alena jakoubková Lep‰ího manÏela abys pohledala

Buď s tím, kdo ti rozmaže rtěnku, ne řasenku…

(Marilyn Monroe)

Alenko, moc prosím o knížku s věnováním. Ten název mi opravdu něco říká…

(M. N. chce moji knihu Co oči nevidí, to manžela nebolí…)

Zdravím vás velice, vy dvě moje opice…

(pán s básnickým střevem přátelsky pozdravil R. J. a mě ♥)

Když kráčíš k oltáři, a tvé oči ani trochu nezáří…

Kde je tvá energie…?

Děvče, úsměv tě nezabije.

„Chci se rozvést.“

Ano, opravdu jsem to řekla.

Ta slova mě samotnou ohlušila, jako by na verandě vybuchla puma.

Artur zvedl oči od detektivky, kterou si četl, a klidně odpověděl:

„Doro, zlatíčko, je takový hezký večer, neotevřeme si lahev vína?“

Zavřela jsem oči.

Věděla jsem, že na světě by se nenašla jediná duše, která by pochopila, proč chci rozbít manželství s nejhodnějším mužem na světě. Jenže já měla pocit, že už dál prostě nemůžu.

Dneska budeme psát esej na téma: co chceme v životě dělat. Profesor Lučinský zdůraznil, že nemáme psát jen o tom, na jakou vysokou školu se chystáme, ale máme se rozepsat i o tom, jak si představujeme svůj osobní život. Což o to, moje představa byla jasná. Jenže nemůžu přece napsat, že jsem do pana profesora bláznivě zamilovaná a že všechny moje představy se točí jen a jen kolem něj.

Ach jo…

Profesor Oldřich Lučinský měl obrovské charizma a nebyla jsem jediná, kdo po něm vzdychal. A bohužel jsem nebyla ani krásná, takže mi nezbývalo nic jiného než být aspoň chytrá.

Ta moje esej musí být prostě TOP. Musím ho zaujmout…

Ale jak?

Ach jo.

Stála jsem před zrcadlem.

To, co jsem viděla, se mi nelíbilo.

Proč sakra nejsem hezká? Rozpustila jsem si své dlouhé blonďaté vlasy a namalovala si tenkou šedou linku na horní víčko. Bylo to o malinko lepší, ale nebylo to dost.

Ne dost na to, abych zastínila Zuzanu Kovářovou, nejhezčí holku z našeho gymplu a možná nejhezčí holku z našeho města, s jejíma pronikavýma očima a dlouhými tmavě rudými vlasy, s vyvinutými vnadami a nekonečně dlouhýma nohama, která kam přišla, hned se stala středem pozornosti. A náležitě si to užívala.

Proč sakra musí navíc ještě chodit do stejné třídy jako já?

Vyrušil mě výkřik z prvního patra domu.

„Doro, tak kde jsi? Snídaně je na stole.“

No jo. Máma.

Křikla jsem zpátky:

„Už jdu, mami…“

Pokrčila jsem rameny, popotáhla si růžové tričko tak, aby mi z něj vykukovalo rameno, potřásla jsem svými dlouhými vlasy, svou jedinou parádou, jak jsem si myslela, sáhla po růžovém školním ruksaku a vydala se po schodech dolů do kuchyně.

Máma seděla u stolu nad šálkem kávy.

Zvedla hlavu a nespokojeně mi nařídila:

„Doro, stáhni si vlasy, takhle vypadáš jako divoženka. Jdeš do školy, ne do lesa.“

Poslušně jsem vytáhla gumičku a vlasy stáhla do ohonu. Věděla jsem, že to přijde, moje máma není příznivkyní ženské parádivosti, a protože je fakt hodně panovačná, raději se sporům s ní vyhýbám, tak jsem měla gumičku připravenou v kapse své krátké džínové sukně.

Naštěstí máma přehlédla oční linku, takže vlasy si rozpustím, jakmile vyjdu z domu, a budu zase vypadat aspoň trochu jako holka, která by se mohla někomu líbit.

No, někomu…

Oldřichovi.

Svému profesorovi…

Ach jo.

Vypila jsem šálek čaje s mlékem a snědla rohlík s máslem.

Vstala jsem.

„Tak ahoj, mami.“

Máma mi přísně nařídila:

„Po škole se nikde necourej, musíš se učit.“

Přikývla jsem.

Zrovna tohle mi máma připomínat opravdu nemusela, ale ona si prostě nedokáže pomoct. Kvůli panu profesorovi jsem měla na vysvědčení skoro samé jedničky, a to i teď, v pololetí maturitního ročníku, protože když už jsem ho nedokázala zaujmout vzhledem, tak jsem to aspoň chtěla zkusit dobrými známkami.

Tedy, ne, že by pan profesor dal někdy najevo, že si toho všímá.

Jenže taková je moje máma. Nikdy mě nepochválí, jen mi připomíná, že nejsem dost dobrá. Jenže máma mě nemotivuje, ať si říká, co chce. Zato pan profesor Oldřich…

Jakmile jsem zašla za roh okolo lékárny do Březanovy ulice (máma má protivný zvyk pozorovat mě z okna, tak jsem musela počkat, až jí sejdu z očí), stáhla jsem gumičku z vlasů a strčila ji do kapsy. Potřásla jsem hlavou a vlasy se mi rozlétly do všech stran.

