Milk & Honey #2

FREE Magazine.

Milk&Honey.

02.

8

PO ROZHOVORU S ČAJKOVSKÝM

CON TENT EDI TOR IAL

BUDĚJOVICE AT 750 JAN FLAŠKA FEJETON

6 12

RCR ARQUITECTES KREDANCOVÉ PROMĚNY

16 23

P

ár těch týdnů uplynulo, a tudíž přicházíme znovu. Krademe se k vám z každého „cool“ podniku ve městě a snažíme se získat si vaši pozornost, pokud možno nevtíravým způsobem. Nicméně otázka, jenž visí ve vzduchu, zní: Povedlo se nám to už minule? A povede se nám to znovu?Co bych mohla říct o tomto čísle? Tak se na to podívejme - je druhé. Ačkoli se tato odpověď může zdát zcela vágní a nic neříkající, pro mě nese veškerý význam, veškeré poselství a do značné míry obsahuje vše, co bych sama chtěla říct. Nicméně těch několik řádek na editorial asi nestačí, že? Tudíž vás zasvětím do symbolismů své mysli. Druhé číslo je zcela jistě (a očividně) následovníkem toho prvního, v němž (a my jsme si toho, nebojte se, vědomi) se stala nejedna chyba, kterou jsme měli předpokládat, leč nepředpokládali. Tudíž předkládáme další číslo, vylepšené, snad o něco bohatší a neochuzené. Ačkoli velká část redakce padla za oběť chřipkové epidemii, aspoň krátkodobě, a dodržování deadlineů se tak stalo téměř olympijskou disciplínou, povedlo se nám z kousků sestavit celek. Celek různorodý a rozmanitý, avšak reflektující události, míhající se kolem nás, ve městě i mimo něj. A ačkoli různorodost v poslední době není zrovna nejžádanějším společenským artiklem, snad v tomto případě nebude trnem v oku a další číslo M&H se stane, spolu se sílícím sluncem, pozitivním aspektem nadcházejících týdnů – až do vydání M&H no.3!

MILK&HONEY EDITOR: GABRIELA BOŠKOVÁ | WRITERS: TEREZA BARTOŇOVÁ, MICHAELA BENEŠOVÁ, ALEX BISCARNER, ZDENĚK BRDEK, NATALIE CZABAN, PETER DEMETER, JAN FLAŠKA, PETRA LEXOVÁ, KAREL MAJER, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE | PHOTO: NIKA BRUNOVÁ | DESIGN&PRODUCTION: MÍRA ADAMEC, PAVEL JALOŠEVSKÝ | SALES: PATRIK PODSKALSKÝ | MASCOT: OLIVER MANN CHCETE-LI NÁM PŘISPĚT ČLÁNKEM, CHCETE-LI S NÁMI POLEMIZOVAT, CHCETE-LI NÁS PODPOŘIT INZERCÍ, KONTAKTUJTE NÁS NA REDAKČNÍ MAIL MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM.

Krátký úvod do budějovické myto-topografie

D

enně se pomocí městské hromadné dopravy, kola či chůze přemisťujeme do škol, prací, hospod, úřadů, klubů, obchodů nebo třeba jen tak pro radost na procházku. Ať už směřujeme za nějakým konkrétním cílem (což je naprostá většina případů), nebo se nám naskytne vzácná příležitost k bezcílnému bloumání, vytváříme na půdorysu města množství trajektorií, neviditelných stop našeho pohybu.

Ty jsou někde nahuštěny ve větší míře, někde je jejich počet naopak nízký. Souvisí to samozřejmě s tím, jak důležitým přepravním uzlem ono místo je, ale svou nezanedbatelnou roli hraje také poetika dotyčného prostoru, jeho genius loci. Přitahují nás místa vyzařující energii, místa obdařená tajemnou magií. Bylo řečeno: obdařená.

Kdo je ale původcem tohoto daru, kdo jej do toho, či onoho městského zákoutí vložil?

Působivá atmosféra místa se nevyskytne sama od sebe, musí být vytvořena lidmi. A to tak, že konkrétní obyvatelé spojí s konkrétním místem svůj konkrétní zážitek, příběh, mýtus. Interakce mezi člověkem a místem jeho výskytu je pak ovšem vzájemná, má dialektickou povahu: člověk svou nezaměnitelnou přítomností dotváří ono místo, vlastně je jedinečným místem teprve činí – ale stejně tak určitá lokalita tvaruje lidskou existenci tím, že člověka nutí reagovat na svou specifickou formu.

Taková místa, kde nastává obzvláště intenzivní interakce s člověkem, se stávají legendárními. A není příliš podstatný počet lidí, s nimiž místo navázalo intimní vztah, legendy mohou být kolektivně sdílené stejně jako individuální. Rovněž se nemusí jednat pouze o vznešené monumentální budovy či prostranství, legendárním se může stát i to nejobyčejnější zákoutí na periferii. Záleží jen na hloubce prožitku.

Jistě je nejvyšší čas uvést nějaký konkrétní příklad českobudějovického mytického místa. Uvažovat by se dalo třeba o mostku přes slepé rameno Malše, na němž před časem vypučely visací zámky coby symboly milostných svazků. Zajisté, most jakožto spojnice dvou oddělených prvků může fungovat jako přiléhavá metafora lásky, její zprofanovanost a univerzálnost nicméně činí budějovickou variantu pouhou nápodobou slavnějších předchůdců. Ze zámků na mostě se prostě postupem času stalo klišé podobně, jako se to stane metaforickému přirovnání, pokud jej v řeči opakujeme příliš automaticky.

Zajímavější jsou z mého pohledu jehlovité zábrany na koncích pěší části Dlouhého mostu přes Vltavu. Odnepaměti jsou pro studenty vracející se propařenou nocí z města na koleje výzvou k tomu, aby se protáhli „uchem jehly“. Otvor ve spodní části jehly přitom není moc velký, hrozí zaseknutí a trapas v očích neznámých kolemjdoucích. Prolézt tímto uchem vyžaduje odvahu a tělesnou zdatnost. Pro nás tloustnoucí třicátníky se tak jehla ze studentských časů stává stále naléhavější zkouškou vytučnělé fotrovitosti na jedné a obrodným rituálem na druhé straně.

Zdeněk Brdek

Divadlo Líšeň uvádí představení

Hygiena krve středa 8.4. v 19:00 hod. pátek 10.4. v 19:00 hod.

Ve Studentském kostele v ulici Karla IV. České Budějovice Dospělí 140 Kč/ studenti 70 Kč Předprodej vstupenek v neděli 29.3. po večerní mši svaté v 18:30 v klášteře na Piaristickém náměstí.

Od pondělí 30.3. v knihkupectví u Mikuláše Více info na www.studentskykostel.cz

Zveme Vás

na Velikonoční hrkání.

Máme 72 trakařů. Potřebujeme také tolik, a ještě trošku více, dobrovolníků.

Máš chuť a přání vyjít s námi do ulic, prožít si část Velikonoc a jejich tajemství aktivně a dát náhodným divákům důvod k zamyšlení a otázkám “PROČ?” Víš, nebo tušíš, že Velikonoce nejsou jen Velikonoční pondělí, a chceš je prožít trošku jinak? Tak přijď! Čtvrtek 2. 4. 2015 v 18:00 Pátek 3. 4. 2015 v 8:00, 12:00, 15:00, 18:00 Sobota 4. 4. 2015 v 8:00 a 12:00 Neděle 5. 4. 2015 ve 12:00 Pokud se k nám budete chtít připojit, napište na info@vitamarcik.cz , ve kterých termínech můžete.

Těšíme se na setkání s Vámi v Českých Budějovicích.

American Abroad T

Alex Biscarner

4 – 5 duben 2015

“H

even if it‘s perfectly legal.

There‘s a lot of formality when it comes to ow long are you staying?”

I think that this comes from being greeting people in businesses, schools and asks everyone at one time or spoiled. I think Americans have had it workplaces, but it‘s all pretty sterile and another. so good for so long that we haven‘t got impersonal for the most part.

“Um, for at least the next a healthy perspective on day-to-day life.

The difference, I learned, was actually six months,” I reply to everyone at one time Here, the Czech Republic has its problems, knowing somebody. or another. but it‘s still a pretty new concept when you I was cut off from the other expatriates České Budějovice has had its tendrils think about it. I‘m older than the country here for most of my first year, so I actually wrapped around my heart and mind for I live in, that‘s a weird thing to realize. made Czech friends before meeting other some time now. But at first it was my legs.

America on the other hand, has always native English-speakers. And I noticed My fiance and I were weary of travel, been America ever since they first gave it and getting here was a feat the name. We‘ve never been occupied accomplished with no by an invading force. We‘ve made small amount of luck.

I'm older than the country I live in, that's a weird our own boundaries. We haven‘t had We spent a couple of thing to realize. America on the other hand, has always a war fought on our land in so long months in Prague being been America ever since they first gave it the name. that the last soldier who fought in it turned down or even We've never been occupied by an invading force. We've died almost sixty years ago. outright ignored by lanWe simply haven‘t got the kind of guage schools because made our own boundaries. We haven't had a war history that teaches one to appreciwe didn‘t have our trade fought on our land in so long that the last soldier who ate the finer things in life. We chafe licenses yet. Money was fought in it died almost sixty years ago. and bristle at every little thing but running low and we were oddly enough, we only say, I‘m fine if right up against the end someone asks. It‘s a strange emotional of our 90-day Schengen constipation we put ourselves through. very quickly how hospitable and generous Zone tourist visa. We were eyeing Croatia I‘ve seen the faces of the old ladies who people could be here once you‘ve been as an escape hatch when I received a job swarm the bus stop at Poliklinika Jih every introduced. It reminds me of small-town, offer here in České Budějovice. day during my commutes. They don‘t seem Midwest American living. Honest, goodIn all honesty, I was doubting the decito be the cheeriest bunch of blue-haired -hearted people who are dropping kindness sion to come here near the end of the bus old bitties, but I don‘t seem to ever catch and food on you at a rate higher than you ride. I saw the panelaks and the industrial them wagging their fingers at someone. can take it all in. outcropping of the city and lastly the gray Nor do I witness them causing a ruckus beSomething that took much longer for glory that is Nádraží. cause some one neglected to give up a bus me to really get was the way Czechs see the But then I saw the square and the seat, forcing them to stand. world. And to be honest, I could still have restaurants and the shops and our flat.

I can‘t know why they react, or rather, it wrong. But as far as I can tell, it goes like I was incredibly fortunate that I was hired don‘t react in displeasing situations. Maythis: You‘re walking down the street, you by a company that provides visa assistanbe because they lived through Communist see something you don‘t like. So you walk ce and help finding accommodations. My rule and maybe because some of them are around it. boss at the time (and my boss now for old enough to remember Nazi rule. It‘s all That is so far removed from a typical that matter) began the gradual process conjecture on my part, but it certainly American point of view that it required of changing my mind about what Czech makes sense to me. almost two years of being here before I unpeople are all about, well, to an American Don‘t sweat the small stuff. Maybe derstood what it was really about. like me anyway. that‘s what I‘ve learned here. Someone In America, we pride ourselves on our I experienced countless times the bumps into you, don‘t get into a huff. freedom of speech, our liberty, and our cold stare and gruff public manners of Someone cuts in line, don‘t make a stink. personal rights as citizens. But believe it Prague‘s citizenry. Having lived in SeattThere are more important things in life or not, you can take these things too far. le, Washington just prior to leaving for than a momentary annoyance.

