorů, aby si vysloužilo aplaus ve stoje. Hahaha! Zapomeňte. Divadelní představení na školní besídce je ve skutečnosti zhruba sedmnáctihodinový kus, v němž se děti, obalené do záclon a papírů, potácejí po jevišti jako ožralé. Co chvíli se zastaví a na střídačku něco kuňkají do země. Vy se pořád jen koukáte na hodinky a čekáte, až nastane Velký Okamžik Vašeho Dítěte, které bylo obsazeno do důležité role čtvrtého z pastušků. Když Vaše Dítě vstoupí rozeklaným krokem na pódium a začne kuňkat, nejraději byste se hrdostí propadli do země. Jediná zábava na školních divadelních představeních je, když na někoho spadnou kulisy, ze kterých ještě kape herkules a drolí se polystyren. Součástí vánočních besídek je i prodej rukodělných výrobků. Děti tu prodávají různé pochoutky a vlastnoručně vyrobené ozdoby. Řekl jsem „ozdoby“? Samozřejmě jsem měl na mysli „odpadky“. Je jasné, že výrobky malých

dětí s velmi omezenými schopnostmi v oblasti jemné motoriky nemohou konkurovat tovární výrobě. Naneštěstí dětem v jejich rukodělném úsilí pomáhají jejich maminky, které na tom se vkusem a motorickými schopnostmi často nejsou o mnoho lépe než jejich čtyřleté děti. Vystavené zboží – arašídoví zajíčci, hnědí sněhuláci z kaštanů a špejlí, prostřihované okrasné ubrousky a ozdobná hrouda, z níž odpadávají žaludy – je terčem obdivu ostatních žen, které se pak, jako by je kousla zombie, proměňují ve tvořilky. Zástupy těchhle matek, vyzbrojených tavnými pistolemi, jsou odhodlány vyzdobit vám domácnost vším, co jde přilepit k sobě. I dříve lidé vyráběli různé dekorace pro výzdobu příbytků, ale teprve vynález tavicí pistole dal ozdobnému průmyslu ty správné grády. Tavná pistole totiž dokáže spojit i věci, které si dosud nebyly souzeny: smrkovou šišku a igelit a umělohmotné jeřabiny a porcelánové slony a víčka od PET lahví a skořicovou kůru. Být to vystavené v galerii, vyjadřuje se to ke krizi identity a hodnotového systému jedince v postfaktuální informační společnosti a bude to asambláž; když si to necháte doma na odiv návštěvám, bude to asi blamáž. Po takových adventních zážitcích se člověk jen modlí, aby měl Vánoce co nejrychleji za sebou. Popravdě řečeno, po svátečním kolečku návštěv příbuzných jsou někdy rodinné vazby tak akorát zralé na to, aby je někdo znovu slepil tavnou pistolí.

Interview prosinec / leden 2018 / 2019

6–7

Nejdůležitější je autenticita Hlavním tématem tohoto čísla Milk & Honey je duše. Při promýšlení tohoto nesnadného fenoménu jsme se obrátili na legendu československé psychologie, profesora Pavla Říčana. Jak vnímá lidskou duši v dnešní době? Může jí ještě nějak prospět klasické náboženství? A jak o ni vlastně pečovat?

Pane profesore, co vás přivedlo ke studiu psychologie, potažmo duše? Můj otec byl evangelický farář a takovému klukovi z fary se stane docela snadno, že skončí jako psycholog – viz třeba Carl Gustav Jung. Už jako malý školák jsem zpod kazatelny vnímal úvahy o tom, co se děje v lidském nitru. Přitom mě nejednou napadlo: Teď by to mělo ještě nějak pokračovat, proč to tatínek nedopoví a mluví zas o něčem jiném? Otec myslel velmi přesně, ale určité otázky se prostě do kostela nehodily, ty mi zůstaly. A zápasy přísně kázněného dítěte s vlastním svědomím – to je hned psychologických témat habaděj! Jako středoškoláka mě uchvátila Schönfeldova grafologie upravená mistrem jazyka Pavlem Eisnerem. – Na teologickou fakultu jsem to měl z rodiny „blízko“, ale proč jsem tam vlastně šel, přestože jsem se na to nehodil, to by bylo pro tento rozhovor příliš intimní povídání. Mělo to tu výhodu, že jsem unikl budovatelskému nadšení počátku 50. let a dostal jsem sluš-

Dalibor Kučera

nou intelektuální průpravu, neznetvořenou tehdejší povinnou ideologií. Psychologicky podnětná pro mě byla etika. Tam nejde jen o to, co se má a co se nemá, ale co všechno se kolem toho prožívá. A to jste hned oběma nohama v psychologii. Mně psychologie postupně nahradila náboženství. Doufal jsem, že ona mi pomůže najít smysl života. V 60. až 80. letech jste se jako nestraník pohyboval na nejrůznějších psychologických či pedagogických pracovištích včetně stáže v USA. Jak vzpomínáte na změnu poměrů po roce 1989? Jako psycholog jsem začínal v „uvolněných“ 60. letech, to se mi povedla i ta vytoužená Amerika a nástup do Psychologického ústavu ČSAV. Po vyhození z Akademie jsem přežíval ve zdravotnictví, kde se nekádrovalo tak přísně – ale ovšem jako „občan druhého řádu“, jakých nás byla ostatně většina. Sametová revoluce mi umožnila habilitaci, byl jsem také zvolen

předsedou Československé psychologické společnosti a vrátil jsem se do „svého“ ústavu – jako ředitel! Byla to doba, kdy jsme vzhlíželi k Hradu jako k místu, kde je nový Masaryk, totiž Václav Havel. Láska a pravda zvítězily, takže právo a spravedlnost se měly prosadit jaksi automaticky. Byli jsme zkrátka naivní, ještě dva a půl roku vládl jako premiér – s Havlovým požehnáním – mazaný bolševický lídr Čalfa. Očista veřejného života – dekomunifikace, stejně potřebná, jako byla po válce německá denacifikace, se nekonala. Ty nejprofláknutější borce jsem propustil, aspoň to, ale moc se mi to ředitelování za daných poměrů nevedlo. Zůstal jsem jako řadový badatel. Věnoval jste se z různých pohledů lidské osobnosti a její psychice. Co pro vás osobně znamená pojem duše? Nemám rád ty učebnicové nebo slovníkové definice ve stylu „duše je, když…“. Ta největší slova (duše nebo láska nebo Bůh) vždycky spíš jen naznačují, oč jde, a respektují tajemství existence. Pěkně říká americký psychoterapeut Thomas Moore v knize Duše wsexu: „Lidská bytost je vrchovatě naplněna významy, emocemi, sny, touhami, minulostí, kulturním prostředím a vnitřním myšlenkovým a fantazijním životem, krátce řečeno duší.“ Nebo jinde: „Mluvíme o lidech, místech a domech, jež mají duši. Duše představuje nedosažitelnou hloubku, pociťovanou životní sílu a plnou přítomnost člověka nebo dokonce i věci. Člověk s duší ve vás vzbuzuje dojem, že žije naplno a má silnou osobnost. Teologové a filozofové již po tisíciletí říkají, že duši má i svět.“ – Duše není vlastně tak docela „doma“ ve vědecké psychologii. Spíš je jí dobře v poezii, v umění nebo ve filozofii toho typu, jakou pěstoval u nás Jan Patočka.

Jak vnímáte situaci duše v dnešní době? Duše našeho Západu stůně řadou nemocí, rozpoznaných i nerozpoznaných, léčených i neléčených. Trpí například jednostrannou orientací na technovědu – a na konzum. Zvlášť na konzum informací a dojmů – nejvíc právě těch konzumních dojmů, jakých jsou plné třeba telenovely. Epidemická je ztráta smyslu života, která má asi více příčin. Technika, která chce lidi spojovat, je ve skutečnosti navzájem izoluje. Etické hodnoty jaksi blednou, svědomí je už skoro neznámé slovo. Jedním slovem – duchovní úpadek. Jak z toho ven? Můžeme něco dělat? Je možné, že se česká duše vzpamatovává. Vidíme například, že roste Skaut a Sokol, což jsou hodně duchovní záležitosti, přečtěte si třeba skautský slib. Řada lidí, kteří tam působí, jsou křesťané nebo post-křesťané. Můžete říct, že je tu jakási reakce na ten úpadek, protisíla, já ale nemám fyzikalistické metafory rád. Radši mluvím o růstu. I ze zdánlivě mrtvého pařezu může vypučet nový strom. Trochu se angažuji v církvi a i tam lze tu a tam sledovat, jako by něco chtělo pučet, i když převažuje do očí bijící rozpad a rozklad. Američtí hippies začali před nějakými šedesáti lety volat po nenáboženské spiritualitě. Heslem se stalo: „I am not religious, but I am spiritual.“ V tom jim začali tak trochu „napovídat“ psychologové. I my v Česku jsme se pustili do výzkumu spirituality, která se vyskytuje v rámci organizovaného náboženství, ale není na něj vázaná. Je to nová verze staré myšlenky nechat si to dobré, co je v náboženství, ale vynechat z toho boha, který se modernímu člověku jeví nepřijatelný. Říkáme tomu humanistická spiritualita.

Když se řekne „spiritualita“, vybaví se mnoha lidem „orient“. Přesně! Orientální inspirace modifikuje naše chápání spirituality i naši duchovní praxi. Zvlášť významný je buddhismus. Známe i křesťanské učitele buddhistické meditace. Není to ale tak, že si například z těch východních směrů bereme jenom to, co se nám hodí, co je nejsnáze stravitelné? Nepřicházíme touto populární adaptací o nějakou původní hloubku? Ano. Někdy to ironicky vyjadřujeme obratem, že když vítáme východní spiritualitu, jako bychom říkali: „Ale etiku odložte, prosím, laskavě v šatně.“ Zajímáme se o ty techniky, které mohou vést k netušeným stavům mysli, k extázi nebo k osvícení – a zapomínáme, že k tomu patří určitý životní styl. Toto je bohužel dosti časté u jógy. Bez „jamas a nijamas“, tedy doporučení zabývajících se naším chováním a vztahem k okolí a k sobě samým, to totiž vlastně není jóga, ale pouze fitness cvičení. Zájemců o jógu jsou davy, skutečných, vyspělých jogínů jen hrstka – například známý terapeut alkoholismu Karel Nešpor. Můžeme ale doufat, že i když někdo chápe jógu jako pouhé tělesné cvičení, tak moudře cvičené tělo ho samo povede alespoň „na práh“ něčeho hlubšího. Tělo není jen kus masa, je svým způsobem posvátné a k pochopení tohoto slova není nutná náboženská víra. Může tradiční křesťanství ještě dnes sytit duchovní potřeby soudobého člověka? To je právě to, oč se tu hraje. Církve jsou často nemocné dogmatismem a autoritářstvím. Hledají se nepřátelé, podívejte se třeba, co vykládá (byť v nadsázce) stárnoucí kněz Piťha o tom, že nám hrozí vláda homosexuálů. Katoličtí kněží naříkají i veřejně na špatné

8–9

prosinec / leden 2018 / 2019

Interview

vztahy s biskupy. Najde se, co zametat i v jiných církvích. Ale hledejme i pozitivní „znamení času“, jakým je například statečný papež František nebo charismatické hnutí vedoucí lidi jednak k živé niternosti, jednak k intenzivním vzájemným vztahům. Je doba duchovních hledačů. Skutečných ateistů, kteří „zívají Bohu do tváře“, je málo. Hledačů je mnoho, jde o to, jak hledat. Ten zmíněný Thomas Moore, který po mnoha letech mnišství opustil církev, říká, abychom hledali své osobní náboženství odpovídající době a naší osobnosti. Moore zdůrazňuje: vypůjčujte si, ale nekupujte. Jinými slovy tedy, nenechte se zajmout dogmatem, přijímejte a prožívejte představy a obřady, nechejte se vést i posvátnými texty, avšak neberte je jako navždy nezpochybnitelnou pravdu. Jenže Moore patří ke spirituálně -kulturní elitě, ví, co dělá. Hůř je na tom běžný člověk, kterého zklamala církev, v níž vyrostl, a on hledá – často dost naslepo. Dnes je v módě vybírat si různé poučky a praktiky z nabídky jakéhosi „švédského stolu duchovna“, což může být dost nebezpečné i z hlediska zdraví, jak duchovního, tak duševního. Co by podle vás nemělo chybět ve zdravé duši moderního člověka? Například vědomí smysluplné cesty životem, kterou kráčíme jednak jako individua, jednak ve společenství svých blízkých a vlastně i v širším společenství národa. Na té individuální cestě jsou typické etapy i přechody mezi nimi, například mezi chlapectvím a dospělostí. Některé přírodní národy, tzv. primitivové, pomáhají svým členům silně, plně prožít tento přechod. K tomu slouží tzv. iniciační rituály. Nám něco takového chybí. A na to myslel americký katolický kněz Richard Rohr, který vymyslel a zavedl spirituální iniciaci pro muže. On říká, že žena prochází iniciací tím, že porodí první dítě. Mužům nabízí pozoruhodný systém iniciačních rituálů, symbolicky završující proces duchovní přeměny. Rituály jsou tajné, ale snad mohu prozradit ten vstupní, při němž „chlapec“ (jakéhokoli věku, byl jsem tam i já) přijme na obnaženou hruď rudě namalované znamení kříže. V závěru pak přijme tentýž kříž posvěceným olejem. V Česku je Rohr se svým systémem velmi úspěšný.

