alena jakoubková mûfi, pak manÏela fieÏ

Maminka vysvětluje Davídkovi, že ve velkém městě, kde chodí po ulici hodně lidí, nemusí zdravit každého, koho potká. Davídek se zamyslí a navrhne: Tak já aspoň pozdravím první tři, jo?

(výchovný rozhovor mezi Lucií R. a Davídkem R.)

Já měla suchý víkend… po chvilce: No, byla jen jedna flaška bílýho…

(představa Lucie K. o suchém víkendu)

Jsem blondýna a mám dlouhé nehty…

(autorka této knihy pokaždé, když se jí do něčeho nechce…)

Takhle mi doma nemastěj…

(malý Jirka S. vysvětluje hostitelce, proč si u ní tak pochutnal)

Když láska vyprchá, a život se ti znelíbí…

Jiný ti kadeř zacuchá, a ztratíš ♥… bezpochyby.

Chci se s tebou rozvést.

To jsem si opakovala pořád dokola jako mantru. Chci se dát rozvést, protože miluju jiného muže.

Ach jo…

Najednou mi to nepřipadalo tak snadné, jak jsem si myslela. Ale vzpomněla jsem si na Davida a věděla jsem, že to musím udělat. David očekává, že se dneska na rozvodu se svým manželem domluvím a odstěhuju se k němu, do jeho luxusního střešního bytu na Janáčkově nábřeží.

David… Opravdu jsem mu to slíbila…?

Ovšemže ano.

Bláznivě jsem se do něj zamilovala, podlehla jeho svůdnému zraku, jeho sebejistotě a světáctví. A nepochybně taky tomu, že ve mně viděl i šikovnou právničku a mohla jsem si s ním kdykoli popovídat o případech, které jsme já nebo on v kanceláři řešili.

Byla jsem dočista ztracená.

Vešla jsem do obývacího pokoje, značkovou sytě růžovou kabelku položila na stolek pod oknem. Posadila jsem se do křesla potaženého tmavě zelenou kůží a zpříma jsem se podívala na svého manžela, který si u kávy, již si sem po večeři přinesl, četl noviny.

Byla ve mně malá dušička.

Tonda mi pohled oplatil a přidal úsměv.

Zeptal se:

„Kamilo, máš hlad?“

A hned dodal:

„Tvoje máma sem přinesla zapečeného lososa s bramborovou kaší.“

Povzdechla jsem si.

Moje oblíbené jídlo.

Moje zlatá mamka.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, děkuju, nemám hlad.“

Pak, dřív než definitivně ztratím odvahu, jsem řekla:

„Tondo, chci se dát rozvést.“

Tonda smutně pokýval hlavou.

„Vím, že jsi mě přestala milovat, Kamilo, toho si nešlo nevšimnout. Moc mě to mrzí, nejspíš pro tebe opravdu nejsem dost dobrý, jak si myslí tvoje máma, ale máme děti a na ně musíme myslet. Nebudu ti v ničem bránit, ale prosím přemýšlej. Nerozbíjej dětem domov. Zůstaň tu s námi bydlet, alespoň naoko. Stejně jsi pořád v práci, dětem nebude divné, když budeš pracovat ještě víc. Ale neber jim domov.“

Takže Tonda to věděl.

Věděl to, a nic neřekl, bolest z mé zrady dusil v sobě.

Viděla jsem slzy v Tondových očích a rozbolel mě žaludek.

Tonda, můj manžel a nejhodnější člověk na světě.

Jenže já se zamilovala do Davida. Jiskřivého, společenského, pohledného, uhlazeného a brilantního Davida.

S Tondou se už dávno nudím, a David mi vnesl do života vzrušení, zábavu a zajímavé zážitky. Jako bych z trabantu přesedla do mercedesu.

David na mě naléhá, abych se rozvedla a žila s ním. Chce, abych s ním jela na prodloužený víkend do Paříže a v létě na jachtu do Tichomoří. Nabízí mi tak úplně jiný svět, než je ten, který znám. A mě ten jeho svět neodolatelně láká. Dnes jsem mu slíbila, že si s manželem promluvím o rozvodu. Najednou mě napadlo, že se David jen málokdy zmiňuje o mých dětech. Tváří se, jako by žádné ani nebyly.

Jenže tu jsou.

Ach jo…

Hodila jsem pochybnosti za hlavu.

Podívala jsem se na Tondu.

Čekal na moji odpověď.

Řekla jsem:

„Tondo, já už jsem se rozhodla.“

Tonda znovu smutně pokýval hlavou.

