Milk & Honey #17 by Milk & Honey

NETUCTOVÝ BUDĚJOVICKÝ MAGAZÍN

ZDARMA DOSTUPNÝ NA SPRÁVNÝCH MÍSTECH

MILK & HONEY: VYCHÁZÍ V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH SEDMKRÁT ROČNĚ | # 17 (26. 4. 2017) - DUBEN/KVĚTEN

ŠÉFREDAKTOR A VYDAVATEL: ZDENĚK BRDEK | DESIGN: MÍRA ADAMEC, PAVEL JALOŠEVSKÝ, HELENA HRUŠOVÁ

TÝM: GABRIELA BOŠKOVÁ, NATALIE CZABAN, TOM CZABAN, MARTIN DVOŘÁK, HONZA FLAŠKA, ŠÁRKA KOTZINOVÁ, PETRA LEXOVÁ, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE, JIŘÍ PTÁČEK, ONDŘEJ SELNER FOTKY: MONIKA BARTÁČKOVÁ, DENISA VESECKÁ | OBÁLKA: ŠIMON KADLČÁK INZERCE: MARKÉTA KULÍKOVÁ | DISTRIBUCE: BÁRA PROCHÁZKOVÁ, VAŠEK KŘENEK KONTAKT: MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM, WWW.MLIKOAMED.CZ, facebook: MILK&HONEY, adresa: NOVÁ 21, ČB 370 01 MK ČR: E 2237

VYCHÁZÍ ZA PODPORY:

8 INTERVIEW:

BARBORA JÍCHOVÁ TYSON

CON TENT PETR ŠMÍDEK:

CHILSKÝ BESTIÁŘ

EDITO RIAL 6

FILIP ŠENK:

KRUMBACH V SEDMI SVĚTOVÝCH ZASTÁVKÁCH TOP 5 JČ:

MENŠÍ GALERIE MIMO ČB ZDISLAVA ŠEDÁ:

SHAKESPEAROVSKÝ FASTFOOD

16 20 27

saní úvodníku někdy na redakčních radách v hospodě připomíná přehazovaný horký brambor a po pár pivech člověk i omylem kejvne na splašený nápad šéfů časopisu. Důsledkem této situace jsem byl na pár řádek povýšen z řemeslného grafika na post profi pisálků. Moje klávesnice tedy na chvilku zapomene na nudné klávesové zkratky a užije si trochu vzrůša při psaní textu. Takže, dělá se to prej nějak takhle: v aktuálním čísle byste určitě neměli přehlédnout topku galerií, kterou sestavili naši přední odborníci na poli umění. Dále článek všude oblíbeného Filipa Šenka, který svým architektonickým citem představuje ojedinělost malé rakouské vesnice. A legendárního Jirku Ptáčka se svým rozhovorem s úspěšnou českobudějovickou umělkyní Barborou Jíchovou Tysonovou. Přeji pěkný čtení a užijte si sedmnáctku po všech stránkách. MA

V SRDCI ČB OBJEVENO RUDÉ NÁMĚSTÍ

4–5

duben/květen 2017

COLUMN

Monika Bartáčková

udá hvězda nad ČB nezmizela, nenápadně se naopak vpila do jeho vnitřní struktury. Z ptačí perspektivy komunistického ideologa sběh ulic nedaleko hlavního nádraží v Českých Budějovicích tvoří hvězdu, ano, soušky a soudruzi, rudou hvězdu. Při troše zatmělé revoluční mysli ulice Jeronýmova, Novohradská, Žižkova třída a jejich přípojka nám skutečně ne náhodou připomínají rozvernou hvězdičku. Vypotácíme-li se z Černého koníčka po zavíračce a zahneme-li vlevo, spatříme dominantu prostoru – pomník Jana Žižky z Trocnova. Ten stojí na masivním soklu a jeho okrasný okraj nedávno posloužil k zabavení mých dvou rozverných synů, kteří se nemohli vynasytit běháním dokola a voláním „a kuku!“. Cizího pocestného zřejmě překvapí fakt, že do prostoru vpitý a jistě v noci také mocně zalívaný Žižka tu nestojí od počátku revolučního dělnického hnutí, naopak prijechal do tohoto vyhnanství nikoli po Únoru, ale až po Listopadu. Je však signifikantní, že jeho příjezd byl důkladně agitačně připraven. Mysticko-mytickou atmosféru této rudé díry uprostřed města totiž podtrhuje nenápadná tabulka na domu naproti zmíněného pohostinství. Na desce mramorové zní nápis těchto slov: „V této budově byl za první republiky sekretariát komunistické strany Československa.“ Není ani náhoda, že Jan Žižka okem svým jedním mrkavým hledí směrem k tomuto domu.

Nápis pod vojevůdcem navíc s předchozím textem koresponduje: „Lidový revoluční tábor. To je tradice našeho národa a je to i naše heslo.“ Jistě si obě entity posílají v noci milostné esemesky ve stylu soudružsky vlhkého polibku. Kam se může zahrabat nějaký ten nedomr(d)lý smajlík! Je zjevné, že takové myšlenky vytanou nejen protřelému ideologovi či mozku řádně prolitému jiným substrátem, toto místo je totiž otevřeno takovým úvahám také tím, že daný prostor nemá vlastní jméno. Tato husitská revoluční vozová hradba se opírá o bývalá kasárna a zve k verbálnímu aktu: „Pojmenuj mne, uchop mne slovem!“ Nejste jistě – tak jako naše buňka – zastánci kácení soch a živelného přejmenovávání ulic apod. Byli bychom rádi, kdyby na Letné dál stál Stalin, a dokonce i ten Mariánský sloup na Staromáku bychom té menšině nechali. To, že v Českých Budějovicích existuje jedno periferní „rudé“ náměstíčko, které nenápadně připomíná zašlou slávu jedné nezapomenutelné epochy, nás nesmírně těší. Přímo se dmeme lokálním patriotismem. Je dobře, že Jan Žižka dojel z náměstí Otakara II., jinak také Hitlerplatzu, až sem, do Země vyvolené, a zůstal mezi námi. Koneckonců i naše postkomunistická společnost a mysl je nenávratně a neodbytně poznamenána dobou předchozí, byť možná často více, než by někteří z nás sami chtěli. I za ostatní soudruhy

Semjon Utkovič Golubcev

Zejména druhá půlka dubna dávala kultury milovným Budějčákům zabrat. Akce tu pučely jako květy jabloní, ani stíhat se to nedalo. Jen ten povelikonoční týden: divadelní festival Proměn, literární festival Literatura žije!, Den proti rasismu... (výčet samozřejmě není úplný). Klobouk dolů před všemi organizátory, kteří mají stále chuť a sílu přinášet Budějčákům kulturní požitky! Navíc lze očekávat, že nadcházející měsíce nebudou jiné. Těšíme se, že se při přebíhání mezi kulturními podniky konečně trochu zahřejeme. LEH Děkujeme těm, co dorazili na Milk & Honey piknik. Byla zima, foukal vítr a ve vzduchu byl cítit sníh. Přesto se za námi na nábřeží zastavilo pár lidí. Dali si velikonoční sekanou, čokoládový dort a hodnotili nejlepší bábovku. Vyhrála kokosová. (Nejen) děti hráli čáru a kluci pletli pomlázky z dovezených vrbových proutků. O ladném čerstvém švihu mohu podat věrohodné hlášení. Mladší se cítím o několik let. A proč má smysl organizovat podobné akce i přes nepřízeň počasí? Předně kvůli samotné situaci, kdy okolo vás procházejí lidé, diví se a ptají, co se to ve městě děje. Kdo jste, jaký děláte časopis a zda si ho mohou vzít. Nad čajem s rumem a kouskem buchty vám říkají vlastní postřehy o veřejném životě v Budějovicích, který podobnými drobnými zásahy můžete utvářet i vy. Až jednou půjdete na piknik, nebojte se z krytého parčíku vylézt na nábřeží, vezměte bandu přátel a inspirujte k podobnému činu další. Takto nám město pěkně ožije. PEL inzerce

tisk grafické studio fotoateliér K. Weise 2619 České Budějovice Po-Pá 7.00-18.00 www.karmasek.cz www.printoo.cz

SOUR MILK

SWEET HONEY

I really like the demarcation between seasons in České Budějovice; perhaps because I’m from the UK where the weather seems the same all year round (rainy with a chance of sun, sunny with a chance of rain). I also like the way people are more connected to the seasons here, which brings me onto something I hadn’t heard of until recently– “the spring tiredness”. I think the idea of using a season as the reason for an emotion is fantastic, and over the next year I plan to market some of my own. So far I’ve come up with “winter rage” (“I shouldn’t have kicked that dog but I’ve got the winter rage”) and “autumn trust” (“Maybe I shouldn’t have lent that homeless guy 20 000 Kč but I’ve got the autumn trust”). And for those of you who think this all sounds ridiculous, well… I suggest you keep an eye on your “summer cynicism”. TZC

Už jste viděli billboard zvoucí na hudební festival Retro party v červnu na Výstavišti? Svou produkcí nás oblaží např. Josef Laufer, Víťa Vávra či znalci ženské duše, romantici Petr Kolář a Peter Nagy. Věřím, že tam bude nabito a ukápne mnoho slz. Hudební nostalgie a nechuť objevovat novou/ jinou hudbu jsou u nás obzvlášť silné. Jsou určitě horší věci (třeba nechat zvednutý prkýnko); ať si poslouchá kdo chce co chce, jen je to takové smutné. Silným náturám ještě doporučuji zhlédnout dokument Země revivalů o rozšířené české představě o kultivaci ucha a ducha. ROT

Svou betonovostí a šedí není dům kultury Metropol zrovna dynamickým a pestrým příspěvkem budějovickému kulturnímu životu. Tento dobu minulou připomínající megalit má dnes jako i dříve za úkol pobavit zejména masy. Na tom nebylo dosud v zásadě nic odsouzení hodného. Ovšem uspořádat koncert uskupení Ortel je brutálně mimo mísu. Subjekt, který si lze představit maximálně v nějakém hodně zastrčeném vesnickém kulturáku, hraje v centru města v „domě kultury“? Být budoucím maturantem, tak snad svůj ples přeložím jinam. LEH Rakouský Graz se v roce 2004 stal evropským městem kultury a o několik let později obdržel i ocenění UNESCO City of Design. Dlouhodobá kulturní strategie města vede mimo jiné ke vzájemnému propojení architektonické a kulturní scény, což má výrazný dopad na kvalitu společenského života ve městě. Nejvýraznějším projektem z tohoto okruhu je instituce Kunsthaus Graz a její sídlo, které navrhl britský architekt Peter Cook. Jde o jednu z prvních staveb, kde byl použit parametrický 3D software, což se projevuje především na fasádě, složené z 1288 unikátních akrylátových panelů. Tato galerie stála ve své době těžko uvěřitelných 40 milionů euro. Trochu hořce pak po 15 letech vyznívá možné srovnání s Budějovicemi, které ani v současnosti žádnou kulturní strategii nebo politiku architektury nemají. MV

ARCHITECTURE

CHILSKÝ BESTIÁŘ Petr Šmídek

6–7

duben/květen 2017

Petr Štefek

a konci dubna do Českých Budějovic zavítá chilský architekt Smiljan Radić. Za uplynulé dva roky se jedná již o druhý chilský ateliér, jehož tvorbu si mohou návštěvníci Domu umění prohlédnout. Radićova výstava s názvem Bestiář nabídne ojedinělý pohled nejen na současnou chilskou architektonickou scénu. The New York Times jednapadesátiletého Radiće vtipně popisuje jako architektonickou „Rock Star“. Ne však ve smyslu slavné rockové hvězdy, ale podle architektova elementárního přístupu k použitému materiálu a výsledné formě. Chile je zemí s bohatou předkolumbovskou historií, ale moderní architektura se zde začala rozvíjet až po pádu Pinochetova režimu v roce 1990. Z Radićova příjmení lze vytušit jihoslovanské kořeny. Jeho děd přicestoval do Chile již v roce 1919 z chorvatského ostrova Brač. Jako imigrant tehdy vnímal novou domovinu z per-

spektivy neomezených možností. V dnešní generaci, která se již narodila v Chile, přetrvává pocit uprchlíka. Radićovy stavby opakovaně obsahují motiv stanu. Provizorní zastřešení plachtou na jaké jsme zvyklí u lidí, kteří jsou stále na cestách. Textilie, které si kočovníci vozí stále s sebou, jsou zatíženy kameny, které naopak na místě leží tisíce let. Toto chilské dilema vzbuzuje celosvětový zájem. Smiljan Radić se narodil v roce 1965, vystudoval architekturu na Pontifikální katolické univerzitě v Santiago de Chile, aby následně pokračoval ve studiích na IUAV v Benátkách. Poté, co zvítězil v soutěži Platía Eleftería, pracoval na realizaci projektu v Řecku. Po tříletém putování si v roce 1995 otevřel v Santiago de Chile vlastní architektonický ateliér. V roce 2001 získal chilskou cenu Colegio de Arquitectos pro mladého architekta do pětatřiceti let, následně získal od amerického časopisu Architectural Record ocenění Design Vanguard 2008 a hned poté se v roce 2009

stal čestným členem Amerického institutu architektů. Většinu své profesní kariéry strávil v Chile, ale přednáší a vystavuje po celém světě. Na projektech často spolupracuje s chilskou sochařkou Marcelou Correa, která je současně jeho životní partnerkou. Radić se nevnímá jako architekt, ale spíš jako stavitel, který se snaží porozumět stavbě. Důležitější je pro něj konstrukce než výsledná forma. Rád se zabývá malými tématy, která mu umožňují těsnou spolupráci s ostatními profesemi přímo na staveništi. Jeho plány jsou jen orientační, aby se dělníci nezalekli a mohli s nimi v průběhu realizace objekt stále upřesňovat. Preferuje pomalou práci vycházející z místní tradice. Dokáže se však přizpůsobit a otevřít zcela novým řešením. K zadáním přistupuje zcela odlišně než architekti toužící po budování vlastních pomníků. Tvoří v těsném souznění k krajinou. Nádherná chilská krajina ho vede k tomu, aby ji co nejvíce respektoval a svými zásahy ji příliš nenarušoval.