Čeho si na lidech nejvíce ceníte? Zrádná otázka, odpovím namátkou: Vážím si „nejmladší ctnosti“ podle Nietzscheho – autenticity. K čemu úspěch, k čemu i morálka, k čemu všechny možné spirituální extáze, když nejsem sám sebou? Zaujala mě vaše metafora duchovního švédského stolu, který se dnes před lidmi nabízí. Je dobře, když se člověk snaží ochutnat od všech pokrmů, nebo je vhodné před jednohubkami upřednostnit jedno pořádné jídlo? Dá se mezi oběma póly najít nějaká vyrovnanost? Kdo je někde duchovně opravdu doma, ten ať si „domácí stravy“ váží velice. Pak hledáme cestu časem, který je nám dán, i jako společenství poutníků. Kdo se vydá na cestu sám, protože musí, má být velmi opatrný, konkrétně třeba o buddhismu nebo spirituální józe by si měl něco přečíst, nahlédnout do skupiny, kriticky zvažovat… A mít dobré vedení! Orientujte se na někoho, koho osobně znáte a koho si maximálně vážíte. Snažte se být s ním v kontaktu. Po Česku se potloukají – abychom se přidrželi výše zmíně-

ného Moorova přirovnání – tisíce celkem neškodných „podomních obchodníků“ se spiritualitou, ale i nebezpečných sektářských lovců duší. Pozor, pozor a ještě jednou pozor na ně! Když vás zaujme nějaký obřad, třeba indiánské pokouření ze společné dýmky v tichém kruhu kolem ohně, proč si ho nevypůjčit? Ale neměli bychom si takovými jednohubkami plnit žaludek. Jak tedy správně pečovat o duši? Dobrý začátek může být v pěstování ticha. A nemusí se hned jednat o nějaké důmyslné meditace, prostě jen dát si denně, nejlépe po ránu, 20 minut uvolněného, pokojného mlčení se vzpřímenou páteří a otevřenou myslí. Několika dobrých rad jsme se dotkli i v tomto rozhovoru, žádný kompletní systém pro vás nemám. Co vám v současnosti dělá radost? Bezpochyby je to mých osm vnoučat. Každé je jiné a s každým je to trochu dobrodružná záležitost. Ve veřejném životě mám radost z drobných znamení, že se česká demokracie snad vzpamatovává.

Pavel Říčan Narozen 1933, je jedním z nejvýznamnějších československých psychologů. Po absolvování Evangelické teologické fakulty navázal studiem psychologie. Poté se věnoval teorii i praxi v oblasti klinické a pedagogické psychologie a psychologie osobnosti. Počátkem 90. let byl zvolen předsedou Československé psychologické společnosti a ředitelem Psychologického ústavu Československé akademie věd, kde až do penze působil jako vědecký pracovník. Je autorem řady ceněných publikací pro psychology a pedagogy, knih pro rodiče a jiných popularizačních textů. Z nejznámějších je možné uvést: Psychologie osobnosti (1972), Cesta životem (1990), Agresivita a šikana mezi dětmi (1995), S Romy žít budeme – jde o to jak (1998), Psychologie náboženství a spirituality (2007), kolektivní Dětská klinická psychologie (1991) či Spirituální výchova v rodině (spolu s Pavlínou Janošovou, 2016).

KŮŇ S TEBOU! aneb Rozdíl dvou písmen Elvíra Kardinal

10 – 11

prosinec / leden 2018 / 2019

FILM/column

nohým lidem, nezřídka těm pocházejícím z menšin, nejsme s to přiznat lidství, natožpak oduševnělost. Přitom duši má jistě i zvíře. Stačí se podívat na spícího psa a je jasné, že sní minimálně o třech věcech – o žrádlu (mlaská); o tom, že štěká (ve snu tlumeně); nebo o tom, že někam běží (kmitá tlapkami). Někteří věří i v duši rostlin, která například v dobách zlých nachází u stromů svůj podpis na letokruzích, či v duši – slovy exaktních páprdů – neživé přírody. Tedy rozpad kamene jako duševní proces? Dobrá, přiznejme tedy všem lidem, a to rovněž těm zdánlivě či skutečně bezduchým a zlým, všem zvířatům, rostlinám a horninám jistou oduševnělost. Jak to pak bude s vírou v Boha či bohy? Ne každý přirozeně chce věřit, někdo věří jen v něco, někdo věří v nic, úplných ateistů tak bude jistě méně, než se zdá. Spíš je někomu protivný nějaký představitel církve či sama instituce něž víra samotná. Jak to ale mají zvířata a rostliny? Mají se kde modlit? Kudlance nábožné je to zjevně jedno (tj. vyšší stádium buddhismu), ale co pes či kůň. Myslíš si, autor bezduché myšlenky je v koncích, ale proč tedy jsou lidé, kteří svému mazlíčkovi odepřou popelnici a dokáží ho s náležitou úctou pohřbít, postaví mu i náhrobek (zeptejte se na zakázky kameníků) či na hrob dokonce vetnou kříž. Proč tedy vůbec existují psí hřbitovy? Jde jen o pietní odchod a důstojný poslední odpočinek milované bytosti, tedy právo, jež

Anna Balíková

je například při genocidách lidem upřeno? Možná máte podobnou zkušenost. Matně si třeba vzpomínám na babiččino vyprávění o zvířatech na statku, která vlastně s lidmi slavila Vánoce. Vždy jim dopřáli něco lepšího. Nedávno jsem navíc v okolí Dobré Vody u Českých Budějc objevila koňský dvojhrob s klasickým litinovým křížem. Na jeho terči byl vyveden téměř (najdi dva rozdíly) tradiční nápis: Kůň s tebou! Dole v oválných prohlubních v kameni fotky dvou koní. Koňští křesťané? Či spíše lidská víra v koně? Jsem daleka někomu něco upírat a navíc je mi velmi sympatické, že někdo má rád zvířata, nebo že si dokonce někdo dokáže uvědomit, že pánem Země není člověk. Jednou něco pořádně bouchne a zas to začne i bez něj od znova, pokud vůbec. Prostě jsem ráda, že alespoň tomu koni, kočce či psu, třebaže to není zrovna Rin Tin Tin, se dostane náležité piety, když už u nás někteří lidé končí svou pouť bez pohřbu a jsou jen někde uloženi bez posledního s Bohem. Onen nápis není zjevně kultem koně jako v izraelském Aškelonu, kde se nachází starověké foinické pohřebiště kanaánského psa (cca 1500 samostatných hrobů přirozeně zemřelých psů), nebo kočky ve starém Egyptě. Jde o úctu, kterou jsme naštěstí ještě schopni prokázat nejen lidem. Jako by ten nápis ve zkratce říkal: Bůh s tebou, koni! Jen dvě písmenka a tolik lásky a i úsměvu na tvářích kolemjdoucích. Nebo je to pro vás už „zu viel“?

Sex ve městě Martin Dvořák

no, udělali jsme to – uvedli jsme zavádějící titulek článku, aby vás přiměl k tomu si ho přečíst, navíc s tím, že bude o Sexu ve městě, ale ve skutečnosti bude o něčem jiném, a totiž o sexu ve městě (aneb proč je důležité znát gramatická pravidla psaní velkých písmen). Televizní stanice HBO platí za jednu z předních hnacích sil toho, čemu se už dlouhá léta říká (i odborně) „quality tv“. Jde o soubor televizních seriálů, které jsou produkovány s obrovským rozpočtem, jsou do nich obsazovány význačné herecké osobnosti známé především z úspěšných filmů, jejich tvůrci dostávají velkou tvůrčí svobodu a primárním zadáním je natočit seriál, čili vyvarovat se hloupých replik, dát si s budováním příběhu i charakteru postav práci, natáčet s kvalitní technikou a zaměstnávat lidi, kteří svému řemeslu rozumějí. Dodnes někteří lidé tvrdí, že fenomén quality tv odstartoval 90. letech seriál Sex ve městě. Samozřejmě jde o mýtus. Ne že by Sex ve městě některými přednostmi quality tv už tehdy nedisponoval, nicméně záměr takového zpracování byl při produkci seriálu spíše mimoděčný. Kořeny quality tv bych osobně hledal v Městečku Twin Peaks, ti nejotrlejší a nejdůslednější teoretikové by je hledali možná už v 50. letech u pásma Alfred Hitchcock uvádí.

Co Sexu ve městě chybělo, ale co takřka u všech seriálů dnes označovaných jako quality tv najdeme, je komplexnost. Zaklínadlo, k němuž se každý kreativní tvůrce seriálu musí upínat s pokorou. Problém Sexu ve městě je též ten, že není o sexu a už vůbec ne o městě. Připodobnil bych to k tomu, když si v novinách přečtete, že v zoo plánují v sobotu odpoledne pro návštěvníky komentované krmení vyder, ale nakonec tam jen někdo do výběhu hodí kýbl mrtvých ryb a jde na cigáro. Přesto je dodnes Sex ve městě devíti z deseti českých hospodyň a učitelek jazyků brán za náboženství a debaty typu „já jsem jako Kerý a Pavla je jako Samanta – Ne ne, já jsem jako Kerý a to Petra je jako Samanta“ neberou konce. Že v HBO existuje sebereflexe a snaha o vymanění se z vlastního zkresleného stínu, dokazuje od loňska natáčený a vysílaný seriál The Deuce, česky s přídomkem Špína Manhattanu, jehož druhá série byla odvysílaná letos na podzim. Kromě jiného se sluší hned teď říct, že tento seriál je skutečně o sexu ve městě. Odehrává se zkraje 70. let v místní části Manhattanu na 42. ulici, nejdůležitější dopravní tepně ve městě. The Deuce je přezdívka této ulice, vycházející ze sportovní terminologie, konkrétně z čísel 2 a 40. Tolik k „městu“. Ohledně „sexu“ – hlavním námětem seriálu je tehdy masově probíhající a jen částečně regulovaná prostituce v této „prominentní“ newyorské čtvrti. Seriál se ale

obrovskou měrou věnuje také tématu rozvoje pornografického průmyslu. Zatímco Sex ve městě je banální rozprava o relativitě „šlapky v každé z nás“, Špína Manhattanu je sondou do regulérní odvrácené strany moderního člověka. Většinová morálka navenek prostituci i pornografii odsuzuje, realita je ale ta, že „americký sen“ v jakékoliv podobě lze uskutečnit pouze tam, kde je poptávka – tedy v oboru prostituce a porna. Komplexitu Špíny Manhattanu naplňuje nosné téma, pečlivá jednota místa a času a především úžasné charakterové drobnokresby postav pasáků, šlapek, „héreček“, ale i běžných obyvatel čtvrti, kteří nikoho neodsuzují, ale berou věci takové, jaké jsou. A to včetně všudypřítomné mafie. Zatímco první série stavěla především na prostituci a celkem neokázale popisovala, že za určitých podmínek se tento byznys odehrává s určitou grácií, byť s notnou dávkou mírného až hrubého násilí na ženách a vůbec jejich zméněceňování, letošní série se více věnovala poloprofesionalizaci porna, ukázala přirozenou ženskou snahu o nezávislost a spolu se vším zmíněným také naplno odhalila, že neexistuje nic, v čem by neměl prsty organizovaný zločin nebo developerské a korporátní ambice. Zkrátka ani jedna minuta, ani jeden motiv celého seriálu není zbytečný. Krásný kontrast k zbožštělému Sexu ve městě, jehož zbytečné a fádní pasáže lze počítat na epizody, neřkuli série.

Anketa

12 – 13

prosinec / leden 2018 / 2019

opinion

Pojem duše má samozřejmě dlouhé a složité dějiny. V jakém smyslu mu rozumíte vy?

Může být duše chápána jako výraz dualistického chápání světa (hmota vs. duch)? Není toto pojetí příliš zjednodušující?

Dříve patřila duše k běžně užívaným a prožívaným pojmům, kdežto dnes se podle všeho ocitla na periferii lidského zájmu. Má to pro člověka nějaké důsledky? Mělo by pro nás význam znovu o duši přemýšlet?

Denisa Červenková

Michal Petr

karmelitánka

psycholog a terapeut

V mé duchovní tradici (jsem řeholní sestra, žiju přes dvacet let v karmelitánském klášteře) se dříve výraz „duše“ používal často zástupně: vždycky když se chtělo nějak pojednat o lidském nitru, napsalo se v mystických textech slovo „duše“ a pokračovalo se pak například u Terezie z Avily vylíčením toho, jak je důležité se dobře znát nejen co do vnějších projevů lidského jednání. Tedy nejen hodnotit, jestli se mi něco povedlo nebo nepovedlo, ale rozumět například i vnitřním pohnutkám, pocitům a emocím, které tvoří náš vnitřní svět a mají přímý vliv na naše chování. Dnes bychom ovšem asi použili výraz „vědomí“ nebo tedy já sama preferuju ono zmíněné „nitro“.

Pojem duše pro mě odkazuje k něčemu, co můžeme tušit či v sobě nějak vnímat, co však můžeme obtížně popsat vědeckou metodologií. Není to naše osobnost, není to psychika. Je to pocit života v našem srdci, tajemství, úžas…

Z toho, co už jsem řekla, je, myslím, jasné, že v textech, které ostatně považujeme za klenot a vrchol křesťanské duchovní literatury, rozhodně nemluvíme o duši tam, kde se chceme negativně vymezit vůči tělesné stránce člověka: každý pořádný křesťanský mystik naopak zahrne do lidské cesty k dovršení smyslu života duši i tělo: celý člověk, ve všech dimenzích lidství může dojít životního naplnění, nic se neodmítá, všecko může být proměněno a postupně uzdraveno.

