Knížata, králové, prezidenti

knížata, králové, prezidenti p ř e h l e d n ý p r ů vodc e

Jan Bauer KNÍŽATA, KRÁLOVÉ, PREZIDENTI

přehledný průvodce

Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava Alena Gratiasová Ilustrace Jan Maget Obálka Marcel Bursák /PT MOBA Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2020 www.mobaknihy.cz © Jan Bauer, 2004, 2015, 2020 Illustrations © Jan Maget, 2004, 2015, 2020 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2015, 2020 Vydání třetí doplněné a přepracované, v nakladatelství MOBA vydání druhé

ISBN 978-80-243-9442-8

Jan Bauer

knížata, králové, prezidenti p ř e h l e d n ý p r ů vodc e

Předmluva

Pro mnohého z nás jsou dějiny jen souhrnem dat a jmen. A protože tato data a jména většinou v běžném životě nepotřebujeme, zdá se nám být historie vědou jaksi přebytečnou. Alespoň na první pohled to tak vypadá. Jenže už staří Římané tvrdili „historia magistra vitae“, tedy – historie je učitelkou života. Jakkoliv to může připadat těm, kteří se ve školních hodinách dějepisu často trápili právě s těmi zmiňovanými daty a jmény, nepochopitelné, je tomu vskutku tak.

Ale proč?

Za daty a jmény se totiž skrývají skutečné příběhy – a často velmi dramatické příběhy, které po roztodivných peripetiích vyúsťují v dnešku. V tomto smyslu se vlastně stále pohybujeme v proudu nikdy nekončících dějin, jsme jejich nedělitelnou součástí. Co víc, mnohé z příběhů a dějů se čas od času jen v trochu jiné podobě opakují a je na nás, zda tyto zákonitosti opakování postřehneme a vezmeme si z nich sami pro sebe i nějaké poučení. Právě v tomto smyslu je historie učitelkou života. Učí nás totiž chápat minulost, vyvarovat se špatného a naopak oceňovat a využívat to dobré a přínosné, co obsahuje, a tím si připravovat vlastní budoucnost.

Knížku, kterou právě držíte v ruce, bychom mohli považovat za pouhý souhrn jmen, byť ne ledasjakých. Naleznete v ní chronologicky sestavený sumář panovníků, vládců zemí Koruny české, tedy současných Čech, Moravy a Slezska, byť v tomto případě je míněna knížata, králové, prezidenti 7

předmluva

jen část někdejšího Horního Slezska. Ovšem s tím, že ke každému jménu je přiřazen životní příběh; osudy, skutky a charakteristika toho či onoho vládce. Chceme vám představit skutečné osobnosti, které z titulu svého vůdčího postavení velmi bezprostředně zasahovaly do našich dějin. Už vzhledem k tomu, že se jednalo o knížata nebo krále, utvářely českou a moravskou historii podstatně větší měrou než kdokoliv jiný z jejich současníků. Na jejich prozíravosti, moudrosti, odvaze či naopak lhostejnosti, hlouposti a zbabělosti častokrát závisely osudy této země. Už proto je dobré znát tyto vládce, vědět, kdo z nich čím a proč přispěl na naší často klopotné cestě k dnešku.

Přitom bychom měli zvlášť zdůraznit, že tato kniha rozhodně není odbornou historickou prací, ani nemá takové ambice. Spíše chce být popularizujícím počtením a lze jí tudíž odpustit sem tam nějaké zjednodušení výkladu a snahu nejen o poučení, ale i o pobavení čtenářů.

Prvním vladařem, který se v souvislosti s našimi končinami vynořuje z hlubiny věků, je Marobud, král Markomanů. Byl odchovancem Římanů, kteří tohoto syna germánského velmože zřejmě drželi jako rukojmí. Později odešel z Itálie ke svým Markomanům, postavil se jim do čela a na počátku našeho letopočtu je z jejich původní vlasti kolem řeky Mohanu přivedl na území Čech. Právě tady vybudoval novou říši, která úspěšně čelila rozpínavosti římského impéria. Nakonec však musel uprchnout před vzpourou vlastních lidí a paradoxně dožít v římském exilu. Další osudy jeho říše tonou v mlhách nejasností a nikdo už na ni nenavázal. Proto jsme Marobudovu jistě pozoruhodnou osobnost do této knížky nezařadili.

Dalším jménem, které zaznamenaly letopisy v souvislosti s našimi končinami, je Sámo, snad původně franský kupec z kraje senonského, oblasti na jihovýchod od dnešní Paříže. V 7. století sjednotil pod svým velením slovanské kmeny a svedl vítězný boj s Avary, síd8 jan bauer

předmluva

lícími tehdy v Panonii, zhruba nynějším Maďarsku. Následně pak u tajemné pevnosti Wogastisburg odrazil útok východofranského krále Dagoberta I. Leč Sámem ovládané území, s pravděpodobným jádrem na jihu Moravy, nemůžeme považovat za stát, ale pouze za kmenový svaz. Jeho říše sice předcházela Velkou Moravu, nicméně ta na ni nikterak nenavazovala, respektive o nějakých přímých souvislostech mezi nimi nemáme ani ty nejmenší důkazy. Proto v našem přehledu panovníků také Sámovo jméno chybí.

Naše knížka tedy začíná až vládci prvního státního útvaru západních Slovanů – Velkomoravské říše, příslušníky dynastie Mojmírovců. Teprve po nich přicházejí na řadu čeští panovníci – knížata a králové, kteří budovali stát, na nějž bezprostředně navazuje a k němuž se hlásí nynější Česká republika. Velkomoravskou říší nezačínáme náhodou. Už tak řečený Dalimil ve své veršované kronice uvádí, že velkomoravský panovník Svatopluk přenesl svou královskou hodnost na české vladaře, tudíž jejich „koruna jest z Moravy vyšla“.

