Ladis L av Beran

Ruce Na Skle

Rozvedli je za dvanáct minut. A byl to přímo fofr. Snad to bylo tím, že se blížila doba oběda, nebo jim byli sympatičtí a nechtěli je dlouho trápit. Kolem jedenácti padesáti seděl Richard Berda se svou báječnou ženskou, teď už vlastně „bejvalkou“, na barové stoličce v denní vinárně Monika.

„Dáš si panáka?“

„Máš na něj vůbec? Nebo ti budu muset zase půjčit?“

„Včera jsem dostal zálohu na knížku. Dvanáct tisíc. Ovšem ty ti neříkají paní. Byl jsem poučen.“

„Nic od tebe nechci. Ale na toho panáka se asi pozvat nechám. Martini s ledem a dvojitý. Nezruinuje tě to?“

„Kde se v tobě najednou berou ty ohledy? Dej si klidně flašku. Nakonec – rozvod není zase tak často.“

„Ve vaší rodině, pokud vím, to není zase nic tak zvláštního. Táta vám vzal roha, když jsi byl ještě v peřince, a tvůj starší brácha to stihnul dokonce už dvakrát.“

„Táta se nepočítá. Když se to tak vezme, je naše máma vlastně pořád vdaná. A brácha? Ten měl setsakramentský důvod.“

„My snad ne? Nepřekonatelnej odpor, pane odpůrce.“

„Ovšem s tvým souhlasem.“

„Hele, nebudem se přece tady hádat. Za poslední rok toho snad bylo dost, nebo ne?“

„Proč hádat? Já to vždycky bral jen jako užitečnou výměnu názorů.“

„Jenže tys chtěl mít samozřejmě vždycky pravdu. To snad alespoň uznáš. Ty věci – vezmeš si je hned zítra? Ne že bych tě vyháněla, ale Ríša už si zamluvil tvůj pokoj.“

„Konečně bude mít synáček vlastní pokoj na ty svý přiblblý mejdany. Skříň bych si u vás ale zatím ještě nechal. Ta se mi vůbec nikam nevejde.“

„Postavím ji zatím do předsíně. Koupím asi Ríšovi nový nábytek. Pomůžeš nám vysadit dveře? Ráda bych mu tam dala šoupačky.“

„Klidně zavolej. Nebo zajdi. Když nebudu doma, tak budu určitě tady.“

„Kde jinde. A na tom novým bytě už ti fakt dělají?“

„Pár dní a bude hotovo.“

„Nebo měsíců, co?“

„Zapomínáš, že mám známý. Paní Maruško, ještě jednu vodku. A jedny petry,“ pospíšil si Richard Berda a rychle do sebe vpravil zbytek ze sklenice. Jeho bývalá žena se nadzvedla, aby si pod sebou upravila černou koženou sukni, a poťouchle se ušklíbla. Bylo jí v té chvíli jasné, jak její bývalý muž dneska dopadne.

„Víš, že ať dělám, co dělám, marně tady hledám něco, co by ti mohlo přinášet inspiraci? Jedině snad ta kozatá barmanka. Jenže když si představím, co to udělá, když pustí to požehnání z podprsenky… to určitě nebude ono. Z toho jsi snad už, propánaboha, vyrostl.“

„Všechno nové se nám zdá krásné. To jsou tvoje slova,“ zafilozofoval si Berda a zapil cigaretu mohutným douškem.

„Nebo snad tady to přítmí? Červený světlo, tlumená hudba a vůně lacinýho parfému? Nevím.“

„Za mnou chodí múza všude. Někdy mám dokonce dojem, že mi nadbíhá,“ prohodil Berda a dorazil zbytek.

„Tak to jsem párkrát zjistila i v naší posteli. Jednou se jmenovala Olina, pak Jana, Růža… Měla tahle poslední múza vůbec jméno? Asi měla, ale určitě neměla vychování, protože se mi ani nepředstavila do telefonu. Dneska už je to vlastně jedno. To martini můžu ještě jednou?“ ukázala Berdová na prázdnou sklenku před sebou.

„Řekl jsem třeba celou flašku. Nedáš si tu něco k jídlu? Dělají tu výbornou pizzu nebo špagety po milánsku.“

„Jedině kdyby mi to místo múz naservírovali fešní mafiáni. Ti jediní by tě snad zvládli. Já už na to fakt neměla. Víš, že jsem si ten náš konec, Richarde, asi takhle nějak představovala? Jsi fakt formát, přestože jsi děvkař.“

„Ku-rev-ník, říká tvoje drahá matinka.“

„Když chceš… Stejně mi bylo za těch dvacet let s tebou někdy i dobře.“

„Dvacet let a tři měsíce.“

„A pět dní.“

„V tobě se ta účetní nezapře.“

„Ale zapře. Měla jsem se asi zapírat víc a neškatulkovat všechno na má dáti – dal. V tomhle tedy máma určitě pravdu neměla. To vím už dneska bohužel až moc dobře,“ popotáhla Berdová a sáhla nervózně po krabičce cigaret.

„Nebreč. To snad už máme za sebou. Víš, že ten soudce, co nás rozváděl, je už taky rozvedenej?“

„Neříkej. Taky děvkař?“

„Spíš blbec. Někdo mu napsal anonym a on si ho šel hned prověřit.“

„Takže vlastně blbec horlivý.“

„Každej anonym, i když je pravdivej, je svinstvo.“

„A naše soudnictví tím trpí,“ poznamenala Berdová a hořce se pousmála.

„Všechno je pitomost. Anonymy, rozvody, nevěra. Škoda, že se nedá začít od nuly. To bys nechtěl?“

„S tebou? Ježíšmarjá, to snad ne!“ vyděsil se Berda a objednal si ještě to samé.

