do srdce temnoty

text: Veronika Faktorová

Když se někdo narodí se jménem Pařízek, nezdá se, že by mu osud předurčil nějaké toulání po světě. Z rodných Budějc prostě nejdál na Hlubokou.

Ladislav Mikeš Pařízek, ročník 1907, se ale svému jménu vzepřel, ve dvaceti sedmi letech se nechal najmout do francouzské cizinecké legie a tři roky bojoval v severní Africe. A to byl teprve začátek. Když skončil své vojenské angažmá, pořídil si auto a přejel s ním trasu z Casablanky do Káhiry. Hned na to, mezi roky 1929 a 1930, se poprvé vydal do nitra Belgického Konga. Do země se pak opakovaně vracel.

Legendární se stala jeho výprava z roku 1959, kdy s červenou škodovkou 440 Spartak dojel k až pramenům Nigeru, které spatřil jako vůbec první Evropan – v místech se pohybovali i jiní cestovatelé, území však domorodé kmeny považovaly za posvátné, a cizincům tak ve vstupu zabraňovaly. Dobrodružnou cestu bez úhony přečkal jak cestovatel, tak jeho vozidlo, které prý začalo „zlobit až doma před Plzní“. Pařízek patrně zužitkoval své předchozí zkušenosti – již dříve projel autem Praga-Piccolo Senegal, Francouzskou Guineu a Libérii, v druhé polovině třicátých let podnikl okružní cestu po Pacifiku a navštívil pobřeží Francouzské západní Afriky. Své barvité cestovní zážitky popsal v řadě knih, jeho doménou se stal dobrodružný cestopis a román, sestavil však i antologii afrických pohádek. Atraktivitu jeho děl podtrhovaly fotografie, které během svých výprav pořizoval.

Ve své době populární autor je dnes zapomenutou položkou v přehledech dobrodružné literatury pro mládež. Na jeho knihy si snad vzpomenou starší čtenáři, kteří ve svých mladých letech sbírali výtisky kultovní sešitové edice Karavana nebo hltali příběhy KODU (edice dobrodružné literatury Knihy odvahy a dobrodružství se známou grafickou úpravou – barevný podklad, čtyři černé pruhy a obrázek à la Zdeněk Burian). S odstupem doby však dílo autora nemusíme vnímat jen jako starší příklad populární četby. Je i pozoruhodným svědectvím o proměnách doby a postojích autorů, kteří na tyto proměny reagují.

Ladislav Mikeš Pařízek prožil svůj život v době, kdy se střídaly politické systémy i ideologie: v mládí vstřebával entuziasmus masarykovské demokracie, rozmach fašismu v Evropě sledoval z afrického kontinentu, odkud jej nakonec hrozba celosvětové války vyhnala zpět do protektorátního Československa. Okupaci prožil v Praze a na jejím konci se aktivně zapojil do Květnového povstání. Barikády po válce vyměnil za další výpravy. Z druhé velké cesty do nitra Afriky se vrátil do již komunistického Československa, kde jej marxističtí kritici brzy zařadili mezi škodlivé autory. Velký problém to ale nakonec pro Pařízka nebyl – jako autor totiž vždy nakonec dokázal uchopit „ducha doby“.

Černá a bílá

Jeho dobrodružná próza z období protektorátu, kdy literárně debutoval, kromě napětí a exotiky pěstovala i koloniální pohled na černý kontinent. Běloši jsou v Pařízkových knihách civilizovanými protiklady primitivních divochů, intelektuálně i technologicky je vždy převyšují, a především jsou nositeli změny, která má sice neblahý potenciál ničit původní řád, v důsledku je ale pro místní obyvatele prospěšná. Běloši přinášejí léky proti novým nemocem, budují silnice, dávají vesničanům praktické a užitečné věci, jako třeba pohodlná zvýšená lůžka.

Tento pozitivní obraz kolonizace Afriky je v příkrém protikladu k historickým událostem, které Belgické Kongo, kde se Pařízkovy romány vesměs odehrávají, poznamenaly. Území Konga získal ke konci 19. století britský cestovatel Henry Morton Stanley pro belgického krále Leopolda II. na základě velmi nevýhodných a často i podvodných smluv, které byly ujednány s místními náčelníky. Výměnou za deky, korálky a jiné cetky se konžské kmeny staly Leopoldovým majetkem, a náčelníci tím nevědomky vydali svůj lid zotročení a svou zemi brutální exploataci zdrojů. Hory kaučuku, slonoviny a nerostných surovin byly zaplaceny masakry celých vesnic, násilím páchaným na ženách i dětech.Symbolem tohoto kolonizačního tlaku se staly uřezané ruce mužů, kteří odmítli plnit své pracovní povinnosti.

Hrůznost kolonizačních praktik zachytil slavný román Josepha Conrada Srdce temnoty. A zatímco Conradovo Kongo je noční můrou, Pařízek jej představil jako atraktivní africké safari a etnologické muzeum, v němž domorodí obyvatelé představují poutavé živé exponáty.