Také římský císař a český král Karel IV. se záměrně hlásil k moravské tradici a jeho kronikář Přibík Pulkava z Radenína hovořil o „přenesení královské koruny z Moravy do Čech“. Z tohoto důvodu můžeme Velkomoravskou říši považovat za přímého předchůdce českého knížectví a posléze českého království.

Vlastní český stát vznikal postupným rozšiřováním území původně pouze ve středních Čechách sídlícího kmene Čechů. V často velmi krvavých konfliktech se svými rovněž slovanskými sousedy nakonec tento kmen, respektive jeho panovnická dynastie, zabral a ovládl celou českou kotlinu. První z historicky doložených českých knížat Bořivoj, odvozující svůj původ od mytického oráče Přemysla, vstoupil do dějin tak, že se dal na Moravě pokřtít. Křesťanství se pak stalo tou sjednocující ideou, která spoluvytvářela český stát v čele s dynastií Přemyslovců. knížata, králové, prezidenti 9

předmluva

Po vymření Přemyslovců po meči usedli na český trůn Lucemburkové, po nich polští Jagellonci a následně Habsburkové spříznění jak s Přemyslovci, tak s Lucemburky a Jagellonci. Přitom území Čech a Moravy zůstávalo prakticky až na malé okrajové oblasti stále stejné a také centrum země a panovnické moci – Praha – se více než tisíc let neměnilo. Tak podivuhodně dlouhou kontinuitou se může pochlubit jen málokterá ze současných evropských zemí.

Náš přehled panovníků je doveden až k poslednímu panujícímu habsburskému císaři Karlovi I., který abdikoval 11. listopadu 1918, kdy už dva týdny existoval ve středoevropském prostoru nový stát – Československá republika. Karel I. byl nominálně českým králem, byť nebyl nikdy korunován. Stejně tak si přes naléhání českých stavů a českých politických předáků nikdy nedal vložit na hlavu korunu sv.

Václava jeho předchůdce František Josef I. Posledním Habsburkem, který se dal korunovat českým králem, byl v roce 1836 Ferdinand V. řečený Dobrotivý.

Oproti prvnímu vydání knihy jsme přehled rozšířili i o prezidenty Československé, respektive České republiky. Publikace tak plynule navazuje na předcházející královské období a pokračuje až do dnešních dnů. Také v případě československých, respektive českých prezidentů jsme se snažili osvěžit jejich životopisy méně známými zajímavostmi, dobovými citáty, postřehy a charakteristikami. Zároveň jsme usilovali o co největší míru objektivity a přitom poutavosti. Dlužno dodat, že jednotlivým prezidentům jsme po zralé úvaze věnovali podstatně více prostoru než knížatům a králům. Už proto, že třebaže byli, případně jsou dle platné ústavy jen formálními hlavami našeho státu, vzhledem k jejich osobnostem a autoritě zasahovali do našich moderních dějin v leckterém ohledu výrazněji, než bychom snad očekávali. Ovšem s jednou výjimkou, která svůj úřad přebírala v mimořádně obtížné době. Ne všichni 10 jan bauer

předmluva

prezidenti zvládali svůj úkol tak, jak by si to snad sami přáli. Situace malé země v srdci Evropy často byla nejen nad jejich síly, ale i nad jejich možnosti. Dost však předběžných úvah, raději už nechme hovořit životy a činy našich panovníků a prezidentů.

knížata, králové, prezidenti 11

Velkomoravská říše

velkomoravská říše

Mojmír I. 830(?) – 846

M

ojmír I. byl velmožem, který pod svou vládou sjednotil slovanské kmeny na Moravě, západním Slovensku a v okolních územích do jediného knížectví. Katolický kněz a barokní dějepisec Tomáš Pešina z Čechorodu odvozoval jeho původ od mytického Moravoda, údajného syna knížete Sáma. Přední moravský archeolog Zdeněk Klanica zase vyslovil domněnku, že představitelé vládnoucí moravské vrstvy, tedy i Mojmír, mohli být potomky perských bojovníků, kteří po rozvrácení své říše Araby odešli ze střední Asie do Evropy. Dokládá to nápadnou podobností perských a velkomoravských šperků, oděvů, zbraní a konečně i samotným názvem Morava, který by prý mohl mít původ ve vzdálené střední Asii. Například někdejší obyvatelé hraničního území Turkménie a Íránu se nazývali Margi, tedy stejně jako Xantenské anály z 9. století označovaly Moravany. Kromě toho v perštině slovo „maravan“ znamenalo vítěz nebo hrdina.

Pokud se však budeme držet strohých faktů, setkáváme se s Moravany poprvé v roce 822, kdy císař Ludvík Pobožný, syn Karla Velikého, svolal do Frankfurtu nad Mohanem říšský sněm. Zúčastnili se ho i zástupci kmenů západních Slovanů; letopisec konkrétně jmenuje Obodrity, Srby, Velety, Čechy a Moravany. O devět let později pokřtil pasovský biskup Reginhar „všechny Moravany“. Nejednalo se pochopitelně o masový křest veškerého obyvatelstva Moravy, ale knížata, králové, prezidenti 15

velkomoravská říše

o přijetí křesťanské víry moravskou politickou elitou nepochybně v čele s knížetem Mojmírem I. Na jeho jméno však v letopisech poprvé narážíme až v roce 833, kdy vyhnal z Nitry jakéhosi knížete Pribinu. Zřejmě tak dovedl do vítězného konce zápas o sjednocení rozdrobených kmenových území do jednoho celku. Jméno vyhnaného knížete Pribiny patrně souvisí s latinským pojmem „Privignus“, tedy levoboček. To by mohlo (ale také nemuselo) znamenat, že Mojmír a Pribina byli snad nevlastní bratři. Ovšem jiná hypotéza spojuje jméno Pribina se slovanským „prvina“, tedy prvorozený. V každém případě by se tak jednalo o válku takříkajíc ve vlastní rodině.