Balvanová architektura Jeho předimenzované stavby působí na první pohled laciným dojmem. Balvanová architektura budí dojem primitivnosti a zároveň věčnosti. Kameny, které byly omílány živly po tisíce let, napomáhají k ukotvení objektu do krajiny. Na těchto pevných základech naopak rád vytváří lehké textilní střechy, které budí dojem, že je může sebemenší vánek přemístit na jiné místo. V jeho přístupu je velmi běžné slučování věcí formálně odlišného původu. Rád si lehce nalhává a vytváří iluze tíže a nečekané transparence. Radićovy chilské stavby se vždy vážou k historii místa. Na třináct let starém příkladu rodinného domu ve městě Nercón obvodový plášť odkazuje na počátek minulého století, kdy měly všechny místní domy a kostely fasády z pozinkované oceli. Žebrovou texturou z elek-

trolytické mědi přitom napodobuje místní geologické specifikum, kterým jsou odhalené břidličné vrstvy. První Radićovou realizací mimo jeho rodné Chile byla expozice na 12. benátském bienále v roce 2010, kdy vytvořil expozici odkazující na zemětřesení, které pohnulo zemskou osou a trvale zkrátilo den. Jeho příspěvek na bienále představoval obří balvan, do něhož vyřezal útočiště před ničivými živly. Před třemi lety Radić získal prestižní zakázku na letní pavilon pro londýnskou galerii Serpentine, který prestižní deníky popisovaly jako „mimozemské vejce, které narazilo do neolitického pohřebiště“. Londýnský pavilon u návštěvníků vzbuzoval iluzi něčeho příjemně povědomého, ale současně je zneklidňoval. Výsledný objekt byl tajemně archaický a zároveň v dobrém slova smyslu romanticky pošetilý. Abyste mohli zažít podobné pocity, můžete se vypravit do rakouské vesnice Krumbach (více na str. 16) vzdálené pět set kilometrů od Českých Budějovic, kde Radić na projektu spolupracoval s místním architektem Bernardo Baderem, který je vyhlášeným minimalistou. Na společné realizaci autobusové zastávky ihned rozeznáte Radićovy intervence (skulpturální chrlič či nadbytečná ptačí budka), kterými se snažil přenést atmosféru místních světnic do malé zastávky s výhledem do krajiny. Dům umění v Českých Budějovicích v průběhu května přinese výstavu Bestiary, která nechá prostřednictvím dvaceti modelů a osmadvaceti kreseb nahlédnout do Radićova fantaskního světa, do něhož se obrací při hledání inspirací pro své reálné projekty: do středověkého bestiáře zobrazujícího smyšlená zvířata. V Radićově případě se jedná například o model Hrad sobeckého obra vycházející z pohádky Oscara Wildea (1888). Dalším z vystavovaných modelů je Dům pro báseň pravého úhlu, který Radić navrhl pro sebe a svoji rodinu podle série devatenácti litografií od Le Corbusiera (1955). Pro objekt Chlapec skrytý ve vejci se Radić nechal inspirovat kresbami britského malíře Davida Hockneyho (1969) doprovázejícími šestici pohádek, které napsali bratři Grimmové (1812). Hockney dokázal jednoduchou linkou vylíčit mnohovrstevnatou absurdní situaci. Na těchto třech příkladech lze dokumentovat, že pro Radiće je daleko důležitější ukrytý příběh a historie než samotný objekt, což se v dnešní době vyprázdněných minimalistických boxů obzvláště cení.

Smiljan Radić – Bestiary 28. 4. – 28. 5. 2017 Galerie současného umění a architektury Dům umění města České Budějovice

ART

SNAŽÍM SE POSLOUCHAT A NESOUDIT Jiří Ptáček

8–9

duben/květen 2017

archiv Barbory Jíchové

ilmařku a výtvarnici Barboru Jíchovou zavál osud z Českých Budějovic do New Yorku. V rozhovoru pro M & H jsme mluvili o jejím novém dokumentárním eseji a zkušenosti přistěhovalce. Aktuálně dokončuješ filmový esej Consuming Others o lásce, sexu a nevěře. Co tě k tomuto tématu přivedlo? Podnětů bylo několik. Nejzásadnějším byl můj krátký vztah s ženatým mužem, který ve mně zanechal mnoho otázek. Dalším byla zkušenost z prvního manželství, které před patnácti lety bohužel ukončilo úmrtí manžela. A roli hrálo i moje dlouhé pátrání po tom, co vůbec znamená plnohodnotné manželství, ve kterém i po letech zůstane láska, důvěra, respekt a ne zakyslost, hněv a zklamání.

Když jsem vyrůstala, neměla jsem na takové vztahy štěstí. V mých očích bylo manželství hlavně sociálním konstruktem, povinností a nuceným zlem, kterému je potřeba se vyhnout. Zajímavé bylo uvědomit si, že skrze rozhovory pro film jsem si nejprve podvědomě snažila potvrdit předsudky. Když po pěti letech film dokončuji, troufám si říct, že mě práce na něm změnila. Před rokem jsem se vdala za skvělého člověka. Jsem zvědavá, jestli můj osobní posun bude na filmu znát. Je těžké s lidmi mluvit o jejich privátních tématech? Vlastně mě překvapilo, jak jednoduché bylo navazovat kontakt skrze téma manželství a nevěry. Lidé mi důvěřovali asi kvůli nefalšované zvědavosti, a také proto, že jsem je neodsuzovala. Nevěra, manželství, nevydařené vztahy, absence sexu, málo porozumění, únava a zklamání jsou témata, o kterých se lidem těžko mluví. Možná

se občas i stydí, že něco nemají úplně ideální. Obzvlášť v Americe je svatba mnohdy vnímána jako nějaký životní úspěch, kterého je třeba dosáhnout. A často to doprovází skoro až infantilní názor na to, co znamená být v dlouholetém vztahu. Jaký vzorek lidí jsi sesbírala? Jsou si oslovení něčím podobní? Patří do stejných společenských vrstev? Jsou si blízcí věkem? Film je spíše esejí než tradičním dokumentem. Nesnažím se obsáhnout všechny socioekonomické vrstvy, rasové původy, náboženská založení atp. Určitě by to bylo mohlo být zajímavé a třeba takový film jednou udělám. Tentokrát bylo nejdůležitějším předpokladem, jestli je mi člověk něčím sympatický, jaký má příběh a jak svůj příběh chápe. Jestli je schopen pohledu na sebe sama. Zajímali mě lidé, kteří nevidí černobíle a jsou schopní zamyslet se nad situací, do které se dostali. Lidé emocionálně inteligentní, dobří vypravěči se zajímavým, originálním pohledem na svět. Naopak jsem nedělala rozhovory s lidmi, kteří fungují na nějakém autopilotu. Lze tvá zjištění o manželství a nemanželských vztazích nějak zobecnit?

Za začátku jsem jakési zobecnění hledala. Dopátrala jsem se jediného - že příběh každého člověka je individuální. Dá se říct, že mě překvapilo, jak moc se lidé dopouštějí záletů a jak často opouštějí manželství nikoliv kvůli nespokojenosti s ním, ale se sebou samotnými. Občas je zmátl výborný sex, který zaměnili za životní lásku a rozvrátili si manželství. Na Západě dnes máme více prostoru k experimentování a toužíme po maximálním naplnění v kariéře i romantickém životě. To tak nějak vede ke zpochybnění instituce manželského svazku. V Americe se nevěra velmi odsuzuje. Podle průzkumu, který jsem nedávno četla, jí opovrhuje asi 89 % Američanů. Zároveň je ale všude dost častá, což naznačuje určité pokrytectví v podstatě dost puritánsky založené společnosti. V západní Evropě nebo v Čechách toto téma nemá takovou váhu. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že zde nevěra má určitou funkci v manželství. V Evropě je pohled na ni prostě otevřenější a praktičtější. V traileru jsem si všiml krátké ukázky z animace českého vizuálního umělce Matěje Smetany. Vím, že s animovanými pasážemi jsi počítala od začátku přípravy

filmu. V čem ti animace připadá příhodnou obrazovou složkou dokumentárně zaměřeného filmu? Animací se lze přiblížit k nitru lidí a jakési naivnosti a čistotě pohledu na svět, jak ho máme v dětství. V kombinaci s rozhovory na dost vážná témata dávám animací více prostoru představivosti a kontemplaci. Můj film si představuji jako orchestr, symfonii nebo sochu v prostoru. Má více elementů hrané sekvence, obrazové záznamy točené v Čechách i USA, rozhovory, animaci, hudbu a zvukový design. Souhra všech prvků nemá sloužit k uvolnění a zábavě, ale k zamyšlení. Tento film je o to větším oříškem, že jsem se rozhodla neodhalit identitu lidí. Během filmu dotazované neuvidíme, pouze uslyšíme. Tím bych ráda dosáhla silnější identifikace diváků s příběhy a snazšího opouštění předsudků. Do New Yorku jsi se přestěhovala s prvním manželem. Jak tě lidé přijali? Přeci jen jsi byla imigrantka z postkomunistické země uprostřed Evropy. Původně nemělo jít o trvalý přesun, spíš o pomlku kvůli manželově léčbě. Bohužel už během prvního roku zemřel. Sblížila jsem se ale s jeho rodinou. Vztah s jeho matkou byl pro mě zásadní. Po dalším roce jsem se dostala na vysokou školu v Bostonu a rozhodla se vystudovat. Nebylo lehké být v nové zemi a máš pravdu, že šlo o zkušenost imigranta. Zkušenost, jíž prochází mnoho lidí v USA i jinde na světě. Žila jsem v Bostonu, městě menším a konzervativnějším než New York, a setkávala se s předsudky vůči lidem z východní Evropy. S bolestivým zobecňováním vyplývajícím z ignorance, hlouposti a strachu před vším, co si nedokážeme okamžitě zařadit. Občas to byla tvrdá zkušenost. Dělala jsem všemožné práce. Neměla jsem na výběr. Uklízečka, prodavačka, několikrát servírka. A asi jsem si chtěla dokázat, že jsem schopná dělat něco, co by v mých očích dávalo větší smysl, profesionálně a kreativně. Všechno byla výzva. Na Americe je skvělé, že lidé většinou přejí druhým úspěch. To mi dávalo sebedůvěru a naději. Vím, že se kriticky stavíš k současné americké politice zosobněné novým prezidentem. Ovlivnila to i zkušenost imigrantky? Jak asi všichni víme, nový prezident je tragédií nejen pro USA, ale pro celý svět. A jeho postoje vůči imigraci považuji za hodně neamerické. Každý ví, že Amerika stojí na imigraci. A díky tomu, že mám zkušenost příslušnice minority v nové společnosti,

Barbora Jíchová Tyson: Consuming Others

10 – 11

duben/květen 2017

ART/OPINION

přijdou mi špatné rychlé soudy a pohled na imigranty jako na škůdce a „ty druhé“. Snažím se porozumět lidem, kteří imigraci pociťují jako osobní újmu. Určitě ji jinak vnímáme ve městech a na venkově. Na venkově a v menších městech lidé více pociťují změny. V New Yorku to vnímáme jinak, protože to vlastně je město imigrantů. Kdybych ale měla na všechno odpověď, určitě bych byla prezidentkou zeměkoule. Jenže mohu mluvit pouze ze své zkušenosti. Určitě jsou nezbytné jisté regulace, na planetě je nás víc a víc, ale musíme si také zvyknout přemýšlet více globálně než lokálně. Zřejmě se ocitáme v nějaké historické fázi, která bude dávat větší smysl za sto let. Z filmů, na kterých jsi se podílela, vyzdvihnu dokument Built on Narrow Land (2013). V něm jste se zaměřili na víkendové domy postavené v poválečném období na pobřeží Nové Anglie v duchu evropského Bauhausu. Co vás na těchto stavbách zaujalo? K tomuto filmu jsem se dostala náhodou. A protože mi estetika a principy Bauhausu jsou blízké, byla jsem z takové pracovní příležitosti nadšená. Byla už natočená spousta materiálu, ale film ještě neměl strukturu a jasnou vizi. Plánem bylo sestříhat krátký film. V průběhu práce na střihu jsem se ale stala i jeho koproducentkou. Měla jsem možnost navštívit všechny stavby, o kterých pojednává. Jsou to krásné struktury, jakoby chaty inspirované Bauhausem, na nádherném místě u Atlantického oceánu. V 60. letech se toto území stalo národním parkem s omezenou stavební činností a tak většina těchto domů zůstala zasazená do panenské přírody. Nakonec z toho vznikl „můj“ první celovečerní dokument. K tématu jsi se později vrátila ve střihové animaci The Hatch House. Proč? Asi o dva roky později jsem dostala krátkou rezidenci v jednom z domů, v The Hatch House, krásné dřevěné stavbě ve tvaru sci-fi pavouka s výhledem na oceán postavené na tisícihektarovém pozemku. A ten dům je pro animaci jako stvořený

Barbora Jíchová Tyson: Consuming Others

- fotogenický, geometrický, přímý a tvarově čistý, složený z několika kostek propojených venkovními chodbami. Když chcete přejít z jedné místnosti do druhé, musíte vyjít ven. Ať už chcete, nebo ne, musíte souznít i se zdejším drsným klimatem. The Hatch House mě ale uchvátil nejen konstrukcí, ale i příběhem. Pro animaci jsem se inspirovala vzpomínkami majitelky Ruth Hatch na tehdejší setkávání umělců, architektů a intelektuálů. Jsi nejstarší z pěti sourozenců. A všichni jste prošli výtvarnými školami. Dokážeš vysvětlit, co všech pět vedlo k tomu, že studovali výtvarné umění? Zřejmě za tím budou geny našeho otce Daniela Jíchy, který byl výtvarníkem. Máme ještě sestru Šárku, měla jiného otce, a pokud vím, tak žádné výtvarné nutkání zrovna nemá. Tudíž to přisuzuji našemu tátovi. Sestra Tereza žije v Londýně a je grafickou designerkou. Právě ona dělá plakáty k mým filmům. Sestra Karolína vystudovala AVU, Zuzana je aktivní ilustrátorkou a náš úžasný nejmladší bratr Beny se víc a víc věnuje filmařině a střihu. Mohli byste založit rodinnou uměleckou skupinu. Zatím jste však profesionálně nespolupracovali, že? Byla bych moc ráda, kdybychom jednou dali něco dohromady. Na

serióznější spolupráci totiž zatím opravdu nedošlo. Možná i kvůli tomu, že každá z holek v posledních dvou letech počala dítě nebo děti. Momentálně jsem také těhotná, takže si myslím, že přijde-li nějaká spolupráce v blízké budoucnosti, tak v oblasti plenek a výchovy našich malých kluků ve slušné a hodné lidi. A kdo ví, třeba z nich vytrénujeme malý filmařský štáb.