We brandish them like weapons at times.

Europe, I was well-acquainted with big-city As Kafka said, So long as you have food Americans have a tendency to feel that if demeanor, but Prague seemed especially in your mouth, you have solved all questisomeone is doing something they don‘t like icy. The same can be said for here in ČB but ons for the time being.” that they can complain loudly or tell the to a lesser extent and a more infrequent person how wrong they are until they stop degree. People don‘t smile at strangers.

anketa 750 let Zcela vyjímečného výročí 750 let existence města si v posledních dnech/týdnech nešlo nevšimnout. Hlavní část oslav, která se odehrála na náměstí Přemysla Otakara II., byla dokonce absolutně nepřehlédnutelná. Lucie Bílá, která je sice ohromným tahákem, nicméně s Českými Budějovicemi toho mnoho společného nemá. Obrovská produkce a megalomanská projekce doplněná ohňostrojem, po nichž následovalo náměstí pokryté odpadky – realita hlavního programu oslav. Avšak nebýt tohoto senzačního programu pro masy, člověk uzavřený ve svém světě každodenních starostí by si jen stěží všiml, že město vůbec něco slaví. Nedal-li by si práci s počítáním let. A tak nám to nedalo, zeptali jsme se pár osobností, pohybujících se po kulturním písečku našeho města. Co oni si o tom myslí?

Divadelní klub

„Oslavy 750 let - pompézní výročí, ale o to méně vydařené oslavy no oslavy, spíše jedna nic neříkající světelná show. Nevím, zda by se člověk měl nad celou aférou oslav spíše pousmát nebo plakat.

Jednoduše, panoptikum v Čechách. Od radnice vypsaná soutěž na organizátora celých oslav, výběrové řízení, neustálé manévrování, změny, opatření o dalších opatření... a nic z toho nebylo vyřešené ještě v prosinci 2014! Tedy nakonec žádný koncept oslav, jedna produkční firma, která zajišťuje celý chod a opět velké zklamání.

Nevím, ale takhle se podle mého názoru neorganizuje významné výročí města. Radnice nakonec zvolila strategii: dej lidem chléb a hry a budou tě milovat. Ale není to přeci málo? Na druhou stranu je třeba uznat, že v maskování jednoho, a možná nejednoho, velkého faux pas je radnice opravdový mistr.“ Markéta Málková – vedoucí kulturního prostoru Kredance „Oslavy 750 let se začaly připravovat pozdě. Výtka směřuje především na minulé vedení města, které nejprve začalo uvažovat o velkolepém programu, postupně nechalo celý projekt usnout. Na poslední chvíli tak současní radní narychlo schválili přidělení zahájení oslav jedné místní agentuře bez výběrového řízení. Ta musela skloubit tři věci - udělat program narychlo, s omezeným rozpočtem, a musel být pompézní. Vcelku se jim to podařilo, o čemž svědčí i ohlasy lidí. Velice slabá však byla propagace. Už od počátku roku se město mělo výročím a programem chlubit na všech příjezdových cestách, v MHD, na školách, v kulturních institucích, obyvatelé tím zkrátka měli žít. To se stalo až pár dní před samotným zahájením.“

Otevírací doba: po - pá 15:00 - 24:00 so 17:00 - 24:00 ne zavreno ˇ

Petr Kubát – redaktor kulturní sekce Mladé fronty Dnes „Chápu, že program oslav obsahuje hodně okamžité lidové zábavy a několik historických ohlédnutí. Zvědavý budu spíš na to druhé, protože multimediální show a středověké jarmarky mě nechávají chladným. Pořadatelé navíc nepřišli s ničím nápaditým a ojedinělým. Bedlivěji proto sleduji, co po roce oslav městu zbude. Bohužel to bude pouze velmi špatná socha Přemysla Otakara II. Ještě před volbami jsem zasedal v komisi, která doporučila nabídnutý pomník neumisťovat na žádné veřejné místo. Nový primátor přesto zájem o pomník potvrdil. Všichni, kdo o sochách něco vědí, potvrzují, že jde o ideový a výtvarný paskvil.“ Jiří Ptáček - kurátor Fotograf Gallery v Praze a kritik umění

NOVEˇ OD DUBNA!

Najdete nás i na facebooku

ˇ Jirsíkova 3, Ceské Budejovice ˇ

Budějovice

F

6 – 7 duben 2015

ireworks, a huge beating heartbeat which shook the city, a Town Hall whose windows flamed up and burned with history, changing shape, colour and meaning by the second. A crowd of demonic figures waving flags and dancing over the always mystic Black Tower, the seat of many folkloric city legends.I have to say I was impressed and satisfied with the show this week. I felt the same after the zahajeni on Tuesday as after numerous of my own birthdays. They saw it in well. Wasnt the best night of my life but they did it justice.

The right amount of ceremeony, fun and wow. Satisfied.

It is, I think, a good habit not to criticise interesting events the town puts on for us.

Especially for free. I would, however, have a few suggestions for the next ceremony.

Please, please let the most emotional song of the evening be a CZECH one (not Lucie Bilas cover of „All by Myself“ with altered lyrics. In a ceremony which was supposed to inspire pride in the place we are standing now (or at least the country), using an imported and altered song sort of punctured the whole feeling. The concerts were, as one young artist complained

„very much for the mainstream crowd“ but I suppose that is the point of a public show, to please the main body of the population. It is upto those who disgree to put on shows and make art which speaks more to their individual hearts.

How many people would have thought of the Samson statue as the beating heart of our town before the opening ceremony last night? Not me, but it was cheering and pleasant to see the statue, such a beautiful work of sculpture but also such a part of normal, daily existence, flickering with life under red lights (although not to feel the pumping heartbeat boomed through

at

750 T

Natalie Czaban

F

Nika Brunová

the square, that was a bloody unpleasant feeling).Especially in a town which somewhat lacks an identity, half of whoms inhabitants drift back to their better loved villages or livelier cities at weekends.

The beating heart of Samson was carried by dancers to spread over the Town Hall where historical events from the life of the town spread out over the buildings facades.

Reminding us that Budějovice connects us in time as well as place. The history, though, felt quite dead and distant for me. In such a long past it is natural that things happened: people discovered and invented and built. But what does that mean for us now, what story

is that supposed to tell us about ourselves?

One fact that stuck out for me, flashed onto the Town Hall and unexplained, before the march of images went on, was that Budejovice stayed loyal to the crown in the Hussite wars, making it a blot of change in a sea of radicalism. We were always „Budějovice, the ever loyal“ (insignia). Maybe that is something real for us to dwell on, that this is not a town or movement, rush and drive but one of contentment, slowness, tradition. These are not neccessarily bad things but different.

There is no point in pretending we are a Prague, an Ostrava or a Plzen.

Which is why the theme of „City of Stories“

with its dramatic operatic music and flashing faces and names failed to ring true for me.

It seemed a show for a different, faster more radical city, pasted on to our real one just as Lucies lyrics were pasted onto an English song. I would have liked a spectacle that was a celebration of our city as it really is. Many of us in the magazine would also like Budějovice to be different – more people at concerts, more exciting ideas being discussed and students which venture into town from kolej once in a while. It would be wonderful if we could change our town for the better. But it would also be wonderful if we could, on its 750 birthday celebrate it as it really is too.

8 – 9 duben 2015

PO ROZHOVORU S ČAJKOVSKÝM T

Jindřich Čermák

F

Nika Brunová

P

Olga Krupauerová

N

ikdy mne nepřestane fascinovat když se setkám s někým, kdo rozumí své věci a s chutí se jí věnuje.

Když se mým přátelům a mně dostalo příležitosti fotografovat v průběhu zkoušek Labutího jezera v Jihočeském divadle, těšil jsem se především na pronikání pro mně málo známého světa baletu. Od prvního okamžiku jsem poznal, že nebudu zklamán. Tanečníci díky letité a tvrdé přípravě ovládají svoje těla s pro ně samozřejmou

rutinou. Já jen žasnu nad jejich pružností a výdrží.

Nemám potřebu všemu rozumět, ale mám v těch chvílích pocit správného běhu věcí. Úlohy jsou určeny a každý pracuje pro co nejlepší budoucí výsledek. I já mám na tom podíl, to je má odměna.

P. I. ČAJKOVSKIJ – A. EGERHÁZI Premiéra 20. března 2015 II. Premiéra 26. 3. 2015 Další nejbližší představení 2. 4. a 14. 4.

19.00 hod. | DK Metropol

Viktor Svidró Ahhoz hogy Sigfriddé válj, meg kell feledkezned önmagadról, csak így tudod a muzdulatok által teremtett tükörben felfedezni őt.

Stát se Siegfridem znamená vystoupit z vlastního já a objevovat tuto postavu v zrcadlení pohybů.

Tereza Hloušková Pro mě je to jako skok do neznáma. Nové pojetí, nové role, nové bolesti, hodně modřin. Silná koncentrace, která z nás tvoří jeden organismus a být jeho součástí je něco úžasného.

Kairi Hayashida 四羽の白鳥ではテンポの良い音楽、奇抜な 振付と共に大きなエネルギーを感じます。 ソロの部分ではより自由に踊ることが できるので楽しいです。 Rychlá hudba a ekcentrická choreografie v pasáží malých labutí mi dává spoustu energie. Líbí se mi mé sólové partie v tomto baletu, protože v nich mám tanečně větší svobodu.

Cristina Porres Mormeneo Cuando bailo en esta pieza intento sentirme como „la perfección personificada“, lo cual es curioso porque hay que expresar e imaginar algo que no existe. El mayor análisis de este personaje, es darse cuenta de que las imperfecciones pueden ser perfectas.

Když tančím Odette, cítím se jako „personifikace dokonalosti“, což je zajmavé, protože tak musím vyjádřovat a představovat něco, co neexistuje.

Hlavní analýza této postavy spočívá v uvědomování si, že nedokonalosti mohou být dokonalé.

Adél Abdul Khalegová V našem podáni Labutího jezera jsem našla spoustu skrytých významů, které člověk nečeká a diváka překvapí...

Saki Goda 強くて美しい白鳥の湖。 Silný a krásný.

Zdeněk Mládek

Sabina Bočková

V roli Siegfrida cítim volnost (nejsem svázaný tradicí), zároveň však osamělost a touhu po lásce.

Dřina a pot, ale stačí jedno mávnutí rukama a letím.

Carlos Roncero Montes

Julie De Meulemeester

Me siento feliz cuando bailo el departamento de los cisnes en el segundo acto; porque incluso a veces puedo sentir que es posible ser un cisne real si lo creo. El movimiento me ayuda a creerlo y a empujarme a mísmo cada día para convertirme en cisne. Es difícil para mí, pero vale la pena por lo que consigo sentir después.

J‘apprécie énormément de danser le rôle de Rothbart car c‘est un personnage magnétique.

Quand je le danse, j‘oublie qui je suis, et je deviens Rothbart. Je joue le jeu, je m‘impose, je montre sa puissance et en même je séduis d‘une certaine manière. C‘est un rôle à double visage, et j aime interpréter cela.

