PERLY POŠTMISTRA CIBULKY A SLEČNA

RENÁTKA, KTERÁ NERADA SPALA SAMA

Když třicátého září v šestatřicátém otevřel velitel písecké četnické pátračky nadporučík Votruba staniční knihu a zalistoval v ní zpátky, nerad konstatoval, že září se pátračce moc nevyvedlo. Jen co s tím skončil, obrátil se na štábního strážmistra Hřebejka.

„Jsme v pořádným minusu, Hřebejk. Tenhle měsíc si na nás galerka nadělala slušný body, za to nás plukovník Jeřábek v Praze nepochválí. Visí nám v Písku i venku spousta zlodějen a na písecký věznici už dlouho vlaje bílej prapor. Pomalu si bude veřejnost myslet, že má celá pátračka dovolenou, přitom galerka nijak nezahálí a všude se krade ve dne v noci. Chtělo by to galerku pořádně provětrat. Včera večer jsem šel kolem hospody U Šímů a tam bylo holaj šolaj. Vypadá to, že se tam něco slavilo. Harmoniku jsem slyšel už od věže a Sokolíky až na velkej rynek, jak tam hulákali.“

„Jo, o tom vím, veliteli. Sklepaři Bohoušovi Šubrtů se narodila čtvrtá holka. Ten až je jednou bude chtít někomu udat, to aby vykrad rovnou Živnobanku.“

„Sklepař Šubrt a Živnobanku? Teď jste mě, Hřebejk, pobavil. Ten když udělal nějakej sklep a přitáh jsem ho na pátračku, stačilo na něj hodit zlý oko a bylo jasný, že na sebe něco ví – hned kápnul božskou.“

„No, já bych Bohouše moc nepodceňoval, veliteli. Ta jeho nejstarší, Tereza, to je holka jako lusk a už jsem ji párkrát viděl na tancovačce Na Vejfuku s kasařem Pojslem z Kutný Hory, co se u nás zabydlel. Pojsl sice dělá ve strojírně u Remara, takže prachy má, ale toho nám sem taky byl čert dlužen. S kasařinou začal se svým fotrem, ještě mu nebylo dvacet. Prahu má za ty dvě káči, co jim tam udělal, zakázanou. Má za sebou dvakrát Pankrác, toho uhlídat, to bude oříšek. Udělat zdejší Živnobanku, to nebyl pro žádnýho kasaře nikdy problém.“

„V tom s vámi, Hřebejk, souhlasím, ale kdyby banka nešetřila na ostraze, tak k tomu nikdy nedošlo. Barák jako kráva a jeden hlídač, kterej to kolem půlnoci možná projde, ale do rána spí jako dudek. Kolikrát se na něj ráno nemůže správce dobouchat. Při posledním vloupání, což bylo střechou, mi ředitel řek, že jsou pro případ vloupání dobře krytý pojišťovnou. Ten si z toho moc nedělal. Akorát my z toho pak máme hlavu v pejru,“ zapálil si velitel pátračky viržinko, počkal si, až se mu pořádně rozhoří, a teprve pak pokračoval.

„S tou galerkou od věže, Hřebejk, každopádně něco udělejte, nedělá mi to dobře na spaní, když dlouho dobu tahá pátračka za kratší konec provazu,“ dal nadporučík Votruba možnost praporčíku Čípovi, aby přečetl celostátní Věstník pátrání, který byl tentokrát zatraceně dlouhý, takže se potvrdilo, že pokud jde o galerku, nejen písecká četnická pátračka v tu dobu tahala za kratší konec provazu. Ještě ani neskončila ranní porada u velitele pátrač- ky a už se objevil v kanceláři strážmistr Kovařík, který měl službu u telefonu.

„Veliteli, teď mi bylo oznámeno vrchním strážmistrem Vokounem z četnický stanice z Bavorova, že tam mají udělanou kampeličku, někdo se jim tam podíval do ‚popelky‘. Hlásí, že zajišťují místo činu.“

„No, Hřebejk, a máte se pro dnešek čím bavit. Cestou si můžete zazpívat: Kdyby byl Bavorov, co jsou Vodňany… ale asi vám to moc nepomůže. Udělanej trezor už jsme tu dlouho neměli, takže nezapomeňte, že tu máme toho kasaře z Kutný Hory,“ dal nadporučík Votruba dohromady výjezd pátračky a během chvilky byla jeho kancelář prázdná.

Před kampeličkou v Bavorově hlídkovali dva četnici ze zdejší četnické stanice a vrchní strážmistr Vokoun byl přede dveřmi kanceláře s pokladníkem Josefem Loskotou na chodbě. Že jde o zkušeného kasaře bylo evidentní už od prvního pohledu na trezor rozpáraný z boku, pod kterým byla vysypaná hromada popelu, na pokladně byl tmavě červený podvazkový pás, který štábního strážmistra Hřebejka hned zaujal.

„Koukám, Čípe, že kasař si před tím, než vyrazil do Bavorova na ‚popelku‘, skočil pro fetiš do ňákýho bordelu.“

„No, tím bordelem bych si, Hřebejk, nebyl jistej. Naše paní domácí si na takovou barvu potrpí taky. Párkrát jsem viděl takovej kus prádla na šňůrách na dvorku. Podle trasologických stop po obuvi tu řádil jen jeden šmátek. Jen co to vyfotím, tak ty haksny poměřím, ale už teď to vidím na dvaačtyřicítku,“ pustil se technik do práce, a to už pokladník Loskota hlásil Hřebejkovi, že v pokladně bylo dvě stě devadesát tři tisíc, ale že mají pojištění na milion.