Pribina, ač sám zůstal pohanem, nechal v Nitře pro svou bavorskou manželku zbudovat kostel, který už v roce 828 vysvětil salcburský arcibiskup Adalram. Tato okolnost musela Mojmíra znepokojovat. Vždyť spřízněnost nitranského vládce s franskými velmoži pro něj představovala nebezpečné riziko mocenského obklíčení. Otázka stála – kdo s koho. Mojmír pod záminkou rozšiřování křesťanství zaútočil jako první a zvítězil.

Pribina se po své porážce uchýlil k markraběti Východní marky (dnešní Rakousko) Ratbodovi, který ho uvedl k východofranskému panovníkovi Ludvíku Němcovi. Pribina se u něj domáhal vojenského zásahu ve svůj prospěch. Zároveň teprve tehdy přijal spolu se svým synem Kocelem křest. Jenže Ludvík Němec neměl momentálně zájem na válce s Moravou a nakonec Pribinovi náhradou přenechal území v Dolní Panonii u Blatenského jezera.

Mojmír I. zatím zřejmě dále rozšířil území moravského státu o oblast mezi řekami Dyjí a Dunajem. Jeho centrálním hradištěm byly pravděpodobně Valy u Mikulčic, objevené v 50. letech minulého století archeologem Josefem Poulíkem a jeho spolupracovníky. Přední znalec velkomoravské problematiky, historik Lubomír E. Havlík, 16 jan bauer

velkomoravská říše

vyslovil názor, že toto významné centrum se snad nazývalo „grad Morava“.

Období míru však netrvalo dlouho. V roce 846 vytáhl proti Mojmírovi východofranský král Ludvík Němec a dosadil místo něj na moravský trůn jeho synovce Rostislava. Co se stalo s Mojmírem, o tom letopisy mlčí. Podle jedné verze prý zemřel ještě před vpádem franských vojsk na Moravu. Pravděpodobnější však je, že zahynul při obraně své země nebo byl prostě zajat a zabit.

knížata, králové, prezidenti 17

velkomoravská říše

Rostislav 846 – 870

V

ýchodofranský král Ludvík Němec předpokládal, že v Rostislavovi dosadil na moravský trůn sobě oddaného vládce.

Jenže brzy se mělo ukázat, že se ve svém odhadu přepočítal.

Rostislav využil počáteční období své vlády k upevnění moravského knížectví a pak začal uskutečňovat zcela samostatnou politiku.

V roce 852 poskytl azyl franskému hraběti Albgisovi, kterého stíhala mohučská synoda pro únos manželky jistého Patrika. V následujícím roce se Rostislav pokusil navázat spojenectví s Bulhary, kteří podporovali západofranského krále Karla Holého ve válce proti Ludvíku Němcovi. Markrabí Východní marky Ratbod se pokusil Rostislava ztrestat a s vojskem vpadl do moravského pohraničí. Setkal se však s tvrdým odporem a musel s velkými ztrátami Moravu opustit. V roce 855 se o nový útok pokusil sám východofranský panovník Ludvík Němec. Jeho početné oddíly oblehly Rostislava v „nevýslovné pevnosti“ (jak ji nazývají franské letopisy) chráněné rameny řeky Moravy.

Nepochybně se jednalo o hradiště Valy u Mikulčic. Jenže všechny východofranské pokusy překročit Moravu a dobýt rozlehlé hradiště skončily neúspěchem, a tak musel Ludvík Němec odtáhnout. V jeho stopách pak vyrazil Rostislav s armádou asi 20 000 bojovníků, pronásledoval Franky až na jejich území a zpustošil oblast za Dunajem.

Koncem roku 856 se o další útok na Moravu pokusil Ludvíkův syn Karloman, který nahradil Ratboda v úřadu správce Východní

18 jan bauer

velkomoravská říše

marky. Ani po opakování svého pokusu však nepochodil a nakonec v roce 861 uzavřel s Rostislavem mír, a dokonce spojenectví, v jehož rámci mu moravští bojovníci pomáhali ve sporech s místními hrabaty. Moravský kníže toho pohotově využil k tažení do Panonie, při němž porazil a zabil někdejšího nitranského vládce Pribinu. Jeho syna Kocela pak přinutil, aby se mu podřídil.

Rostislav jako velmi obratný a prozíravý politik chápal, že může své postavení upevnit jen tehdy, podaří-li se mu vymanit Moravu z církevní podřízenosti bavorským biskupům. Proto se rozhodl vytvořit vlastní církevní správu. V roce 861 vyslal poselství k papeži Mikulášovi I., aby mu poslal biskupa a zároveň i misionáře, ovládající slovanský jazyk. Když papež na jeho žádost nereagoval, obrátil se o rok později na byzantského císaře Michala III. Staroslověnská literární památka Život sv. Metoděje zaznamenává tuto významnou událost následovně: „Stalo se v ty dny, že Rostislav, kníže slovanský, se Svatoplukem (jednalo se o Rostislavova synovce a zřejmě už tehdy spoluvládce, o němž ještě bude řeč) vypravili poselství z Moravy k císaři Michaelovi a pravili takto: ‚Jsme Bohu díky zdrávi. Přišlo k nám mnoho křesťanských učitelů z Vlach, z Řecka a z Němec, a ti nás rozličně učili. My Slované jsme lid prostý a nemáme, kdo by nás vedl k pravdě a její smysl vyložil. Nuže, vznešený pane, pošli takového muže, který nám pořídí všecku spravedlnost.‘ Tehdy císař Michael řekl filozofu Konstantinovi: ‚Slyšíš, filozofe, co praví? Jiný to nemůže vykonat leda ty. Hle, tu máš hojné dary, vezmi si svého bratra opata Metoděje a běž. Vy oba jste Soluňané a Soluňané všichni mluví čistě slovansky.‘ Tu neodvážili se odříci ani Bohu, ani císaři podle slov svatého apoštola Pavla, jenž dí: ‚Boha se bojte, krále mějte v úctě,‘ – ale když vyslechli tu velikou věc, jali se modliti i s jinými, kteří byli s nimi téhož ducha. A tehdy zjevil Bůh filozofovi slovanské knihy. A on ihned sestrojil písmena a zhotovil překlad a vydal se na cestu na Moravu. knížata, králové, prezidenti 19