„Jak vidím, to nebyl dobrej příklad.“

„Potřebuju si odpočinout. Letos jsem slíbil do Mladý fronty novou knížku. Doma bych ji teď určitě nenapsal.“

„Kde jsi psal ty, co už vyšly? A nebyly špatný. Nepij, bude ti zase blbě.“

„Zapomínáš, že každej pořádnej spisovatel umřel buď na chlast, nebo na ženský.“

„Nebo se zastřelil. To jsi zapomněl dodat, co? Neboj, Hemingway z tebe určitě nebude. Toho psa si fakt pořídíš?“

„Příští měsíc už budem v garsonce dva. Já a Betina. Moc se na to těším.“

„Stejně je to všechno absurdní. Pamatuješ si, cos mi řekl, když jsem ti oznámila, že si pořídím pudla?“

„Samozřejmě. Aby sis radši pořídila milence. Toho že nebudeš muset venčit. Pudl u mě není pes.“

„To je pořád dokola – jak není po tvém, je to všechno hned špatný. Televize se ti ozvala?“

„Jako vždycky. Je to sice, pane Berda, ohromný, ale máme lepší a osvědčený autory. Je to tam jedna velká banda, která si přihrává kšefty do ruky, jo, tam existuje velkej bráchismus, ty mezi sebe jen tak někoho nepustí.“

„A ty se hned nafoukneš. Takhle mezi ně neprorazíš.“

„Seru na ně. Je to mafie. Jdu na záchod, objednej mi to samý ještě jednou. Neboj, prachy mám, fakt. Můžu ti dokonce i půjčit na ten Ríšův nábyteček.“

„Víš co, Berdo? Ríšu radši vynech. Na něm jsme se podepsali oba. S tímhle ty ovšem nesouhlasíš. Nebo snad už jo?“

„Dneska ti, dívko volná, odhlasuju všechno. I našeho Ríšánka. A nezdržuj mě, mohlo by to špatně dopadnout,“ zkroutil Berda významně nohy a zmizel v úzké chodbičce k záchodům. Lenka Berdová zůstala u baru osamocena. Upíjela své třetí martini a nepřítomně se dívala před sebe. Krásně opálená, více než spoře oblečená dívka se jí z reklamního plakátu drze vysmívala kvůli jejímu zpackanému manželství. Vtom se jí před očima náhle zatmělo. V hlavě se nakrátko objevilo ostré píchnutí, že bolestí málem vykřikla. Naštěstí to netrvalo dlouho. Byl to asi opravdu jen zlomek vteřiny. Stiskla v ruce skleničku a drtila ji mezi prsty, jak nejsilněji mohla. V hlavě cítila nesnesitelný tlak, který se pomalu vzdaloval a povoloval. Na čele jí vyrazil studený pot a roztřásla se zimou. Celá se chvějíc dopila zbytek ve sklenici, a teprve když zátěž alkoholu začala pomalu přebírat krev, bylo jí zase dobře. Třesoucí se rukou postavila sklenku na pult a opatrně si sáhla dozadu na hlavu. Prsty si přejížděla oblast malého mozku a blížila se k levému spánku. Bolest byla opravdu pryč. Nic už zase necítila. Měla však pocit, že má utopené oči, které ji tlačí jako malé boty. Zkusila opět pravidelně dýchat a cítila, jak se jí do tváře zase vrací barva. Opatrně sesedla ze židle. Postavila se nejistě na zem a musela se ještě chvíli držet, protože se jí točila hlava. Podlaha pod ní jako by plavala. který už někde slyšela. Celým tělem přirazila dveře a raději otočila klíčem. Sedla si na mísu a chytila se oběma rukama za hlavu. Měla pocit, že jí to pomáhá. Za dveřmi se ozvaly mladé mužské hlasy. Nemusela hádat dlouho, o kom je řeč. Určitě šlo o barmanku, kterou ti puberťáci hltali hladovými pohledy. Nemohla se udržet smíchy. Barmanka neměla moc velkou cenu. Jeden z těch neznámých hlasů byl ochoten dát za její prsa in natura stovku. Buď na víc neměl, nebo byl opravdu realista. Jakmile zjistila, že začíná opět pravidelně dýchat, vstala. Kluci se zřejmě jen parádili před zrcadlem a naštěstí brzy odešli. Otevřela dveře a podívala se na sebe do zrcadla. Nevypadala dobře a musela se znovu nalíčit. Ani potom nebyla se sebou moc spokojená. Poodhalila si výstřih mušelínové blůzky a podívala se na svá malá kulatá prsa, pro která Berda kdysi šílel.

Začala systematicky probírat věci v kabelce, když se u ní objevil Berda.

„Tady se na vécé neplatí. Je tu společný s pánama.

Musíš se ale zavřít na klíč,“ poučoval ji a vyšplhal se na svoji židli. Když cítila, že je schopna ten kousek cesty sama ujít, nahmatala krabičku s léky a pevně ji stiskla.

Ještě než došla k záchodům, vhodila si do úst dvě malá zelená kolečka. Třes po těle zmizel a zdálo se, že už je zase fit. Na záchodě roztočila kohoutek se studenou vodou až na doraz. S viditelnou úlevou ponořila obličej do studené vody. Bylo to příjemné. Nabrala si vodu do rukou a hltavě ji pila. Byla odporná. Cítila, že silně páchne chlórem a chvilkami měla dokonce pocit, že je cítit močí z vedlejšího záchodu. Studená voda a alkohol však náhle vykonaly své. Udělalo se jí znovu nevolno a byla ráda, že stihla doběhnout ke klozetové míse. Chudá snídaně a drahé martini byly naráz venku. Otírala si mokrou bradu a bylo jí nanic. Opět se dostavila zimnice, horší než ta první. A znovu se v hlavě objevila ta krátká ostrá bolest. Musela se přidržet splachovací nádržky, aby neupadla. Z chodby vzal někdo rázně za kliku a ucítila na zádech náraz dveří.