„Tak dobře, Kamilo, ale děti nech tady u mě.“

Neústupně jsem to odmítla, i když jsem dobře věděla, že je to nejlepší řešení.

„Děti půjdou se mnou.“

Tonda zakroutil hlavou.

Řekl:

„Po mně si šlapej, jak chceš, Kamilo, já už to nějak vydržím, ale dětem neubližuj. Bude jim líp tady, se mnou a s babi Zuzi. Jsou tu zvyklé, chodí tu do školy, mají tu kamarády. Můžeš sem za nimi chodit tak často, jak budeš chtít, ale…“ Odmlčel se.

Pak se zeptal:

„Někoho sis našla, viď?“

Zahanbeně jsem přikývla.

„Ano.“

Tonda nadhodil:

„A ten muž, kvůli kterému nám rozbíjíš život, o naše děti stojí?“

Zalhala jsem:

„No jistě.“

Tonda ale pochybovačně pokýval hlavou.

„Myslím, že ten muž, ať už je to kdokoli, chce tebe. Jsi krásná a okouzlující, on se jistě do tebe zamiloval, ale o naše děti nestojí, bral by je jen jako nutnou přítěž k tobě. Jak bys to mohla snést? Ty přece víš, jak moc je mám rád, jak jsem na ně hrdý.“

Pak dodal:

„Proto chci, aby zůstaly tady se mnou.“

Zeptala jsem se:

„A když budu trvat na tom, že je chci mít u sebe?“

Tonda se na mě podíval tak smutně, že se mi na chvilku zastavilo srdce.

„Toníkovi je čtrnáct a Milce dvanáct, Kamilo. Mají do toho taky co mluvit. A já myslím, že budou chtít zůstat tady. A když budeš trvat na svém, že je odsud odvedeš, poženu tě k soudu. A ten soud vyhraju, tím jsem si jistý. V tomhle domě děti vyrůstaly, tady mají svůj domov. Nedovolím ti, abys je odsud vytrhla a přesadila do jiného světa. Nechci, aby bydlely s chlapem, který si bez skrupulí začne poměr s vdanou ženskou, která má dvě děti, a nehledí na nic kolem sebe.“

Připomněla jsem:

„Jsou to i moje děti.“

Tonda odsekl:

„Na to jsi měla myslet dřív, než se ti splašily hormony.“

Svěsila jsem ramena.

Pak jsem vstala a odešla do ložnice. Rozhlédla jsem se po pokoji. Jak je to dlouho, co jsem se tu naposledy s manželem milovala? Určitě je to už pár měsíců. Když jsem si začala s Davidem, od Tondy jsem se začala odtahovat, a Tonda, hodný ohleduplný Tonda, na mě nenaléhal. Uvědomila jsem si, že tady už spát nemůžu. Vyndala jsem si ze skříně oblečení na druhý den a zavřela jsem se v pokoji pro hosty.

Zavolala jsem Davidovi. Navrhl mi, že pro mě a pro moje věci přijede ráno, až Tonda odejde do práce a děti do školy. To jsem musela odmítnout. Namítla jsem, že si musím nejdřív promluvit s dětmi a zajít ke svým rodičům. Slíbila jsem:

„Pozítří budu připravená.“

David mi láskyplně zašeptal, že mě miluje, a já osaměla se svými myšlenkami.

Nebyly nijak veselé, to mi věřte.

Tu noc jsem ani nezamhouřila oči.

Ve škole jsem byla šprt.

Neměla jsem kamarádky, protože jsem o ně nestála, a popravdě žádná z mých spolužaček na oplátku nestála o mě. Jejich věčné pochichtávání mě rušilo při učení.

No jo, byla jsem příšerná.

Teď už to vím.

Když jsem úspěšně složila přijímací zkoušky na gymnázium u nás na Petřinách, oddechla jsem si. Spolužáci se mi posmívali, protože jsem byla jiná a protože jsem nad nimi ohrnovala nos. Z nějakého důvodu jsem si myslela, že s příchodem na gymnázium se to změní. Myslela jsem si, že tam budou všichni spolužáci jako já.

Chytří a ctižádostiví.

Myslet si o sobě, že jsem lepší než ostatní, mě naučila moje mamka. Než si vzala taťku, byla operní zpěvačka, nijak významná, ale měla angažmá v oblastním divadle, kde byla hvězda, a ráda na to nostalgicky vzpomínala. Na to, jak zpívala Rusalku a měla potlesk na otevřené scéně, anebo jak o ní psaly místní noviny.

V Praze, kam přišla s taťkou, zpívala jen jako host na různých akcích nebo jako předskokan na koncertech slavnějších kolegů, a když jsem se narodila já, zpívala už jen doma u klavíru.