Barbora Jíchová Tyson (1977)

Pochází z Českých Budějovic, vystudovala SUPŠ sv. Anežky České v Českém Krumlově. V roce 2002 se odstěhovala do USA. Žije v New Yorku. Stála za střihem řady krátkých hraných i dokumentárních filmů. Vedle toho vytváří vlastní volné animace, koláže, kresby a fotografie. Poslední samostatnou výstavu měla před dvěma roky v Salon Ciel v New Yorku. Pro newyorskou Pocket Utopia přichystala výběr z animované tvorby vizuálních umělců (2014). V současné době dokončuje dokumentární esej Consuming Others. Bližší info na www.bara-jichova-tyson.com nebo www.incompletepictures.com.

3 LESSONS I LEARNED FROM TRAVELLING THE WORLD

Tom Czaban

erár

ack Kerouac was a free spirited philosopher, an original writer, and above all a traveller. As an undergraduate in England I spent many evenings in my dormitory hunched over his books. Sometimes I’d glance up at the rain hammering at the windows and promise myself that one day I too would travel the world. I wanted to be like Kerouac so much that when I discovered he liked to drink vermouth I started drinking it too. I remember the first time I walked into the university bar and tried to order one. The barmaid (who was also a student) seemed unimpressed: “Vermouth?” she scowled, “what the hell is that?” “It’s a fortified wine, Kerouac used to drink it.” “Well I don’t know who Kerouac is but she sounds like a pain in the arse. Why couldn’t she have a normal wine like everyone else?” I spent the rest of the evening complaining about that barmaid to my best university friend. “She’s probably never read a book in her life,” I moaned, “I mean, how can you not know who Kerouac is?” He shook his head, “She must be studying something soulless like marketing. She probably thinks Hemingway was a girl too.” At the time we thought we were the coolest guys in the place, but looking back we were utterly intolerable. Anyway, after I left university I kept the promise I had made to myself to travel the world. I was fortunate to have the opportunity to do this, but as you’ll see in the paragraphs that follow, travelling wasn’t quite how I imagined it would be.

her flying through the air and onto the dusty tarmac. People ran to help but it was already too late, she was dead on the scene. I hung around for twenty minutes or so, in case they needed a witness. During this time an ambulance took her away and the locals cleared the debris. Soon there was no evidence that a girl had died there at all. People began to arrive who knew nothing about the accident. Before long everyone was shopping, chatting and laughing again. As I watched them I was struck by how each of us thinks we’re at the centre of the universe, but the reality is that the world’s not going to stop spinning because we’re

1. You don’t matter as much as you think you do

2. Everything looks better in the photos

One day I was on a scooter in Vietnam, coasting through a street market. There was a crossing ahead but the young Vietnamese girl on the scooter in front of us didn’t see it. She collided head on with a car, which sent

ting bathrooms I’d ever seen. And now she’d been bitten by what looked like a thousand mosquitos (or one very angry one). I was lying next to her on the beach, listening to her complaints, when all of a sudden she noticed the setting sun. “Quick,” she said, “take a photo of me walking alone on this beach; it looks like paradise.” Standing up and clutching her stomach she limped into the distance. “You’re too far away,” I shouted, “I can hardly see your face. “Perfect!” she yelled back, “I don’t want everyone seeing the mosquito bites.” Another time, when I was in India, I heard a tourist ask a monk to stop using his mobile phone because it was ruining her classic “monk in temple” photograph. A few days later I visited the Taj Mahal, where I took some beautiful photos. What I didn’t photograph was the disgusting town that has grown up around it or the bedbug infested hellhole I was sleeping in (I now exclusively refer to the Taj Mahal as “the diamond amidst the shit”). So don’t be jealous of the travel photos you see on Facebook; often there’s a different story behind them altogether.

3. You can’t escape from yourself gone. This sounds morbid, but if you begin to internalise it it becomes liberating; when you realise you don’t matter as much as you thought you did it frees you up to take risks that you‘d never have taken before.

When I was in Africa a friend of mine was having a bad day. That morning she’d fallen into an open sewer (the sewers in Africa straddle the roads where the pavement ought to be). At lunch she’d drunk some dodgy pineapple juice, after which she’d spent two hours vomiting in one of the most disgus-

Some people think that if they go travelling they’ll magically become someone else: happier, more laidback, or more free-spirited. But unfortunately, you‘ll always pack your personality with you so wherever you go you’ll still be there. If you’re irritable in your hometown you’ll find things to be irritable about wherever you are. The only way to solve (or at least face) these issues is to take the one journey that actually matters – the journey into yourself. And the good news is you don’t have to spend money on flights, sleep in hellholes, or climb out of open sewers to do it. You can start from wherever you are now. I doubt Kerouac would approve of the anti-travel sentiment that I‘m pointing to here. But I’m ok with that. Over the years I’ve come to realise that I’m not much like Kerouac after all, which isn‘t such bad news, because if I’m honest I hated the taste of vermouth anyway...

BUDWEISER URBAN PROJECTS

ZMRTVÝCHVSTÁNÍ TRAFAČKY

Petra Lexová

12 – 13

duben/květen 2017

archiv Trafo Gallery

rafačka dnes již představuje zavedenou značku. Alternativní multifunkční prostor, mimo jiné podporovaný i BU2R, který vedle pořádání výstav spravuje umělecké ateliéry a věnuje se pořádání kulturních akcí od graffiti jamů, koncertů až po divadla a rezidenční pobyty umělců. V jejím čele stojí skupina zakládajících členů: Jan Kaláb, Michal Cimala, Jakub Nepraš a Blanka Čermáková. Do roku 2014 sídlila v industriálních prostorech bývalé trafostanice v pražských Vysočanech. Během osmiletého fungování se v jejích ateliérech i výstavních sálech objevili autoři jako Epos, Stanley Povoda, Teve, Martina Chwistková, Jakub Janovský, Tomáš Bařinka, Adam Stanko, Světlana Fialová, Architekti H3T a mnoho dalších. Ve starém pavlačovém domě se stěnami pokrytými graffiti se odehrálo přes 150 výstav, koncertů, workshopů i divadelních

představení. V roce 2014 byl objekt srovnán se zemí a Trafačka se musela přestěhovat do provizorních prostor. Od dubna 2016 galerie s přilehlými ateliéry sídlí v hale č. 14 a 18 pražské tržnice v Holešovicích. Za více jak deset let fungování se Trafačce podařilo vytvořit v Čechách ojedinělý prostor reflektující street art scénu i mladé začínající autory. Prezentace 39 z nich se objevila i v londýnské Red Gallery s názvem Temple of Freedom. Její kurátorkou byla ředitelka Trafo Gallery Blanka Čermáková (narozena 1979), která od roku 2006 pracuje na pražské Akademii výtvarných umění jako produkční a PR. Zeptali jsme se Blanky na několik doplňujících informací. Jak celý koncept galerie s ateliéry vznikl? Je to už trošku ohraný příběh, v roce 2006 dostal Honza Kaláb (dříve známý spíš jako Point) klíče k novému ateliéru, se kterým sousedila monumentální hala trafostanice, jež dříve patřila k ČKD Vysočany. Přizval

pár kamarádů umělců, aby s ním prostor obývali, a protože nechtěli skončit jen u ateliérů, přizvali mne, abych se vedení galerie ujala. Založili jsme spolek a měli v plánu vystavovat málo známé umělce, kteří zatím nedostali v galeriích prostor. Protože dům měl velké průčelí a Honza vyšel z graffiti komunity, brzo dostal nový nátěr a fasádu jsme čas od času používali jako venkovní výstavní prostory. Snažili jste se v roce 2006 vytvořit prostor, který vám na české výstavní scéně chyběl? Ano, chtěli jsme být otevřeným prostorem pro umělce širokého zaměření převážně z naší generace a vytvořit tak přirozeně i zázemí pro graffiti scénu. Postupem času jsme si začali pronajímat i prostory v přilehlém činžovním domě a po čase jsme tam okupovali 34 ateliérů. Vznikla tak svobodná komunita, kde ve výsledku víc jak stovka umělců a rezidentů volně tvořila, bydlela, někteří z nich zakládali rodiny, stavěly sauny, budovali střešní zahrádky nebo provozovali bar z garáže na dvorku. Neměli jsme na začátku jasnou představu, jak s prostorem naložit, protože naše smlouva byla vždycky jen na půl roku. Plánování programu bylo díky tomu dost omezené, ale časem jsme si zvykli a snažili se z toho udělat přednost. Program galerie je od svého počátku žánrově široce otevřený. Prezentuje výtvarníky od street artu přes tradiční výtvarná média. Měli jste jasný výstavní záměr, nebo byl program spíše improvizací? Od počátku jsme výstavní program tvořili na základě našich osobních preferencí, oslovovali jsme spřátelené umělce (kromě Honzy Kalába a mne byl od počátku u zrodu Jakub Nepraš a Michal Cimala), po čase jsme jednou ročně vyhlásili open call a vedle něj připravovali i vlastní program. Tento přístup se s novým prostorem v pražské tržnici, s mezizastávkou v Ex Post výrazně změnil. Můžeme více plánovat, a tak jsme si vytyčili ideální představu šesti výstav ročně ve spolupráci s renomovanými kurátory a s vlastní publikační činností. Po letech praxe jsme si vytříbili vkus, vyzkoušeli si, co pro nás má a nemá smysl a co nás pořád baví. Od

loňského září se v Hale 14 věnujeme okruhu bývalých i současných rezidentů Trafačky stejně jako dalším výrazným osobnostem české výtvarné scény (Michal Škapa, Jan Vytiska, Mark Ther, Tomáš Rasl) a alespoň jednou ročně máme v plánu zahraniční spolupráci. V programu výstav se věnujeme malbě, soše, fotce, videoartu, graffiti apod. V původním prostoru ve Vysočanech jste pořádali i rezidenční pobyty, kterých využi-

la řada dnes již známých autorů i zahraničních hostů. Podle čeho jste umělce vybírali? Začali jsme rezidencemi spojenými s konkrétním výstavním programem (festival Names), posléze jsme vyhlásili open call nebo jsme si sami vybírali na mezinárodních výstavách. Přibližně dva roky jsme obývali krásný prostor Trafo Studia na pražské Harfě, kde dnes sídlí studio Prám a kde naši rezidenti trávili měsíc či dva a pak výsledky svého pobytu předvedli v naší galerii. Zmínila jste festival Names, kdy se Trafačka stala hlavním pořadatelem mezinárodního streetartového a graffiti festivalu. Do Prahy se tehdy sjeli tvůrci z celého světa a praco-

vali v jejích ulicích. To musela být skvělá, ale náročná spolupráce. Někdy je lepší nevědět, do čeho člověk jde, důležité je nadšení a příležitost. S nápadem přišel Honza Kaláb, v té době už sám objížděl všechny možné světové graffiti a street art festivaly a měl spoustu přátel mezi umělci, kteří na jeho pozvání přijeli. Díky našemu kolektivnímu entuziasmu skupinky zhruba pěti přátel jsme za rok a půl nashromáždili smysluplnou částku pro realizaci, zajistili 12 fasád, přivezli třicítku umělců a vzniklo obrovské množství muralů i drobných intervencí, které jsou po Praze dodnes vidět. Na konci jsme uspořádali výstavu v našich prostorách i spřátelené hale C v sousední ulici, udělili několik cen a vydali poměrně monumentální knihu. V roce 2010 jsme pak připravili volné pokračování ve spolupráci s dalšími institucemi, například s Městskou knihovnu v Praze výstavu s názvem Městem posedlí. Potěšilo mě, že i po letech se potkávám s lidmi v zahraničí, kteří na obě akce vzpomínají s radostí a obdivem. V minulých dvou letech prošla Trafačka těžkými časy. Pavlačový dům v pražských Vysočanech byl zdemolován a galerie se musela přestěhovat nejdříve do provizorních prostor v Příčné ulici a později do pražských Holešovic. Jak jste se s přesunem vyrovnávali? Je nová etapa Trafačky v něčem jiná? Stejně jako i v jiných životních situacích jsou to milníky, kdy člověk přemýšlí, proč se věnuje tomu či onomu, jestli v tom pokračovat a jak. S novými prostory, které nebylo snadné najít, přišla ale nová energie do žil a nové nadšení. Máme úžasnou halu o 180 m2 s krásným stropním světlíkem a denním světlem, k tomu čtyři ateliéry v Pražské tržnici, další ateliérové prostory v Nuslích, nastartovaný výstavní plán, takže to ve mně osobně vyvolává radostné pocity a velká očekávání. Praha 7 žije kulturním životem, vznikl tu Art District a působí tu hodně spřátelených institucí, takže se tu cítíme jako doma a lidi si rychle navykli na naši novou adresu. Doufám, že je bude bavit se k nám pořád vracet stejně jako baví nás jet pořád dál.