velkomoravská říše

Metoděje vzal s sebou, a ten opět s pokorou se mu podroboval a jemu sloužil a s ním učil…“ Byzantský učenec Konstantin tedy na základě jazyka, jímž hovořili Slované v okolí řecké Soluně, vytvořil s použitím písmen z řečtiny a z hebrejštiny tzv. hlaholici a do staroslověnštiny přeložil část evangelií, liturgické texty i soudní zákoníky. Právě ty představovaly na Moravě první psané právní normy. Staroslověnština se tak stala po řečtině a latině třetím liturgickým jazykem křesťanů. Po čtyřech letech, když Konstantin a Metoděj vysvětili na Moravě své žáky na kněze, odebrali se zpátky do Byzance. Cestou je v Benátkách zastihla zpráva, že císař Michal III. byl zavražděn. Nečekaná změna politických poměrů vyvolala v bratrech oprávněné obavy, a proto dali raději přednost pozvání papeže Mikuláše I. do Říma.

Přítomnost byzantské misie na Moravě vyvolala pochopitelně nevoli východofranského krále Ludvíka Němce, který v ní spatřoval ohrožení svých zájmů. V roce 864 znovu vytáhl na Moravu, se svým vojskem překročil Dunaj a oblehl Rostislava na hradě Děvíně. V bezvýchodné situaci se nakonec moravský kníže podvolil a spolu s ostatními velmoži „potvrdil přísahou, že po všechny dny zachová králi věrnost“. Tak to alespoň uvádějí Fuldské anály. Rostislav se však se svým vynuceným pokořením odmítl smířit. V roce 869 vpadli Moravané do Východní marky, ale byli odraženi markrabím Karlomanem. Ludvík Němec následně znovu přitáhl k Rostislavovu centrálnímu hradišti, opět ho však nedobyl. Zato jeho syn Karloman zpustošil Nitransko a donutil zde vládnoucího Rostislavova synovce Svatopluka, aby s ním uzavřel separátní mír a učinil z něj svého poslušného vazala.

Rostislav zřejmě tušil, že se ho synovec chystá zradit, a proto ho v květnu 870 pod záminkou slavnostní hostiny pozval na hradiště Valy u Mikulčic. Svatopluk však pochopil, že je to past, a naopak 20 jan bauer

velkomoravská říše

sám nachystal svému strýci léčku. Rostislava zrádně zajal a vydal svému novému spojenci Karlomanovi. Ten ho pak dal okamžitě dopravit ke dvoru Ludvíka Němce. Východofranský král dal v Řezně postavit Rostislava před soud jako zrádce a za trest ho nechal oslepit.

Moravský kníže byl pak doživotně uvězněn v řezenském klášteře sv. Jimrama.

knížata, králové, prezidenti 21

velkomoravská říše

Svatopluk 870 – 894

N

a moravský trůn měl nyní usednout Rostislavův synovec Svatopluk, ovšem Karloman mu příliš nevěřil. Vcelku oprávněně předpokládal, že když zradil vlastního strýčka, o to snadněji zradí jeho. A tak raději svěřil správu Moravy franským hrabatům Vilémovi a Engišalkovi a Svatopluka vsadil do vězení.

Jenže Moravané se proti cizímu protektorátu vzbouřili a v domnění, že je Svatopluk mrtev, zvolili svým knížetem jakéhosi Sklagamara či Slavomíra, patrně rovněž příslušníka rodu Mojmírovců. Karlomanovi došlo, že se při ovládnutí Moravy bez Svatopluka neobejde.

Pustil ho tedy z vězení a postavil do čela armády, která měla potlačit povstání Moravanů. Svatopluk ale před rozhodující bitvou přeběhl ke svým lidem. Fuldské anály o něm uvádějí: „…Svatopluk, zatímco ostatní strojili tábor, vešel do dřívějšího hlavního města Rostislavova a hned po slovanském způsobu, nedodržuje daného slova a zapomněv své přísahy, obrátil síly a svou snahu ne k přemožení Sklagamara, nýbrž k pomstění pohany učiněné mu od Karlomana. Potom napadl s velkým vojskem v táboře nic netušící a nedostatečně se chránící Bavory a mnoho jich zajal živých, ostatní téměř všechny pobil, vyjma těch, kteří se dříve opatrně vzdálili z tábora. A všechna radost Noriků z mnoha dřívějších vítězství obrátila se ve smutek a nářek…“

22 jan bauer

velkomoravská říše

Moravané uštědřili Frankům drtivou porážku a v boji zahynuli i představitelé okupační moci Vilém a Engišalk. Svatopluk se pak dohodl se Sklagamarem a ostatními velmoži a ti ho uznali jako svého knížete. Protože v průběhu povstání byli z Moravy vyhnáni bavorští kněží, musel je nový panovník nějak nahradit. Podpořil proto iniciativu nového papeže Hadriána II., který jmenoval Metoděje (jeho bratr Konstantin mezitím v Římě zemřel) arcibiskupem panonským a moravským. Při cestě do Panonie k tamnímu vládci Kocelovi však Metoděje zajali bavorští biskupové a dva a půl roku ho drželi v klášteře Ellwagen ve Švábsku. Teprve po nátlaku papeže byl propuštěn a v létě roku 873 byl v doprovodu papežského legáta slavnostně uveden na Moravu, kde ho přijal Svatopluk a „dal mu do správy všechny chrámy a kleriky na všech hradech“.