Až jako dospělá jsem si uvědomila, že to pro ni musela být svým způsobem oběť. Nikdy o tom nemluvila, ale svoje někdejší ambice vložila na moje křehká bedra.

Na to, že nemám hudební sluch a neumím zpívat, přišla brzy. Nenechala se tím ale odradit a rozhodla se, že mě připraví na povolání lékařky. Taťka je totiž chirurg, tak mamka rozhodla, že půjdu v jeho stopách, když nemůžu jít v jejích. Podstrkovala mi knížky z lékařského prostředí a vyprávěla mi, jak taťka zachraňuje životy.

Myslím, že ve mně viděla druhou Marii Curie.

Nu, tuto představu si mohla hýčkat na srdci ještě dlouho. Že omdlévám při pohledu na krev, vyšlo najevo mnohem později. Mamka nad tím velkoryse mávla rukou:

„To nevadí, Kamilko. Máš další neomezené možnosti.“

Pro začátek se maminka rozhodla, že dva jazyky ve škole mi nemohou stačit, tak mě zapsala na zahraniční jazykové škole na kurzy němčiny a italštiny. Ukázalo se, že jazyky mi nejen jdou, ale i baví, tak se maminka opájela blaženou představou, jak jednou budu tlumočit na mezinárodních kongresech nebo v OSN.

Nedošlo ani na to, ale mamka mě podporovala ve všem, do čeho jsem se pustila, stejně jako po svatbě začala podporovat taťku tím, že se ujala péče o všechno kolem domácnosti, aby se Velký Lékař mohl soustředit na kariéru. A to jí vyšlo.

Na osmileté gymnázium jsem se těšila, těšila jsem se na další šprty, jako jsem byla já. Těšila jsem se na to, že si s nimi budu rozumět a že si s nimi budu mít o čem povídat. Jediné rozptýlení, které jsem si dopřávala, a to v hojné míře, byly knížky. Ty jsem doslova hltala po tuctech, a zejména ty, které vůbec nebyly určené dětem.

Paní Parkingtonovou od Louise Bromfielda jsem přečetla už v deseti letech.

Pro poslední vysvědčení ze základní školy mě mamka poslala oblečenou do bílých krajkových šatů a mé dlouhé blonďaté vlasy nechala rozpuštěné, jen mi do nich dala čelenku, aby mi nespadaly do očí. Ostatní holky si přišly pro vysvědčení v džínsách a tričku. Namísto abych z toho měla mindrák, zvedla jsem nosík ještě výš.

Ach jo…

Já vím, že to vypadá divně, když desetiletou holku obléká máma, ale já ležela v knížkách a všechno ostatní mi bylo jedno. Mamčinu péči jsem přijímala jako samozřejmost. Na vysvědčení jsem měla samé jedničky, jako ostatně vždycky. Pro mě to byla samozřejmost. Věděla jsem, že mamka na oslavu uvaří večeři pro celou rodinu, aby se mnou i mým vysvědčením mohla pochlubit. S rodiči jsme bydleli v ulici Na Větrníku. V obrovské rodinné vile kromě nás bydleli taky babi a děda, taťkovi rodiče, kteří ale bohužel před pár lety zemřeli, a taťkova starší sestra Blanka, její manžel Borek a moji o víc než deset let starší bratranci Honza a Jirka.

Teta Blanka nade mnou často lomila rukama a moji mamku napomínala, aby mi dopřála trochu zábavy, protože její synové byli stejně (nebo možná víc) nadaní než já, a přitom Jirka kromě toho, že míval na vysvědčení samé jedničky, a to i na gymnáziu, hrál fotbal a chodil do posilovny, a teď už druhým rokem studuje architekturu, nadaný Honza si s kamarády založil kapelu, společně vytloukají kluby po celé Praze, a vedle toho studuje na červený diplom stavební fakultu.

Teta Blanka, na rozdíl od mé mamky, která po svatbě zůstala dobrovolně v domácnosti, učila na průmyslovce matematiku, měla spoustu kamarádek, s nimiž jednou týdně vyrážela na babinec do kavárny, někdy je pozvala k sobě domů, kde si otevřely lahev vína a z otevřeného okna se k nám nesl jejich hurónský smích.

Teta Blanka mamku často zvala, aby se k nim přidala, ale mamka vždycky pozvání odmítla. Po večerech raději hrála na klavír, učila mě na něj odmalička, takže jsme často hrály spolu, a to jí k rozptýlení stačilo. Na duši si hýčkala představu, že jako dcera ředitele pivovaru patří k honoraci, a to možná na malém městě, kde vyrůstala, byla i pravda. Tady o tom ovšem nikdo nevěděl, takže mamka musela nosit nos hodně nahoru, aby to lidem došlo, a mně to do hlavy tloukla už dětství.

