2022 Grant

osmadvacetiletá Julie stránská, hrdá majitelka ještě ne zcela oschlého doktorského diplomu z archeologie, se s velmi smíšenými pocity blížila ke dveřím šéfovy kanceláře. Její nejistota měla své opodstatnění; s vedoucím oddělení středověké archeologie v minulosti absolvovala několik ne zcela povzbudivých rozhovorů, v nichž se o sobě dověděla leccos, ale jenom máloco z toho znělo optimisticky.

ne snad proto, že by „starej“ byl misogyn, to rozhodně ne, zato ale neoblomný zastánce názoru, podle něhož ideálním údělem ženy, zejména pak ženy dobře vypadající, je stát se atraktivní chloubou svého muže, podobně jako například luxusní automobil nebo přepychová vila. Šéf ovšem nevlastnil ani jeden z uvedených tří atributů vyšší společenské třídy, a to jej nepochybně frustrovalo.

Julii dráždilo, s jakou samozřejmostí se před ní její nadřízený zmiňoval o archeologii jako o mužské vědní disciplíně. a to jen proto, že všichni slavní archeologové minulosti od Champolliona přes s chliemanna, b ottu, layarda, Marietta, Petrieho, Hrozného, Evanse až třeba po tomáše Durdíka byli muži? vždyť úplně to samé se dalo říci i o geologii, astronomii a dalších vědách, formovaných v době, kdy ženám byl vstup na univerzitní půdu prakticky zapovězen. Jistě i na Marii sklodovskou, první ženu, která byla přijata ke studiu na sorbonně, fyzikové svého času pohlíželi s přezíravou shovívavostí, než všem vytřela zrak dvěma nobelovými cenami. Podle šéfa by pro ni bylo vhodným zaměstnáním dělat knihovnici, laborantku, zdravotní sestřičku nebo něco podobného, ale samostatnou vědkyni? aby toho nebylo málo, i většina Juliiných kolegů, vesměs mužů pokročilejšího věku, považovala, jak aspoň z jejich občasných vyjádření usuzovala, pohledné ženy za ideální trofejní cenu pro vítěze rytířského klání. a ona si občas kladla otázku, jestli se tak už narodili, anebo jestli je to u nich jen středověkou archeologií vypěstovaná profesní deformace.

„bez urážky, slečno, ale to myslíte vážně?“ zněla stále v Juliině mysli šéfova slova. „vy, a promiňte, že budu mluvit bez obalu, ale z odborného hlediska naprostá nula, a chtěla byste oponovat profesoru Durdíkovi1, světové kapacitě?“

„to bych si vůbec nedovolila,“ hájila se mladá archeoložka. „naopak, profesor Durdík pro mě byl vždycky velikým vzorem. Jeho učebnice a další publikace z oblasti středověké archeologie pro mě byly za mého studia základním zdrojem informací a já si díky tomu profesorova vědeckého odkazu nesmírně vážím.“

„tak o co vám tedy jde?“

„Jenom jsem chtěla za archeologický ústav podat žádost o grant pro obnovení vykopávek na zřícenině hradu Džbán.“

„ ale tam přece kopal už tomáš Durdík.“

„ ano, ale nijak podrobně, jemu tehdy šlo o odhalení vývojových tendencí při stavbě českých hradů. Proto se tam zdržel jen krátce, stejně jako u dalších hradů královského hvozdu2. na Džbáně se kromě povrchového prů- zkumu udělala pod jeho dohledem akorát jedna malá sonda, jinak tam pravidelně jezdil sledovat postupnou degradaci zříceniny.“

„ a vy tam chcete objevit co?“

„no, ve zbraslavské kronice se píše, že budoucí král Jan lucemburský postupoval do středu Čech podél ohře až k budyni. odtamtud pak zamířil přímo ke Kutné Hoře.“

„neříkejte,“ starej byl ironie sama. „Ještě že vás mám, aspoň se o zbraslavské kronice něco dozvím.“ z ahanbená stránská směsicí rozpaků a rozhořčení zrudla jako rak: „tak jsem to nemyslela,“ přinutila se k neupřímné omluvě. „ ale jsem přesvědčená, že hrad Džbán při Janově pochodu podél ohře neunikl pozornosti.“