Svatopluk tak sice dosáhl církevní samostatnosti, ale musel odrážet útoky východofranských vojsk, které chtěly pomstít svou předcházející porážku. Nakonec sám moudře nabídl Ludvíku Němcovi mír, slíbil mu zachovávat věrnost a pravidelně odvádět daň. Mírová smlouva uzavřená v roce 874 ve Forchheimu uvolnila moravskému knížeti ruce k vlastním dobyvatelským plánům. Jak se píše v už citovaném Životě sv. Metoděje, „moravská oblast se začala šířit na všechny strany a úspěšně porážet své nepřátele, jak sami vždy vyprávějí“.

Sotvaže Svatopluk uzavřel s Ludvíkem Němcem zmiňovanou mírovou dohodu, napadl území slovanského kmene Vislanů v Malopolsku. V Životě sv. Metoděje je o tom výmluvná zmínka: „Jeden velmi mocný kníže pohanský sídlící na Visle tupil křesťany a činil jim násilí. Metoděj mu vzkázal po poslech: ‚Dobré ti bude, synu, dáš-li se pokřtít dobrovolně ve své zemi, abys nemusel být pokřtěn násilně jako zajatec v cizí zemi. Pak vzpomeň si na mne.‘ To se i stalo.“ Prostě Svatopluk přinesl Polákům křesťanství, ať se jim to líbilo, nebo ne.

Podobně si počínal i mezi slovanskými kmeny na horním toku řeky knížata, králové, prezidenti 23

velkomoravská říše

Tisy v dnešním východním Maďarsku. I tady mu údajně pomohl svatometodějský „zázrak“. „Jindy zase bojoval Svatopluk s pohany,“ praví se v legendě Život sv. Metoděje, „a neměl žádný úspěch, ale otálel, tu Metoděj, ježto se blížila mše svatého Petra čili služba, poslal mu tento vzkaz: ‚Jestliže mi slíbíš, že strávíš svátek Petrův se svými vojíny u mne, důvěřuj v Boha, že ti je vbrzku vydá.‘ Což se i stalo.“ Nepochybně to však nebyl zázrak, ale síla velkomoravské armády, co způsobilo pokoření ještě pohanských slovanských kmenů.

Podle Fuldských letopisů prý moravský král, když v letech 883 až 884 válčil v Panonii, „vše pohltil jako vlčí tlamou, neboť měl takové množství v tom tažení, že na jednom místě bylo vidět jeho vojsko přecházet od svítání až do západu slunce.“ Historikové to přepočítali na asi 8 000 jezdců, 25 000 pěšáků a 1 000 vozů. V té době to byla vskutku úctyhodná síla. Není divu, že pokořil nejen Malopolsko, ale i Kocelův panonský stát a zřejmě i nynější Srbsko. Došlo také na Čechy, původně poplatné Východofranské říši. Zde si zavázal mladého knížete Bořivoje, kterého na Moravě pokřtil arcibiskup Metoděj. Naskýtá se přitom otázka, zda Bořivoj a Svatopluk nebyli dokonce spřízněni.

Podle některých pramenů byla Svatožizna, první manželka moravského krále, Bořivojovou sestrou. Fuldské letopisy k roku 871 uvádějí, že „Slované moravští svatbu strojí“. Svatební průvod, který doprovázel knížecí nevěstu z Čech na Moravu, měl 644 koní a stejný počet bojovníků se štíty. Frankové ho však přepadli a zmocnili se obrovské kořisti. Kdo jiný se mohl na Moravě ženit než Svatopluk, který se právě tehdy stal knížetem? Takový svatební průvod nemohl být přece vypraven k nějakému druhořadému velmoži. V každém případě Svatožizna zemřela mladá na blíže neuvedenou chorobu už v roce 873.

Po ovládnutí Čech stál Svatopluk v čele mohutné říše zahrnující jak celé bývalé Československo, tak i část Polska, patrně celé Maďarsko a část Srbska. Nebyl už pouhým knížetem jako jeho 24 jan bauer

velkomoravská říše

předchůdci Mojmír I. a Rostislav, ale skutečným králem. Jeho mimořádné postavení mezi říšemi franskou na západě a byzantskou na východě potvrdil i papež Jan VIII., který mu v roce 880 udělil zvláštním privilegiem přímou a bezprostřední patronaci svatého Petra a Apoštolského stolce, a to s výslovným „pominutím všech jiných světských vládců“. Svatopluk je v tomto privilegiu dokonce označen za „jediného syna“ svatého Petra a jeho vikáře. Takový titul uděloval papež jen císařům a čekatelům této hodnosti. O pět let později potvrdil moravskému vládci „patronaci svatého Petra“ i nástupce Jana VIII., Štěpán V. Svatopluk však nebyl jen zdatným válečníkem, nýbrž i velmi obratným diplomatem. Aby si pojistil územní zisky v Panonii a v Čechách, neváhal v roce 884 uzavřít mír s císařem Svaté říše římské Karlem III. Tlustým a dokonce mu složit manský hold. Udělal to docela ochotně, protože věděl, že takový akt je jen formalitou. Ostatně Karel III. řečený Tlustý, ve skutečnosti nešťastný epileptik, měl jen prázdný titul císaře bez skutečné moci a vlivu.