Myslela jsem si o sobě, že jsem lepší než ostatní, protože mě baví se učit.

Nu, jak říkám, byla jsem příšerná.

Protože jsem u mamky viděla, jak ráda zůstává doma, nevadilo mi, že se její rozhodnutí týká i mě. Ke štěstí mi stačily knížky a klavír. Když někdy taťka přišel z nemocnice domů dřív, hrály jsme spolu s mamkou pro něj jeho oblíbené skladby.

S posledním vysvědčením ze základní školy jsem se vydala domů, cestou mě dohonil spolužák Tonda Long.

Věděla jsem, že bydlí na Zeyerových alejích, tak jsem se podivila, že jde mým směrem.

Tonda vysvětlil:

„Po prázdninách se už neuvidíme, Kamilo, když jdeš na gymnázium, tak mě napadlo, víš, jestli bys mi nedala číslo na mobil. Abychom spolu zůstali v kontaktu.“

Pak dodal:

„To přeci lidi dělají, ne?“

Upřímně jsem se podivila:

„Na co by ti moje číslo bylo?“

Tonda se trochu ošil.

Pak mi vysvětlil:

„No, rád bych ti někdy zavolal.“

Nechápavě jsem se zeptala:

„A co bys mi asi tak říkal…?“

Tonda pokrčil rameny.

Pak přiznal:

„No, víš, líbíš se mi.“

Zastavila jsem se a na Tondu se podívala. Možná to bylo úplně poprvé, co jsem ho doopravdy viděla. Vysoký kluk s hlubokýma černýma očima, tmavé vlasy stažené do culíku.

No jo, byl to moc hezký kluk.

Jenže já měla sociální cítění kostky cukru.

Namítla jsem:

„Nezlob se, ale na gymplu budu mít ještě víc učení než teď.“

To číslo jsem mu fakt nedala.

Doma jsem si kvůli tomu rvala své zlatostříbrné vlasy, protože mi došlo, jak moc se mi Tonda líbí, ale bylo mi deset a brzy jsem na to zapomněla. Nu, skoro zapomněla.

V nové škole byli jiní kluci a také jiné holky.

A jedna z nich, přemýšlivá Dominika Tichá, se stala mojí kamarádkou.

Měla jsem první opravdovou kamarádku v životě.

Uvědomovala jsem si, jak je to skvělé.

Společně s Dominikou jsme se učily, podařilo se nám udržet si i nadále na vysvědčení jedničky a začaly jsme se jedna druhé svěřovat s tím, co nešlo svěřit našim mámám.

Dominika mi vyprávěla o rozvodu svých rodičů a jak těžce nese to, že její táta si založil novou rodinu a s novou, hezkou a mnohem mladší manželkou má další děti.

Rozčilovala se:

„Prý že to jsou mí malí bratříčci. Ale já je nesnáším.“

Lehkomyslně jsem jí poradila:

„Tak tam nechoď.“

Dominika přikývla.

„Nechci k nim chodit. Jenže moje máma na tom trvá.

Prý má táta právo si mě k nim brát. Jaký právo? Mě se nikdo neptal,“ reptala nakvašeně. „Nemám tam ani svůj pokoj.“

Zeptala jsem se:

„A jaká je tátova nová žena?“

Dominika se zamyslela:

„No, víš, ona není doopravdy zlá. Snaží se, abych se u nich cítila dobře, vaří mi moje oblíbená jídla a zajímá se o mě, ale já jsem na ni schválně protivná. Nikdy jí neodpustím, že nás táta kvůli ní opustil. A ty jejich spratky taky nikdy nebudu mít ráda.“

Povzdechla jsem si.

Tomu jsem prostě nerozuměla.

Byly jsme už v kvartě, když se to stalo.

Jednou, když jsme se s Dominikou, která bydlela ve Veleslavíně, loudaly domů a diskutovaly o těžkém domácím úkolu z matiky, se před námi objevil Tonda.

Můj bývalý spolužák.

„Ahoj,“ usmál se na mě.

Nu, mamka mě vychovala ke zdvořilosti, tak jsem se ujala představování.

„Dominiko, tohle je Tonda, Tondo, tohle je Dominika.“

Tonda se mě zeptal:

„Jak se máš?“

Pokrčila jsem rameny.

„Díky. Dobře. A co ty?“

Tonda se usmál.