Dualistické pojetí je vždy zjednodušující, člověk je složitý systém složený z mnoha dalších systémů a sám je součástí širšího pole. Je jedna existence, jeden život, vše je spolu provázané a spolu propojené, byť to není na první pohled vidět. Proto oddělovat hmotu od ducha nebo tělo od duše či rozum od emocí může být nápomocné k ujasnění některých aspektů těchto jevů, ale opomíjí to právě onu celistvost. Dualismus chápu jako způsob porozumění a dorozumění se mezi sebou navzájem, ale je třeba vědět, že když mluvíme například o emocích, tak že jsou úzce propojeny s našimi myšlenkami a naopak. Proto některé přístupy, například zen, mluví o jednotě našeho bytí, o srdci-mysli... Jsou to jen slova, pojmy, které vždy oddělují.

O duši už se ale přemýšlí, ne? Máme na to i celý vědní obor, psychologii. Navázala na nauku o principech vnitřního života, kterou si po staletí předávají velké náboženské tradice. Ale i tak si myslím, že i ti staří mniši nás mají pořád čím obohatit, protože jejich letitá individuální i sociální zkušenost ukazuje, jak právě zabývání se „duší“ přináší porozumění konkrétním emotivním blokům a myšlenkovým schématům, které nám komplikují mezilidské vztahy a to, jak bolestně, krásně nebo vůbec intenzivně dokážeme žít vlastní životy. A tedy že existuje nejenom náhled na to, jak mi v životě zrovna je, ale že je s tím možno i něco podnikat.

Mělo by smysl přemýšlet o tajemství naší existence, o tom, kdo jsme, odkud jsme přišli, kde sídlí naše vědomí, co znamená pro náš život to, že jsme smrtelní... Pokud nás přitom osloví pojem duše, klidně. Podstatná je zkušenost spíše než teoretizování, zážitek přesahu nelze nahradit jakýmkoliv pojmem.

The Soul of Stuff Natalie Czaban

Nika Brunová

y little nephew got bored halfway through opening his birthday presents on his second birthday – we all did, there was just way too much stuff. In general, when you have a child you get loads of stuff. Seriously, loads. Our flat, which has always been floating along happily at close to full capacity is now expected to absorb an overwhelming wave of toys, clothes and gadgets every three months. Forever. And it’s not just me. A friend of mine has an impenetrable pile of loungers, high chairs, cribs and gadgets almost blocking the door of her flat. She calls it baby mountain. My sister-in-law has just found herself pregnant and after the initial delight her mother just texted me desperately “People are just being SO generous”. With four sad faces emojis. It is all well and good when we are talking about babies. The soul of baby stuff is all happy, light and delightful, if a bit overwhelming at times (like babies themselves). As we deal with older people the soul of stuff grows heavier and heavier.

Anybody who has dealt with clearing out the belongings of a dead relative knows how terribly hard it is to simply bin decades of carefully treasured possessions, photographs, items painstakingly saved for, cared for, adored. Then there are all the things that you bought with a now ex-partner which feel mysteriously tainted, like they need to be exorcised from the bad vibes of that relationship. Often the most useless and ugly objects have nevertheless once meant something to us or somebody we care about. Or there is the sense that each item has some purpose which must be honoured, much like a soul. All of our life rituals involve accumulating stuff. Indeed, they were often designed for that function. Weddings should set up poor young couples for their shared life ahead, baby showers are meant to provide mothers with the bare essentials to keep her child alive. But in the modern world the amount of stuff connected to these rituals has exploded. Weddings often bankrupt the happy couple. Baby mountain is bringing my pal more concern than relief. Our societies are still right at the beginning of their journey to learn how to meaningfully reuse all the stuff we so frantically create and there is at present little alternative to simply dumping and landfill. It is clear we need to scale down the creation and accumulation of stuff for ecological reasons as well as personal. But maybe we need to go deeper than that too. Where are the rituals for getting rid of stuff? The writer Thomas Moore recommends reflecting on the failures and disappointments of our life every time we throw out the garbage or tip out the compost bin. Although we prefer to cling to our successes and attainment, at least half of life is things that didn’t work out, projects that failed, people that once meant everything to us but haven’t been heard from

for years. Likewise, our living spaces are full of clothes that now make us look ugly or gifts we never wanted in the first place, things we spent loads of money on but regretted instantly. These do not have to stay in purgatory, clogging up space. Getting rid of them regularly is a daily opportunity to practice letting go of the old and useless and creating a vacuum for the new and exciting to fill. The pagan holiday of Samhuinn (celebrated on 31st October) perfectly models this type of creative destruction. The force of winter hurls into our lives with a frozen determination to wipe clean all that wilted growth of the previous year, to return the natural world to basic, minimalist nothingness out of which eventually new things will grow. Although many beautiful things are destroyed, nothing is lost, everything moves forward. In contrast to the perfect order of the natural world which Samhuinn celebrates, our material world of massive and rapid consumption surrounds us with useless stuff which resembles dense crowds of unhappy ghosts waiting to be released from this earthly realm. My suggestion is that we try to invest getting rid of stuff with the same amount of soul we give to attaining it. Everyone likes to buy a toy for a baby as it links us with the miracle of new life and the joy of a giggling infant. But maybe sorting rubbish for recycling could link us in a similar way to the miracle of the natural world. Making sure that stuff keeps moving in a meaningful way – that it is reused or recycled – is a way of participating in the natural cycle of life, where nothing is wasted. In this way, even the most boring activities, like sorting clothes to give to charity or recycling old yoghurt pots can also bring us closer to the stuff of the soul.

cESTA DO HLUBIN VYSOČINSKÉ DUŠE

Ricardo Picante, Cyril Nováček, Denisa Vesecká, Zdeněk Brdek, Štěpán Balík

ANEB REPORTÁŽ PSANÁ NA ZÁCHYTCE Napadlo vás někdy, že Budějce nejsou jen České, ale taky Moravské? Nás jo. A rozhodli jsme proto tohle sedmitisícové městečko na jihu Vysočiny prozkoumat. Jak nás tam domorodci přivítali? Co se dělo o posvícení? Jak si vedou místní fotbalisti? Nosí tam lidi kroje a mluví vůbec česky? Zjišťovali jsme za vás.

14 – 15

prosinec / leden 2018 / 2019

region

pátek Ono se to opravdu děje. Myšlenka, vzniklá kdesi mezi rozumbradováním na baru a tichou kontemplací, se taví v čin. Je kol druhé odpoledne a redakční Volvo V50 2.0D 100kW obsazené Cyrilem, Denisou, Ricardem a Zdeňkem vyráží na zteč. Naši přátelé v této souvislosti klikají na facebookový emotikon „nechápavé kroucení hlavou“, životní partneři pak s notnou dávkou ironie na „parádu“. Kilometry ubíhají, posloucháme Echoes od Floydů, řešíme, kdo a jaké zvuky vyluzuje během spánku, zda se vyfotíme s mažoretkami, jestli se v mažoretky proměníme a pak nějaké ty nudnosti jako budoucí směřování galerií na Budějovicku. Přestávku na přísun návykových látek pro naše těla (proč ostatně nezačít chlastat již během cesty, že?) děláme v Dačicích a pak se dál prořezáváme krajinou Vysočiny. Posloucháme Chaozz z roku 1999 a na konec jsme tu: Moravské Budějovice! Zjišťujeme, že bydlíme poblíž Billy, což většina popůlnočních gurmánů kvituje. V penzionu máme celé patro pro sebe, takže se cítíme jako rockové hvězdy. Porce svobody je to velká, ale budeme se snažit

nenechávat na stole kolečka od hrnku s čajem, nekreslit hovínkama na zeď a po desáté večer tišit mažoretky klidným hlasem. Podél hlavní dopravní tepny se dostáváme během pětiminutové chůze do centra města. Památník obětem války, zakrytá neexistující kašna a hlavně pouť. Její výskyt není náhodný, v sobotu se tu koná posvícení. Autodrom sice nestojí pětku jako před pětadvaceti lety, ale to nás zas tak nemrzí a za zvuků devadesátkového diska kupujeme žetony. Po chvíli opouštíme naše vozidla s dobrým pocitem, že jsme to těm desetiletým dětem za volantem pěkně nandali. Život se s nima mazlit taky nebude. Do očí nás trkne nápis „Grand“, tady si dáme nějaké občerstvení. Vcházíme do velké restaurace/pivnice, obsazujeme jeden z posledních volných stolů a objednáváme pivo. A protože se nacházíme v MorBudkách, znojemský Hostan je nabíledni. Pivo má říz, skvělou chuť, pěna se drží jak Zeman pultíku. V televizi navíc zrovna probíhá souboj o druhé místo v druhé fotbalové lize: Dynamu se zápas vydařil a díky hattricku Davida Ledeckého bere tři body, jupí! My bereme do ruky další půllitr a objednáváme nějakou tu krmi. U většiny redakce vítězí místní specialita zvaná

„smažený sýr“, jen Ricardo volí pikantní topinku. Většině lidí se po pivu chce čůrat. I my jsme v tomhle ohledu většina, a tak vyhledáváme místní ureaoázu. Nutno podotknout, že pisoáry se nacházejí jako kolty Billyho Kida proklatě nízko a nepochcat podlahu je občas obtížné i pro zkušené střelce. Vše nakonec zvládneme se ctí a se suchýma botama se vracíme ke stolu. Digi ukazují 30 minut po osmé, čas na přesun do hudebního klubu Pogo, který zrovna slaví 20 let existence. Při placení čtyř piv a smažáku padesátikorunou nebo nějak podobně směšnou částkou poprvé zjišťujeme, že se tu konzumuje podstatně levněji než v ČesBudkách. Procházíme romanticky nasvíceným parkem a za chvilku stojíme před hlavním programem dnešního večera. Představte si Singer zkřížený s pizzerkou, která v horním patře disponuje parketem pro tancechtivé. Pogo je narvané gratulanty, dole není šance, že bychom si sedli, tak si kupujeme Poličku a stoupáme po schodech do „kobercového sálu“. Následně vytahujeme z plátěnky nářeční dotazníky – takhle si tady totiž děláme nový kamarády. A nutno říct, že to zafungovalo skvěle. Kamarády máme, vyplněné dotazníky taky a můžeme

se soustředit na muziku. A protože začínáme být díky zdejším cenám sympaticky navátí, klasiky v podobě Guns’n’Roses, Jirky Schelingera, Chinasek, Báry Polákový a bůh ví čeho ještě si v podání místních covermistrů The Feet náramně užíváme. Pivo, gin s tonikem, víno, tanec, gin s tonikem, fronta na baru, cígo venku, tanec, gin s tonikem, chvíle přemýšlení o zvracení, gin s tonikem a odchod na diskotéku Nixx. Michala Davida, který se významně zasloužil o budování státu, ale nedokážeme skousnout ani s dvojkou v žíle, takže ve dvou vlnách odcházíme do penzijních útrob nabrat nějaké ty síly na zítřek. Přeci jen toho bylo na první den ažaž.

HISTORIE

FOTBAL

Také jako pravověrní Budějčáci pohlížíte na moravské protinožce shovívavým pohledem staršího a zkušenějšího bratra? Nenechte se mýlit! I když není možné vznik Moravských Budějc spolehlivě datovat, první písemná zmínka o nich se datuje k roku 1231, což je téměř o čtvrt století dříve než vznik královského města České Budějce. Model středověkých MB klasicky členilo centrum města, jehož komponenty tvořil hrad a kostel, a dále přilehlá předměstí. Až do první poloviny 19. století bylo město dochováno ve své téměř intaktní podobě. Změny, které se MB během staletí dotkly, byly přirozeně podmíněny růstem osídlení a pramenily z impulzů a potřeb sociálních, uměleckých, politických, přičemž roli hrály i vnější přírodní vlivy. Mezi nejvýznamnější památky patří kostel sv. Jiljí s gotickým presbytářem, jenž utváří charakteristickou siluetu města. K dalším významným stavbám patří barokně-klasicistní zámek z konce 17. století a několik měšťanských domů. S příchodem průmyslu ve druhé polovině 19. století začalo docházet ke značnému prostorovému rozpínání města. Koncem 19. století, konkrétně v roce 1871, byla do MB zavedena železnice, která propojila město s Vídní a Prahou. Toto dopravní spojení přineslo městu vznik nových průmyslových podniků a možnost dalšího rozvoje. Vedle průmyslových výroben přirozeně přibyla i výstavba bytových domů pro nově přistěhovalé obyvatele. Výrazným otiskem se do dnešního vzezření MB zapsala doba po únoru 1948, kdy došlo vedle rozvoje těžkého průmyslu k necitlivému zasazování socialistických budov do historického centra města. Ty v dnešní době návštěvníkovi značně narušují pozitivní vnímání města.