„ a co z toho vyplývá?“ domáhal se vysvětlení vedoucí oddělení, mezitím horečně vzpomínající, co všechno je mu o Džbánu známo. ano, hrad typu francouzského kastelu, vystavěný pravděpodobně králem václavem I. „Počkejte!“ málem vykřikl, když si to srovnal v hlavě. „Proč by se měl Jan lucemburský zajímat o nějaký

Džbán, když ten byl už tou dobou opuštěný?“

„to právě není jisté,“ tvrdohlavě oponovala mladá žena. „tvrdí se, že hrad byl opuštěný někdy okolo roku

1300, ovšem ten údaj je hodně neurčitý, deset let žádná míra. Jako důvod se uvádí narušení geologického podloží. stavitelé vykopali moc hluboký hradní příkop, což ohrozilo stabilitu přiléhajících hradeb.“

„no a?“ šéf byl stále netrpělivější a nerudnější.

„Jenomže při zalesňování lokality někdy kolem roku

2000 byla v areálu Džbánu objevena vrstva popela a uhlíků a do ruda vypálené kameny. to sice mohlo mít různé příčiny, ale právě proto by to mohlo naznačovat, že ty statické poruchy, i když nepochybně existovaly, nemusely být tak fatální. rozhodně se nemusely stát příčinou ná- hlého opuštění hradu, spíš by v takovém případě docházelo k různým pokusům o zpevnění, opravu poškozených částí a podobně, přičemž hrad by byl opouštěn postupně. osobně mám hypotézu, že hrad byl zničen požárem, možná násilným v souvislosti s dobýváním hradu, a to by mohlo souviset právě s vpádem Jana lucemburského do Čech v roce 1310. Chtěla bych zjistit, kvůli čemu byl Džbán opuštěný, jestli to způsobily statické poruchy nebo rozsáhlý požár. a pokud by to byl opravdu požár, mohlo by nám to prozradit leccos, co ještě nevíme o nástupu Jana lucemburského na český trůn a celkově o přelomové době nahrazování přemyslovské dynastie dynastií lucemburskou.“ vedoucí si mladou archeoložku přeměřil skeptickým pohledem: „Uvědomujete si, paní kolegyně,“ přičemž to slovo kolegyně znělo vzhledem ke kontextu obzvlášť jízlivě, „že ještě nemáte dokončené ani doktorské studium? a to chcete být podepsaná pod žádostí o vědecký grant?“

„studium už dokončené mám,“ bránila se uraženě stránská, „jenom ještě neproběhla promoce, protože termínů doktorských promocí je sotva pár do roka.“ bylo vidět, jak starej v duchu počítá do deseti. Když se zklidnil, prohlásil: „tak budiž, nikdo mi nebude předhazovat, že bych nepodporoval nastupující vědeckou generaci. tu žádost o grant si tedy sepište a podejte. Já ji podepíšu. Konečně, i počet podaných grantových přihlášek se hodnotí jako projev vědecké aktivity, takže ústavu to prospěje. ale nepočítejte s tím, že bych se v tom jakkoliv angažoval.“ to bylo vloni v dubnu. Mezitím uběhlo více než osm měsíců, během nichž Julie stránská fungovala převážně jako ústavní holka pro všechno, podržtaška zasloužilých vědců. většinou k jejich potěšení, protože opravdu stálo za to na ni pohlédnout, ale o samostatnou vědeckou práci takřka nezavadila. na vedení vlastního výzkumného projektu neměla potřebnou kvalifikaci, byla „jen“ PhDr., tedy nositelka malého doktorátu. Což byl samozřejmě paradox, poněvadž jako studentka archeologie posledního ročníku magisterského studia v rámci své diplomové práce archeologický výzkum prováděla. Formálně sice ne samostatný, oficiálně na vše dohlížel Juliin školitel; kdo ale někdy psal diplomku, ten ví, že podpora ze strany vedoucího práce nebývá, zdvořile řečeno, kdovíjak vydatná. v podstatě všechno si tehdy musela ohlídat a obstarat sama a na základě toho se stala magistrem. samotnou diplomku obhájila za jedna. o něco později, to už v době navazujícího doktorského studia, absolvovala „rígo“ čili rigorózní řízení, přičemž kvalitní diplomka jí byla v rámci něj rovnou uznána jako rigorózní práce. tak získala titul doktora filosofie. Jenomže zavedená ústavní zvyklost vyžadovala doktorát velký, Ph.D., bez kterého mohla stránská fungovat jen jako asistentka. tato zvyklost, což na tom bylo nejhorší, se neopírala o žádné předpisy či směrnice, byl to prostě léty zavedený úzus. nicméně o to železnější.