„No, vlastně taky dobře.“

Pak dodal:

„Máte, holky, výhodu, že už nemusíte dělat přijímačky.“

Vzala jsem to jako námět k další otázce. V rozhovorech s kluky jsem nebyla zběhlá a nevěděla jsem, jak rozhovor s bývalým spolužákem nějak přijatelně slušně ukončit.

Tonda se mi líbil a pořád ještě jsem si na něj malinko myslela, ale nechtěla jsem to dát najevo, abych se před ním neztrapnila. Nevěděla jsem, jak se mám chovat, tak jsem se jako vždy oděla do hávu odtažitosti a lhostejnosti, za který se tak ráda schovávám.

Zeptala jsem se, protože mi to přišlo zdvořilé:

„Na jakou školu se hlásíš?“

Tonda pokrčil rameny.

„Na zdrávku.“

Užuž jsem se málem nezdvořile ušklíbla, ale na poslední chvíli jsem se vzpamatovala.

Zeptala jsem se:

„Přijali tě?“

Tonda přikývl.

„Jo.“

Dominiku zajímalo:

„A co jako budeš dělat? Zdravotního bratra?“

Tonda rozhodil rukama.

„No, to ještě nevím. Rád bych se staral o lidi, kteří to potřebují.“

To Dominiku nadchlo.

„To je skvělý. Vlastně by mě něco takovýho taky bavilo. Přemýšlela jsem, že bych šla na medicínu nebo na veterinu. Mám ráda zvířata. To bys po maturitě mohl jít taky, ne?“

Tonda se rozesmál.

„Nejsem tak chytrý jako vy dvě. Nevím, jestli vůbec na vejšku chci.“

Obě jsme se na něj dívaly jako na exota.

Nechce na vejšku?

Pak jsme se rozloučili a pokračovali každý svým směrem.

Dominika mi řekla:

„Je trochu divnej, ten Tonda, ale je to moc hezkej kluk.“

Pokrčila jsem rameny.

„No jo, a je hodnej, ale teď se chci soustředit na učení.“

Dominika mě informovala:

„To já taky, ale budou prázdniny…“

Vyjevila jsem se.

„Ty si chceš najít kluka?“

Dominika přikývla.

„No, asi jo. Skoro všechny holky ve třídě už někoho mají.“

Podivila jsem se.

„Fakt? A jak to víš?“

Dominika mě napomenula:

„Měla bys aspoň občas z té své bubliny vykouknout, Kamilo. Copak tobě se nikdo nelíbí? Jen v naší třídě máš aspoň tři ctitele, v béčku další. Nechtěla bys… někoho mít?“

Zamyslela jsem se.

„Fakt nevím.“

Pak jsem připustila:

„Možná. No a když, tak jedině Tondu. Ale chci mít taky dobrý vysvědčení.“

Dominika na mě ukázala prstem.

„Jsi praštěná, Kamilo. Líbí se ti kluk, který na tobě může oči nechat, a ty děláš, jako by tě vůbec nezajímal. Nechápu, proč se k němu tak chováš. Mně se tedy Tonda líbí. Jestli ho chceš, tak mu zavolej a pozvi ho na rande, ale jestli ne, dej mi na něj telefonní číslo. Zavolám mu a pod nějakou záminkou ho vylákám k rybníku.“

Kamarádku jsem suše informovala:

„Já na něj číslo nemám.“

Dominika si zaťukala prsten na čelo.

„Tak proč si o něj neřekneš?“

Pokrčila jsem rameny.

„Tonda po mně číslo chtěl, když jsem odcházela ze základky, ale já mu ho nedala. Chtěla jsem se soustředit na učení. A taky jsem nevěděla… No, byla jsem zmatená.“

Dominika mě vyzvala:

„Tak si o něj řekni teď.“

Mávla jsem rukou.

„On už o mě dávno nestojí. A třeba už nějakou holku má.“

V duchu jsem ovšem doufala, že žádnou nemá.

Ach jo…

Dominika nadhodila:

„A co když nemá…?“

Odbyla jsem ji:

„Stejně už ho nepotkám, tak co…“

Tondu jsem ale potkávala často. Potloukal se kolem našeho domu, potkávala jsem ho, když jsem šla mamce na nákup, anebo do Sladké dílny pro zákusky k nedělní svačině.

Někdy se ke mně Tonda připojil, doprovázel mě a naše náhodná setkání byla stále častější. Protože jsem byla natvrdlá, nic mi nedocházelo, ale postupně jsem si na Tondu začínala zvykat, a když se několik dní po sobě neobjevil, rozhlížela jsem se kolem sebe a pátrala očima v davu lidí, jestli ho aspoň nezahlédnu.

