Herecké domy

1941–1943

Herecké domy provází neblahá pověst „nacistické architektury“. Ostatně vznikaly v době okupace, kdy českobudějovické divadlo připadlo pod správu divadla v Linci. Jeho násilnou germanizaci provázela přestavba divadelních prostorů – a rovněž novostavba budovy pro zaměstnance. Strohé, až asketické pojetí Hereckého domu mělo pochopitelně vyhovovat představám o nové říšské architektuře, která razantně odmítla přínos meziválečné avantgardy a obrátila se k tradici. Kdyby jeho fasáda nebyla prostá jakékoliv výzdoby, ještě více by připomínala historické předlohy v klasicismu. Přesto jde o budovu, která na jedné straně citlivě respektuje výšku zástavby ulic Jirsíkovy a Široké, a na druhé straně vytváří kultivovanou hmotovou protiváhu Německého spolkového domu, novogotické školní budovy a novorenesančního Městského muzea. Není tak ukázkou velikášských představ nacistického Německa, byť nelze pominout její dobový symbolický význam.

nároží Hroznové a Krajinské ulice a na relativně mladého, v roce 1910, kdy se svým návrhem uspěl v soutěži, ještě ani ne třicetiletého vídeňského architekta Heinricha Carla Rieda (1881–1957). O úplného začátečníka ovšem nešlo: v roce 1911 byl v Brně veřejnosti zpřístupněn Kaiser Franz-Josefs-Jubiläums Künstlerhaus, velký výstavní pavilon dnes známý coby Dům umění města Brna (na konci války vybombardovaný a krátce nato přestavěný Bohuslavem Fuchsem).

Podle historiků architektury prozrazuje Riedlem navržená budova Městské spořitelny inspiraci florentským Palácem Medicejů, šlechtické, uměnímilovné a také bankéřské rodiny. Svou výškou a mohutností se zřetelně přihlásila o právo dominovat svému okolí – mimo jiné i Masným krámům, které však tehdy ještě nebyly oblíbenou restaurací. Okolojdoucí dodnes ohromuje mohutnými mřížemi, nahrubo otesanými kameny přízemní rustiky a o něco výše i bujnou sochařskou výzdobou, kombinující antické mytologické postavy, alegorie Průmyslu, Zemědělství a Obchodu a znaky města, Čech, Rakouska a Uherska. Plastické prvky na fasádě dále doplňují sgraffita se čtrnácti postavami v německých krojích z blízkých vesnic. Opulentní vnější výzdobě odpovídá i obdobně bohatě pojednaný interiér. Aby takto komplexního vyznění dosáhl, přizval Ried celou řadu rakouských sochařů, malířů a dekorativních umělců své

O tom, že historie nebývá jednoznačná, svědčí i životní osudy jeho architekta Ceno Kosaka (1904–1985). Architekturu studoval v druhé polovině 30. let ve Vídni a kvůli problémům s novým zřízením, jež zažil po přivtělení Rakouska k Třetí říši, se rozhodl působit na volné noze. Ani do Budějovic ho nepřivedla prominentní zakázka, ale manželství s Herthou Stepanovou, architektkou z rodiny úspěšného budějovického stavebníka Johanna Stepana a mimochodem i vnučkou německého starosty Josefa Tascheka. Jak se dozvíme na webu Ko - houtí kříž, měl Kosak nadále „rozpory se stranou“, kvůli kterým byl poslán do koncentračního tábora Ohrdruf. Ještě před koncem války se mu ale s rodinou podařilo odejít do Rakouska. Jeho následná kariéra zahrnuje i společnou „manželskou“ realizaci farního kostela U Dobrého pastýře ve Vídni (1963–1965). Jeho dynamicky seskládané betonové bloky jasně ukazují, že jim modernismus vůbec nebyl cizí.