Jsem moc štastný, když tančím v druhém dějství ve sboru labutí: někdy se dokonce cítím, že když tomu uvěřím, podaří se mi vcítit se do opravdové labutě. Pomáhá mi v tom pohyb, který mne den ze dne nutí abych se proměnil v labuť. Je to pro mě těžké, ale ten pocit, který pak mám, stojí za to.

Ohromně si cením role Rothbarta, protože tato postava má magnetismus. Když tančím, zapomínám, kdo jsem já a stanu se Rothbartem. Hraji jeho hru. Zosobňuji jeho sílu a zároveň určitou svůdnost. Je to role s dvojí tváří, která mě ohromně baví představovat.

What is the Point of Journalism?

(in the Czech Republic) T

Natalie Czaban

W

10 – 11 duben 2015

hat does journalism mean in these democratic times in which anyone can write?

For some, it is similar to posting, reporting and tweeting. Or updating, like the “refresh news bar” on your computer. In worse cases, journalists act similarly to the figures of distrust they are meant to write about.

They fight for scraps of celebrity news or use illegal methods to gain information.

They write to protect the rich and powerful, not expose them. And yet for some people journalism is still a noble and vital task.

This article asks journalists what they think their job is and why it is important.

Journalism here and now Oliver Mann felt strongly enough about journalism here in the Czech Republic to start a course on it at the Jihočeska Univerzita. Was this because we are in such a terrible state here? Actually no, Oliver feels that this is a golden time for Czech journalism. “Journalists are braver now than a decade ago”, he says. “There is more ‘head-rolling’ and more journalists with a ‘scent for blood’. Just to have politicians resign after a public scandal is an enormous sign of progress. This is especially important in a country where the system is young and transparency needs to deepen”.

Yet he was unsatisfied with the response to his course. “Students were still passive, waiting for answers. I wanted to see them keen to make new connections, thinking about the information they had not been given. What is important is ‘the story behind’.

In the world Oliver sees our present era as a crucial time for the freedom of the press everywhere. “The old model is breaking down and being replaced by citizen press and social media” he says “This is very democratic but can also be very very misleading. Now that anybody can publish, someone has to be responsible for at least trying to give a true picture. To put some work in and discover the facts of a story before publishing ‘their

two cents.’

“Britain has got a little set in its ways over the years” Oliver admits, as we take a few minutes to share our experiences of lies, propaganda and shameless journalistic laziness in that land. We are both angry at papers like the Daily Mail for example, which regularly print statements of hatred and fear in place of news and simply invent any facts they need. It is a sobering few minutes.

Despite this, Oliver feels that Britain still holds onto the idea of journalism as service. “The spirit of investigation, to be fair but tough, ruthless in pursuit of the truth: that is still understood. I would like to see that ethos here too.”

Britain’s very long established press has given us some of the very best and the very worst examples of journalism. Maybe the Czech Republic is still in the position to choose which way it wants to go.

In the Czech Republic In that spirit I attended the launch of the “Achillova Data” 2014 project in Prague last year, which aims to improve and train young journalists. Organised by ”Zaostřeno o.p.s“, a good governance and transparency focussed NGO, the project sets up teams of young journalists in cities throughout the Czech Republic and Slovakia. These teams then work with experienced mentors to fulfil a journalistic research task; this year focussing on the topic of health. Project plans include examining the ethics of the pharmaceutical industry and investigating the state of modern Czech psychological care.

At the launch, trainings were given on obtaining public data, managing ethical dilemmas and monitoring public finances, by writers from the New York Times and Reuters as well as high-ranking members of the Czech press. One participant particularly emphasised the importance of this international cooperation. They compared the inspirational presence of the foreign journalists to a doctor bringing in professional outside help to a family which could no longer help itself.

This was not the only reference to jour-

nalism as a type of medicine, or remedy for societal sickness. The students were busy investigating very specific health inadequacies in their countries but seemed to hold a general belief that journalism was a way to treat and cure problems which block and frustrate them. The passivity of their fellow Czechs, the injustice, the corruption, the lack of consequences – these are all things they hoped a healthy press could fight against.

In the journalist The above suggests that journalism is still important for society. But what does journalism do for journalists? In my experience, just trying to be a journalist opens the world up to finer complexity. It demands many things of the writer. In the same way that an artist may say you have to paint a tree to really see it, I often feel that you have to try and write the news to really understand it. Or to understand the awful impossibility of understanding it. Every decision has consequences.

For those who write for a major paper, their personal version of events and the facts they include determine what many people believe forever about that topic.

They have the power to say what is right or wrong. Or they are not allowed to, because of the restrictions their publications place on them. And sometimes they change their own position several times during writing the article. But we readers don’t know any of that. Their final cut, for a lot of us, is our final truth. After trying to write your own news, the TV news never seems such a finished product again.

So what is the point of journalism, now that anyone can write? For me, trying to provide honest, researched stories is a way of training myself to think in more depth and to push past easy assumptions, to do thinking that hurts. Hopefully the trends and initiatives mentioned above will strengthen brave Czech journalism. Whilst for us amateurs just trying to write fairly and honestly is a first step towards becoming a citizen worthy of a free press.

Spirála,

aneb Nadvláda geometrických tvarů v běžném životě „Nechutnej horor“ (blog.mangashop.cz) - jednoduchá a vcelku výstižná charakteristika mangy Spirála, jejíž autorem je velmi schopný japonský spisovatel Džundži Itó. Už takto expresivní hodnocení dává najevo, že se nejedná o jednu z těch knih, na které zapomenete, sotva je zavřete.

T

rilogie vyšla v českém překladu u Zoner Press již mezi lety 2010 - 2011. Tak proč se vůbec věnovat již dávno zašlé knize? Jednak proto, že hororová manga u nás stále nemá dostatečnou pozornost (narozdíl od manga příběhů, které se transformovaly do anime seriálů, jako například Naruto nebo Zápisník smrti), a jednak pro zcela nevšední a úderné ztělesnění zla.

Hororové narativy v podstatě nabízí dva druhy nepřítele: konkrétního a abstraktního.

Nepřítele buď tvoří ztělesnění násilí a hrůzy (ať jde o Havrana nebo Hellraisera), nebo jsme svědky klasické „duchařiny“. Předměty se navzdory fyzikálním zákonům pohybují, na lidské kůži vystupují zničehonic rány či symboly, světlo zhasíná, stíny se míhají po zdech a zápach se line domem. To vše je jasným znamením, že v okolí najdeme démony, které trápí své lidské sousedy a budou je trápit, dokud budou moci.

Spirála je v tomto směru zčásti jedinečná,

zčásti všední. Řídí se všemi výše zmíněnými pravidly, a přece je všechny s radostí porušuje. Její zlo je abstraktní a zároveň jej najdeme v pevných tvarech a promlouvající jasnou symbolikou. Je fakt, že japonská kultura vnímá mysticismus a vzkazy ze sféry duchů a démonů mnohem intuitivněji než západní společnost. Přesto Itó dokázal příběh středoškolačky Kirie Goši udělat přístupným západnímu čtenáři a zároveň nezradit východní tradice a respekt k nadpřirozenu.

S čím to tedy vlastně Kirie bojuje o život svůj i své rodiny? S představami, sny, duchy v peci a hlemýždími lidmi. Nad to ještě s měnící se krajinou jejího rodného města a s rychlými pohyby lidí, které dokážou vyvolat tornádo i zemětřesení. Aby toho nebylo málo, je třeba se nějak vyrovnat s všudypřítomnými lidmi propletenými v bludišti domů a podzemním „centrem“ města, které tvoří jen a jen spirály.

Jak název mangy vypovídá, Kirie bojuje se spirálami ve všemožných podobách, které jsou navíc velmi schopné.

I když lidé podléhají spirálám a umírají kvůli nim (možná vás překvapí, že pomocí lidského těla lze vytvořit vcelku pravidelnou spirálu), paradoxně nevyvolávají přímo strach o život, ale spíše podivnou atmosféru, kterou je nutné vydržet psychicky. Prolíná se tu hmotný nepřítel a strach z nepojmenovaného.

Spirály umí být k smrti děsivé a většina obyvatel tohoto města to zjistí, až když je pozdě.

Příběh sám o sobě neodpoví na žádnou z otázek, které sám pokládá, ani nenabídne závěrečnou vraždící scénu, která vše zlomí. Spíše po přečtení zanechá nepříjemně tíživé pocity. Doslov autora, který se sám se spirálami nejspíše neúspěšně potýká, člověku opravdu nepřidá. Realistická kresba a zároveň zvláštní abstrakce se v manze skvěle propojují a budou bavit každého, kdo se rád dívá na povedené kresby. Tělo a příroda jako oblast pro spirály potěší každého sadistu a na své si přijdou i fanoušci nemrtvých. I když je to fakt „nechutnej horor“, bude vás to bavit.

Tereza Bartoňová

Top 5 filmových adaptací, které zahanbují svou literární předlohu

Já, robot

Z pekla

Tento film vlastně ani není tak hroznou reprezentací svojí literární předlohy.

Nicméě, když už se odhodláte přečíst knížku, podle níž je natočený film, který znáte nazpaměť, čekáte, že budete repliky postav doslova předvídat. Jenže Isaac Asimov se stal pouze velice volnou předlohou tohoto filmu, což ve výsledku ze snímku vytváří brak.

-gb-

Komiks Alana Moora o Zednářích, architektuře, vině a náhledu na spravedlnost VERSUS film se zfetovaným Johnny Deppem, policistou nerespektujícím zákony. A zamiluje se do prostitutky! Pokud jste nečetli komiks tak nuda, pokud ano, budete mlátit hlavou o zeď.

-tb-

Světová válka Z Ačkoli je Max Brooks tak trochu „zombie demagog“, jeho knihy jsou promyšlené a originální. SVZ je realistický a dojemný román - dokument, který z vyprávění přeživších skládá mozaiku první války s „zetkama“. Film má zase Brada Pitta ve slušivé šále.

-tb-

Stepfordské paničky (verze 2004) Jako bych slyšela Janice z Přátel pokaždé, když potká Chandlera: „Ach – můj – bože!“ Ano, tak přesně taková byla moje reakce na tuhle filmovou adaptaci tak legendární literární klasiky. Já sice mám ráda Nicole Kidman, ale kdyby na začátku pokus o vraždu její postavy byl úspěšný, mohla jsem být ušetřena této děsivé zkušenosti!

-gb-

Hobit Z LOTRa se pomalu přes noc stal fenomén a Peter Jackson asi očekával od Hobita stejně rychlý, legendární vzestup. Ale upřímně? Chtít z pohádky pro děti uplácat multigenerační akční videohru s tak vleklou stopáží, že u jednoho dílu třikrát usnete, asi není ten správný směr, kterým se vydat.

-gb-

Varování ze zlaté ošatky znalce nejkrásnějších zlatých pohádek T

Jan Flaška

12 – 13 duben 2015

K

dybyste někde náhodou zaslechli nějakou pěknou grindcorovou písničku, nejspíš by vám připadalo, že někdo nahrával, jak sype do drtiče odpadů zapnuté kompresory a k tomu si ještě nechává sešrotovat vlastní nohu, takže u toho řve jako kráva. Museli byste slyšet spoustu grindcorové hudby, abyste se stali jejími znalci a dokázali vychutnávat delikátní nuance mezi jednotlivými grindcorovými šlágry; po několika stovkách hodin soustředěného poslechu grindcoru byste dokázali rozeznat i značku drceného kompresoru a plemeno řvoucí krávy.