Poměrně rozlehlý fotbalový areál s velkou tribunou se v MorBudkách nachází nedaleko centra. Místní tým mladých šutérů brázdí klidný střed tabulky sedmé nejvyšší soutěže, třebaže jej stejně jako ostatní kluby z okolí trápí odchody nejlepších hráčů do blízkého Rakouska. Co do popularity ovšem zdejší fotbal zaostává za hokejem, takže divácké návštěvy nestojí příliš za řeč. S námi sledovala sobotní zápas proti druhému týmu tabulky jen hrstka příznivců, a to jsme je přitom viděli dvakrát. Hosté s neodolatelným názvem SK Transformátor Počítky si nic nedělali z toho, že mají růžové dresy, a hned ve 3. minutě zápasu se ujali vedení, které o 14 minut později ještě navýšili. Pomocí přesných dlouhých přihrávek se plameňáci dostávali do šancí, kontrolovali střed pole a nechali domácím prostor až závěrem prvního poločasu. To už si z našeho invenčního skandování („Jedém, kam to, k*rva, kopeš?!“) vzali příklad i ostatní fanoušci a začali povzbuzovat do té doby zakřiknuté domácí fotbalisty. Protože v hospodě zlobila elektřina, mohlo fungovat buď chlazení piva, nebo rychlovarná konvice sloužící k přípravě grogu či párků. Tuto krutou Sophiinu volbu jsme vyřešili upřednostněním zlatavého moku, a čelili tak chladnému větru s půllitrem v ruce. Do druhého poločasu lépe vstoupili prostřídavší domácí, kterým svou chybou daroval snížení hostující brankář. Poté moravskobudějčtí ožili a výrazně zlepšili hru. V 61. minutě dokonce Aleš Svoboda z přímého kopu obstřelil zeď a vyrovnal, načež následovala řada spálených šancí. Tři body si pro sebe domácí bojovníci urvali až dvěma góly v závěru utkání, kdy Cyril samou radostí rozlil už druhé pivo. Nad stadionem se objevilo slunko a my jsme si v příjemné podzimní atmosféře vychutnávali slastný pocit z otočeného zápasu.

NÁŘEČí

zde přitom alespoň částečně udržely. Pomlázka je „žila“ (zde je patrná i tzv. moravská krátkost), povidla jsou „povidlí“, švestky „kadlátka“, Jestliže v Českých Budějcích našinci neřeknou sladké knedlíky se švestkami jsou „varhule“. jinak než „jsem z Budějc“, v MorBudkách se Západomoravské „korbice“ či „korba“ se zachyzřejmě objevuje pouze jednoslovný tvar Budě- tit nepodařilo, zato se zde místo v Čechách jovice, tedy „jedu do Budějovic“. Jak vyplývá z rozšířenějšího kolečka několikrát v dotaznínereprezentativního vzorku pěti dotazníků, ně- cích vyskytl „kotouč“, který je mj. typický také které nářeční rysy spjaté se středomoravským pro Jindřichohradecko či jižní českomoravnářečím, resp. jeho západní podskupinou, se ské pomezí. Kukuřici nikdo nepojmenoval

moravským výrazem „turkyňa“ či „turkyně“ a křížaly už nejsou „kroužalky“ nebo „kroužaly“. Širší jihozápadočeské „tí naší fotbalistí“ sem již nedorazili a už jsou tu jen s krátkým. Neznají zde ani českobudějckou „šajzku“ a podprda je holt podprda. Rovněž všeobecně moravské, resp. západomoravské rysy („s Laděm“, „bez borca“, „chcu“, „vodnesl“ na rozdíl od českého „vodnes“) byly již vlivem obecné češtiny leckdy bohužel převálcovány.

16 – 17

prosinec / leden 2018 / 2019

region

SOBOTA O tom, že rána bývají krušná, psal nejeden klasik. A my jim musíme tím sobotním dát za pravdu. Koordinaci pohybů nejlépe zvládá Denisa s Ricardem, proto vyrážejí pro snídani do nedaleké Billy. Podává se ševcovský mls, holandský salát, rohlíky, pivo a brufeny. Takhle snídají šampióni! Probíhá také debata, jak plnohodnotně strávit dnešní den. Soutěž mažoretek nakonec vylučujeme, protože Denisa má psychický blok z dětství (nechtěly ji mezi sebou). Míříme tedy bezděky opět do centra, které se proměnilo v ráj stánkářů. U jednoho si objednáváme kávu z drahonické pražírny, pokocháme se průvodem v prvorepublikovém stylu a míříme k místní atrakci. Tou je geologická lahůdka – vrása, v podstatě takový skalní mini-útvar, na němž je nejzajímavější fakt, že Zdeněk z neznámého důvodu vylil Cyrilovi kafe na hlavu. Ozývá se hlad, potácíme se tudíž do hospody U Koníčka, kde smrdí hajzly, a tak si dáváme pro sichr jenom pivo. Další zastávka v čínské restauraci na náměstí, která si svou útulností nezadá s pitevnou, už slaví úspěch. Jakkoliv

působí prostředí nevábně, podávaná krmě je jeho pravým opakem. Ukojeni nudlemi míříme za jedním z hlavních hajlajtů dnešního dne – na fotbalový zápas (viz předešlá reportáž). Předešlého dne se nám dostalo tipu na poctivou místní 4ku zvanou Beny. Ta se nachází v těsné blízkosti našeho penzionu, leč k naší smůle je dnes vyhrazena soukromé slávě s balónky a obloženými mísami. Od mužů s konfetami na pleších získáváme alespoň doporučení na 4kovou alternativu v podobě neméně známé pivnice Sport. Polkneme na prázdno a vláčíme se zpátky směrem do historického epicentra. Máme alespoň možnost poznat další z tváří místní zástavby, která je domovem pro nemalý počet moravskobudějckých duší. Novější bytovky se linou po vrstevnicích a jsou střídány rodinnými domky. Oktávky v dieselu jsou zaparkovány před vjezdy na malé dvorky. Tutto okej. Za městem umístěná zemědělská sila máme jako na dlani a snad i díky ataku únavy v nich konečně vidíme chytře skrytou gotiku, na kterou po celou dobu pobytu autisticky upozorňovala naše historička umění se zrcadlovkou kolem krku. Myslíme

na Denisku. Vzbudí se po akutní potřebě odpoledního šlofíka? Jak velké bude její nadšení z přesunu ze sportu do Sportu? Procházíme ulicemi, které už známe. V uších nám rezonuje punkový cover Báry Polákové, světskými DJ’s nabasovaní Ace of Base či repetitivní tón alarmu linoucí se ztichlým městem. Platónsky se rozpomínáme na diskošku a spícího Zdenečka v gauči i exotickou učitelku Nicol v leopardí halence, která nás před klubem Pogo zasvětila do vysočinského zeměpisného a dějepisného rámce, když nás po demižónu vína obohatila znalostmi o vísce Prostředkovice, jež na půli cesty mezi Vídní a Prahou sloužila jako přepřahací stanice koňských povozů. Do hlubších análů jsme se už s paní Nicol nedostali, takže opět zpátky do sobotní reality. Rychlostí maratonce na ketaminu se blížíme k pomyslné třešničce naší morbudkové sondáže. V kamizolce nacházíme ještě pár zmačkaných dotazníků k vyplnění a od Denisy dostáváme vzkazku, že dorazí. Sláva, konečně jsme na místě! Koncentrujeme síly i entuziasmus a chystáme se na poslední badatelský part naší vysočinské mise; vstupujeme do Mekky místních odborníků na život.

(MORAVSKO) BUDĚJCKÝ

4ky

Hospoda Sport O tom, že Budějcký 4ky jsou transcendentní jako proslovy Petra Švancary, není pochyb. Ale že budou mít přesah, i co se týče cestování prstíčkem po mapě, jsme netušili ani my sami. Nutno říci, že se tak stalo jen díky vysoce kreativnímu myšlení a ebenovskému smyslu pro humor našeho šéfredaktora. (Zdenečku, moc ti děkujeme, stejně tak tvému dealerovi marihuany.) Aniž by Týna Kušková musela z jihočeské metropole přemístit své osobnostní přednosti, Budějcký 4ky jsou rázem na Vysočině, v Budějcích Moravských. Odpověď na otázku, zda Kosovo je Srbsko, necháme raději odborníkům na historii a politologii, tedy chuligánům pražské Sparty, nicméně to, že MorBudky spadají do kraje nejznámějšího českého chalupáře dočasně žijícího v Praze, je holý fakt. Ve městě, kde bednění na náměstí neskrývá kašnu, ale kolotočáře, nás to díky osudu a doporučení místních znalců zaválo do hospody Sport. Po trmácení se roztahaným městečkem jsme plni očekávání. Bude místní osazenstvo milé, anebo ostré jako pluh oráčův? Nalejeme se tady za kapesné od našich přítelkyň, nebo budeme muset sáhnout do grantové igelitky, kterou má v režii mistr podvojného účetnictví Zdeněk? A co náš oblíbený břečťan, bude – nebude? Kulturně-sportovní svatostánek je situován ve velké vile připomínající lékařský dům a v přízemí byste spíše hledali praktika, co pečuje o celé generace vaší famílie, než echtovní 4ku. Překračujeme práh, vcházíme do menší chodbičky, otevíráme další dveře a stojíme v místnosti, kde hnedle po levé ruce hraje prim výčep, který spravuje čilá paní vrchní. Uctivě zdravíme, míjíme něco málo štamgastů rozesetých u několika stolů a procházejíce středně velkým pokojíkem míříme do prostoru většího, totiž šipkařské klubovny. Strategicky bereme zadní stůl v rohu, abychom měli přehled o dění. V klubovně jsou dva páry, jeden homogenní, druhý heterogenní. Ten první je složen z ryzích sportovců, dravců, kteří trénují

přesnou mušku při hodech na terč. Druhý pak produkuje verbální i nonverbální komunikaci blížící se nácviku lásky. Kdyby nebylo terčů a poliček plných blyštivých vzpomínek na úspěchy z šipkařských turnajů, jeden by řekl, že se jedná spíše o fanklub italské squadry azzury, jelikož zdi jsou oděny do tónu nebeské modře, stejně jako čutálisti z Apeninského poloostrova. Miláčka břečťana nevidíme, ale kovová vzduchotechnika vinoucí se napříč stropem nálevny nám dělá radost. Rovněž nás zaujímají stínítka závěsných lustrů, která jsou formou někde mezi pleteným košíkem a opletem demižónu, i věšáky jak ze šmajchlkabinetu starýho Sovy. Natěšeně si brnkáme prsty o tmavě hnědé palubky, rudý ubrus pivovaru Hostan se nám leskne v očích, když k nám ohledně první objednávky přichází sympatická mistryně pípy. Hostan jsme pili včera, a protože Kozla nechceme, objednáváme si opět místní lokálku, aspoň budeme mít srovnání s Grandem. Ještě než bys řekl Kaiser v Červeňáku, držíme v rukách půllitry a zkušeným okem i chuťovými pohárky shledáváme mok zcela vyhovujícím. Žízeň je pro tuto chvíli uhasena, ale pro změnu se ozývá hladík. Klobása na fotbalovém utkání neklapla, tamní agregát nedokázal korigovat zároveň její tepelnou úpravu a chlazení piva, takže bylo třeba vybrat si pivo. Ve Sportu je ale na elektrifikaci spoleh a my si tak můžeme vybírat z klasické hospodské nabídky v podobě párků, polívky, utopenců nebo hermelínů. Cyril nepapá maso a Zdeněk má dredy, takže oba volí hermelín, Ricardo je prase a utopenec je pro něj jasnou volbou. Chuťově vyhrál Ricardo, neboť hermelíny jevily známky velmi nedávného naložení. Holt nešvar „syrovosti“ nakládaných hermelínů se táhne napříč regiony. Po nějaké době si přijdeme v našem salónku opuštění, tak se vydáváme do hlavní části s tvrdým jádrem. Stůl se žádný neuvolnil, ale nečiní nám potíž si přisednout k místnímu bodrému sportovci. Říkejme mu třeba Milan.

Milan hrával hokej a už za komára jezdil do Německa. Momentálně podniká, má se dobře a hodně mluví. Milan je nalitej. Ideální respondent našeho posledního nářečního dotazníku. Hodiny plynou, přichází i odpočatá Denisa, hosté se obměňují, ale nálada zůstává stále skvělá. Dokonce je nám tak dobře, že objednáváme višňové Jelziny a přesouváme se za velemilou paní vrchní k echtovnímu výčepu. Jihočesko-vysočinská družba probíhá báječně do té doby, než zjišťujeme absenci našeho lístku. Jako mávnutím kouzelného proutku se ze Sportu stává kolbiště a my čekáme, kdy začnou vzduchem lítat půllitry. Přítel paní vrchní si ostentativně stoupá do dveří a z druhdy milých usedlíků se stávají podráždění bojovníci za spravedlnost. Nikdo z nich nechce pochopit, že rozhodně nemáme v úmyslu opustit prostor bez zaplacení a snažíme se najít cestu, jak vše urovnat. Po kecech typu „tyhle móresy si nechte na jihu“ apod. už i náš pohár trpělivosti začíná přetékat a Cyril s Ricardem vzpomínají na tréninky taekwonda a kickboxu. Naštěstí duchapřítomnosti nepozbyla nejdůležitější osoba – paní vrchní – a nakonec vše řešíme smírem v podobě přeplacení naší útraty. A znovu jako mávnutím magické hůlky se stává z arény a jejích gladiátorů opět zenové prostředí. To už je i na nás ale silný kakao, a tak se srdečně rozloučíme s královnou večera, ostatní počastujeme vyčítavým pohledem a trochu rozmrzelí se loudáme na ubikaci. V neděli ráno s úlevou zjišťujeme, že jsme přežili naše investigativní prověřování moravských protinožců s minimálními ztrátami, uklízíme po sobě pronajaté pokoje a vracíme nákupní vozík, který se záhadně objevil v kuchyni. Nakonec taháme slámky, abychom vylosovali řidiče, skládáme se do auta a plni intenzivních dojmů míříme zpět za jihočeskými rybníky. Zájezd do Moravských Budějc pak můžeme s lehkým srdcem pouze doporučit.