„Teda za stovku bych vás, holky, neukázala. I když jste malý,“ opláchla obličej studenou vodou a vrátila se zpět do kavárny, kde už měl Richard Berda novou společnost. Na jejím místě trůnila dívenka, určitě jí nebylo víc jak pětadvacet. Slámové vlasy až na ramena a dlouhé opálené nohy. To byly samozřejmě dostatečné důvody k tomu, aby jejího bývalého muže zaujala. Matka má pravdu, je to kurevník, řekla si v duchu. Pak se přece jen trochu poopravila – nebo na něj ty ženský fakt moc letí. A on je vlastně chudák. Berda její pozdní příchod vůbec nezaregistroval. Bylo jí od začátku jasné, že tu mladou holku krásně oblbuje. Ani mu to nedalo moc práce. Blonďaté stvoření mělo k literatuře daleko asi jako Tálínský rybník k moři a určitě si pletlo Karla Čapka s Čapkem-Chodem.

„Když dovolíte, slečno, místo k stání je támhle u okna. Tady sedím já,“ pronesla víc než důrazně a s děvčetem to v první chvíli ani nepohnulo. Podívala se na ni a změřila si ji od hlavy až k patě.

„Dyť už jdu. Ríša mě pozval na drink,“ ukázala před sebe a pomalu se sesouvala ze židle. Určitě měla to slejzání, můra, nacvičené, protože chvílemi vypadalo jako striptýz. Potvora, věděla, že má co ukazovat. Taky ti bude jednou pětačtyřicet, pomyslela si Berdová, a ještě než dívenka opustila společnost jejího muže, otřela si provokativně ubrouskem barovou židličku.

„Aids nemám!“ vyštěkla na ni zlostně blondýna a jako fúrie odešla k další oběti u dveří.

„Jsi normální hysterka. Tohle jsi tedy přehnala,“ zareagoval nevraživě Berda a kopnul do sebe v pořadí už pátou vodku.

„Tobě to nevadí? Byla příšerně cítit potem.“

„Je cítit mládím. A ty jí ho závidíš,“ vypálil Berda s překvapivou pohotovostí a otočil se k ní zády. Perfektní zásah. Zůstala stát jako opařená a chvíli nebyla schopna slova.

„Je mi tě líto, Richarde. Teprve teď jsem poznala, že jsem žila dvacet let se surovcem. To martini si samozřejmě zaplatím,“ ukázala na barový pult, kam pohodila stokorunu. Berda, aniž by se otočil, ji automaticky stáhl z pultu a zastrčil do kapsičky u košile. Pokus o smír byl tedy evidentně neúspěšný. Společnost u baru ani nezaznamenala, co se kousek od nich událo. Tlumená hudba ze dvou velkých reprobeden nad barem zaháněla všechny problémy někam úplně jinam. Tonik, bavorské pivo a vodka tady spolehlivě utápí nešťastné lásky, životní problémy, nahodilá setkání či rozchody. Ještě než opus- tila bar, ohlédla se zpátky. Nepatřila sem. Její odchod nikdo nezaznamenal. Červené přítmí jí připadlo jako továrna na sny. Každý, kdo sem přijde, tu chce něco najít nebo na něco zapomenout. Pokud nenajde dnes, má stále naději, že najde třeba zítra, za měsíc. Opocené koženkové židličky tu asi nestačí ani oschnout. Prsaté barmance Marii stačí vyměnit bílé triko s hlubokým výstřihem za černé a akumulace je zajištěna. Nakonec ta je tu ze všeho nejdůležitější. S akumulací lásky, štěstí, neúspěchů se tady vůbec nepočítá. Nezapadá jaksi do ekonomické rovnice má dáti – dal.

Richard Berda toho dne utratil spoustu peněz. Zapíjel svobodu, kterou vlastně získal v den, kdy pronesl na radnici své ano. A patrně tu promarnil i svou životní šanci podívat se zpátky a začít znova. Třeba od nuly.

Lenka Berdová seděla na balkóně a využívala posledních záchvěvů léta. Pozdní odpolední srpnové slunce do ní nemilosrdně pralo a tmavohnědá pokožka ho stále přijímala, jako by se nemohla nabažit ultrafialových paprsků. Z otevřených dveří pokoje ji lehounce uspával Elvis Presley a bylo jí úplně jedno, že na ni určitě z třináctého patra protějšího věžáku zírá dalekohledem učitel v. v. Neměla chuť se zvedat a vzít si horní díl plavek, který nechala někde v kuchyni na židli. V bytě se opravdu nedalo vydržet. Na konci srpna přišla najednou vedra. Do parného, skoro až líného dusna se náhle ozval z obývacího pokoje telefon. Drze vyzváněl v krátkých intervalech až na balkón a nevypadal, že by chtěl brzy přestat. Nikoho nečekala a ani neměla zájem s někým hovořit. Čůrky potu jí líně stékaly od krku na opálené břicho, které jí hyzdila dlouhá jizva po operaci žlučníku. Setřela si mastnou skvrnu a dost neohrabaně se zvedala z lehátka, které se s ní málem převrhlo. Snažila se natočit bokem na stranu, ale bylo to zbytečné. Ránu po nedávné operaci měla už dávno zahojenou a to, co stále při vstávání dělala, byl vlastně jen podmíněný reflex. Navyklým pohybem přejela rukou po obvazu na hlavě a ani se nesnažila moc schovávat. Pokud se starý pan učitel díval, bylo toho kromě její dohola ostříhané hlavy ještě stále dost k vidění. I bez dalekohledu. Váhavě vešla do dusného pokoje a zamířila k telefonu.

„Berdová,“ ohlásila se ospalým hlasem.