COLUMN

TÉMĚŘ KOMPLETNÍ DĚJINY UMĚNÍ ZA POSLEDNÍCH 35 000 LET

14 – 15

duben/květen 2017

Jan „Pijoan“ Flaška

ýtvarné umění vzniklo náhodou před 35 tisíci lety, kdy jeden kromaňonec (říkejme mu třeba Jaroslav) popadl hroudu barevné hlinky, rozhlédl se po stěnách své jeskyně a napadlo ho, že existuje jednodušší způsob, jak si zajistit živobytí, než se honit za mamuty a riskovat u toho život: totiž stát se umělcem a vypisovat žádosti o granty. Tou dobou (plus mínus deset tisíc let) se taky začaly objevovat sošky tzv. venuší (např. Věstonická venuše), které byly překrásnou a fascinující ukázkou lidské schopnosti tvrdit, že dělám umění, a přitom dělat normální porno. Trvalo to fakt dlouho, ale asi tak před pěti tisíci lety staří Řekové pochopili, že není možné pořád dokola malovat po stěnách mamuty a plácat z hlíny obézní ženy, a tak začali sochat

nahé kulturisty a modelky z bílého mramoru. Díky tomu antické sochy vydržely celá tisíciletí a staly se inspirací pro mnoho generací umělců. Mimo jiné i proto, že jim občas někdo otrhal ručičky a nožičky a hlavičky, což umělci pochopili tak, že i oni můžou udělat jen kus sochy a přitom si nechat zaplatit za kompletní. Vznešený odkaz klasické krásy antického umění dodnes přežívá v podobě takových těch zahradních sošek, co se ve velkém lisují z betonu místo trpaslíků. Staří Egypťané sice tou dobou nechtěli zůstat za starými Řeky pozadu, ale jejich malůvky byly pořád takové vykloubené a divně placaté. Neúspěchy v malířství si kompenzovali tím, že stavěli významné turistické památky: pyramidy, sfingy a faraony. Nejdřív to vypadalo jako hloupý nápad, stavět gigantické špičaté jehlany z obrovských kamenných kvádrů na místě, kde žádný kámen není;

inzerce

dodneška se ale na těchhle věcech vybírá vstupné, takže to asi nebyl až tak hloupý podnikatelský záměr. Umění přirozeně vznikalo i jinde, třeba v Persii, ale nebudeme ho tu zmiňovat, protože je pro Evropana úplně nesrozumitelné: jako příklad starověkého perského umění je na Wikipedii obrázek pojmenovaný „Šáhanšáh Ardašír v Nakš-e Rustamu“. Když skončil starověk, proháněly se po Evropě nějakou dobu barbarské kmeny a ty neměly pro samé nájezdy na umění čas. Když konečně někdy v 10. století přišel s křesťany románský sloh, neobjevovali se na malbách a reliéfech vůbec žádní nazí lidé, jenom podivně ztuhlí panovníci a zástupy svatých. Takže celé románské a gotické období můžeme klidně přeskočit. Než začnete křičet něco o nekulturnosti pisatele tohoto článku, zkuste vyjmenovat alespoň tři své oblíbené románské malíře. Po těchhle dvou nudných obdobích naštěstí přišla renesance, která se už nahých lidí tolik nebála. Umění rozkvétalo, zejména proto, že umělci měli spoustu práce s kopírováním všeho, co o 2000 let předtím dělali Římané. Hlavním odkazem mohutného vzepětí renesance je pro dnešního běžného člověka Mona Lisa a její geniální tvůrce – Leonardo. Plus další tři želvy ninja – John, Paul a Ringo. Renesance trvala dost dlouho a umělcům začalo připadat divné, že už strašnou dobu malují jen samé hubené ženské, a tak vymysleli baroko, protože chtěli konečně začít malovat něco, na čem je trochu masa. Maličko se to zvrhlo a díky tomu má baroko ze všech uměleckých stylů nejvyšší spotřebu tuku a zlata na osobu. Prakticky všechno, co je barokní, je zlaté, přeplácané, zakroucené a má to nadváhu nebo paruku. Když lidem došel tuk a zlato a nastalo osvícenství, znovu se obrátili do minulosti, aby se podívali, odkud krást tentokrát. Ukázalo se, že starověké Řecko není ještě úplně vykradené, čehož naplno využil klasicismus. Všechno, co kdy kdo postavil v tomhle stylu, vypadá jako athénský Parthenon: vepředu to má sloupy a na nich trojúhelník. Spoustě umělců byla rozumářská rigidita klasicismu proti srsti, a tak si vymysleli romantismus. Tenhle styl snílků a básníků byl založený na tom, že osamělý poutník bloudí kýčovitou krajinou se starými hrady, během čehož se trápí a, obraceje se do minulosti, bědně zmírá. Nakonec byl však hrob romantického hrdiny v půli 19. století převálcován realismem, jehož hlavním cílem bylo namalovat obrazy tak, aby bylo poznat, co na nich je. Dodneška hodně lidí tenhle styl považuje za jediné správné umění, protože ho chápou. Prvním moderním stylem byl impresionismus. Vznikl díky vychytralosti Francouze Clauda Moneta a jeho povedených kumpánů, kteří zjistili, že obrázky leknínů, dam se slunečníky, nezletilých baletek a dokonce i západu slunce se dají dobře prodat na igelitových taškách, na povlečení, na tapetách, na hrníčkách, na pohlednicích a na magnetech na ledničku; nejspíš proto, že když při výrobě tiskařům ujedou barvy nebo někde na obraze vyjdou fleky, nikdo to nepozná. Významným mezníkem v dějinách výtvarného umění byl vynález abstraktního obrazu. Vývojem abstraktního obrazu se na počátku 20. století nezávisle na sobě zabývala celá řada odborníků: František Kupka, Vasilij Kandinsky, Piet Mondrian, Kazimir Malevič – ti všichni pochopili, že stejně důležité, jako je obraz namalovat, je pořádně ho okecat. Tím nechtěně otevřeli stavidla miliónům neschopných amatérů, kteří popadli palety a štětce a vyzdobili odrazy svých niter všechny biokavárny a podniky pro maminky na mateřské. Původně jsem chtěl na tomto místě probrat ještě celou řadu dalších důležitých stylů – kubismus, surrealismus, minimalismus, konstruktivismus, expresionismus, kinetismus, op-art, pop-art a konceptuální umění – ale nemohu se na to soustředit. Můj mozek je totiž zahlcený otázkou, proč bychom tomu kromaňonci ze začátku tohohle článku měli, proboha, říkat Jaroslav.

fua.tul.cz

archiweb.cz

Letní pavilon od Smiljana Radiće pro Serpentine Gallery v Londýně fotografie pro archiweb.cz: Petr Štefek, 2014

ARCHITECTURE

KRUMBACH V SEDMI SVĚTOVÝCH ZASTÁVKÁCH

16 – 17

duben/květen 2017

Filip Šenk

Krumbachu, malé vesnici ve Vorarlbersku, by se doslechl málokdo, nebýt smělého plánu obnovy sedmi rozpadajících se autobusových zastávek. Ten ji katapultoval v roce 2014 na strany světových architektonických časopisů a webů. Krumbach má jasně vymezený střed vesnice, ovšem mimo něj k vesnici připadá řada domů roztažených po blízkých alpských stráních. Silnice tvoří osu, na které jsou navěšeny zastávky běžné dopravy. Místní správa se rozhodla zvýraznit místo na světové mapě přizváním tehdejšího ředitele Centra architektury ve Vídni Dietmara Steinera a Vereny Konrad z Vorarlberského architektonického institutu. Díky nim plán zvýraznit Krumbach získal spojení na světově uznávané architekty, včetně jednoho držitele Pritzkerovy ceny. Sázka na architektonické turisty nebyla nijak odvážným rozhodnutím:

Vorarlbersko se těší pozornosti odborné architektonické veřejnosti a často je zmiňováno jako jedno z ojedinělých míst, kde architektonická kultura je na příkladně vysoké úrovni. Rozhodnutí to bylo pragmatické: sledovalo ukrojit si svůj podíl z přibližně 30 tisíc turistů, přijíždějících do této oblasti každoročně za místními domy. Obdivovatelé přijíždějí primárně za lokální architekturou, a aby toho představitelé ideje sedmi architektonických zastávek dostáli, naplánovali spolupráci sedmi mezinárodních ateliérů s místními architekty a řemeslníky. Akce byla podpořena místními sponzorskými dary a prací nadšenců a také mezinárodní ateliéry nedostaly klasickou finanční odměnu: za práci zde mohly strávit prázdniny. Sedm zastávek tvoří skupinu objektů v krajině, které vyplňují prostor mezi volným uměním a užitým designem, případně architekturou. Začít lze v tomto případě na straně vychýlené jednoznačně k volnému umění

v případě zastávky navrhnuté japonským architektem Sou Fujimotem a spolupracujícím ateliérem Bechter Zaffignani Architekten z Bregenz. Zastávka, tradičně pojímána jako záchranné přístřeší před nepohodlím povětrnostních podmínek při čekání na odvoz, se odpoutala od své upachtěné užitnosti. Sestává ze skupiny tyčí, poeticky zvané „les“, která cestujícího zasáhne odvážným myšlením a ostrou konfrontací s přírodou. Žádné alibistické schovávání se dovnitř. Někteří fenomenologicky orientovaní filozofové tvrdí, že architektura začíná zabalením se do vlastního těla, vytvářením si bezpečného prostoru vlastním tělem: a zde je možnost – ne-li přímo nutnost - si to ověřit. Sílu akademické rozpravy ostré slunce, vítr, déšť či sníh ve tváři neohrozí. Vážně lze však polemizovat o tom, co je skutečným smyslem takové zastávky, resp. komu je určena. Vsadil bych boty, ve kterých jsem v/ kolem/na této zastávce byl, že počet turistů jasně předčí počet běžných uživatelů.

Svěží rozmanitost

Každá zastávka je odlišná, ovšem všechny další komfort závětří a stínu spíše nabízejí. K odlehčenosti návrhu

Sou Fujimota tvoří protipól zastávka od Ensemble Studio a Dietrich|Untertrifaller Architekten: určena je vlastní vahou fošen na sebe přirozeně seskládaných. Inspirace místními „stavbami“ sušícího se dřeva je pochopitelná a i v této malé stavbě je opravdovost materiálu a přirozené skladby čitelná. Zmíněným držitelem Pritzkerovy ceny je Wang Shu, který se svou ženou Lu Wenyu, respektive jejich Amateur Architecture Studio (spolu s lokálním studiem Hermanna Kaufmanna), zohlednili jak tradiční práci se dřevem, tak krásu výhledů na horské panorama. Zastávka je v jádru nástrojem koncentrovaného pohledu na hory, a ačkoli je sama přívětivá, hlavní pointou je krajina. Chilský architekt Smiljan Radic, o němž se dočtete na str. 6, do alpské krajiny spolu s Bernardo Baderem zasadili stavbu s prosklenými stěnami a betonovým stropem a s přidanou ptačí budkou. Uvnitř prosklených stěn stojí tradiční dřevěné židle, na načernalém stropě jsou tradiční kazety. Aluze to není cynická, spíše rozpustilá, ačkoli provedena precizně. Zcela jinak akcentují místo Rintala Eggertsson Architects a místní Baumschlager Hutter Partners, kteří spojili zastávku s hledištěm tenisového kurtu. Není to nijak významné sportoviště, ale to není důvod, aby ne-

nabízelo možnost pohledu. Pokud se zrovna tenis nehraje nebo diváka nebaví, lze bez obav stočit pozornost ke kvádru hlediště, který je na samotné zastávce vysunut tak, že intuice lability tlačí očima stavbu k převážení se. Zklidňují ji naopak jemné šindele, pěkné i v detailu. A do výšky vytáhl svou zastávku i ruský architekt Alexandr Brodsky a Hugo Dworzak / Architekturwerkstatt Lustenau: věž nad jednoduchým stolem a lavičkou má patro s úzkými nezasklenými okny. Stojí pevně rozkročena na čtyřech nohách a připadá mi jako dům pro jednotlivce (což lze asi zakusit v běžném provozu). Zastávka podle Architecten De Vylder Vinck Taillieu z Belgie a Thomase Mennela ze Scharzenbergu je postavena na geometrické abstrakci. Vytváří sice krytý prostor, je však především sledem povrchů trojúhelníku. Spolu se zastávkou Sou Fujimota tvoří formu nejvíce odkázanou k idealizující abstrakci. U Fujimota schodiště vinoucí se vzhůru naopak usazuje vytyčenou zastávku k zemi a uprostřed zastávky belgického studia pevně sedí masivní kus dřeva – lavice. Lze ocenit, že – i přes prvoplánovou touhu po zviditelnění se – zastávky nejsou jen povrchními gesty. Pro architektonické znalce tyto zastávky trochu poblednou vedle experimentů se zastávkami v bývalém Sovětském svazu, byť pachuť nesvobody a smrad totalitárního zřízení od nich lze jen těžko odmyslet. Jakkoli zastávky v Krumbachu podléhají nadvládě turismu, je v nich stále spousta svěžího vzduchu.