Jako fénix z hromady suti?

18 – 19

prosinec / leden 2018 / 2019

Interview

Jiří Ptáček

Nika Brunová

Rekonstrukce Wortnerova domu a stavba depozitáře Alšovy jihočeské galerie v budově na Puklicově ulici jsou dvěmi největšími probíhajícími kulturními stavbami v Českých Budějcích. K plánovanému termínu letos v září ale dokončeny nebyly. Zeptali jsme se ředitele AJG Aleše Seiferta, co je zpozdilo a co nového do budoucna přinesou galerii a jejím návštěvníkům. V září letošního roku jste chtěli přebírat opravený Wortnerův dům. To se však nestalo. Co stavbu zdrželo? Oba naše projekty, Wortnerův dům i Sparta, prošly poměrně dlouhým řízením veřejných zakázek. Jedenkrát bylo zrušeno zadávací řízení a teprve v srpnu letošního roku byly obě stavby předány různým stavebním společnostem, které zakázky vyhrály. Jaké jsou nyní realistické vyhlídky dokončení rekonstrukce? Obě stavby běží, což je důležité, ale zároveň došlo k nečekaným archeologickým a stavebním odkryvům. Archeologický průzkum proběhl poměrně hladce, ale bourací práce bohužel přinášejí drobné komplikace, které projektové dokumentace

před vlastním otevřením staveb ani řešit nemohly. Zatím držíme termín stavebního dokončení na přelomu září a října příštího roku. Nebude kvůli zpoždění ohroženo čerpání dotace z Integrovaného regionálního operačního programu (IROP)? Čerpání ohroženo není, obě stavby prošly administrativními úkony a termín dokončení byl prodloužen i vzhledem ke všem předchozím zpožděním. Součástí projektu je rozšíření Wortnerova domu směrem do dvora. Čím kromě výtahu pro hendikepované dostavba zvýší návštěvnický komfort? Jak uvádíte, je velmi pozitivní, že i dům, který je kulturní památkou, budou moci navštívit hendikepovaní. Což byl náš cíl. Zároveň se velmi výrazně zvýší návštěvnický komfort, a to nejen sociálním zázemím, ale také například nově otevřenou venkovní terasou ve třetím patře, která doposud byla před návštěvníky skrytá. Předpokládám, že nemohou proběhnout razantnější úpravy středověkého interiéru. Přitom právě jeho charakter vždy

výrazně limitoval možnosti prezentace výtvarného umění. Jaké změny v tomto směru máme očekávat? Co se týká vlastních výstavních prostor, které dobře znáte, tak k mnoha změnám nedojde. A tím důvodem je, že právě v této části je onen původní dům. To zásahy velmi omezuje. Zmizí ovšem nešťastný závěsný systém, změní se podlahy a osvětlení. O zásazích do vlastních stěn se neuvažovalo a de facto zůstanou stejné. Co se mění, je nepůvodní část domu, která se rozroste do vnitřní části dvora, a dosavadní přednáškový sál, který se otočí o 90 stupňů a půjde předělit na menší a větší prostor. Rekonstrukce galerii poskytuje čas na uvážení koncepce programu v českobudějovické expozituře AJG. Uvažujete o nějakých změnách v tom, co zde chcete prezentovat? Jaké budou dramaturgické pilíře Wortnerova domu a v jakém vztahu budou k programu v hlavní budově v Hluboké nad Vltavou? Wortnerův dům je oproti jízdárně na Hluboké svojí dispozicí pro konání velkých výstav nevhodný. Z tohoto důvodu se hodláme do budoucna soustředit vždy na konání dvou souběžných výstav. Celý kon-

cept by měl být určen tak, aby probíhala výstava divácky přitažlivější a vedle toho vědecky koncipovaný projekt. V tomto směru chceme dávat příležitost především mladší generaci historiků umění, kteří jinak obtížněji hledají uplatnění. Jízdárna je naopak naprosto odlišně koncipovaný prostor, který především v hlavním sále má charakter „kunsthalle“. Souvztažnost s projekty ve Wortnerově domě zde není. I když nevylučujeme, že může dojít k prolnutí, jako tomu bylo v případě velkého projektu o surrealismu, kdy byly ve Wortnerově domě vystaveny práce na papíře. Novinkou ve Wortnerově domě bude stálá expozice sochařské sbírky AJG, která bude v suterénní části domu a na nově otevřené venkovní terase.

bé koncepce naší galerie vzniklo poměrně úspěšně fungující edukační oddělení, které hodláme dále rozšiřovat o lektory. Tak bude možné rozšířit nabídku programů pro školní skupiny a vytvořit specifické programy pro širokou i odbornou veřejnost. Zejména se jedná o již existující výtvarné kurzy, o specializované kurzy, například kurzy tradičních grafických technik, ale také jde o kurzy pro pedagogické pracovníky a edukátory, vzdělávací cykly a přípravné kurzy pro ty zájemce, kteří se chystají na přijímací řízení. A prý máte i jednu čerstvou zprávu o Mezinárodním muzeu v Bechyni? Ano, úplnou novinkou je, že AJG uspěla i se svým třetím projektem do programu IROP a na rekonstrukci muzea v Bechyni získala dotaci ve výši 27 milionů korun. Budovu AJG získala ve spolupráci s městem Bechyně a Jihočeským krajem, kterému byla převedena. Jedná se o bývalý Dům služeb v Novodvorské ulici. Pokud vše půjde podle předpokladů, bude nová pobočka otevřena na podzim roku 2020. S tím, že oproti současnému stavu, kdy je přístupná čtyři měsíce v roce, bude otevřená po celý rok. Své místo zde najdou jak expozice keramiky, tak také krátkodobé výstavy a edukační aktivity.

AJG dostala k dispozici také budovu bývalé restaurace Sparta v Puklicově ulici. Zde vše probíhá podle plánu? Jak jsem uvedl výše, i zde stavba běží, obyvatelé Českých Budějovic jistě vidí změny – zejména momentálně probíhající bourací práce. A musím kvitovat zájem občanů, neboť mnoho z nich při průchodu kolem stavby děkovalo, že se s objektem konečně něco začalo dít. Chcete zde zřídit depozit pro 15 000 uměleckých děl, lektorské centrum a restaurátorskou dílnu. Proč galerie potřebuje nový depozit? Hlavní depozitář AJG je výrazně přeplněný a dle zákona musíme samozřejmě splňovat určité podmínky. Díky rekonstrukci domu Sparty můžeme konečně sbírky výrazně rozvolnit a situovat do Českých Budějovic ty její části, které jsou svojí povahou k tomu určeny. Jedná se o sbírku grafiky a kresby a kompletní sbírku sochařství. Restaurátorská dílna má být specializovaná na restaurování papíru. Proč jste se rozhodli pro tuto specializaci? Má dílna sloužit pouze galerii, nebo má být pracovištěm, které své služby poskytuje dalším muzeím, sběratelům apod.? Rozhodnutí pro zřízení restaurátorsko-konzervátorského pracoviště bylo jednou z priorit. Sbírka AJG obsahuje více než 14 000 prací na papíře. Je to ta největší podsbírka v rámci AJG. A papírové práce pochopitelně jsou velmi náchylné na poškození. Proto jsme se rozhodli jít tímto směrem a zajistit si do budoucna tyto práce z vlastních zdrojů. Vůbec ale nevylučujeme, že po nějaké záběhové době budeme mít kapacity na spolupráci s dalšími partnerskými institucemi v rámci zřizovaných institucí, jakými jsou například Jihočeské muzeum, muzea v Písku, Prachaticích, Strakonicích nebo Jindřichově Hradci, či některým jiným, třeba i privátním subjektům. Zřízení lektorského centra avizuje zájem rozšířit nabídku programů pro veřejnost? Víte již, jak tyto programy pojmete? V duchu moderních trendů nemají sbírkotvorné organizace, jakou je i AJG, jen funkce dané zákonem, ale také funkci vzdělávací. AJG má velkou ambici formou edukačních programů přiblížit různým zájmových skupinám umění netradiční formou a naučit tak veřejnost v daleko větší míře vnímání umění. V rámci dlouhodo-

inzerce

Dva pánové a „černý pes“ Petra Lexová

20 – 21

prosinec / leden 2018 / 2019

literature

Vánocích roku 1931 zběsile klepal slavný komik Charlie Chaplin na dveře domu č. 119 na Manhattanu v New Yorku, aby navštívil svého přítele – bývalého anglického ministra financí Winstona Churchilla po vážné autonehodě. Obával se jediného: že Churchilla v dlouhé nečinnosti přepadl „černý pes“ – jejich společný výraz pro depresi. „Chaplin věděl o Churchillových temných, stále se vracejících stavech beznaděje, o jeho »černém psu«, jak tohoto bastarda z chybně řízených impulzů a zpančované mozkové chemie pojmenoval Samuel Johnson. Věděl, že Churchill se znovu a znovu ocital v kleci této bestie, aniž by proti tomu mohl činit jakákoli preventivní opatření; že zvíře ho napadá zezadu a z něho, zosobněného řečníka, udělá během několika málo hodin ustrašeného koktala.” Ani Chaplin, král komiků a proslulý režisér, nebyl vůči této bestii imunní. Při dokončování téměř každého filmu ho „černý pes“ napadl ze zálohy a zakousl se mu do krku s každou další kritikou. A tak tito naprosto rozdílní muži jiného společenského postavení i politických názorů jedné noci na pláži uzavřeli dohodu, že spolu budou proti této bestii bojovat. Rakouský spisovatel Michael Köhlmeier (narozen 1949) v knize Dva pánové na pláži rozehrává částečně fiktivní příběh přátelství Charlieho Chaplina a Winstona Churchilla, kteří skutečně čelili depresím a za svůj život se několikrát setkali. Köhlmeier v knize vykresluje boj proti vnitřnímu nepříteli i vnější hrozbě, kterou se ve 30. letech 20. století stal Adolf Hitler a nastupující nacismus v Evropě. Zatímco Churchill tomuto zlu čelil od roku 1940 aktivně z pozice britského ministerského předsedy, Chaplin mu vzdoroval smíchem. Ve svém satirickém filmu Diktátor (1940) ztvárnil dvojroli diktátora Adenoida Hynkela, vizuálně podobného Adolfu Hitlerovi, a židovského holiče.

Celý příběh svou formou vyprávění budí dojem autobiografie. Autor, učitel a komik, vychází z poznatků svého otce, který jako malý potkal Charlieho Chaplina, a při sestavování životopisu Winstona Churchilla získal jeho korespondenci a deníky od osobního tajemníka Williama Knotta. Právě způsob práce s prameny, jako je korespondence, vzbuzuje dojem věrohodnosti celého příběhu, který se odehrává na pozadí známých historických reálií Anglie a Hollywoodu 30. a 40. let. Přesto je patrné, že se Köhlmeierovi podařilo vytvořit jen brilantní fikci, která se o dané události zlehka opírá. Věrohodnost faktů však není v knize zásadní. Dobré jádro tvoří skvělé vyprávění a silný příběh dvou mužů bojujících se stejným nepřítelem. Přitom obávanější než Hitler je zde nebezpečí před sebou samým. Jen stejně nastavený člověk dokáže v takové chvíli pochopit, že myšlenka na sebevraždu je prostředkem vyvolávajícím pocit velké útěchy. A tak dva muži jdoucí spolu tmou po pláži rozebírají nejvhodnější metody, jak skončit se životem, a oba cítí, že „černý pes“ je protentokrát na ústupu.

Dva pánové na pláži Michael Köhlmeier přeložila Magdalena Štulcová Archa 2018, 214 stran

Rozvrácená duše Eddyho B. Ondřej Selner

asismus, nesnášenlivost, syrovost a chudoba. Spisovatel Édouard Louis tak vystihuje francouzský venkov 90. let a počátku nového milénia ve své prvotině, která nedávno vyšla v nakladatelství Paseka. A to z pohledu náctiletého latentního homosexuála, který se probíjí svým okolím a snaží se najít své místo ve světě. Cesta je to pro zřejmě autobiografickou postavu Eddyho B. náročná, a to ze dvou důvodů – rodina, jež o jakýchkoliv osobnostních odchylkách nechce ani slyšet, a rozbředlý společenský diskurz, jenž hrdinu všudypřítomně obklopuje a duševně, sociálně a i fyzicky ubíjí. Řešením je tak pro Eddyho útěk. Na povrchu je příběh happy-endovou pohádkou variující motiv, který lze evidovat v dějinách literatury v mnoha podobách. Proč

Skoncovat s Eddym B. Édouard Louis přeložila Sára Vybíralová Paseka 2017, 212 stran

Anketa Které doporučení hodné knihy jste v poslední době přečetli? tedy zrovna Louisova kniha vzbudila takový ohlas, že se od prvního vydání ve francouzštině v roce 2014 prodalo více než 300 000 výtisků a že se dočkala již 20 různých jazykových mutací? Je to podle mě tím, jakým způsobem je novela vystavěna po stránce formální. Jazyk, který syrovost a neomalenost severofrancouzského venkova a zejména jeho obyvatel nejen reflektuje absencí jakýchkoliv obrazotvorných či symbolických pojmenování, ale vlastně je i spoluutváří. Text kupředu posouvají události, scény, případně vzpomínky jednotlivých postav, jejich popisy jsou však vždy střídmé a využívají minimálního množství prostředků. Události jsou před čtenáře vystaveny zcela obnaženě, nezabarveně. Vedle přízemního jazyka a provokativní disproporčnosti pozornosti věnované různým událostem pomáhá kladné recepci knihy i současná nálada. Skoncovat s Eddym B. má totiž nejen pohádkový, ale také jaksi terapeutický charakter. Je příběhem neúspěšného, který se stal úspěšným. Je to příběh studený, ryzí, ale věrohodný. Domnívám se, že jestliže po něčem generace narozená v průběhu 80. a na začátku 90. let v globalizovaném, přeekonomizovaném a mainstreamem přeplněném světě touží, je to autenticita, skutečnost, něco, čeho se lze dotknout. Literárním stylem Louis navazuje na syrovost naturalismu, technikou ho ale lze snadno postavit i vedle Jerzyho Kosinského (Nabarvené ptáče). Tyto dvě novely jsou si co do námětu vzdálené, co do řečových nástrojů ale až pozoruhodně blízké. Louisova novela vzbuzuje pozornost i díky tomu, že dokumentuje dobu, kdy se dotvářela podoba dnešního světa. Navíc je vyprávěna perspektivou jednadvacetiletého autora, který v době sílícího kapitalismu a nově fungujícího světa vyrůstal. Už proto je to pohled do duše celkem jedinečný.

