PODěKOVÁNí

Když jsem v románu V podezření představoval profesora Joea O’Loughlina, neměl jsem tušení, že se stane mou nejstálejší a nejmilovanější postavou. Tehdy byl jeden román vrcholem mých ambicí a představoval jsem si, že se ho prodá tak dvanáct výtisků (s tím, že osm z nich si koupí moje matka).

Profesor je se mnou i teď, o třináct knih později – je to muž s geniální myslí a rozpadajícím se tělem, který má neuvěřitelný vhled do toho nejlepšího i nejhoršího z lidského chování. Ze všech mých postav je Joe nejspíš ten nejautobiografičtější, i když je mnohem odvážnější, chytřejší, pohlednější a vtipnější než já. Co to spisovatelé pořád mají s tím plněním vlastních přání?

Jako obvykle jsem nesmírně vděčný svým úžasným redaktorům, nejvíc pak Marcu Lucasovi, mému agentovi a příteli, a Lucy Daumanové, Rebecce Saundersové a Richardu Pineovi. Také bych rád poděkoval svým skvělým týmům ve vydavatelstvích Little, Brown Book Group v Británii, Hachette v Austrálii, Goldmann v Německu a všem ostatním po celém světě. Obzvlášť bych pak chtěl poděkovat svým překladatelům, kteří dělají všechno pro to, aby se mé texty četly v překladu ještě líp než v originále.

Také bych rád zmínil Stuarta Macdermida, velice štědrého člověka, který podporoval organizaci Parkinson’s NSW v charitativní aukci, a vyhrál tak právo na to, abych po něm pojmenoval jednu z postav. Děkuji vám, Stuarte.

Obvykle v této části knihy děkuji své rodině, nejvíc pak svojí ženě Vivien, která už se naučila očekávat, že ji tu vychválím do nebes, což jí její kamarádky závidí, a já si tak u ní trochu přilepším. Všechno, co jsem o ní napsal, je pravda. Dala mi tři krásné dcery, třicet let šťastného manželství a pořád ještě se při pomyšlení na ni usmívám. Proto nekupuju lístky do loterie. Už mám štěstí dost.

Děti začnou tím, že svoje rodiče milují. S tím, jak rostou, začnou je soudit. Někdy jim i odpustí.

Oscar Wilde, Obraz Doriana Graye