Americká výzbroj jednotlivce Samonabíjecí puška Garand M1 je jednoduchá a spolehlivá. Do 2. světové války vstupují Američané jako jediný národ, který má v pěchotní výzbroji své armády standardně zavedenou samonabíjecí pušku. Její zásobník pojme osm nábojů. V průběhu války je těchto zbraní vyrobeno přes 5,5 milionu. Generál Patton o pušce Garand tvrdí, že „je to nejlepší bojový nástroj, který byl kdy vytvořen.“ Samonabíjecí karabina M1 ráže .30 Carbine, vyráběná firmou Winchester je lehká zbraň, určená pro muže, pro které je standardní pěchotní puška příliš výkonná a těžká. Pro výsadkáře se vyrábí karabina se sklopnou ocelovou ramenní opěrou. Samopal Thompson vznikl již v roce 1928. Je to spolehlivá, ale také těžká a drahá zbraň. Bubnový zásobník samopalu pojme sto nábojů. Pozdější verze samopalu jsou výrobně mnohem jednodušší a používají dlouhý zásobník na 30 nábojů. Díky výkonnému náboji ráže .45 ACP je samopal účinnou zbraní při střelbě na krátké vzdálenosti. Jsou jím vyzbrojeny americké a britské speciální jednotky.
1. Samonabíjecí puška Garand M1, ráže .30-06 Springfield 2. Pásek s osmi náboji, plátěný bandalír, bodák s pochvou 3. Opakovací puška Springfield model 1903, ráže .30-06 Springfield 4. Samopal Thompson model 1943, ráže .45 ACP 5. Bojová dýka US M3 s pochvou
96
6. Bodák opakovačky Springfield s pochvou 7. Obranný granát Mk2, sumka na dva zásobníky, samonabíjecí pistole Colt 1911A1, ráže .45 ACP, uložená v pouzdru 8. Samonabíjecí karabina M1, ráže .30 Carbine, provedení s pevnou pažbou, a varianta M1A1 se sklopnou ramenní opěrou, určená pro výsadkáře
SPOJENÉ STÁTY, ZACHRÁNCE EVROPY
1
2 3
4
5
6
7
8
97
Vyznamenání Každá válka představuje pro vlády států příležitost vytvářet a rozdávat vyznamenání, aby projevily uznání zásluhám svých bojovníků. V roce 1914 ve Francii vzniká Válečný kříž. V roce 1939 vláda III. republiky rozhoduje, že v příští válce bude vojákům rozdávat nový kříž. V roce 1940 generál de Gaulle vytvoří nová vyznamenání a zvláštní řády: Kříž osvobození, určený k vyznamenání jednotlivců nebo kolektivů, vojenských a občanských, kteří se mimořádným způsobem vyznamenali v boji za osvobození Francie a jejího panství. Nositelé vyznamenání se označují jako „kamarádi“. Toto vyznamenání, které má pouze jediný stupeň, obdrželo pouze 1059 osob, vojenských jednotek a obcí. Ve Velké Británii, ve Spojených státech a především v Sovětském svazu je druhá světová válka příležitostí k vytvoření nových vyznamenání: v roce 1942 Rudá armáda začíná udělovat řády Velké vlastenecké války, řády Alexandra Něvského a další.