V dílech z padesátých let se však Pařízkův pohled na přínos západních kolonizátorů Afriky radikálně proměnil. Patrně správným směrem, neboť jeho nové knihy byly na rozdíl od starších titulů bez problémů vydávány. Jeho postoje z této doby shrnuje tiskem vydaná přednáška Afrika se probouzí z roku 1953. Bílí kolonizátoři, nyní již titulovaní jako nepřátelští imperialisté, si rozdělili Afriku proti vůli jejího obyvatelstva a ve většině případů přes jeho ozbrojený odpor. Kontinent vytěžili a zmasakrovali v honbě za ziskem a svými mocenskými zájmy, namísto osvěty přinesli jen porobu a utrpení. Budoucnost je však optimistická, africký proletariát (!) se již konsoliduje, jeho zásluhou vzrůstá národně osvobozenecké mírové hnutí, bílí kolonizátoři budou brzy z Afriky vyhnáni a po zásluze potrestáni. Kongo je na cestě k světlým zítřkům pod vedením afrických komunistických stran a odborových svazů, které hrají v místních společnostech stále významnější úlohu.

Správným směrem

Bylo by snadné celou věc uzavřít s tím, že Pařízek zde v zájmu svého profesního uplatnění uzavírá dohodu s totalitním režimem a za tím účelem si osvojuje jeho rétoriku. Ideologicky zatížený text sice autora na základě naší historické zkušenosti značně degraduje, jde však o pohled ve své podstatě jednostranný. Pro Kongo a jeho lid (jak mimochodem nazval Pařízek svou knihu z roku 1956) totiž možná byla, a nakonec i stále je tematizace devastujících dopadů africké kolonizace, nehledě na její ideové rámování, jednoznačně přínosná. Přes zjevnou poplatnost komunistickému režimu totiž Pařízkova díla z padesátých let otevírají bolestnou kapitolu dějin Afriky, literárně připomínají události, které by neměly být zapomenuty.

Potřebnost těchto kulturních připomínek, které umožňují reflektovat minulost, ostatně pochopí i cestovatel, když ve zmíněné knize Kongo a jeho lid přijme od konžského vesničana z kraje Kasongo neumělou bronzovou sošku: „Byla to soška podivná, znázorňující chlapíka ve vojenském kabátci s epoletami. Soška měla obdélníkovitý vous, v jedné ruce držela příruční pokladnu a v druhé svírala karabáč. ‚Kdo to je?‘ Chlapík, který se jmenoval Sagui, se usmál. Nemohl pochopit, že to nevím. A pak prohlásil: ‚To je člověk, který zničil celé rody a který nás naučil nenávidět Evropany. Je to belgický král Leopold II.‘ Královská postava z bronzu, z téhož bronzu, z jakého je ulita jeho socha v Belgii, drží v rukou symboly imperialismu pronikajícího do kolonií. V jedné ruce pokladnu a v druhé karabáč.“

Soška v rukách cestovateli zhmotňuje to, co již nemůže pomíjet. Ač se mu to jako autorovi zábavných románů z Konga dlouho dobu dařilo.

Autorka je literární historička.

Cesta bez návratu.

Z Českých Budějovic transportem Akb a pak dále na východ text: Štěpán Balík

→

Archiv ŽMP, Dokumenty perzekuce, inv. č. 79/AŽMP, DP, inv.č. 79 22

V českobudějovické ulici U Tří lvů stojí vila dětského lékaře a spisovatele Emila Flussera. Nad portálem je umístěn reliéf s hrajícími si dětmi, před ním o poznání kratší dobu pět kamenů zmizelých, lidově zvaných štolprštajny. 18. dubna společně se svou manželkou a třemi syny nastoupil do transportu Akb z Českých Budějovic do terezínského ghetta. O několik málo dní později, 28. 4. 1942, byl s rodinou poslán transportem Ar do ghetta v Zamośći na území okupovaného Polska. Toto datum letos shodou okolností připadlo na Jom ha-šoa, den, během něhož lidé na různých místech světa vzpomínají nikoli na transportované položky, ale na zkázu konkrétních lidí. Je to den obětí a hrdinů holocaustu. Rovněž Flusserovo jméno a jméno jeho ženy a synů a mnoha dalších bývalých židovských sousedů bylo přečteno během pietního setkání u památníku obětí šoa, na místě, kde dříve stála synagoga. Za 878 obětí šoa z transportu Akb leží v těchto dnech pod památníkem totožný počet oblázků.

Na smutném osudu většiny osob z českobudějovického transportu Akb jsem si teprve uvědomil, že mnoho českých obětí šoa strávilo v terezínském ghettu sotva několik dnů či týdnů a pokračovali dále na východ. Už ale ne do táborů koncentračních, nýbrž vyhlazovacích. Transportem Akb odjela rovněž rodina Ullmannů z Nové ulice, kteří už 27. dubna z Terezína společně se 108 Jihočechy dále pokračovali transportem Aq do ghetta v Izbice, rovněž na východě Polska.