Je tomu tak proto, že veškeré rozlišovací schopnosti jsou jen výsledkem našich zkušeností. Stejné je to například i s operou: teprve když necháte své ušní bubínky týrat desítkami hodin jekotu a vřeštění, budete schopní docenit technickou náročnost árií a srovnávat pěvecké výkony předních árijců. Nebo s vínem: teprve konzumace hektolitrů kvalitního vína vás naučí rozeznat rozdíl mezi „Château d‘Yquem, 1er Cru Classé Sauternes, 2002“ a „Hradní svícou, 1 litr, 18 Kč“ – a tady mluvím o chuťovém zážitku, nikoli o chemické analýze zvratků.

Díky zkušenostem se člověk nejenže naučí rozpoznávat kvalitní ingredience opery, vína a grindcoru, ale také na základě jednoznačných indicií rozpoznat kvalitu podřadnou. To, že tyhle zkušenosti může člověk nabrat i proti své vlastní vůli, jsem ovšem zjistil až poté, co se ze mě stal nedobrovolný odborník na pohádky. Naše čtyřletá dcera – pokud právě nespí – totiž vyžaduje nepřetržitý přísun dětských vyprávěnek, a to bez ohledu na jejich kvalitu, délku, stupeň autorovy demence či rozpadu jeho osobnosti. Jako člověk, který je nucen číst a pouštět dítěti několik set pohádek týdně, se cítím povolaný k tomu, abych vás varoval před tzv. „nejkrásnější-

mi klasickými pohádkami“ (čti „debilními k uzoufání“) a uchránil tak vaše potomky před jejich zhoubným vlivem.

(Aby bylo jasno: nehodlám kritizovat pohádky typu O koblížkovi či O červené karkulce – mluvící pečivo či extrakci osob z vlkova břicha považuji za vtipnou nadsázku. Chci mluvit o pohádkách, které se ukrývají v knihách s názvy jako „Zlatá pokladnice nejkrásnějších klasických pohádek“, „Kouzelná truhlice čarovných pohádek kouzelné babičky“, „Nejčarovnější almara nádherných českých pohádek pro nejsladší spinkání“ apod.)

Neklamným znamením, že je třeba se pohádce obloukem vyhnout, je úvodní premisa „Žil jednou jeden král a ten měl tři syny“. Po ní totiž vždy následuje osmnáct stránek narkoleptického sena, jímž se čtoucí rodič skrze několik mikrospánků proklopýtá až ke kýženému závěru, který je vždycky stejný: „Nejmladší syn si ji vzal za ženu, a pak spolu kralovali šťastně až do smrti.“ Mezi těmito dvěma kotvícími body se (a to si nevymýšlím) bratři například vydají do světa, zabodnou do stromu kudly, a zatímco dva starší bratry autor líčí jako hamižné dementy, ten nejmladší projeví svůj fištrón tím, že se dá do učení k myslivcovi, který ho pošle do lesa, tam potká mluvícího chrta, díky němuž ukradne zlým loupežníkům, kteří jsou na něj velmi hodní, kouzelnou mošnu, z níž skáčí husaři, kteří přemůžou černokněžníka, který coby deus ex machina zachvátil jeho otce, kterému se po synech už stýskalo, no a na základě výše řečeného nejmladší syn zcela logicky získá princeznu. O starších (čti hloupějších) bratrech se pohádka dále nezmiňuje, takže tento typ pohádek má silně demotivující účinky na všechny potomky kromě nejmladšího. Nejmladší je naopak takovým vyprávěním namotivován k tomu, že bude mlátit klackem do kdejakého pytle a křičet, aby z něj začali skákat husaři. Tolik k roz-

voji logického myšlení našich nejmenších za pomoci zlatých pokladnic.

Nejkrásnější klasické pohádky selhávají i v přípravě dětí na setkání s reálnými lidmi. Například pohádka, která začíná slovy „Žila jedna chudá vdova“ nebo „Žil, byl jeden nuzný chalupník“ vás pokaždé znovu a znovu poučí, že chudí lidé jsou hodní a dobrosrdeční, kdežto bohatým jsou v nich vyhrazeny role zloduchů, vydřiduchů, lapiduchů a dalších –duchů. Každý dospělý přitom ví, že dnes je „chudý“ synonymem pro „nepřizpůsobivý“ a s „nepřizpůsobivými“, jak ostatně víme z diskusních fór na internetu, jsou jen a jen problémy. Naopak takový pohádkově bohatý Andrej Babiš je ve skutečnosti dobračisko, které pro nás chce jen to nejlepší, co nám je Agrofert schopen prodat, a ještě nám dá zadarmo koblihu, jak ostatně víme z novin, které patří Andreji Babišovi.

Analýza televizních a internetových pohádek pro děti by vydala na samostatnou dizertaci. Já se omezím na konstatování, že podobně jako u nejkrásnějších klasických pohádek je i v tomto případě jakýkoli díl jakéhokoli pestrobarevného blikajícícho seriálu libovolně zaměnitelný s jakýmkoli jiným dílem jakéhokoli jiného pestrobarevného blikajícího seriálu. V každém z nich se totiž různá zvířátka a autíčka a mašinky a paňáčci – všichni s obrovskýma roztomilýma očima – neustále překřikují příšernými pištivými hlásky, aby po sedmi až třiceti minutách společného pištění dospěli vždy ke stejnému poznání: že každé autíčko si musí mýt ručičky, že každý vláček si musí čistit zoubky a že každé přátelství, jemináčku, je víc než všecičko zlato na světě.

Což je, mimochodem – když se do něj opravdu zaposloucháte – také hlavní poselství grindcoru.

Dovolte, bych suše předpokládal, Wericha že všichni znáte tu „Vždycky bylo, je, a já se domnívám, že i bude na světě lidí víc hloupých a nevzdělaných, než chytrých a vzdělaných, i když chytrost a vzdělanost nejsou na sobě přímo závislé.

Já znám mnoho vzdělaných hlupáků.“

T

Peter Demeter

D

oplnil bych, že pro dnešní společenské poměry toto Werichovo moudro platí dvojnásob. Alespoň já ten pocit mám, totiž že „vzdělaných hlupáků“ je i u nás, v Budějovicích víc než kdy jindy. Stačí se chvíli dívat na zprávy v televizi nebo si přečíst diskuze na sociálních sítích. Koho bych ale „vzdělaným hlupákem“ rozhodně nenazval, je sám Jan Werich. 6. února jsme si připomněli 110 let od narození tohoto významného herce, spisovatele a myslitele. 31. října navíc uplyne přesně 35 let od jeho úmrtí.

Korespondence V+W Nutno zdůraznit, že Werichův umělecký odkaz je aktuální i pro dnešní dobu. Proto také v rámci českého divadelního světa vzniklo několik zajímavých počinů, jež slavného umělce připomínají a vzdávají mu holt. Předně je to divadelní představení s názvem Korespondence V+W. Premiéru tato hra měla v brněnské Redutě už v roce 2010 pod režisérským vedením Jana Mikuláška. V roce 2013 pod taktovkou stejného režiséra tuto hru uvedlo též pražské Divadlo Na zábradlí.

Několika cenami ověnčené představení vychází z literárního textu sestávajícího se z dopisů, které si Voskovec a Werich psali mezi léty 1948 až 1980. Jak samo Divadlo Na zábradlí uvádí ve své anotaci k představení: „Korespondence Voskovce a Wericha je silnou

výpovědí o životě dvou mimořádných lidí v nelehké době.“ Onou dobou je poválečný svět rozdělený na Západ a Východ, přičemž jak každý jistě dobře ví, i dvojice V+W se v poválečném období rozdělila. Inscenace prezentuje hlavně témata, ne příběhy, čímž podtrhuje i snahu tvůrců napínat možnosti divadelního ztvárnění původně literních počinů. V Divadle Na zábradlí je hra na programu doposud.

Divotvorný hrnec V Jihočeském divadle připomíná duchovní odkaz Jana Wericha soubor opery uvedením muzikálu Divotvorný hrnec Burtona Lanea, Yipa Harburga a Freda Saidyho, který však u nás proslavila hlavně dvojice V+W, z jejíhož pojetí a překladu tohoto muzikálu Jihočeské divadlo vychází. Předně je to patrné v postavě vodníka Čochtana, který nahrazuje skřítka Oga z původní verze Divotvorného hrnce.

(V angličtině se dílo nazývá Finian’s Rainbow). Premiéra této výpravné inscenace Jihočeského divadla proběhla v září 2014.

Muzikál režíroval Josef Průdek a sám o Divotvorném hrnci říká: „Působivost tohoto příběhu, myslím, souvisí i se sociálním cítěním našeho národa. Fandit slabším, ale i schopným a spravedlnosti. Pokud nám tato schopnost vydrží, tak to s námi nebude tak špatné.“ Werichova chata Chata stojí na pomezí západních a jižních Čech v údolí pod hradem Velhartice (nedaleko

města Sušice). Stavba je mimo jiné zajímavá i tím, že jejím architektem byl vedoucí výpravy Osvobozeného divadla, František Zelenka. Na jejím vzhledu se tato okolnost také významně podepsala. Zajímavá je chata i tím, že v ní má na podzim tohoto roku proběhnout komponované pásmo k poctě Jana Wericha, které připravuje kulturní spolek Rašelina. Jak mi potvrdila členka Rašeliny Sarah Sofia Huikari: „Chceme poukázat na místo Werichova působení a žití, kde měl druhý domov, kterým je oblast Velharticka.“ Komponované pásmo vzniká v rámci projektu nazvaného Kulatý Werich.

Jedná se o celoroční program, v rámci něhož proběhnou divadelní představení či besedy s pamětníky. Kromě toho Rašelina usiluje též o zapojení Werichova odkazu do kulturních akcí pořádaných Stáním hradem Velhartice. „Zapojením tématu Werichova lokálního působení ve Velharticích do každoročních vysoce divácky navštěvovaných kostýmovaných prohlídek, Hradozámecké noci a Zamykání hradu Velhartice, se tak o celém projektu dozví velké množství návštěvníků,“ vysvětluje S. S. Huikari.

Nejen pro příznivce Jana Wericha se tedy připravuje opravdu bohatý kulturní program.

Nechcete-li se nechat rozčilovat (ne)myšlením „vzdělaných hlupáků“, srdečně doporučuji navštívit zmíněné inscenace Korespondence V+W a Divotvorný hrnec a také sledovat počiny projektu Kulatý Werich, ve kterých je skryta moudrost jednoho z největších umělců naší malé země.

JARO UDEŘÍ SILNĚ

Když Igor Stravinski 29. května 1913 poprvé uvedl balet Svěcení jara, způsobil poprask! Ostré, úderné rytmy s užitím disonance, v kombinaci se zvukomalebnou melodií byly pro pařížské pu-

blikum něco nečekaného. Jak si napsal jeden šlechtic večer po představení do svého deníku: „Najednou je zde naprosto nová vize, cosi dosud nespatřeného, strhujícího, přesvědčivého; nový druh divokosti v neumění a umění současně.” Tehdy Marcel Duchamp i Coco Chanel, kteří seděli v hledišti, museli tušit, že jsou účastníci historického okamžiku, zrodu zcela nového výrazu.