Spojené státy (nahoře) Medaile Kongresu, Stříbrná hvězda, Bronzová hvězda, Purpurové srdce, Kříž za vynikající službu, Medaile za vynikající službu, Armádní medaile za dobrou službu, Zvláštní letecký kříž, Letecká medaile, Medaile bojů v Evropě Velká Británie (dole) Řád za vynikající službu, Viktoriin kříž, Zvláštní letecký kříž, Řád hvězdy 1939–45, Řád hvězdy leteckých osádek, Řád barmské hvězdy, Medaile za službu v letech 1939–45, Válečná medaile
120
NA CESTĚ K VÍTĚZSTVÍ
Velká Británie 4. Vojenský kříž 5. Hvězda za službu v letech 1939–1345 6. Řád barmské hvězdy 7. Řád francouzské a německé hvězdy 8. Válečná medaile 1939–45
Francie 1. Důstojník čestné legie 2. Medaile odboje 3. Medaile pro uprchlíky
Poručík letectva Robert Sauvage, francouzsko-sovětská letka Normandie-Němen, v roce 1945
1
2
3
4
5
6
7
8
Kříž svobody Vojenská medaile Válečný kříž 1939–1945 Válka v Itálii 1943–1944 Pamětní medaile 1939–1945 Kříž dobrovolného bojovníka odboje
Letecký kříž (Nizozemí) Válečný kříž 1939–45 (Československo)
Sovětský svaz: Hrdina Sovětského svazu, Řád Rudé zástavy; Letka Normandie-Němen; Řád Velké vlastenecké války; Řád Alexandra Něvského; Řád Rudé hvězdy; Dobytí Kaliningradu (1945); Vítězství nad Německem; osobní průkazy a dokumenty příslušnosti k Rudé armádě
3. bitva u El-Alameinu: britská ofenziva
1942
návrat Rommela na bojiště
23/10
Montgomery zahajuje operaci Supercharge
25/10
Rommel dává svým jednotkám rozkaz k ústupu
2/11
4/11
164. PĚCHOTNÍ DIVIZE a dva prapory brigády Ramcke spolu s 21. italským armádním sborem hlídkují na směru, odkud očekávají útok nepřítele
ztráty: 4 160* 2 300**
150*** 450****
„
3. listopadu dochází k průlomu. Dáváme se na ústup. Všude panuje strašný zmatek: křik, protichůdné rozkazy, zběsilé přesuny, hořící auta. Je třeba se postarat o raněné, ošetřit je, pohřbít mrtvé. Trvá to asi deset dní a nocí.
“
vojín HEINZ ERDMANN (Německo)
* mrtvých, + 9340 raněných a zajatých ** mrtvých, + 30 000 raněných a zajatých *** + 350 poškozených **** plus zničených a ztracených
228
EL-ALAMEIN
který se vydává za léčbou do Evropy. Na jeho místo nastupují generálové Stumme a von Toma. Jsou to sice zkušení vojevůdcové, s válčením v poušti se však setkávají poprvé. Vojska Osy nyní zaujala pozice v bažinatém terénu, opevněném Rommelem, ležícím mezi mořem a sníženinou El-Qattarah. Jižní sektor střeží italský 10. armádní sbor, jehož hlavními součástmi jsou tři pěchotní divize a výsadková divize Folgore. Ve sboru jsou dále zařazeny německá 164. pěchotní divize a brigáda Ramcke. Italská tanková divize Ariete a 21. tanková divize zajišťují zadní pozice. Severní sektor brání italský 21. armádní sbor se třemi pěchotními divizemi, jeho zadní pozice zajišťují italská tanková divize Littorio a 15. tanková divize. Italská divize Trieste a německá 90. lehká divize tvoří zálohu. Rommelův plán, který nyní hodlají uskutečnit jeho zástupci, je jednoduchý: udržet za každou cenu dosažené pozice a tankovými protiútoky zničit jednotky protivníka, kterým se podařilo prolomit linie vojsk Osy. Montgomery má nyní tři tankové armádní sbory: na severu je 30. sbor s pěti pěchotními divizemi a 10. tankový sbor se dvěma tankovými brigádami. Na jihu je připraven 13. sbor se dvěma pěchotními divizemi, jednou tankovou divizí a jednou brigádou Svobodných Francouzů. Montgomeryho plán, schválený 6. října, je klasický: zatímco 13. sbor na jihu má vyvíjet úsilí, jehož účelem je vázat tankové rezervy protivníka, těžiště útoku Britů je na severu. Pěchota 30. armádního sboru, mohutně podporovaná dělostřelectvem a letectvem, má pomalu vyčerpávat pěchotní jednotky Osy. Tankové jednotky 10. sboru mají současně vyčkávat v bezpečí na západě, za minovými poli, a ničit tanky protivníka, které by se mohly pokusit o protiútok. Třetí bitva probíhá od 23. října do 4. listopadu. Po mohutné dělostřelecké přípravě, která začne 21.40, se britské jednotky vydávají do útoku. Překvapení nepřítele je dokonalé. Na jihu se 13. sboru podaří díky úspěšnému klamnému manévru bez potíží postupovat až do 25. října. 1. brigáda Svobodných Francouzů se zapojí do klamné operace v oblasti Himeimat, za cenu