Ještě v dubnu 1942 bylo transportem Al posláno do Lublinu, resp. do blízkého Majdanku, dalších 273 lidí z Akb. Dalších 133 transport An přivedl do varšavského ghetta, v němž panovaly podmínky nesrovnatelně horší než v Terezíně a které bylo po židovském povstání na jaře 1943 srovnáno se zemí (blíže připomínka básníka Władysława Szlengla v Milk & Honey č. 40 na s. 8–9). Pokud tito lidé nezemřeli již v samotném ghettu, čekala je plynová komora ve vyhlazovacím táboře Treblinka ležící na severovýchod od dnešního polského hlavního města.

Nad masovým hrobem

Přímo do Treblinky směřovala na podzim 1942 transportem Bw z Terezína další skupina 73 Židů z Českobudějovicka, jiných 28 osob bylo posláno v transportu Ax do vyhlazovacího tábora Sobibór, rovněž na východě Polska. Tříčlenná rodina Sputzů byla transportem Bb společně se všemi dalšími osobami nenávratně vypravena do Rigy. Pět židovských spoluobčanů z Akb bylo pravděpodobně zastřeleno přímo nad masovým hrobem, později před postupující Rudou armádou vykopáno a spáleno v Malém Trostinci, ležícím jihovýchodně od běloruského Minsku.

Zenkerovi společně se dvěma dvacetiletými syny a dalšími třemi Jihočechy jeli pět dní (!) do estonského Raasiku transportem Be a zde byli pravděpodobně zastřeleni. Sto jihočeských sousedů, včetně posledního českobudějovického rabína Rudolfa Ferdy, bylo posláno do Osvětimi. Pokud zde ve výjimečném případě přežili, byli transportováni zpět na západ na „práci“. To byl případ zakladatele časopisu Klepy Rudolfa Stadlera (blíže Milk & Honey č. 25, s. 27), který zemřel až v únoru či březnu na stavbě silnice u Litoměřic.

U obětí šoa často není známo ani přesné datum úmrtí, resp. zavraždění, a není známo ani přesné místo, kde leží jejich prach či kam byl vysypán. Tito zemřelí se tak ocitají v jakémsi časovém a prostorovém vzduchoprázdnu. Járcajtovou svíčkou, zapalovanou tradičně v den jejich úmrtí, si je však lze připomenou například podle data odjezdu transportu na východ či podle svědectví přeživšího.

Váha paměti

Jen malá část z takřka devítiset zavražděných sousedů je po osmi desítkách let součástí českobudějovické kolektivní paměti. Někteří jsou však nově připomenuti tzv. kamenem zmizelých, zlatou kostkou vsazenou do chodníku před dům, kde naposled bydleli jako svobodní občané. Pomníkem dalších zmizelých je časopis Klepy, jejž v prvních válečných letech vydávali budějovičtí židovští mládenci. Čtenář se zde například dozvídá o zážitcích zmíněných kluků Zenkerových na židovské plovárně, o jejich láskách nebo o tom, že ve fotbalovém utkání starých proti mladým si dal pan Zenker „vlastence“.

Z hravých „sranda-epitafů“ bratří Flusserových dnes mrazí (blíže Milk & Honey č. 43, s. 31). Jindřich Ullmann, tatínek výjimečného „sporcmena“ Rudolfa alias Uliho, je například paradoxně zvěčněn kresleným vtipem – vykukuje ze vchodu svého obchodu s deštníky a k lidem ukrývajícím se před deštěm pod roletou praví: „Dávám vám pouze pět minut času. Když si nekoupíte do té doby u mne deštníky, tak zatáhnu plachtu.“ Více o něm zatím nevím.

Nejdřív zmizeli lidé, pak zmizelo i hmotné dědictví, s nímž se identifikovali a byli identifikováni. Bylo tomu tak v historii opakovaně, ve 40. letech 20. století však definitivně. Budějovice jsou městem téměř bez židovských památek. Výstavní synagoga, na jejímž místě je dnes skromný a zastrčený památník v podobě menory, byla v červenci 1942 vyhozena do povětří a její zdivo následně rozebráno na stavební materiál. Zůstal částečně po válce obnovený, ale stále dosti zanedbaný hřbitov z druhé poloviny 19. století a také zde stojící hřbitovní domek.

Nejpozoruhodnějšími židovskými hmotnými památkami v Českých Budějovicích jsou tak podle mého právě zmíněné Klepy, Davidova hvězda ve vitráži nad branou jednoho z domů ve Skuherského ulici a náhrobky na novém židovském hřbitově, včetně náhrobků haličských uprchlíků z období první světové války či symbolický hrob životní družky spisovatele Karla Poláčka Dory Vaňákové, rozené Weiszové, kterou Poláček v jednom z dopisů oslovuje něžně židovsky Dvojrele. Také pro tyto dva se cesta na východ stala cestou poslední.