Před měsícem však kýžený doktorský diplom konečně získala a teď začátkem ledna ji šéfova sekretářka předvolala ke starému na kobereček. Problém byl v tom, že k 31. lednu jí u ústavu končila pracovní smlouva na dobu určitou. odevzdaně proto kráčela chodbou vstříc svému osudu. Paměť je neuvěřitelná potvora. z rovna v tomto kritickém okamžiku jí připomněla kdysi zhlédnutý film, na jehož děj si už vůbec nevzpomínala, ale dobře si vybavovala jednu větu, která v něm vícekrát zazněla:

„Do týdne vám oznámím, jestli vám zvýším plat, nebo jestli vás vyhodím.“

Před dveřmi sekretářky, chránící vstup do šéfovy svatyně, se mladá archeoložka nervózně zastavila. rukou si upravila vlasy, zběžně zkontrolovala svůj zevnějšek a při té příležitosti z halenky smetla imaginární smítko. nadechla se, napřímila hlavu a nesměle zaklepala.

„ ano?“ vzala za kliku a zvolna otevírala dveře. tak pomalu, jako by se bála, že na ni zpoza nich skočí tygr, jestli ne něco horšího.

„Dobrý, ehm, den,“ pozdravila a na důkaz vybraných způsobů se ženě středního věku, o které se v celém ústavu nikdo nevyjádřil jinak než jako o zuzaně, uklonila.

„ á, to jste vy, paní doktorko,“ přivítala ji zuzana rozhodně vstřícnějším tónem, než se i ve svých nejoptimističtějších fantaziích odvažovala doufat. „Pojďte dál, pan vedoucí vás očekává,“ ukázala ke dveřím šéfovy pracovny. Poté vstala ze své kancelářské židle, sama na ně zaklepala a otevřela dveře do úzké škvíry. „Je tady,“ oznámila skulinou, na což se zevnitř ozvalo: „Pošlete ji dovnitř!“ a tak tedy vkráčela dovnitř, připravená na všechno. tedy kromě širokého úsměvu a pravice přátelsky napřažené k potřesení.

Dovnitř, ne někam jinam, kam se obvykle posílá, jak se stránská vcelku oprávněně strachovala. ledaže by toto doporučení hodlal obstarat vedoucí osobně.

„Gratuluji vám, paní kolegyně,“ vnímala Julie stránská jako ve snách. „vlastně hned dvakrát. Jednak k úspěšnému dokončení doktorantury, ale hlavně k udělení grantu na váš první samostatný výzkumný projekt. to se musí zapít,“ překonával se starej ve zdvořilostech. otevřel příruční bar, vytáhl z něj láhev a dvě skleničky a oběma nalil: „tak na zdraví,“ řekl povzbudivě.

„Děkuji, na zdraví,“ spíš vydechla, než vyslovila stránská, stěží odolávající pokušení se štípnout, zda se jí to všechno nezdá.

„tak povídejte, kolegyně,“ hlaholil vedoucí. „Jaké máte záměry, když vás hned napoprvé potkal takový úspěch?“

Mladá žena, která ještě před pěti minutami měla v očekávání vyhazovu spíš než cokoliv jiného záměr se registrovat na pracáku, jen stěží shledávala slova: „v první řadě se tam pojedu podívat, obhlédnout terén,“ čímž myslela na hrad Džbán. „I když to možná bude znít divně,“ přiznala s nečekanou otevřeností, „osobně jsem tam ještě nikdy nebyla. Mám sice celou lokalitu důkladně prostudovanou z map, plánků nálezových situací a fotografií, na základě toho jsem taky grantovou přihlášku podávala, ale vidět to na vlastní oči je přece jen něco jiného.“

„tomu naprosto rozumím,“ přikývl velký šéf. „Pravděpodobnost schválení podaného grantu je stěží deset procent. Kdyby měl člověk všechny lokality nejdřív objet, než přihlášku vyplní, tak by ani nedělal nic jiného. Už máte představu, kdy tam zajedete?“

„Myslela jsem hned tuhle sobotu,“ vyhrkla poněkud nerozvážně mladá žena, aniž vzala v úvahu, že na výlety do přírody není nejvhodnější doba.