těžkých ztrát. 30. sbor, bojující na severu, systematicky ničí pěchotní divize Osy. Ve stejnou dobu se 10. tankový sbor pokouší „zakořenit“ na horských hřebenech Kydney a Miteiriya, aby mohl účinně čelit protiútokům německých tanků. Postup je velmi obtížný: útočná fronta je příliš úzká a setkání s jednotkami 2. armádního sboru na přesunu je příčinou zmatků a dopravních zácp. Ženisté, kteří postupují před tanky, aby pro ně v rozsáhlých minových polích zřídili potřebné průchody, plní neobyčejně náročný úkol. Po počátečním ohromení začínají jednotky Osy na kroky Britů patřičně reagovat. 25. října se z Německa vrací Rommel. Jeho nejdůležitějším úkolem je přinutit britské jednotky k návratu do výchozích pozic. Jednotky Osy proto podnikají jeden protiútok za druhým. Odpor německých sil je tak urputný, že se Montgomery rozhodne přeskupit své síly. Stahuje z bojiště 10. tankový sbor a frontu posiluje jednotkami 7. tankové divize a novozélandské 2. pěchotní divize. Britové postupují dále díky nárazovým mohutným útokům, především na severu. Tlak britských jednotek vzbuzuje u Rommela obavy. Nakonec mu nezbývá, než na severní úsek fronty vyslat část svých záloh. Počátkem listopadu zbývá německé tankové armádě (Panzerarmee) pouhých 320 tanků. Britové utrpěli v bojích těžké ztráty, stále jim však zbývá 800 bojeschopných tanků. 2. listopadu, v jednu hodinu ráno, Montgomery zahajuje novou ofenzivu. Německé jednotky reagují energicky, avšak Rommel si je vědom, že jsou jeho možnosti vyčerpány. Plánuje ústup, který Hitler odmítá. 4. listopadu za úsvitu britská 51. pěchotní divize, následovaná tanky 10. sboru, proniká německými pozicemi. Divize Ariete je zničena, italská pěchota obklíčena a zajata. Na severu se Rommelovým jednotkám, zbytkům tankové armády, daří úspěšně ustupovat. Cílem ústupu Němců je Benghází. • BILANCE: Bitvu u El-Alameinu Britové vyhráli, své vítězství však plně nevyužili. Německá Panzermee Afrika není zničena, neboť Montgomery, z obav před Rommelovou odvetnou ofenzivou, zakázal svým tankovým jednotkám veškeré pronásledování nepřítele. Vítězství u El-Alameinu, podle slov Montgomeryho, představuje „zásadní mezník války, nikoli jen na africkém bojišti, ale nepochybně v celém konfliktu.“
ITÁLIE ŽENISTA 31. ženijní prapor
2
3
Složitý a málo účinný
1
V průběhu 2. světové války Italové používají malý minomet, který je v dějinách zapsán jako zbraň vynikající zbytečnou složitostí. Minomet Brixia ráže 45 mm se vyznačuje nabíjením hlavně závěrem, ovládaným pákou. Úplným zavřením závěru se iniciuje výmetná slož. Regulátor výtoku plynů umožňuje řídit dostřel zbraně. Střelba ze zbraně tak může být teoreticky velmi přesná, účinek 45mm min na cíl je však velmi
Ženisté 31. ženijního praporu si v bitvě u El-Alameinu počínají skvěle. Pod palbou britských děl rozmístí stovky min, které chrání italské a německé jednotky. Při této činnosti mnozí ženisté zahynou. 31. října 1942 je prapor na žádost výsadkové divize Folgore začleněn do její sestavy. 2. listopadu je vydán rozkaz k ústupu, výsadkáři a ženisté však před Brity dále brání každou píď. Přeživší vojáci jsou rychle obklíčeni. 5. listopadu na prapor ženistů u Qhor el-Bayat útočí tanky, jeho mužům se však podaří za cenu mnoha padlých a raněných ustoupit k Sidi Asaz. V průběhu této bitvy jednotka ztrácí 259 mužů. límcová výložka pěchotního ženisty
4
7
6
5
8
nízký.