„Jinak je to, pane štábní, už třetí vloupání do naší kampeličky. První bylo ve třicátým, taky touhle dobou, a to druhý bylo ve třiatřicátým, v lednu. Nikdy se nezjistil pachatel. Taky jsme tu mívali víc peněz, ale lidi dneska cpou peníze radši doma do strožoků nebo do pytlů s moukou.“

„Uvidíme, pane Loskoto, jestli budeme tentokrát úspěšnější. Potřeboval bych od vás soupis všech bankovek, které byly v trezoru, a jejich počet. Každopádně si u vás někdo pořádně namastil kapsu.“

„No, já bych řek, že si někdo v naší kampeličce otevřel neomezený účet, protože obě ty předešlý vloupání jsou úplně stejný jako tohle třetí. Ten kasař se dostal dovnitř stejným sklepním oknem, jako to bylo v minulosti. Co si pamatuju, tak tenkrát na to přijel pan Votruba,“ nasměroval Loskota štábního strážmistra Hřebejka na dvůr, a vytržená mříž u sklepního okénka jeho slova potvrdila. Faktem je, že výjezd pátračky na místě činu moc nepořídil a taky se v Bavorově moc dlouho nezdržel. Jen co se vrátila pátračka do Písku, zašel štábní strážmistr Hřebejk do archivu a vytáhl si z něho oba případy, z třicátého a z třiatřicátého roku, o kterých se mu zmínil pokladník Loskota, a nejvíc ho zajímala fotodokumentace a ohledání místa činu. Překvapilo ho, že z obou případů byly technikem zajištěny otisky. Bohužel se k nim v té době nepodařilo natipovat ty správné kasařské ruce. Vzhledem k tomu, že se i v tomto případě jednalo o stej- ný způsob vloupání, došel Hřebejk k přesvědčení, že by se mohlo i po těch letech jednat o stejného pachatele. S tímto zjištěním přišel za velitelem pátračky, který oba případy v minulosti vyšetřoval.

„Jo, v tom má ten pokladník Loskota pravdu. Tenkrát jsme natipovali, koho jsme mohli, především domácí kasaře, ale nula od nuly pošla. Ne všechny případy se dají, Hřebejk, vyšetřit. Snad budete mít větší štěstí, než jsem měl tenkrát já,“ uzavřel velitel pátračky tímto konstatováním minulé bavorovské případy. Štábní strážmistr se vrátil zpátky do své kanceláře, sáhl hned do šuplete stolu pro poznámkový blok a nalistoval si kasaře, aby si je porovnal s těmi, co tenkrát natipoval nadporučík. Z domácích kasařů to byli čtyři. Katolický, Lukášek, Špirhanzl a Žofka a z kasařů tzv. Vídeňáků to byli dva, Vanu a Korgr. Nebyl to ani jeden z nich. Nakonec si Hřebejk vybral dalších pár kasařů – Šimka, Pokorného a Neubauera z Českých Budějovic, kasaře, které znal ze svého působení na českobudějovické pátračce, a poslal jejich jména na Poznávací úřad policejního ředitelství v Praze, aby je porovnali s otisky uloženými z předešlých případů vloupání do kampeličky v Bavorově. Víc zatím v případu neudělal, a protože mu velitel pátračky připomněl kutnohorského kasaře Pojsla, vypravil se za ním do strojírny Remar.

Jen co kasař Bedřich Pojsl, kterého si nechal štábní strážmistr Hřebejk zavolat na vrátnici, spatřil četníka, hned na něho spustil.

„Koukám, že má pátračka nějakej pořádnej malér, když si na mě najednou vzpomněla. Jestli vám jde, pane štábní, o moje alibi, tak předem hlásím, že ho nemám. Do zavíračky jsem byl v hospodě U Hrachů a pak jsem mazal domů na kutě. Moje bytná mi ho těžko potvrdí, protože to je stará dáma, ta chodí spát se slepicema. Ale jestli nemáte moje palečky, tak vám je s radostí dám, pane štábní,“ nastavil rozesmátý kasař před Hřebejka ruce.

„A víš, že to není, Pojsle, špatnej nápad? Až tady skončíš, zastav se na pátračce. Palečky sice na poznávacím úřadu máš za ty dvě káči udělaný v Praze, ale nikdy není od věci, abysme je měli taky. Aspoň poznáš, jaký to tam máme. Jinak, kdybych tam nebyl, budeš se, Pojsle, ptát po praporčíku Čípovi, to je technik pátračky a dlouho tě nezdrží,“ skončil Hřebejk s Pojslem rychle, ale i tak mu to nedalo a cestou zpátky na pátračku se zastavil v Portyči v hospodě U Hrachů a ověřil si tam, jestli mu kasař nelže. Hostinský Jaroslav Hrach si nemohl Pojsla hned vybavit, ale když mu ho Hřebejk vypodobnil, tak byl hned doma.

„Jo, ten tu byl až do zavíračky a hrál s chlapama, co dělají u Remara, karty. Připadal mi ale dost nervózní, pořád se díval na hodiny, co mám nad pípou. Jinak ten je na bytě v Přemyslovce u starý Ťoupalový. Ta už je léta sama a je ráda za každou pětku. Že už seděl v lapáku na Pankráci, tím se tu nijak netají. Pro mě je, pane štábní, host jako host, a tenhle je z mála z těch, co mi tu celej tejden nepijou na sekyru. Málem bych zapomněl, kolem desátý se tu najednou objevila mladá Šubrtová, ale on jí naznačil rukou, aby z hospody hned vypadla. Víc vám, pane štábní, neřeknu,“ roztočil Hrach pro štábního stráž-