„vážně? teď v lednu?“

„naštěstí je suchá zima, bez sněhu,“ zachraňovala honem situaci, „takže terénní poměry budou dobře patrné. a ve vrchovině Džbán bude určitě pod nulou. Půda aspoň nebude rozbahněná a různé náletové křoviny budou bez listí. Pro orientaci na místě to je ideální.“

„Hm, výborně, vidím, že neztrácíte čas. Jinak ale máte naprostou pravdu, chválím vaše nadšení. tak dobře, omrkněte lokalitu, ujasněte si na místě, co a jak, a během měsíce mi pak předložíte seznam požadavků na materiální zabezpečení výzkumu. Domluveno?“

„samozřejmě, pane vedoucí.“

„výborně. Jinak veškerou dokumentaci k vašemu schválenému grantu máte u zuzany, ale jeden papír mám pro vás já osobně.“ stránská, nyní už skoro stoprocentně přesvědčená, že tím papírem nebude informace o neprodloužení pracovní smlouvy, vcelku klidně očekávala vývoj příštích událostí, nicméně i tak se dočkala překvapení.

„Před několika týdny jste měla tu dlouho očekávanou promoci,“ nadechl se vedoucí k proslovu, „váš diplom už jsem měl tu čest vidět, takže se sluší vám na základě toho změnit dosavadní pracovní smlouvu z doby určité na dobu neurčitou a zvýšit vám platovou třídu. nejen třídu, plat samozřejmě taky,“ načež ohromené mladé ženě podával její novou smlouvu včetně platového výměru.

Šokující vstřícnost starého, který přehnanými sympatiemi k mladým „bažantům“ rozhodně nepřekypoval, se Julii postupně ujasnila v příštích dnech pracovního týdne. Měla-li ústavní šuškanda pravdu, tak ze všech čtrnácti podaných žádostí o výzkumný grant byla schválena jen jedna jediná – totiž ta její, pod kterou byla podepsána ještě jako pouhá doktorka filosofie. skoro to vypadalo, že někdo chtěl proti všemu očekávání podpořit ne zavedené vědecké matadory, ale naopak začínajícího vědce. a protože jedna z klasických vědeckých zásad zní „publikuj, nebo zhyň!“, tak právě výzkumný projekt Džbán se pro příští tři roky stane vítaným zdrojem příležitostí pro publikace všeho druhu. I pro ty, kdo s grantem, ba i celou specializací kastelologie nemají nic společného. nezbude jim zkrátka nic jiného než pokusit se Julii vlichotit s různými obskurními příspěvky ve stylu „typologie pylových zrn v destrukční zóně zříceniny hradu Džbán“ a podobně. z přehlíženého outsidera se díky tomu stane žádaná nevěsta. tedy pomyslná nevěsta, protože za archeologický ústav a jeho mužské exponáty se Julie rozhodně vdávat nehodlala. ale to byla vzdálená budoucnost, přičemž Julie stránská byla ve vědeckém intrikánství ještě příliš nezkušená, než aby hned začala kout pikle. Proto budoucnost hodila za hlavu a soustředila se na to, co měla přímo před sebou. byl pátek odpoledne a na zítra šéfovi neuváženě slíbila, že zajede na hrad Džbán. tak co s tím? z map dobře věděla, že archeologicky je širší okolí lokality doslova zemí zaslíbenou. vedle zříceniny Džbánu se v okruhu nějakých dvou kilometrů vyskytuje halštatské hradiště rovina, rozsáhlá zřícenina hradu Pravda, několik dávno opuštěných středověkých vesnic a kontroverzní kamenné řady u Kounova, se kterými si nikdo pořádně neví rady. Jen o pár kilometrů dál je řada dalších památek. na některé se možná stihne podívat, pokud sebou při prohlídce Džbánu trochu hodí. odvrácenou stranu mince ale představoval fakt, že široké okolí je beznadějný zapadákov s největší vesnicí