O více než sto let je Stravinský stále silný. Ani ne tak ve své přelomovosti, jako v bravuře, s níž dokázal vytvořit a nečekaně změnit atmosféru své hudby. A právě silná atmosféra je scelujícím prvkem výstav, které vám v současném čísle přinášíme.

Recenze nedávno skončené výstavy Filipa Turka v Galerii Měsíc ve dne a především sugestivní video Marka Thera Das wandernde Sternlein, promítané ve Wotnerově domě by vás neměly nechat bez reakce. Velký prostor je věnovaný španělskému architektonickému studiu RCR Arquitectes, jehož výstava začíná 1. 4. v Domě umění. Dojmy z fungování „uvnitř” známého katalánského studia přináší Michaela Benešová, která u RCR Arquitectes působila na stáži. Nezbývá mi, než vám popřát silné zážitky z jara!

ABSTRAKCE A MINIMALISMUS NA HRANĚ UMĚNÍ T

Karel Majer

14 – 15 duben 2015

V

galerii Měsíc ve dne proběhla výstava Filipa Turka s názvem Díry v abstrakci a jiné příběhy. Filip Turek využívá pro své výstavy především ready-mades, tedy předměty prošlé sériovou výrobou, které následně všelijakými způsoby upravuje a vystavuje. Je tomu tak i v galerii Měsíc ve dne.

Výstava v sobě zahrnuje díla více uměleckých výrazů, od současného abstraktního umění přes minimalismus až k dekorativním soškám psů instalovaným na podlaze – při pohledu shora připomínají abstraktní hvězdici. Celkově výstava působí sice originálně, ale poněkud nevyváženě, až chaoticky. Z vystavených objektů je cítit velmi rozličná energie. Filip Turek totiž pracuje s více estetickými kódy a nevystavuje díla pouze nová, ale kombinuje objekty nové i staré, přičemž mezi nimi hledá propojení, které osobně takřka nenacházím.

Možná se v některých dílech propojuje odkaz na stejné období, kdy se „neupravené“ předměty vyráběly nebo užívaly ve společnosti.

Tato spojení jsou však pro návštěvníka velmi matná a odlišnosti děl jsou velké. Celá výstava nám může připadat jako směsice velmi odlišných objektů na jednom místě. Mohlo by se také zdát, že Turkova díla ironizují svět umění, spíše však jde o ironickou kritiku společnosti, její nestability na multikulturní úrovni a nadměrného konzumu.

Většina objektů evokuje jen zastřené pocity a některé snad vůbec žádné. Obdobně je to s hlubšími myšlenkami. Tři barevné neonové zářivky, které pronikají skrz koš na prádlo, můžete zapnout a vypnout a aspoň máte nějakou činnost. Hlubší perceptivní činnost se však při vnímání jednotlivých děl téměř nedostává. Bezduchá minimalistická polička a šuplíky zaujmou snad jen mlhavým nostalgickým odkazem na minulost. Estetická hodnota u těchto objektů nebude valná.

Spíše se zdá, že jsme někde na hranici mezi uměním a kýčem.

Některé objekty výstavy by však recipientem mohly hlouběji otřást. Jsou to díla Abstraktní shody, obraz barevných koulí (planet)

a „hlavní“ dílo, po kterém je pojmenována výstava, Díry v abstrakci.

Díry v abstrakci je abstraktní patvar, vzdáleně připomínající mrak nebo louži, ve kterém jsou destruktivním způsobem vybouchány díry. Objekt byl vyřezán ze dveří. Díry do tohoto tvaru zhotovil Filip Turek jiným svým dílem s názvem Kámen s peckami, které se mu během práce trochu rozpadlo. Jako lidé pláčou při vnímání temných děl amerického abstraktního expresionisty Marka Rothka v jeho kapli a mnohdy nevědí ani proč, mohli by někteří návštěvníci plakat při delší percepci objektu Díry v abstrakci. Zkrátka, mohla by je dojmout ta destruktivní přímost. Avšak na rozdíl od Rothka chybí v umění Filipa Turka hlubší duchovnost. U Turka to totiž není snaha o duchovnost, ale o ironii.

Filip Turek

Díry v abstrakci a jiné příběhy Galerie Měsíce ve dne, České Budějovice 11. 2.–13. 3. 2015

BRUTÁLNÍ PŘÍBĚH Z ČESKÉHO POHRANIČÍ NA KONCI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY T

Karel Majer

V

e Wortnerově domě můžete shlédnout kontroverzní snímek Das wandernde Sterlein (Putující hvězdička) českého režiséra s německými kořeny Marka Thera. Název filmu sice napovídá, že by se mohlo jednat o nějaký příjemný snímek (třeba o nějakou pohádku), který potěší svou jemnější estetikou srdce a mysl téměř každého diváka. Opak je ale pravdou.

Snímek je nabit zejména negativní emoční rovinou, hodně útočí silnými dávkami na pocity diváka, a hraje si s našimi nervy takovým způsobem, že to divák s jemnějším ústrojím nevydrží a odejde v polovině filmu. Myslím však, že se najdou i ti, kteří by během snímku mohli zažívat slast. Ústředním tématem filmu Das wandernde Sterlein je totiž pedofilie, která je spojená se záhadným mizením dětí na konci druhé světové války v českém pohraničí. Therovy filmy, které mají tendenci šokovat, bývají často spjaty se sexuálními deviacemi,

genderem a queer erotikou v nějakém sociálně-historickém kontextu. Ani v tomto případě to není jinak. Ther používá ve snímku dlouhé záběry a výraznou, až naturalistickou formu, aby ještě více umocnil emoce diváka, a musím potvrdit, že se mu to daří výborně.

Snímek začíná nevinně. Dlouhý záběr na lesní krajinu osvětlenou „poledním“ sluncem evokuje příjemné pocity. Poté začne mluvit stará, 90letá žena, která osobně znala jednu z obětí. Kamera zabírá les stále hlubší a hlubší, dokud žena neřekne „a tady se to pravděpodobně stalo“. Pocity se postupně mění, jsou smíšené a my čekáme, co se bude dít dál. Posouváme se retrospektivně do daleké minulosti. V záběru je muž unášející malého chlapce, který se téměř nehýbe. Je nemocný, zraněný, v šoku? Odpověď nejspíš nenalezneme. Každopádně chlapec je položen na lesní půdu a téměř se nehýbá. Pak začínají mužovy orgie… Nakonec je chlapec udušen. Divák je celou dobu v negativním stavu mysli. Jeho

šok může pramenit z nevkusu. Poslední záběry patří třem bažantům, kteří se objevují v bílém světle u zemřelého chlapce.

Mohli by symbolizovat trojjediného boha?

Každopádně bažanti v bílém světle splynou v bílou tmu a transcendentální atmosféru dotváří zajímavá, také emocemi nabitá, temná ambientní hudba.

Therovým cílem je donutit diváka nad obsahem snímku přemýšlet, a to se mu daří, i přesto, že volí velmi naturalistickou formu, kterou ne každý skousne. Film je tedy určen spíše divákům, kteří si nechají dráždit nervy kontroverzní až nevkusnou materií, než divákům, kteří jsou citlivý na zmiňované téma. Pro ty, kteří očekávají od filmu povznesení duše či příjemnou vizuální podívanou, snímek rozhodně určen není!

Mark Ther

Das wandernde Sterlein AJG České Budějovice – Arena Alšovka 12. 2.–5.4. 2015

TICHÁ 16 – 17 duben 2015

MONUMENTÁLNOST ARCHITEKTURY

Švýcarský architekt Peter Zumthor na začátek jedné ze svých knih vkládá citát anglického malíře „bouřlivých krajin” J. M. W. Turnera: „Atmosphere is my style”. Vyvolání atmosféry, a s ní spojeného silného zážitku, není pouze doménou malířství, o své slovo se hlásí i architektura. Prostor, který stavba ohraničuje a zároveň spoluvytváří, je platformou pocitů, které jeho zakoušením prožíváme.

T

Petra Lexová

F

Marc Checinski

S

íla, jakou dokáže oponovat, se samozřejmě stavba od stavby liší.

Architektura španělského studia RCR Arquitectes patří mezi ty, při jejímž „prožívání” se dostavuje chvění a úžas. Její půvab spočívá v jednoduchosti tvarů a materiálů, které vytvářejí symbiotický vztah se svým okolím.

Architektonické studio RCR Arquitectes založili v roce 1988 Rafael Aranda, Carme Pigem a Ramon Vilalta. Trojice architektů se na počátku kariéry odmítla vázat na metropoli Katalánska, Barcelonu a přijímat velké projekty. Namísto toho se vrátila do rodného města Olot na úpatí Pyrenejí. Soustavnou několikaletou prací ateliér docílil pozoruhodné kombinace původní a současné architektury, která napříč

městem symbioticky prorůstá. Vedle velkých projektů, jako je lehkoatletický stadion Tussols-Basil, umístěný ve volné přírodě na pomezí města a přírodního parku, či luxusní restaurace Les Cols, zde můžeme najít i malý projekt převlékacích kabin s opalovací platformou, umístěných poblíž nedaleké říčky. Scelujícím prvkem je respektování daného místa. Restaurace Les Cols je umístěna v „ďolíku“ mezi dvěma vyvýšenými svahy. Její střecha se doslova vznáší nad miniaturním údolím a tyčí se nad ním jako most z lamel. Ty jsou v několika místech nezasklené, takže mezi nimi mohou růst původní stromy. Pozoruhodná je i Espacio Barberí, nové sídlo ateliéru, vzniklé přestavbou původní slévárny. Stavba je zakonzervovaná ve své syrovosti jen s minimálními novodobými zásahy. Původní cihlové zdi doplňují ocel a sklo s cílem zachovat co možná nejautentičtější atmosféru původní stavby.

Během let se aktivita ateliéru přesunula i za hranice Španělska. V minulém roce jsme mohli sledovat otevření Musée Soulages ve francouzkém Rodéz. To představuje kolekci grafických prací a maleb místního rodáka abstraktního malíře Pierra Soulages. Uhrančivost Soulageho prací spočívá především ve struktuře malby a jemné harmonii, kterou na povrchu plastických pláten rozehrává světlo. Jeho malířská paleta je omezena zpravidla na odstíny modré, rezavě hnědé, a především černé. Barva je nanášena v hutných nánosech, za jejichž pomoci malíř rytmizuje plochu plátna. Konečnou atmosféru dotváří světlo, které klouže po uhlazených plochách nebo se láme o hrany plastické malby. Není tedy s podivem, že muzeum vytvořil španělský ateliér RCR Arquitectes, jejichž formální jednoduchost je Soulageho výtvarnému uvažování velmi blízká. Ve spolupráci s Passelac & Roques architects zasadili stavbu složenou z velikostně rozdílných kubusů do hřebenu kopce. Části stavby vystupující nad niveletu terénu budí dojem levitace v prostoru. Na její plášť byl použit tzv.