9
11
10
12 13
14
15
UNIFORMA, VÝSTROJ A VÝZBROJ 1 ocelová přilba M 1933 se znakem ženijního vojska
6 sumka ze šedozelené kůže M 1891
11 pouzdro na ochranné brýle proti písku
2 předpisová košile M 1939
7 opasek ze šedozelené kůže M 1891
12 plynová maska T.35
3 ochranné brýle
8 ruční granát S.R.C.M. M 1935
13 polní láhev, zavedená ve 30. letech
4 saharská plátěná blůza M 1939
9 bodák M 1891
14 torna na potraviny
5 puška M 1891/41 ráže 6,5 mm
10 krátké plátěné tropické kalhoty M 1939
15 předpisové boty, zavedené v roce 1912
ROMMELŮV PÁD
TENTO ŽENISTA rozmísťuje nálože podél nepřátelské železnice a připravuje tím průchod pro útočné jednotky
229
vylodění Britů a Američanů u Casablancy, Oranu a Algeru
Poměr sil
1942
francouzské příměří
8/11
úmyslné potopení a zapálení francouzské flotily v Toulonu
10/11
Rommel vyklízí Tripolis
27/11
22/11
Operace Torch ▼ 2
Útok na Afriku
0 ▼
12 a
2
SÍLY SPOJENCŮ V PRVNÍ FÁZI VYLODĚNÍ
▼ 64 b
13
91
kombinovaná skupina Střed – brit. (Fredendall)
ŠPANĚLSKO
▼
kombinovaná skupina Východ – brit. (Ryder)
0 ▼
60 000 c
Castiglione Tanger
12 000 ▼
Port-Lyautey
“
a + 3 bitevní lodě b + 53 jiných plavidel všech druhů c + 11 000 Britů * všech typů
236
OPERACE TORCH
Maison-Blanche listopad: vylodění německých posil
Tafaraoui
Biskra Gabès
MAROKO
generál FRANCISZEK WLAD (Polsko) velitel 14. pěchotní divize, 18. září u řeky Bzury, několik hodin před svojí smrtí
SICÍLIE
Tunis
Sfax
Mehdia Casablanca
Bude-li vás 50 000, postřílím vás, bude-li vás 500 000, přivítám vás.
Bône
La Senia
ALŽÍRSKO
Safi
„
Alger
Bougie
Bizerte
Oran
ŠPANĚLSKÉ MAROKO 360*
420
Palermo Sidi Ahmed
kombinovaná skupina Západ – USA (Patton)
• KONTEXT: S myšlenkou vylodění Spojenců na severu Afriky přichází jako první Churchill. V případě úspěchu Britů v Cyrenaice se zpočátku uvažuje o postupu britsko-amerických jednotek až do Tuniska. Po mnoha změnách strategického rázu se k projektu vylodění připojí Američané. Vylodění proběhne dva týdny po zahájení britské ofenzivy proti pozicím Rommelových sil u El Alameinu.