BUDĚJCKÝ

4ky Zdislava Šedá

PALUBA

18 – 19

duben/květen 2017

TOWN

NÁDRAŽNÍ 127

Ricardo Picante Cyril Nováček

Uličky, ulice i bulváry plošně odráží zlatavou záři, parky voní jako L‘Eau par Kenzo. Ptactvo toká, lidstvo zapaluje lýtka nebo alespoň balené cigarety s nejrůznějšími obsahy a z komfortu laviček sleduje vysvlečené dění. Ano, v sadě skví se z jara květ a my v rámci našeho čtyřkového bádání odmítáme své výletuchtivé milé a hnáni touhou po zmapování dalšího českobudějovického lokálu vyrážíme za poznáním do terénu.

entokráte jsme se jali prozkoumat pivnici Paluba, která se nachází na rohu ulice Nádražní a Žižkovy. Je zasazena do přízemních prostor Grand Hotelu, který svou největší slávu zažíval za dob, kdy město křižovala tramvajová doprava a dirigentskou taktovku držel císařpán. Inu, není tedy nač čekat a za slunečného odpoledne vcházíme chlapskou rázností exhejtmana Zimoly dovnitř. Po vyšlápnutí několika schodů do zvýšeného přízemí se před námi otevírá interiér, který svým řešením loď skutečně připomíná. Rozměrná obdélníková místnost evokuje palubu, krásný bar se zaoblenými rohy pak kapitánský můstek. Díky vysokému stropu za ním ve vyvý-

šeném patře ční salonek, jenž poskytuje dostatek soukromí, ale zároveň i přehledu, co se v lokále děje. Bereme první volný stůl u vchodových dveří, zdravíme místní a rozhlížíme se po prostoru. Stěna zrcadel za námi, zrcadlový strop nad námi. Trochu jako intervence Sagvana Tofiho, ale tak nějak to sem sedí. Ze stropních zrcadel se na špagátech spouští stylové lampy vytvořené z historických lahví Budvaru, na který Paluba ze Svijan opětovně přesedlala. Na pravoboku je u dveří k toaletám klasická dělnická píchačka a nástěnka, kam si štamgasti mohou svoji poctivou docházku přehledně založit. Opakujícím se prvkem je pak na levoboku stlučená šibenice, kterou jsme při našich průzkumech objevili například i v restaurantu Na Šumavě. Je to k breku, ale umělý břečťan dnes absentuje stejně jako oprátka. Díky velkým oknům

a slunečním paprskům jak z obrazů toho pána bez ucha se nám dostává kýženého poetického okamžiku, kdy se sluncezář mísí s tabákovým dýmem a jemným huhláním pijanů. Přichází číšník, u kterého si objednáváme dvě desítky a jsme současně upozorněni, že od sedmi je v pivnici koncert country a my sedíme na reservé. Z pod šibenice od urostlého vyholeného gentlemana zachytáváme „dal sem Pavlíně dva lepáky a bylo“ a tušíme, že dnešní čtvrtek bude Velkej jak pátek. Na stole nám přistávají dvě dobře vychlazené desítky a dvě dvanáctky. Pozorný čtenář si jistě všimne: proč čtyři piva? Za dva nepijeme, přeci jen nejsme Vilma Cibulková. Důvod je prostý, k společnému stolu byl přizván Oliváč s jeho kamarádem. To aby Táboráčci taky jednou poznali pořádnou kulturu a ne pořád dokola nějaký husiti. Pozvedáme půllitry a při pohledu z okna na prosluněnou asfaltku konstatujeme, jak toto čtvrteční odpoledne dobře trávíme. První čtyři orosená zmizí v mžiku. Proto využíváme čas mezi pivy a objednáváme si pivo. Po uhašení žízně následuje zdvořilostní konverzace na téma práce, holky, Trump a porno. V televizi běží nějaký pořad o náklaďácích, tlustých ženách, grilech a oleji. Po občasném pomrkávání na tento televizní skvost zjišťujeme, že za chvíli dorazí kýžená perla večera, a proto přenecháváme místo kotlíkovým trubadúrům a přesouváme se do horního patra. Zasedáme k největšímu stolu a zdravíme muže v triku s tribalem. Číšník výrazně zrychlil tempo a nová piva přistávají v okamžiku, kdy se rozpitá sklenice jeví být poloprázdná. Konverzace pokračuje na téma Irák, Ultichá maté, které dealuje Radim (neplacená reklama: Radime, dlužíš nám minimálně dvě basy) a OSA. Všichni se u stolu shodujeme, že Janda je zmrd a že bychom mu nejraději hodili klíče i s želvou do kanálu. Blíží se osmá hodina a přepadává nás hladík. Někteří volí k večeři další žejdlík, slabší kusy objednávají gastro klasiku českých výčepů: nakládaný hermelín a, pozor, zavináče. Za tuhle nabídku udělujeme 10 z 10 Martinů Škodů. Krmě mizí ve chřtánech a skývy chleba vysouší olejové talíře. Teď ještě nějakou pořádnou muziku na slehnutí. A tu náhle zborcené harfy tón. Lokálem se rozezní hity od dole sedících palubních bardů. Banjo, kytara, kontrabas, housle a cigaretové chrapláky dávají tušit, že dnešní večer nemohl dopadnout líp. Uznale klepeme nohou do rytmu Holubího domu a podobných vypalovaček. Muzikantům jde hraní i chlastání pěkně od ruky. Potěšeni pěknou

písničkou popíjíme mátového ferneta, který nám na stolech přistál po pátém pivu jako bonus. Chutná stejně jako zelená a hnusnej je jako fernet – co víc si přát? Minuty běží a sluneční zář vystřídaly svítící cedule naproti sídlícího Mercury. Pana vrchního upozorňujeme, že nejsme žádný Zátopci a nechcem finišovat v podobě blitíčka si do pusy. Dáváme jedno odchodové, platíme a s posádkou výčepu se loučíme, jak kdybychom byli staří známí. Budiž to důkazem toho, že na Palubě je nejen výtečné pivo, ale celkově velmi přátelská atmosféra, na kterou jsme narazili například u Nezmara nebo Na Spojce. Tak tam koukejte vyrazit, než to třeba kvůli tomu kokotovi s koblihama zavřou. inzerce

MENŠÍ GALERIE MIMO ČB

TOP 5

Petra Lexová archiv Galerie 2+1

20 – 21

duben/květen 2017

ART

odíte do galerie ve svém městě? A co pro vás její návštěva znamená? Význam galerií jako kulturních institucí můžeme hledat v několika směrech. Vedle těch sbírkotvorných typu Alšovy jihočeské galerie, které spravují část svěřené kolekce uměleckých děl, jsou zde i prodejní galerie a tzv. kunsthalle sloužící jen k prezentaci krátkodobých výstav. Galerie představují místo prostředkující setkání s uměleckými díly, která by měla kultivovat naše estetické cítění, ale i aktivovat naše myšlení.

Řada z nich připravuje bohatý doprovodný program pro veřejnost, kterou chtějí vedle odborníků a výtvarných nadšenců nalákat k návštěvě. Galerie můžete potkat ve velkých centrech, ale i na malém městě, kde se oddělily od místního muzea nebo vznikly svépomocí z iniciativy místních umělců či spolků. Od šumavských lesů až po Slavonice najdete malé galerie, které prezentují místní tvůrce nebo lidový folklór a často působí jako důležitý kulturní uzel daného místa. Snažili jsme se zaměřit na místa mimo České Budějovice, které se z této skupiny vyčleňují ještě jinak. I přes

malý formát a skromný rozpočet připravují námi vybrané instituce nebývale kvalitní výstavy současného umění a rozšiřují povědomí o výtvarné scéně mimo region. Důležité je rovněž zmínit, že za těmito iniciativami je třeba hledat silnou osobnost schopnou podobný program v regionálním měřítku prosadit.

Galerie 2+1 Bechyně Jednou z takto houževnatých osobností je i ředitel Kulturního

Galerie Na shledanou Volyně

střediska v Bechyni Štěpán Ondřich, který zde působí od roku 2006. Vedle pořádání divadelních představení a spolupráce na táborském festivalu malých nakladatelství Tabook se mu za jedenáct let působení v Bechyni podařilo vybudovat středisko zahrnující městské muzeum, rodičovské centrum, kino a Galerii 2+1. Jeho snahou bylo navázat na kulturní aktivity ve městě, které zde fungovaly v návaznosti na Střední uměleckoprůmyslovou školu keramickou. „Dříve v Bechyni probíhaly workshopy s Adrienou Šimotovou nebo Petrem Niklem a konaly se zde pravidelné výstavy. Vše ale závisí na lidech, kteří zde působí. S jejich odchodem časem podobné aktivity ustaly”, přibližuje Štěpán. Založením Galerie 2+1 se proto snažil vytvořit ve městě podmínky pro pozvání výtvarníků, kteří v počátečních fázích svého uměleckého směřování měli s Bechyní osobní spojení – byla pro ně místem vzdělávání, trvalého či přechodného bydliště. Na začátku fungování galerie se jednalo vždy o dvě osobnosti, které si přizvaly jednoho hosta; časem se tato rovnice obrátila. První výstava se konala v roce 2013 a představila Klarisu Kleinerovou a Kateřinu Zemanovou, které v předchozím roce absolvovaly na Fakultě výtvarných umění v Brně. Dvojici doplnil Jan Kratochvíl z Fakulty umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Výtvarnice, které v Bechyni absolvovaly střední školu, se tak vrátily do města s novou tvorbou. Pro místní i studenty keramické školy tak mohla být jejich tvorba jistou reflexí. Galerii tvoří jen jediný rozměrný prostor obdélného půdorysu s vysokými vertikálními okny na jedné straně a průhledem do ulice. Okna dopřávají vystaveným dílům dostatek přirozeného světla a zároveň lákají návštěvníky ke vstupu. Spolu s prezentacemi současného umění zde lze navštívit i práce studentů zdejší ZUŠ a místní keramické školy.

Půvabné městečko se středověkou historií se rozkládá po zvlněné krajině šumavského podhůří. Nahoře na kopci Malsička si místní zřídili obecní hřbitov, kde se koncem 80. začala stavět smuteční síň. Tato komunistická stavba sice stihla být dokončena ještě před politickým převratem, ale nikdy nezačala fungovat podle původního záměru. Novou funkci nezvyklému místu vtiskl roku 2010 kurátor a umělec Jan Freiberg, kterého k regionu poutají patriotické vazby. Ten zve do Volyně na rezidentní pobyty zajímavé postavy současné umělecké scény, které zde vytvářejí vesměs místně specifické realizace, jež stojí za výlet. Galerie chce podle vlastních slov svým programem říci, že bez smrti není života a že smrtí hodně věcí může začínat. V poslední době se rovněž zabývá virtuální realitou a jednou za čas vydává vlastní noviny věnované vztahu mezi smrtí, životem a výtvarným uměním. ZB

Ukradená galerie Český Krumlov Vitrína Ukradené galerie v České Krumlově je patrně nejúspěšnější českou kulturní franšízou. Jednu dobu měla filiálky v Písku, Banské Štiavnici, Lisabonu, Milánu, Drážďanech nebo Linci. Dnes fungují v Děčíně, Praze a Glastonbury. S nápadem využívat vitrínu k pouličním výstavám přišli před sedmi lety mladí umělci Alessandra Svatek a Artur Magrot. Ve městě jim chyběla samoorganizovaná kultura a pouliční vitrínu považovali za vhodnou k pořádání drobných výstav. Komunitní duch sice vítězil nad kvalitou prezentací, koncept se ale stal oblíbeným. Magrot a Svatek se o „mateřskou“ vitrínu již nestarají, loni ji předali zkušenému kurátorovi Radku Wohlmuthovi. Ten zrušil frekvenci týdenních vernisáží a víc si hlídá kvalitu. Autory bere z okruhu umělců, které sleduje. Oslovuje také rezidenty Egon Schiele Art Centra, kteří mají ateliéry ve stejné ulici. Každopádně je UKG stále jediným místem ve městě, kde je dávána volnost výtvarnému experimentu. JPT

Centrum umění Kvilda Do srdce šumavské přírody jezdíme především za zimní turistikou, nicméně kultury milovní běžkaři mají od roku 2012 možnost doplnit svou návštěvu Kvildy i o umělecké zážitky. Právě tehdy totiž byl starší objekt penzionu U Kostela rekonstruován a proměněn v kvildské Centrum umění, jehož součástí jsou galerie, grafická dílna a jednotný multifunkční prostor sloužící jako výtvarný ateliér nebo zkušebna. Centrum pořádá rezidenční pobyty (a to nejen pro výtvarné umělce) nebo pravidelná podzimní česko-německá malířská sympozia. Loni proběhl za účasti Václava Maliny, Pii Mühlbauer a Václava Siky už sedmý ročník kurátorovaný Marcelem Fišerem. Galerie pořádá ročně přibližně tři výstavy tematicky spjaté s její polohou, aktuálně jsou zde do 25. června k vidění linoryty Ladislava Sýkory. ZB

Městská galerie Týn nad Vltavou Na náměstí v Týně nad Vltavou uvnitř historického domu U Zlatého slunce se nachází malá galerie s výstavním programem, za který by se nemusely stydět i velké regionální instituce. Její koncepci vytváří někdejší finalistka ceny Jindřicha Chalupeckého, umělkyně Petra Svobodová Herotová. Zaostřeno má předně na média sobě vlastní, a to kresbu, malbu, ilustraci, grafiku nebo grafický design. V minulém roce se zde objevila přehlídka kreseb a dětských ilustrací Petra Nikla či díla výrazné nastupující výtvarnice Venduly Chalánkové. Program nezapomíná ani na jihočeské autory, kterým dává prostor v monografických výstavách. V letošním roce bylo takto představeno dílo ilustrátora a grafika Václava Bláhy, jehož nezapomenutelný rukopis je mnohým znám z knižních přebalů. Týnecká galerie tak tvoří důležitý kulturní bod Jihočeského kraje a přitahuje pozornost z široka daleka. PEL

WAITING FOR EGYPT

TO WAKE UP AGAIN

Not many visitors to České Budějovice have had quite such a long journey here as Kareem Taha. The Egyptian human rights activist was a member of the pro-democracy April 6th Youth Movement in Egypt and also participated in the “Arab Spring”, best remembered for its colourful and media-savvy protests on Cairo’s Tahrir Square, which finally ended the dictatorial reign of the country’s leader, Hosni Mubarak.

Natalie Czaban

22 – 23

duben/květen 2017

OPINION

Helena Hrušová

ow living in Prague, Kareem was a guest of honour at České Budějovice’s Jeden svět (One World) film festival on March 21st and has also been giving talks on his experiences in Egypt at schools and university faculties around our city. Milk & Honey took the opportunity to catch up with Kareem whilst he was in town and get his take on the Arab Spring, adjusting to life in Prague’s Žižkov and bringing his story to České Budějovice.

ON REVOLUTION AND BACKLASH IN EGYPT “When Mubarak was kicked out, there was huge elation in Egypt. We had come out the other side, after thirty years of a one-man dictatorship, no votes, no choice, no freedom of expression. It seemed for us young people that the world was opening up. However, our country has a long history of accepting military rule. Older people still remember a ‘golden age’ in the 50s, when the army brought stability and peace and Egypt seemed to work. Like almost every other media in the world, the Egyptian media is owned by the powerful and makes great use of fear to keep people in their place. And the majo-

rity of Egyptian people are not educated, they are very easily influenced by fear tactics. The Egyptian media constantly plays up threats of terrorism, foreign spies in our midst, infiltration by foreign agencies, including the USA and Iran. They create a great fear of everything really. That is why it was so easy to label someone like me (a peaceful democracy activist) as a terrorist who was possibly violent and probably supported by dangerous foreign agencies. When the military promised stability and a return to what they knew, people listened.”