Mutějovicemi, v níž žije kolem osmi set lidí. těžko předpokládat, že by na ni v nějaké restauraci čekali s dobrým teplým obědem. spíš bude mít ta vesnická knajpa zavřeno, protože všichni si docela určitě vaří doma. otevírat se bude až navečer, až se místní štamgasti vypraví na pivo. no nic, prostě se zařídí spartánsky. nakoupí si na cestu pár obložených baget, flašku balené vody, nějakou tatranku a do velké termosky si pro zahřátí uvaří kafe. ale – pojede sama? aleš by určitě chtěl, aby ho vzala s sebou, jenže to nepřipadalo v úvahu. ne že by ho neviděla ráda a že by se na každý s ním strávený okamžik netěšila. Jenže právě proto musela jet sama. vzít ho s sebou by znamenalo koledovat si o brzký rozchod. archeologie je ohromně romantická – v knížkách nebo ve filmech typu Indiana Jones. ve skutečnosti je to ale otročina ve špíně, blátě, mezi hmyzem a pavouky, a pro lepší dojem nezřídka za mizerného počasí. a většinou také daleko od civilizace jako právě v případě Džbánu. Jediné pozitivum na tom všem je, že vykopávky probíhají na zdravém povětří. a po nastoupení do auta ke zpáteční cestě výčitka: vyřídila to tedy kompromisem, kdy alešovi zavolala, že musí v sobotu něco zařídit v terénu. „Je tam příšerně, psa by do toho počasí nevyhnal, vůbec se mi tam nechce,“ vysvětlovala pokrytecky. smyslem toho všeho bylo aleše odradit od snahy připojit se k výpravě, což se také zdařilo. a uděláme si spolu pěknou neděli!“ to bylo v pátek odpoledne. v noci na sobotu se ale na naše území rozšířila teplá fronta se vším, co k tomu patří. to se ale zhoršovalo, jak se po karlovarské dálnici přibližovala k novému strašecí. Čím dál na západ, tím horší počasí. Jestli na tom bylo něco pozitivního, tak snad jen to, že za daných okolností alešovi opravdu nelhala. bylo bez přehánění příšerně a při představě toho marastu v areálu zříceniny šly na nešťastnou Julii mrákoty. otevřela dveře auta, a jakmile jí vítr vehnal do tváře proud ledových dešťových kapek, zanadávala si.

Julie si dovedla představit, jak by „romantický výlet“ s alešem, třicetiletým stavebním inženýrem, expertem na statiku mostů, asi dopadl. Po pěti minutách počátečního nadšení „Páni, tady je to parádní!“ by se záhy dostavily otázky „Už půjdeme?“, „Jak dlouho se tu ještě budeme vrtat?“, případně „Prosím tě, co tam v té díře pořád hledáš?“. že ona sama bude po prolézání zříceniny, doslova prolézání, nikoliv opatrném slalomovém kráčení po čistých místech, vypadat ne jako modelka, nýbrž spíš jako traktorista po celodenní orbě rozbahněného pole, k tomu představovalo příslovečnou třešničku na dortu.

„takhle jsem si teda ten výlet na hrad nepředstavoval,“ po které by následovalo už jen nervózní mlčení až do Prahy.

„Hned jak se vrátím, miláčku,“ slibovala pro jeho uchlácholení, „přijedu k tobě. Do šesti hodin jsem u tebe.

Uff!

„Podvodníci!“ běsnila archeoložka na adresu televizních rosniček, které na dnešek slibovaly polojasno, odpolední teploty ve středních polohách těsně pod bodem mrazu. Místo toho čelním sklem svého vozu pohlížela na olověně šedou oblohu od obzoru k obzoru, z níž na zem padalo slabé mrholení. z atím mrholení a zatím slabé.

Dojela až ke křižovatce silnic a značených turistických cest pod Džbánem, kde v sousedství několika omšelých chalup zastavila. Po krátkém váhání sjela ze silnice na rozblácené prostranství v jejím okolí, aby nebránila provozu. znechuceně se podívala ven, ale když už vážila cestu z Prahy až sem, přece se nebude vracet bez toho, že by lokalitu navštívila. lokalitu, jež se nachází o čtyřicet metrů výš a na kterou bude muset vylézt rozmáčenou zalesněnou strání.