Mareth
TUNISKO
Tripolis
LIBYE
však obětí palby děl. Americké jednotky, které se vylodí ve Fedale, postupují bez potíží směrem na Casablancu až do 10. listopadu. Ochrannou skupinu kontradmirála Griffena, tvořenou jednou bitevní lodí, dvěma těžkými křižníky a čtyřmi torpédoborci, vítají dělostřelecké salvy pobřežní baterie na mysu El-Hank a válečné lodě Jean-Bart. Žádná z Griffenových lodí není střelbou zasažena. Odvetná palba naopak umlčí pobřežní baterii i hlavně kanonů na lodi Jean-Bart. Do střetnutí se však zapojí další francouzská plavidla. K Fedale míří jeden lehký křižník, sedm torpédoborců a osm ponorek. Plavidla opustila své přístavy, aby zaútočila na nechráněné americké nákladní lodě. Admirál Hewitt již předtím vyslal čtyři válečné lodě, aby se postavily francouzským lodím do cesty. Později pověří ochrannou skupinu, aby proti francouzským lodím zasáhla. Francouzská plavidla, zachovávající věrnost francouzskému státu, zručně manévrují a daří se jim před Američany uprchnout. Krátce poté obnoví svůj útok,
• OPERACE: Řízení operací je svěřeno generálu Eisenhowerovi. Je rozhodnuto, že se vylodění uskuteční v Casablance, Algeru a Oranu. Operaci mají uskutečnit výhradně americké jednotky generála Pattona, přepravené námořním bojovým seskupením Western Naval Task Force. Dobytí Oranu má zajistit námořní bojové seskupení Center Naval Task Force s 18 000 amerických vojáků, doprovázené britským námořním útvarem. Námořní bojové seskupení Eastern Naval Task Force, které se má vylodit v Algeru, je čistě britské. Vyloďovací jednotky jsou však britsko-americké a jejich velitel, generál Ryder, je Američan. Plán počítá s několika vyloděními: 9000 mužů vstoupí na pevninu u města Mehdia a zmocní se letecké základny v Port-Lyautey. 18 000 vojáků se vylodí ve Fedale a bude postupovat ke Casablance a 6000 mužů se vylodí u Safi, aby zničilo velkou vojenskou posádku v Marrakeši. Americké lodě se 8. listopadu 1942 přiblíží k pobřeží, aniž by je protivník odhalil. V osm hodin ráno Casablancu zasáhnou první výstřely z děl. Jsou potopeny tři francouzské ponorky. Lodě 2. lehké eskadry AMERICKÁ STÍHAČKA F4F WILDCAT vzlétá z doprovodné letadlové lodě vyplují na moře, stanou se
SPOJENÉ STÁTY ŘADOVÝ VOJÁK PĚCHOTY, STŘELEC Z KULOMETU 9. pěchotní divize 9. pěchotní divize „Varsity“ (univerzita) je aktivní armádní jednotka s posádkou ve Fort Bragg, ve státě Severní Karolína. 8. listopadu 1942 se divize vylodí na severu Afriky. Zúčastní se bojů v Tunisku a na Sicílii, od 10. června 1944 bojuje v Normandii. Je první jednotkou, která vstupuje na území Belgie. Zúčastní se i bojů na území Německa. odznak divize
1 2 3
4
5
a pruhů Prapor z hvězd vylodí
6
otky, které se Americké jedn rní Afriky, jsou ve se ží na pobře ny rukávovými ve ba jako první vy bolem státní páskami se sym ásek je odlišit p m le vlajky. Úče ké vojáky před americké a brits ož ednotkami. Jelik francouzskými j 1940, ci en rv če li v Britové posla , v Oranském v Mers el-Kebiru uzské válečné co an fr st zálivu, čá čítat s nepřápo e flotily ke dnu, lz . uzů vůči Britům telstvím Franco klást ou ud i b uz co Hrozí, že Fran or. Britům tuhý odp
7
8
9 10
11
15
12
14
13
UNIFORMA, VÝSTROJ A VÝZBROJ 1 ocelová přilba M1 M 1941
6 identifikační rukávová páska
2 polní košile mužstva M 1931 z vlněné tkaniny
7 opasek se sumkami pro lehký kulomet BAR M 1937
11 plynová maska model 1928–1942 12 polní kotníkové boty typ III
3 plátěná blůza M 1938
8 pouzdro na obvaz M 1942
13 kamaše M 1938
4 vyloďovací plovák US Navy
9 polní láhev model 1910 s obalem M-3
14 anglicko-francouzská konverzační příručka
5 konverzační příručka a turistický průvodce
10 lehký kulomet BAR M 1918–1942
15 plátěné kalhoty M 1942
ÚTOK NA AFRIKU
ORAN: Snímek zachycuje desátníka, vojenského specialistu – technika 5. stupně, těsně po vylodění. Pod síťkou na své přilbě má malou americkou vlajku
237