ON LEAVING EGYPT “I left Egypt with pretty much no time to prepare. My lawyer rung me one evening and said I was facing a lifelong prison sentence if I stayed. I basically had to pack up and go. I travelled south into Sudan, through the desert to Khartoum, from where I managed to get a flight to Prague via Dubai. I was officially listed as a terrorist, and both in Khartoum and Dubai I was threatened with deportation back to Egypt. I had already been imprisoned four times by this point and horrific things had happened in prison, including torture. I knew I had to escape with my life or that would be it. At Prague’s Václav Havel airport I immediately applied for asylum.” ON ASYLUM SYSTEM “On arrival, I was sent to Zastávka u Brna, but I was only there for a week. After that I got my ‘papers’ and was released, but as an asylum seeker I had no real way of continuing with my life. I had no rights, I couldn’t work, I couldn’t meet people. Unfortunately, in the Czech Republic any kind of ‘integration program’ only begins when a person is granted asylum, even though the process is long and can take years. Before that there is no support, no advice, no help with the Czech language, nothing. The beginning was awful. My identity papers looked like a scruffy library card or membership of a video club. Nobody would accept that I was legally allowed to stay here. I finally managed to rent a flat in Žižkov in Prague but I still could not work and found it nearly impossible to meet people. It seemed to me that people were afraid of me, would avoid me in pubs or on public transport. I quickly fell into depression and a sense of hopelessness.” ON NEW BEGINNINGS “However, I happened to meet Amnesty International at a volunteers meeting in Brno and suddenly I was with people who treated me differently. They were worried about my situation, interested in my story and they wanted to help me. After that, I had friends to socialise and play football with in Prague and to help me adjust to Czech life (in terms of dealing with the official procedure and integrating into Czech society). Now my phone is always ringing. I’ve come to love Žižkov and the people there and am also planning to spend some time in Brno in the future. Amazingly, I have the honour of indefinite asylum status in the Czech Republic, which makes me very happy. I can work here, I can live here.

I know I will return to Egypt one day because it is my country, but now is not the time. If it ever seemed to me that the Egyptians had woken up again, were willing to fight for freedom and that I could help them do that, I would return. For now though, Egypt is a full scale military dictatorship and there is nothing but danger there for me.”

ON ČESKÉ BUDĚJOVICE “With the help of Amnesty International, I gave talks not just at Jeden svět festival but also at a couple of schools in the town and at the pedagogical faculty of the university. It was obvious how little the students knew about how it was in Egypt during the revolution and how people are living there now. Czechs think of Egypt as a tourist destination, not a place people are forced to escape from. During the talks I could see the faces of those who were listening – really surprised, asking how this was possible. Afterwards there were always a lot of questions, people were really interested in my story. People also came up to me after the discussion to say thank you, ask a question or offer some help. Which is important. Although I am hopefully safe now a lot of my friends – activists, and top journalists like my friend known as Shawkan – are still there, in prison facing terrible things. Through little things like signing the Amnesty petition or sharing #freeshawkan #shabab6april we can bring some hope to them.” inzerce

MÁME DOBRÉ KNIHY, ALE KDO JE BUDE ČÍST?

24 – 25

duben/květen 2017

LITERATURE

tete-li tyto řádky, je vysoce pravděpodobné, že jste součástí mikrosvěta lidí, které kvalitní (a to ať už současná, nebo minulá) literatura zajímá. Dobré knihy ale v Čechách nikoho moc netankují, kupují se zejména autoři nenáročné, brakové literatury. Není se ale čemu divit, protože skutečně pozoruhodné knihy nejsou vidět, a to i přesto, že tu máme celonárodní soutěž Magnesia Litera, která má potenciál být skvělým a přehledným průvodcem současnou literaturou. Letošní ceremoniál měl stejně jako vloni a předloni své světlejší i temnější okamžiky. Za vyzdvihnutí stojí výběr kapely Květy coby hudebního průvodce večera a zejména představování nominovaných knih v jednotlivých kategoriích, které bylo znovu realizováno formou skvostných animací, doprovozených citováním úryvků z knih a lehkým nastíněním obsahu a kontextu děl. Mezi stinné chvilky patří podivná prezence všudypřítomné Geislerové nebo Havlové, ale to už jsou – stejně jako moderátoři – věci čistě subjektivního vkusu. Důležité je, že vcelku šlo o důstojný večer, v němž vynikali ti, co vynikat měli, autoři samotní a jejich knihy. Navíc bylo nesmírně osvěžující vidět v TV osobnosti, které tam vidíte opravdu jen jedenkrát do roka. Teď k problému nastíněnému výše: proč nejsou knihy z Magnesie vidět? Důvodem je zejména Česká televize, která pořad vysílá, případně neschopnost se s jejím vedením domluvit. Přestože totiž ceremoniál běžel v primetimu, opět to bylo pouze na ČT Art. Proti kanálu samotnému nelze nic namítat, snad jen, že jeho zaměření je o poznání užší a sledovanost daleko menší než dvou kanálů hlavních. A v tom je problém. Česká největší a nejsledovanější literární cena je totiž automaticky odsouvána na druhou

kolej, zasáhne jen úzké publikum. Neměla by ale naopak zasahovat co možná nejširší diváctvo? A byť to zní jako klišé, neměl by mít vlastně pořad v tomto smyslu cílení onen edukativní charakter, ono poslání zprostředkovatele mapy kvalitní české literatury a předávat tuto zprávu i (možná spíš hlavně) masám, které by se podle ní měly orientovat a nečíst brak? Zvlášť politováníhodné je marginalizování cen proto, že stejně jako poslední ročník i ten letošní co do kvality a šíře tematického záběru oceněných knih poskytl vskutku zajímavé vhledy do současných světových problematik a dokázal, že u nás vznikají krásné knihy obsahem i formou. Navíc se tu (zatím) nestávají bizarnosti, jichž jsme svědky v jiných prestižních cenách (13, slovy třináct, Českých lvů pro film Masaryk, Gottův Zlatý slavík apod.), a celé zákulisí si udržuje seriózní grácii.

Ondřej Selner

Magnesie se dle slov organizátora ceny Pavla Mandyse dlouhodobě pohybuje v rozpočtových nesnázích. Nejjednodušší cesta ven ale vede skrze markantnější zviditelnění, postavení ceremoniálu na roveň cen jiných, tedy lapidárně řečeno prostřednictvím zařazení pořadu na ČT1, a to do hlavního vysílacího času. O to by mělo vedení ceny a i blízké okolí, včetně literárních vědců, usilovat zejména. Jinak totiž bude kvalitní krásná literatura jen muzejním sarkofágem zkoumaným akademiky. Je smutné, že jako národ s bohatou a pestrou literární historií sice jsme schopní na ni navazovat a pak i pravidelně vybírat to nejcennější z ní, ale v konečné fázi výběr nedokážeme zviditelnit takovým způsobem, aby koncový čtenář věděl, že kvalitní literatura je i u nás a není jí málo. Chceme-li se o knihách bavit zapáleně i někde jinde než v prostorách vědeckých institucí a vnímat je jako podstatnou součást kulturní produkce tak, jak tomu bylo v minulosti, musíme být schopni ji pro masového čtenáře přehledně a přístupně zprostředkovat.

O PROSTITUTKÁCH NĚŽNĚ, O DĚJINÁCH LAPIDÁRNĚ Martin Dvořák

ruhá novela českobudějovického mladého autora Jana Štiftera nese název, jenž na první dobrou málokomu nějak zásadně vyvstane v mysli. Café Groll. Koho napadne, že by kniha s tímto názvem

odkazovala k nějaké kavárně a snad i k obyvatelstvu, jež takovéto podniky vyhledává za účelem pití kávy a rokování nad sluníčkovými i měsíčkovými tématy, koho toto napadne, ten se zmýlí. (I když velmi potažmo vzato určité záležitosti

s měsíčky by se mohly při četbě Café Groll někomu octnout na mysli.) Café Groll se drží volného standardu předešlé Štifterovy novely Kathy: děj je úzce spjat s městem České Budějovice a odehrává se v minulosti, jejíž pamětníci již ci-

telně vymírají, pokud ještě nevymřeli. Zatímco Kathy byla svědectvím o velice pohnutých osudech čerstvě poválečného období, Café Groll je o něco odlehčenější, byť osobní traumata hrdinů celé knihy jsou daleko stěžejnější, než se na první začtení zdá. Leccos o leitmotivu knihy napovídá už obálka, jejíž klíčový prostor vyplňuje kosočtverec. Hlavní mužský hrdina novely, lékař Rudolf Slíva, v čerstvě poúnorovém období vzpomíná na rok 1920, kdy přijel do Českých Budějovic pracovat jako dohlížitel nad zdravotním stavem všech místních prostitutek. A je to enkláva nevěstek v podniku Café Groll, která bude udávat zásadní tón jeho lékařské praxi. Text novely by šlo volně zařadit do velmi populárního proudu děl, která víceméně romantizují a relativizují období první republiky. V Café Groll si nejde nepovšimnout toho, že tento podnik je zkrátka poněkud jiný, než by se dalo očekávat. Žádná špína, žádné vulgarismy, distingované jednání bordelmamá i jejích svěřenkyň, všichni se k sobě hezky chovají a jeden se až diví, jaká je ten placený sex zábava. Umělecké licenci se meze nekladou. Ostatně potragičtělý (a tudíž i neobyčejně zajímavý) nádech celé knize nedodává motiv bordelu, ale vnitřní odlesky komplikované osobnosti lékaře Slívy. Ten totiž potýkání se s prostitutkami zvládá podstatně lépe než potýkání se s vlastním nitrem, které je rozervané hned naněkolikrát. Těch femmes fatales je v Café Groll hned několik a odtud pramení vlastně devíza celé knihy, totiž nerozhodnost, hodnocení vlastní intimity, nedosažitelnost podstatné figurky celé partie (dámy). Velice čtivý text zaujme a pohltí až do poslední stránky. To je dáno také tím, že Štifter se od své prvotiny propsal k mnohem lépe plynoucím větám a svůj vyjadřovací styl více podřídil spolehlivému toku textu než fragmentárnosti vzpomínek a útržkovitému vyjadřování jako v Kathy. S historickými reáliemi a událostmi pracuje Štifter velmi citlivě a jistě, nehoní se za senzačními náměty, ani nemoralizuje. Dějiny a České Budějovice jsou pro něj pouze kulisou, která mu poskytuje vysokou plastičnost a nosnost pro „vyšší“ cíle, totiž ukázání, že jisté aspekty života mají svou obecnou platnost a vysoce pravděpodobnou karmičnost i nespravedlivou návratnost. Od autora, kterému bylo nedávno 30 let, jsem čekal mnohem méně, moje překvapení nad Štifterovou vyzrálostí a spisovatelskou pokorou předčilo moji kritičnost a vcelku ji hravě anulovalo. Jestli se zrodil velký autor, to teprve ukáže čas a další texty, jistě lze však říci, že si sám sobě laťku už minimálně dvakrát nasadil výš, než kam si ji nasazuje většina současných českých autorů. Holt bez kuráže není slávy. Café Groll lze doporučit bez podezření na pomatení smyslů. Lačnivci po sexuálních scénách však mohou být zklamáni, že Štifter na rozdíl od současného trendu neužívá sexu jako vulgárního prostředku, nýbrž jako prostředku klasicky erotického.

CAFÉ GROLL Jan Štifter Pikador Books 2016, 135 stran

Anketa

Které doporučení hodné knihy jste v poslední době přečetli?

Jan Rotrekl středoškolský učitel „Vždy, když existuje riziko možného nebezpečí, je třeba jednat tak, jako by toto nebezpečí bylo reálné.“ Takto je definován „princip předběžné opatrnosti“, což je i název románu Matthieua Junga. Bez rizik by chtěl žít i hlavní hrdina, ale okolní svět mu neustále háže klacky pod nohy. Ať už v podobě poněkud vyhroceného vztahu s jeho dospívajícím synem, machistických keců kolegy v práci nebo běžných nástrah dnešního světa. Autor umně míchá zábavné čtení s temnějším obrazem současné, v mnohém paradoxní společnosti. Svižné dialogy, skvěle odpozorovaná realita.

Radka Mácová studentka Již před více než 50 lety vyšla novela amerického postmodernisty Thomase Pynchona The Crying of Lot 49, kde se autorův vytříbený jazykový styl obsahující množství slovních hříček (proto je téměř nezbytné chopit se originálu, nikoliv překladu) snoubí s enigmatickými zápletkami a pro jeho dílo tak typickými postavami, které se ztrácejí v informačním labyrintu a zdánlivě propadají deziluzím a konspiračním teoriím. A stejně jako v reálu člověk nikdy nedojde neotřesitelné pravdy, tak i tuto knihu budete odkládat s pocitem naprostého zmatení a s hlavou plnou protichůdných myšlenek.

Lukáš Krula šéfredaktor portálu Akurnik.cz Knihu Petera Maye nazvanou Skála, která vyvrací zavedené způsoby a rozbíjí škatulky žánrů, vydalo nakladatelství Host v roce 2011. Autor v románu rozehrává dvě dějové linky. V té první líčí dětství hlavního hrdiny a v té druhé rozplétá detektivní zápletku. Obě linky se občas tence protnou, což dokonale udržuje čtenáře v pozornosti a dodává celé knize na působivosti. Charaktery postav nejsou vykonstruovány nijak přehnaně, působí tak velmi věrohodně a skvěle zapadají do obou vyprávěných příběhů. Se Skálou tak prožijete dětství Fina Macleoda a zároveň odhalíte vraha jeho bývalého spolužáka Anguse.

Škoda nežít naplno

ČESKÁ RYBA MÁ ŠŤÁVU!