„Andršt, dobrý den. Co děláte, když nejste zrovna ve vaně?“

„Já? Opaluji se. A vy snad, pane doktore, voláte přímo z vany?“

„Z telefonní budky, což, jak račte uznat, je hrdinství. Jsem tu totiž jako v sauně.“

„Ale já bohužel asi nejsem ta kompetentní osoba, která může udělovat řády za hrdinství. Navíc ta budka bude asi někde poblíž, není-liž pravda?“

„Dívám se přímo na váš balkón.“

„Aha. Předpokládám, že asi budete chtít, abych vás pozvala na kávu nebo na něco studenýho.“

„V to jsem ani nedoufal. Kdybych si ale mohl vybrat, tak spíš něco studenýho. Chtěl jsem vás aspoň slyšet.“

„Skromnost v tomhle případě asi nebude na místě. Nakonec, to kafe vám stejně dlužím ještě z Plzně. Nechám vám otevřeno, protože jdu pod sprchu. Nevadí vám to?“

„Lhal bych, kdybych řekl, že ne, protože tu sprchu bych si dal s vámi teď taky.“

„Teď už ale zase tak skromný nejste. Ale budiž, až přijdete, bude koupelna pro vás volná. Snad to stihnu. Dejte mi pět minut,“ byla poslední slova Lenky, než zavěsila.

Doktor Vlastimil Andršt držel sluchátko ještě pěknou chvíli v ruce, a aniž si to uvědomil, prodlužoval náskok, o který byl požádán. Teprve když mu sjela drobná kapička slaného potu z čela na tvář, vzpamatoval se. Váhavě zavěsil sluchátko, a přestože uslyšel kovové cinknutí, které mu oznamovalo, že vlastně volal zadarmo, nechal pětikorunu v automatu. Vyšel ven a jeho pohled padl na vysoký věžák. Odpočítával balkóny, až se dostal do devátého patra. Zaujal ho jen ten uprostřed. Stálo tam opuštěné pruhované lehátko s bílou osuškou, přehozenou přes opěradlo. Přidal rychle do kroku a už se těšil na chladnou chodbu paneláku. Zbytečně. Bylo tam stejné dusno jako v telefonní budce. Navíc měl smůlu – oba výtahy byly až někde v horních patrech. Zkusil první zleva. Začal pomalu s velkým rachotem sjíždět dolů. Zavřel oči a představoval si Berdovou pod sprchou. Nemusel svoji představivost moc namáhat a viděl se ve vaně s ní. Náhle se shora ozval výkřik, který mu projel až do morku kostí. Reagoval okamžitě. Nečekal na výtah a vyrazil po schodech nahoru. Bral schody po dvou, chvílemi i po třech. I když běžel rychle, nemohl uvěřit, že je teprve ve třetím patře. Minul se se sjíždějícím osvětleným výtahem. Ve čtvrtém patře se musel chytit zábradlí, protože ho začalo ostře píchat u srdce. Že by další infarkt, pomyslel si v duchu, ale přesto vyrazil vzhůru do dalších pater. V šestém patře se musel opět zastavit. Bolest v hrudi stoupala ke krku a prudké pálení se mu začínalo rozlévat na prsou. Opřel se o zábradlí, aby se zhluboka nadechl. Vzápětí na krátkou chvíli zahlédl postavu muže, který sjížděl v pravém výtahu dolů. Vyděsila ho rychlost, s jakou se osoba ve výtahu otočila dozadu. Výkřik, který ho celou dobu doprovázel, dostával v té chvíli najednou konkrétní podobu toho, co se tam nahoře mohlo asi stát.

Byl to opravdu jen zlomek vteřiny, kdy se rozhodl běžet dál. Zbývala mu tři patra, ta už ale jen ztěžka vyšlapával.

Dorazil nahoru a byl úplně vyřízený. Měl pocit, že ho nohy neunesou, že se složí na zem. Snažil se zhluboka dýchat, ale pálení nepřestávalo. Na levé straně u srdce se občas ozvala ostrá bolest, která ho donutila k předklonu.

Jestli tohle přežiju, tak si páni profesoři v IKEMu můžou dát na vrátnici ceduli s nápisem „Ručím za svou práci“, prolétlo mu hlavou a rozhlédl se nalevo i napravo.

Z obou stran měl zavřené plechové prosklené dveře. Zezdola slyšel dosednutí výtahu a zase klid. Dům byl tichý.

Připadal si jako v zakletém zámku. Snažil se rychle zorientovat a rozhodl se jít doprava. Ztěžka otevřel dveře do tmavé předsíňky a rukou hledal po stěně vypínač.

Narazil na zvonky. Náhle si všiml, že dveře protějšího bytu jsou pootevřené. Mírně do nich strčil a otevřely se.

Z koupelny slyšel téct sprchu. Oddychl si.

„Dobrý den, tak mě tady máte. Ale málem mrtvýho,“ snažil se mluvit zřetelně, i když mu vtom zjevně bránil nedostatek kyslíku. Byl však slyšet jen hukot sprchy. Několikrát silně zaklepal na dveře koupelny, ale kromě duté ozvěny, vracející se od bytového jádra, se nikdo neozval. Vrátil se tedy ke dveřím a skopl na rohožku sandály. Nedalo mu to, a když se nikdo neozval, otevřel pomalu dveře. Koupelna byla prázdná. Narazil nohou do otevřených dvířek pračky, z níž visela dolů modrá froté osuška.

„Je tu někdo? Paní Lenko!“ vykřikl do dusna a utáhl kohoutek sprchy. Ticho. Zalila ho vlna potu. Nahlédl do prázdné kuchyně, byla cítit spáleným tukem, ale ani tam Lenku nenašel. Vrátil se zpět do předsíně a rychle nakročil do obývacího pokoje. Chtěl znovu zavolat, ale hlas mu selhal. Mezi křeslem a kulatým konferenčním stolkem ležela naznak nahá žena. Andršt chvíli váhal, ale pak se sehnul k nahému tělu.