Jiří Březina spisovatel

Michal Kašpárek je chytrý a sečtělý novinář, který píše pro Finmag. Dovede se na zpracovávané téma podívat jinak než jeho čeští i světoví kolegové a pak to napíše svým suverénním stylem. Letos mu vyšla literární prvotina, temná groteska Hry bez hranic. Příběh IT odborníka bez morálky a hodnot se točí kolem aktuálních témat, jako je uprchlická krize, sociální sítě nebo microdosing, a dotkne se také kultů kreativity, start-upů a podobných pitomostí. Je to krátké a zábavné, ovšem místy to sáhne docela hluboko. Olfaktorický popis atmosféry uprchlického tábora z hlavy (a nozder) jen tak nevyženu.

Jiří Česnek pingl

Už to bude víc jak deset let, co u nás vyšla knížka Freddie Mercury: Bohémská rapsodie jednoho života. Docela se divím, že teď, když frčí ten film o skupině Queen, tak ji nějaký nakladatel nevydal znova. Queeny jsem měl vždycky rád a tuhle knížku o Freddiem jsem si zrovna nedávno zase přečetl, abych pak šel do kina s tím, že budu vědět i to, co ve filmu nebude. Ta Mercuryho biografie je pro fanoušky opravdu povinnost, člověk se tam hodně dozví, ale ve finále je to opravdu na něm, co si z toho vyvodí, protože Freddie byl zkrátka komplikovaná osobnost. A ten film? Docela se povedl, ale klasicky je to jen velká jízda se spoustou super muziky, nicméně podle mě zamlčel některé dost podstatné a pochmurné aspekty Mercuryho života. Nevím, proč v něm nechtěli tvůrci říct všecko natvrdo. Na závěr vtip: Freddie Mercury – ten to měl v krvi!

Pavel Kaštan středoškolský student

Budu jmenovat Jezero od Bianky Bellové, což je další kniha oceněná Magnesiou Literou. Tentokrát přímo jako knihu roku. Novelka o pár stranách, snově fantaskní prostor, minimum kulis, přímočaré postavy, jemná univerzální symbolika a hlavně jazyk až na dřeň. Hodně mně to připomínalo Marka Šindelku a jeho Únavu materiálu. A to je good. Třeba ta Magnesia cena je přeci jen co k čemu. Zatím jsem se nezklamal.

22 – 23

prosinec / leden 2018 / 2019

opinion

Karel Skalický Nika Brunová

„Mám si vzít život, když mě tak trápí jeho bezmezná hrubost? Nebudeš se na mě pro můj čin hněvat, duše má?“ Tak nějak by mohl začínat ten prastarý originální dialog zoufalce se svou duší, pocházející z doby egyptské tzv. Střední říše, tedy z přelomu druhého a prvního tisíciletí před naším letopočtem, který dnes máme v opisu. Už tenkrát tedy byli lidé, kteří jako ten anonymní „egyptský Hamlet“, jak si dovolím ho nazvat, přemítali o tom, zda být, či nebýt a se svými otázkami se obraceli na duši, ten nejrozšířenější pojem starověké egyptské mudroslovné literatury, který byl v tehdejší egyptštině vyslovován jako „Ba“ a znázorňován jako ptačí tělo s lidskou hlavou. Takto symbolizovaná skutečnost pak starověkému Egypťanovi platila za to nejcennější, co měl. Proto se tak moc staral, co všecko se s jeho duší stane po smrti, jak bude vážena na vahách dobrých a zlých skutků v komnatě tzv. „dvojí pravdy“ a pak odsouzena buď k propadu do nejhlubšího podsvětí, nebo k vzestupu sérií nebeských bran až do toho nejblaženějšího Nadnebesí. A tuto svou starost pak ještě Egypťané zvýrazňovali tím, že si dávali do svých sarkofágů vkládat texty, které měly sloužit duši za průvodce, aby věděla, jak má u každé nebeské brány odpovídat na dotazy strážců bran a tak dojít svého nadnebeského cíle. Tak to tedy chodilo v africkém povodí Nilu. Jak to však chodilo v tom asijském meziříčí Eufratu a Tigridu? Byla tam snad duše též nesmrtelnou? Těžko říct. Řekneme-li ano, musíme hned dodat, že ne úplně. A řekneme-li naopak, že ne, pak rovněž musíme dodat, že ne úplně. To ovšem hned vyvolá námitku, že duše přece nemůže být zároveň jak smrtelná, tak nesmrtelná; takovou protismyslnost přece nelze připustit. Zajisté. Jenomže ta protismyslnost je jen zdánlivá. Budiž jasno: Nesmrtelná je v tom smyslu, že je jakoby nepomíjejícím stínem pomíjivého člověka; stínem tak nepomíjejícím, že i když člověk pomine, tak jeho stín nepomine a nadále přetrvává. V jakém smyslu však může být též smrtelná? Na to lze odpovědět jen tak, že smrtelná je proto, že bez svého spojení s živým člověkem je jen přetrvávající osamocený stín, který musí být proto odklizen ze země živých do toho hrozného úložiště, jemuž se v Sumeru říkalo „Kur“, v Izraeli „Šeol“, v Řecku

„Hád“, v latinsky mluvícím světě „infernum“ a v Čechách „podsvětí“ či „říše zesnulých“. A každý jistě nahlédne, že tak hrůzný výhled na pobyt ve věkověčné skládce stínů bez naděje na osvobodivý exodus do plnosti života lze právem zvát smrtelností. A tak lze právem říct, že v Egyptě si nemuseli vymýšlet nějaké zvláštní útěchy proti všežravosti smrti, když tam bytostně nesmrtelná duše byla obecnou součástí veřejného mínění. Kde však takové bytostně nesmrtelné pojetí duše chybělo jako v mezopotámské civilizaci, nastoupila naděje v tělesné zmrtvýchvstání, a proto i přesvědčení, že někde se musí vyskytovat „rostlina nesmrtelnosti“, kterou když nalezneme, budeme zbaveni nadvlády smrti, jak se dočteme v onom nejstarším eposu veškeré literatury, pojednávajícím o Gilgamešovi, který takovou rostlinu nesmrtelnosti našel, ale pak svou neopatrností ztratil. Lze tedy učinit závěr, že Egypt si vystačil se svou bytostnou nesmrtelností duše, kdežto Mezopotámie potřebovala k útěše proti smrti jakýsi druh tělesného vzkříšení z mrtvých. A co my, dnešní Evropané? Potřebujeme též nějakou tu útěchu? Někteří našinci tvrdí, že oni ji nepotřebují. Prý hledí s nezastřeným zrakem na tragické postavení člověka, který z nicoty vyšel a do nicoty zapadá. Přijmout to a netěšit se žádnými fantasmagoriemi, v tom prý tkví to nejvyšší povolání člověka, totiž povolání k hrdinství tváří v tvář nicotě. Co na to povědět? Dovolil bych si říct, že hrdinsky snášet absolutní bezútěšnost, to se dá považovat za ctnost, ba dokonce za superctnost. Ale k čemu? Pro co? Co si s takovou ctností počít? Koho nadchne? Což všežravá smrt neanuluje bez výjimky všechno lidské, nevyjímajíc ani ty nejvyšší ctnosti? Neslouží nakonec taková údajná ctnost hrdinství jen k výmluvě odmítat jakýkoli závazek lásky vůči druhému člověku a rozhojňovat tak kulturu smrti? Hrdinství, i když je nevím jak statečné, není tou ctností nejvyšší. Tou je, budiž to řečeno docela nahlas, Láska, a to láska se všemi těmi ostatními ctnostmi, které implikuje, jako jsou oddanost, obětavost, věrnost, poslušnost atd. Co si tedy z těchto úvah o duši vzít pro život? To podstatné, co najdeme v podání evangelisty Matouše, bylo řečeno Ježíšem a do češtiny přeloženo v Kralické bibli (Mt 16, 25–26): „Nebo kdož by chtěl duši svou zachovati, ztratíť ji; kdož by pak ztratil duši svou pro mne, nalezneť ji. Nebo co jest platno člověku, by pak všecken svět získal, a své duši uškodil? Aneb kterou dá člověk odměnu za duši svou?“

An American guide to British people

24 – 25

prosinec / leden 2018 / 2019

column

n interesting aspect of living abroad is seeing your own country and its people more objectively. I used to laugh when foreigners told me that all British people do is discuss the weather, drink endless cups of tea and apologise. But when I returned from living overseas I realised the stereotypes were well founded. All around me people were debating the weather and mumbling apologies as they brushed past each other on their way to buy milky tea. Since then I’ve thought a lot about what it means to be British, which is how I stumbled across “Instructions for American servicemen in Britain in 1942” – a handbook produced by the US war department to acquaint American servicemen with the British way of life.

Tom Czaban

Understand the British reserve

can be pretty sure you‘re off base.” In order to succeed in Britain you’re better off mastering the art of understatement. This is the antithesis of showing off and so central to the British personality that it influences almost everything British people do.

The handbook is very funny – whether intentional or not – and many of its observations about British people still have merit today: “The British are often more reserved in conduct than we. On a small crowded island where forty-five million people live, each man learns to guard his privacy carefully – and is equally careful not to invade another man‘s privacy.” Those who believe British people are cold and arrogant miss this distinction. Often the British reserve is merely a consequence of not wanting to violate another person’s space. This is also why British people are more indirect than other nationalities – they forfeit straightforwardness in order not to pry.

Avoid big displays of affection

Don’t be a show off I used to think all people disliked show offs. But whilst living in China I noticed that overt displays of wealth were both admired and respected. This behaviour would not get you far in Britain – you would just be deemed uncultured: “People won‘t think any better of you for throwing money around; they are more likely to feel that you haven‘t learned the common-sense virtues of thrift.” Showing off also extends to demonstrations of power. Using your status to get what you want will only invite derision: “If somebody looks in your direction and says, „he‘s chucking his weight about,“ you

A few years ago I shared an office with some American colleagues. They used to stroll over to our “British corner”, slap us on the back and announce that we needed a “pow-wow” to solve an issue we were having. The response was always the same. The Brits would look at each other, roll their eyes and reply: “Can‘t we just do it by email?” British people like friendliness and decency, but this has to take a particular form. As the handbook points out: “British people are not given to back-slapping and are shy about showing their affections.” The Brits in my office reacted badly because the Americans constantly violated their personal space and failed to approach things in a humorous and understated way. In doing so they broke the first two rules of British cultural law, hence the cold response.

Be a good sport In Britain, nothing ostracises you more quickly than being “a bad sport”. When dealing with a British person you ought to realise that fair play is just as important

Don’t criticise your hosts Any guide to British people would be incomplete without a mention of the government: “In the pubs you will hear a lot of Britons openly criticizing their Government and the conduct of the war. That isn‘t an occasion for you to put in your two-cents worth. It‘s their business, not yours. You sometimes criticize members of your own family – but just let an outsider start doing the same, and you know how you feel!” This observation is accurate but I disagree that it is unique to Britain. Wherever you travel to the locals are likely to react badly if you start complaining to them about their country: it is the equivalent of inviting yourself over for dinner and then moaning about the food when you arrive. Overall the handbook is an excellent example of how becoming more aware of our cultural differences and our tendency to criticise other countries can help to bridge the gap between nationalities. And though we won’t receive a guide from our government when we next travel, we would do well to remember this advice from the American servicemen’s handbook when we arrive: “Use common sense on all occassions. By your conduct you have great power to bring about a better understanding between the two countries.”

Glossary of British phrases To be off base: to be completely wrong about something To show off: to boastfully display one‘s abilities or accomplishments. To chuck your weight about: to use your position or influence unfairly to get what you want. To throw your money around: To spend money in a foolish or careless way (often to impress others) To backslap: the action of slapping a person‘s back in congratulation or encouragement. To be a good sport: to exhibit polite behaviour especially when you lose (or alternatively, someone who is able to take a joke). To put in your two-cents worth: To share your opinion, generally when it is unasked for.

inzerce

as any achievement of itself: “In general, more people play games in Britain than in America and they play the game even if they are not good at it. You can always find people who play no better than you and are glad to play with you. They are good sportsmen and are quick to recognize good sportsmanship wherever they meet it.” Being “a bad sport” also means that you’re unable to laugh at yourself. And if you can’t laugh at yourself then you will have a hard time in Britain. If you take yourself too seriously (showing yourself to be a bad sport) then you may find yourself on the receiving end of all the jokes.