Martin Škoda

26 – 27

duben/květen 2017

COLUMN / THEATRE

yba se na naše talíře moc často nedostane, a když už, většinou je to ta mořská. Mám pocit, že se sladkovodním rybám vyhýbáme, což je velká škoda. Jsou totiž výborné a u nás na jihu Čech mají navíc

dávnou tradici. V ždycky jsem byl totálním fandou ryb a až na všelék v podobě rybího tuku od mojí babičky jsem rybu miloval od dětství. V Soběslavi, kde jsem vyrůstal, jsme ryby většinou dostávali od známých. Díky tomu jsem mohl vyzkoušet různé druhy a být u několika nezapomenutelných výlovů. Navíc pocházím z kraje posetého rybníky starými stovky let, které skrývají tolik rybích borců, jež svou chutí hravě konkurují tolik známým a propagovaným mořským konkurentům. Dokonce jsem zjistil, že někteří lidé v životě neslyšeli slovo amur, cejn nebo lín. Určitě to není jejich vina, jen se nám prostě nedaří více českou rybu prosazovat, tedy až na tradičního kapříka, který je na tom relativně dobře. S mým rostoucím zájmem o gastronomii jsem také začal pomalu zjišťovat, že žiju v určité „bublině“, protože pořád častěji narážím na to, že mimo rodinné známé a pár zavedených obchodů nebo restaurací se možnost získat čerstvou sladkovodní rybu stává téměř nemožnou. Někdy mám pocit, jako bychom snad ani naše ryby jíst nechtěli. Paradoxně třeba v Českých Budějovicích, ale i na menších městech, je snazší sehnat čerstvou mořskou rybu než tu naši sladkovodní. V každé druhé restauraci vám nabídnou rozmraženého lososa místo čerstvé ryby třeba z Třeboně. Věděli jste ale, že mořské ryby, které se k nám dovážejí, často mívají daleko menší kvalitu než ty české, protože velká část vůbec nepochází z otevřených vod, ale pěstují se na rybích farmách, kde se většinou rychle uměle vykrmují? Ať už jsem byl ve Španělsku, nebo třeba v Anglii, na každém kroku jsem viděl, jak se snaží místní lidé prosazovat v dané oblasti to své, domácí. Tím se stávají produkty, ryby nevyjímaje, vyhlášenými a místní jsou na ně náležitě hrdí. Vždyť přeci to tradiční, místní je přesně to, co chce

většina turistů ochutnat. U nás mi něco podobného dost chybí. Možná jen špatně koukám kolem sebe, ale mimo sádek a ojedinělých rybích prodejen vím pouze o pár dalších místech, kde by se dala alespoň v omezeném výběru čerstvá česká ryba koupit. Abych nezůstal jen u slov, tak jsme v kapitole „Česká ryba má šťávu“ z mojí nové kuchařky Škoda nevařit 2 vyrazil domů do jižních Čech, trochu se odvázal, přímo u vody dal dohromady recepty z čerstvých ryb a nakonec si i trochu zalovil. Nevím jen, jestli moje vystoupení šlo nazývat rybolovem. Radši jsem se proto rychle vrátil ke sporáku, vlastně k ohni, a většinu jídel uvařil open air, tedy pod širým nebem, což mě vždycky baví o něco víc. Jasně se mi potvrdilo, že experimentování v kuchyni nemusí zdaleka končit tradičním smaženým kapříkem, jak zjistíte, kapřík se totiž dá udělat i na rožni, takový pstruh dokonce i na klacku, skoro jako špekáčky, sumce se zase nemusíte bát šoupnout do rybích taštiček a candát se neztratí v křupavém rybím mixu s domácí tatarkou. Nebojte se toho, zkuste si ulovit nebo koupit českou rybu, připravit ji podle některého z receptů z mojí kuchařky a uvidíte, že i ona má vážně šťávu! inzerce

SHAKESPEAROVSKÝ

FASTFOOD Zdislava Šedá

V dnešní době chtějí všichni všechno hned a hlavně rychle. Snídáme u McDonald´s, obědváme v Hladovým vokně, večeříme v Pomádě. V tom případě by se nám do programu kromě toho jídelního hodil i divadelní fastfood. A tohle přání nám mohou hravě splnit třeba v Jihočeském divadle.

ihočeské divadlo v Českých Budějovicích má na programu od 8. 4. 2016 inscenaci Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách, režie inscenace se ujal hostující režisér Šimon Dominik, dramaturgie Olga Šubrtová. V inscenaci se tři herci pokoušejí zahrát všechny hry největšího dramatika všech dob v rekordně krátké době a diváci napjatě sledují, jestli se jim to opravdu podaří. Jihočeské divadlo vychází ve své adaptaci z veleúspěšné inscenace pražského Divadla v Dlouhé. Tam se inscenace hraje nepřetržitě od roku 2008 a dodnes měla již 251 beznadějně vyprodaných repríz. I přes to, že do našlápnuté jízdy Divadla v Dlouhé Jihočeskému divadlu ještě pořád něco schází, inscenace má v jeho v repertoáru neotřesitelné postavení. Mladí si ho užívají, staří se diví, co vše je možné s klasikem, jako je Shakespeare, na jevišti vůbec provést. Je to vlastně taková ochutnávka Shakespeara všemi smysly. Díváte se, jak se sebevědomí, ale často spíš zoufalí herci snaží zorientovat v Shakespearových komediích; vaše uši si libují v poslechu rapu o chlápkovi jménem Othello, co měl duši černou stejně jako svoje tělo; můžete podráždit své chuťové a čichové buňky tím, že ochutnáte kousek výborného pokrmu Tita Andronika,

jehož hlavní složkou není nic jiného než lidské maso syna jeho soka, a ti z vás, kdo se až doteď ničeho nezalekli, mají možnost se zapojit do adaptace Hamleta a dokonce si i sáhnout na samotné herce: Tomáše Drápelu, Pavla Oubrama a Tomáše Havlínka, kteří společně blbnou na jevišti, a i když ze sebe ve své snaze vypadat chytře dělají hlupáky, hře to vůbec na vtipnosti neubírá. Právě naopak. Inscenace Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách je v angloamerickém prostředí známá už od roku 1987, kdy si vzali Shakespeara na paškál tři vysokoškoláci a kamarádi, Adam Long, Jess Winfield a David Singer, kteří se v tomto složení začali nazývat Reduced Shakespeare Company (RSC). Původně chtěli opravdu jen zestručnit Shakespearovo dílo a udržet inscenaci na úrovni. Při přípravách se to ale zvrhlo, a tak se dohodli, že zábavnější bude odehrát spíš shakespearovskou show o třech chlápcích, kteří se snaží sehrát jeho kompletní dílo, protože přesně o to se vlastně stejně celou dobu snažili také. Jejich adaptace zaznamenala obrovský úspěch nejen v Americe, kde měla premiéru, ale i v Anglii, kde se hrála vzápětí a odkud se pak rozšířila po celém světě. Kromě zestručněného Shakespeara si chlápci z RSC podali i Bibli, historii Ameriky, literaturu, sporty a mnoho dalšího. Všechno ale prezentovali v konden-

zované podobě. Jedním z nejúspěšnějších období byla pro RSC sezona 2013/2014, kdy bylo možno spatřit společnost hrát osm různých show v rámci deseti turné v pěti zemích na čtyřech kontinentech. Celkem se jednalo o neuvěřitelných 270 představení. Zatím nejvíc se RSC zviditelnila skandálem se svou doposud nejkontroverznější inscenací, totiž redukcí Bible. Až do roku 2014 nenastal s uváděním představení žádný problém, hrálo se po celém světě, dokonce i v Jeruzalémě. Když měla RSC hrát Bibli v Severním Irsku, obdržela rada města několik anonymních stížností, že je hra rouhavá a protikřesťanská. Z toho důvodu bylo představení tři týdny před uvedením zrušeno. Tento krok rozdělil veřejnost na dva tábory: jedna strana brojila proti Bibli, druhá (podpořená dokonce i Amnesty International) bojovala za uvedení Bible v Irsku. Situace se ale nakonec vyřešila velmi rychle. Rada města zjistila, že zrušení představení by bylo finančně nevýhodné, a tak se po několikadenním zákazu Bible opět vrátila do programu. Z důvodu nenadálé publicity byla všechna představení vyprodaná během několika hodin a původní domluvená doba hraní musela být prodloužena o dva týdny. Členové RSC tvrdí, že Severní Irsko bylo zatím jejich nejúspěšnějším turné. Proč si tedy Jihočeské divadlo vybralo do repertoáru inscenaci Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách je jasné: dílo málokterého dramatika je tak univerzální, aby šlo zpracovat do nějakého komplexního tvaru a nakonec při své realizaci ještě bavilo masy lidí po celém světě. A navíc: už bylo na čase.

MINI RECKY

28 – 29

duben/květen 2017

MUSIC

MONDKOPF They Fall But You Don’t Paul Régimbeau (čti kroasán) je Francouz. O Francouzích se ví, že na rozdíl od války umí dělat bagety, bandáže, kotáže a šneky. A taky umí udělat jakýkoliv žánr elektronický hudby. Budiž toho dokladem moje účast na pěti různých koncertech francouzských kapel, na kterých si nešlo nevšimnout jejich hravosti a zajímavých nápadů. Čím více piv jsem vypil, tím více zajímavých momentů jsem v hudbě spatřoval. Možná to nakonec byl vlastně koncert nějaký husinecký metly, ale to sem teď tahat nebudeme. V mým Last.fm seznamu poslouchaných jmen si Paul drží 90. pozici, což znamená, že bych o něm mohl klidně napsat knížku. Bohužel na to ale nemám čas, protože jsem si koupil Xbox a televizi. Naštěstí má ale Fifa 17 docela debilní soundtrack, takže si pořád můžu pouštět písničky z kompu. A při prvním poslechu tohohle alba jsem se dokonce zvedl z křesla, kůrky od pizzy shodil z břicha kočkám na zem a šel znovu zmáčknout play. Mondkopf produkuje takový temný ambient techno, který by klidně mohlo hrát v čajovnách, zatímco by si děcka kouřící vodní kokot zapichovala žiletky pod nehty. Ano, je to trochu depresivní, ale to k jaru prostě patří. Nová šestiválcovka ukazuje, že Paul by z fleku mohl tvořit hudbu pro postapokalyptický filmy, ve kterých by se zombíci na moři mlátili traverzama do hlavy. Zombíci, protože je to temný, že jo, a moře proto, že Mondkopf se hodně inspiruje u Vangelis, který si s tím mořem hned spojíš. Za co ale dávám největší balalajk, je ten fakt, že tenhle „soundtrack“ nepotřebuje vizuální složku, naopak, funguje skvěle i sám o sobě a v člověku probouzí imaginaci právě mlátících se zombíků někde v Karibiku nebo klidně čehokoliv jinýho kdekoliv jinde. Nakonec bych rád napsal něco hodně hlubokýho – tohle album je skvostnou knihou na hudebním poli. RP

PURITANS Swerving Lines Rovnítkem pro kanadský postpunk pro mne byli nějakou dobu Viet Cong. Pak se chlapci z Calgary po protestech nechali přejmenovat a od té doby jsem, ať vědomě, či nevědomě, začal o tuhle scénu ztrácet zájem. Ovšem ani ne po roce se situace diametrálně mění díky vancouverským Puritans. V době, kdy už snad nikdo nevěřil, že Canucks mají na postup do play off, vychází Puritánům prvotina Swerving Lines. Čtyři skladby nám otevírají prostor, kde se přes tradiční postpunkový zvuk v tempu frenetickém dostáváme ke

klidnějšímu indie, gotice až death rocku. Podmanivý kazatel Cameron tmavými barvami vykresluje intenzivní pocity touhy, odcizení se, romantizuje sebevraždu, ale nabízí i Helping Hands. V tracku The Weight pak spolu s kytaristou Wadem dokonce připravili panel durové pohody a bezpečí. Ostatně Cameronův vokál, který zní jako rozervaný Krule po soustředění s Gascoignem, Cavem a Morrisonem, považuju za podstatnou devizu tohoto kanadského tria. Swerving Lines jsou nadějným debutem a dílem nejen pro ty, kteří si rádi fotografují lomené oblouky a procházejí se pod chrliči. CN

PHARMACON Contact Newyorskou hlukařku a experimentátorku Margaret Chardiet alias Pharmacon můžete znát například díky jejímu pražskému předskakování slavnějším Swans v roce čtrnáct. Nyní za námi ani ne po třech letech přichází s čerstvým materiálem, v pořadí s třetí deskou nazvanou Contact. Chardiet se ve své tvorbě doposud zabývala otázkou, co jsme my lidi vlastně zač. A ani Contact není výjimkou. Jedná se o šestistopý nástroj, který slouží člověčenstvu třetího tisíciletí, aby přirozenou cestou odpoutalo mysl od svého pulsujícího těla, na více než půl hodiny přepnulo režijní frekvence a oddalo se stavu transu. Zvuky šamanských bubnů jsou vyměněny údery do rezonujících kusů plechu, které jsou pod kontrolou blikajících strojků, a překrývány plochami šumu a ruchu nejrůznější intenzity a zabarvení. Aby byla „noiseway to astral“ připravena, zjevuje se Margaret, začíná zaříkávat a svým řevem definitivně rozbrušuje vše, co nás drží pohromadě. Díky dronům se pomalu a s trpělivostí dostáváme hlouběji a hlouběji. Na cestě je ovšem zapotřebí i nadále pokorně vstřebávat brikoláže šelestu, dunící rázy věčně zapnutých strojů nebo repetici symbolického odemykání a zamykání kovových dveří. Atmosféra jako z Half Life dvojky, přičemž při průchodu neurčitými chodbami se z bočních stran na nás valí Margaretin stupňovaný vokální exorcismus. Něco mezi porodem, koitem zmutovaných kreatur a společným vystoupením Skull Katalog a Eine Stunde Merzbauten. Jedná se vlastně o solidní bad trip, ale nějak cítíme, že je to takhle v pořádku. Jsme na místě, vnímáme přítomnost podstaty. Přichází na řadu finální Contact. Drobná blonďatá diva se zrcadly místo očí nás tváří v tvář a velice nahlas konfrontuje s mrzutou skutečností, že naše existence nemá nějaký extra velký význam a vesmír na ní opravdu nestojí. Nicméně Margaret je velkorysá žena a dává nám svobodu, jak tento poznatek zužitkovat: tedy jestli se po návratu do běžného stavu vědomí sami zničíme, nebo se naopak posuneme na základě této intenzivní poznávačky o kus dále. CN

OCHUTNÁVKU RECENZOVANÉ MUZIKY MŮŽETE POSLOUCHAT KAŽDOU STŘEDU OD 19 HODIN V POŘADU HUDEBNÍ POKOJÍČEK NA UNIVERZITNÍM RÁDIU K2.