Velká Morava však vnitřně nebyla tak stabilizovanou říší, jak by se podle vojenských a diplomatických úspěchů krále Svatopluka mohlo zdát. Náboženské konflikty mezi Římem a Byzancí se promítly i do Metodějovy moravsko-panonské arcidiecéze. Zejména když se nově zřízeného biskupského stolce v Nitře, a tím pádem i úřadu Metodějova sufragána, ujal franský kněz Wiching, zásadní odpůrce slovanské liturgie. Spor obou církevních velmožů brzy nabyl poněkud dramatické podoby. Metoděj totiž exkomunikoval Wichinga z církve a dosadil na jeho místo svého žáka, rodilého Moravana Gorazda. Za této situace Svatoplukovi nezbylo, než předložit celou záležitost k posouzení papeži Štěpánovi V., který dal za pravdu Wichingovi, sám napadl slovanskou liturgii a Metoděje obvinil, že se přidržuje pohanských bludů. knížata, králové, prezidenti 25

velkomoravská říše

Uprostřed církevních hádek arcibiskup Metoděj 6. dubna 885 zemřel. Svatopluk pak v souladu s papežským nařízením vyhnal ze země všechny kněze, pokud se nezřekli slovanské liturgie. Opět to byl od něj především politický tah. Náboženské spory jeho říši vnitřně oslabovaly a jemu záleželo na jejím upevnění, nikoliv na zdánlivé banalitě – liturgickém jazyce.

V roce 887 se zmocnil vlády ve Východofranské říši Karlomanův nemanželský syn Arnulf Korutanský. Velkomoravský král s ním v roce 890 obnovil mírovou dohodu a zavázal se i nadále platit poplatky, aby zabezpečil svůj stát a zejména si udržel vládu v Čechách, které dříve spadaly do franské sféry vlivu. Jenže Arnulf se cítil silný a nemínil dohodu vážně. Zvlášť když k němu přeběhl Wiching, který dal před úřadem moravského arcibiskupa přednost funkci rádce východofranského krále. Znovu musela rozhodnout válka a znovu musel Svatopluk prokazovat svoje nesporné vojevůdcovské schopnosti.

Dvakrát, v letech 892 a 893, odrazil intervenci Arnulfových vojsk, posílených o nové nebezpečné bojovníky na evropské scéně – kočovné Maďary. Při druhém vpádu sám východofranský král vyvázl životem prý jen díky přízni bavorského patrona sv. Jimrama.

V následujícím roce 894 však mocný král, jemuž pozdější letopisec Turmair přiřkl přívlastek Magnus, tedy Veliký, zemřel. Fuldské letopisy mu z celkem pochopitelných důvodů nevystavily právě příznivý nekrolog: „Zemřel nešťastně král Svatopluk, vévoda Moravanů a pochva vší věrolomnosti, když, dychtě po lidské krvi, obcházel všechny sousední země a uváděl je lstí a klamem ve zmatek. Nakonec vybízel své lidi, aby nebyli přáteli míru, ale spíše setrvávali v nepřátelství k sousedům.“ To kronikář Regino z Prümu byl k zesnulému uznalejší a k roku 894 uvedl: „Asi v tuto dobu zemřel též král Svatopluk, král moravských Slovanů, muž mezi svými nejrozvážnější a duchem nejbystřejší…“ 26 jan bauer

velkomoravská říše

Mojmír II. 894 – 906(?)

V

šichni asi znáte starou pověst o Svatoplukovi, třech prutech a nesvornosti jeho tří synů. Ti, místo toho aby dbali otcova nabádání, drželi pospolu a odolali tak vnějším nepřátelům stejně jako svazek prutů, se mezi sebou začali hádat a válčit o moravský trůn, až je nakonec smetl nápor Maďarů a dříve mocná říše zanikla. Ale bylo tomu tak doopravdy?

Především z hodnověrných zdrojů neznáme tři Svatoplukovy syny, nýbrž dva. Na uprázdněný trůn usedl starší z nich, Mojmír II., zatímco mladší získal údělné nitranské knížectví. Fuldské anály zaznamenaly, že s tímto podřízeným postavením nebyl příliš spokojen.

Mojmír II. v témže roce, kdy zaujal otcovo místo, tedy v roce 894, uzavřel mír s východofranským panovníkem a budoucím císařem Arnulfem. Nepochybně si tak chtěl uvolnit ruce ke konsolidaci poměrů ve vlastní zemi.

Jenže už v následujícím roce se od Velkomoravské říše odtrhli Češi, jejichž předáci se objevili na říšském sněmu v Řezně a požádali Arnulfa o ochranu. Mojmír II. na to okamžitě zareagoval trestnou výpravou do Čech, ale jeho zaneprázdněnosti využili polabští Srbové a rovněž se zbavili závislosti na Moravanech. Nespokojenost s Mojmírovou vládou byla patrně značná i doma na Moravě a mnozí velmoži raději volili odchod ze země. Dokládá to písemná zpráva z roku 896, podle níž vyslanci moravského krále žádali v Ottingenu knížata, králové, prezidenti 27

velkomoravská říše

Arnulfa, právě korunovaného na císaře, aby na svém dvoře s ohledem na platnou mírovou dohodu nepřijímal žádné uprchlíky – dnes bychom řekli politické exulanty – z Moravy.