Jo, zamilovala jsem se. Ještě jsem o tom ani sama nevěděla, protože jsem se ve svých citech nevyznala, byla jsem v tomhle ohledu naivní a maminka mě v tom podporovala.

Když jsem zase jednu neděli dopoledne šla do Sladké dílny pro dortíky, Tonda na mě čekal u zastávky tramvaje, přidal se ke mně, znovu si dodal odvahy a zeptal se:

„Kamilo, nedala bys mi telefonní číslo?“

Na to jsem už ovšem byla dokonale připravená. Toužebně jsem na tuto otázku čekala, a když konečně přišla, už dávno jsem měla vymyšleno, co na ni odpovím.

Vyndala jsem z kapsy džínsů mobil a navrhla jsem:

„Nadiktuj mi to svoje.“

Tonda mi číslo nadiktoval a já ho prozvonila.

Od té doby mi Tonda volal každý den.

Mluvili jsme spolu o knihách, které jsem četla, a o filmech, které viděl Tonda, o škole, také o spolužácích a našich rodičích, o svých plánech na prázdniny i těch do budoucna.

Když se Dominika vrátila z jižní Itálie, kam ji její máma vzala k moři, nestačila se moje kamarádka divit, jak daleko jsme s Tondou zašli. Svěřila jsem se jí, že se s Tondou scházím skoro každý den, že spolu chodíme na dlouhé procházky do zahrady břevnovského kláštera, že se při tom držíme za ruce a že si nedovedu představit, jak bez něj dokážu přežít dva týdny v Provence, kam mě naši plánují odvézt.

Dominika mě stydlivě informovala:

„Já se, Kamilo, taky zamilovala.“

Vyjekla jsem:

„Do koho…?“

Dominika se plaše usmála.

„Jmenuje se Paolo.“

Překvapením jsem otevřela pusu a zapomněla ji zaklapnout.

„Je Ital…?“

Dominika přikývla.

„Jo.“

A štědře přidala informaci:

„Je starší, víš. Je mu už přes dvacet.“

Jsem sice v těchto věcech opožděná, ale tak blbá zase nejsem.

Udeřila jsem na ni:

„To dvacetiletému klukovi nevadilo, že s ním nemáš sex?“

Dominika si povzdechla:

Váhavě mi přiznala:

„Ale já jsem s ním sex měla.“

Zařvala jsem:

„Zbláznila ses…?“

Dominika mi vysvětlila:

„Bála jsem se, že když s ním nebudu… no… tooo, tak mě nechá.“

Zajímalo mě:

„Jak se ti podařilo přelstít mámu?“

„No, řekla jsem jí, že si jdu koupit zmrzlinu.“

Vylítlo ze mě:

„Jak dlouho se kupuje zmrzlina?“

Dominika se ušklíbla.

„Víš, moje máma se strašně ráda opaluje, vůbec ji nenapadlo mě hlídat.“

Pokrčila jsem rameny.

Nedokázala jsem se nezeptat:

„Jaký to bylo?“

Dominika si povzdechla.

„No, poprvé nic moc. Bolelo to, ale pak už to bylo docela hezký.“

Vyjevila jsem se:

„Tys s ním spala víckrát?“

Dominika přikývla.

Pak, aby od sebe odvedla pozornost, se zeptala:

„Co ty a Tonda?“

Zakroutila jsem hlavou.

„Je nám patnáct, proboha. O tom mezi námi ještě nepadlo ani slovo.“

Dominika se svěřila:

„Víš, taky bych počkala, ale Paolo byl tak… Přemlouval mě, naléhal.“

Kamarádku jsem informovala:

„Jsi pitomá. A co myslíš, že bude teď?“

Dominika pokrčila rameny.

„Paolo mi slíbil, že přijede.“

Zajímalo mě:

„Kde bude bydlet?“

Kamarádka, kterou praktické věci nezajímaly, řekla:

„No… asi v hotelu, ne?“

Zeptala jsem se:

„A co ten tvůj Paolo dělá? Studuje?“

Dominika mi vysvětlila:

„Ne, Paolo pracuje s otcem v jeho obchodě. Mají cukrárnu. Paolo tam točí zmrzlinu, víš, tak jsme se vlastně seznámili. Pozval mě na večeři, ale máma by mě zabila, kdybych chtěla jít někam večer sama. Tak jsme spolu chodili na čaj a…“

Doplnila jsem:

„A na sex.“

Dominika přikývla.