Corten, speciálně upravená patinující ocel, jež výrazně zpomaluje rychlost koroze. Hra světla, kterou slunce rozehrává na povrchu díky struktuře Cortenu, i rezavý odstín hnědé korespondují s díly umístěnými uvnitř.

Tato pozoruhodná symbióza vytváří atmosféru, jejíž tichá monumentálnost je ohromující.

Prezentaci španělského ateliéru od 1. 4. představí českobudějovický Dům umění. Výstava s názvem Nehmotné hmotným bude na základě fotografií / Hisao Suzuki, Emiliano Roia, Pep Sau a Marc Checinski/ prezentovat jednotlivé realizace ateliéru. Zůstává otázkou, nakolik lze zprostředkovat sílu okamžiku, který člověk zažívá uvnitř vymezeného prostoru v přímé konfrontaci materiálu a světla. Odpověď stojí na každém z nás. Výstavu bychom si tak rozhodně neměli nechat ujít.

RCR Arquitectes The Intangible Tangible Nehmotné hmotným

Galerie současného umění a architektury Dům umění města České Budějovice 2. 4.–3. 5. 2015

FRAGMENTY

Z ESPAI BARBERÍ studia RCR arquitectes – v Olotu, v kraji La Garrotxa T

Michaela Benešová

J

e pozdě večer a ateliér je již téměř prázdný. Do kapradin v patiu za okny dopadá podzimní déšť.

Venku je tma a kromě bubnování kapek dopadajících na plech není nic slyšet. Občas někdo projde patiem a zmizí ve tmě staré haly, doprovázen pouze zvukem štěrku, který udržuje rytmus jeho kroků.

Po chvíli se ozve proud ledové vody, padající z kortenového plechu přímo do listoví. V ústech jako by byla cítit chuť kovu, z rukou vůně biologického mýdla.

Následuje mihnutí vracející se postavy za okny, zouvání bot, měkké dopady bosých nohou, stoupajících po kovovém schodišti...

Zima z přízemí stoupá vzhůru s ním.

Tiše otvírám těžké posuvné dveře a protahuji se škvírou. Velmi pomalu, téměř neslyšně je zavírám.

Co nejdéle je to možné, pozoruji Rafaela, sedícího za otevřenými dveřmi místnosti na protější straně.

Tichá koncentrace. Přítmí místnosti a lampa nad stolem osvětlující štětec v jeho ruce - plynulý pohyb po akvarelovém papíře, myšlenku měnící se ve formu.

Jeden z posledních podzimních dnů v oblasti La Garrotxa sedíme na vyhřáté podlaze těsně u oken, tiše mluvíme a přerovnáváme velké archy papíru.

Do oken svítí zapadající slunce, které přes žlutě a cihlově zbarvené listy dopadá na dlouhé kovové stoly za námi a které vystupují ze staré kamenné zdi jako konzoly nehmotně ležící v prostoru. Občas se někdo, sedící u stolu v místnosti, opatrně zvedne, pantofle či bosé nohy se dotýkají vyhřáté podlahy, je slyšet tichý šepot...

Prý tu i někdo v noci zahlédl malou myšku, obývající tuto starou kamennou zeď, do které jsou stoly ukotveny. My ráno nalézáme jen své okousané skici.

V průjezdu u vchodu je slyšet smích a hlasité vyprávění co půl roku měnících se stážistů.

Cigaretový kouř jako by se snažil nahradit pozůstatky kouře stále přítomného hluboko ve zdech bývalé továrny na odlévaní zvonů a soch. Je cítit vůni kávy, z místnosti v přízemí je slyšet měkký hlas stále se usmívající Carmen. V jazyce tohoto kraje opětujeme podzrav Ramónovi, který prochází průjezdem, zouvá si boty a mizí v prostoru schodiště. Pozoruji stromy, slyším ptáky, brodící se na střeše Pabellón de los Sueños (ve vodě, co tam zůstala po deštivých dnech) a nechávám na sebe dopadat sluneční paprsky.

Užíváme si chvíli odpočinku, než se zase vrátíme k rozdělané práci nahoře.

V neděli po poledni zanecháváme ateliér svojí prázdnotě.

Venku je krásně, nebe je blankytně modré.

Nasedáme do auta, či se vydáváme pěšky závějemi spadaného listí podél říčky El Fluvía do Les Preses, kolem oceňovaného atletického stadionu.

Zde, na začátku parku Piedra Tosca, který je také projektem RCR, obědváme na kamenné terase s ostatními, kteří tento víkend netráví s námi ve studiu.

Potom se vracíme společně zpět.

Stále je pro mě těžké vysvětlit, čím je architektura RCR podle mne tak výjimečná. Proč zůstává v mých vzpomínkách tak hluboko i dlouho poté, co jsem jejich studio opustila.

Pěvně spojená nejen vulkanickou krajinou kraje La Garrotxa, s kamennými zídkami, říčkami, které jí protékají, ale především s citlivostí a poetikou lidí, kteří z této krajiny pocházejí, i s těmi, kteří do zdejšího kraje přišli často i z velké dálky, aby se na tomto spoluvytváření vztahu krajiny a prostoru směli podílet.

KYKLOS GALAKTIKOS

MEZI LOVCI MEZER

Duo Burian ml. a Hrdlička přizvali do svého kreativního teamu multiinstrumentalistku a zpěvačku Michaelu Švédovou a dali tak započít vzniku nového, v pořadí druhého, alba pražské formace Kyklos Galaktikos. Počin alternativních rapperů a průzkumníků elektroniky nese jméno Mezi lovci mezer a vyšel v první půlce měsíce února u vydavatelství polí5. Když pomineme zajímavou prvotinu, už tato informace napovídá tomu, že album nebude běžnou položkou ve výčtu nově vyšlých desek.

18 – 19 duben 2015

T

Cyril Nováček

C

o tedy od nahrávky čekat? Kdo se větší měrou spoléhá na odkaz debutu Osa dobra, zklame se účinkem, přinejmenším splete. V roce 2011 se hudba i hlasový projev klonily k tradičnímu, i když alternativnímu, hip-hopovému rámci.

Texty byly sice filozoficky orientovány, ale přesto si zachovaly podobu čitelných básní. Fungovaly s hudbou i bez ní. Když se přesuneme o čtyři roky dále, vývoj textů a hudby se výrazně změnil. Nejrazantnější posun přichází s celkovým přístupem k nahrávce jako takové a nebál bych se ho nazvat experimentálním. Hudební podkres je tvořen jak změtí beatů s melodií na první dobrou, tak šumy, ruchy,

minimalistickými smyčkami nebo zvukovým odpadem, jaký vylučuje fax či modem.

Texty podněcují otázky v oblasti osobních témat i celospolečenských fenoménů. Zde Kyklos Galaktikos poskytují cílovému konzumentovi dostatečný prostor a je pouze na něm, kolik ho využije. Když se vrátíme k porovnání s Osou dobra, nutno dodat, že samotné texty by bez zvuku tentokráte neobstály - ovšem to ani nemají. Jsou osvobozené od typické formy písní, ale při poslechu netřeba více polopatického pokrmu a pevných bodů. Co zůstalo původnímu seznámení s Kyklos Galaktikos beze změny, je rap. Nově se ale, krom rapu, na albu objevuje i zpěv. Verbální složku rozšiřují nejrůznější samply mluveného slova.

Z desky jsem měl vesměs pocit dobrý, ale těm negativním

jsem se neubránil. Nemohl jsem se oprostit od dojmu, že chvílemi slyším WWW nebo Edoshův Kurník. Určité pasáže mne zkrátka nebavily, i když po několikátém poslechu se tento pocit zmenšoval. Bylo mi již zcela jasné, že se album musí poslouchat výhradně jako celek. Cenil jsem pokus o provázanost tracků, jejich délku, rozsáhlé experimenty s elektronickým zvukem a zpěv.

Křest jen potvrdil nedělitelnost obsahu Pro ucelení dojmu se nabízel křest Mezi lovci mezer v holešovickém klubu Podnik, neváhal jsem.

Podnik vypadá jako kulturák po výbuchu Černobylu. Příliš místa na málo lidí, stropní izolace ve stylu Half-Lifeu, po nádražích posbíraná piana tvoří soukromí čtvrtečním milencům. Co mě iritovalo byla předskokanská glosa dvou tragikomiků, kteří to, jak jinak, mysleli dobře a dozajista upřímně. Pokus o rap včetně edukativního přínosu o možnostech nejrůznějších instrumentů - to celé v jakémsi africkém etno hávu a neshodě s časem a prostorem. Na baru jsem objednal Čeko Libre v domnění, že třeba chlapcům lépe porozumím. Neporozuměl jsem, snad bohudík.

Hodina zpoždění, měl jsem obavy, že „ještě se to nestalo a už se to posralo“.

Dosavadní atmosféru naštěstí náhle bortí nástup Kyklos Galaktikos. Od úvodního intra mají hutný valivý zvuk, který se skladbami sinusoidně mění intenzitu, ale nikdy úplně nekončí. Celkovou kompozici dotváří přesný a jistý rap Buriana a Hrdličky společně s jednoduchými, ovšem mocnými projekcemi.

Konkrétně u Hrdličky se ale v některých okamžicích nemůžu zbavit pocitu z přílišné inspirace Typltem. Živé vystoupení ve mne vzbudilo otázku, jestli ona, pro mne, nudná místa nejsou jen jakýmisi ice-breakery a pasážemi potřebnými pro vhled?

Avšak nasazení, energie a, troufám si říct, i bezchybnost všech členů projektu, tyto poznámky zařadilo hluboko pod čáru. V Podniku se přehrávalo v podstatě celé nové album a večer jen potvrdil nutnost přistupování k němu jako k nedělitelnému setu. Křest současně zvýraznil uměleckou multidisciplinaritu tvůrců samotných a fakt, že Burian už není na formování a deformování zvuku sám - v obou případech pozitivně.

Noví Kyklos Galaktikos kladou otázky nikoli pomocí filozofických básnických figur, ale formou elektro-noisových experimentů a nepříliš dlouhých veršů bez závěrečné tečky. Mezi lovci mezer je provokační látkou pro oblasti religiozity, strachu, smrti, zrcadlení, opakování (chyby) a mnohých dalších. Případný patos či nevyřčené stigma ebenovitého správňáctví je eliminováno ironií a ostrovtipem. Mezery jsou též místa, kde člověk ztrácí jistotu. Náhradu pak může hledat v dlouhých stopážích s uklidňujícími hluky nebo přeskočením na další načaté téma, které může vzniklý deficit vynulovat. Což je velmi riskantní, protože ne vždy tento supl funguje, tak jak má a nahrávce přitěžuje. Nápady se cení, ale při přejezdech jednotlivých vrstevnic a hranic této textově-hudební koláže jsem se nejen bavil, ale i nudil.

THOM YORKE

TOMORROW‘S MODERN BOXES Tomíka z Yorku netřeba nějak dlouze představovat, samozřejmě ho mají všichni spojeného s Radiohead, což je kapela známá jak Máma od Luneticů nebo tvoje máma. Mimoto si jede, už ne tak známý, projekt „Atoms for Peace“, který vyvěrá z Thomovy fascinace elektronickou hudbou, převážně minimalistickou linkou a deepovými beaty.