„Paní Lenko, je vám špatně?“ dotkl se opatrně jejího ramene, když si všiml červené skvrny, rychle se rozpíjející na bílém koberci. Důrazně trhl opáleným ramenem a nehybná Berdová se převalila na bok. Teprve teď si všiml, že z pravého boku ční černá rukojeť nože.

„Do…“ nedořekl větu a instinktivně sahal po noži, aby ho vytáhl z rány.

„Blbče,“ řekl si nahlas. Uvědomil si, co by se mohlo stát. Očima přelétl pokoj. Telefon, který hledal, měl přímo před sebou. Viditelně zklidněn vytočil číslo záchranky.

Hlas na druhé straně se ozval okamžitě. V duchu oceňoval racionální uvažování operátorky, která přejímala informa- mila, že sanitka už vyjíždí. Chtěl se jí ještě zeptat, jestli má zavolat policii, ale telefon už byl hluchý. Pohlédl na Berdovou a připadala mu v té chvíli, jako by spala. Vzal ji opatrně za ruku a nahmatal slabý, nepravidelný puls.

„Snad to, holka, přežiješ,“ řekl nahlas a najednou si s hrůzou uvědomil, že se před chvilkou patrně viděl s pachatelem. ***

Poručík Studnička z písecké kriminálky s kolegou Machem seděli na „lékařáku“ s doktorem Hlaváčkem a probírali před chvílí právě skončenou komplikovanou operaci Lenky Berdové.

„Dáte si?“ podíval se Hlaváček po kriminalistech a nabídl jim sáček bílých mentolek.

„Mám z nich už odřenej jazyk. Navíc ve mně sílí pocit, že je to droga. Obsahují mentol,“ vysypal do dlaně Studničkovi jeden bonbón a Machovi dal do ruky celý sáček.

„Přežije to?“ zeptal se jej Studnička a vhodil si mentolku do pusy.

„Rána je to pěkně svinská. Nůž zasáhl pravou ledvinu. Ten chlap, co ji našel, jí zachránil život. Ale musíme počítat s tím, že absolvovala během krátké doby tři operace. Už v Plzni měla namále.“

„Ten Andršt nám zatím o tom všem povídá takový zmatenosti, že nemám důvod mu moc věřit. Navíc sám skončil na interně. Snad podezření z infarktu.“

„Studno, ty jsi fakt maniak. Musíš lidem trochu víc věřit. Nevěříš už snad nikomu ze zásady.“

„Mám prostě rád věci pohromadě. Musí to všechno zapadat.“

„Za tři dny snad budeme moudřejší. Měla by se z toho podle mě dostat.“

„Moment, to chceš říct, doktore, že teď s ní mluvit nemůžeme?“ podíval se Studnička na Hlaváčka. Ten se sice mile usmál, ale zavrtěl hlavou.

„Ani až se mi probere, ti to, Studno, nedovolím. To není žlučník, ze kterýho se mi tady pacient vyspí a jde si klidně domů.“

„No jo, ale pochop zase ty mě. Víme prdlajs, kdo to byl a proč to udělal. Mohla to bejt taky blbá náhoda. Co když nám tady někdo bodne jinou ženskou?“

„Zbytečně mi tady maluješ čerta na zeď. Nebo víš co? Choď si za ženskejma, snad na nějakýho maniaka narazíš,“ podíval se doktor Hlaváček na viditelně posmutnělého Studničku.

„Tak to nebylo moc vtipný. Ale kdyby ti náhodou přivezli další propíchnutou, tak nám dej laskavě vědět,“ zvedl se Studnička naráz z pohovky a pokynul Machovi.

„Zvedej se, tady jsme dneska dvojky. Mimochodem, bejt tebou, doktore, tak s těma mentolkama rychle skončím. Nedávno jsem četl v Květech, že mentol prudce snižuje potenci mužů.“

„A proč myslíš, že je beru?“ nedal se doktor Hlaváček vyvést z klidu, a ještě než oba kriminalisté opustili jeho pokoj, vzal si sáček bonbónů od Macha zpět.

„Stejně sem zítra přijdu. Třeba se polepšíš,“ neodpustil si na odchodu Studnička a vyšel na chodbu.

„Je to děsnej mezek. Co by to tomu doktůrkovi udělalo?“

„Jemu nic, ale s ní by to nemuselo dopadnout dobře,“ namítl Mach a viděl, že by ho v tom okamžiku jeho kolega asi nejraději zaškrtil. ***

„Hlaváček vás vyhodil, co? To jsem čekal,“ podíval se šéf kriminálky kapitán Karas na své dva podřízené, jakmile k němu vešli do kanceláře.

„Vyhodil, ale pořád jsme kamarádi. Nabídnul nám dokonce ty jeho bonbóny. Bílý mentolky,“ poznamenal Mach a sedl si ke stolu na svou židli.

„Případ si zřejmě převezme mordparta z Budějic. Mě zajímá, jestli to ta ženská vydrží.“

„Snad jo. Musíme jí všichni držet palce. Při vší smůle měla ještě kliku. Prej je to čistá rána. Co kluci v tom domě, sehnali už někoho?“

„Pár partají mělo snad taky slyšet nějaký výkřik.“

„Jenže se jich to zase netýkalo, tak co by se obtěžovaly?!“ pronesl naštvaný Studnička a přisedl si k Machovi.

„Doufám, že ten barák prošli celej.“

„Těžko. Spousta lidí není ještě doma. Samá dovolená, hlavně ale byli lidi v tý době u vody. Zatím je dost slušnej poznatek z protějšího paneláku. V tý době snad měl vyjít z domu chlap,“ podal Karas Studničkovi služební záznam, podepsaný strážmistrem Vokurkou.