Bratrské spory zatím vyvrcholily otevřenou válkou. V roce 899 Mojmír II. oblehl Svatopluka II. v Nitře a nakonec ho také zajal. Rodinného konfliktu využil císař Arnulf, vpadl na Moravu, ale jediným výsledkem jeho vojenské intervence bylo šťastné osvobození vězněného Svatopluka, s nímž se pak vrátil na území Východní marky.

Ve stejném roce však císař v Řezně zemřel a Mojmír okamžitě prokázal značnou dávku politické obratnosti. Využil zmatků ve Východofranské říši po Arnulfově smrti k obnově nezávislosti moravské církevní provincie. Vyslal k papeži Janovi IX. poselství s žádostí o vysvěcení nových biskupů a definitivní zřízení moravského arcibiskupství. Papež mu skutečně vyhověl. Poslal na Moravu tři své legáty – Jana, Benedikta a Daniela – a ti zde v roce 900 vysvětili jednoho arcibiskupa a tři biskupy sufragány. Podle názorů některých historiků byl tímto arcibiskupem Metodějův žák Gorazd. Působení papežských legátů na Moravě vyvolalo protesty bavorských biskupů, kterým se nelíbilo, že se tato země opět vymanila z jejich církevní pravomoci a že nově vysvěcený arcibiskup znovu upřednostňuje slovanskou liturgii před latinskou.

Po biskupských písemných stížnostech následovala nová vojenská agrese. Bavoři tentokrát spolu s Čechy pronikli na Moravu, jenže Mojmír II. jim dokázal úspěšně vzdorovat. Krátce nato vpadli naopak v odvetné akci Moravané do končin za Dunajem a jejich vojsko posílili kočovní Maďaři, kterým předtím povolili usadit se na svém území v Potisí. Na potvrzení nového spojenectví se dokonce blíže neznámá Mojmírova dcera provdala za prince Zoltána, syna maďarského velkoknížete Arpáda, zakladatele uherské panovnické dynastie Arpádovců. Ale nápadně rychle se situace zcela změnila.

28 jan bauer

velkomoravská říše

Už v lednu 901 vyslal Mojmír II. do Řezna své zástupce, aby vyjednali mír a spojenectví, namířené naopak proti Maďarům. Nebezpečí bylo zřejmě velmi aktuální, protože brzy nato dorazilo na Moravu bavorské poselství, vedené pasovským biskupem Richariusem a hrabětem Udalrikem. Uzavřená spojenecká dohoda byla nepochybně diplomatickým vítězstvím Mojmíra II. Následující rok 902 vpadli Maďaři poprvé na Moravu, ale podle svědectví Herimanovy kroniky byli zahnáni na útěk. O čtyři roky později došlo k dalšímu útoku Maďarů na Moravu a pravděpodobně tehdy, snad někde u Nitry, bylo moravské vojsko poraženo a Mojmír II. zřejmě padl. Alespoň se od té doby jeho jméno nikde neobjevuje a mizí nám v propadlišti času. Začátkem července roku 907 byla bavorská vojenská výprava do Panonie Maďary krvavě poražena u Bratislavy. O tom, že by na některé straně bojovali také Moravané, nemáme žádné zprávy. Podle historika Dušana Třeštíka však právě výsledek této bitvy definitivně zpečetil osud Velkomoravské říše.

knížata, králové, prezidenti 29

České knížectví

české knížectví

Bořivoj I. ? – 889

Č

eský kníže Bořivoj je prvním historicky doloženým představitelem panovnické dynastie Přemyslovců. Tento rod odvozoval svůj původ od bájného oráče Přemysla, o němž se poprvé zmiňuje koncem 10. století Kristián v Legendě o životě a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily: „Slované čeští… když byli postiženi zhoubným morem, obrátili se, jak pověst vypravuje, k nějaké hadačce se žádostí o dobrou radu a věštecký výrok. A když jej obdrželi, založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezše nějakého velmi prozíravého a důmyslného muže, jenž se jenom orbou zabýval, jménem Přemysla, ustanovili si ho podle výroku hadaččina knížetem nebo vladařem, davše mu za manželku svrchu řečenou pannu hadačku…“ Kosmas, který psal svou Kroniku českou na počátku 12. století, nazval zmiňovanou hadačku Libuší, a především uvedl jména následovníků bájného Přemysla, jak se střídali na knížecím stolci – Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít.

Ve skutečnosti jde o jména nepochybně smyšlená. Fuldské anály uvádějí, že v roce 845 přijal v Řezně východofranský král Ludvík Němec čtrnáct českých knížat a nechal je pokřtít. Jméno žádného z nich však neuvádějí. Ze stejného zdroje je zpráva z roku 872, knížata, králové, prezidenti 33

české knížectví

podle níž porazilo franské vojsko, vedené biskupem Liutbertem, kdesi v Čechách u Vltavy pět slovanských knížat – Svatoslava, Vitislava, Herimana, Spytimíra a Mojslava. K těmto pěti jménům pak dodatečně kdosi připsal šesté – Gorivej. Odborníci se domnívají, že jde o nejstarší výslovnou zmínku o prvním historicky známém Přemyslovci Bořivojovi.