T

Ricardo Picante

TY má už na kontě jednu sólovku, a to pod názvem „The Eraser“ z roku 2006.

A jelikož se poslední léta stále více „zelektroničťuje“ jak Carmen Electra, „Tomorrow‘s modern Boxes“ se nese právě v tomto duchu. Kdyby člověk pominul jeho tak charakteristický zpěv, pramálo by měly Thomovy novoty společného s ranými alby Radiohead. Pro zarytého fanouška a milovníka šukézních kytar z dob minulých to může být až rouhačské sebemrskačství, pro příznivce Apparata nebo Swayzaka, se kterými mimojiné TY spolupracuje, dostává novodobá tvorba úplně jiný rozměr. Další pikantnůstkou je fakt, že Thom, po vzoru alba „In Rainbows“ z roku 2007, vyvěsil TMB na web se štítkem name your price, v důsledku čehož si album „zakoupilo“ dodneška přes milion posluchačů. Jelikož se „In Rainbows“ stalo nejvýdělečnějším albem Radiohead, krok to nebyl ukvapený. V zahraničí bývá totiž zvykem, že většina lidí přispěje aspoň jedním eurem, librou nebo dolarem.

Samotná deska „Tomorrow‘s modern Boxes“ obsahuje 8 tracků, které v sobě mísí melancholické minimalistické beaty s vrstveným Yorkovým zpěvem. Už z úvodní Iterference je zřejmé, že deska poplyne zahalená do typicky yorkovského hávu. V druhé The Mother Lode se TY noří do vod samplovaného klavíru, který prostupuje ať už ve větší či menší míře celým albem. Dokonalá hra zvukového experimetátorství exploduje v předposlední Pink Section, kde pokřivený klavír dává nahrávce punc á la 15 let mám v autě kazetu, v mrazech, i v létě. Závěrečná Nose grows some už jen dokresluje nastolenou dávku citu pro propojení minimalistých beatů s vrstvením zpěvu a zasmyčkovaných klavírů, v důsledku čehož zní deska občas až sakrálně. Sumasumárum hopsahopsárum - pokud se dokážete odpoutat od faktu, že TY není už jen Radiohead a patříte k příznivcům již výše zmíněných jmen, určitě nebudete zklamáni, neřku-li nasraný jak Babica, když mu dojde eidam třicítka.

MINI RECKY PANDA BEAR

Panda Bear meets the Grim Reaper Víte, co dělá panda, když hoří les? Hoří!

-rp-

DIV I DED

Born to sleep Dream-popový shoegaze z Frýdku Místku, který pohladí tělíčko jak Opočenský. I když se z alba postupem času vytrácí nostalgická vůně začátku devadesátek, pořád může být třeba ideálním společníkem do auta během ranní cesty na Lipno. -rp-

WILD TIDES

Sever Fashion EP o 5 skladbách - skvěle zazpívaných a zahraných. Na jeden nádech poslouchatelná nahrávka, která za pomocí vlivu amerických padesátek až sedmdesátek pojednává s různou intenzitou a naléhavostí o běžných životních tématech. Muži z Letné servírují krom country, blues a punku hlavně ladnost a upřímnost a já si je osobně dovedu představit na jednom podiu s Fidlar, Wavves nebo Frantou Strakou. -cn-

20 – 21 duben 2015

ROBIN ZOOT

Cockzilla

„Kurvapíčasamopal/děti kouřej alobal/věci nejsou tak, jak ti je fotr tenkrát maloval/ kurvy kouřej péro/v podstatě kouřej bankomat/bankomat/znám i boys, co nechali si tankovat/pusu cizím ptákem/ruku cizím ptákem/zadek cizím ptákem/za upocených pár set.“ Zde, tedy circa v polovině celkové stopáže, by poměrně povedenému trapovému albu slušel konec. Pan Robert Pouzar totiž řekl a zhudebnil vše podstatné. Maximálně ještě zpěvné „Nagano“ jako bonus track, ale pak už opravdu alou za mámou! -cn-

THE KILL

Kill Them All Nomen omen tohoto čísla. Popravčí četa z Melbourne dává jasně najevo, že ke kompromisům nepřistupuje. Argumentem je od první do poslední sekundy strhující grindcore, který systematicky destruuje (rozuměj obohacuje) posluchače. Navíc, vše protkáno thrashovými glosami, překvapivými sóly a psychopatickým řevem, ve kterém je rozeznatelná takřka každá hláska. Kdyby se album pouštělo před rozhodujícíma bitvama, tak kurdské děvočky dávno pózují s vnitřnostmi pohlavarů IS pro kalendář Pirelli a turečtí historici začínají gůglit termín genocida. -cn-

JOSÉ GONZÁLES

Vestiges and Claws Tenhle chlapík s typicky švédským jménem uhranul příznivce folkových zpívánek a hopíků už v roce 2003, kdy vydal skvělý debut Veneer (Crosses, Heartbeats a další pecky...), které dneska tvoří kulisu pro ty nejromantičtější chvilky s vaším partnerem jako např. anál, piss apod... Čtyři roky nato přišel s deskou „In our Nature“, na které patřila mezi nejchytlavější melodie předělávka od Massive Attack - Teardrop.

No, a po 8 dlouhých letech se jeho příznivci dočkali třetího alba, které v sobě pořád nese charakteristický otisk a podmanivý zpěv Gonzálesovy tvorby, avšak prvnímu se nevyrovná. První sex je holt první sex. -rp-

LO/VE

It’s Fucking Amazing That You Are Here Byl jsem u toho, když Markéta před koncertem říkala Pavlovi tu čerstvou novinu, že u jejich auta ulomila kolo i s nápravou.

Rychtu nedostala, naopak dostala možnost se z toho všeho vymlátit a vyřvat. Protože, jsme si vůbec jisti, kdo je oběť? Tomuhle se mimo jiné říká láska. Kytara a bicí. Syrovost a nehostinnost garáže. Šílené tempo na pokraji fyzických hranic, vrstvení až na kraj hranic psychických. Za mikrofonem hybrid Avidana, Kratochvílové a Sinatry.

(V)Pády do éterické zenové zahrady klidu, která je ovšem po chvíli zdecimována zásahovou lo-fi jednotkou se sonickými rekultivátory - to vše, aby se tento proces ještě několikrát opakoval. I toto je láska.

Stejně tak je láskou i to, když tě máma pustí na diskotéku a dá ti love, more. Za mne nejlepší český počin v novém roce a velké očekávání do dalšího fungování. -cn-

V noci na středu 25. 2. zemřel po těžké nemoci ve věku 56 let

Karel Machart, duchovní otec věhlasného bluesového klubu Highway 61.

NEZAPOMENEME.

N K E TA

foto: Lee Lou

Na jaký koncert nebo album se v letošním roce zatím nejvíc těšíš?

Martina Overstreet dělnice slova v BU2R, šéf v celostátním školním časopisu RedWay

Madonna, Rebel Heart.

Jsem zvědavá, protože poslední deska MDNA byla vynikající.

Koncert zatím nevím; Bowie nepřijede, Tricky už byl, a i když se považuju za jeho duchovní manželku, nestálo to tentokrát za moc.

Hynek Látal vysokoškolský pedagog

Michal Škoda kurátor Domu umění

Dovolím si odpovědět trochu jinak: už od konce minulého roku jsem se těšil na koncert britské „folkové“ skupiny Fink, kterou jsem pro sebe objevil během loňského podzimu. Jejich úterní (17.2.) koncert v Meetfactory mě bavil, a to taky proto, že jsem se tam nečekaně potkal se starými známými z Budějovic. A těšil jsem se proto, že zpěvák Fin Greenall má skvělý hlas a sedí mi ta jejich poloha, která možná má nějakou škatulku, ale mně zkrátka připadá autentická. A jestli to ještě můžu rozvést: v sobotu mi skončila sezóna přenosů oper z MET v NY skvělým dvoupředstavením, z něhož mě fascinovalo úžasné provedení modernistické opery Modrovousův hrad od Bély Bartóka!

Výborné koncerty, na které jsem se těšil, byly v loňském roce - přiznám se, že nevím, co se letos chystá, co má vyjít, či co k nám dorazit.

Co mne však již delší dobu láká, jsou Efterklang, které jsem nikdy živě neviděl a myslím, že jsou moc zajímaví. Jenomže oni se nyní dali do party s Tatu Rönkko a udělali partičku, které říkaj Lima, nevím, jak tedy bude dal jejich fungování vypadat, ale myslím, že i ta nová partička bude dost dobrá, a tak doufám, že by mohli dorazit. No a čekám, že něco pořádného dotáhnou majálesáci, jak mají ve zvyku. Dodnes vzpomínám na výtečné A whisper in the noise, proč by tedy Limu nemohli dovést sem....

Mary C DJka, moderátorka a redaktorka Radia Wave.

Polovina dua Kreaton, zakladatelka labelu Kruton.

V Berlíně bude 4. dubna Ben Khan a 1. května mocná kombinace Flying Lotus, Shabazz Palaces a Kutmah v Londýně. U nás půjdu 18. března na duo Tvrdý/Havelka do Divadla Archa, 31. března na bubenici a perkusistku od Prince Sheilu E v Lucerna Music Baru.

Z rapových koncertů The Underachievers a Flatbush Zombies 4. dubna v Roxy, rapper Antwon 9. dubna v Basement Baru nebo rapperka Dessa v plzeňské Papírně 28. dubna. Jsem zvědavá, co bude na Lunchmeat festivalu, Budějovickém Majálesu, pojedu se podívat na Björk a Arcu na Colours of Ostrava a taky na Run The Jewels na Hip Hop Kemp.

TO MÁŠ VKUS Dnes se nám na mušku laserového ukazovátka dostal písničkář, herec, filozof, sportovec, hrdina a korálek Tomáše Vkus.

T

Cyril Nováček, Ricardo Picante

Ahoj Tome, proboha, co to máš na krku?

Ahojdá skvěláci, no... po 7 letech (v Tibetu nejspíš, pozn. red.) jsem si sundal ezorurálně čakrální korále symbolizující 56 jang Šivy a udělal se mi tam nějakej herpes.

22 – 23 duben 2015

Naštěstí u sebe stále nosíme konopnou mast, protože máme furt oschlý rty, jak se s náma chtějí všichni líbat, věnujem ti ji...

Propána krále méďové, vždyť je to z drog...

Ehm, pojďme dál. Před tvou zářnou pěveckou kariérou jsi se věnoval modernímu pětiboji. Proč zrovna pětiboj?

Víte, já měl vždycky rád koně, připadalo mi, že v jejich očích se zrcadlí nekonečná galaktičnost lidského jsoucna, a protože rád dělám více věcí najednou, vzešel z toho pětiboj.

A nevedl sis vůbec špátně, v družstvech ste získali zlatou medaili na mistrovství Evropy. Máš ji někde ve vitríně?

Zrovna loni jsem ji vydražil a z utržených peněz jsem zaplatil operaci

přeměny pohlaví jedné jezevčí fenky - Trudy. Teď z ní je Adolf.

Zpátky k muzice. Jak si vysvětluješ, že tvou hudbu poslouchají v podstatě všechny věkové kategorie?