„Blonďák, čtyřicet, hustý knír, střední postavy?

Dokonce světle šedé semišové sandály. Ten tvůj svědek snad měl dalekohled.“

„A víš, že ho měl? Za chvíli ti ho kluci přivezou. Je to náš dobrý známý,“ dal Studničkovi za pravdu Karas, když náhle do hovoru vstoupil Mach.

„Představ si, co nám říkal Hlaváček.“

„Že už dva měsíce nekouří, to vím,“ utrousil kapitán Karas a hledal v kapsách sirky, aby si mohl zapálit.

„To taky. Hlavně ale to, že ta ženská je kolem pusy dost poškrábaná. Jsou to dost hluboký rýhy. Hlaváček nevylučuje, že to může být od nehtů.“

„A co tím chceš říct?“

„Já? Snad on, ne? Tvrdí totiž, a řekl bych, že to má tak trochu i logiku, že ten chlap asi musel Berdovou v bytě opravdu překvapit. Levou rukou si ji asi podržel, aby mu neřvala, a pravou ji bodnul. Mohl být přibližně stejně velký jako ona. Menší ale určitě ne.“

„No, to snad my už víme taky.“

„Hlaváček si ale vymyslel, že ta ženská po tom píchnutí sotva mohla zařvat. A jestli opravdu zařvala, potom ten chlap, co ji našel, těžko mohl slyšet křik přes zavřený dveře až dolů do přízemí. A v tom bude mít Hlaváček zřejmě pravdu. Ty plechový dveře do chodbičky jsou totiž na brano a to tam kupodivu ještě funguje.“

„Ale kdo nám pak tedy v tom baráku tak zakřičel, hm?“ pronesl Karas mezi čištěním brýlí a ani nečekal, že mu někdo odpoví.

Učitel lidové školy umění ve výslužbě Ivan Procházka byl při výslechu naprosto klidný.

Na něm i na Studničkovi ale bylo znát, že je mezi nimi přece jen určité napětí. Mach, jako by to vytušil, přinesl Procházkovi kávu a studený sifon.

„Nic jiného tady fakt nemáme. Snad ještě cigaretu. Mám bohužel jenom tyhle,“ vnucoval Procházkovi svoje startky, ale ten zavrtěl hlavou.

„Takže si to ještě jednou pro pořádek zopakujeme. Díval jste se dalekohledem na protější balkón, kde se opalovala paní Berdová.“

„Nahá,“ neopomenul zdůraznit Procházka a nalil si do sklenice bublinkovou vodu.

„Samozřejmě, v tomhle vedru není divu. Co bylo potom?“

„No, nejdřív myslím přijel ten chlapík na kole. I když si teď nejsem jist, jestli k tomu domu nepřijeli dokonce dva.“

„Ten, co vyšel z domu, ten taky přijel na kole?“

„Ne, ten asi ne. Toho jsem vlastně ani přijít neviděl. Ale asi si to kolo pak vzal. Proto mi to bylo tak divný. Nebo už to mám pomotaný, vysvětluju to vlastně už potřetí.“

„Dobře. Co dál?“ vyzvídal netrpělivý Studnička. Musel se v tu chvíli sám dost ovládat, neboť měl před sebou člověka, kterého před několika lety zavíral pro pohlavní zneužívání malých děvčátek.

„Ta paní odešla z balkónu do pokoje…“

„Do pokoje jste viděl taky?“ skočil učiteli do řeči Mach.

„Nejdřív jo, ale potom, potom už moc ne. Asi se u nich v bytě musel udělat průvan, protože mi to zakrývala záclona.“

„Pokračujte.“

„Pak už nebylo nic. Až za chvíli se v pokoji znovu objevila ta paní. Zase nahá,“ vyžíval se Procházka v líčení podrobností a vůbec si nevšímal Studničkovy netrpělivosti.

„Ale úplně nahá, pánové,“ zdůraznil ještě Procházka a oba kriminalisté se po sobě podívali.

„No, a pak se v tom pokoji najednou objevil ten chlap.“

„Ten, co jste ho pak popsal strážmistrovi?“ ozval se rovněž nedočkavý Mach.

„To nemůžu říct. Viděl jsem jen modrý kalhoty a tetování na levé ruce.“

„Tím tetováním jste si jist?“

„Jistě. Přímo nad hodinkama měl ten chlap vytetovanou velkou kotvu.“

„To jste fakt viděl tak dobře?“ zapochyboval pro změnu Studnička

„Mám dalekohled sedm krát padesát.“

„To je všechno jako na dlani, co?“ neodpustil si ironickou poznámku Mach a dovedl si Procházku představit, jak od rána loví erotickým dalekohledem po celém sídlišti.

„A potom bylo co?“

„No, to mi do toho zase vlítla ta pitomá záclona. Zřejmě zase průvan. Pak už jsem fakt nic neviděl.“

„A dole u vchodu?“ ozval se Studnička.

„Do domu vešli, co vím, jen dva chlapi. Ten s tím kolem a pak ten, co na tom kole odjel. Počkejte, teď jste mě spletli. Ten druhej přišel vlastně jako první. Jo.“

„V tom případě vám ale ušel třetí.“

„To je i možný, protože jsem se taky chvíli díval na balkón paní učitelky Bromové. Ta bydlí ale napravo, v těch družstevních. Ta chodí doma nahoře bez,“ pospíšil si rychle s vysvětlováním Procházka a znovu si nalil do sklenice sodovku. Studnička si s kolegou vyměnil pohled a znovu se zaměřil na Procházku.