TIPYTRIKYTRIPY

KELLY LEE OWENS Kelly Lee Owens

ANKETA

Jak jde dohromady deep techno s dream popem? Byť by tahle kombinace mohla znít jak recept z dílny lidového vařiče Ládi Hrušky, v podaní KLO nepotřebuje člověk po její konzumaci vypumpovat žaludek. Osmadvacetiletá Velšanka servíruje na desce zdařilý mix sofistikované párty a éterična. Člověku se až nechce věřit, že původně písničkářka s mírným odporem k elektronické hudbě dokáže propojit zdánlivě tak odlišné hudební světy s takovou samozřejmostí a přirozeností. Možná by se tak nikdy nestalo, pokud by Kelly nezačala pracovat v obchodě s deskama a navštěvovat anglický kluby, který její názor pomalu přetvořily a daly tak vzniknout originálnímu rukopisu. Pokud patříte mezi fanoušky Recondite, Pantha du Prince nebo Christiana Löfflera, nastražte boltce. A jestli fandíte jen Klusovi, Xindlu X nebo Rybyčkám 48, kupte si raději vlašák. Debut čítající deset tracků má jen jednu nevýhodu, a to tu, že laťka se nastavila velmi vysoko a překonat ji bude obtížnější, než se snažit pochopit, proč lidi pořád volí komouše nebo Babiše. RP

VelbloudVelbloud

04. 05. Gonsofus (SVK) 06. 05. Vees 22. 05. NAAB: Hollywoodfun Downstairs (NL), Blyth (UK), Alpha Maid (UK), Katastr

FabrikaFabrika

13. 05. Lahká múza (SVK), Básníci ticha, Jiříkovo vidění 19. 05. Cross Fest

RiverRiver

20. 05. Orion, Maniak, Alyaz

KomiksKomiks 24. 05. Pixie

Jaro je v rozpuku, a tak můžeme na kočičích hlavách při 25°C vídat ponožky v sandálech, softshellové bundy, pohorky nebo funkční trika. A co jaro znamená pro tebe?

Ellen Crháková fa$hion guru

Monika Vodičková Matesova máma

Lucie Jírová Bambiho komtesa

Síla Jednorožce NAAB holka

Jaro je pro mě období největší módní kreativity. Lidé si to možná neuvědomují, ale sezóny jaro a podzim nám nejvíce dovolují se módně vyřádit. Dají se totiž nosit právě ty „nenositelné“ fashion outfity, které vídáme v časopisech. Kombinace holých kotníků a obří šály to asi nejvíce vystihuje. Dokud se teploty nepřehoupnou do horkých dnů, kdy jste nuceni sundat svršky, pak se dá do nekonečna skvěle vrstvit a to je teprve zábava! Také přichází období „šatníkových průvanů“ kdy zjistíme, že vlastně nemáte vůbec co na sebe. Po zimě nějaké to kilíčko navrch a to znamená, že musíme nemilosrdně věci vytřídit a nečekat, že příští rok na tom budeme lépe.

Pro mne jaro znamená svěží barvy, nové inspirace a dost nových nápadů, novou energii, probuzení a taky spoustu nevkusu. A ten nevkus je jaro od jara větší masakr.

Holky vystrkujou pupíky, hipsteři už konečně můžou na zahrádkách popíjet fair trade bio latte s mandlovým mlékem ze Singapuru posypané pomerančovým griliášem s vůní dubového listí a my ňuňu punkáči můžeme konečně vysedávat s Braníkem v ruce po trávnících, grilovat tofu a řešit drby ze scény nebo nadávat na politiku. Hlavně už svítí sluníčko, takže nám to prohřeje tu naši temnou dušičku. Jaro vnáší do nového roku život a nový výzvy. Tak doufám, že těch výzev bude spousta a většina bude pozitivních.

Jaro nemám moc ráda. A nejvíc nesnáším to první jaro, jak sleze sníh a všude vyleze bordel a psí bobky. Ta část jara, která je těsně před létem, už je o něco lepší. To akorát nevíš, jak se obléct...

MARTIN KOLÁŘ

JAN ARNDT

Bumbum Satori, ziburovec, majálesovec, otec

barový povaleč, kantor, typograf

Mesiáš Tomík Ortelů se rozhodl jít do politiky. Co bys mu popřál? Kritický myšlení bych mu přál. Nebo větší péro. Neempatický lidi musej bejt statisticky horší v posteli. Je mi ho vlastně líto. Oběť vlastních schopností a výchovy svejch rodičů. A seriózně? No určitě, aby se do nějaký funkce dostal, zkusil si to. Nadšený naivky plný ideálů totiž ta politika sestřelí rychlostí šinkanzenu a pak je vyplivne jak použitej hadr.

30 – 31

duben/květen 2017

MUSIC/OPINION

A co bys popřál Ježíšovi, kdybys ho viděl vstávat z mrtvých? Kdybych to viděl, asi bych neřekl půl slova. Občas je prej vhodný mlčet a učit se. Lidi, kteří dokážou věci, co já ne, ze zásady obdivuju. Na jaře dost často řvou ptáci, posloucháš i něco jiného než biocvrkot? Teďka skoro nic, užívám si zvuky jara. Doma nám hraje dlouhodobě jen rádio Classic a docela dobře nám to tak funguje, takže nepřepínám. Při práci v kanclu rádio FM4 – to je prostě už léta stabilně dobrý, pokud teda zrovna nechytneš pásmo německýho rapu. Teď si vzpomínám, že jsme nedávno večer doma naposlouchávali komplet Lykke Li – hrozně hezký. Často si někoho vyberu, úplně se do toho ponořím, poslouchám to, čtu si o něm, o tvorbě, chci znát ten příběh, co stojí v pozadí. Tohle ale zabere dost času, třeba celý noci, takže už to moc neprovozuju a hudbě se záměrně trochu vyhýbám, protože mě pohlcuje. Třeba nejlepší kapela, když pominu Beatles, Arcade Fire a Queen, jsou pro mě Godspeed You! Black Emperor, ale je to pro mě tak velký a silný, že si to nedokážu pouštět. Spouští to ve mně takový asociace a představy, ze kterejch se mi strašně těžko vrací do reality, tak to nedělám a držim se prostě u povrchnější tvorby. Po zimní pauze se zase konečně hraje Liga mistrů. Máš svého favorita, oblíbený tým, či ve fotbale spatřuješ tolik logiky jako v textech Kryštof? Mám platonicky rád Barcelonu od doby, kdy Španělé váleli na všech mistrovstvích, protože Pujol a Ramos. Líbí se mi ta španělská všelidová vášeň pro fotbal, stejně jako když Angličani zpívaj chóry na stadionech. Líbí se mi, když je to fanouškovství trochu na úrovni a je v něm přidaná hodnota, jde o fotbal a respektuje se kvalita, na místo toho, kdo je kdo. Fotbalová rodina alá Jágr. Obdivuju na tom fotbalovým fenoménu dost věcí, určitě víc jak na hokeji, kde už mě zajímá jen Jágr a bitky. Mrzí mě pak, že ten českej fotbal je taková leckdy až umolousaná srágora, občas dokonce pivní hajlovačka. Koukal jsem na YouTube na bitky fanoušků na českejch stadionech a je to strašně srandovní. V Praze bydlím přímo vedle stadionu Bohemky, a když sleduju ty manévry, vadí mi, kolik to stojí úplně marnejch hodin lidí kvalifikovanejch na daleko důležitější věci. Kdyby se na fotbal chodilo trochu civilizovaně a nemuselo kvůli tomu kolem klusat stádo kladrubskejch hřebců, oddíly psovodů, přehlídka vozovýho parku policie ČR, asi bych i zašel rád. Takhle mi to u nás připadá bizarní, drahý a zbytečný.

Mesiáš Tomík Ortelů se rozhodl jít do politiky. Co bys mu popřál? Ze srdce bych Tomáši Hnídkovi přál, jestli do té politiky vstoupí, aby svou prvoplánovou nenávist a demagogii přetavil do konstruktu, ve kterém bude kloudně řešit nynější palčivé problémy společnosti a hlavně spojovat lidi. „Mosty se mají stavět, ne pálit…“ A to notabene platí i o jiných objektech, drahý Tomáši. A co bys popřál Ježíšovi, kdybys ho viděl vstávat z mrtvých? Je to blázinec, Ježíši. Než vyrazíš do ulic, občerstvi se nejdřív v krumlovském hostinci U Dušků. Tam je klid. Na jaře dost často řvou ptáci, posloucháš i něco jiného než biocvrkot? Poslouchám... hlas Karla Högera v rozhlasových hrách. Naposledy v aktovce Heinricha Bölla Hodina v rodném městě. Doporučuji, je to nádhera. Po zimní pauze se zase konečně hraje Liga mistrů. Máš svého favorita, oblíbený tým, či ve fotbale spatřuješ tolik logiky jako v textech Kryštof? Nepokrytě fandím několika fotbalovým klubům. Vyjma Beşiktaş JK ovšem Ligu mistrů nehrajou a Celtic Glasgow ani AS Trenčín (kteří mezi ně patří) do jarního kola nepostoupily. Sledovat jiná klání nicméně bezpochyby budu, a to v pivnici Vatikán. Foukat vejce / foukat válec Rozhodně válec!

Foukat vejce / foukat válec Vejce do skla.

Biskupský chlebíček / kuřecí biskup Chlebíček! Chlebíček a smaženka na plovárně, to je základ.

Biskupský chlebíček / kuřecí biskup Ovocnou roládu ze Sluníčka. Chlebíček šunkový s vejcem. Na obojí bych sem vozil autobusama celou Evropu.

Romantické večery / svorky na bradavkách Romantické večery v krumlovské Lahvárně. Jedině!

Romantické večery / svorky na bradavkách Ovocnou roládu ze Sluníčka. Chlebíček šunkový s vejcem. Na obojí bych sem vozil autobusama celou Evropu.

Jaro Slávik / Jared Léto Lehce jsem musel pogůglit a je mi líto. Nemám v tomto případě volbu, takže ani jedno.

Jaro Slávik / Jared Léto Hezký Jaro! Všem lidem dobré vůle! A ti ostatní a posluchači heavy metalu ať zajdou na zarděnky.

ANKETA Řada lidí vykládá úspěch populisticky založených politiků jako vítězství profesionálně zvládnutého marketingu: v podstatě jako obratnou manipulaci s „obyčejnými lidmi“, kteří nemají dostatečné kompetence k odolání manipulaci, ani základní povědomí o fungování zastupitelské demokracie. Tito „obyčejní lidé“ často nerozumějí hlavním principům demokratického zřízení, a přesto mají právo jej svým volebním hlasem ovlivňovat (často k horšímu). Nebylo by z tohoto pohledu logické zbavit je tohoto práva, nebo jeho získání nějak podmínit? JIŘÍ KAUTSKÝ / EKONOM Ve světle aktuálních událostí (kauzy ministra financí bez výrazného poklesu jeho politické popularity) se úvahy o všeobecnosti volebního práva mohou zdát na první pohled lákavé. Jak se k tomu postavit? Omezovat volební právo dle mého názoru problém nevyřeší. Naopak by to pouze přispělo k rozštěpení. společnosti s potenciálně nedozírnými důsledky v podobě rozpadu sociálního smíru. Místo toho je třeba hledat dlouhodobá a koncepční řešení, za které považuji intenzivnější důraz na výchovu k aktivní občanské společnosti již od základní školy, doplněnou o podporu a rozvoj kritického myšlení.

DALIBOR KUČERA / VĚDECKÝ PSYCHOLOG Omezit možnost účasti ve volbách těm, kteří k tomu nemají občanské předpoklady (např. dostatečné vzdělání, intelekt či náležitý přehled), není dobrým řešením. Elementární práva, která jsou výdobytkem dlouhé sociální evoluce – třeba právo na život, lidskou důstojnost, osobní názor a volbu – by měla zůstat nezpochybnitelná (samozřejmě neubližujeme-li jejich prosazováním ostatním). Ale i jinak; pokud bychom tuto možnost omezili či ztížili, co by následovalo příště? Co třeba lustrování rodičů pro podmínění možnosti zplodit a vychovávat dítě, nemáte-li např. minimální vzdělání či společenský status. Logika věci je téměř stejná. A není obecně jakákoliv úřední (před)paušalizace lidí na „vhodné“ a „nevhodné“ něco, co už do vyspělé společnosti nepatří? Myslím, že vhodnějším řešením by byla například regulace marketingových kampaní a vyšší informovanost/angažování veřejnosti prostřednictvím státních a nestátních prodemokratických organizací. Cesta je to sice náročnější, ale z hlediska zachování demokracie (tedy vlády lidu) nepochybně bezpečnější.

ONDŘEJ DOLEŽAL / KAVÁRNÍK A HEREC Populismus je součástí volebního boje od počátků této instituce. Osobně se populismu neobávám, vždy část populace osloví, ale statisticky by to měla být menšina. Pro demokracii je ale důležité, aby tito populisté nepřekračovali beztrestně zákonné meze, a pokud ano, aby byli sankcionováni, třeba i zákazem, jak se tomu stalo u Dělnické strany. Kádrovat voliče je lákavé, ale nereálné a předem je zřejmé, že vždy k někomu nespravedlivé. Takže ne, volební právo zachovat tak, jak je.

Petr Štefek

Smiljan Radić

Bestiary / Bestiář 28. 4. – 28. 5. 2017

vernisáž: 27. 4. od 19:00 přednáška autora: 27. 4. od 17:00 ve Studentském kostele sv. Rodiny (ul. Karla IV. 22, České Budějovice)