Vítězství na prázdném bojišti

Vraťme se ale znovu do roku 1993. Tehdy, lépe řečeno krátce po pádu železné opony, která čtyřicet let oddělovala jižní Čechy od Horního Rakouska i Bavorska, bychom určitě neočekávali, že se kdokoliv pokusí obnovovat česko-německou rivalitu přejmenováním „kulturáku“. A nejspíše se o to také nikdo nepokusil. S ohledem na vyčerpanost konceptu panslovanské jednoty, kulturní sounáležitosti mezi Slovany i identifikace alegorické Slavie s českým národem mohl být zvolený název dokonce vnímám jako neutrální a apolitický (?). Přesto se ale zrodila bezmála cimrmanovská absurdita neúmyslnosti a mimoděčnosti: nové jméno vítězně završilo dávnou nacionální řež ve chvíli, kdy už z bojiště všichni odkráčeli.

V posledních letech řešíme přestavbu a funkční revitalizaci Slavie. Posouváme ji do středu kandidatury na Evropské hlavní město kultury, domlouváme pro ni finanční injekci z evropských peněz. Nikoho nás přitom nenapadne, že bychom přitom hráli na nacionalistickou notu. A nikoho zároveň nenapadne, že rekultivaci zaslouží i stávající, vzhledem k historickým souvislostem nemístný název.

Nic proti Slavii, ale hlavně té sečtělé, fotbalové.