„Vám nepřišlo divný, že odjížděl na cizím kole?“

„To mi bylo dost divný, ale pak jsem se zase podíval nahoru a viděl jsem tam nějakýho chlapa, jak klečí u tý ženský na zemi. Zase mi ale ta blbá záclona…“

„Kam jel ten chlap na kole, jste si nevšiml?“

„Fakt nevím.“

„Ten popis, co jste uvedl strážmistru Vokurkovi, určitě souhlasí?“

„Rád bych vám pomohl, pánové, ale opravdu jsem si ho moc neprohlížel,“ odpověděl bývalý učitel Studničkovi a ten byl rád, že tenhle výslech skončil. Přesto se rozhodl Procházku nepustit bez mravního ponaučení. Dobře věděl, jak to kantoři nemají rádi.

„Chci věřit tomu, pane učiteli, že už opravdu sekáte latinu. Tamta věc tenkrát vůbec nemusela být, to musíte uznat. Když si pomyslím, co chodí po světě ženskejch, který mají napsáno na čele, že potřebujou chlapa, a vy se pustíte do malejch holek,“ prohodil Studnička a opustil kancelář. Jeho kolega hned nato sepsal s Procházkou svědecký protokol a dal mu ho podepsat.

„Takže to už je, pane Procházka, opravdu všechno. Chcete odvézt, nebo půjdete domů pěšky?“

„Radši se projdu, pane Mach. Zajdu si Na Marjánku na pivo. Kdybyste něco potřebovali, budu od šesti zase doma. Nikam nechodím,“ loučil se učitel Procházka a podal Machovi upocenou ruku.

Sotva se za Procházkou zavřely dveře, vrátili se Studnička s Karasem do své kanceláře.

„Nevíš, Machouši, kdo z těch našich fešáků má vytetovanou kotvu na levý ruce?“

„To tedy fakt nevím. Ti, co se letos vrátili, mají určitě o pár originálů víc. Snad by se to dalo zjistit v base, když je propouštěli. Kdyby se ovšem s určitostí dalo vsadit na evidenci zvláštních znamení.“

„To neřešte, já zkusím na evidenci vězňů do Prahy zavolat. Vy se rychle sbalte a koukejte udělat vyšetřovací pokus v tom baráku. Nemám tu ale žádné auto. Budete muset jet pěškobusem, je to jen kousek. A kupte mi jedny startky, a hlavně bez filtru,“ zdůraznil Karas svoji značku cigaret a odešel z kanceláře.

„Člověče, já ti, Machouši, marně přemejšlím nad tou kotvou, ale fakt mi to nic neříká. Kdoví, jestli je to vůbec někdo od nás.“

„Kdyby ta Berdová, hergot…“ nakousl Mach nahlas myšlenku a v duchu poslal chirurga Hlaváčka ke všem čertům. Studnička dorazil přímo z láhve zbytek studeného sifonu a hodil si do tašky nový balíček tabáku.

„Cestou si snad alespoň dáme pivo. Mám žízeň, že bych se o ni mohl opřít. Mimochodem, už se zjistilo, co je to za kudlu?“

„Zjistilo. Normální lovecká dýka. Nic drahýho. S pouzdrem ji dostaneš za šest pětek. Denně prodají dvě tři. Hlavně prej mládeži. Dost blbá móda. Tady se budem asi těžko chytat. I když vlastně to tetování by mohlo být jakýmsi vodítkem. Někdo si ho mohl všimnout.“

„Samozřejmě. Pachatel si koupí ve kšeftu dýku a co udělá? Jde si ji vyzkoušet na nějakou ženskou. A pokud možno v Písku,“ zaironizoval si Studnička a byl připraven opustit kancelář. Než se však dostal ke dveřím, ozval se na stole telefon.

„Kudrnáč. To bude asi kluci pro vás. Hned vám to přepnu,“ ozvalo se krátce z operačního střediska a vzápětí uslyšel kriminalista v telefonu příjemný ženský hlas.

„Petra Čtveráková. Je tam šéf?“

„Momentálně není. Chcete mu snad něco?“

„Samozřejmě, to bych mu jinak nevolala,“ uzemnila žena Studničku takovým způsobem, že nebyl schopen slova.

„Můžete mu vyřídit, že to u vás beru a že nastupuju už od prvního?“

„To bych i mohl, pokud ovšem nezapomenu. Jsem už totiž stár a zapomínám,“ oplatil Studnička stejným tónem a chtěl pokračovat, ale hlas v telefonu byl opět o něco rychlejší.

„Tak tedy díky a prvního se určitě objevím,“ skončila žena hovor a zavěsila. Studnička váhavě položil sluchátko a chvíli se nepřítomně díval do otevřeného okna na protější střechy domů.

„Kdo to byl? Stalo se něco?“

„Ženská. Ale řeknu ti pěkně drzá. Nějaká Čtveráková. Říká ti to, Machu, něco? Já to jméno už určitě někde slyšel. Ale kde?“

„Ve školce, kde jinde? Ovčáci, čtveráci,“ vypadlo z Macha a vypadalo to, že je ze Studničkova váhání dost nervózní.

„Už to mám. Kapitán Čtverák. Ten přece sloužil dost dlouho na kriminálce v Prachaticích. Určitě. Může bejt tak dva tři roky v důchodu. A myslím, že je z Vimperka. Tak je to přece jen pravda,“ vrátil se Studnička do kanceláře a sedl si ke stolu.

„Co blbneš? Jdeme snad na ten barák?“

„Sedni si, kamaráde. Nastanou nám tady krušné chvíle. Přijde nám sem konečně ta slíbená pomoc. A víš kdo? Ženská ze Šumavy.“

„Pěkná?“

„Jestli ti to, Machu, nedochází, tak sem k nám přijde dělat. Když jsem byl minule v Budějkách, tak se tam krajskej kolem toho nějak bavil. Rozhodně by mě nenapadlo, že tahle pocta potká zrovna naše oddělení.“

„K nám fakt přijde ženská? A co by tu, proboha, dělala? Karas už to ví?“

„Bojím se, že ne. To by nám snad řekl,“ čmáral Studnička na kus papíru vzkaz pro šéfa kriminálky od Čtverákové a na konec připsal: Běda kriminálkám, kterým žena vládne!