„No jo.“

Kamarádku jsem napomenula:

„Nechci to z tebe tahat jako z chlupatý deky.“

Dominika přikývla a začala vyprávět:

„No, Paolo mi natočil zmrzlinu zadarmo a pak mě pozval, abych se vrátila večer, že mě vezme na romantickou večeři. Jenomže to jsem kvůli mámě nemohla přijmout. Zeptal se mě, kolik mi je let, a já řekla, že sedmnáct, abych ho neodradila.“

Překvapeně jsem vydechla:

„Tys mu lhala…?“

Dominika přikývla a jakoby nic přiznala:

„Jo. Druhý den jsem mámě namluvila, že bych se ráda podívala na antické ruiny, víš, Anfiteatro Flavio Neroniano, které leží jen pár kilometrů od městečka Baia, kde jsme měli pronajatý apartmán, a máma mi dala peníze na autobus, ráda, že se tam nemusí vláčet se mnou a že se může celý den povalovat na pláži.“

Sarkasticky jsem poznamenala:

„Ale k antickým ruinám jste nejeli.“

Dominika přitakala:

„Nejeli. Paolo mě vzal do domku, který zdědil po prarodičích. Je v městečku Quarto, kousek dál od moře. Jeli jsme tam na Paolově motorce. Tam jsme měli soukromí.“

Neodpustila jsem si:

„To jste hned skočili do postele?“

Dominika se na mě ušklíbla.

„Ne, hned ne. Nejdřív nám Paolo uvařil špagety a po obědě jsme se šli projít.“

Kamarádku jsem sžíravě informovala:

„Jsi úplně pitomá.“

Dominika pohodila tmavou hřívou.

„Možná jsem, ale Paolo mi řekl, že mě miluje.“

Raději jsem byla zticha.

Dovolená s rodiči v Provence byla nádherná. Pole levandule už byla odkvetlá, ale voda v jezeru St. Croix prohřátá od slunce a výlety do vysněných měst Avignonu, Arles a Nȋmes mi přinášely radost, stejně jako koupání v jezeře a v moři.

Tonda mi volal každý večer a já si byla jistá, že je můj svět v pořádku.

A taky že byl.

Ne tak ten Dominičin.

Po návratu z prázdnin jsem kamarádce zavolala, abychom se domluvily, kde se sejdeme. Koupila jsem jí parádní tyrkysové tričko a doufala jsem, že jí udělá radost.

Domluvily jsme se, že ji vyzvednu u ní doma v ulici U Zámečku, a zajdeme spolu do Šárky, kam jsme se rády chodily učit, povídat si a plánovat svoji budoucnost. Kamarádčin hlas zněl smutně. Nechtěla jsem ale nic probírat po telefonu, protože naše mamky měly uši všude.

Když jsem Dominiku uviděla, skoro jsem se jí lekla.

Dominika byla pobledlá a zdálo se mi, že zhubla.

Objaly jsme se a ruku v ruce zamířily k Šárce. Cestou jsme mlčely, a já poznala, že má moje kamarádka starosti. Nešly jsme na koupaliště, ale vyšplhaly jsme na skálu a nahoře jsme se usadily. Vyndala jsem z batůžku tričko a Dominika mi poděkovala.

Pak jsem se zeptala:

„Co se stalo?“

Dominika mlčela, tak jsem nadhodila: „Paolo nepřijede?“

Kamarádka přikývla a potvrdila:

„Ne, nepřijede.“

Pomyslela jsem si, že si hajzlík nejspíš našel další mladinkou holčinu mezi novými zástupy turistek, mířících k Neapolskému zálivu, že je to takové jeho letní rozptýlení.

A měla jsem na něj vztek.

Nevěděla jsem, co mám kamarádce říct, čím ji uchlácholit. Samozřejmě jsem si vybrala to nejméně vhodné.

Začala jsem ji ujišťovat, že si brzy najde někoho jiného, chlapce v jejím věku a s lepším charakterem, ne přelétavého, jakkoli šarmantního Itala.

Dominika ale řekla:

„Já už si nikdy nikoho nenajdu.“

Mávla jsem rukou.

„Nesmysl, Dominiko. Tak například Vašek z béčka ti pořád nadbíhá a je to moc chytrý a hezký kluk. Možná bys mu měla dát šanci. Ten tvůj vypráskaný Paolo možná nemá ani maturitu,“ vyloupl se ze mě snobismus, k němuž mě vede moje mamka.

Dodala jsem:

„Zasloužíš si kluka stejně chytrého, jako jsi ty sama.“

Dominika mlčela.

Tak jsem jí vyprávěla o Francii a o výletech s rodiči. Samozřejmě jsem také měla ctitele. Například číšníka z hotelové restaurace, který mi nosil dortíky a jednou mi dokonce položil na stůl růži. Mamka se ale postarala, aby u té růže jeho dvoření zůstalo.