Na rohu Husovy ulice mě už vyhlížela moje nejlepší kamarádka Miriam. Chodily jsme spolu už na základku, vždycky jsme seděly spolu v lavici, svěřovaly si všechna holčičí tajemství, zkrátka a dobře, držely jsme spolu. Považovaly jsme za samozřejmé, že obě půjdeme na gymnázium, a teď jsme si obě podaly přihlášku na pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, protože jsme se nechtěly rozloučit ani po maturitě. Nu a obě jsme si myslely, že nás bude bavit učit.

Na Miriam jsem vychrlila:

„Ahoj, o čem budeš psát tu esej?“

Miriam se malinko ušklíbla. Můj zájem o pana profesora, jako asi jediná z celého gymplu, nesdílela. Už od druháku chodí s Honzou Krpálkem, který má autodílnu v Chlumu, a ačkoli její rodiče z toho vyšilují, o prázdninách plánují svatbu.

Vysvětlila mi:

„No, přece o tom, že se chci vdát a mít děti.“

Závistivě jsem poznamenala:

„To máš dobrý, že máš takové pevné plány. Já se nikdy nevdám. A ani nevím, jestli chci mít děti. S přihlédnutím k mojí mámě radši ne. Mohla bych být v tomhle směru po ní. Chci prostě učit, nejlíp na našem gymplu, abych byla Lučinskému aspoň trochu nablízku.“

Smutně jsem dodala:

„Jenže o tom psát přece nemůžu.“

Miriam namítla:

„Nějaké soukromí přece mít chceš, ne? Třeba se v Budějkách zamiluješ do nějakého spolužáka, tak piš o tom, koho bys tam chtěla potkat… Musíš tam něco napsat, tak proč ne, že bys ráda potkala lásku? Třeba se Lučinský chytí za nos…“

Povzdychla jsem si.

„No ale co doopravdy…?“

Miriam nadhodila:

„Vybrala sis češtinu a dějepis… Co kdybys napsala, že plánuješ psát knihy o historii? To by tě přece bavilo. A píšeš nejlepší slohy z celé školy, tak mu to nebude divné.“

Rozesmála jsem se.

„Tys na to kápla, Miriam. Jo, to napíšu.“

Pak jsem se zeptala:

„Myslíš, že ho tím aspoň trochu oslním?“

Miriam protočila panenky.

Napomenula mě:

„Doro, Lučinský je starý chlap, určitě je ženatý. Vrať se do reality.“

Před gymplem na nás čekaly dvě další kamarádky.

Jitka a Róza chodily na základku v Lomnici nad Lužnicí, odkud obě pocházejí a sem do Třeboně dojíždějí, jsou už od školky nejlepší kamarádky, jako my s Miriam, a tak nějak jsme se daly dohromady a vytvořily čtyřlístek, což bylo fajn. Vyrážely jsme společně na výlety, pomáhaly si vzájemně s učením a sdílely jsme své plány.

Pozdravily jsme se, a protože byl už nejvyšší čas, vydaly se do třídy.

Hned jak jsem tam vkročila, dobrá nálada mě přešla.

Zuzana Kovářová tam kralovala hloučku kluků, kteří úplně slintali, jak na ní viseli s vyvalenýma očima a otevřenými pusami. Zuzana měla na sobě lesklou zelenou halenku a vypadala jako hollywoodská hvězda. Určitě si ji vzala schválně, aby odvedla pozornost od svých výsledků. Co se týká učení, patřila mezi nejhorší studenty. Byla jsem si jistá, že ji ochraňují všichni svatí, protože jinak by až k maturitě nikdy neprolezla.

Zuzana zaznamenala náš příchod, zamávala nám, prokličkovala mezi kluky, nechávajíc je s jejich slinami a vilnými představami za sebou, a přišla k nám. Usmívala se na nás, odstrčila moji učebnici matiky, kterou jsem si položila na stůl, a posadila se vedle ní.

Spustila:

„Holky, dneska mě Housková určitě vyzkouší. Na pololetní vysvědčení mi nakonec tu pětku opravdu dala.

Musela jsem jí slíbit, že jestli chci, aby mě pustila k maturitě, musím učivo dohonit. Jenže matika mi prostě nejde,“ opsala decentně skutečnost, že jí nejde nic kromě tělocviku, „a já mám hlavu dutou. Co mám dělat?“

Jo, nejenže byla Zuzana krásná, ale byla taky milá a přátelská.

Což bylo k vzteku, ale nedalo se s tím nic dělat.

Poplácala jsem ji po ruce.

„Holka, na mě nekoukej, matika je moje slabá stránka.“

Zuzana se ušklíbla.

Informovala mě:

„Tebe se neptám.“

Podívala se na Jitku.

Jitka přikývla.

„No, zkusím ti napovídat, ale znáš Houskovou, ta má oči všude.“

To Zuzaně stačilo.

Opět se na nás ze široka usmála a odkvačila na své místo.

Dlužno dodat, že se jí podařilo u tabule vydřít čtyřku, což ji uspokojilo.

Já bych tedy z čtyřky