„To je konec. Jestli na kriminálku chtějí dát ženskou, tak já jdu teda dělat na občanky. Mně totiž stačí, že si ničím nervy s kriminálníkama a s jednou ženskou, se kterou jsem občas doma,“ pronesl rezolutně Studnička a konečně vyšel z kanceláře.

„Může se starej vůbec bránit?“ obrátil se Mach na kolegu, ještě než otevřel dveře výtahu.

„Krajskýmu? Těžko. Je to podle mě předem prohraná bitva. Když to vezmeš, tak jsme vlastně skoro poslední oddělení v kraji, kde není ženská.“

„Na západě je to ale úplná normálka, že ženský slouží v terénu,“ snažil se mu Mach oponovat, ale neměl u kolegy s touto faktickou poznámkou vůbec úspěch.

„Tady jsme se vždycky obešli bez ženský. A to jsem na kriminálce skoro dvacet let,“ ukončil Studnička debatu kolem dalšího místa na písecké kriminálce a celou cestu nepromluvil na Macha ani slovo.

Třináctipatrový věžák k večeru začínal pomalu žít. Tu a tam se rozsvěcovala okna bytů, v nichž probleskovaly do šera zářící televizní obrazovky.

„Myslíš, že tam naši kluci ještě budou?“

„Kde by byli? Tady bydlí skoro celá vesnice, čtyřiapadesát partají. Tohle všechno vyslechnout není práce na dvě hodiny,“ odpověděl Machovi Studnička, jakmile otevřel dveře do chodby domu.

„Ty jména máš s sebou? Kolik jich je, pět?“

„Čtyři. Dvě ze sedmýho, z desátýho a z osmýho.“

„Takže samý ženský. Fajn, jdeme na to,“ rozhodl Studnička. Netrvalo dlouho a vyšetřovací pokus s výkřikem byl připraven.

„Vidíš, teď by se nám ta ženská hodila,“ prohodil jen tak mimochodem Mach, když spolu přemlouvali jedno děvče, aby v bytě Berdové silně zakřičelo.

„Víš co? Koukej radši sjet dolů a přesně ve čtyřicet to spustíme. Ty ženský ať jsou tam, kde slyšely křik.“

„Já jdu teda dělat Andršta,“ souhlasil Mach a za chvíli sjížděl z devátého patra do přízemí. Přesně ve čtyřicet dal Studnička děvčeti pokyn, aby spustilo. To vzalo úkol dost pečlivě a začalo křičet, že se poručík sám lekl.

„Stačí. To bylo slyšet určitě až na náměstí. Zkusíme pro jistotu zakřičet ještě z koupelny. Nebo radši z předsíně,“ pokynul děvčeti a to znovu nasadilo. Pokus byl u konce. Kriminalisté se vzápětí sešli se svědky a čekalo je překvapení.

„Křik jsem slyšela, ale ten, co jsem slyšela odpoledne, byl úplně jiný. Připadalo mi, jako by se v domě víc rozléhal,“ vysvětlovala nájemnice z osmého patra a skoro všechny ostatní souhlasně pokyvovaly hlavou.

„Teď mi ten výkřik ale připadal opravdu dost tlumený. Jako by byl z bytu,“ ozvala se znovu svědkyně a Studnička s Machem najednou nevěděli, co si o tom mají myslet.

„Chtěla bych říct,“ přihlásila se nesměle starší žena z desátého patra, „že když jsem uslyšela ten strašlivý výkřik, tak jsem zrovna vytírala chodbičku. Mám dojem, že jsem pak vzápětí slyšela bouchnout dveře od chodby přímo pod náma. Víte, ty plechový, dělají dost velký rámus.“

„Vy ale přece bydlíte na druhé straně,“ neudržel se Mach a skočil jí do řeči.

„To bydlíme. Pod námi bydlí inženýr Čeřovský. Tedy spíš jen jeho paní, protože on je někde ve škole. Je to voják.“

„A s tou se už hovořilo?“ podíval se Studnička do svého diáře, do něhož mu strážmistr Vokurka předtím nadiktoval seznam osob, které již byly vyslechnuty.

„Čeřovská tu ještě není. Asi nebyla doma.“

„Ale to snad ne. Odpoledne jsem určitě slyšela z jejich bytu magneťák. Paní musí být doma. Tu muziku jsem slyšela ještě dost dlouho,“ trvala na svém Alena Masáková.

„No nic. To my už nějak zvládneme. Moc děkujeme,“ ukončil Studnička jednání a propustil všechny domů. V okamžiku, kdy stál se svým kolegou před dveřmi bytu

Jiřího Čeřovského, vytáčel plavčík Václav Lusk číslo záchranky. Před pár minutami našel před plaveckým stadiónem zraněnou mladou ženu – bodnutou neznámým mužem.

„Hergot, chlapi, řekněte mi, kterej potrhlej blázen nám tady začal tak najednou řádit,“ začínal kapitán Karas poradu, na které seděli podřízení jako pěny.

„Podle mě to je těžkej psychopat. Vypadá to, že ho fascinuje ženská nahota.“

„Ta mě taky fascinuje, a přesto ženskejm neubližuju.

Spíš naopak,“ oponoval Studničkovi Mach a kupodivu se k němu nikdo z přítomných nepřidal.

„No nic. Zítra se musí udělat opatření po prodejnách.

Hlavně tam, kde se prodávají nože. Popis od toho učitele je, řekl bych, dost slušný. Zajímejte se hlavně o tu vyte-