Asi takhle, šuplíčci, lidský vkus je jako vařená brambora, není to žádné hogofogo, ale žrát se to dá a můžou to i vegani.

Zajímavý přirovnání, je vidět, že seš gurmán. Čím se vůbec při svý tvorbě inspiruješ?

Už v rozhovoru pro Květy jsem říkal, že se snažím vždy hledět za horizont, v podstatě nemám v inspiraci hranic. Ale jestli musím být, vy rošťáci, takhle přízemně konkrétní, tak bych zmínil, že se mé vjemové papily například pokaždé pomnějí při sledování keporkaků, jak sjíždějí kryl. Silně vrušen k dílu jsem také poté, co si s Kubou Horákem z Vanessy uděláme solný klystýr, a pak věštíme z mražené pizzy budoucnost.

Tome, a to tě nikdy takové přívaly nápadů a energie takříkajíc nesrazí na kolena?

Ale ano! Nejsem přeci syn Boží, hihi!

Asi jako každý umělec se občas zmítám v kakofonii každodenního bytí. Prší a venku se setmělo, nad tatrou sa blýská, čiliž každý den není hitparáda. Vždy mi ukáže cestu dobrá písnička za doprovodu mých dvou akordů. Jsi Čech, Čech, Čech! Ta je dobrá! Ohmmm.

Když jsi zmínil Jakuba, znamená to, že špičky české hudební scény vzájemně spolupracují, nehledě na žánry, orientace a čakrální skillz?

Kdybyste nebyli tak krásní, tak snad usoudím, že jste naivní (smích). To je jasný, že jo, klucí! Moje žena třeba šije Buriánkovi super skinny fit kalhoty. Chudák, od tý doby, co mu doktoři zjistili nedostatek minerálů, tak začal hrozně solit a paradoxně i hubnout. Zvláštní. No, já se zase snažím přidat cihlu k cihle Landysovi, aby konečne postavil ten dračí mezonet a měli jsme kde meditovat, kreslit mandaly a cvičit vojáky lásky.

To je úctyhodné, máš náš obdiv, Tome. A co třeba nějaká akce pro tvé jihočeské fanoušky, byla by?

Zlatíčka moje, konečně jsme se na sebe napojili! Momentálně plánujeme s panem docentem Konvičkou akt solidarity pro jihočeské muslimy, kteří jsou v podstatě obětí ideologie, ze které žel Bohu necítím slunce, ale jen chlad prastarých balvanů uvržených do stínu, který by se dal krájet.

Kdy a kde tato obskurní altruistická seance proběhne?

Všechny přející a slušné lidi zvu 20.3. do Gerbery, kde pomůžeme potřebným. Po aplikaci solných roztoků nebožákům zahraje populární spirituální kapela Ortel a já si s kloučkama pár válů taky brnknu. Um-ca-cá.

Tak to je vážně síla, až se nám z toho vybil skoro diktafon. Chtěl bys úplně nakonec vzkázat něco našim čtenářům?

Láska je v nás! Šestinedělí je mýtus!

NAAB NAABNAAB NAABNAAB

26.26.

03.03.

Syk (It),, Five seconds toseconds leave (CZE) – K2(CZE) – K2 (It) Syk (It), Five to leave 10.10.

04.04.

Cousin (UK), (UK) , Flash(UK), BangFlash BandBang (UK) Band (UK)

Cousin

Ostinato OstinatoOstinato OstinatoOstinato

10.10.

4. 4. Anthea Anthea Caddy/Colin Caddy/ColinHacklander Hacklander /Farahnaz ery

/Farahnaz Hatam/Hilary Hatam/Hilary Jeff Jeffery

Slávie SlávieSlávie SlávieSlávie

10.10.

04.04.

Wohnout (CZE)

Wohnout (CZE) 18.18.

04.04.

Mig 21 (CZE)

Mig 21 (CZE)

Kredance KredanceKredance KredanceKredance

27.27.

03.03.

Vložte Kočku (CZE), (CZE) , Dj Edlly (CZE)

Vložte Kočku (CZE), Dj Edlly (CZE)

Highway 6161Highway 61Highway 6161 Highway

27.27.

03.03.

Ian Ritchie‘s Project (UK/CZE) IanSoho Ritchie‘s Soho Project (UK/CZE) 15.15.

04.04.

Layla Zoe (Can) Layla Zoe (Can)

ů ř á en t č ... od

Kredancové proměny

Moji chlapci,

Vaše řádky jsou nádherné a je zázrak, že Vaše rty, rudé jak okvětní lístky, by měly být stvořeny nejen pro divokost hudby a písní, ale i pro divokost líbání. Vaše malé, pozlacené dušičky se zmítají mezi vášní a poezií. Vím, že Hyacintem, kterého tak šíleně miloval Apollo, jste byli v dávných řeckých dobách vy. Proč jste v Budějovicích sami a kdy jedete do Glastonbury? Jeďte tam a ochlaďte své ruce v šedém rozbřesku gotických míst a sem přijeďte, kdy jen budete chtít. Je tu krásně, a jediné, co tomuto místu chybí, jste vy, ale nejdřív jeďte do Glastonbury. Ach, to bude Šlágr.

Vždy a s neutuchající láskou, Váš K. Peterka, Křenovice Vážený pane Peterko, děkujeme za hřejivé rekomando. Po tak krásném psaní je ochlazení gotikou přímo nutností. Ale vážně. Do Glastonbury jedeme s Vondráčkem a spol. natáčet novou sérii Hádej, kdo jsem a pak děláme pro Budvar sondu do subkultury místních transgender larp plajerů. Žel Bohu, musíme Vaše pozvání odmítnout - času málo jako sýkorek na hřbetu jednorožce. S pokorou za sebe ovšem nabízíme náhradu v osobě našeho redakčního grafika Míry.

Když tento inteligentní a šarmantní mladý muž slyšel o možnosti návštěvy Vašeho křenovického hrabství, vložil si tenisový míček do úst a sám se uložil do přepravky. Posíláme tedy pépéelkou a zdravíme jak Vás, tak všechny Vaše firemní šuhaje a galanečky, včetně statkáře Hektora!

Ahoj kluci, ani nevim, kde začít. Moc se mi líbí, jak píšete o muzice. Přijde mi to takový nevšedně zajímavý, obohacující a přitom zábavný. Musím se teda přiznat, že některým vašim textům nerozumím, humoru taky moc ne. I přesto si myslim, že se na vás nějakým způsobem dokážu napojit. Tuhle jsem vás viděla, jak v baru popíjíte drinky. Moc vám to slušelo a krásně jste se usmívali na všechny kolem. Šlo z vás takový magický charisma, kterýmu se těžce odolává. Vím, že takových dopisů dostáváte stovky a je mi to až trapný, ale ráda bych vás blíže poznala - oba najednou. Sorry, ale už jsem to nemohla vydržet, snad se na mě za to nezlobíte.

Budu moc ráda, když se mi ozvete na mail: ******** Mý svatyně jsou tu jen pro vás!

Vaše Sára Rozmilá Sáro, děkujeme za tvé řádky a nabídku tvých svatyň. Že nerozumíš našemu humoru, z toho si nic nedělej. My mu také nerozumíme, protože tyto řádky vznikají pod vlivem ketaminu, který dostáváme namísto peněz. Je pravdou, že dopisů dostáváme spousty, avšak ty milé vždy čteme a odpovídáme na ně, a ty zlé, plné nénávisti a vulgárních slov jako třeba „trumbera, budižkničemu, truhlík, popleta a kunda“ přeposíláme rovnou do redakce Rock a Popu. A jelikož si nám opravdu udělala radost, na email ti zasíláme fotku, na které si strkáme mýdla za předkožku. Tak pozor, abys nevzplanula :):). Dick a pusu, tví novodobí hrdinové.

K

redance, otevřený kulturní prostor. Bývalá továrna na klobouky. Korpus ušitý z tance obepíná krempa hudby a kulturně společenské scény.

Zde nejeden mladý umělec započal své profesní tvoření, nejeden taneční rezident experimentoval. Továrna na těla a mysli v pohybu jak vyšitá … a nyní přišel čas na změnu. Proměnu.

Změna je slovo, které vyvolává strach i pokušení. Změn se bojíme, nebo je vyhledáváme. Změnu buď chceme nebo nechceme. Tým Kredance charakterizuje spíše odvážný a dobrodužný duch. Hledáme, objevujeme, zkoušíme. Říká se, že kdo hledá, ten najde a nás tento tvořivý proces mnohokrát přivedl k zajímavým proměnám.

Mít svůj vlastní projekt je skvělá a výživná zkušenost. Každý den nás učí, že cesta od nápadu a myšlenky k realizaci dá člověku pořádně zabrat. Považujeme za štěstí, že i v těch složitějších chvílích nás neopouští optimismus a touha vymýšlet, realizovat, aktivně se podílet na dění kolem nás. Naštěstí, opět, nás v tomto přesvědčení podpořilo obrovské množství úžasných lidí – od filmařské tvůrčí dvojice Klusák/Remunda, přes Divadlo Continuo, až po tanečním Oskarem oceněného Jara Viňarského, nespočet muzikantů, a spousty tanečníků a tanečnic, kteří chtějí být neustále v pohybu.

My se chceme hýbat s nimi. Proto nás na přelomu května a června 2015 čeká proměna dosud nejvýraznější. Tak jako každý kousek oblečení, když je hotov, opouští továrnu a putuje dál, tak i tým Kredance zapošívá poslední nit a vydává se na novou cestu. Možná jsme dospěli, možná jsme vyrostli, anebo je to prostě nevyhnutelné. Kredance mění lokál! Riegrovku defnitivně opustíme 31. května 2015. Říká se, že když se jedny dveře zavřou, jiné se otevírají. A pro Kredance se otevřou na nové scéně Jihočeského divadla. Nádherný prostor v ideální lokalitě se skvělým zázemím. V červnu nás čeká Tanec Praha v ulicích města, v létě příměstské tábory pro děti a Letní tunning pro dospělé, od září nové kurzy. Navazujeme na nitky dříve spředené.

Chystáme ale také nové projekty ve spolupráci s nově vzniklým Ateliérem 3D Jihočeského divadla. Zůstáváme napojeni na Novou síť, pražskou FAMU a další subjekty s celorepublikovým i mezinárodním přesahem. Chceme objevovat a obývat nové prostory venkovní i vnitřní. Jsme stále a vždy otevřeni dosavadním i novým spolupracím.

Děkujeme všem, kteří s námi těch 5 let v Riegrovce prožili, kteří nám věřili a doufáme, že nám svou přízeň zachováte i v letech a prostorech nadcházejících. Těšíme se na ně a na setkávání s vámi. A pokud chcete ještě zrealizovat nějaký kulturní počin v továrně na klobouky, máte čas do konce května.

Bára Paulátová a Markéta Malková, foto: Jan Pirgl

– s e t c e t E i L u B q I r G A N A T RCR E L IB G N A T M Ý N I N E T H O T M H É N T O M H / NE

přednáška ve středu 1. 4. 2015 v 16 hod. v kostele Sv.Rodiny v ul. Karla IV. vernisáž v 18 hod. v Domě umění na náměstí Přemysla Otakara II. 38 výstava trvá 2. 4. – 3. 5. 2015