Jsme generace nomádů a Petrů Panů

26 – 27

prosinec / leden 2018 / 2019

art

Jiří Ptáček Nika Brunová (portrét)

Žila jsi v Salcburku i na Šumavě, studovala jsi v Písku a v Ostravě, teď bydlíš v Českých Budějovicích, jezdíš na rezidenční pobyty u nás i po Evropě, hodně cestuješ. Jak chápeš pojem domov? Vynechal jsi ještě několik míst na mapě, ale ve zkratce je to tak. Sama sebe se často ptám, proč tomu tak je. Asi jsem magnet na časté přesuny a změny. Přichází to ke mně samo. Alespoň až dosud to tak bylo. Mateřství mě trošku zklidnilo a České Budějovice se ukázaly jako jedno z ideálních míst. Tak jsme se tu zabydlely. Ve svém okolí si všímám, že jsme generace nomádů a Petrů Panů. Generace dětí, které nechtějí vyrůst a možná se ani usadit. Nosíme si své kořeny usušené v igelitce. Občas je někde vysypeme a ukážeme, když se po nás chce vědět, co jsme zač.

S vizuální umělkyní Kateřinou Drahošovou o nomádství, duši přírody, pleveli a rovněž o mimozemšťance, za kterou vás mají na Úřadu práce, když uslyší, že jste umělkyně-matka-single.

Domovem je ale pro mě Šumava. Nosím ji s sebou, hluboce zarytou v paměti. Myslím, že je důležité uvědomovat si to, abychom se při dnešní mobilitě nezačali cítit jako vykořenění tuláci. Zvědavost ale všichni přirozeně máme v sobě a je to pravděpodobně i ten hlavní spouštěč mých cest. Bloudění, krajina a člověk, paměť, místo a paměť místa, to jsou témata, která řeším v kresbě. Co ze Šumavy v sobě nosíš? Do svých patnácti jsem žila na vesnici pod Boubínem. Takže dětství pro mě znamenalo být neustále venku. Stavění bunkrů, běhání po loukách a lesích, stavění přehrad ve Vltavě, připálené buřty na ohni a parta kámošů. Pohyb bez hranic a zákazů s naprostou důvěrou rodičů dodává spousty

odvahy a sebepoznání. Vedle obrazů si pamatuji různé vůně a pachy, ale i zvuky každého zákoutí vesnice. Na Šumavě mám ráda její drsnost i něhu, křehkost a pevnost, mlhu a jasnost. Je mi známá, ale stále neprozkoumaná. Jak chápeš přírodu? Vzhledem k tématu tohoto čísla se zeptám, jestli podle tebe příroda má duši? Možná ji chci nechápat. Vnímám ji takovou, jaká je. Bez nějaké analýzy. Na to tu jsou inženýři. Chci si zachovat údiv z nepochopitelného. Člověk je zvláštní tvor, který dokáže vybírat kamínky z hlíny a tvarovat jabloně do systematických tvarů. Když jsem žila v Olomouci, pozorovala jsem našeho souseda zahrádkáře. On mě neviděl, protože „naše“ zahrada byla

džunglí a skrýší. Jeho zahrada byla organizované, člověkem řízené místo, kde už ani žížala nemá šanci být přirozená, když se plazí přes betonové zátarasy okolo geometrických cibulových záhonů. V extrémnějším případě si lidé kupují jablka Golden v akci. To je jako koupit čivavu s nalakovanými drápky. U těchto jablek bylo rozeznáno přes 57000 genů. To je nejvíce ze všech rostlin. Když vidíš, jak v Číně skáčou po stromech s opylovátky a hrají si na přenašeče lásky, protože nemají včely, tak z toho jde hrůza. Přeskakuji teď z jednoho problému na druhý a dělám si z toho trošku legraci, ale to, co se odehrává mezi přírodou a člověkem, je opravdu alarmující. Příroda duši má. Krajina je stav duše.

Máš velmi jemný rukopis. Jako by ses papíru nechtěla dotknout příliš silně. Opravdu nikdy nechceš přitlačit? Rukopis je projevem emočního naladění a osobní kontakt s tebou mi napověděl, že jsi dynamická osobnost. Jemný rukopis je pro mě demonstrací proti ukřičenosti světa. Každá barva je pro mě natolik symbolická a silná, že při pohledu na barevný obraz se mi motá hlava. A to myslím v pozitivním slova smyslu. Ale samotné se mi s barvou těžce pracuje. Když už, tak opravdu decentně. Mnoho hotových kreseb ale přegumuji. Objeví se tak rychlé gesto, které narušuje mechaničnost šablon. To mi přijde vcelku dynamické, ne?

Kreslíš venku? Anebo tam spíš vstřebáváš a hlavní práce nastane doma u stolu? Předminulé léto jsem trávila hodně času okolo Boubína. Kreslila jsem studie efemérních rostlin, například osivky jarní nebo plevele okoličnatého. Jejich květy a listy jsem pak stylizovala do nejjednodušší podoby. Tak vznikly šablony, s jejichž pomocí jsem udělala velkou nástěnnou kresbu na výstavě Ani den bez čárky v Oblastní galerii v Jihlavě. Ty původní kresby rostlin jsem ale nechala na místě, kde vznikly. S krajinou je pro mě důležitý dotyk, nesnažím se ji nějak uchopit, lapit nebo přenášet. Jako když Marian Palla cestuje za dotykem. Cestuje do slovenských hor, dotkne se skály a hned se vrací zpět do Brna. Zajímá mě bezprostřednost a prožitek momentu. Někdy se ptám, proč nejsem performerka.

Ano, to je. Zaujaly mě tvé kresby na stěny galerií. Čím se taková práce liší od běžného kreslení na papír? Na kresbě mě zajímá efemérnost. Galerijní stěna je k tomu ideální. A samozřejmě se hlavně liší v měřítku. U veliké stěny, kde lezu po štaflích, se dokážu tak nějak záhadně uvolnit, až vznikne kresba 15 x 3 metry. A jelikož kresba na stěnu většinou vzniká pro výstavu, je to intenzivní několikadenní práce. Všiml jsem si, že tě zajímají i témata, která se týkají úloh a možností ženy. Formuluji to co nejopatrněji, protože nevím, nakolik jsi sžitá s pojmem feminismus. Jak vnímáš úroveň současné debaty o ženských právech? A je to pro tebe nosné jako pro umělkyni? Jako pro umělkyni-ženu ve střední Evropě a jako umělkyni na mateřské… Nejsem radikálně ukřičený typ holky, co běhá s nápisem Feminist na prsou. Vzdoruji

Pohled do instalace Medicinbal, Altán Klamovka, Praha 2017

formou, že si vše dělám po svém, a samotný akt a výsledek nabourává určitý stereotyp přemýšlení. Myslím si, že debaty o ženských právech a možnostech se zlepšují. Jenže bohužel stále jen uvnitř malé skupiny lidí. Pořád je to v bublině. Když přijdete do party mezi čtrnáctileté teenagery, vidíte, že jsou pod tlakem spojeným se sexismem. A to nemluvím jen o holkách. Veliký tlak na malé holky a kluky vidím běžně, například na hřišti. Be strong, boys don’t cry! Be real, be princess! Takové tričko s potiskem koupíš za sto korun. Kids fashion je další kapitola sama o sobě, která atakuje a genderově rozděluje už od narození. Jsem ráda, že v Čechách existují skupiny matek-umělkyň a otců-umělců, kteří svou činností ukazují, že rodičovství a tvůrčí činnost mohou jít hezky dohromady. Například ve srovnání s Finskem nebo Švédskem jsme ale ještě hodně pozadu. Pořád jsou u nás na denním pořádku výroky typu: „Víš, sběratelé od matek-umělkyň nechtějí nakupovat, protože to pro ně je riskantní investice.“ Sama se s nimi setkávám. A taky je zde další skupina, o které se mluví ještě méně: matka-umělkyně-single nebo otec-umělec-single. To když povíš na Úřadě práce, tak odcházíš s nálepkou mimozemšťana.

Kateřina Drahošová Narozena 1988, pochází z Horní Vltavice na Šumavě. Žije v Českých Budějovicích. Vystudovala na Fakultě umění v Ostravě. V roce 2014 byla nominována na mezinárodní cenu StartPoint pro čerstvé absolventy evropských uměleckých škol. Na začátku letošního roku byla finalistkou Ceny kritiky za mladou malbu. Vlastní výstavy měla například v Galerii FaVU v Brně (2017), v Altánu Klamovka v Praze (2017), v Galerii Jekor v Praze (2016) nebo v Galerii W7 v Olomouci (2015). V salcburské Periscope Gallery vystavovala s Philippem Rendou (2016), s Veronikou Mokrošovou o dva roky dříve ve výstavním prostoru Dolu Michal v Ostravě. Zúčastnila se kolektivních výstav Ani den bez čárky v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě (2017) či Hraniční v galerii Bludný kámen v Opavě (2016). V Českých Budějovicích se poprvé představila výstavou Nomádi noci v Galerii D9. Více info na www.katerinadobroslavadrahosova. com.

Mini recky Thom Yorke Suspiria

28 – 29

prosinec / leden 2018 / 2019

music

Suspiria je italský hororový film, který v roce 1977 natočil režisér Dario Argento. Po více než 40 letech natočil jiný italský režisér Luca Guadagnino jeho remake. O hudbu k předělávce se zasloužil Thom Yorke z Radiohead, jehož je to na rozdíl od jeho kapelního kolegy Johnnyho Greenwooda soundtracková premiéra (pro film s dlouhou stopáží). Zatímco filmový remake následuje původní scénář, hudební složka vznikala odvisle od původního doprovodu, byť samozřejmě v souladu se znalostí scénáře a obsahu jednotlivých pasáží. Yorkova Suspiria je ale úplně novým materiálem, který výborně funguje i jako svébytný hudební konstrukt. Soundtracku je přiznávána inspirace elektrem Jamese Holdena nebo třeba krautrockovými CAN, v posledku je to ale především excelentní yorkovina par excellance nesoucí zřetelné kontury tvorby Radiohead i Yorka samotného – vyhrocené orchestrové aranže, klavírní partitury s jemným zpěvem, postupně nastupující syntetizátory, duté bass beaty a postupné vrstvení aranží formující se v důsledku do masivní hudební plochy. Materiál má sice slabší místa, ale jen minimálně. Doporučeno k poslechu. OSE

THE PRODIGY No Tourists O Prodigy psalo v poslední době spousta lidí, tak proč bychom o nich nenapsali i my, že? Dodneška si přesně vzpomínám na okamžik, kdy se mě před 14 lety zeptal spolužák, jestli znám právě je. A protože můj hudební přehled tenkrát končil s pásmem 104,3 fm, musel jsem odvětit, že nikoliv. Do rukou se mi dostala tehdy novinka Always Outnumbered, Never Outgunned (4. studiové album) a ta měla v podstatě za následek to, že jsem se začal o hudbu zajímat trochu víc než jen v rozsahu běžného mainstreamového rádiového éteru. Spolu s Prodigy mi tahle infekce vydržela až do teď. A jak vlastně zní jejich aktuální 7. deska? Nutno podotknout, že snad až na Invaders Must Die nešlápli Prodigy nikdy vedle. A platí to i o No Tourists; revoluce se sice nekoná, ale Prodigy ukazují, že i v 50 letech dokážou držet krok s dobou a přitom znít pořád jako Prodigy. Za tohle velkej tleskáček, ne všem se to daří s grácií a výsledné produkty bývají sem tam těžkopádné jak Kardashianka v porcelánu. Za speciální povšimnutí pak stojí druhá skladba Light Up The Sky, kde klucí vysamplovali Schelingerovu Mám rád lidi a která patří mezi nejvíc párty songy na desce. Ať už si o týhle placce budete myslet cokoliv, jedno se jí upřít nedá: rukopis je stále jasně čitelný a pánevní dno při jejím poslechu zaposilujete taky. rp

inzerce

Anna von Hausswolff Dead Magic Třicátnice Anna Michaela Ebba Electra von Hausswolff (to je ještě delší jméno než Jean-Claude van Damme!) je ze Švédska. Na rozdíl od svých rozjuchaných krajanů ABBA či Ace of Base (s nimiž má společné snad jen to áčko na začátku) vytváří o poznání temnější a avantgardnější hudbu, kterou někteří popisují jako funeral pop, jiní jako doom experimental „něco“ a ještě jiní jako gotikou řízlé „cosi“. Ostatně už názvy a také přebaly dosavadních čtyř alb mluví za vše. Svou temnější částí její hudba připomíná Nico, tou projasněnější Kate Bush. Vedle současného zvuku moderních nástrojů je poznávacím znamením mnoha písní zvuk varhan (ano, to jsou ty trubky v kostele). Její tvorba tak často získává náboj mystiky, sakrálna a tak nějak celkově nás přenáší ze současného hektického světa do tvrdých lavic gotického chrámu, kde lze rozjímat nad smyslem i nesmyslem všeho a kde Anna do klenutého prostoru vykřičí svoje i naše děsy a běsy. Anna von Hausswolff svými prsty a hlasem opět dokázala vykouzlit působivé hudební útvary plné napětí i zvláštního klidu, ale především krásy, i když tak trochu neobvyklé. ROT

26/11/2018 (18h)