Asi v roce 883 byl tento kníže Bořivoj při pobytu na Moravě pokřtěn arcibiskupem Metodějem. Můžeme předpokládat, že tento křest byl součástí Svatoplukova ovládnutí Čech. Bořivoj, který nyní vystupoval v roli jakéhosi moravského místodržícího, založil po svém návratu na rodovém sídle Levém Hradci první křesťanský kostel v Čechách zasvěcený sv. Klimentu. Nové náboženství a především porobení země moravským králem Svatoplukem vyvolalo vzpouru vedenou jistým velmožem Stojmírem. Bořivoj dokonce musel v obavě o svůj život uprchnout před povstalci zpátky na Moravu pod ochranu krále Svatopluka. Další vývoj povstání v Čechách popisuje už citovaná Kristiánova legenda: „A protože řízením prozřetelnosti boží svrchu vzpomenutý kníže Bořivoj tam (tedy v Čechách) zanechal při svém odchodu přemnoho přátel, jedná se v jejich radě o tom, jak by se ukrotilo smýšlení lidu rozlíceného proti laskavému vladaři a jak by se popudilo vší mocí proti zrádnému vetřelci k jeho záhubě. Ale protože velká většina zrádců přála tyranovi, dohodnou se obě strany na tom, že vyjdou z metropolitního města, totiž Prahy, a že uváží na sněmovním poli, co by měli činiti. Ale zrádná strana zrádců, křivě jednajíc, vzala s sebou na to sněmovní pole tajně zbraně a krunýře a smluvili se mezi s sebou proti straně spravedlivých na tajném znamení k vraždě, aby totiž někdo z nich, nebudou-li se stoupenci Bořivojovi tam s nimi chtít dohodnout, hlasitě a veřejně provolal tajné heslo, řka: Proměňme se, proměňme se! A tu aby oblečeni již v krunýře a přilby, které si vskrytu přinesli, pobili svými meči všechny 34 jan bauer

české knížectví

své odpůrce. Ale tento jejich ničemný záměr nezůstal nikterak utajen straně Bořivojově, a tak i tito obléknuvše si pod šatem krunýře, vyjdou na sněmovní pole, kde se mělo rozhodnout o ustanovení knížete. A když se straně Strojmírově nelíbila rada strany Bořivojovy, jeden z nich povýšiv svůj hlas zvolá: Hej, našinci, proměňme se! Když však uslyšeli a poznali ten hlas straníci Bořivojovi, kteří přišli v krunýřích pod šatem, zvolají: Dobře, dobře jsi řekl, hle, nyní se ukážeš v pestrých barvách proměněn. A tak sklávše ho mečem obrátili všechny jeho druhy na útěk a jejich nepravého knížete vyhnali z vlasti. Potom pospíšivše na Moravu, přivedou dřívějšího vévodu zpět a znovu ho dosadí na jeho místo.“ Po svém druhém návratu nechal Bořivoj na hradčanském vrchu blízko sněmovního pole, kultovního pahorku Žiži a kamenného knížecího stolce zbudovat kostelík Panny Marie a celý do té doby posvátný okrsek nařídil obehnat dřevěnými palisádami a příkopem.

Tímto činem vlastně založil Pražský hrad, budoucí centrum Čech, a také vlastně zrušil dosavadní kmenovou demokracii starých Slovanů a přisvojil si postavení doposud voleného knížete pouze pro sebe a své potomky.

Bořivojovou manželkou byla Ludmila, podle Kristiána dcera Slavibora, knížete kmene Pšovanů obývajícího nynější Mělnicko.

Historik Václav Chaloupecký se však domníval, že Ludmila pocházela z polabských Srbů. Z této původem pohanky se stala horlivá křesťanka, která zřejmě výrazně zasahovala do politických událostí své doby. Přežila jak svého manžela, tak i oba po něm panující syny Spytihněva a Vratislava.

Bořivoj panoval jen ve středních Čechách, ale jako prakticky Svatoplukův zástupce byl zřejmě předákem nám neznámých knížat v dalších částech české kotliny. Zemřel jako přibližně šestatřicetiletý asi v roce 889 a vlády Čechách se po jeho smrti ujal sám moravský král Svatopluk. knížata, králové, prezidenti 35

české knížectví

Spytihněv I. 889 – 915

S

e jménem Bořivojova syna Spytihněva se poprvé setkáváme v roce 895, kdy se jako zhruba devatenáctiletý objevil na říšském sněmu v Řezně a požádal východofranského krále Arnulfa o ochranu před Moravany. Okolnost, že s ním byl i další kníže jménem Vitislav, svědčí o tom, že se o moc v Čechách musel dělit. Oba velmoži se v zastoupení všech Čechů Arnulfovi poddali, stali se tak jeho vazaly a zavázali se obnovit tradiční poplatek odváděný Frankům už v dobách císaře Karla Velikého.

Spytihněv I. vládl asi dvacet let, ale o jeho panování nemáme žádné zaručenější zprávy. V roce 900 se zřejmě v čele českého oddílu zúčastnil tažení Bavorů na Moravu. Z okolnosti, že založil třetí křesťanský kostel v Čechách – rotundu sv. Petra na Budči – a že přibližně v téže době Bořivojův kostelík Panny Marie vyhořel, můžeme vyvozovat, že i on musel čelit zřejmě protikřesťanskému povstání.

Tehdy možná byl Spytihněv donucen opustit Pražský hrad a uchýlil se na budečské hradiště, které ho svou rozlohou dokonce překonávalo. Dvakrát – v roce 906 a 908 – povolil průchod přes Čechy maďarskému vojsku, které si vyžádali Daleminci, kmen Polabských Slovanů, napadení Sasy. Maďaři tehdy zřejmě, jak se domnívá archeolog Michal Lutovský, vypálili řadu hradišť v jižních Čechách.

Vzhledem k tomu, že tuto oblast ovládal konkurenční kmen Doudlebů, dá se předpokládat, že se tak dělo s tichým souhlasem ve

36 jan bauer

české knížectví

středních Čechách panujícího Spytihněva. Skutečně spolehlivě však o tomto Bořivojově nástupci mnoho nevíme.

Spytihněv zemřel asi v roce 915 a byl pochován v obnoveném kostelíku Panny Marie s nám neznámou manželkou po boku. O jeho případných dětech rovněž nevíme.

knížata, králové, prezidenti 37