Rozesmála jsem se:

„Víš, jednou mě oslovil moc hezký kluk v Avignonu na konci mostu, zničeného katastrofální povodní v roce 1668, po níž už most nebyl nikdy opraven, a to ho proslavilo.“

Dominika se zeptala:

„Byl hezký?“

Usmála jsem se.

„Jo, to byl. Ale moje mamka mu řekla, že je mi patnáct, a on to rychle vzdal.“

Najednou jsem si všimla, že Dominice po tváři tečou slzy.

Napomenula jsem ji:

„Dominiko, ten zatracenej Paolo ti za slzy nestojí.“

Dominika přikývla.

„Já vím, že ne.“

Vyjevila jsem se.

„Tak proč bulíš?“

Kamarádka se mi podívala do očí.

„Kamilo, nedostala jsem menstruaci.“

Zalapala jsem po dechu.

Pak jsem se nesmyslně zeptala:

„Jak je to možné?“

Dominika se ušklíbla.

„No, jak asi… Neberu pilulky, protože je mi teprve patnáct, a Paolo… Já nevím, jestli dělal něco proti tomu, abych otěhotněla. Tedy, já si ještě nejsem jistá.“

Pak plačtivě dodala:

„Nevím, co mám dělat.“

Povzdechla si.

„Přece nepůjdu k mámině gynekoložce.“

Zamyslela jsem se.

Pak jsem se zeptala:

„Co na to Paolo?“

Dominika se zase rozplakala.

Objala jsem ji a broukala jí do ucha, že bude všechno dobré, ale věděla jsem, že docela určitě nebude. Jak by mohlo? I kdyby se s ní chtěl Paolo oženit, je jí teprve pat- náct. Její rodiče by to asi nedopustili, a hlavně by nechtěli, aby se za otcem svého dítěte odstěhovala do Itálie. Dost jsem pochybovala, že by to chtěla sama Dominika.

Ach jo…

Po chvilce se Dominika uklidnila natolik, že mi byla schopná říct:

„Paolo tvrdí, že to dítě může být kohokoli, a ať mě ani nenapadne ho za otce označit. No a já se bojím mámy. Ta to ze mě určitě vytáhne, Paola si podá a pak mě zabije.“

Rozzlobeně jsem vykřikla:

„Ten hajzlík proradnej…!“

Dominika přitakala.

„Jo, to on je. Ale co mám teď dělat?“

Kamarádku jsem ujistila:

„Tvoje máma se s tím smíří. Musíš jí to říct.“

Dominika se zeptala:

„Nezná tvůj táta nějakého gynekologa?“

Přikývla jsem.

„Docela určitě ano, ale protože nejsi plnoletá, jsem si jistá, že na takovou prohlídku musíš jít s mámou. Musíš to říct mámě, a co nejdřív. Ona už si bude vědět rady.“

Dominika plačtivě řekla:

„Ale máma mě zabije.“

Přikývla jsem.

„Já to přece vím, ale ty to přežiješ.“

Dominika sebrala všechnu odvahu do hrsti a svěřila se mámě.

Ach jo…

Říct, že Dominičina máma vyváděla, je slabé slovo.

Nejdřív tu novinku zavolala bývalému manželovi a obvinila ho, že on je za to odpovědný, protože ji opustil v době, kdy ho dcera tak moc potřebovala, a že se s tím Italem spustila, protože jí chybí táta. Pak Dominiku odvlekla na gynekologické vyšetření, které potvrdilo, že je Dominika těhotná. Doma na dceru udeřila, že musí jít na potrat.

Jenže Dominika na potrat jít nechtěla. Bylo jí jasné, že se sama o dítě postarat nedokáže, ale tak nějak doufala, že jí máma nabídne pomoc. Paní Tichá pracuje z domova jako grafická designérka, mohla by tedy dceři pomáhat, ale nechtělo se jí. Dominice vysvětlila, že další kolo plínek, rostoucích zoubků a ponocování už nechce zažít.

Dominika už propadala zoufalství, ale otec se naštěstí postavil za ni. Dokonce navrhl, a to Dominiku opravdu překvapilo, že s novou manželkou prodají stávající byt a koupí si nový, větší, aby tam Dominika s dítětem mohla bydlet s nimi a všichni by měli dost prostoru.

Dominika se nemohla rozhodnout, protože jednak se děsila máminy urputnosti ohledně potratu, druhak se jí nechtělo bydlet s nenáviděnou macechou. Blížil se začátek školního roku a Dominika si musela zvolit jednu z variant, z nichž ani jedna se jí nelíbila.