Voodoo808 Techno808

anketa

Vojtěch Novák je multitalentovaný čávo – amen. Ale popořadě: Vojta nějakých deset let píše do šuplíčku rapy a stejně tak dlouho ze sebe sype beaty. Jako beatmaker Voodoo se proslavil, když se před dvěma lety stal členem labelu Huga Toxxxe, Hypno808. Stejně jako dozrál čas, aby obstál se svými beatpacky, přichází chvíle, kdy se může pevně postavit za svůj rap. Přirozenou cestou se tak dostává k další formě sebevyjádření. Pod identitou Voodoo808 na svou prvotinu vyselektoval 13 rapových tracků, které za necelý rok vyplodil. Obsahově se však navrací i do hlubší minulosti – hood stories z dob pobytu ve Spojeném království, pražský hry na schovku s exekutory nebo rozpomínání dětské duše na tuningový bávo, co vonělo jako německá pěstírna. Při reflexi současnosti se milovník koček sebevědomě vrhá do český rapgame, ve které staví na své pracně vybudované producentské pozici i vypilova-

ném rapovému projevu a smyslu pro trend. Sestřeluje toys, kteří nesoudně vynášejí na světlo boží jak své beaty, tak svůj rap, za jehož existenci pak musí, dle Vojtěcha, orodovat jejich babička. Ve jménu světového soudu a dope futurismu ze svých svítících očí vysílá lazerové paprsky, které nemilosrdně pálí každého, kdo nezní aktuálně a kdo není fakin true. Tolik potřebná esence autenticity Voodoo808 tkví mimo jiné v tom, že debutové album je, co se týče zvuku, rapu, designu i merche, vlastnoruční prací. Dalším faktorem může být čtyřleté experimentování v rámci audiovizuálního projektu Space Love, který spoluvede se svojí přítelkyní. Progresivní album Techno808 kompletně hoří a po zásluze se vystřelilo do nejvyšších pater české scény. Ale ara, jedná se o (t)rap pro pokročilé! CN

Sice jsme už hodně dlouho v hokeji nebo fotbalu nic pořádnýho nevyhráli, i přesto vlajky vlají, předávají se medaile a Krampol cení chrup. Kdo podle tebe na naší hudební scéně plní tolik obtížnou úlohu a rozdává posluchačskému lidu radost?

Kristýna Kubínová MILFka z Mladý Boleslavi

Jan Fau užtřicátník, milovník AliExpressu

Monika Macháčková holka, co se kvůli lásce přestěhovala z Budějc do Mladý Boleslavi

Jiří Tlačil kameraman

Tak už jsem na to přišla! U nás vlastně vede skupina Čiperkové! Myslím, že 25 milionů zhlédnutí například písně Vosy na YouTube už je slušně měřitelná úspěšnost. Jinak, sice to není moc alternativní, ale já byla mile překvapena největším popem ever, a to celou produkcí Mikolase Josefa. Prostě mě to jeho Lie to Me na české poměry baví.

Ty vole, radost a energii na naší hudební scéně rozdává jedině Tomášek Klusů.

Bez rešerší, zda a kolik ocenění dostal, je pro nás teď No. 1 Laco Deczi! Metál pro něj, je to fantastickej hudební řemeslník a navíc neskutečně zábavnej. A další celoživotní lásky, kterým bych dala všechny medaile světa, jsou třeba Ondřej Havelka a Magdalena Kožená.

Tak když bych to vzal v globálu ČR a napříč generacemi, asi bych to viděl na Gotta. Ale jelikož mám malýho synka, vím, že největší radost dětem dělají písničky Svěráka a Uhlíře. I mně se líbí, protože jsou jednoduchý, hrají si se slovy, jsou poučný a troufnu si říct, že každý jich určitě zná několik. Ale kdybych měl v hlavě věci jako náš pan prezident, asi by to byl taky Michal David a za nim v těsném závěsu Duo Jamaha...

David Vadný

Wíťas

zmarja vandal gurmet

NAAB

Co poradit na podpoření last minute podzimní depky, ať vládne světu zákon a pořádek? Za mě určitě: základ je tvrdej chlast. 40 % minimálka. A pořádná míchačka. Čtvrt flašky emtaksy nejmíň. Pak džejm sny, pak red labily, mno a levný vodky. Poševní sekret, tři hodiny spánku a střep v hlavě. Ideal lend... Stan je v kreslířským nebi. Máš rád Marvelovky? Jakou máš případně nejradši? Tak jak říkal už Waldamort: Mám malý stan, mně na nohy táhne. Až chladem třást se přestanu, já toho Batmana dostanu... Jaký druh cukroví máš nejradši? To bez cukru s umělýma sladidlama a s co nejvíc náhražkama.

Jaký druh cukroví máš nejradši? Pivo je fajn, jasně že bude i Jégr. Řízek se salátem je top. Babiš na Hradě / Babiš na Krymu? Miloš v bedně a Babiš v krimu. Umělý stromek / umělá inteligence? Umělá inteligence. Siri mám moc rád, je to taková holka do nepohody a ráda si se mnou povídá. Bramborovej salát s majonézou / bez majonézy? Pár litrů majonézy ještě nikoho nezabilo.

Bramborovej salát s majonézou / bez majonézy? Dürüm klasik s pálivou a bylinkovou.

Stardance / Startrack? Chtěl jsem napsat Startrack dance, ale pořád je lepší Skibidi.

Stardance / Startrack? Strengthwars / Starwars?

Puding / aspik? Těžká otázka. Každopádně si lépe dokáži představit, že budu ve své kajutě čekat na Eso Rimmera spíš politý javorovým pudinkem než krevetovým aspikem.

Puding / aspik? Pneumatika okolo pasu

inzerce

KDY? 22. 12. 20 1 8 1 9:00

KDY? 22. 12. 2018 19:00

Literární večer

30 – 31

Umělý stromek / umělá inteligence? Umělý inteligentní penis, co umí naslouchat, je designově chladný a svítí jako ledky.

Stan je v kreslířským nebi. Máš rád Marvelovky? Jakou máš případně nejradši? Radši Satan než Stan, nicméně nejlepší je určitě Jarda Jágr, prej už se píše scénář.

Mezivol.náma 9 Autoři (tentokrát jenom budějovičtí)

Miroslav Pech Jan Štifter Jiří Březina Miroslav Boček Viktor Prokop Hudba: kapela Květy

Literární večer

prosinec / leden 2018 / 2019

music/column

Babiš na Hradě / Babiš na Krymu? Babitch je mistr. Vyjebává úplně nejvíc. Politik všech politiků. Chilli Babitch do každé rodiny.

Co poradit na podpoření last minute podzimní depky, ať vládne světu zákon a pořádek? Vsadím na Andreje. Tomu to jde zatím velmi dobře. Koukám na zprávy na veřejnoprávní televizi a reality show stále nabírá na obrátkách.

KDE? studentský klub KAMPA

Duše jsou mrtvý!

uše jsou přežitek patřící minulosti, něco jako fax nebo VHSky. Alespoň u lepších horských kol sportovní a závodní kategorie. Budoucnost patří bezdušákům. K tomu, abyste se zbavili černé duše a přešli na Tubeless stranu, stačí mít vhodný Tubeless Ready plášť, ráfek utěsnit vhodnou lepící páskou, našroubovat do ráfku ventilek, nalít do pláště decku mlíka (ne plnotučnýho, ale specielní těsnící Tubeless tmel) a „nahodit“ plášť do patek kompresorem. Pak už jen stačí nasadit kolo a hurá do terénu. Hlavní výhody absence duše jsou zřejmé: 1) Nemůžete píchnout duši! Ok, můžete píchnout plášť, ale tmel dokáže malou díru od trnu nebo hřebíku zalepit. 2) Nemůžete prorazit duši! Odpadají v terénu běžné snakebity, situace, kdy po najetí na kámen nebo kořen jde guma na doraz a duše se proštípne sevřením mezi kámen a ráfek. Na duši pak najdete dvě pěkné podélné díry jak po uštknutí hadem. 3) Kolo je lehčí, nemáte tam duši. Takže samý výhody a pozitiva. Užíváte si jízdu lesem s tím, že vás defekt nemůže ohrozit, ale přece jen na vás číhají jistá nebezpečí. Může se stát, že vám plášť rozřízne ostrý kámen. Díru nad 3 mm totiž tmel obvykle už nezalepí. A zde začínají nepříjemnosti. Vzduch pomalu uniká a z otvoru na vás prýští bílá lepkavá kapalina. Jakožto zkušený jezdec máte jistě po ruce opravnou Tubeless sadu. Pomocí aplikační vidličky vtlačíte do díry opravný knot. Únik vzduchu i kapalin je zažehnán. Dofouknete pumpičkou, která vám nechybí ve výbavě, a jedete dál. Pokud jezdíte tzv. „na parazita“, to znamená nalehko, bez batohu a servisní výbavy, nezbývá vám než potřebné vybavení vyžebrat od vašich lépe připravených spolujezdců. Situace ale může být i horší. Do pláště uděláte pořádnou díru, kterou ani knoty neucpou. Zde přichází ke slovu stará dobrá rezervní duše. Zodpovědný biker ji vytáhne z batohu, „parazit“ se slovy „dík, máš u mě pivko, někdy“ vypůjčí od kamaráda. Poté přijde to nejhorší: vyndat kolo, vyzout jednu stranu pláště, který bývá zpravidla od bahna nebo prachu a potřísněný oním mlíkem. Uvnitř pláště na vás čeká nechutný mléčný šlem. Čistí z tohoto boje na mou duši neodejdete. Odšroubujete ventilek, nasadíte duši a plášť, nafoukáte. Tuhle vyjížďku vám duše zachránila. Ať žije duše! Pavel „Švára“ Schwarz

Královna Hatiba, Shakespeare a duše

„Zavolala lid a postavila ho před sebe; řekla mi: Dobrou noc!“

i ktivní vyprávění o cestě Egypťana Wenamuna z Egypta do Byblosu pro cedrové dřevo na stavbu lodi je situován do 11. století před naším letopočtem. Lze si jej přečíst v angličtině na internetu, je tam i s poznámkami pod názvem Wenamun's Journey. Úvodní citát je ze závěru příběhu, kdy Egypťany zažene bouřlivé moře a silný vítr při plavbě z Byblosu v Libanonu na ostrov Kypr. Jak si při této příležitosti nevzpomenout na Shakespearovu hru Bouře? I tam je loď zahnána na ostrov, dokonce s nám povědomým jménem Bohemia. Ale o tom se není třeba šířit. Téma vyčerpala rakouská poetka Ingeborg Bachmann v básni Böhmen liegt am Meer (Čechy leží u moře), takže už není, co dodat. Pro mě je oslovující to lapidární konstatování, že kyperská královna Hatiba svolala lid a postavila ho před sebe. Z kontextu je zcela zřejmé, že svůj lid pěkně zpražila, sepsula a usměrnila za to, jak se chová k egyptským hostům. Ono je totiž možné (1) zavolat podřízené a pochválit je, nebo (2) zavolat podřízené a pokárat je. Ty dvě možnosti jsou v tom „postavení před sebe“ obsažené. Téma tohoto čísla M&H, tedy duše, mi výše komentovanou pasáž mého oblíbeného textu připomnělo. Bude-li totiž jednou, až všechno skončí, nějaký soud nad tímto světem a jeho dějinami, tak určitě budeme posuzováni i podle našeho chování k druhým lidem. A to nejen ke ztroskotancům v doslovném i přeneseném smyslu slova. Ke všem lidem. Takže se přimlouvám dosadit si po shakespearovsku místo ostrova Kypru náš ostrov Bohemia a zamyslet se. Budeme-li jednou stát před Někým, kdo nás bude soudit, jak naše duše obstojí? Jiří Sláma

M&H distribuční místa:

Restaurace Vatikán (Lannova tř. 238/2)

Na Lannovce je, alespoň podle mého názoru, málo hospod. A v její blízkosti jich je ještě míň. A co je nejhorší, většina jich za návštěvu ani nestojí. Restaurace Vatikán je naštěstí oáza v poušti horor barů (fujtajbl Nosferatu) a už dvou indických restaurací (tam přece nemá smysl chodit chlastat). Poctivý a za všech okolností profesionálně natočený tankový Budvar v Budějcích není vždy samozřejmostí, ve Vatikánu díky Bohu ano. Jídlo mě ani jednou nezklamalo, navíc ceny jsou v mezích. Proč se tedy o Vatikánu mezi místními tolik nemluví? Někdo by asi řekl, že to uvnitř nevypadá nic moc – nicméně jde o nedorozumění: Interiér Vatikánu si na nic nehraje, žádné chujoviny na zdech ani na oknech, nic křiklavě svítícího, je to jednoduchá a tradiční hospoda, kde vás nic nerozptyluje a která je jako zrozená pro štamgastské popíjení v jakoukoliv denní dobu. Kdo od hospody očekává přehnaně vyvoňané a sterilní prostředí bez jakékoliv hlubší atmosféry, ten ať se Vatikánu vyhýbá obloukem. Nechť si taková osoba ovšem odebere ze své slovní zásoby slůvko „hospoda“. MAD

AFF Architekten – Ambiguous Form Finder

www.dumumenicb.cZ

29.11. – 30.12. 2018

Přednáška autorů

Vernisáž výstavy: 28. 11. 2018 - 19H

28. 11. 2018 - 17H studentský kostel sv. rodiny, ul. Karla IV. 22, České Budějovice

Galerie současného umění a architektury / Dům umění České Budějovice